Otče náš, který jsi v nebesích... - Pavel Jun Téma v literatuře - Michal Kitta, Michal Plzák Rozhovor s Pavlem Říčanem Stručně a jasně Proč lidé trpí? - Jiří Gruber Blízkost v různosti - Tereza Kellerová Proč je strach - Erazim Kohák Cikáni jsou také bližní - D.N. Romské děti bílou vránou - Olga Pikousová Doporučuji: Jiří Gruber, Marek Nohejl, _________Marie Stolařová Ekologie - Výrobky šetřící přírodu - Petr Hrdina Co mne zaujalo? - S.Karásek, P.Turek Nová synodní rada - Dráža Havlíčková, Tomáš Vokatý O vážných nevážně - Michal Vogl Bavme se... - Tereza Kellerová Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar Kontaktník Oznámení, nabídky, inzerce

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

OTČE NÁŠ, KDESI V NEBESÍCH... OTČE NÁŠ, CO MI DÁŠ? OTČE MŮJ, STAREJ SE... TÁTO, MÁMO V KOMOŘE JE... TATI, DEJ MI... FOTR DĚLEJ... TAŤULDO... JÁ TO ŘEKNU TÁTOVI... POČKEJ AŽ PŘIJDE TÁTA! OTEC NEZNÁMÝ TATI, KDE JSI?

Pavel Říčan (1933), psycholog a teolog, badatel a publicista, potulný kazatel, učitel a provokatér v české ekuméně, nejvíce v pražském branickém sboru ČCE. 1 manželka, 2 děti, 2 vnučky.

Z čeho, podle vás, vyrůstá rasismus, jaké jsou jeho příčiny?
Přesnější je mluvit o etnocentrismu, protože my patříme k téže rase jako Rómové. Etnocentrismus - to je kolektivní národní egocentrismus. My jsme jaksi celonárodně zaměření na sebe. Vidíme svoje problémy, svoje přednosti, ostatní nás nezajímají. To se týká i Vietnamců nebo Židů. U Rómů k tomu přistupuje ještě dlouholetá negativní zkušenost - jejich sociální zařazení, jejich pozice na okraji společnosti, to, že se přiživují na nás ostatních. To je něco, co tu aversi pochopitelně posiluje. Dnes je to zvlášť silné i proto, že policie je vůči tomu naprosto bezmocná a neochotná s tím něco podnikat. A právě rómská kriminalita je nápadná. Drobné krádeže a loupeže, přestupky proti sousedskému soužití, ničení a demolování bytů, rámus - to lidem opravdu velice vadí a já se jim nedivím. Mně to také vadí. A policie není schopná se s tím nějak vypořádat. Přičemž právě to by pomohlo odlišit slušné Rómy od těch neslušných. Takhle házíme všechny do jednoho pytle. Právě v zájmu Rómů by bylo, aby se policie - a také parlament, protože zákony k tomu nejsou dostatečně uzpůsobeny - zasadila o řešení tohoto obtěžování společnosti. To by byl velký čin ve prospěch Rómů samotných. To jsou dvě základní příčiny.

A v čem vidíte řešení této situace?
Především samozřejmě v modlitbě. Protože ta nám vždycky nejlíp otvírá oči, mysl i srdce pro toho, za koho se modlíme. Rómové -to je lid, jehož údělem v naší křesťanské Evropě je už šest set let být párijem a štvancem, obětí genocidy, a to až do doby zcela nedávné - i když, pravda, komunisté usilovali už "jen" o vyhlazení jejich jazyka a kultury. Oni při vší své zuboženosti, kterou máme samozřejmě na svědomí my gádžové - a možná právě skrze tuto zuboženost - nesou jakési tajemné poselství, které máme rozšifrovat tím, že je přijmeme jako bratry a sestry. Je to v jejich písních, v příbězích, které vyprávějí a které žijí. Úzkost, hluboký hořký smutek, a zase překvapivá schopnost radovat se s nádhernou spontánností z toho, co je dnes, protože zítra se možná bude prchat o holý život. Něha i drsnost, úžasný smysl pro lidskou blízkost. (Mimochodem, víte, že oni v těch svých chatrčích někdy spávali doslova namačkáni jako sardinky, že dokonce vyprávějí, jak museli spát na směny, aby se vešli?) Jen se bojím, že než tomu jejich poselství porozumíme, zahyne poslední vzepětí jejich kultury v tom příšerném kotli mediálního věku, že je spláchne - ostatně spolu s námi - ten nejgrandióznější brainwasching, jaký zde kdy byl. Víte, když vedle sebe sedí Róm a gádžo a oba čučí na ty akčňáky a pornáče, které tečou ze všech kanálů, tak už je pomalu všechno fuk...

