Je pravda, že všichni jsme především lidé. A že to, co nás v našem lidství spojuje, je vždycky větší než to, co nás rozděluje. K tomuhle poznání se mnozí lidé těžko dopracovávají, a někteří se k němu nedopracují nikdy - a lidé s tělesným postižením pro ně zůstanou jen ti "postižení", které je pro vlastní duševní klid radno obcházet širokým obloukem. Ať se o ně "starají" ti, kterým je to milé nebo jsou na to nějak lépe vybaveni. Což je absolutní nonsens, neboť ochota nemíjet lidi s handicapem není věcí záliby či zvláštního talentu. Každý člověk s tělesným handicapem po právu touží mít normální a otevřený vztah se všemi lidmi bez výjimky, a to včetně těch, kteří se o něho "starají" jako profesionálové nebo dobrovolníci. Lidský vztah je tedy nadřazen nad pečovatelský výkon, a to i u nás v BETLÉMĚ. Nehledě na to, že v našem pojetí by se měl handicapovaný člověk o sebe "starat" přede-vším sám, například tím, že svého asistenta v podstatě úkoluje v tom, co má dělat a jak pomáhat (samozřejmě, že tento způsob není možný u lidí, kteří jsou vedle svého tělesného handicapu  vážně  postiženi  i  mentálně).
 
    Aby člověk "zdravý" došel toho poznání, že i s člověkem těžce tělesně postiženým ho více spojuje, než rozděluje, musí to zažít. A tahle zkušenost je pro mnohé lidi cenná a krásná. Poznají totiž, že se člověka s handicapem nemusí bát, že jsou schopni mu porozumět - a on jim také. Že společně zvládnou žít ve vzájemné blízkosti a navzájem si pomáhat, i když břemeno přímé fyzické péče ponese ten "zdravý". Je však třeba překonat onu počáteční úzkost z přítomnosti handicapované osoby, což u někoho trvá hodinu, u jiného den, u někoho snad i týden. Ale ne víc. A překonat je třeba také falešný soucit, který někdo vyjádří třeba i takto: "Vždycky, když ty chudáčky postižené vidím, chce se mi plakat ... kéž by je Pán Bůh uzdravil." Jistě, kdyby Pán Bůh všechny lidi s tělesnými i jinými handicapy uzdravil, bylo by to veliká radost, a to zejména pro ně. Zatím však chtějí žít takoví, jací jsou, i když jsou jistě i chvíle, kdy toho mají plné brejle.
 
    Rozdílnost danou rozdílným zdravotním stavem nelze přecenit, ale také ne podcenit. Milí čtenáři Bratrstva, zkuste se do toho vžít. Kdybyste byli na vozíčku, a nefungovaly by vám pořádně ani ruce, jak to u našich obyvatel BETLÉMA bývá, museli byste si svému asistentovi nebo asistentce o mnoho věcí říkat. Ať už byste chtěli napít, jít na procházku nebo na velkou ... Lehko pak vzniká dojem, že člověk na vozíčku pořád jen "komanduje". Ale jen on v plnosti ví, jak těžké je být takhle závislý a o vše si říkat. Samozřejmě se někdy i stává, že je člověk na vozíčku nerudný a protivný. Ale víme my "zdraví", jak těžké je stále a nepřetržitě nést ten batoh tělesného postižení - plný všemožných obtíží, omezení a občas i bolestí? Nebyli bychom daleko víc protivnější a sobečtější, než se nám momentálně jeví náš handicapovaný kamarád? Proto je vždy dobré a žádoucí, aby člověk "zdravý" uplatňoval vůči lidem s tělesným postižením největší možnou míru vcítění (namísto falešného soucitu) a jednal přitom podle Ježíšovy rady: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi (kdybyste byli nějak postiženi), tak vy jednejte s nimi. Já osobně jsem za ta léta života s lidmi tělesně postiženými došel k přesvědčení, že měřítka, která na ně vztahujeme, musí být přece jen dosti odlišná od těch, která vztahujeme sami na sebe. A že pro "zdravé" lidi vrchovatě platí: komu bylo mnoho dáno (=zdraví), od toho bude mnoho žádáno ...
 

