Proč pláču žízní
u studánky bez vody
Když stačí otočit dlaně
a nabírat...
 
Ty Hospodine jsi můj stín
skrápíš mé vyprahlé rty
omýváš mé srdce
až rozkvétá do krásy
poznávám tvou dobrotu
 
Chválím tě Hospodine
za tvou lásku

    Zemská přitažlivost je dobrá věc. Ani letadla by bez ní nemohla létat. Ale je někdy taky důvodem naší nelibosti. Toužíme létat sami - nejde nám to. V letadle se zase bojíme pádu. Nejen v letadle. Zemská přitažlivost je také příčinou tíhy (možná bychom si i vzpomněli na dávný vzoreček). Ach jo, zase do čtvrtého patra, říkám si denně ve škole. Kéž bych měl  klíče  od  výtahu.
    Jak už jsme zvyklí, nerozlišujeme někdy dobře, co se děje uvnitř nás a co vně. A dáváme abstraktním pojmům přívlastky patřící věcem  - To je ale tvrdý postoj. Nebuď na ni tak hrubý. To je těžké...  a dokonce se místy objeví i citát: Život je jeden     z nejtěžších.
    První pokusy o překonání tíže hmotné jsou staré - vzpomeňme si na Daidala (nebo Leonarda da Vinci a jeho úžasné stroje). A taky na to, jak je to těžké, než se konečně povede vzlétnout. Zdá se mi, že všechna ta snaha má opačný původ než všechny ty přívlastky - pochází z naší touhy zbavit se tíhy duševní. Jak silný máme někdy pocit, že už dál nemůžeme, že je toho na nás naloženo moc, že to břímě je snad z olova. A zpíváme si I´m gonna lay down my heavy load..., i když asi ani netušíme, jak těžké bylo břemeno černých bratří,  kteří  tu  písničku  skládali.
    Je tak těžké psát do Bratrstva, aby to k něčemu bylo a zároveň se to dalo číst...
    Je někdy tak těžké být laskavý k lidem, kteří se k vám nechovají dvakrát hezky (ne-li přímo ošklivě)...
    Je čím dál tím těžší nepodlehnout svodům tělesných, peněžních a jiných pokušení...
    Je hrozně těžké nevzdávat se naděje, i když je kolem tma a člověk  je sám a neví,  jak dál...
    Je tak těžké milovat.
    Ale taky si často říkáme: naložil sis toho na sebe moc, to nemůžeš zvládnout. Doléhá na nás tíže zodpovědnosti za práci i za naše blízké. Tíží nás vina, svědomí nebo starosti. Vláčíme na zádech batohy plné důležitostí a potřebností, bez kterých nemůžeme  být. Záda nás bolí už jen od sezení u počítače, a ještě na nich zkuste něco nosit.
    Tak jak z toho ven? Jak si to ulehčíme? Zkusíme se svědomí úplně zbavit - a budeme se bavit: nevaž se, odvaž se. Zkusíme dělat to, co dělají ostatní. Tak lehko se jim žije, zdá se. Ne sice zrovna lehké dívky a lehké drogy, ale co třeba lehká konverzace, a když je s vámi Go, tak jsou i kámoši. Nebo si přece jen zkusíme dát něco, po čem se nám bude zdát o létání? Slunce nám rozehřeje vosk na křídlech.
    Tak jinak. Budeme teď poslouchat svědomí, aby nás netížilo. Budeme slušní, milí, laskaví. Budeme chodit do kostela a na mládež, platit salár, poslouchat kázání i přikázání. Budeme poslouchat rodiče, pilně pracovat, pilně se učit. A najednou zjistíme, že nás zase něco tíží. Pochybnosti, vědomí nedokonalosti, neschopnosti řídit se Boží vůlí. Budeme-li to svědomí poslouchat dobře, už za chvilku zase uslyšíme jeho škytání. Nějak se nám to pořád nedaří.  Podklesávají  nám  kolena.
    Otevřel jsem si 46. kapitolu proroka Izajáše. Otevřete si ji taky a přečtěte si první dva a pak druhé dva verše...
    Tak co, jak se to čte? Nezní to nádherně? Celé se to postavilo na hlavu. Už nemusíme vymýšlet, jak to všechno unést, jak to sami zvládnout. To, s čím jsme se tak namáhali, do-padlo úplně jinak.
    Je tu Někdo, kdo všechna ta naše závaží vzal a nese za nás. A nejen to, On nese i nás samotné. A co máme dělat my?
    Vzpomínám si na svého kocoura. Když byl ještě kotě, vylezl vždycky v podkroví po žebříku na trám a pak šíleně mňoukal, že chce dolů. Jenže když jsem ho sundával, vrtěl se mi, kousal a škrábal mě. Jednou jsem ho málem  upustil.
    Tak si říkám, jestli nejde prostě jen  o to, pevně se držet a nepustit. A moc se nevrtět, abychom nespadli a ne-zůstali po cestě pozadu. Ale i na to On pamatuje. Napadá mě, že například v postním období stojí a čeká, možná se i vrací pro ty zpozdilé. A když budou chtít, vezme je zase zpátky do náručí. Tak se ho držme a nepusťme.