Lukáš 2,41 - 52

Nepořádná máti

Pavel Prejda

Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: "Co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali." On jim řekl: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.
 
    Když se Ježíš dostal do let, kdy jsou s hochy problémy
    Jsou dvě chvíle, kdy lidé chodí do kostela obzvlášť rádi. Za prvé, když přijdou svátky. To si vychutnávají zvláštnost a posvátnost okamžiku a navíc chtějí u Boha "dohnat" to, co nestihli přes rok.
    Za druhé, když se bohoslužby v kostele nějak dotýkají i jejich vlastních dětí.
    Podobně jsou na tom Josef s Marií. O svátcích berou dvanáctiletého kluka a jdou do Jeruzaléma na bohoslužby. Stejně tak si počínáme i my. Jenže Vánoce či Velikonoce končí, dětské hry a písně utichají a my se vracíme domů!
 
    Scéna první - cesta
    Josef s Marií se po svátcích vracejí domů a chlapec Ježíš zůstal v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. Srdce evangelíka v takové chvíli zaplesá škodolibou radostí. "Co je to za matku, ta ženská, která se ani o vlastní děcko neumí postarat?" ptáme se jízlivě. "Co je to za ženskou, která se stará sama o sebe, nedbá na své dítě a nehlídá ho?" provokujeme. A možná si při tom ani neuvědomujeme, že Marie je jedna z nás. Úžasně lidská a nám úžasně podobná. Po svátcích se vrací z kostela domů, hlavu plnou vzpomínek a nových starostí a Ježíš se jí ztrácí někde v dálce. Ani bohoslužby nejsou zárukou toho, že Ježíš půjde s námi. Ztrácí se, když si ho člověk přestane všímat. Ztrácí se těm, kteří si myslí, že mu jsou nejblíž. Ztrácí se všem, kteří si myslí, že na něj mají svrchované právo. Že jen jim patří. A že musí být stále s nimi. Když ale Marie s Josefem zjistí, že jejich syn je pryč, začnou ho hledat a vyptávat se. A nakonec se vracejí zpátky, až do Jeruzaléma. I hledání Krista a otázky po něm patří k lidské víře. K víře patří dokonce i návraty, často daleké, když zjistíme, že se nám Ježíš, ten který měl být "určitě" s námi, ztratil. Marnotratný syn by o návratech mohl vyprávět!
 
    Scéna druhá - chrám
    Koho to tu vlastně máme před sebou? Neposlušného teenagera nebo vzorného konfirmanda? Nalezli ho v chrámu, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. Z malého Ježíška se pomalu stává Ježíš. Evangelista nám chrámovým příběhem dává pochopit dvě věci. Kde je Ježíšovo pravé "doma". A kdo je jeho "nejbližší". Proto i ona slovní hříčka s "otcem". V tom nedospělém chlapci k nám přichází sám Bůh, na kterého lidská rozumnost nestačí. Zákoníci žasnou a diví se jeho moudrosti.
    Zatímco první část příběhu se děje na cestě a v pohybu, jeho druhá část se odehrává v chrámu a je o poznání statičtější. Co ale obě scény spojuje, je určitý neklid, údiv i rozpaky, které Ježíš vyvolává v lidech okolo sebe. Máme před sebou někoho, kdo zneklidňuje: Svým narozením, svým počínáním i svými slovy. Tu a tam se ztrácí, když si ho člověk přestane všímat. Je třeba ho hledat a mnohdy se i daleko vracet. Hovoří o Bohu jako o svém Otci a svou moudrostí udivuje. Zneklidňuje, uvádí v úžas i v rozpaky.
    Nakonec je nám ale inspirací jeho nepořádná máti: Uchovávala to vše ve svém srdci. Vrtalo jí to hlavou. Přemýšlela o těch událostech i o něm samotném. Pojďme se od ní učit.