    Jé, tak toho je spousta ...  Za prvé spolu můžeme užít kopec srandy. Lidé s tělesným postižením jsou totiž rádi veselí. Divili byste se, ale BETLÉM není žádným trpitelsky trudným místem, a to i přes ony objektivní obtíže života na vozíku. Spíše je u nás veselo a hlučno někdy až moc. Děti a psi to nějak instinktivně cítí a rádi k nám chodí, a to i zcela cizí (cizí psi občas chtějí zůstat i natrvalo). A také mnozí dospělí a mládežníci k nám do Klobouk rádi zavítají. Přes prázdniny i po celý rok k nám jezdí mnoho pomocníků, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu i vypomáhat v péči o naše obyvatele,  které vznešeně říkáme asistence. Získávají tak cennou zkušenost, o které jsem psal výše.
 
    Pravda je, že jsou někdy i chvíle smutné, zejména, když nás někdo z našich obyvatel opustí a předejde do království Božího. Za deset let, co je BETLÉM BETLÉMEM, nás opustilo již šest našich handicapovaných kamarádů. Život lidí s tělesným postižením bývá totiž dost často kratší než život lidí "zdravých". Čelíme tomu onou již zmíněnou veselostí a také společnou modlitbou a klopýtavým pokusem o skutečný život z víry. Věřím, že Pán Ježíš  nám v tom velmi pomáhá a že se můžeme a máme "držet" i navzájem... My "zdraví" můžeme vedle toho poskytnout našim přátelům na vozíku také naši odvahu, rozvahu, trpělivost, ochotu darovat čas  a  kus  našich  fyzických  sil.
 
    I lidé s tělesným postižením mohou nám lidem zdravým dát mnoho. Mohou nám výzvou svého života pomoci překonat nejrozšířenější nemoc současnosti - sobectví a otupělé srdce. Mohou nám pomoci překonat naši pohodlnost a omezenost, když nás i beze slov zvou, abychom jim věnovali čas a naše praktické schopnosti v míře, v jaké je to pro nás možné nebo jak nás Pán Bůh volá. Mohou nás inspirovat svou statečností a vynalézavostí, s kterými překonávají svá těžká omezení. Mohou nám darovat i smysl a naplnění života, pokud se nám život s lidmi postiženými zalíbí víc než například práce programátora či jiný byznys. Ne každý se ovšem stane asistentem v BETLÉMĚ, ostatně i to je služba a práce časově velmi omezená - jako asistenti k nám přicházejí mladí věřící lidé bez závazků a slouží zde průměrně tak dva až tři roky. O moc déle služba na BETLÉMĚ protahovat nejde - hrozilo by asi úplné "vyhoření". Ale nabídnout lidem s postižením určitý vztah a (občas) i potřebnou pomoc lze jistě i jinde a jinak. Třeba právě ve vašem městě nebo obci. A jsem přesvědčen, že takové pomáhání lidem s tělesným či jiným postižením není ve skutečnosti žádná "oběť" - jak to někdo přehnaně hodnotí, ale vztah, který může své účastníky plně a oboustranně obdarovat. Tak vzhůru do toho, a nebojte se, až zase  potkáte  někoho  na  vozíku ...

 
    Na nádraží rozžhavené srpnovým slunkem přijíždí obstarožní autobus. Moji budoucí spolucestující do něj skládají množství zavazadel. Vyjíždíme z Prahy, směr Lvov, Ukrajina. Postupně se seznamuji s ostatními cestujícími a už zde v autobuse začínám tušit zvláštní atmosféru světa, do něhož se blížím. Po dlouhé noční jízdě Polskem dorážíme konečně na ukrajinské hranice. Celník si dlouho nedůvěřivě prohlíží moje vízum a pak mi dává do pasu kýžený štempl. Pokračujeme v cestě. Je ráno. Obraz přede mnou se náhle změnil - v rovné, mírně zvlněné krajině jsou rozesety malé vesničky, po rozbité silnici nás jen občas mine staré auto, ale ještě častěji vůz tažený koňmi. A všude krávy, husy a lidi... Tak takhle u nás vypadal život před půl stoletím, myslím si. Idyla.
 
