[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
   

Diakonie

Co to k čertu je ta Diakonie

Pavel Novák

Do ústavu, do klece, nebo zdrogovat - jak je libo
 
    "Milá maminko, vaše dítě je natolik těžce postižené, že pro ně i pro sebe uděláte nejlíp, když je trvale umístíte do státní péče: do ústavu. Nikdy z něj nic nebude, nepočítejte s žádným pokrokem. A nemějte obavy, povinné školní docházky bude bez problémů zbaveno." Je nemálo rodičů, kteří tato či jim podobná necitlivá a krutá slova museli v minulosti často vyslechnout, a to z úst těch, pro něž je služba bližnímu životním posláním a profesí. Někteří neměli sílu vzdorovat a na tyto návrhy přistoupili. Jiní to jen tak nevzdali a chtěli se alespoň nějak postavit krutosti osudu, jehož nesmírnou tíhu jsou schopni pochopit pouze ti, na něž byla vložena. Co však rodič může pro své těžce postižené dítě udělat? Jaké možnosti se mu v dnešní společnosti nabízejí? Díky Bohu, leccos už může a není to zase tak málo.
    Uplynulých jedenáct let svobody nepřineslo jen vytunelované banky, mobilní telefony, erotické salony či podnikatele mizející na dně přehrad. Možnosti, které se otevřely, se daly využít i jinak: například ke zřízení středisek Diakonie, která se věnují výchově a vzdělávání právě těch ještě donedávna "nevzdělavatelných".

     "Dobrý den, měl byste na mě, prosím, chvíli času? Chtěla bych vašemu středisku věnovat finanční dar." Takto se mi ohlásila milá paní z místního sboru ČCE. "Ale je to opravdu jen malá částka, pouze kolik si mohu dovolit," dodává téměř omluvně a na stole přede mnou se za několik okamžiků objeví 10 000 Kč. V údivu zírám a říkám si, jak je pojem "malá částka" relativní.
    Finanční podpora sboru však zdaleka není pomocí jedinou; i když dlužno říci, že je velice štědrá. Vztahy mezi místním sborem a střediskem mají mnoho dalších konkrétních podob: účast faráře na poradách, spolupráce v představenstvu střediska, sbor středisku zapůjčuje prostory k pořádání dětských programů aj. Ale to nejpodstatnější je pro nás vědomí, "že v tom nejsme sami", že se slovo Diakonie objevuje v modlitbách lidí, které třeba ani neznáme, a že jim opravdově záleží na tom, aby se dílo dařilo.
 

    "Při domácí pobožnosti čteme z Písma svatého, zpíváme, hovoříme spolu, modlíme se. Při čtení Písma používáme různé písmácké pomůcky. Nad přečteným oddílem hovoříme." Tak takhle definuje rodinné bohoslužby náš evangelický zpěvník na straně 858. Nic lepšího se mi nepovedlo vymyslet. No, možná spíš to rodinné stříbro než nějaká aktuální záležitost, napadne nás. Proč? Chybí nám tato setkání v našich rodinách? Připadají nám nucené a strojené? Na každý den, Hesla, Evangelický týdeník, Obrázková Bible pro děti a hlavně zpívání a pohoda. Nenucenost, radost, opravdovost. To jsou ty správné rodinné bohoslužby.

