Téma: Vlastní názor |
 |
Téma: Vlastní názor |
|
| Př 17 | BRATŘE, BUĎ ZDRÁV! |
| V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení
LAPÁČEK SI-KCHUNG-ŠU |
Slyšíme-li příběh, který vypráví prastará báseň z doby dynastie Tang, zdalipak nepocítíme, že jde o útržek i našeho vlastního životního příběhu? Pravděpodobně budeme s to rozpomenout se na kterousi tísnivou noc, kdy i nám - jako kdysi básníkovi z Říše středu - bylo dáno zakoušet trpkou osamělost. Kdy na nás dolehl splín a tíha času a všichni byli vzdáleni. Kdy jsme vzdychali či kleli v okovech poznání vlastní bezradnosti a konečnosti. Kam se člověk v takových okamžicích obrací? Kde hledá? Komu klade otázky? Půlnočnímu tichu? Pustým vřesovištím? Dešti? Stromům, nebo bledé lampě? Nikoli. Vyhlíží protějšek! Živoucí Ty. Kohosi přívětivého. Aby mu vypověděl - své trápení a neklid. Osamělý člověk touží po příteli. Po spolehlivém, trpělivém soucitném bližním. Který by rozvázal pouta strachu a umožnil s úlevou vydechnout. Osamělý člověk čeká a vyhlíží, zdali si jej kdo povšimne, zdali kdo najde cestu k jeho pustému domu, k jeho vychladlé komnatě, k jeho zbědovanému srdci. Evangelium - jako onen čínský básník - rovněž vypráví příběh. O příteli celníků a nevěstek, malomocných a neduživých, zmatených a životem otloukaných lidiček. O příteli, který neselhává, jehož se každý, kdo jej vyhlíží a hledá, vždy dočká; o příteli, který nalézá bezpečně cestu i do nejodlehlejších vřesovišť, do nejtesknějších podzimních nocí, do nejzapomenutějších srdcí. Kristus přichází jako upřímný přítel a překvapuje svou blízkostí: i tam, kde bychom se toho naprosto nenadáli, i tehdy, kdy bychom to vůbec nečekali. Rozvolňuje surový stisk samoty svým milosrdným spolubytím a dává nám novou sílu; odvahu čelit údělu, který nám chystá naše nevyzpytatelné vezdejší žití. Blízkost Páně je hodna pokorného díkůvzdání, prosté vděčnosti; neboť je požehnáním pro všechny naše dny. Jeho přátelský vztah k nám je hoden chvály; neboť je zdrojem naděje pro všechny naše měsíce. Ježíšova lidskost je hodna stálého obdivu; neboť je pramenem našeho člověčenství a lásky pro všechna naše léta. Proto - ač pozdravit Tebe, Boží Synu, skoro se stydíme -přece však, přece: Bratře, buď zdráv! Báseň převzata ze sborníku Nové zpěvy staré Číny, který uspořádal překladatel Bohuslav Mathesius (Melantrich Praha, 1947). Autorem básně je Si-kchung-Šu (7. či 8. století po Kristu). |
Anketa: VLASTNÍ NÁZOR
Vadí Vám, když se lišíte v názorech od svých přátel?
| Zdeněk Suchý 33 let režisér | Nevadí. Bojím se toho, že se ocitnu mezi mnoha "suchými". Nutně potřebuji jiné názory, abych rozpoznal, který je ten přibližně správný. |
| Jiří Lábus 50 let herec divadla Ypsilon | Vadí-nevadí. |
| PhDr. Jiřina Šiklová socioložka, vedoucí katedry soc.práce FF UK | Netoužila jsem nikdy ztotožňovat se s názory druhých, ale toužila jsem náležet do skupiny lidí, která by byla společnými názory spojená. To, že jsem měla potřebu zaujímat svůj vlastní názor, někdy přátele kolem mne provokovalo a od skupiny mne oddělovalo. Jedno-značně někam, k někomu názorově náležet, se mně skoro nikdy nepodařilo. Někdy mne to mrzí - dodnes. |
| Martin Čech 32 let učitel na ZŠ | Ne, naopak je to zábavné. Sedět v hospodě a jenom si vzájemně přikyvovat by byla asi pěkná nuda. I když takový kultík M.Čecha s poslušnými, věrnými, stejně uvažujícími by nebyl k zahození. |
| Doc.MUDr. Zdeněk Susa 55 let lékař, syn.kurátor ČCE | Ne. Mám rád lidská setkání a rozhovor. Bylo by nudné, kdyby měli všichni stejný názor. Nerad se hádám a neumím to. Myslím, že naopak umím tlumit vášně, hledat únosné kompromisy a nacházet zorné úhly, přínosné pro všechny - i pro mne. |
| Jan Svěrák 32 let filmový režisér | Většinou mne to překvapí. Ale oni nejsou já - jsou jinak založení a mají odlišnou zkušenost - tak je úžasné, že se na tolika jiných věcech vůbec shodneme. |
| PhDr. Noemi Rejchrtová 56 let historička, profesorka na ETF UK | Nevadí, naopak. |
| Vladimír Mlynář 31 let novinář, šéfredaktor týdeníku Respekt | Ani ne. Pokud se dostanu do názorového střetu s přítelem, nejprve urputně hájím své názory a pak doma přemýšlím zda náhodou neměl pravdu on. |
| Erazim Kohák 64 let filosof, spisovatel | Spíš mi vadí, když se moji přátele ve svých názorech liší od mých a projevují to tak, že mi foukají kouř nebo výfukové plyny do plic. Oni totiž nemusí kouřit, ani jezdit autem, já dýchat musím. |
| ThDr. Jan Heller 71 let emeritní profesor na ETF UK | Ne, pokud mi oni ten svůj nevnucují. |
| Petr Oslzlý 52 let ředitel Centra experimentálního divadla | Nevadí. Naopak mám tendenci vždy hledat ke všemu alternativní názor. Celý tvůrčí život dělám alternativní divadlo. A již v mládí mne režim donutil jít za vzděláním alternativní cestou - na jejím počátku jsem si mezi učni v železárnách pěstoval provokativní odlišnost. Zdá se, že jsem "alternativní člověk". |