    Přestup na vlak v haličské metropoli Lvov mi však poprvé ukazuje i druhou stranu mince - bídu, jakou lze u nás spatřit snad jen kolem Hlavního nádraží v Praze, avšak v mnohem větší míře. Na nádraží mě staví milicija - že jsem tu cizinec mám patrně vyryto někde ve tváři. Směsí češtiny, slovenštiny a několika ukrajinských slov jim vysvětluju, že jedu do Bohemky na návštěvu za známými. Připadá jim to podezřelé. Jestli prý nemám v tašce pušku nebo narkotika. Nakonec asi zjišťují, že ze mne nedostanou žádné peníze, a tak mě k mé  velké  úlevě  nechávají  jít.
 
    Lvov, to je nekonečný zástup rozbitých šedivých paneláků a uprostřed nich historické jádro města, prý velmi pěkné. Poněkud vystrašen ze svého prvního setkání s ukrajinskou realitou však vzdávám plánovanou prohlídku  a trávím deset hodin, které mi zbývají do odjezdu vlaku, v nádražní čekárně. Ta je svět sám pro sebe. Jakási bábuška nabízí časopisy s nápisem v azbuce "Probuďte se", na pravou víru mne chvíli obrací nějaká baptistka (ukrajinští baptisté jsou poněkud fanatičtí), kolem neustále obcházejí lidé žebrající a prodávající cokoliv, čím by si jen mohli vydělat na denní chléb. To je jeden z nejviditelnějších odrazů skutečnosti současné Ukrajiny - v situaci, kdy podniky nevyplácejí mzdu, zůstává pro mnoho lidí prodej všeho možného, hraní na hudební nástroje i prosté žebrání patrně  jediným  zdrojem  obživy.
 
    Při četbě Solženicynova životopisu čas rychle ubíhá - blíží se doba odjezdu. Obrovskými reflektory osvětlené půlnoční nádraží vypadá přízračně. Prodírám se zástupy zpocených lidí, halasně se bavících u svých vlaků a popíjejících chlazené pivo a minerálky, které kupují od všudypřítomných prodavačů. Začínám přicházet na to, jak chutnáš, Ukrajino...
 
    Ukrajinské železnice jsou jedním z mála stabilních prvků tohoto až příliš složitého státu a jsou pro něj, myslím, v mnohém až symbolicky příznačné. S úřednickým sebevědomím se jízdenky vydávají výhradně po předložení pasu. Vlaky zde jezdí přesně - nevzrušeně a monotónně, mnohdy několik dní, se přesouvají stálou šedesátikilometrovou rychlostí k cíli své cesty. Jako život tady. Každému vagónu vládne jedna děžurná, která rozhoduje, zda vás do vlaku vůbec přijme, vydává povlečení na postel a ráno vaří čaj. (Je to až komické - má vlastně neomezenou moc a není radno si ji znepřátelit - mimo jiné má v držení klíč od toalety, kterým ji, projíždí-li vlak tzv. sanitární zónou, zamkne; většinou to je v době, kdy ji člověk zrovna nejvíc potřebuje.) Cestování zde má úplně jinou filosofii než u nás - není jen prostředkem dopravy, nýbrž, a snad  i především, společenskou záležitostí. Lidé, kteří mají před sebou delší cestu, se hned po nástupu převléknou do svého pohodlného domácího oblečení a bačkor, ve dne posedávají na sklopených lehátkách (z nichž je tu složena naprostá většina vlaků), louskají slunečnicová semínka, chodí po vlaku, baví se mezi sebou, jí, čtou, kouří a popíjejí, žijou...
 