O pravidelných setkáních mládeže ve sboru byla řeč už v minulém čísle Bratrstva a u tohoto tématu ještě nějakou dobu zůstaneme. Dnes to bude o faráři v mládeži.     Zeptali jsme se tentokrát nejen mládeže, ale právě i farářů. Dá-li se soudit z toho vzorku odpovědí, které máme, pak typická situace vypadá takto: mládež se schází, farář přichází. Účastní se biblického programu, ale ne vždycky tak, že by ho nutně musel připravovat. V tom se střídají mládežníci. Farář je tam kvůli následné diskusi. Někde funguje jako opora tonoucích ve složitých teologických problémech nebo jako rozhodčí věroučných sporů i jako chodící konkordance. Jinde je tím, kdo se snaží rozhýbat stojaté vody a vyprovokovat aspoň nějakou diskusi. Anebo diskusi rozprouděnou udržet     v březích tématu a přivést korytem ke šťastnému konci. Poté se často skromně a nenápadně vytrácí.     Nějaké problémy?     Vznikají tam, kde na sebe představy a očekávání mládeže a faráře narážejí anebo se docela míjejí. Štve vás, že váš farář do mládeže nechodí, a vy byste rádi, aby chodil? Máte pocit, že by toho mohl říkat víc? Milí mládežníci, tady je dobrá rada a docela zadarmo: MLUVTE O TOM S NÍM.     Farář je totiž, ač se to nezdá, tvor stydlivý. Mívá strach, aby vás neobtěžoval svou přítomností, nezatěžoval svými řečmi a neprudil svým dohledem. A navíc mu i v pokročilém věku působí dětinskou radost, když vidí, že má mládež samostatnou, kterou nemusí nikdo vodit za ručičku, schopnou rozdělovat si práci, rozumně diskutovat a dobře se bavit.     Farář samozřejmě má teologické vzdělání a měl by se v těchto věcech orientovat. Taky proto ostatně ve sboru je.     Nemá ovšem ani patent na pravdu ani tři zlaté vlasy. Je dobré, jestli to skutečně funguje tak, že farář je se svými vědomostmi i se svým názorem k dispozici, ale nemá nutně poslední slovo a vy nečekáte, že všechno, co od něj uslyšíte, spolykáte i s chlupama a nahradíte tím vlastní přemýšlení.

Anketa nezi mládeží   Chodí váš farář do mládeže? ano (nejčastější odpověď) občas (také často) Prý častěji než já. Farář na mládež nechodí. Má spoustu jiných povinností a činností. Mám takový pocit, že radši vede soukromé rozhovory. Sám říká, že by nám tam spíš překážel. Nám to nevadí, my jsme taková starší mládež, takže si vystačíme sami, už jsme si prostě zvykli. Třeba by přinesl něco nového, kdyby tam přišel. Ale hlavně, že nás má rád! Minulý rok jsme si dělali mládež sami, bez faráře, ale letos jsme zvolili jiný model - takže farář pokud může, tak se setkání účastní. Tento model jsme zvolili proto, že naše teologické diskuse se často ubíraly velice pochybným směrem a nikdo z nás není natolik zdatný v otázkách víry, aby tyto diskuse usměrňoval.   Co dělá váš farář v mládeži? Vyhovuje vám to, nebo vadí? Sedí, kouká, zpívá, vrtí se, občas něco řekne. Pomáhá nám při řešení biblických problémů, vyhovuje mi to, svůj názor nám nijak nevnucuje. Nevadí mi. Když dělá, tak dobře dělá. Občas, ale opravdu občas, dělá I. program, ještě méně II. program (jednou za půl roku). Jinak nic. Nevadí. Většinou nic moc neříká, při biblickém programu většinou něco dodá, když se diskuse stáčí jinam, než původně byla vedena, dá vše na pravou míru. Myslím, že by toho měl říkat víc, vzhledem k tomu, že on o Bibli ví více než my všichni dohromady. Účastní se 1. biblického programu, někdy má výklad on sám, diskutuje s námi nebo podněcuje diskusi. Je určitým naším korektivem. Myslím, že jeho přítomnost a tedy i vyjadřování k různým otázkám víry je pro nás jakýmsi vodítkem či směrovkou nebo aspoň námětem k přemýšlení. Farář má spoustu dobrých nápadů, rad - má nás rád, je to náš kamarád. Jeho příchodem do místnosti jako by se vždy rozsvítilo. Často nám rozsvítí v hlavě, řešíme-li jakýsi těžký, opravdu náročný, někdy až přesložitý problém, jenž vyvstane z našich mnohých hlubokomyslných diskusí.    Anketa nezi faráři   Chodíte na setkání mládeže ve vašem sboru? Co tam děláte? Poslouchám, sleduji, reaguji a, přijde-li na mě řada, tak připravím i nějaký ten program. Mívám biblický výklad a účastním se i dalšího programu, který si mládež připravuje sama. Dělám tam toho, co polemizuje s jistými, odpovídám na některé otázky, hlavně ale mlčím, aby mohli hovořit jiní, plaché a zakřiknuté obhajuji - prostě ideál. Dělám i toho, co připomíná, že bychom se taky mohli pomodlit a ptám se, proč ta mládež je. Snažím se popíchnout k samostatnosti a dávat otázky. Určitě setkání nevedu. Biblický program připravují mladí sami. Já podle potřeby přispívám v rozhovoru převážně jen odbornými poznámkami. Jako jeden z účastníků využívám čas ponechaný modlitbám. Někdy se zapojím i do her, jindy se potichu vytratím. Podle nepsaného pravidla "nemá-li nikdo připravený program, dostane se i na faráře" se občas dostane i na mě. Když je třeba, zahraji i na kytaru. Zúčastňuji se diskuse nad biblickým programem, rád s mládeží společně zpívám, rád si hraji. Vnímám tyto chvíle jako příjemné osvěžení.   Jak se v mládeži cítíte? Cítím se dobře. (nejčastější odpověď - faráři 60, 47, 34, 36, 53, 54, 47 let) Cítím se skvěle, mám je moc rád! Je to mně nejbližší skupina ve sboru. (29) Cítím se tam poněkud opuštěn a v menšině. (38) Cítím se tam jak kdy, někdy dobře a někdy divně, to podle toho, jaké nálady tam vládnou, co je ve vzduchu, jak se chovají k sobě navzájem apod. (47) Cítím se dobře, ale těším se na chvíli, kdy tam budu zbytečný, tj. že mládež "pofrčí" i beze mne. (41)