| Libor Macák 22 let student | Nevadí. Mám naštěstí takové přátele, kteří odlišný názor unesou. Já vlastně asi nejsem konfliktní typ a po-kud se přeci jenom nějaká různice vyskytne, právě tím, že se odehrává v rámci do-brého vztahu, má šanci obě-ma stranám něco přinést. |
| Tomáš Najbrt 45 let celocírkevní kantor ČCE | V zásadě se nebojím mít vlastní názor, ale přesto mívám obavu, že si přátele popudím a ztratím jejich sympatie. Zároveň mám ten-denci svůj odlišný názor zřetelně vysvětlit, "aby nebylo pochyb..." Ale nedokážu to bez emocí, pohodově, vstřícně. Někdy se i zaleknu, že "už zase" mám odlišný názor a raději se to pokouším zatajit. |
| Helena Klímová 60 let psycho- terapeutka, publicistka | Rozdíl v názorech mezi přáteli se mi líbí: vzniká dialog, jiskření, potěšení. Vadí mi, když se liším v názorech s nepřáteli. Za nepřátele si vybírám tupce. S těmi ale těžko diskutovat, zabít se nesmějí a přitom mohou být nebezpeční (třeba rasisti). To je pak problém. |
| Jan Čapek 62 let farář, 2.náměstek syn.seniora ČCE | Nevadí, to je věc diskuse, v níž se názory tříbí a člověk svůj názor zastává a také vystavuje kritice. Důležitý je ohled na druhé a snášenlivost. Jestliže se však objeví názor, z něhož plyne třeba pohrdání jinou rasou nebo násilné zacházení s lidmi, je potřebí se proti němu postavit. |
|
|
A N K E T A |
| "Co vás v životě nejvíc formovalo?" Na to jsme se zeptali několika osobností starších. 1. Ještě si nepřipadám úplně zformovanej, hotovej. 2. Určitě mě formovaly věci, které si nerad přiznávám (třeba komunistické školství). 3. Rád vzpomínám na přátele (zvláště na některé o trochu starší), společenství církevní (ale neformální, jako byl třeba Zbytov), pár knížek (Václav Hrabě, Jan Skácel), dobré i špatné vlastní zkušenosti (známosti a rozchody, vojna, revoluce). A v současné době mě nejvíc formuje život s mojí ženou a dětmi a náš sbor. |
1. Uznáváš nějaký styl hudby, skupinu nebo zpěváka, které tvoji kamarádi považují za "úplnou hovadinu"? Řekls jim o tom?
A co my z toho o gymnasistech vyšlo? Většina z vás nemá žádné vzory (10 ne, 7 ano, 1 neví). Pokud ano, jsou to nejčastěji sportovci. Jen jednotlivci se odvážili přiznat k orientaci na svých blízkých (Můj otec - v něčem.) nebo v oblasti víry (sv. Terezie a sv. Ludmila). I odpovědi na sedmou otázku jsou proklamací nezávislosti. Rozhodujete se jedině podle sebe. Někdo dá víc na rozum, někdo na cit, někdo na situaci, ale žádnou vnější autoritu nikdo z vás vědomě nepřijímá. Když se ale vrátím k otázce první, začínám pochybovat, zda ta nezávislost není jenom sebeklam. Vždyť posloucháte takřka všichni totéž a pokud přece jenom ne, tak si tu Budvarku nebo Božejáky necháte raději pro sebe. Nesouhlasit dovedete, ale jak vyplývá z odpovědí na šestou otázku, jde přitom převážně o příslušníky jiné generace, většinou rodiče a samosebou učitele. Před spolužáky hájil svůj názor jenom jeden z vás a to když vrazil kamarádovi kružítko do zad. S legalizací marihuany asi také nesouhlasili spíš ti starší. Zaujali vás většinou umělci, z poloviny zpěváci. Druhé místo zaujímají sportovci, nejvíc Lukáš Polert. Na třetím jsou politici - z českých uspěla pouze Dagmar Havlová. Jednotlivě uspěly i osobnosti z náboženství a publicistiky. Zajímavé je, že asi jenom v jediném případě vás zaujal někdo, s kým jste měli možnost se osobně stýkat ( místní katolický kněz ). Podobně tomu bylo i u příkladů odvahy hájit svůj vlastní názor. Ty ovšem byly podstatně chudší a časově vzdálenější ( Stálicí tu zůstává Jan Hus ). To je k zamyšlení spíš pro starší generaci, která často běduje nad rozpadem úcty k autoritám. Rozdíl mezi umíněností a obhajobou vlastního názoru cítíte dost jasně. Umíněnost nedovede respektovat názory druhých ani uznat chybu a pokud musí, je to pro ni potupa. Parta vás příliš neláká (10 ne, 7 ano, 1 ví, že už k ní patří). Neztotožňujete ji ovšem se svými kamarády. A důvody, pro něž je přece jenom žádoucí? Například: Pocit, že nejsem sám a v případě průseru, že v tom nejedu sám. ZDENĚK ŠORM "Mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj..." taková je první odpově Heidelberského katechismu z roku 1562. Dnes by s ním, jak ukazuje anketa, jeho autoři Zacharias Ursinus a Kaspar Olevianus na gymnásiu těžko uspěli. Ideálem je nezávislost. Chceme se rozhodovat sami podle sebe. A není divu. Mít vlastní názor patří k dospělému lidství, k důstojnosti člověka. Toho, kdo vždycky udělá, co po něm chtějí druzí, kdo si nikdy netroufne s nikým diskutovat a nesouhlasit a vždyc-ky jenom čeká, než ostatní vyjádří svůj názor, aby se při-dal, si lze vážit jenom stěží. Respektovat někoho, kdo nemá žádný tvar, snad ani nejde. Nevidíme tedy nic žá-doucího, natož potěšení, v tom, že bychom neměli být sami svoji. Právě naopak - usilujeme o to, abychom nebyli jenom součástí něčeho, abychom nebyli jenom nesvéprávné loutky nebo kopie. Zápasíme