    Na své cestě Ukrajinou jsem se musel vyrovnávat s jazykovou a kulturní bariérou. Někdy je to legrace, ale mnohdy také dost frustrující. Je to jiný svět s odlišnou mentalitou a kulturou. Život je tu tvrdý a kdo chce přežít, musí se přizpůsobit. Na cizince zde nejsou příliš zvyklí a je možné se setkat i s projevy xenofobie. Na druhou stranu jsem potkal i lidi velmi milé, kteří mi několikrát dost pomohli. Nejlepší byli samozřejmě krajané z Bohemky.  U nich jsem byl hostem po většinu času mé návštěvy a přijali mne skutečně vřele. I přesto je ale našinec neznalý místních poměrů trochu vyveden z míry z toho, jak se tu žije. Ač je tahle země již skoro deset let suverénním státem, mentalita lidí, náhled na svět jsou v podstatě pořád ruské, ba co hůř - sovětské. To bije do očí zvlášť v centrální a východní části, což má své historické pozadí - Západní Ukrajina, která byla k SSSR připojena teprve před 2. světovou válkou, je svým smýšlením přece jen blíž střední Evropě. Těžce zde také bojují o vlastní jazyk jako základní prvek jednotící národ: Lidé, ač ukrajinsky mluvit umí, a přestože je to jazyk velice krásný, používají desítky let vtloukanou ruštinu, protože je to vlastně jednodušší... Že Ukrajinu kulturně a posléze i politicky spolkne Rusko, zůstává tak stálou hrozbou - odstrašujícím příkladem je sousední Bělorusko.
 
    Kosmopolitní Oděsa mi dává odpočinout. Tohle město má zvláštní, až orientální atmosféru - za mořem už je Turecko. Nádherná architektura historického centra připomíná, že Ukrajina zažila i lepší doby, než jaké panovaly za Sovětského sojuzu. Obdivuju divadlo vystavěné podle vzoru Vídeňské opery i moderní mezinárodní přístav. Snad se zase blýská na lepší časy. Na obrovském trhu lze například koupit doslova všechno. Problém je, že jen málokdo si to tu může dovolit...
 
    Kyjev je velkoměsto evropského formátu - široké prosvětlené bulváry, opravené domy, přepychové obchody a restaurace. Po silnicích se prohánějí silná a drahá auta západních značek. Bohatství, které až příliš kontrastuje se všeobecnou bídou. "Jako před bolševickou revolucí" tane mi na mysli. Úchvatný je bulvár Chreščatyk (asi pětkrát větší než naše Václavské náměstí), na jehož konci mě však čeká menší šok - veliká socha Lenina, nově opravená a dokonce s květinou - s tímhle se tu lidé vyrovnávají jen pomalu... Navštěvuji pravoslavný kostel - má zvláštní atmosféru a nádherně voní hořícími svíčkami   z včelího vosku. Hlavní město čítající 2,5 miliónu obyvatel má však i svou odvrácenou tvář - nekonečné plochy sídlišť ze zanedbaných  panelových  domů.
 
    A pak už Bohemka, nádherná a milá... Obdivuju nedávno postavenou Betlémskou kapli, místní školu, kulturní dům, i na ukrajinské poměry výjimečně dobře fungující soukromé zemědělské družstvo. Bohemka, složením obyvatel nyní už zdaleka nejen česká vesnice, je v porovnání se svým okolím dost kulturně i ekonomicky na výši. V neděli v kostele mne uchvacuje starý pan kazatel i všechny ty babičky, které pietisticky zbožně zpívají svými vysokými hlasy písně z Harfy siónské.  Mladá
 
    krev však chybí i tady. "Mladí lidé si už berou Ukrajince, stěhují se pryč. Bojíme se, že víra i jazyk vymře s naší generací," svěřuje se mi jedna babička. Ale Bůh může přece dělat zázraky i tam, kde lidské naděje už končí...
 