Doufejme, že je ještě čas naděje. Co je podle vašeho názoru nejvíc třeba dělat na té všední, každodenní praktické civilní rovině? Co byste poradil vládě?
Na úrovni celospolečenské, politické, je třeba, aby stát zajistil dodržování zákonů. A to především Rómy samotnými. Jak jsem říkal, bude-li trpěna jejich drobná kriminalita, velice to poškodí rómskou menšinu. Na druhé straně je také potřeba, aby zákony dodržovala i většina. Typickým příkladem jsou skinheadi, kteří dělají věci evidentně protizákonné. Rómové jsou také běžně odmítáni jako uchazeči o zaměstnání a nikdo proti tomu nic nedělá. Přitom se naše republika zavázala učinit vše, co je v jejích silách, pro odstranění všech forem diskriminace. A v tom jsou naše společnost, vláda a bohužel i prezident, laxní. Potom jde samozřejmě o vzdělání Rómů, které je hluboko pod úrovní. Přitom víme, jak na to. Víme, že je třeba zavést přípravné ročníky pro rómské děti a motivovat rodiče, aby je tam skutečně posílali. Dalším úkolem je multikulturní výchova ve školství. Škola by měla dát rómským dětem především zkušenost takové polis, kde je spravedlnost, kde platí nějaký řád, kde se nikomu neubližuje. Tu rómské děti nedostávají. Kromě toho by se ve škole měly cítit doma, což není možné, protože to je prostě gádžovská škola. Podívejte se do učebnic. Když je v amerických učebnicích obrázek lidí, jsou tam vždycky bílí, černí, žlutí, červení. U nás nic takového není. Děti se za celou dobu své školní docházky nedovědí nic třeba o historii Rómů, ale ani o historii Židů nebo Němců v Čechách. Naše škola tohle úplně pomíjí. Komunisté si to nepřáli a učitelé v tom ze setrvačnosti pokračují. A přitom by nebyl problém například pozvat do hodin hudební výchovy nějakou rómskou maminku, aby naučila děti krásnou rómskou píseň, nebo aby pověděla nějakou rómskou pohádku. Nebo se při probírání indické kultury lze zmínit o tom, odkud pocházejí naši Rómové, a tak povzbuzovat jejich sebevědomí.

Znáte nějaký příklad toho, kde se o něco takového pokoušejí?
Nejen pokoušejí, ale výborně to dělají například ve škole Přemysla Pittera v Ostravě, která je opravdu vzorová. Paní ředitelka Balabánová, evangelička, tam dělá velice záslužnou práci. A typické je, že nejenom vyučují a vychovávají děti, ale je to také místo, kam rómští rodiče přicházejí, aby se podívali a aby dostali radu. Je to vlastně takové křesťanské středisko sociální rady a pomoci. To je veliká věc.

Zmínil jste, že paní ředitelka je evangelička. Máte za to, že je nějaký rozdíl ve vztahu k Rómům u lidí věřících a nevěřících? Máme k jinému vztahu, jako věřící, nějaké předpoklady?
Předpoklady k tomu samozřejmě máme. V tom, co zvěstujeme a co věříme, je pro řešení vztahu k Rómům mnoho podnětů. Jiná otázka je, do jaké míry to cílevědomě využíváme a do jaké míry jsou naši lidé ve sborech vedeni k tomu, aby se na řešení této otázky podíleli, aby hledali pozitivní vztahy k Rómům, aby pro ně něco konkrétního dělali. Protože bez toho konkrétního dělání je všechno učení jen marnost a ohavnost. Nejsem si jist, zda na to v naší církvi nějak soustavně nebo často myslíme. Velice asi záleží na jednotlivých farářích. Že by se tím vedení církve nebo bohoslovci nějak zabývali, o tom nevím. Berou to spíš jako samozřejmost, která vyplývá z křesťanského pojetí člověka.

To jste mluvil o předpokladech, ale vidíte nějaké rozdíly v realitě vztahu k Rómům mezi věřícími a nevěřícími?
Určitě. Když hledám, kde se pro Rómy něco pozitivního dělá, naleznu třeba ty ostravské salesiány. V Brně to je baptistický sbor, který s nimi krásně pracuje. V Plzni jsou metodisté v tomhle směru velice aktivní a v Praze a jinde se setkávám třeba s prací dominikánů. Takže je toho hodně. Ale pořád to nestačí, protože ten problém narůstá, hostilita (nepřátelství - pozn.red.) vůči Rómům neustále stoupá.

Mluvil jste o tom, že je třeba pro Rómy něco konkrétního dělat. Máte v tomto směru nějaké náměty, nápady?
Ano. Znám například rodinu, která si bere na víkend - a teď dokonce i na prázdniny - rómské děvčátko z dětského domova. To je veliké obohacení pro tu rodinu a především pro děti, které vidí tu jinakost a příklad otevřenosti a konkrétní služby. To je, myslím, perfektní věc. Neznamená to zavázat se předem k tomu, že budeme o dítě stále pečovat. Nesmíme nikdy slíbit víc, než můžeme udělat. Ale vzít takové dítě na výlet, to je věc, která se dá udělat. Nebo lze na Vánoce poslat do dětského domova dárky, které mezi sebou naše děti vyberou nebo samy vyrobí, s tím, že jako zpětná vazba přijde z toho domova videokazeta z rozdílení dárků. To by mohli udělat i učitelé ve škole. Nejde o nic těžkého. Když uvidím někoho, kdo má z mého dárku radost, můj vztah k němu se zlepší. To je známé pravidlo: když pro někoho něco dobrého udělám, tak ho pak mám víc rád.

