Téma: Ekologie V srdci Betléma v Betlémě srdce - Dana Rotkovská Anketa: EKOLOGIE-Jak šetříte životní prostředí? Ekologie - realita, nebo fráze - Michal Vogl Rozhovor s Hanou Librovou Luther v Laponsku - Mikuláš Vymětal Doufej ó Korinte - Míla Lapáček Bigbeatoví hledači pravdy - Sisters of Mercy - Jakub Zeman Doporučuji: Martin Balcar, _________ Michal Plzák, Míla Lapáček Pastorační rozhovor... - Jaroslav Pechar V Proudech - Jan Jirků Oznámení, nabídky, inzerce

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

L 2, 11: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově

Jak se tak pomalu blíží letošní Vánoce, vzpomínám zároveň na jedny minulé. Byly skutečně neobyčejné. Vypravila jsem se jim sama vstříc - rovnou do Betléma, města Davidova. Bylo nás takových čtyřicet. Konečně chvíle dlouho očekávaná: při bohoslužbě na Pastýřských polích čteme vánoční evangelium podle Lukáše o vší té betlémské obyčejnosti, ve které je s námi Bůh. A pak stojíme před velkolepým chrámem Narození. Ale dovnitř se dá projít jen skrze nízké "Dveře pokory". Vstoupí jen ten, kdo umí sklonit hlavu.

Ale největší vánoční překvapení mě čeká teprve venku: běžím, abych stihla prohlídku dalších míst, ale najednou se musím zastavit. Někdo vedle mne překládá výrok svatého Jeronýma, vytesaný na podstavci jeho sochy: "Kdyby se Kristus tisíckrát narodil v Betlémě, nenarodí-li se v tvém srdci, jsi stejně ztracen."

To jsou neobvyklé Vánoce! Ježíš narozený v srdci člověka. Tak nejsme zvyklí Vánoce čekat. Ani je prožívat a slavit. Vánoce k nám přicházejí s kalendářem jakoby zvenčí. Přinášejí nám ujištění, že naše víra není iluze nebo zbožné přání. Vždycky znovu se k tomu vracíme a i letos to tak bude. Ale přikývnout k tomu, to nestačí. Je to pozvání něčemu dalšímu. To "objektivní" se má stát mou zkušeností.

Vánoce jako svátek vnitřního narození. Tak se Kristův příchod děje stále. Od toho dne, kdy se narodil na tento svět. Přichází nezávisle na kalendáři a chce se rodit víc a víc v srdcích nás lidí. Chce být nejen nad námi jako náš Pán, ale chce žít v nás. Chce se narodit, žít a růst v nás.

Vánoce jsou k tomu, aby se taková proměna stala v těch, kdo mají srdce volné. Chudé. Alespoň tak, že se nedrží křečovitě jen svých věcí.

Spolu s Jeronýmem vám posílám vánoční přání: Ať se vám narodí Spasitel v Betlémě vašeho srdce!

Ekologií se dnes ohání velká část politiků, v médiích sledujeme výroky zástupců ekologických aktivit, mnozí výrobci musí mluvit o ekologii, aby prodali své výrobky. Paradoxně, ekologie se stala pro mnohé byznysem (ač prý ji trh není schopen sám zajistit a prosadit) a hovořit na zelené téma je úkol, který cvičí již studenti při hodinách češtiny na střední škole. Může být za těchto okolností ekologie něčím reálným, něčím ze života a o životě, nebo je to již jen soubor dobře naučených frází? A může ten, kdo mluví o ekologii, říci něco zásadního, něco neovlivněného tou či onou průmyslovou lobby? Zdá se, že to je velmi těžké. Když mluvím s mladými lidmi, kteří mají o ekologii zájem, všímám si, že většinou přijímají jistý druh argumentů, které nejsou lepší proto, že by byly věcně správnější, ale proto, že jsou konstruovány jako přijatelnější pro lidi v určitém věku, řekněme 14 – 18 let. Protože se však v tomto věku formuje postoj lidí zásadním způsobem a na dlouhou dobu, mají ti, kterým určitý postoj lidí přináší finanční nebo politický zisk, v podstatě vystaráno. Aby byl můj příspěvek do diskuse poněkud pestřejší a zajímavější, demonstrujme si vše na několika příkladech.