o samostatnost, střežíme bedlivě svoji identitu. Chceme být svoji. Chceme být sami sebou. Mezi věřícími se to někdy pokládá za hřích, za samu podstatu vzpoury proti Bohu. Mnozí lidé také proto, aby mohli být sami sebou, aby se zbavili věčného poručnictví, Boha odvrhli. Ač stojí proti sobě, vidí věc vlastně stejně: podřízenost Bohu a samostatnost, originalita a poslušnost jsou protiklady, které se vylučují. Naštěstí se nemusím jenom přidat k jedněm nebo druhým. Mohu být svůj, díky bibli. Tam začíná cesta s Bohem právě výzvou k nezávislosti: "Vyjdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce", praví Hospodin Abramovi. A od té chvíle provází volání k samostatnosti celou historii vztahu mezi Bohem a člověkem: "Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi." (3.Mojž 18,3), "Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Oko za oko, zub za zub. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi;", "A nepřizpůsobujte se věku tomuto..." (Ř 12,2). Je-li víře něco cizí, pak to není nezávislost, ale bezmyšlenkovitá přizpůsobivost, život, který plyne pouhou setrvačností. Víra to je protiklad k životu pouze odkoukanému, ve kterém člověk jenom pluje s davem. Jistěže lze namítnout: V tom, co ty tu prezentuješ jako nezávislost a samostatnost, jde ale ve skutečnosti o poslušnost a podřízenost Bohu! Naštěstí je tu ovšem ještě apoštol Pavel, který pro nás objevil, že ta poslušnost nemá podobu rezignace na vlastní osobitost, že není uniformní. Právě naopak. Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Kde člověk nežije sám sobě, tam si právě může dovolit být sám sebou, tam je dokonce důležitější, aby byl věrný svému přesvědčení, než aby vyhověl normě, kterou vnitřně nepřijal. (Čti List Římanům 14. kapitolu.) Bez věrnosti sobě samému nemůže být řeč ani o věrnosti Bohu. Stejně to ovšem platí i obráceně: Bez věrnosti Bohu najde jeden stěží prostor, svobodu a sílu, aby byl skutečně sám sebou. Ono to totiž vůbec není tak, že bychom měli na vybranou jenom mezi poslušností a nezávislostí. Mnohem spíše jsme v podobné situaci jako apoštolové, když vyznávali: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi." (Skutky 5,29 ) Žijeme pod tlakem. A nejen v situaci, kdy ho na nás jako na učedníky někdo vědomě vyvíjí. Jsme pod ním stále. Ne nadarmo se mluví o diktátu doby, společnosti, reklamy, módy, veřejného mínění...atd. Stačí si uvědomit, jak se oblékáme, co posloucháme, jaký život považujeme za úspěšný. Pokud vás mate, že se lišíte od starší generace, podívejte se do historie trochu dál. Kdo si myslí, že když žádné normy vědomě nepřijal, ocitl se prostě ve svobodě a je automaticky sám sebou, ten je na nejlepší cestě, aby se stal jenom produktem své doby. Otázka svobody a svébytnosti není jenom o tom, čemu se nepodřídit, ale především o tom, jak odolat, kde najít pevný bod, aby "libý neb odporný vítr sem ani tam nemoh námi vyklati". Předpokládat samozřejmě, jak to dnes většina lidí dělá, že ho prostě máme v sobě, ve svém svědomí, není o nic menší iluze, než tvrdit, že na nás reklama nemá žádnývliv. Co je naše svědomí? Kdo ho utvářel? My sami? I v sobě se setkáváme s tím, co utvářeli jiní, co je dílem vlivu našeho okolí. Nechceme-li jím být pouze nevědomky unášeni, je třeba vědět, k čemu se přiznáváme, je třeba té odpovědnosti, která nás přesahuje, která je mimo ten proud, jehož jsme součástí. Ano, je třeba poslouchat Boha, ne lidi. V té poslušnosti se otvírá prostor svobody. A tak mým jediným potěšením v životě i smrti je, že nejsem sám svůj, že nejsem odkázán jen na to, co mne bezděky utvářelo a dělá si na mne nárok, ale mohu v Bohu, který mne stvořil, přicházet sám k sobě a nalézat svobodu a sílu, abych sám sebou byl. |
Ne, není to reminiscence na záplavy, ale zpráva o sjezdu (nejen) evangelické mládeže, který se konal 3. - 5.10.97 v Prostějově. Sjezd, nazvaný "Mezi proudy," začal v pátek večer příjezdem mladých evangelíků na Jižní Moravu. Když se jakýsi starousedlík zeptal proudu mladých lidí, co se to vlastně děje, ozvalo se z davu: "Jedem to sem kolonizovat."
Po prezenci se všichni setkali v místním Kulturním a společenském centru (dále K+S centrum). Po úvodní pobožnosti nastoupili na podium Berani, aby písněmi legendárními i novými zahájili toto setkání. Přes určité problémy (Pavlu Dvořáčkovi to po prodělané bronchitidě moc nezpívalo) zaujali většinu mladých diváků nejen zpěvem, ale i doprovodným mluveným slovem. Publikum, které v době vzniku této skupiny povětšinou nebylo na světě, je odměnilo bouřlivým potleskem, takže museli přidávat.
Po koncertě přišlo zakončení dne a pak rozdělení účastníků na nocleh do místních škol a gymnázií. Tělocvična byla dobře vytopená (teplo, ne voda), takže se spalo celkem příjemně.
V sobotu začal program ranní pobožností Michala Plzáka, který se ve své úvaze soustředil na sobotu jako den odpočinku a jako vrchol stvoření.