Táto! Často nevidím tvou ruku, která mi pomáhá. Mám k tobě málo úcty, nevážím si tě. Nevím, proč děláš některé věci. Nerozumím tomu. Donekonečna mi odpouštíš, ať udělám cokoliv. Mám v sobě hodně zloby a nikoho,kdo by mě pochopil. Přemýšlím o tobě a neumím si tě ani představit. Byls tu na počátku, jsi tu a vždycky budeš. Poslals na kříž svého syna. Kdysi jsem ti to měla za zlé, žes tam nešel sám. Teď už vím, že je mnohem těžší vidět trpět někoho, koho máme rádi. Tak promiň. A prosím, veď mne v tom, co dělám. A měj se hezky. Amen

Anketa

Čemu přikládáte v životě největší váhu?

Zdeněk Bárta Senátor, 51 let   Největší váhu v životě přikládám onomu pozitivnímu lidskému vztahu, pro který apoštol Pavel našel málo frekventovaný řecký výraz agapé a který definoval v 1Kor. 13.	Dan Pikálek Ved. arcidiecézního katechet. střediska 29 let Mému vztahu k Bohu, k bližním, k sobě samotnému, protože tyto vztahy určují můj život.
Jiří Weinfurter Studentský farář 39 let   Zvlášť si vážím několika příležitostí. Jednak příležitosti života samého. Zvlášť si uvědomuji, jak nesamozřejmý je každý jednotlivý život. Pak také příležitosti, že na ten život nemusím být úplně sám. Osamělých a opuštěných poutníků jakoby přibývalo. A konečně, že mám uprostřed rozmáhajícího se a bujícího nesmyslu stále dost příležitostí odkrývat hodnoty, pro které stojí za to žít a i něco pro ně tratit.	Václav Hurt Armádní kaplan 44 let   Víře v Pána Boha, lásce a věrnosti ženě i přátelům a stálosti v životní orientaci.
Miloslav Vlk pražský arcibiskup 70 let Tomu, abych dokázal obrovský dar, životní bohatství, které získávám ze setkávání s Ježíšem - blízkým Bohem, radost a životní jistotu dávat dál druhým, a pomáhal jim otevírat cestu ke štěstí. A byl pak sám šťasten z jejich štěstí.	Táňa Fischerová Herečka     Svému vnitřnímu růstu. Objevování svobody vlastní i druhých.
Miroslav Rada akademický malíř 75 let   Lásce, pravdě, službě bližním, toleranci.	František Radkovský plzeňský biskup 62 let   Hledat v každém okamžiku svého života, co je vůle Boží pro mě, a snažit se ji vyplnit. Jde vždy o rozhodnutí, které je třeba v danou chvíli poznat a uskutečnit. Je k tomu třeba Písmem svatým dobře formované svědomí a poslušná, ukázněná
Dušan Vančura člen Spirituál kvintetu, 63 let   Největší váhu přiřazuji svobodě, z vlastností pak spolehlivosti, neboť zahrnuje řadu dalších pozitiv. A co od života nejvíc chci? Nic, jednak jsem už od něj dostal vrchovatě, jednak cítím, že se musím přičinit nejvíc já sám.	Lidie Rozkovcová synodní kurátorka 65 let   Největší cenu má láska, protože vydrží, vždy a všechno. Snažím se ji pokorně přijímat a cudně dávat.
Jana Trusinová v domácnosti, matka osmi dětí, 41 let   Dobré náladě, čistému svědomí, zdravému rozumu, soudnosti.	Michal Kitta Farář v Hronově 33 let   Kámen, který zavrhli stavitelé. Když mě to odfukuje, tak se přidržím.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího políčka a odeslat!