Kdo naopak mluví o ekologii často, slibuje na ekologické programy nemalé sumy peněz, samozřejmě ne peněz svých, ale peněz daňových poplatníků, kdo navíc ještě slíbí udržení a rozvoj podniků, které nejvíce zamořují své okolí, pak se takový člověk stane hrdinou roku a miláčkem národa. Nikomu nevadí, že slibuje programy vzájemně neslučitelné a nesplnitelné, neboť o co jde? Jde o to být v politice, mít zisk a prestiž. A mnozí lidé to chtějí takto slyšet.

Nebudeme-li kupovat šmejd, budeme-li si vybírat, omezíme-li spotřebu, musíme nést důsledky. Znamená to, že zvýšíme nezaměstnanost, snížíme růst hospodářství, snížíme reálné mzdy, snížíme důchody, tím opět snížíme růst hospodářství, mzdy a důchody a tím opět … Říkám to proto, abychom viděli, že nejde o proces jednoduchý. Bude totiž třeba nechat opět trhu prostor, aby adaptoval ekonomické zájmy podle ekologických. Podnikatelé se budou orientovat na výrobu ekologicky šetrných výrobků, navíc vzniknou celá nová odvětví lidské činnosti – bude posilovat cestovní ruch, vzdělání, zábava. Jiný význam bude mít umění, duchovní a společenský život, nezapomeňme na takový fenomén, jakým je už dnes Internet. Otázkou zůstává, jak v těchto sférách lidské činnosti zaměstnat ty, kterým činí potíže i správně vykopat jámu? Střílet je doufám nechceme. Tato skutečnost nás přivádí zpět na zem. Tímto směrem, jak jsem ho naznačil, lze jít, ovšem jen velmi pomalu. Skutečná politika příštích desetiletí bude o ekologii, ale ne o té dnes proklamované, nepůjde jenom o peníze na odsiřování a plynofikaci, ale půjde o balancování mezi rozvojem a růstem hospodářství, vztahem k přírodě a nezaměstnaností nekvalifikovaných. Možná s tím jako lidstvo něco uděláme a možná, že to vyřeší brzký příchod Božího království. Pokusit se o to ale musíme.

Můžete se našim čtenářům nejprve sama představit?
Vyučuji na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně na katedře sociologie. Vystudovala jsem biologii, a pak dodatečně sociologii, a tak přednáším obory na pomezí přírodních a společenských věd. Dnes se zabývám sociologickými aspekty ekologic- kých problémů a chystáme otevření nového studijního oboru s děsným názvem: "humanitní enviromentalistika". Obor bude určen pro bakaláře některého humanitního oboru, až to jsou právníci, ekonomové, ale i třeba teologové. Jde o to zabývat se ekologií z hlediska společenských věd.

Proč právě ekologie?
To vzniklo zcela přirozeně podle oborů, které jsem studovala. Jinak považuji ekologickou krizi za jeden ze základních problémů tohoto světa, aniž bych si myslela, že ji nějak vyřeším, protože to si nikdo, kdo se jí alespoň trochu zabývá, myslet nemůže. Chci být ale účastná alespoň pokusů o řešení.

Sdílíte pesimismus, který bývá v souvislosti s ekologickou situací slyšet. Že je totiž pozdě na jakoukoliv nápravu?
Podle toho jak na co. Myslím, že z hlediska věcného, totiž zda zachráníme nebo nezachráníme přírodu v té podobě, jaká je dnes, už opravdu pozdě je. V tomto smyslu jsem tedy pesimista. Dokonce jsem s tím už narazila v evangelických intelektuálních kruzích. Nechci říct, že je pozdě na záchranu člověka jako biologického druhu. Člověk jako druh může jistě přežívat na různých úrovních svého neštěstí nebo své důstojnosti. Jinak ovšem zánik druhů jde zprudka a nepříznivé procesy jsou tak nastartovány, že se vzájemně posilují – o tom se často ani netuší. Zastavovat je je velmi obtížné až nemožné. Ale myslím si, že jsme povinni tu zkázu co možná zpomalovat. Jsem evoluční optimista. Myslím, že svět někam míří a že evoluční spirála má skutečně nějaký cíl, cíl velmi vznešený. Proto jsem koneckonců křesťanka.