Myslíte, že při tom lze nějakým způsobem využít i prostor sboru?
To se daří třeba těm baptistům v Brně. V našich sborech jsou zatím Rómové spíš na okraji, kde plaše setrvají, než zase zmizí, protože my o ně nemáme dostatečný zájem. Odradí nás to, že je jejich zájem takový plachý, že jednou přijdou a dvakrát nepřijdou, a tak je necháme plavat. Nevím v kolika našich sborech se dělá systematická laická pastorace. Myslím, že je dobré, když presbyteři mají sbor rozdělený tak, že každý člen je jednomu z nich přidělen, samozřejmě ne tak, aby ten presbyter lezl do soukromí, ale aby si třeba všiml, že "jeho" člověk má nějaký problém nebo že nepřichází, zda není nemocný nebo v nějaké krizi. Je to obtížnější zvlášť v městských sborech, kde o sobě lidé málo vědí. A nějaký takovýhle kontakt by zvláště Rómové, když se u nás objeví, potřebovali. Ti právě jsou typický případ pro takovou péči. Potřebují mít někoho, kdo se o ně trvale stará, kdo se o ně osobně zajímá a sleduje také například osud rodiny - třeba možný soudní proces.

Zmiňoval jste, že u Rómů musí člověk počítat s tím, že jejich zájem je těkavý, nedodrží, co slíbili atd. Jak se tím vyrovnávat?
Náš pocit méněcennosti z křesťanství, naše nejistota o tom, jestli to všechno má cenu, vedou k tomu, že jsme na takové odmítnutí (protože my to vnímáme jako odmítnutí) citliví a že v něm vidíme ponížení. Od toho je třeba se osvobodit. Prostě to brát jako jejich problém. Oni jsou zkrátka takoví, mírně řečeno, plaší a nedochvilní. Já věřím, že i přechodný kontakt je něco, co v jejich životě může přinést ovoce někdy později. Je třeba věřit tomu, že to, co pro ně uděláme dobrého, se neztrácí, i když se oni ztratí z našeho obzoru a že to Pán Bůh nějak dokonává.

A jak se vyrovnávat s rasismem uvnitř církve?
I tady je třeba určité trpělivosti. Obránci Rómů se často ohánějí tím, že všichni jsou rasisté a že je to nekřesťanské. Přitom se přehlíží ten velice masivní zdroj averze vůči Rómům, který spočívá v jejich kriminalitě a v jejich nepřizpůsobivosti. Je třeba říct takřka jedním dechem: Ano jsou často nesnesitelní, ale my jsme za ně zodpovědni. A i kdybychom tu odpovědnost nechtěli přijmout, tak je tady prostý fakt, že oni tady budou žít s našimi dětmi a s našimi vnuky. Když se o ně nepostaráme, když tu odpovědnost nebudeme realizovat, tak bude to soužití strašlivé. Takže je to i v našem vlastním zájmu. To by sice neměl být v církvi argument, ale averze, která tu je, je tak silná, že ji apelem na křesťanskou lásku vždycky nepřekonáte. Proto si pomáhám i tímhletím vlastně světským argumentem.

Myslíte, že by se na Rómy měly brát nějaké zvláštní ohledy?
.Ano, Rómové si zaslouží značné lidské ohledy. Úředníci by měli respektovat, jak jsou Rómové stále ve střehu, jak jsou s námi vlastně v takové "studené válce". Jejich negativní zkušenost je tak hluboká a masivní, že je třeba s ní počítat a být trpělivý. Také je třeba respektovat jejich neschopnost jednat racionálně s úřady, vyřizovat si věci, což souvisí s jejich nedostatečným vzděláním. To se ovšem týká všech lidí, kteří mají nedostatečné vzdělání, nejenom Rómů. Náš život v civilizované společnosti je nesmírně náročný. A když nemáte určitou úroveň, jste v této společnosti ztraceni. Takže my nadaní, vzdělaní, zdraví, výkonní a vyrovnaní jsme zodpovědni nejen za Rómy.

Na seniorátních dnech mládeže s názvem "Menšiny - jejich problém, nebo náš?" zaznamenal Zdeněk Šorm.