"Kdo je ochoten trpět pro svou víru, ať je to člověk malý či velký, Žid či pohan, křesťan či nevěrec, muž či žena, na tom vůbec nezáleží: kdo umře pro spravedlnost, umírá jako mučedník, obránce Krista." Jan ze Salisbury (1115-80)

"Jsem připraven zemřít v Kristově armádě"
 
"Jeden muž ve středních letech měl ženu a ta zemřela. Zanechala mu však malého chlapce. Ten muž se o něho velmi dobře staral a nikdy mu nezapomněl přinést jídlo ze zahrady. Jednoho dne se rozhodl, že chlapce podrobí zkoušce, aby zjistil, zda se o něho postará, až bude starý. Dal chlapci jako obvykle pár brambor, ale tentokrát ho poprosil, aby se s ním rozdělil. Chlapec se s ním však nerozdělil a brambory před otcem schoval. Přesto se ten starý muž o svého syna i nadále pečlivě staral dokud nevyrostl a neoženil se. Bohužel, takto je to i s námi a s naším vztahem k Bohu. Bůh - Otec nám dává mnoho darů, ale my se s ním o ně nechceme rozdělit. Přesto se o nás i nadále pečlivě stará a doufá, že se změníme, že mu vrátíme alespoň část z toho, co nám dává, aby to mohl použít k šíření svého království."
    Tento příběh o Boží milosti a shovívavé lásce vyprávěl r. 1968 před velkým shromážděním ugandský kněz JANANI LU-WUM, muž, který se po celý svůj život snažil vydat a rozdat maximum z toho, co od Boha dostal. Snažil se všem důvěřovat a nikoho neodsuzovat, neboť jako ten starý muž z podobenství doufal, že se lidé změní.
    Ale lidé se nezměnili. Alespoň ne ti, kteří v Ugandě rozhodovali o politických záležitostech, takže se Janani Luwum nakonec připojil k dlouhému zástupu ugandských mučedníků.
Dalo by se tedy říci, že se mu ta jeho bezmezná důvěra nevyplatila. A nebo by se také dalo říci, že ta jeho bezmezná důvěra opravdu neměla meze - vždyť obětoval to nejvyšší, co měl delší život.     Janani Luwum žil v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo značně různorodé. Uganda byla již od 19. století zemí protestantů, katolíků, muslimů i pohanů, přičemž mezi náboženstvím a politikou byl vždy velmi úzký vztah. Tak například v r. 1884 se k moci dostal muslimský vládce Mwanga, který nechal popravit stovky nevinných křesťanů a s pomocí domorodého obyvatelstva usiloval o vyhnání všech misionářů ze země.
    V r. 1894 se Uganda dostala pod britskou nadvládu a svou samostatnost získala teprve roku 1962, kdy byla pro-hlášena za federativní republiku, v jejímž rámci mělo privilegované postavení království Buganda. Situace v zemi se však změnila s nástupem prezidenta Miltona Obota, který prosadil násilné sjednocení jednotlivých království. A situace v zemi se znovu změnila v r. 1971, kdy došlo k vojenskému převratu. Prezident Obot byl svržen a vlády se ujal muslimský vůdce Idi Amin, který v zemi nastolil osobní diktaturu fašistického typu - za jeho vlády byly věznice plné nevinných lidí a 300 000 ugandských občanů zmizela takřka beze stopy a mezi nimi i Janani Luwum.