		Do nebíčka, do peklíčka...    Jan Keřkovský     To je vám zvláštní, jak se dokážou různí kazatelé, misionáři a věrozvěsti rozparádit, když se chystají líčit zatracení a muka pekelná. Řetězy chrastí, v kotlech to bublá, všude pára a smrad, čeká se jen na vás a na jiné ničemy, jak se budete škvařit na věky věkův. Fantazii se meze nekladou, pro záchranu duší bývalo zvykem vymalovat říši pláče a skřípění zubů co nejodpudivěji - aby lidi pořádně odpudila a aby něco dělali pro svou zá-chranu. A když se vám titíž věrozvěsti pokoušejí něco říct o spasení, o záchraně, o nebeském ráji, je to jakási chladná a šedivá nuda. Taková nádhera je to tam, že ani vystihnout nejde - ale jaksi nelákavá. Co vás tady na zemi vábí, láká a dráždí, to je tam nejspíš všechno zakázáno.   Spasení, to pro mě není (?)     Přišlo mně nějak nepatřičné, když jsem před lety v cizině viděl pána, který na pěší zóně jednoho města vykřikoval na kolemjdoucí cosi o spáse a o Ježíšovi. Asi chtěl kázat evangelium všemu stvoření, ale všechno stvoření bylo zabráno do nákupů a pohrouženo do jiných témat a nevěnovalo mu nejmenší pozornost. Ježíš se pro ně dostal do společnosti pracích prášků, netučných jogurtů, milionových výher a ledačeho jiného. Proč to říkám? Jako ilustraci toho, že kázání o pekle a o spasení na pěší zóně dneska nejspíš nezabere (výjimky buďte pozdraveny).     Zeptal jsem se malého vzorku mladších lidí, na čem jim v životě vůbec nejvíc záleží. Asi jsem se ptal nešikovně. Nicméně vězte, že slovo spasení (záchrana) jsem neslyšel ani jednou. Spíš odpovědi jako "abych se za sebe nemusel stydět". Nebo: "Abych se ze sebe nepozvracel, až se jednou ohlídnu na svůj život." Nebo: !Abych tu pro druhé lidi k něčemu byla." Nebo: "Na lásce." Anebo: "Abych se Pánu Bohu líbil/líbila."   Spasení, to pro mě není (?) II     Dobrá, na tomhle nám záleží. A co tomu brání, aby to tak bylo? Odpovědi si nejspíš dovedete představit: Vyjadřovaly obavu, že se nad svým životem jednou možná přece jen pozvracím. Že tu k ničemu nebudu dobrá. Že žiju tak, že se to Pánu Bohu líbit prostě nemůže. Láska že se nedostaví. A tak dál.     Taková všeobecná depina. V kostele by se řeklo, že jsme všichni hříšní. Ti dotázaní to řekli jinak, ale asi by jim i ta kostelová věta mluvila z duše.     Ty jejich odpovědi mají jedno veliké plus: Jsou osobní. Je znát, že ti lidé mluví za sebe a o svém životě. Těžko se to dá použít v bohoslužbách jako společné vyznání, ale to snad tolik nevadí. Mají o sebe, o svůj život a o vše, co činí, upřímnou starost.     Ty odpovědi mají ovšem i veliké mínus: Tváří se, že se ti lidi jednou posoudí sami. Nebo už teď že se posuzují. Podle jakého  měřítka? Těžko říct, to neuvedli.   Vždyť je mezi vámi     Nadšencům, kteří - v jedné ruce kalendář, v druhé buzolu - vyhlíželi, kdy a kde to bouchne a začne Boží království, Ježíš sdělil, že už se přiblížilo. Dokonce už přišlo. Patří kupříkladu chudým v duchu. Taky těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Přináší nasycení těm, kdo po spravedlnosti hladovějí a žízní.     To máte tak: Lidi se navzájem mordovali, do otroctví se dostávali, všelijakým panákům posluhovali a říkali jim bože", křivili si charaktery, kazili životy, až se na to kloudně nedalo dívat. Tak je Bůh vzal za ruku, vyvedl je z maléru a dal jim takovou základní pomůcku (zákon), jak se orientovat. Oni podle ní šli, ale dost se to podobalo tomu, co dělali předtím. Ale to ještě neznamená, že by nad nimi Bůh snad zlomil hůl a poslal je k čertu.     Být na Božím místě my, už bychom své nebližní dávno osolili. Ale že na Božím místě nejsme, je to jinak. Boží království tu není jen pro ty, kdo se nikdy ničím neprovinili. Je pro ty, kdo po něm hladoví a žízní. Říkejte tomu, jak chcete, třeba víra. Důvěra v Boží jednání. Když do Božího království nedoklopýtáte vy, přijde ono za vámi. Pojďte, kdo jste obtíženi až nad hlavu.   