    Krajané evangelíci mě vřele přijímají a hostí. Jídlo je tu vůbec zajímavou kapitolou. Stolování má jiný ráz než naše - je to větší obřad a slavnost, zvlášť, když má rodina hosta. Na stole je mnoho mís a talířů s různými jídly, uprostřed je dobrý domácí chléb. Všechno je poctivé, tučné a velmi dobré - je radno jídlo zapíjet silnou domácí vodkou, jinak se velmi brzy dostaví střevní potíže. Úžasné je, že doslova všechno, snad kromě soli, pochází z toho, co si lidé vlastníma rukama vypěstovali   a vyrobili. Mají svá pole, pěstují obilí, kukuřici, brambory, chovají krávy, prasata, husy...  V Bohemce jsou půda i podnebí velmi úrodné   - rostou tu i melouny a víno. Vinohrad je na Ukrajině doslova všude - nejen u každého vesnického stavení, nad brankami, u garáží, ale dokonce i ve městech se po jižních stěnách domů pnou vinné kmeny s báječnými hrozny. Život tu může být vlastně i velice krásný. Jenže...
 
    Ukrajina je po Rusku největší evropskou zemí, svým potenciálem i počtem obyvatel mnoho těch vyspělých daleko předstihuje, ale měřeno životní úrovní jejích obyvatel je zatím pořád žalostně pozadu. Tahle země se slavnou historií, pravlast Slovanů, byla krutě zkoušená za Stalina, převálcována několika hladomory a kulturně znásilněna, a jen těžko se sbírá ze země. Kéž najde znovu své místo v Evropě. Zatím je zde realitou chudoba ostře kontrastující s přepychem několika málo "vyvolených", početná mafie a zkorumpovaná policie, nestabilní ekonomika vyplývající z nefunkčního průmyslu, nedůvěra v politiky a nechuť naprosté většiny lidí podílet se na veřejném životě, volání po "starých pořádcích"... Ale je tu taky naděje. Je to země krásná a tvrdá. Je možné ji milovat i nenávidět. Mysleme na ni v našich modlitbách. Bůh pomáhej Ukrajině.

Autor je studentem
biblické školy v Hradci Králové

"Kdo si vezme příště první program?"
Ticho. Najednou se každý tváří, jako by tam vůbec, ale ani trochu nebyl.
"No tak, lidi." (moravská varianta: "Tož, děcka.")
Nic. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se Duch Boží.
"Tak co třeba ty, nechceš to zkusit?" láká líbezným hlasem zodpovědná osoba.
I počali se jeden jako druhý vymlouvati!
"Já nevím, jestli tady příště budu."
"My píšem příští týden čtyři písemky."
"Já mívám furt."
"Já bych teda radši nachystal něco na ten druhej program."
 
    Říkáte, že takhle to u vás teda rozhodně nevypadá? Že je přece jasné, že biblický program připravuje pan farář? Tak to pak jo. Nebo jste mládež zodpovědná, kde všechno  běží  jako  na  drátku  podle  rozpisu  na  půl  roku  dopředu?  Gratuluju.
 