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

Je to tak na světě zařízeno, že se rodíme různí, s jinou vervou se na svět dereme, jiným tempem se v něm rozkoukáváme, různě vnímáme svoje okolí, pro lidi kolem nás jsme malí, velcí, tlustí, tencí, černí, bílí či žlutí, veselí či zachmuření, inteligentnější či pomaleji chápající... Ve své různosti se setkáváme a sbližujeme, naše jinakost nás má a může obohacovat, vést k toleranci. Naše odlišnost je většinou chápána pozitivně, pohybuje-li se v rozmezí určitého "normálu". Zdálo by se, že tento "normál" má poměrně široké hranice. Ty jsou ovšem zužovány nám - především médii - předkládaným ideálem toho "pravého" člověka: volba královny krásy, kde dívky se od sebe liší centimetrem v pase či šíří svého úsměvu, mladí úspěšní muži, kteří nás vábí z televizních reklam, používající tu zaručeně pravou vodu po holení, miminka, která jsou šťastná jen díky té nejlepší značce suchých plenek - to všechno nám má vytvořit obraz toho, jakými bychom měli být, abychom byli těmi "pravými".
Naštěstí je to ve skutečnosti daleko rozmanitější a díky za to. Ovšem co je to tedy "normální"? Co je ještě vnímáno jako přijatelné, pochopitelné, obohacující? A kdy začneme odvracet zrak, abychom nebyli vystaveni příliš těžkému střetu s něčím, co je tak jiné, že je to až odpudivé a nesrozumitelné? Kulhající člověk nemusí vzbudit mnoho pozornosti, člověk zkroucený o berlích či na vozíčku už přitahuje pohledy mnohých; otočíme se po člověku s bílou holí a mineme člověka barvoslepého; spolužák, který propadá téměř ve všech hlavních předmětech, může být i třídním hrdinou, dítě na první pohled mentálně opožděné vzbuzuje náš soucit a děs zároveň.
Většina lidí se tedy pohybuje v určitých obecně tolerovaných mezích, jsou však lidé, kteří jsou tou většinou za tuto hranici často vystrkováni. Jak se k sobě navzájem stavíme? Jak se zbavit mnohých nevhodných přístupů a stereotypů a jak se sobě navzájem přiblížit? Pojďme se nechat inspirovat některými zkušenostmi a informacemi a zkusme společně přemýšlet o možnostech "blízkosti v různosti".
"Jde o to, abychom se dokázali obrátit čelem k tomu, od čeho se odvracíme."

O ČEM BUDE ŘEČ

V tomto seriálku bychom se chtěli zabývat z více stran tím, co se váže k životu různě postižených lidí, čím je utvářen a ovlivňován vztah lidí postižených a nepostižených; chtěli bychom alespoň malou špetkou napomoci tomu, abychom si mohli více rozumět i ve své někdy velké a zdánlivě nepřekonatelné odlišnosti, abychom se dokázali vzájemně se přiblížit. Bude řeč o lidech se zrakovým, tělesným, mentálním, sluchovým a řečovým postižením, o problému nápadnosti postižených osob a jejich časté vyděděnosti ze společnosti, o vyrovnávání se s postižením, o rozvoji medicíny, o integraci atd. Zdaleka nebude možné vyčerpat vždy dané téma, snad ale i malá sonda do problematiky bude moci posloužit jako inspirace k přemýšlení a k rozhledu.
Všichni, kdo byste měli nějaké nápady, kritiky, poznámky, příspěvky k daným tématům, napište nám je, budeme za ně moc rádi.

"Trpící a postižení představují jakousi laboratoř celé společnosti; jsou průzkumníky tam, kde na mapě lidských zkušeností jsou bílá místa, navrhují a testují strategie a styly pro mezní životní situace, a jsou tedy jakousi skrytou rezervou lidského rodu pro případ extrémních zátěží, drastických změn nebo katastrofických ohrožení."
Citáty jsou z knihy Bohuslava Blažka a Jiřiny Olmrové Krása a bolest s podtitulem Úloha tvořivosti, umění a hry v životě trpících a postižených (Panorama, Praha 1985), kterou vám k problematice života postižených a vztahu lidí postižených a nepostižených doporučuji.

Tereza Kellerová - studentka speciální pedagogiky

PROČ JE STRACH?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK

No asi proto, že nás má Pán Bůh rád. Dovedete si představit, co bychom natropili, kdyby nám nebránil strach? Ostatní živí tvorové se přirozeně vyvarují nebezpečí. Bojí se dravců, ohně, kouře a čeho ještě. Člověk se liší jen tím, že ten přirozený strach dovede potlačit - vzrušovat se nebezpečím, zakládat požáry a vdechovat kouř. Takový strach je dar od Pána Boha. To bychom potřebovali víc. Pak je ten druhý strach, v němž se promítá zloba, kterou v sobě nosíme. Protože podle sebe soudím tebe, čím víc zášti v člověku, tím víc strachu z druhých. Zvířata, která spoléhají na čich, nerozlišují útok a útěk. Kdo chce ublížit, páchne jako ten, kdo se bojí. Člověk plný zloby je také člověk plný strachu. Jen se podívejte, kdo to prohlašuje, že ho všichni ohrožují! Takový strach je měřítkem zlé vůle v nás. Toho bychom potřebovali méně. Jenže pak je ten třetí strach, ta úzkost na duši, když žijeme s vědomím, jak bolestně zranitelné je všechno, co milujeme - láska, krása, dobro, i život sám. Nic není jisté, vše pomine. Tak bychom chtěli život obejmout a pevně držet, leč víme, že se nám rozplyne mezi prsty. Jak žít s tím třetím strachem? Stoikové radili nic nemilovat, abychom nemuseli ničeho želet. Staří Egypťané se utěšovali nadějí na posmrtnou odměnu. Křesťané doporučovali důvěřovat Pánu, i když nechápeme jeho cesty. Či máme doznat, že vše, co jsme a máme, je nám jen propůjčeno? Vděčně žít a s díky vracet? Nevím. Co je strach, to vám povím. Co se strachem, to je na vás. Erazim Kohák Zpět na obsah