Můžete říci, kdy nastal onen bod, odkud není návratu a jaké jsou příčiny, že k tomu vůbec došlo?
To se nedá stručně říct. Na to mám několik semestrů přednášek na fakultě. Je několik názorů. Jeden říká, že člověk založil konflikt s přírodou, jakmile začal pracovat, jiný, že tehdy, když se naučil pracovat jako zemědělec. Další tvrdí, že to je vina novověké vědy. Anebo za to může evropský antropocentrismus, který má kořen řecký a judaisticko-křesťanský. Někteří autoři říkají, že jde o způsob výroby a kapitalistického podnikání. Pak jsou novináři, kteří píší "může za to socialismus". Ti jsou úplně vedle. To byl jen hřebíček do rakve v našich podmínkách. Sama se kloním k tomu, že člověk je v biosféře riskantní faktor svou podstatou. Téměř pravdu mají ti, kdo říkají, že problém tkví v tom, že se člověk naučil pracovat. Možná však celá ta riskantní dráha je jen jedním kruhem na vývojové spirále lidstva, které míří někam velmi vysoko.

Existují nějaké odhady, jak dlouho ještě můžeme žít současným způsobem života?
Existuje klasická kniha "Meze růstu", která vyšla v cizině v roce 1972. Ta situuje kolaps světového systému do roku 2050. Dnes se leccos děje, existují snahy o nápravu věcí, takže by se zdálo, že se ten čas může prodloužit. Na druhé straně se vynořila rizika, která v "Mezích růstu" ještě nejsou reflektována, například změna klimatu a narušování ozónové vrstvy. To už se týká dnešních mladých lidí a jejich dětí jistě. Pro mě osobně je kolapsem již to, jakým tempem zanikají biologické druhy.

Ty ovšem zanikaly vždy.
Jenže šlo o jeden druh za rok. Dnes mizí nejméně 74 druhů denně.

Co s tím? Co může dělat jedinec, společnost a lidstvo jako celek?
Jedinec se může chovat ekologicky. Vyhýbat se výrobkům, které jsou nákladně balené, třídit odpad a především uskromnit se ve spotřebě. Nic z toho nemůže dost dobře dělat, když mu to neumožňuje společnost, politický systém, legislativa. Patří k bolavým místům naší společnosti, že je občan od svých ekologických snah spíš srážen a je inspirován ke konzumování, spotřebě. Na tom je ovšem postaven tento svět. Vzhledem k tomu, že jde o ústřední řešení – méně vyrábět, méně spotřebovávat – tak by se tomu měli věnovat teoretičtí ekonomové. To se neděje. Kdyby orientovali úsilí tímto směrem a ne jak za každou cenu zvýšit roční růst hospodářství, dalo by se mnohé vymyslet. Je fakt, že dnes už existují alternativní ekonomické školy. Uvažuje se např. o samozásobení v rámci regionů. Ne, že se něco vyrobí levně v Malajsii a pak se to převeze sem. Většinou se argumentuje nezaměstnaností. Myslím, že velký problém chce velké řešení. Orientace na zaměstnanost za každou cenu je mylná. V Holandsku se jednu dobu snažili řešit stres z nezaměstnanosti tím, že by se ve škole lidé připravovali na nepráci. Na trávení volného času, na jiné hodnoty než je pracovní výkon.

Není ten problém prostě v tom, že je nás na planetě moc?
Do značné míry to tak je. Rozhodně se neděsím toho, že v České republice ubývá lidí. Je to přirozený autolimitační (sebeomezující) mechanismus lidstva. Lidstvo v rozvojových zemích se však chová zcela jinak.

Byla byste pro zásahy shora do populačního růstu?
To je hrozně riskantní. Nikdy bych nezvedla ruku pro nějaké umělé zásahy. Vidíme, jak to vypadá v Číně. Zásahy do práv rodin, vraždění narozených děvčátek, atd. Ale když jsme u toho – i ekologická řešení mohou být velmi riskantní. Až bude lidstvo v tísni, tak se řekne, že je potřeba lidem něco naordinovat, přikázat. A to je velké riziko.