    Práce s biblí, tedy její čtení, uvažování nad přečteným a diskuse patří bez-pochyby k tomu nejdůležitějšímu, co odjakživa naplňovalo evangelické scházení (a nejenom scházení). I proto je tomu vyhrazeno čestné první místo na mládeži. Ještě předtím, než si dočista vyřveme hlasivky zpěvem ze Svítáku, předtím, než začneme hrát ve sborovém domě na schovku a dlouho předtím, než se případ-ně přesuneme do oblíbené hospody, tak před tím vším otevřeme bibli a  snažíme  se dobrat  toho, o co tam jde.
    Někdy je to moc fajn. Zajímavý text, podnětná úvaha, horlivá diskuse.
    Někdy to moc fajn není. Nikdo si nic nepřipravil, je trapno. Někoho to nebaví, a tak ruší. Mluví pořád ti samí a pořád o tomtéž, takže to ostatní otravuje. Chybí farář a není koho se zeptat. Mladým intelektuálům nerozumí mladí praktici, mimoňovi nerozumí nikdo. Je to dlouhý.
    Jak je to možné? Když člověk poslouchá vzpomínky pamětníků nebo listuje starými Bratrstvy, má pocit, že přednášky, úvahy (biblické i jiné) a diskuse mládež nade  všechno milovala. Biblická úvaha byla hlavní náplní schůzky mládeže. Klábosení a hry program jen zpestřovaly. Na seniorátních setkáních a na sjezdech nebyly žádné alternativní programy. Jaképak kino, bazén, sportování. Pěkně sedět a poslouchat! Přednášky, před-nášky, přednášky, procházka do okolí, cestou se dalo ještě leccos prodiskutovat, a pak rychle zpátky, protože následují přednášky, přednášky, přednášky.  A  oni  to vydrželi  a  dokonce  je  to  i  bavilo!?
    Co baví dnešní mládež? Je něco pravdy na těch řečech o klipové generaci, konzumní kultuře a vymření písmáků? Bible? To je taková ta knížka s malinkýma písmenkama na cigaretovém papíře a bez obrázků. Hodně stará. Tak stará, že se v ní dá těžko najít něco, co by  souviselo  s  dnešním  světem...
 
    Anebo je to trochu jinak? Bible je zajímavá pořád stejně, ale ten způsob, jak se k ní obvykle přistupuje, už dneska nemusí být pro každého stejně snadný. Něco se asi moc měnit nedá. Třeba to, že bible se čte. (I když obzvlášť zmutovaní jedinci si ji klidně můžou číst třeba z monitoru. Na internetu najdete, co hrdlo ráčí.) Ale potom, nikde - ani v bibli - není napsáno, že je nutné jenom sedět a poslouchat, co k tomu kdo řekne chytrého.
 
    Co  se dá dělat třeba i jinak, o tom zase příště.
 
 
 

"Opouštím zářivý svět, ve kterém jsem měla zářivé postavení a se všemi vámi sestupuji do většího a skutečnějšího světa - světa chudých a trpících."
 