    Tento odvážný muž, který se nebál kritizovat Aminův režim, pocházel z obyčejné rodiny, kde vždy vládl pohostinný a přátelský duch - otec byl učitel a matka udržovala rodinný krb. Mladý Janani byl velmi nadaným studentem a od počátku se chtěl stát učitelem, jako jeho otec. Během studií, přesně 6. 1. 1948, však konvertoval ke křesťanství, stal se členem charismatického hnutí a začal veřejně vystupovat proti alkoholu a kouření a vybízel lidi k následování Krista.
    Jednoho lednového dne roku 1949 opustil svou ženu a dceru a odešel studovat teologii do Buwalasi. Již v r. 1953 byl ordinován jáhnem v ugandské anglikánské církvi a o rok později knězem. V r. 1958 odešel studovat do Anglie a po návratu se stal děkanem teologického semináře v Buwalasi.
    V r. 1966 byl jmenován tajemníkem v provinciích Uganda, Rwanda, Burundi a Boga-Zaire a poté biskupem Severní Ugandy. V obou funkcích usiloval o to, aby se ugandská církev stala samostatnou a na státu nezávislou. Janani Luwum též velmi aktivně vstupoval do politiky, zvláště po nástupu diktátora Idiho Amina - již v r. 1972 spolu se studentským hnutím a Světovou radou církví vystoupil proti Aminově snaze vyhostit 50 tisíc ugandských obyvatel asijského původu.
    V r. 1974 byl Luwum zvolen arcibiskupem a jako arcibiskup se potýkal s mnoha problémy, mezi něž patřily především spory mezi jednotlivými kmeny v rámci anglikánské církve, tradiční rivalita mezi anglikánskou a katolickou církví a navíc korupce, zastrašování a atmosféra strachu, které vládly v celém národě.
    Za jeho arcibiskupské heslo bychom mohli považovat větu,kterou pronesl na jednom setkání: "Nechci být arcibiskupem mrtvé církve, ale živé!" Hlásal, že církev nesmí sloužit silám temnoty, ale musí být světlem, solí a kvasem společnosti.
    Luwum se v nejhorších dobách často scházel s Aminem a otevřeně s ním mluvil o věcech, které církev neschvalovala, neboť se řídil starým loveckým příslovím: Nejlepší způsob, jak dokázat, že hůl je křivá, je položit vedle ní hůl rovnou.
    V srpnu roku 1976 se sešli představitelé anglikánské a katolické církve s vůdcem muslimské komunity, aby společně našli nějaký způsob, jak odpovědět na nespravedlnost a brutalitu Aminova režimu. Arcibiskup Luwum tomuto setkání předsedal a výsledkem byl dopis adresovaný prezidentovi, ve kterém ho náboženští vůdci vyzvali k vzájemnému dialogu.
    Hned poté byl Luwum prezidentem obviněn ze spiknutí a jeho dům byl několikrát vyrabován a on sám zastrašován.
    V únoru 1977 byli představitelé anglikánské a katolické církve Aminem svoláni do Kongresového paláce v Kampale, kde byl Janani Luwum obviněn z pašování zbraní na hranice s Keňou. Když padlo toto obvinění, Luwum jen pošeptal biskupovi Kivengere, který seděl vedle: "Chtějí mě zabít. Já však nemám strach."
    A opravdu, Janani Luwum se z tohoto zasedání nevrátil - byl zřejmě zastřelen Aminovými vojáky. Jeho tělo se však nikdy nenašlo...
 