Vaše vlastní téma je dobrovolná skromnost. Znamená to, že je potřeba jedince, který se k tomu dobrovolně rozhodne. Rozumím tomu dobře?
Použila bych jiné sloveso. On se nerozhodne, skromný způsob života vyplyne z jeho dosavadního vývoje. Jedná se totiž o člověka, kterého nebaví nakupovat. Apel "buďte skromní" je nesmyslný a lidi jenom podráždí. V tom je zakopaný pes. Našla jsem při svém výzkumu velké množství křesťanů, protože to jsou lidé, kteří se často orientují na jiné hodnoty než jenom něco nakoupit, pak to považovat za zastaralé a vyhodit to. V tom vidím i šanci na šíření. Zlákat lidi na něco, co by je bavilo. Člověka může bavit kamarádit se s jinými lidmi, dělat s nimi divadlo, hudbu, chodit s dětmi do přírody. Může ho bavit rodina, altruistická pomoc starým lidem. Může ho bavit třeba i starostování. Existuje naštěstí světový van, který některé lidi takto orientuje. Někdy se ovšem skromnost chápe špatně. Že znamená nic nemít. Důležitá je spíš dynamika nákupů a vyhazování. Známe přece spoustu lidí, kteří se dnes chytají za hlavu: "Proč my jsme vyhodili to či ono po dědečkovi?" To je problém neofilie, touhy po novém. Neumíme docenit to, co máme nebo co jsme zdědili.

Může přesto člověk něco pro dobrou věc učinit?
Jestliže v sobě člověk shledá vlohu ke zmírnění spotřeby, tak potom začne pracovat informovanost. Jak upravit strukturu spotřeby – nekupovat banány a koupit si hrušky od místního pěstitele, atd. O tom všem je potřeba se dozvědět, informace je třeba aktivně vyhledávat. Lze se stát členem ekologického hnutí. Ekologický postoj mohu projevit jako občan v nějaké místní ekologické kauze (rušení vlaků, stavba spalovny, dálnice), mohu být vegetariánem, což má své několikanásobné ekologické dopady o nichž se málo ví. Mohla bych ještě alespoň hodinu povídat o tom, co všechno tu jedinec může dělat. Možná se vyjadřuji mírně, ale já sama jsem na straně radikálních řešení. Chybí mi u nás prostor pro alternativní zdroje elektrické energie, alternativní zemědělství, apod.

Děkuji Vám za rozhovor (připravil Michal Vogl, farář)

Když jsem šel navštívit zdejší dřevěný kostelík, už z dáli mě potěšilo množství aut, před ním parkujících. A skutečně - vnitřek byl skoro plný lidí v tradičních krojích, mužů v modrých kazajkách s červenými květovanými výšivkami a žen nastrojených do červenomodrých sukní, špičatých bot ze sobí kůže a vysokých opentlených čepců - čoarvegahpir (v dobách, kdy církev ještě bojovala proti laponské tradici, byly tyto čepice považovány za hříšné se zdůvodněním, že v jejich rohu se může ukrývat ďábel).

Bohoslužby právě začínaly, zpívala se první z deseti (!) písní a proudy lidí přicházely teprve během jejího zpěvu. Celkem se sešlo kolem stovky návštěvníků, většinu z nich představovaly, stejně jako tomu bývá na bohoslužbách u nás, starší ženy. Liturgie byla čistě luterská, ale v laponštině. Podle nápěvů jsem odhadoval, jaká část služeb Božích právě probíhá, ale připojit jsem se nemohl k niče mu, protože jsem nerozuměl ani slovo. Mladý farář kázal norsky a jeho pomocník ho živě překládal do laponštiny.

Poté nastalo jisté oživení služeb Božích - všichni se zvedali z lavic a šli k oltáři. Myslel jsem, že se bude vysluhovat Večeře Páně, a tak jsem se připojil. Uprostřed lodi kostela utvořili účastníci bohoslužeb dlouhou řadu a blížili se k oltáři. Každý natáhl ruku, vložil ji do misky položené na levém rohu oltáře, načež se ozvalo cinknutí. Poté zezadu oltář obešel a šel si sednout do lavice. Takovouto podobu tu tedy má sbírka...

Bohoslužby probíhaly dál a dál, a děti, které seděly v lavicích s matkami a babičkami, úměrně tomu zlobily čím dál víc. Podle melodií písní jsem poznal, že zdejší církevní repertoár je nám blízký - jednalo se převážně o evangelické písně z 16. - 19. století, kralovaly mezi nimi písně Lutherovy.