    Těmito slovy se roku 1909 loučila jedna šlechtična se světským životem a pomíjející slávou, aby spolu s dalšími sestrami přijala poslání sloužit Bohu a lidem. Opustila zářivý svět, prodala všechny své šaty a šperky a založila konvent "Marta a Marie", ve kterém hostila chudé a trpící.
    Touto odvážnou šlechtičnou byla velkovévodkyně Alžběta Ruská.
    Narodila se 1.11.1864 a byla pojmenována po katolické světici Alžbětě Maďarské, která žila na začátku 13. století a byla známá zejména svou obětavostí a rozsáhlou charitativní činností. Podobným vzorem byla pro Alžbětu také její matka princezna Alice.
    Alžběta prošla ve svém životě zajímavým náboženským vývojem - pojmenovaná po katolické světici, pokřtěná v církvi luteránské, vychována v církvi anglikánské a svatá v církvi pravoslavné. Dokázala všechny tyto křesťanské tradice ve svém životě vzácně spojit, aniž by kteroukoliv z nich opovrhovala, neboť měla za to, že "všichni  křesťané  jsou  děti  Kristovy."
    Roku 1884 se Alžběta provdala za velkovévodu Sergeje Alexandroviče, pátého syna cara Alexandra II. Odstěhovala se z viktoriánské Anglie, kde po smrti své matky pobývala na dvoře své babičky královny Viktorie, do carského Ruska a tam vedla poklidný, ničím nerušený šlechtický život. Vše se však změnilo roku 1904, kdy vypukla rusko-japonská válka. Alžběta neváhala a okamžitě zřídila v "posvátném" Kremlu, kde její manžel vykonával funkci guvernéra Moskvy, krejčovské dílny a shromažďiště léků a teplého oblečení pro vojáky na frontě.
    Začátkem roku 1905 byl její manžel během nepokojů v Moskvě revolucionáři zavražděn. Alžběta se od té chvíle zcela uzavřela do sebe a svůj život odevzdala Bohu.
    A zde jakoby začíná život světice:
    Několik dní po smrti svého manžela navštívila ve vězení jeho vraha, dlouho s ním mluvila a nakonec mu věnovala  ikonu.
    V létě 1905 zřídila ve svém sídle nedaleko Moskvy nemocnici pro válečné raněné a také se rozhodla založit dům modlitby, práce a milosrdenství. Vadilo jí totiž, že pravoslavné řádové sestry kromě háčkování nedělají nic praktického a na druhou stranu nově vznikající zdravotnické instituce byly z větší části ateistické.
    Založením domu "Marta a Marie" se Alžběta chtěla těmto extrémům vyvarovat, usilovala o spojení obou tradic jak klášterní, tak ošetřovatelské. Proto také svůj nový domů a společenství, které kolem něj vzniklo, pojmenovala "Marta a Marie", aby tak zdůraznila, že služba Marty, která "si dělala hodně starostí a trápila se pro mnoho věcí"  je stejně důležitá jako "služba" Marie, která "seděla u nohou Ježíšových a poslouchala jeho slovo". Jedno bez druhého zkrátka nejde.
    Alžběta se snažila v pravoslavné církvi obnovit diakonský úřad pro ženy, který se z církevní praxe, vzhledem k postavení žen ve středověku, vytratil a roku 1909 dosáhla jakéhosi kompromisu. Moskevský patriarcha totiž zřídil "řád sester milosrdenství a útěchy" a Alžbětu jmenoval jeho matkou představenou.
    Velkovévodkyně nyní vedla velmi asketický a oddaný život  spala na dřevěné posteli bez matrace, často jen tři hodiny, protože noc strávila buď v kapli nebo s nemocnými. Zřídila také knihovnu a vývařovnu pro chudé, nechala vystavět byty pro mladé dělníky a studenty v nouzi a založila kliniku pro ženy s tuberkulosou. Její životní filozofií bylo vzbudit vědomí Boha ve společensky vyvržených a odstrkovaných, se kterými se denně potkávala. S oblibou říkala, "že obraz Boha může být někdy zastřen temnotou, ale nikdy nemůže být zcela zničen." Každou neděli po nešporách pořádala diskuse, které přilákaly mnoho lidí, protože    v tehdejším Rusku nebylo zvykem o věcech víry mluvit veřejně.
    Zlom přišel až v r.1914, kdy vypukla 1. světová válka. Alžběta ji prožívala jako  osobní tragédií, neboť část její rodiny stála na straně Německa a druhá na straně Anglie a Ruska. Navštěvovala nemocnice a utěšovala raněné z obou táborů, což jí přineslo kritiku veřejnosti a nařčení z kolaborace. Když kráčela po ulici, lidé na ní s chutí házeli kameny a v Moskvě se šířily pomluvy, že se v "Martě a Marii" ukrývají němečtí špioni. V důsledku toho se zhoršily Alžbětiny vztahy s carskou rodinou, která v té době navíc procházela značnou krizí. Krize dospěla tak daleko, že r. 1917 byl car Mikuláš II. donucen abdikovat. Od té doby revolucionáři pravidelně přicházeli do "Marty a Marie" hledat německé zbraně a několikrát se dokonce pokusili Alžbětu zatknout. Alžbětě přicházely z celé Evropy nabídky exilu, dokonce i německý císař ji několikrát nabízel útočiště, ale Alžběta trvala na tom, že svůj konvent neopustí.
    Během tzv. říjnové revoluce roku 1917 se bolševici chopili moci a jejich prvním krokem bylo vyvraždění carské rodiny - 17.8.1918 byl v Jekaterinburku zavražděn car a jeho nejužší rodina a následující noc byl zbytek carské rodiny, spolu s Alžbětou, nahnán do opuštěného  lomu nedaleko Alapevska.
    Z výpovědi jednoho popravčího se dozvídáme o průběhu té děsivé hromadné popravy:
    "Nejprve jsme do lomu svrhli velkovévodkyni Alžbětu a poté její spolusestru z konventu, slyšeli jsme šplouchání vody a hlasy, postupně jsme tam svrhli všechny muže a opět jsme slyšeli hlasy; znamenalo to tedy, že se neutopili. Museli jsme do šachty hodit granát. Vybouchlo to a bylo ticho. Ale ne moc dlouho. Za chvíli se ozval nářek. Hodili jsme tedy druhý granát a najednou se zezdola ozval zpěv. Zpívali modlitbu: "Hospodine, zachraň svůj lid". Už jsme neměli další granáty, tak jsme šachtu zasypali štěrkem a kamením. Jejich chorály však stále stoupaly vzhůru skrze prach a padající kamení. Za chvíli zpěv ustal a bylo ticho. Běželi jsme do vesnice a rozhlásili, že carskou rodinu uneslo několik  neznámých  osob."
    Teprve v listopadu roku 1918 byla šachta odkryta a vyšetřování ukázalo, že Alžběta dopadla na okraj šachty a ač byla vážně zraněná, snažila se ještě v poslední chvíli svého života pomoci princi Ivanovi - obvázala jeho ránu svým kapesníkem. Až poté zemřela. Byla pohřbena v kostele sv. Máří Magdalény v Jeruzalémě   a roku 1984 uznána Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí za svatou, v roce 1992 byla uznána za svatou také  Moskevským  patriarchátem.