DOPORUČUJI

SROZUMÍVÁNÍ Nakladatelství Oliva nám zaslalo k recenzi knížku Luďka Rejchrta - Srozumívání. Nemohu vám ji než doporučit. Jsou to krátké, hutné výklady o základních tématech křesťanské víry a duchovního života. Najdete tu odpovědi na otázky, o kterých se mezi křesťany často diskutuje. Např.: Co je to zjevení? Jaké má Bůh vlastnosti? Kdo jsou to andělé a satan? Kdo je to Duch svatý? Kdy proti němu hřešíme? Co znamená křest? Proč Bůh nevyslýchá naše modlitby? Výklady jsou napsány struč-ně a srozumitelně a přitom dávají prostor k vlastnímu přemýšlení. Dalo by se říci, že jsou jakousi stručnou rekapitulací toho, k čemu dosud křesťané došli a je zde naznačen i směr dalšího hledání a přemýšlení. Texty původně vznikaly jako příprava k biblickým hodinám v branickém sboru. Mohou proto dobře posloužit i jako východisko pro biblický program a rozhovor v mládeži nebo mezi třicátníky. Každé téma je uvedeno čtyřmi biblickými citáty a jedním či dvěma citáty různých autorů. Součástí knížky jsou i samostatná pojednání o tom, kdo je to Ježíš, jak se vyvíjelo učení o Kristu a v čem spočívá křesťanova naděje. Publikace je doplněna několika nepříliš zdařile reprodukovanými fotografiemi Jana Šplíchala. Jediná věc, která mi činí rozpaky, je cena této ani ne sto stránkové brožury zmenšeného rozsahu. Ne snad že by za těch 76 Kč nestála. Ale když uvážíme, kolik práce je dnes při tisku knih automatizováno, nechápu, proč musí být tak drahá. Vždyť i xerokopie by musela být levnější. To však nic nemění na skutečnosti, že "Srozumívání" (staročeské slovo užité v kralickém překladu v Ž 64,10) je, jak píše autor, "určeno všem, kdo chtějí v dnešní hektické době přemýšlet o gruntech, na nichž stojí víra křesťanů". K dostání v Kalichu a ostatních knihkupců s křesťanskou literaturou. Jiří Gruber Zpět na obsah

. CIKÁNI JSOU TAKÉ BLIŽNÍ . . .

RÓMSKÉ DĚTI BÍLOU VRÁNOU
Českobudějovický evangelický kostel se nachází v cikánské čtvrti. Kostel stojí vedle domu, z něhož nezřídka vylétne něco z inventáře - jednou tu oknem proletěl i nájemník. Takže jak si můžete představit, brouzdám si to do kostela prostředím nikoliv ukolébaném nudou.
Asi před rokem jsem v kostele potkala Natašu. Jedenáctiletá krásná rómská holčička s bílou mašlí ve vlasech. Zbožně obracela oči k varhanám. Podala faráři ruku, pak si šla slušně sednout do první lavice. Za nějakou dobu přibyly tři mladší rómské děti. Všechny nastrojené, vymydlené, pod přísným okem Nataši usazené v lavici.
Díky našim vynalézavým učitelům nedělní školy, ochotným k netradičním přístupům, bývá nyní v kostele třeba i devět rómských dětí. Nedělám si iluze o tom, co jejich rodiče v té době dělají. Nejsou to asi oni, kdo ráno před kostlem češou dětem copánky. Iniciativa zde vychází právě jen od dětí.
Začaly prázdniny, nedělní škola ve sboru není. Škoda, nadějně započatá práce s Rómy asi uhasne, říkám si po cestě domů z kostela. A pak je potkávám. Nataša v čele, za ní houf slušných dětí. Všechny mě s požitkem zdraví. Sbírám odvahu jedno dítě pohladit po hlavě, což bych určitě udělala s "bílými" dětmi. Nejde to, někdo to vázne. Kde je problém? V Rómech? Nebo snad v nás?

Olga Pikousová

VÝROBKY ŠETŘÍCÍ PŘÍRODU
Zboží, které je možné zakoupit v obchodech, má různý dopad na přírodu. Některé jí škodí poměrně hodně a jiné se jí skoro nedotkne. Je samozřejmě lepší, kupují-li se výrobky málo zatěžující životní prostředí, a nechce-li nikdo ty druhé. Proto byly zavedeny značky, které mají šetrné výrobky odlišit od těch nešetrných. Současně s tím se ovšem objevilo i mnoho značek, které nejsou věrohodné či které jsou úmyslně matoucí. Jaká je tedy u nás situace s ekoznačkami?
Oficiální ekoznačky jsou u nás tři.
 