Po kázání následoval křest a konečně byly děti, po více jak hodině a čtvrt v kostele, propuštěny do nedělní školy. Hrnuly se tam s pokřikováním a poskakováním, dočista jako u nás. Při následující Večeři Páně účastníci bohoslužeb přicházeli nejprve pro požehnání. Klekli si do polokruhu kolem oltáře, kazatel na každého vložil ruku a pronesl požehnání. Poté si šli všichni sednout do lavic, farář přečetl liturgii ustanovení Večeře Páně a opět se všichni zvedli a znovu přicházeli kleknout si před oltář. Už z dálky jsem viděl, že pastor má v ruce zvláštní kalich s náústkem. Říkal jsem si: "Že by všichni pili z té hubičky?" Když jsem klečel u ohrádky před oltářem, všiml jsem si, že ohrádka má poměrně širokou horní desku a stojí na ní celá řada plechových předmětů. Nejprve jsem se domníval, že jsou to svícínky, ale soused napravo jeden vzal, obrátil a najednou držel v ruce kalíšek, takovou plechovou štamprli s nožičkou. Tím se mi objasnil i smysl náústku. Farář obcházel kolem ohrádky, rozděloval hostie a rozléval víno do jednotlivých kalíšků. Každému přitom ještě řekl "tělo, které bylo za tebe vydáno" a "krev, která byla za tebe vylita". Velmi mě potěšil tím, že mi to hbitě zopakoval anglicky.

Laponsko-luterské bohoslužby nakonec trvaly celkem 135 minut. Zatímco jejich domorodí účastníci se po jejich konci rychle rozcházeli do prudkého deště a rozjížděli se do svých domovů, já ještě chvíli seděl v lavici a přemýšlel o tom, jaký dosah měla reformace na celý svět díky lidem, ochotným nést evangelium i lidem cizích kultur, ale nakonec jsem se v myšlenkách vrátil k českému církevnímu písečku a meditoval, jak asi působí naše bohoslužby na člověka, který na ně přijde poprvé - zdaliž nejsou plné české církevní laponštiny?

Mikuláš Vymětal, bohoslovec, t.č.vojín

...takže nepřispějete? Nevěříte mi? Ale kdybyste aspoň nějaký čas počkal a odložil své rozhodnutí vystoupit...! Čekáme každým dnem dopis od Pavla, od toho, jehož učení jsem vám před rokem tlumočila a vám se tolik líbilo, tolik vás oslovilo...

...tak, nepočkáte...? Nechcete být sousedům za hlupáka. Už jste si užil dost jejich posměšků a pomluv.

To já také znám... Tak se nezlobte; a kdybyste si to rozmyslel, víte, kde mne najdete. Buďte s Bohem!"

Lydia si převlékla kapuci přes hlavu a mlhavým ránem se vydala k přístavu. Teď právě jí jeden z mecenášů zdejšího korintského sboru sdělil, že již nadále nemají očekávat jeho podporu, poněvadž původně počítal s tím, že jim ji poskytne tak jednou či dvakrát, a pak již přijde Pán a této zemi i životu na ní učiní konec, aby ve svém království ubytoval všechny spravedlivé, zatímco nespravedliví skončí v temnotách. Ale dnes přišla Lydie žádat již po páté a to je trochu příliš! Ostře jí vytkl, že zvěst, kterou od ní přijal, nebyla pravdivá, to, čemu dosud věřil, že se mu jeví jako klamné, a proto s nimi končí. Ať to zkusí někde jinde!

Lydia se sice pokusila jej upokojit a vysvětlit mu, jak se věci mají, ale zbytečně. Jen vztekle zabouchl dveře, a tak se Lydia vydala na cestu k domovu s prázdnou.

Procházela vedlejšími uličkami, kde nebylo tolik hluku a hemžení jako na hlavní třídě, aby mohla přemýšlet o tom všem, co jí řekl bohatý bývalý člen jejich křesťanského sboru.

- Má pravdu, nebo nemá, když tvrdí, že je jejich víra klamná, že se absolutně nijak nenaplňuje to, v co doufají?!?

Včera večer byla navštívit svou přítelkyni, rovněž věřící, v jejím domě v západní části města. Půvabná Niké je již delší čas nemocná, a v posledních dnech se jí velmi přitížilo. Má bolesti a často upadá do bezvědomí. Když k ní Lydia přišla naposled, plakala a naříkala: "Kdy již konečně přijde Pán a učiní konec tomuto mému utrpení. Jka jej vyhlížím každý den, každou hodinu. Zatajuji dech a naslouchám, nejsou-li již slyšet polnice ohlašující poslední soud. Ale marně. Lydie! Pověz mi, proč tak otálí? Co může být příčinou jeho zdržení??!"

Ale co jí mohla Lydia říci? Pár útěšných slůvek, ktomu pár pohlazení, pár modliteb - nic víc. Za jiných okolností by to znamenalo mnoho. Ale teď? Zoufale málo! Měla co dělat, aby se sama nerozplakala a nepřidala tak k trápení své přítelkyně další bolest.