Poté se mládežníci účastnili podle svých zájmů jednoho z několika nabízených programů. Já jsem si vybral přednášku Dalibora Antalíka, který hovořil na téma: "Mezi proudy - různá náboženství." Soustředil se na čtyři velká nekřesťanská náboženství - islám, hinduismus, budhismus, taoismus. Každý tento proud představil z hlediska historického vývoje i názorových a vyznavačských důrazů. Ukázal i na různé směry v těchto náboženstvích. Zatímco přednáška byla velmi dobře připravená, následná diskuse mě trochu zklamala, ale to bylo dáno hlavně otázkami, na které bylo těžko odpovídat.
Po obědě (vepřoknedlozelo) jsem si z několika nabízených titulů vybral téma: "Proudy v politice," které přednášel Erazim Kohák. Ukázal, že každý z vládnoucích systémů (demokracie, totalita) se musí vyrovnat se základní otázkou, do jaké míry bude zastupovat občany a rozhodovat za ně. Zda rozhodování převezme zcela bez ohledu na přání občanů (totalita), nebo zda rozhodování v co největší míře zohlední podle vůle občanů (demokracie). Dále ukázal, že v naší euroamerické politické kultuře vychází rozhodování z kořenů židovskokřesťanských a antických (např. římské právo). V následné diskusi se ukázalo, že někteří křesťané by uvítali, kdyby se nemuseli rozhodovat sami (otázky typu: Koho tedy volit?). Ale Erazim Kohák nehodlal agitovat pro konkrétní stranu, neboť jeho přednáška měla jiné cíle. I z tohoto důvodu byla i diskuse velice podnětná.
V pozdějším odpoledni jsem rozhýbával tělo při volejbale, i když předváděnému výkonu by se mělo spíše říkat česká plácaná (pravda, byli tam i moraváci).
Po večeři (rýže) jsem se odebral do K+S centra na improvizovaný večer se sportem s názvem "Boží soud mezi proudy." Tři hlavní protagonisté - Jan Jirků, Martin Balcar a Jakub Dvořáček - předvedli pásmo s písněmi, scénkami i manipulací publikem. Začali štafetovou soutěží pro publikum. Posluchači byli rozděleni na tři skupiny (evangelíci, mohamedáni, jehovisté), které soutěžily v rychlostní soutěži s plněním úkolů - např. evangelíci měli na jednotlivých zastávkách křest, nedělní školu, konfirmaci, mládež, konferenci Kostnické jednoty a prodej Kostnických jisker (samozřejmě ne svým souvěrcům). Celý děj soutěžení byl vtipně a s nadhledem komentován Martinem Balcarem. Další scénky ukázaly, jak to zřejmě (ne)bude vypadat u nebeské brány, při Božím soudu i při přeměně člověka v anděla. Celý tento program zakončila píseň světoznámé skupiny Evangely familly.
Sobotní večer vyvrcholil vystoupením hostujícího švédského gospelového souboru. Černošské písně zněly v moderních úpravách vydýchaným K+S centrem tak silně, že mě z toho rozbolela hlava a musel jsem odejít na čerstvý vzduch. Podle bouřlivého aplausu jsem pochopil, že se písně líbily. Následoval nocleh jako předchozího dne.
V neděli byl sjezd zakončen bohoslužbami s vysluhováním Večeře Páně. Bohoslužby vedla Irena Škeříková. Neměla lehkou pozici, protože v původním plánu měl tyto bohoslužby sloužit nedávno zesnulý Jan Nohavica. Irena Škeříková se ale své role ujala s plnou vervou. Nástup zpívající farářky skrz čekající mládežníky, kteří se k jejímu zpěvu přidávali, byl velice originální. Během bohoslužeb posloužili svým zpěvem opět hosté ze Švédska. Protože jsem odcházel dřív, nestihl jsem víc než první kolo Večeře Páně.
Odjížděl jsem z Prostějova s dobrými pocity. Nejen z toho, že se člověk opět potkal s mnoha známými, že získal mnohé zkušenosti a nové informace, ale tentokrát i z toho, že se sjezdu zúčastnila i "generalita" naší církve (Smetana, Trusina, Čapek), takže kontakt mezi generacemi je zajištěn. .................... Jan Fencl - farmaceut
Jak někteří čtenáři Bratrstva snad zaregistrovali: nedávno se konal v Prostějově SJEZD NEJEN EVANGELICKÉ MLÁDEŽE.
Z ankety, kterou pečlivě připravil Martin Fér, abychom poznali reakce přímých účastníků sjezdu vyplynulo, že většina už na sjezdu někdy byla a proto obdržela pozvánku i letos. O konání sjezdu jsme se dovídali také z kazatelen, od kamarádů, v mládeži a kdosi dokonce "od Martina Balcara v jedné nechutné putyce". Někdo také tvrdil, že blížící se sjezd se dal vytušit "z chování ostatních jedinců". Mračna se tedy již stahovala...
Velmi podobná byla také naše očekávání spojená se sjezdem. Většinou jsme přijížděli ze zájmu o program (jako vždy nabitý k prasknutí), chtěli jsme prožít pěkné chvíle při setkání s přáteli, dovědět se něco nového a setkat se s Boží přítomností.
O tom, jak se to podařilo, svědčí odpovědi na třetí otázku ankety: naprostá většina respondentů odpovídala v superlativech !
Na prvním místě v žebříčku nejoblíbenějších programů sjezdu se objevila (jak se dalo očekávat) švédská gospelová skupina pod vedením Adana Browna, která v sobotu večer dokázala (ke svému údivu) rozdovádět publikum skoro až k davovému šílenství. Možná by se mohla rovnat i s legendární Kelly Family, kterou téměř z prachu zapomnění vytáhlo i parodické vystoupení Jana Jirků & Company. Jejich píseň v podání skupiny Evangelly Family uchvátila některé "evangelické teenagery" natolik, že je zasypali hromadou plyšových zvířátek. Celé divadlo s vynikajícím scénářem Janka Jirků, s muzikou Jakuba Dvořáčka a nezapomenutelným hereckým projevem mladého talenta Martina Balcara v roli evangelíka před Božím soudem, se ocitlo v hodnocení obliby programu v těsném závěsu za Švédy. Velmi se také líbili páteční Berani, film Marian, občas i přednášky a některý bratr vysoce ocenil přítomnost "pěkných evangelických sester".