    ...tak zemřel Janani Luwum, ugandský prorok Nátan, který vyzýval politiky k odpovědnosti a spravedlnosti, veliký bojovník za svobodu a důvěru ve vztazích! Tak zemřel muž, který se po celý svůj život snažil vydat a rozdat maximum z toho , co od Boha dostal.
 

Co mne zaujalo Není to jen v genech Martin Schmarcz novinář     Poslední genetický objev mě opravdu potěšil. Vědci zjistili, že člověk je určen svými geny jen asi z poloviny, mnohem méně, než se myslelo. Nejsme tedy otroky zděděných vlastností, nikdo se nerodí k zatracení, každý z nás má šanci být lepším člověkem.     Potvrdilo se, že Homo sapiens je výjimečně kulturní druh. Tím, čím jsme, se stáváme díky výchově a vlastnímu úsilí. Ne, že by se to dříve nevědělo. Nicméně překvapující je rozsah, v jakém způsob života a životní prostředí ovlivňují a mění program, který je nám dán od narození.     Fatalisté nemají pravdu. Dítě kriminálníka nemusí nutně skončit jako zločinec, člověk se může vyhnout nemoci, k níž má vrozené sklony. Záleží to na každém z nás a také na těch, které máme kolem sebe. Myslím, že je to dobrá zpráva, samozřejmě za předpokladu, že se svojí svobodou naložíme správně. Je totiž daleko pohodlnější vymlouvat se na osud, než se klopotně snažit o jeho změnu. Úžasné, jak tahle horká genetická novinka koresponduje s jednou prastarou pravdou: Bůh dal člověku život a schopnost rozlišovat dobro a zlo. Co s těmito dary učiní, už nechal na něm.      Hudba Malá lesní Jablkň pro velké  Jiří Černý       Písnička Bláznivá bude hit - přál jsem si - díky ní bude celé stejnojmenné debutové album dua Malá lesní Jablkoň ještě známější než předchozí disk Písničky, který natočila ještě stará, početnější Jablkoň. Nestalo se to ani ono. Možná, že avantgardnější posluchači chtějí Jablkoň z dob Baby Agy a kytaristy Inga Bellmanna, ono cosi mezi Händlem a neandrtálcem. A že pro milovníky zpěvných refrénů je i Bláznivá trochu bláznivá. Mně se ale na ní líbí všechno: letmo otisknutá osamělost Kina Svět, ohlas Toma Waitse a Karla Poláčka v Tetě ("něco jsem vám přivezla/ srdečné pozdravy"), říkanková první, Velmi nesmělá láska, folková I tak se stýská, folklorní Na jednom světě, a tak dál až k oběma zvoněním, vánočně krakonošskému a osudově Poslednímu. Kytarám Michala Němce (složil téměř všechno) a Martina Carvana pomáhají další Jablkoňové s instrumenty, liberecká Iveta Kotrmanová a děti ze židlochovického Skřivánka se zpěvem. Je toho všeho šestnáct písniček. Plnějších a krásnějších pětapadesát minut jsem za loňský rok na tuzemských discích nenašel.   P.S. : Věnováním v brožuře "Jiřímu Černému, protože je vždy nablízku" se nedojímejte, je to sarkasmus: Němec bydlí naproti nám přes ulici.