Až se ohlédnu     "Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu," říkává se v kostelích. Čím je člověk letitější, tím víc si asi uvědomuje důvodů a motivů, proč "není hoden". Však to ty odpovědi trochu řekly: až se jednou ohlédnu... Ohlížet se člověk má, už proto, aby neopakoval pořád dokola stejné zhovadilosti. Ale byla jednou jedna, ta se ohlížela na ohavnou minulost tak důkladně, až ji to uhranulo. Vytuhla, normální solný sloup.     Tak vy až se ohlídnete a spatříte svou privátní sodomu, vy vězte, že vás bude soudit sám Bůh, a sice podle toho, co se lze v bibli dočíst o Kristu. Že on byl dobrej, to ještě neznamená, že vy jste dobří taky (jen se ohlídněte). Ale že zas tak moc dobří nejste, to ještě neznamená, že vás Bůh osolí a nechá ztuhnout jak paní Lotovou. U Boha se dosahuje spravedlností amnestií. Vyhlášením milosti. Mažu vám rejstřík, tak pojďte, praví Bůh těm, kdo o to hodně stojí (kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti).   Jsem v nebi, nebo v pekle?     Teď zrovna mám asi podanou "přihlášku" tam i tam. Počítám, že vy taky. Spasení? To pro mě znamená tu zmíněnou amnestii. V nebi vyhlásili všeobecnou aminu a blahoslavený, kdo o ni stojí. Vůbec to neznamená nezajímavé šedivé živoření někoho, kdo má všechno zakázáno. Naopak, všechno je dovoleno (akorát že ne všechno je dobré pro vás a pro druhé). Tak s chutí do života, jděte a zpívejte Bohu halelu!
Všichni lidé byli v Adamovi zbědováni, ale teď jsou v Kristu opět blahoslavení. Avšak ne všichni, nýbrž jen ti, kteří jsou pravou vírou v něj vštípeni a přijímají všechna jeho dobrodiní.   Co jest pravá víra?     "Pravá víra jest netoliko jistotné poznání, z něhož mám za pravdu vše, co nám Bůh zjevil ve svém slově, nýbrž i srdečná dověrnost, kterou Duch svatý vzbuzuje ve mně evangeliem, že nejen jiným, nýbrž i mně Bůh daroval odpuštění hříchů, věčnou spravedlnost a blaženost, vše to z pouhé milosti, jedině pro zásluhu Kristovu. Heidelberský katechismus     Víra     Víra je pro křesťanství jedním z nejdůležitějších pojmů. Popisuje, jak na tom před Bohem jsme. Chceme-li poznat Boha, nemůžeme se odvolat na žádné své znalosti a dovednosti, naopak můžeme jen očekávat, co on sám nám o sobě řekne. Víra je takovým postojem, kdy Bohu důvěřujeme, že sám jedná a mluví k člověku. Někdy je matoucí, co víra všechno znamená. Původně znamená důvěru v Boha. Pro staré Izraelce víra znamenala, že Bůh je se mnou, či spíše s námi (se svým lidem!), a že v ohrožení stojí na naší straně. Pro křesťany má víra svůj jasně definovaný obsah v první řadě Ježíše Krista, který umřel a vstal z mrtvých. Věříme, že v Ježíši Kristu Bůh sám o sobě promluvil. Víra může znamenat i celou věrouku, i s takovými výpověďmi, které nás momentálně třeba neoslovují. Nejdůležitější však na víře je, že je živým vztahem člověka k Bohu. Týká se nejen rozumu, ale i citu a vůle, zkrátka celého člověka. Filip Susa             Někdy se říká, že prý se člověku v posledních chvílích vrátí celý život jako film. Nevím, jestli je to pravda. Ale jestli je, byl bych nerad, kdybych se v tu chvíli bál ohlédnout. Tak se snažím žít tak, abych se jednou nemusel stydět. Třeba za dnešek.   o   Nebe? To se ví, že bych tam chtěla. A byla bych ráda, kdybych si tam mohla vzít aspoň pletení.   o   Mně se nějak nedaří přemýšlet o tom, co bude po smrti. Když se řekne spasení nebo Boží království, já přemýšlím o tom, co to pro mě a pro nás všechny znamená teď.   o   Těším se, že se "tam" jednou setkám s lidmi, které jsem měla ráda a kteří už tu nejsou. Na to se opravdu těším.

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]