Od roku 1994 uděluje Ministerstvo životního prostředí a Agentura pro ekologicky šetrné výrobky označení EKOLOGICKY ŠETRNÝ VÝROBEK domácím a zahraničním výrobkům. Při udělování této značky je posuzován celý výrobek (včetně obalu), od výroby až po konečnou likvidaci. Dnes je takto označeno zhruba 200 výrobků.
 
Pod záštitou Ministerstva zemědělství ČR je udělována značka PRODUKT EKOLOGICKÉHO ZEMĚDĚLSTVÍ. Tato značka znamená, že při pěstování plodin nebylo použito umělých hnojiv či pesticidů. U živočišného produktu pak značí mimo jiné to, že se zvířaty bylo slušně zacházeno.
 
Předchozí dvě ekoznačky jsou věrohodné. Třetí značkou u nás je EKOPACK, kterou uděluje státní zkušebna. Tato značka se vztahuje pouze k obalu a měla by označovat takový obal, který má menší dopady na životní prostředí než jiné podobné obaly. Tato značka však není věrohodná mimo jiné proto, že jsou takto často označovány pouze určité části obalu, zatímco jiné nejsou posuzovány, a nejsou stanovena ani jednoznačná kriteria pro hodnocení.
 
Dále se u nás člověk může setkat s různými zahraničními ekoznačkami:
Je ovšem otázkou, nakolik je výrobek např. s japonskou ekoznačkou šetrný k přírodě poté, co byl k nám z takové dálky dovezen. Je pochopitelné, že některé zboží nelze vyrábět po celém světě, mnoho výrobků je však
 
dováženo zcela zbytečně. Pak jsou zde značky, které si vymysleli výrobci a které nejsou věrohodné, protože nikdo nezaručuje jejich oprávněnost, např:
Sem také patří nápis OBAL JE RECYKLOVATELNÝ (či ROZLOŽITELNÝ). Je-li totiž obal recyklovatelný, neznamená to, že opravdu recyklován bude. K tomu zatím nic výrobce nenutí. A rozložitelné je časem cokoliv, byť mikroténovému sáčku to trvá zhruba 5 let a PET-láhvi déle než deset let.
 
Často také dochází k záměnám jiných symbolů za ekoznačky. Asi nejznámějším takovým symbolem je DER GRÜNE PUNKT.
Jedná se o německé označení pro jednorázové obaly, na jejichž likvidaci výrobce přispívá firmě Dual System Deutschland, která tyto obaly sbírá. U nás však toto označení nemá žádné opodstatnění, neboť sběr těchto obalů zde neprobíhá.
 
Ani symbol "odhazujícího panáčka" není ekoznačkou. Zákon o odpadech ukládá výrobci za povinnost uvádět na obalu doporučený způsob likvidace obalu. Jedná se tedy pouze o doporučení, aby zákazník použitý obal odhodil do koše.
 
Na obalech se ještě objevuje tzv. symbol recyklace. Podle normy ČSN 6120 se takto značí recyklovatelné obaly z plastů. Symbol je doprovázen číslem, popř. zkratkou, označující druh plastu. Nejedná se tedy o ekoznačku, pouze se dozvíme, z čeho je plast vyroben.
 
Pokud si nebudete jisti, co určitá značka znamená, či zda je oprávněná, můžete se obrátit na Českou obchodní inspekci nebo Ekologickou poradnu Veronica (p.p. 9, 601 91 Brno) či Hnutí DUHA Olomouc (Křížkovského 14, 772 00 Olomouc), kam si též můžete napsat o informativní leták k ekoznačkám.

Petr Hrdina, student ekonomie

Zpět na obsah

---

CO MNE

ZAUJALO

Sváťa Karásek, farář v Praze u Salvátora: Určitě koncert Plastic People v pražské Akropoli. To, co dřív chtěli hrát a co se nepodařilo uskutečnit, se teď povedlo, a tím dosáhli určitého hudebního stupně. Uzavřela se tak jedna kapitola. Petr Turek, překladatel a majitel nakladatelství KRA: Koncert Plastic People - ožití legendy v tom nejlepším slova smyslu - nebyla v tom žádná nostalgie, ale současná muzika. Kniha od Grahama Greena Konec dobrodružství. Ruský film Svéráz národního lovu - pro mě blízký humor..

..