Jiný svět aneb život v zeleném  Aleš Mostecký, vikář v Miroslavi Předem bez mučení přiznávám, že jsem na vojnu šel bez ideálů a snad i bez iluzí. Skutečnost však předčila i má nejčernější očekávání. Je také nutné napsat, že jsem prožil v kasárnách pouze tři měsíce. Ovšem ty první, které stojí nejvíc za to. Nevím, jaké je být "mazákem" a nelituji toho. Můj pohled je nejspíš právě o to černější. Nechci odradit od nástupu vojenské služby. Jen připravit trošku jiným způsobem než popisem veselých příhod. Tím nechci říct, že by na vojně nikdy nebylo veselo. To ono je, ačkoli je to mnohdy humor drsný až morbidní, "chlapský". Jaký tedy je ten "zelený svět" za červeno-bíle pruhovanou závorou v bráně?     Hodně hlasitý. Na vojně se křičí, ba přímo řve. Dlouhé chodby vojenských ubytovacích prostor by snad nezasvěceného pozorovatele sváděly k závěru, že je to proto, aby všichni slyšeli ono důležité sdělení, které v sobě nese hlas řvoucího. Omyl. Jen málokdo z vašich nejbližších nadřízených, vojáků základní služby, si dá tu práci, aby jeho povely byly "jasné, zřetelné a srozumitelné" (jak požadují vojenské předpisy). Hlasitost povelu vám dává jasně a zřetelně najevo jediné: kdo tady velí. Abyste nepropadli bludu, že armáda v demokratickém státě je nějaký holubník či dokonce diskusní klub. Až časem se vojín naučí oddělovat obsah, který pro něj může i nemusí být podstatný, od formy povelu, kterou zcela ignoruje, jinak by se musel zbláznit.     Největším nepřítelem vojáka naší armády v době míru je nepořádek. Na vojně se uklízí neustále. Kupodivu je také neustále co uklízet, jinými slovy: nepořádek je vždy a všude. Voják je živočich značně nečistotný. S bojovým pokřikem "rajóny" se proto na vojně vstává i uléhá. O lásce vojáků k uklízení svědčí především stav úklidových nástrojů - košťat, rýžáků, hrábí, kýblů, hadrů. Najít nezlomenou násadu, neprokopnutý kbelík a čistý hadr je téměř nemožné. Nikdy také není kýblů a košťat dostatek pro všechny, kdo jsou k úklidu určeni. Dvojnásob to platí ve chvílích, když mají uklízet všichni. A to se nechci zabývat tím, že služebně starší kolegy nikdy zaručeně uklízet neuvidíte.     Největším strašákem vašich nadřízených je voják, který nemá co dělat. Situace, že by voják seděl v době zaměstnání, prostě nesmí nastat. A tak dostanete za úkol již desetkrát zametený chodník zamést znovu či otřít posté stejný parapet. Není divu, že se touto metodou docílí zaručeně jediného efektu, a to toho, že voják je mistrem v "zašívání se". Nevím, je-li to součástí výcviku z taktické přípravy a pohybu vojáka po bojišti, ale po několika týdnech na vojně se dokážete schovat a zamaskovat i v těch nejnemožnějších prostředích a situacích.     Na vojně se pospíchá. V prvních týdnech jste všude pozdě, nic nestíháte a podobně. Vždy je vám to patřičně připomenuto a nechybí postrašení zajímavými tresty. Pospíchá se však především proto, abyste pak někde půl či celou hodinu stáli nastoupeni a čekali. Nesmíte se moc pohybovat a ošívat, o vzájemném rozhovoru s kolegy okolo vás nemůže být řeči. Čekáte v dešti, mraze, vedru a minuty se vlečou, čekáte a nikdo neví na co. Podobné čekací nástupy jsou zvláště oblíbené k večeru, v době vašeho osobního volna. Co je lepšího, než si tak postát, nevědět proč a být po půl hodině propuštěn, aniž by se cokoliv událo? Pospíchá se, aby se mohlo čekat. A čeká se, aby se to víc mohlo pospíchat.     O mnoha pravidlech, zákazech a nařízeních se dozvíte teprve ve chvíli, kdy je porušíte. Poznáte to podle již zmiňovaného řevu a také podle trestu. Zaručeně si však zapamatujete, co jste udělali špatného. Oč nepříjemnější však taková situace je, odnese-li váš přestupek s vámi celý kolektiv. Kolektivní vina (a nezjištěný viník) je zcela běžná.     Snad už jen poslední poznámka. Budete muset dodržovat mnoho více či méně potřebných předpisů a řádů. Na tom není nic tak špatného. Ale vyžadovat to po vás budou lidé, kteří tyto řády a předpisy porušují. Tak na-příklad to, abyste měli všechny knoflíky zapnuté, po vás bude žádat člověk, který nemá zapnutý knoflík ani jeden. No co, knoflíky - prkotina? Ale je-li to jedna věc z mnoha?     Pokud si myslíte, že právě vy tohle všechno zdola (!) změníte, verbířům se klidně upište. Ale rány na duši zhrzených reformátorů se hojí jen pomalu a těžko.