Toho, co se na sjezdu nelíbilo, bylo ovšem také požehnaně. Tak například velikou nelibost u mnoha účastníků vzbudilo to, že jakmile se za nimi večer zavřely dveře tělocvičen, už je nikdo nechtěl pustit na noční romantické procházky městem. Rád bych proto všechny tyto zklamané uklidnil tím, že po dvanácté hodině večerní už v Prostějově nebyla otevřena žádná slušnější hospoda. Dále si někteří stěžovali na příliš dlouhé fronty v jídelně. Tedy - pokud mohu říci za sebe - znám i delší. Ale kdo nechce, ať nejí. Zvláště tragicky ovšem vyzněla stížnost patrně některé evangelické setry, že se s ní "Martin a Mirek nechtěli bavit". Jménem COMu bych rád vyjádřil naši nejhlubší účast, není však v naší kompetenci s tím cokoli dělat. Všechnu další konstruktivní kritiku s povděkem přijímáme a budeme se snažit příště chyby napravit.
A na konec bych ještě chtěl poděkovat svému milému anonymnímu příznivci, který v závěru ankety připsal roztomilý vzkaz: "MILUJU JARDU COUFALA !" Děkuji velice,
Tvůj oddaný Jarda Coufal. (bohoslovec, momentálně na civilní službě).
Náboženská společnost českých unitářů je duchovním společenstvím, které je platně registrováno již od roku 1930, kdy bylo založeno doktorem N.F.Čapkem. Činnost naší společnosti se opírá o platnou ústavu, která je oficiálně schválena a registrována Ministerstvem kultury ČR.
Navazujeme na duchovní tradice českého národa a jiných zemí, kde základní myšlenkou je Jednota všeho bytí. Uvědomujeme si duchovní podstatu světa a Vesmíru. Tato věčná podstata je v různých náboženstvích nazývána nejrůznějšími jmény, které však nic nemění na skutečnosti existence této podstaty. Uvědomujeme si, že k Bohu vedou různé cesty, ať je nacházíme ve světových náboženstvích nebo v individuální duchovní cestě jedince. Proto vycházíme z tolerance jako hlavní zásady náboženského a duchovního života.
Pevně věříme v jednotu života, světa, Vesmíru a lidstva, která vyplývá z poznání Nejvyšší pravdy. Tam, kde jsou tradice a dogmata v rozporu s touto Nejvyšší pravdou, dáváme přednost Pravdě. Jsme přesvědčeni o nutnosti naprosté náboženské svobody a tolerance, a proto jednoznačně odmítáme jakoukoliv formu agresivního náboženského sektářství, které zbavuje člověka jeho individuality a jeho práva na svobodnou vůli. Naše společenství je pro ty, kteří si váží svobodného a otevřeného přístupu k náboženským otázkám a snaží se, aby jejich duchovní vývoj byl v souladu s jejich svědomím, Vesmírnými zákony a ku prospěchu druhým.
Náboženská společnost českých unitářů a unitářů - univerzalistů vyvíjí aktivní duchovní a osvětovou činnost, a to především v rámci svých sdružení a obcí. Snažíme se být jedním z bodů duchovní záře, který napomáhá prosazování Světla Božího na úrovni celku.
| Jak vidíte vztah mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími? Co si myslíte o evangelících?
UNITÁŘI: Duchovní úroveň lidí je sice různá, ale všichni jsme Božími dětmi. Člověka je třeba posuzovat podle toho, jak žije, nikoliv podle toho, čemu věří. Přesto je víra nesmírně důležitým faktorem života a pro celkový vývoj člověka je naprosto podstatná. Pokud jde o náboženské systémy, jsme přesvědčeni, že není lepších či horších náboženství, ale že všechna mají svou hodnotu. Nezáleží přitom na tom, zda jde o hinduismus, křesťanství, budhismus nebo kterýkoli jiný systém. Každé náboženství má svůj hluboký smysl a význam. Domníváme se, že nezáleží na tom, ke kterému náboženství se člověk přikloní, ale podstatné je, zda dokáže toto náboženství svým životem realizovat. To znamená, zda je schopen na základě náboženství morálně, duchovně a lidsky zušlechťovat sám sebe i své okolí. Každé náboženství - a tedy i křesťanství v evangelické podobě - pro nás představuje Božím Světlem a Láskou zkypřenou půdu, do které může každý člověk ať je černý nebo žlutý, zasadit a na ní pěstovat semínko touhy po poznání Boha a splynutí s ním. Luboš Štěrba - duchovní pražské obce unitářů-univerzalistů |
Jak vidíte vztah mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími?