O VÁŽNÝCH

NEVÁŽNĚ

O VÁŽNÝCH

Našim podařilo získat některé překvapivé informace z průběhu volby nové synodní rady naší církve. Ukázalo se, že jistí synodálové, zmoženi jednáním stejně jako někteří poslanci našeho parlamentu, během jednání usnuli. Po probuzení měli před sebou lístek na volbu. Není však jisté, z jakých důvodů napsali právě to jméno, jaké napsali. Někteří z těchto spáčů napsali jméno Smetana s malým "s", což nevypovídá o špatné úrovni znalosti českého jazyka, ale o jejich doměnce, že si objedávají k obědu kávu s mlékem. Stejně tak ti, kdo napsali "ženatý", učinili tak, neboť měli za to, že doplňují informace o rodinném stavu pro kancelář Synodní rady. O to zajímavější je, že podobná nejasnost nevznikla u jména Čapek. Naši zpravodajové ovšem vysvětlení našli. I v případě tohoto jména došlo u spících synodálů k pochybení. Zdál se jim totiž sen o jejich přijímacích pohovorech na fakultu a po probuzení měli za to, že musí odpovědět na otázku, kdo je jejich oblíbený český spisovatel. Věříme, že i přes toto zmatení si Pán církve tyto i další nově zvolené členy Synodní rady použije ke svému oslavení a přejeme jim vše dobré do jejich práce. MV Zpět na obsah

VYKOPÁVKY

Z KUMRÁNU

Jazyková komise při časopisu Bratrstvo došla k názoru, že ekumenický překlad Bible je svým archaickým jazykem dnešní mládeži naprosto nesrozumitelný. Proto jsme některé části z Bible přeložili do novějšího jazyka. V každém letošním čísle Bratrstva se budete setkávat se třemi veršíky. Vaším úkolem bude porozumět, o jaký se jedná. Správné odpovědi naleznete po otočení listu vpravo dole. 1) Tak ku příkladu přikázání "NEZABIJEŠ" je přeloženo takto: "Nedonutíš jakoukoliv centrální nervovou soustavu k plnému nenávratnému vymizení bioelektrických procesů v ní." A nyní dva zahřívací verše naostro: 2) "Jsme periodicky dlouhodobě exponováni exitu ve finální podobě díky vazbám k trojjediné podstatě existence, naše situace je ekvivalentní skupině přežvykujících sudokopitníků z čeledi turovitých, determinovaných k jatečnímu zpracování." 3) "Zvěte se viditelnou částí elektromagnetického záření s vlnovou délkou cca 8.10-7m všeobjímající jeden z mnoha gigantických shluků molekul vzniklých při Velkém třesku. Je iluzorní, aby urbanizovaná krajina situovaná na vertikálně zvrásněnou plochu nebyla odhalitelná. (Řešení) Zpět na obsah

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

Doporučovat písničky Bohdana Mikoláška pro mě opravdu není problém. Vždycky jsem je měla moc ráda. Ne že bych je uměla zpaměti - jsou to básně a ne veršovánky, ne že bych si je zpívala - nejsou to jednoduché chytlavé melodie, ale poslouchat bych je mohla často a vždy se ve mně cosi zachvěje.
Ty písničky nejsou nové, ale nikdy nebudou staré.

Nejznámější "Dobrý den" doporučuji pouštět ráno místo rádia a pobrukovat si cestou do školy či práce.

"Každý den - i slunce polední, i chladnou rosu, když se rozední měj rád - jako by byl tvůj poslední. Otevři oči a podívej se ven je tam den, dobrý den..."

Nebo "Píseň blázna na hořícím mostu". Tato písnička ve mně vyvolává až fyzické pocity sevření a touhy... - a "už cítím vodu ve vzduchu".

"Ať prší, ať prší, ať voda padá dál a dál; ať velký vody příval smeje všechno co jsem měl a míval; ať nebojí se hrází a spláchne mosty frází; ať každý ví, že zle je, tak ať už leje a prší a voda padá dál a dál já prosím - prosím déšť. Probudit se ráno, a v umytém oknu vidět čisté nebe a umytý den; po novém mostu přejít na nový břeh Nemít strach, že zase znova zmoknu; a tak prosím - vodu, sníh nebo déšť. Ať prší, ať prší, ať voda padá dál a dál...

Před spaním bych doporučovala tuto:

"Je čas jít spát, čas najít klid a smíření, všech bitev prohraných se vzdát, tiše lehnout jak prach zvířený. Jako siluety domů, další den do tmy odplouvá. Tma nevadí jen tomu, kdo svoje vlastní světlo má."

I když všechny básně jsou takříkajíc zabalené, myslím, že poznáme, že Bohdan si to vlastní světlo nevytváří sám, ale je jím obdarováván.

Tyto písničky najdete na kazetě či CD s názvem ULICE. Můžete si je objednat na adrese: SOFT MUSIC Praha, Bohdan Mikolášek, Pod Brentovou 4, 150 00 Praha 5.

Krom toho Bohdan nabízí další dávku písniček na starší nahrávce ÚDOLÍ a ještě starší z roku 1990 ZNOVU, k tomu Vám ještě může přidat Didjeridoo (instrumentální hudba na tajuplný australský hudební nástroj). To vše na kazetách po 80,-Kč, na CD po 160,-Kč + 40,-Kč za balné a poštovné, které po obdržení zásilky hned pošlete na výše uvedenou adresu. To by šlo, že? Marie Stolařová

Když spolu skupina lidí tráví nějaký delší čas, hodí se někdy zahrát si společně nějaké hry pro pobavení i pro bližší poznání a sblížení. A protože nikdo nezná všechno, chtěli bychom na tomto místě dát občas prostor k uveřejnění možných her, kterými by se mohli inspirovat ti čtenáři, pro které budou hry novinkou. Třeba někdo z vás dostane chuť si je v této nebo obměněné podobě zahrát a třeba vám při tom bude dobře.
Zároveň je tu možnost i pro vás všechny, kteří byste rádi seznámili další lidi se svými nápady pro příjemné prožití času... napište nám je.