Když se pak od ní - dosti pozdě večer - vracela domů, spatřila v zahradě u obchodního paláce postavu, která se jako přízrak za svitu měsíce motala mezi stromy. Přisoupila blíž k plotu a poznala v tom vrávorajícím bratra Nikolaa. Toho, který se poslední dobou ukazoval ve shromáždění stále zřídkavěji, a když už tam přišel, pak vždy vedl podivné řeči, které jedny hluboce pohoršovaly, zatímco druzí jimi byli nadšeni.

Teď na něj Lydia zavolala jménem a on se na ni zadíval. Přimotal se blíž a - kupodivu - ji poznal: "To jsi ty? Co tu děláš?"

Lydia odpověděla: "Byla jsem u nemocné přítelkyně, u Niké. Chtěla jsem ji trochu povzbudit? A co ty tu??" Chtěla se vyptat, ale Nikolaos jí skočil do řeči.

Tys chtěla povzbudit nemocnou přítelkyni? Ale proč prosím tě?? To je zbytečné! To nemá význam! Vždyť na tom nezáleží, jestli je nemocná nebo zdravá, bohatá nebo chudá, krásná nebo ošklivá. Co na tom záleží..?! Když už je všechno rozhodnuto, když už máme vše zajištěno, nebe spásu, království Boží, život věčný a teď už zbývá jen přečkat těch pár dní, co nás dělí od naplnění toho všeho. A ty se trápíš něčí nemocí!!! Podívej se na mě. Jsem šťastný, veselý, od rána do noci tančím, zpívám, užívám si. Vždyť už je všechno dáno a nic se na tom nemůže změnit!!"

Lydia mu chtěla oponovat, ale bratr Nikolaos byl už zase v limbu svých fantazií a potácel se pryč, směrem k jezírku s nádhernými lekníny.

"Ach to je zmatek!" pomyslela si Lydia po setkání s Nikolaem - a právě tak i teď, když se ubírala s nepořízenou od mecenáše a sestupovala po schodech k ulici, ve které stál její dům.

Hned na rohu ulice byl obchod s masem, ale Lydia tam nikdy nenakupovala, protože tam prodávali maso, které bylo formálně obětováno zdejším modlám. Ohavnost!

Zastavila se až dál u stánku se zeleninou, ale nekoupila nic, neboť vše tam měli jaksi povadlé.

"Takhle povadlý je i náš sbor," napadlo Lydii, "a takhle povadlá je i naděje a víra a láska, a to vše proto, že si nevíme rady s prodléváním Pána, kterého jsme tak dychtivě očekávali, a on stále nepřichází. Kolik z nás už to vzdalo a vrátilo se ke starému způsobu života. A kolik jich to udělá dnes, a kolik zítra? Kdyby už tu byl Pavlův dopis - ten by určitě velmi pomohl. Všechno jsme mu napsali: Jak je zde situace vážná a my, jak jsme bezradní. Jenže kdo ví, kdy náš dopis obdržel a zdali již napsal odpověď a jestli ta odpověď také někde neuvízla či se neztratila? - ach, nedopusť to, Bože! Půjde-li to ve sboru takhle dál, brzy se rozpadne a zanikne. Běda, běda!"

Zabrána do neveselých myšlenek vstoupila Lydia do svého domu. Odložila plášť mlhou zvlhlý a vešla do místnosti. Na stole ležel dopis. Lydia měla obchod, a tak očekávala nějakou úřední zprávu. Když si ale přečetla první slova, její tvář zjasněla a hluboké sevření povolilo: stálo tam - Pavel, z vůle Boží povolaný apoštol Krista Ježíše a bratr Sosthenes církvi Boží v Korintu...

Víc už Lydia nepřečetla, neboť jí do očí vstoupily slzy.

Míla Lapáček, jáhen

Asi nejvýraznějším protagonistou skupiny je Andrew Eldritch, jehož hluboký vokál se stal pro SISTERS OF MERCY synonymem. Další charakteristickou věcí je, že po celou dobu své kariéry používali automatického bubeníka. Na deskách je to jméno Dr. Avalanche. To všechno společně s postpunkovou kytarou dává dohromady zvláštní kombinaci drsné a meditativní hudby.