Ano, zase po roce, tentokrát poprvé v třetím tisíciletí, uspořádala kolínská mládež spolu s dalšími nadšenci jedinečnou evangelickou akci zvanou Půlnoční čaj - Posezení u čaje a taneční hudby. Třetí ročník byl snad ještě lepší než oba minulé. Potěšující byla i poměrně hojná účast středně-mladé generace.
    Na začátku všechny účastníky přivítali dva čmeláčci-brundibáři z večerníčků - Čmelda a Brumda (členové kolínské mládeže v nápaditých kostýmech s tykadýlky). Zábava se rozbíhala zpočátku trochu pomaleji, ovšem atmosféra renovované Duškovy síně Husova domu kolínského sboru, doplněná jako vždy skvělým výběrem populární reprodukované hudby, postupně vytáhla tanečníky na parket. Zazněly melodické skladby dnes už klasických skupin (například ABBA, Beatles), několik svižných valčíků a polek, zajímavou lahůdkou byla dokonce jedna maďarská a jedna newyorská polka. Volný taneční program byl přerušován perfektně provedeným předtančením dvojice mladých tanečníků. Předvedli některé latinskoamerické tance, nezapomněli ovšem ani na tance klasické. Dalším kladem večera bylo, že se všichni mohli od nich i některé tance přiučit (šlo konkrétně o sambu a rumbu). Kdo se při tancování unavil, měl možnost sejít do přízemí Husova domu a občerstvit se připraveným pohoštěním.
    Přesně o půlnoci se podle tradice podával půlnoční čaj, s kterým všichni všem symbolicky poslali ťuknutí kolem sálu. Následovala rovněž již tradiční píseň Moc předivná Dietricha Bonhoeffera, který by se býval 4. února dožil svých 95. narozenin. Při losování tomboly (které, přiznejme si, mělo své mouchy...) sedm vylosovaných obdrželo rozmanité balíčky - čeho jiného než čaje nebo různých čajových specialit (například čaj z kůry, čaj ze svahů Himalájí  s  jasmínovou  příchutí).
Díky kolínským i všem dalším za čas, který přípravě večera věnovali.
Kdo nebyl na "čaji", udělal chybu a rozhodně o něco přišel...