Ráno dostane každý z účastníků jednu kartu, přičemž jedna karta je již předem určená jako karta označující budoucího vraha. (Samozřejmě kartu smí vidět vždy jenom její držitel.) Zároveň je na nějakém dobře viditelném a přístupném místě vyvěšen papír, kam bude zapisováno jméno "zavražděných" osob a místo a čas "vraždy". Vrah může zabíjet v průběhu celého dne, např. do večeře, (kromě toho probíhá samozřejmě běžný program) a to pokud možno nenápadně mrknutím oka (způsob je možno obměnit). Po zabití jde oběť k vyvěšenému papíru, kam zapíše svoje jméno a místo a čas svého "skonu"; od té chvíle oběť samozřejmě ztrácí možnost určit, kdo je vrahem.
"Živí" mají možnost během celé hry sledovat, kdo je vrah, hlavní pomůckou k jeho odhalení jim k tomu má být zmíněný seznam mrtvých s místem a časem úmrtí. Ze souvislostí (kdo kdy kde s kým byl) je pak možno zločince vytipovat. Kdo si myslí, že vraha odhalil, smí jeho jméno veřejně přede všemi oznámit; pokud se trefí, hra končí, pokud se ale tento člověk mýlí, nemůže se hry, která dál pokračuje, už zúčastnit.
Pokud není vrah odhalen již během dne, je jeho řádění v určený čas ukončeno, všichni se sejdou a "živí" pozůstalí se s pomocí seznamu zabitých a s nemalou dávkou důvtipu pokouší vraha odhalit. Vrah v tu chvíli může samozřejmě pátrání mást.
Hru je možno obměnit tak, že je předem určena také karta označující detektiva (nikdo ale neví, kdo jím je), který po celý den bedlivě sleduje veškeré dění. V tom případě nemůže nikdo jiný během hry tipovat, kdo je vrahem, detektiv se odhalí až po skončení hry, kdy zahajuje mezi pozůstalými živými (také s pomocí seznamu zabitých) pátrání po vrahovi.

Na papírky jsou napsána jména všech účastníků, papírky se zamíchají a každý si jeden vytáhne, přičemž každý si nechá pro sebe jméno člověka, kterého si vytáhl. Úkolem každého je být během celého dne (a během běžného programu) nepříliš okatým, ale zároveň nápaditým a vhodným způsobem "přítelem" člověku, jehož jméno si na začátku hry vytáhl. Projevovat to může mnohým způsobem, od pomoci až k dárkům. Po skončení hry si všichni sesednou. Nejdříve každý hádá, kdo z ostatních mu byl přítelem, ukáže se, zda jeho náklonnost rozpoznal a jak ji vnímal. Poté každý řekne, komu on sám byl přítelem, jak se to snažil dávat najevo, jak si myslí, že se mu to podařilo, co si při tom uvědomil atd.
Účelem hry je především uvědomění si toho, jak různě se může přátelství a blízkost projevovat, jak různě ji můžeme také u druhého rozpoznávat a přijímat; uvědomění si toho, že žádný vztah nefunguje dobře jenom sám o sobě, aniž by byl dobře živen; a prožití si toho, že se snažíme porozumět a být blízkým i třeba člověku, kterého jsme si do té chvíle ani moc nevšimli. (Hru je možné hrát i delší dobu než pouze jeden den.)

Tereza Kellerová

	43/164, svobodný evangelík, nekuřák, by rád poznal věřící ženu, kte-rá by chtěla bydlet v rodinném domku na Českomoravské vysočině. Děti vítány. Zn.: Pro koho žít a mít ho rád do konce života.
	28/177, vyznáním evangelík, bydlištěm okr. Praha-východ, se zájmem o hudbu a přírodu, hladá k navázání přátelství mladší věřící dívku. Prosím foto. Zn.: Společně hledat Boží vůli.
	SŠ 49 let, štíhlé po stavy, hledá spolehlivého muže, který by rád vyměnil samotu za hezký vztah plný přátelství, porozumění a lásky. Žiji v okr. Čes.Lípa. Zn.: Mít pro koho žít.
	Pro naši svobod nou kamarádku (30 let, věřící-nekatolička) se dvěma dětmi v pěstounské péči (zdravé 4-leté a zdravotně postižené 6-leté) hledáme životního partnera, který ji přesvědčí, že z manželství nemusí mít strach. Zn.: Mk 9,37.
	37/164 věřící muž hledá hodnou věřící ženu ke společnému životu v pevné víře v Boha. Zn.: Láska, chápavost, víra.
	Adresa: Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. Obálku s odpovědí označte přísluš. grafickým znakem, abychom ji nemuseli otevírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.