EVANGELÍCI: Ve Starém zákoně je vztah k jiným náboženstvím většinou konfrontační. Nelze se tomu divit. Izrael byl malý, bezvýznamný národ a jeho víra v jediného Boha tak výjimečná, že bez jasné hranice mezi sebou a světem by nemohl existovat. V Novém zákoně je biblický obzor otevřenější. Evangelium o Bohu, který nabízí světu smíření v Ježíši Kristu, je určeno všem lidem - židům i pohanům. Odtud vychází i dnešní přístup křesťanů k ostatním náboženstvím. Ježíš Kristus je nám nenahraditelný. Nikdo nemůže být spasen jinak než skrze Kristovu oběť. To však neznamená, že bychom směli vyznavače jiných náboženství odsuzovat. Vážíme si u nich všeho, co je blízké duchu Ježíšova evangelia. Novou inspiraci však u nich nehledáme. Věříme, že stačí být věrný Ježíši Kristu. Pouze Bůh sám nakonec prohlédne vrstvou různých pověr, zvyků i snaživé zbožnosti k lidským srdcím, aby tu nalezl buď pýchu nebo pokoru, lhostejnost nebo milosrdenství. Podle toho pak oddělí zrno od plev - mezi křesťany i mezi nekřesťany. Jestliže křesťané konají misii mezi vyznavači jiných náboženství, nechtějí tím dát najevo, že jsou lepší, ale chápou to jako.službu a zprostředkování toho nejlepšího, co sami přijali. Musí tak konat s velikou bázní a pokorou, protože se tu tak jako Ježíš, mohou setkat s vírou, poslušností a statečností, která je samotné zahanbí (Mt 8,10). |
Tak jdu zase po výpadovce za město. Stopovat má cenu až za křižovatkou, kde je jasný, kdo kam jede. Jen aby mě někdo vzal... Sláva, nikdo tam nestojí, aspoň že nemám konkurenci. Opírám batoh o patník a vytahuju ceduli. Snažím se vypadat solidně, mírně se usmívám. Čtvrt hodiny nic. Začínám uvažovat: Podle sčítání lidu je v Čechách 30% věřících, z nich je dejme tomu tak 10% aktivních. To by znamenalo, že by mě nejpozději 33. auto mělo vzít. Leč neděje se tak. No jasně, křesťani jsou chudý a nemaj na auto. Stejně to ale těm frajerům Pán Bůh jednou spočítá, že se nestyděj. Půl hodiny ani ťuk, a kromě větru začíná trochu poprchávat. Přemýšlím, jestli případná čepice můj dojem na řidiče zlepší, či naopak. Na okraj silnice se přiloudal další stopař. To mi tak ještě chybělo, určitě vezmou jeho a mě tu nechaj. Situace nevypadá nijak nadějně, a to je vždycky podnět k modlitbě. Pane Bože, slibuju, že budu vždycky brát všechny stopaře, jen, ehm.. kdybys moh... ať mi někdo zastaví. Já vím, že jsem taky několikrát nevzal, vyznávám to. Já vím, taky jsem línej a marnotratnej, vyznávám, že jsem dlouho nebyl za babičkou a občas zalžu. Jen kdyby... mě někdo aspoň kousek vzal. Pane, prosím, odpusť mi moje hříchy. Buď ke mně milostivý... Čekám na milost. Jasně, čekání na stopa je čekáním na milost. Nemusej zastavit. A já? Stačí jen nastoupit, stačí milost přijmout. Jsou lidi, co by se ke stopu nikdy nesnížili, přece nebudou čekat, až se někdo nad nima smiluje... Farář jednou vyprávěl něco o laciné a drahé milosti. Jestli mě někdo veme, tak to je laciná milost, ušetřím šest pětek za vlak, vlastně to nebude laciný, ale úplně zadarmo. Ale jestli tady chytím angínu, nikdo mě neveme a budu muset jet nějakým nočním vlakem, tak to bude pěkně drahý. To je teda fakt... Paráda, ten ford zastavuje. "Do Prahy? Jééé to je výborný, moc děkuju, už jsem docela zmrzlej." Nasedám do vozu a vychutnávám teplo. Ještě že jsem měl tu velkou ceduli a malej batoh. A taky jsem si vybral šikovný místo, kde se dá dobře zastavit. A i ta větrovka vypadá přece jenom solidnějc, no a ještě že jsem si nevzal tu čepici... Inu, stopovat se musí umět. David Balcar - bohoslovec
|
Když jsem si přečetl článek Zvonka Šorma v 7. čísle Bratrstva, rozhodl jsem se reagovat, i když to vůbec nemám ve zvyku. Následujícími řádky nechci říct, že Zvonek nemůže mít pravdu. Pro vyváženost nabízím pohled neméně jednostranný, nicméně opačný. V jednom docela malém (kdysi) městečku, (dnes) spíše větší vesnici, jsem si nedávno přivydělával tím, že jsem chodil uklízet hospodu, a když už jsem tam byl, často jsem tam zůstal sedět. Bavil jsem se se všemi, taky s mladými lidmi; anebo jsem je jen pozoroval. V tomto malém prostoru jsem potkával lidi nejrůznější. Byl to mikrosvět, jakási zhuštěnina, kde se odrážel svět okolní se svými trendy. Skoro každý vypadal úplně jinak než ostatní. Blízkost ke stejnému trendu bylo možno pozorovat maximálně tak na třech jedincích. Chodili sem mladí lidé s dlouhými neupravenými vlasy i elegantně oblečení i různým způsobem výstřední jedinci. Nikdy mě nenapadlo být tím či oním šokován a troufám si říct, že to nenapadlo ani nikoho jiného, ani starší pány, kteří sem chodili taky. Různorodost jsem považoval za samozřejmost a vítal jsem ji. Už proto, že jsem se lépe naučil rozpoznávat jednoho od druhého, byť podle jejich "výstředností". Ale zpět k našemu dospívání. Zvonek Šorm mluví o závislosti na nezávislosti, neboť ta je skupinová. Je. Sám na tom ovšem neshledávám nic z principu špatného. Bylo by asi těžké nepodobat se ve svých vnějších projevech vůbec nikomu a stejně těžké by bylo něco takového unést, když vylezete mezi lidi. Taky jsem nosil dlouhé vlasy a byla v tom nejen touha šokovat - zdůraznit vlastní individualitu, ale byl to i vědomý projev solidarity s těmi, kteří vypadali obdobně. Bylo to mimo jiné přiznání k hnutí solidarity v době doznívající normalizace. Člověk na první pohled poznal, na koho se může obrátit, když se dostane do problému. A to fungovalo. Dnes již dlouhé vlasy nenosím - především z praktických důvodů. Naopak se stříhám o trochu víc než většina mých vrstevníků - ale ne zase příliš, a když se oblékám, i dnes vážím, co si vezmu na sebe, abych nebyl na první pohled zařazen tam, kam nepatřím. Jan Svoboda |