Domov odpočinku ve stáří
MYSLIBOŘICE
675 60
 
Tolikrát napsaná adresa - babičce Kuřimské, Musilové, Honzovi, Davidům, Šutkáčům.
DOVS - Myslibořice je jedním ze středisek Diakonie, takový zámeček s docela velkým parkem a rozsáhlým hospodářstvím. Bydlí tu asi 150 dědečků a babiček. Jezdíme sem každé prázdniny - někteří dovnitř dělat pečovatele, jiní pracovat na zahradu a takhle v průběhu roku na víkendy. Posledně jsme tam byli s perníčky, ty vozíme před Vánocemi. A taky jsme byli popřát babičce Musilové k devadesátce. Babička Musilová sedí na vozíku, přivlastnili jsme si ji asi před šesti lety, je moc milá a hlavně naše.
    A teď k Davidovým. Vedou domov už deset let a teď v létě by tu měli končit. Tak trochu k nim patřím. Fůra návštěv, velká rodina, bydlení přímo v domově.
    Seznámili se v roce 1970 ve vesničce SOS Doubí, blízko Karlových Varů. Hledali se do svých necelých třiceti let (kluci a děvčata času je dost - poznámka Heleny).
V druhém roce manželství měli už sedm dětí.
 
Jak k vám přišly všechny vaše děti?
Jenda: První tři jsme si vyzvedli v dětských domovech sami, Pavla a Petra pak přivezla sanitka. Jízda sanitkou byla pro Petra životním zážitkem. Za představou, že bude saniťákem, šel cílevědomě celý život. Teď pracuje jako "zdravotní sestra" v rehabilitačním středisku a má čerstvá dvojčata. Ale otázka možná mířila spíš, jak se to stalo, že po roce a půl manželství jsme měli už šest dětí. V Krnově jsme se stali pěstounskou rodinou a k již zmíněným pěti se nám narodil Jakub. Narodil se nám, ale Helena ho odnosila. Pak už jsme se o nošení dětí trochu dělili.
 