I was wrong You say stay and never leave You say meant forever I colud belive you, but I don't You say we're almost all alone together All alone You say You say you will I know you won't Chorus: I was wrong I was wrong to ever doubt I can get along without I can love my fellow man But I'm dammed if I'll love yours In a bar that's always closing In a world where people shout I don't wanna talk it over I don't wanna talk it out I was quite impresse until I hit the floor Isn'that what friend are for? Pain looks great on other people That'swhat they're for

Spletl jsem se Říkáš zůstaň a nikdy neopusť Říkáš průměrnej napořád Mohl jsem ti věřit, ale nevěřil jsem Říkáš jsme si docela cizí Docela cizí Říkáš Říkáš, že budeš A já vím, že ne Spletl jsem se Spletl jsem se, než abych pochyboval Už nemůžu dál s tebou Můžu milovat svýho bližního Ale jsem ztracenej, jestliže budu milovat Tebe V baru co vždycky zavírá Ve světě kde lidi křičí Nechci o tom mluvit Nechci to říct Byl jsem opravdu okouzlenej dokud jsem nespadl na zem Není to to k čemu přátelé jsou Bolest vypadá perfektně na druhých lidech Není to, to k čemu tu jsou

V textu, který jsem vybral není nějaká jasná zmínka, jde spíše o pocit, který z jejich hudby mám. Myslím, že jde o vyjádření člověka na cestě, který není ani tak určen tím po čem jde, ale jak a kam směřuje. Tenhle článek by se měl zaměřovat na vztah moderní hudby ke křesťanství, avšak Sisters of Mercy jsou případem, kdy celkem dobře cítím, ale nedokážu dost dobře popsat.

Ta nejpříznačnější skutečnost křesťanství evokující - tedy název: Sestry milosrdenství, byl asi zvolen spíše proto, že to dobře zní a taky trochu provokuje. Jejich hudba a texty promlouvají (alespoň ke mně) o pocitech postmoderního člověka, člověka jehož pochopení morálky se už nestíhá vyrovnat se svým okolím a posunem v lidských vztazích. S rolí jedince ve světě.

Jejich hudba kombinuje náročnou vokální polyfonii, která připomíná chrámové skladby, s někdy až sterilní rytmikou automatického bubeníka a hardrockovým zvukem kytary.

Pro ty, jenž mají chuť se o nich dozvědět něco víc, či si pročíst kompletní sborník textů, odkazuji na internetovou adresu: http://www.cis.tu-graz.ac/home/lutz/som/somlyrics.html. Při prohledávání altavistou dochází často k problému, že daleko více odkazů směřuje ke stejnojmenné charitativní organizaci.

Jakub Zeman - bohoslovec

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

THE SIMPSONS
	HOMER KACÍŘEM

Není častým jevem doporučovat v Bratrstvu americkou televizní produkci, ale mám za to, že se i mezi ní dá najít perlička. Jde o seriál Simpsonovi. "No fuj", řekne si možná mnohý z Vás, "jak se na ty hnusný žlutý vobludy můžeš dívat?"

Máte pravdu. Ty postavičky jsou na první pohled ošklivé - táta Homer (čti houmr) -přihlouplý smolař živený televizními soutěžemi, máma Marge - zásadová křesťanka a tři nezbedné děti - Bart, Lisa a Maggie. Díly mají obvykle podobnou kostru. Spokojená rodina se vlivem různých okolností ocitne v krizi (většinou se otec Homer chytí nějaké "životní šance"). A rodina se rozkládá. Pozoruhodný je však konec každého dílu. V něm se totiž "drsní" Simpsoni mění v lidi velmi citlivé, pro něž je rodina vším. Všichni se hrozně potřebují. Takové postavy už nejsou vůbec schématické. Jak jde o zásadní věci, stojí všichni na pevných nohách. Simpsonovi jsou vysíláni již dlouho, ale nejvíce mne asi zaujal díl Homer kacířem. O co v něm jde: Homer přestane chodit do kostela - nechce se mu totiž v neděli vstávat. Jeho žena to těžce nese, ale Homer je neoblomný. Nakonec pozve faráře na večeři, aby Homera "obrátil" zpět:

Farář: "Homere, zapamatujte si. Matouš sedm, dvacet šest: Bude podoben bláznu jenž postavil dům na písku."

Homer (zjevně nasupen): "A vy si zapamatujte!!" (neví, co říct) "........Matouš..........dvacet..jedna.... sedmnáct!"

Farář: "Opustiv je vyšel do Betanie, tam přenocoval."

Homer: "....jo.......uvažujte."