ve Vašem ekologickém okénku (Bratrstvo č.6) autor výše zmíněného článku snesl na hlavu obce rekreantské řadu obvinění, křivd a polopravd. Doufám, že mi pro zachování objektivity též dovolíte promluvit na její obhajobu a poukázat na situaci, která stála u zrodu chataření a dosud se nezměnila. Mluvit jménem napadených se odvažuji, protože jsem sama prožila 30 let svého života v karlínském smogu. Každý, kdo chce bouřit proti zoufalým snahám velko-měšťáků zachovat si zdraví, by se měl nejprve rozhlédnout po své vlastní domácnosti, co všechno je v ní vyrobeno průmyslově. Zjistil by, že téměř vše, počínaje oblečením, přes předměty denní potřeby, knihy, nádobí, spotřebiče, nábytek až k topidlům a k tomu, čím se v nich topí. A kde se to vše vyrábí? U nás, ve velkých průmyslových aglomeracích, které si v minulosti vytvořily ve svých obyvatelích dostatečný rezervoár pracovních sil. A kdo za to platí tu nejbolestnější daň znečištěním svého životního prostředí? Opět my, kdo zde žijeme a pracujeme. A je to spravedlivé, když tyto průmyslové výrobky užívají všichni? Neměli by nám za to poskytnout jakousi kompenzaci? A proč průmysl, doprava i služby smrdí víc, než je nezbytně nutné? Proč např. v mém rodném Karlíně dosud mohou fungovat neodpopílkované komíny, proč z našeho dolíčku nikdo nepřemístí Ústřední autobusové nádraží s odstavným parkovištěm, když ví, že to znamená nepřetržitý tok zplodin z řádově stovky naftových motorů v místě, odkud se zplodiny nikam nemohou rozptýlit? Proč nám navíc nad hlavami postavili "jedovatý šíp", po kterém denně proudí 60 tisíc aut, včetně nejtěžších kamiónů? Proč pro nás zůstává nedostupným snem i katalyzátorová vyhláška, nemluvě už o vjezdu na rezidenční karty? Proč byly po desetiletí odvody z našich podniků investovány místo do zlidštění našeho prostředí do podpor venkovanům, aby zůstali na venkově? Proč jsme nikdy nebrali alespoň to "dýchavičné", abychom si mohli trvale pronajmout nějaké místo k rekreaci? Proč se u nás v Karlíně 7 let po revoluci nezměnilo nic k lepšímu? A co jsme podle vás měli dělat v 70. letech, když jsme si poprvé uvědomili, že nás společnost hodila přes palubu a chce z nás udělat jediné obětní beránky, kteří odnesou její životní styl? Tenkrát nešlo demonstrovat před branami znečišťovatelů. To jsme měli sedět s rukama v klíně a smířit se, že budeme umírat o deset i dvacet let dříve než jiní a že naše děti budou všechny nemocné, pakli se nám vůbec podaří je zplodit? Radíte nám, abychom se ze svých průmyslových čtvrtí odstěhovali na venkov. Ale jak, když my, kdo jsme zde zůstali, nemáme na výstavbu rodinných domků o rozloze alespoň našeho činžovního bytu a směnit byt je nemožné, protože život s plynovou maskou si nikdo dobrovolně nezvolí? A proč bychom se stěhovali, když nás na venkově nikdo nezaměstná? Už dnes z něho až 3/4 živitelů rodin jezdí do práce k nám a míst tam ještě ubude. To máme rozmnožit armádu dojíždějících a místo 1x týdně za vzduchem jezdit 5x týdně za prací, a to navíc v situaci, kdy se na hromadné dopravě nezdravě šetří? Nebylo by skutečně jednodušší ozdravit naše čtvrti? Co se týče naší rekreace, všichni bychom asi uvítali návrat poměrů z roku 1960. Tehdy jsme jezdili za čerstvým vzduchem tramvají do Hvězdy, v Krčském lesíku rostly hříbky, koupat jsme se mohli ve Vltavě pod Zlíchovem a když jsme si chtěli zvlášť dopřát, jeli jsme parníkem pod Vranovskou přehradu nebo "Posázavským expresem" do Pikovic. Stačilo nám být venku, když bylo pěkně, a na venkově jsme našli dost ochotných pronajímatelů letních bytů. To téměř všechno zmizelo. Hvězda je stejně pod oblakem smogu, Vltava je stoka, Pražskou paroplavební chtějí likvidovat. Rekreace se stala každotýdenní nutností, kterou si ovšem musíme obstarat bez ochotných pronajímatelů místa. Co máme tedy dělat, než vzít zavděk nějakou starou chalupou nebo montovanou chatkou na podřadných pozemcích, které nám obce k tomuto účelu nechávaly za dostupnou cenu? Obviňujete nás, že ničíme druhým životní prostředí, neumíme sázet stromy, nevíme, co je sklizeň, podporujeme výstavbu dálnic. Zkusíme jezdit veřejnou dopravou, než nám ji v sobotu zruší. Mnohé obce s 20 čísly popisnými nezpustly jen proto, že jsme se tam zakoupili. Bojujeme o zachování své rekreační oblasti. Navíc, naše pozemky jsou opečované do posledního decimetru, zatímco na pozemcích usedlíků bují nevzhledné haldy všeho možného. A kdo osázel v Akci Z všechna sídliště a uklízel zbytky vnitroblokových zahrad, když ne my? Kdo sklízel v Čechách všechen chmel a brambory, když ne my, praž-ští studenti, učňové a úředníci? Buďte k nám laskavě spravedlivější. Dagmar Ondříčková - farářka |
JAN NOHAVICA
Umění srozumitelně, živě a novým způsobem vyjádřit to, co patří k samotným základům křesťanské víry, umění při tom nenudit, ale naopak zaujmout, je věru vzácným darem. Jan Nohavica, farář tímto darem v mnohém obdařený, se o to pokusil ve svém Katechismu pro dospělé. Vycházel především, jak v úvodu sám připomíná, z mnoha rozhovorů, které vedl na cestě víry s těmi, kteří za sebou neměli klasickou křesťanskou výchovu. Knížka vás neodradí na jedné straně ani svou stručností (nepatří rozhodně k těm rádoby jednoduchým a kýčovitým brožurkám, kde je vše jasné jak facka), ale na druhou stranu ani svou délkou a přílišnými podrobnostmi, ve kterých se čtenář snadno utopí. Na zhruba sto stranách textu se setkáte mimo jiné s poutavým výkladem o vzniku bible a o živém vztahu Písma a tradice. Nechybí výstižná poznámka o fundamentalismu a jeho velkých úskalích. Dovíte se dále více o tom, co jsou křesťané vlastně zač, co je obsahem jejich víry a jak se víra rodí, o vztahu víry a společenství, o následování a modlitbě. Zajímavé je srovnání evangelické tradice a bohoslužeb s pojetím katolickým a pravoslavným. S autorem se krátce projdete i církevním rokem, abyste se zastavili u výkladu o večeři Páně a křtu. Zvláště tuto pasáž pokládám v době nekončících debat o křtu za navýsost aktuální. Jednu kapitolu knihy tvoří také průřez církevními dějinami až do současnosti, který oživují citáty výrazných postav. Stručně je zmíněna i organizační podoba evangelické církve. Poslední kapitola se dotýká témat jako manželství a rodina, práce, stát a společnost, ekologie, jiná náboženství, volný čas, kultura a sport. Četbu v závěru zpřehledňuje krátké představení osob, kterých se autor v knize dovolává. Pro ty, kteří se chtějí dozvědět více, jsou v textu odkazy na další českou literaturu. Škoda jen, že nedopatřením nebyl do knihy zařazen obsah, který by usnadnil lepší orientaci v textu.
Výklad vás zaujme svým spádem, jadrností a snahou vést bez úzkoprsé výlučnosti rozhovor i přes hranice církve. Poznáte, že je možno se dívat na věci z různých stran, a tak se vzájemně obohacovat. A také že víra je mnohem víc napínavým životním hledáním, které nikdy nekončí, než strnulou soustavou věroučných článků.Právě touto vnitřní zakotveností ve víře jako vztahu a z ní vyrůstající vnitřní svobodou, vděčností a radostí ze života je tato knížka od začátku do konce prosycena. To je "durovým" předznamenáním celého katechismu, přestože ho Jan Nohavica psal v nesnadné situaci vážné nemoci. Je hlubokým a pokorným dosvědčením toho, co v životě skutečně obstojí a o co se lze opřít. Je vlídným a moudrým pozváním k životu ve víře, naději a lásce navzdory všem těžkostem. Pozváním k poctivému zápasu na předem nijak nezametené cestě víry.
Knížku doplňují vtipné ilustrace Hanky Čermákové, která navrhla i veselou obálku hrající pestrými barvami. Doporučuji ji všem mladším i starším čtenářům. Považuji ji zároveň za jednu z nejvhodnějších knížek pro ty z našich přátel a známých, kteří se s křesťanstvím chtějí blíže seznámit. Hodí se jim ji dát bez velkých obav do rukou.
Katechismus pro dospělé vydal vlastním nákladem olomoucký sbor ČCE. Pavel Janošík - vikář
|
Ač to není právě obvyklé, doporučovat pod tímto zavedeným titulkem časopis, přece tak činím. Nejsem uplacen. Jen mám radost, že je u nás v záplavě žurnálů nevalné kvality a mizerné úrovně alespoň jeden, který za cosi stojí. Věřte, že jsem již přečetl kdeco, ale nakonec je to týdeník Týden, který jediný čtu s chutí a ne bez užitku. Čeho si na něm, vedle solidního zpravodajství a smysluplných komentářů, vysoce cením, je dobrá čeština, jakou je psán. Tím se výrazně liší od magazínů dražších, tištěných na křídovém papíře, ale sdělujících s jazykem prapodivným, neumělým, ať záměrně či z nedostatku sečtělých a soudných redaktorů. Za Týden dám v tomto ohledu rád ruku do ohně. Nechci plédovat přes míru, ale tápete-li v haldách barevně potištěného papíru na stáncích a v trafikách, berte tuto mou "jakobyrecenzi" jako jeden z názorů, který kamsi ukazuje, aniž by si vydupával nárok na následování. ML |
26 - 30 let z ČCE, který už také nechce strávit Vánoce sám. Jsem svobodná 25 letá ošetřovatelka u tělesně postižených dětí. Foto vítáno. Zn.: Jen vážně.
33 letý, 160 cm vysoký, společenský, se smyslem pro humor a zájmem o cestování, hledá upřímně věřící dívku přiměřeného věku a vzrůstu z východních Čech. Zn: 1K 13,13
43/164, svobodný evangelík, nekuřák, by rád poznal věřící ženu, která by chtěla bydlet v rod. domku na Českomoravské vysočině. Děti vítány. Zn.: Pro koho žít a mít ho rád do konce života.
25/171 evangelík, hledá slečnu 21-26, která má lásku k přírodě. Foto potěší. Zn.: Naděje
Adresa: Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. Obálku s odpovědí označte přísluš.grafickým znakem, abychom ji nemuseli otevírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu. |
Vaším úkolem je poznat autory citátů v tomto a dvou minulých číslech. Na korespondenční lístek nebo pohled nalepte kupóny z čísla 7. - 9., napište autory citátů a zašlete do redakce Bratrstva do 10. prosince. Odpovědi budou slosovány.
Typování vám usnadníme nápovědou. Můžete si vybrat ze tří možností.
CITÁTY:
1. Nač si nalhávat: ztracené náboženství nelze ničím v moderním životě nahradit. Mravní vztah k životu nelze přece nahradit pouhou chutí k životu.
(Josef Čapek, T.G.Masaryk, Pavel Smetana)
2. V úctě k životu tkví zbožnost v tom nejpůvodnějším a nejhlubším pojetí, dokud se neukryla nebo se už přestala ukrývat za vysvětlování světa, zbožnost, která vyplývá jen a jen z vnitřní nutnosti, a proto se neptá, kam to všechno vede. (Karl Barth, Albert Schweitzer, Erich Fromm)
CENY:
1. CD - Sefardské inspirace
Písně noci a osamění
2. F.Carter - Škola malého
stromu
3. předplatné Bratrstva na
r.98
Cenu věnovalo vydavatelství KALICH
|
|