Homer si vlastní vinou podpálí v neděli dům. Zachrání ho jeho přátelé - muslim, žid, hinduista. Po požáru sedí před shořelým domem a nadává na Boha, "který mu dům zapálil". Jeho soused mu však odpovídá větou, za kterou by se nemusel stydět mnohý křesťanský učenec: "Homere! Bůh ti ale tvůj dům nepodpálil. Působil v srdcích tvých přátel, když ti přišli na pomoc - ať už byli židé, muslimové či hinduisté."

Nechci a nikdy nebudu tvrdit, že Simpsonovi jsou vrcholným dílem našeho věku. Kromě drsného, místy až černého humoru nemilosrdně parodujícího americkou kulturu, kterým je seriál naplněn, se tu však dají nalézt i motivy vážné. A tak paradoxně jeho největší chybou je to, že se tváří jako dětský seriál, ač pro děti, dle mého mínění, vůbec není. Konečně, co budu komu vnucovat, seriál běží každé úterý v 18.10 na ČT 1.

P.S.: Doporučuji!

Martin "Homer" Balcar

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

NOVÁ INFUSE DYLANA		WATERWORLD
Nechala jsi mě stát ve dveřích a plakat, tak by mohl Dylan oslovit smrtku, která ho letos na jaře obcházela, aby nakonec Boba nechala ještě zpívat. Pravda ale je, že takto zpívá Bob povětšinou k nějaké ženě, a rozhodně jisté je to, že právě tuto píseň nahrál ve studiu na novou desku ještě před tím, než jej odvezli se "zánětem srdce" do špitálu. A tak si může živý Dylan vychutnávat překvapení všech svých fanoušků a posluchačů, kteří si libují nad jeho čerstvým počinem, nazvaným TIME OUT OF MIND (Kam paměť nesahá). Je to pro mne opravdu událost roku. Tato výrazná deska stárnoucího osamělce (* 1941) navazuje na šňůru perel, jaké vnesl v podobě desek Oh, Mercy, Infidels, Blood od the Tracks apod. Líné tahavé blues (zvukově ve stylu Toma Waitse) vyjadřuje vlastně pořád totéž, ale je to pořád uvěřitelné a krásné: Už mám po krk lásky - jsem nemocný láskou. Snažím se k tobě přiblížit, ale pořád jsem od tebe miliony mil daleko. Je to vůbec jeden z dominantních rysů Dylanovy osobnosti, že je stále jiný, než by kdo čekal. Že vždycky překvapí - a jistě i sám sebe. Tak se mnohým zdálo, že jeho hudební kariéra je nenávratně pryč. Předchozí dvě studiové desky byly čistě akustické, pouze s kytarou. Stejně jako první čtyři desky. Kruh se uzavírá. Problémy s hlasem. Dočkali jsme se i jeho čtyř koncertů. Zdálo se, že teď si ho můžeme odškrtnout. A najednou tahle trhavina. Poslechněte si třeba hned úvodní Love Sick a zježí se vám chlupy na těle. Ježily se i papežovi, když před ním stál předminulý měsíc svou slavnou Knockin' on Heaven's Door? Raduju se z toho, že mu svatý Petr ještě nebeskou bránu neotevřel. I když Bob zpívá o tom, že se snaží dostat do nebe (Trying to Get to Heaven), těším se, že se ještě dřív pokusí dostat do Česka. Michal Plzák		Střežím své tajemství v omoklé truhlici, dřepím s ní v průjezdu, plížím se k ulici. Pak běžím k nábřeží, vrhám se do hlubin, slunce přes hladinu na dno můj vrhá stín. Vlhký je teď můj svět, čpí to tu rybinou, brzy už chaluhy srdce mé ovinou. Čekám zda bedra má spásy pruh opáše. Opodál stoupá síť, táhnou ven Jonáše. Tak jak on ve spoustách řval jako klatý býk, zkouším i já teď výt, nejsem vlk poustevník. Jestli mě uslyšíš, možná si vzpomeneš, spustíš i pro mě síť, zbavíš mne břemene. Odemkneš truhlici, vyklopíš tajemství. Utonu nebo ne? Nevím, jen Bůh to ví. Vodní svět - film téhož jména natočil roku 1996 Kevin Costner, amer. herec a režisér; děj filmu se silným mytologickým podtextem se odehrává v bu-doucnosti, kdy roztály veškeré ledovce na Zemi a nezbyla prý žádná pevnina, ovšem naděje, že přece jen kdesi zůstal alespoň cíp souše, ta zůstala. ML