    Nejdřív bydleli Davidovi v Krnově - velký otevřený dům, spousta návštěv a akcí, dobré sborové zázemí. Pak Jenda dostává místo vedoucího domova v Myslibořicích, a tak se stěhují. Do docela malé od světa odříznuté vesničky.
 
Jaký byl přechod z Krnova?
J: Pro mě nádherný, já jsem to měl vymodlené, tedy jako odpověď na modlitby. Přitom to bylo asi poslední místo, kam jsem chtěl jít.
H: Pro mě těžký, ani jsem si nemyslela, že to tak bude, netušila jsem, jak hluboko jsem v Krnově zapustila kořeny.
 
S čím byli asi největší potíže ve vaší práci tady v Myslibořicích?
J: Rozhodovat o lidech - toho přijmeme, tamten musí počkat. Nebo: ten má nesnášenlivého spolubydlícího, a my nemáme jinde místo. Pak taky vidět, jak kolektiv ostrakizuje ty obětavé křesťany, kteří sem přišli pečovat.
H: Nebylo nejtěžší ani největší. Těžké bylo bydlet uprostřed nahromaděné bolesti, křivd, hořkosti, nemocí, čekání a smutku.
 
Co byste si přáli od nového vedení?
J: Aby doplnilo mé chyby či doplnilo to, co plynulo z mých handicapů. Ale ze všeho nejvíc, aby to byli lidé citliví k slabým. Aby věděli, že jsou za ně odpovědní Bohu a že jemu jsou právě tito nejblíž. Aby v nich viděli samotného Ježíše.
H: Aby byli lepší, než jsme byli my.
 
Čeho si nejvíc ceníš na Heleně/ Jendovi?
J: Života z víry, z dobré rodinné tradice rozvíjené osobními zkušenostmi. Síly její osobnosti, unese podpírat mnoho lidí. Toho, že je stále krásná.
H: Že to se mnou vydržel téměř 30 let. Vážně "?
 
Vaše nejhezčí dovolená?
J: Ta, co bude, ale i ty co byly v posledních letech, už jen sami ve dvou nebo s většími dětmi.
H: Tři týdny v Locarnu ve Švýcarsku.
 
Můžete doporučit něco ke čtení?
J: Johnsnovy Dějiny křesťanství. Objevujeme, že svět není jen česká kotlina. Například o husitství tam není ani slovo.
H: Každý den Bibli.
 
Když jsme u té Bible, máte nějaké oblíbené místo?
J: 1. Janova, čtvrtá kapitola, chtěl jsem se ji naučit zpaměti, máme odsud svatební verš, ale učení zpaměti nepatří k mým silným stránkám.
H: "Nenechám tebe, aniž tě opustím."
 
Co byste chtěli ještě říct?
J: Kristýna mi napovídá diakonát. Ano, kdo touží dělat sociální práci - nebo jinou bohulibou činnost s církevním pověřením, ten se může ucházet o Diakonát ČCE. ČCE má tento úřad zřízený vedle úřadu kazatelského, jako i řada nejrůznějších církví. Informace visí na každé faře a církevní škole. Než si jich všimnou faráři a budou o nich kázat, uplyne dost vody. Ale Duch svatý může být rychlejší.
H: Cítím, že je důležité vytrvat - v přátelství, ve škole, ve víře, v manželství, v dobré práci.
 
Helena to tak dobře ukončila, že nevím, co bych ještě měla dodat. Přála bych vám, kteří to čtete, abyste každý mohl ve svém životě potkat takovou prima bandu a takové manžele, jako jsou Davidovi. Čímž jim děkuju za to, čím jsou pro mě. A za tenhle rozhovor. Hodně síly a radosti vyprošuje Krista.

    Chan-Šan byl čínskej mudrc, kterýmu už začalo lízt velký město a celý svět krkem, a tak se vším najednou seknul a zašil se do hor a jedinej člověk, se kterým se kamarádil, byl zenovej blázen Š'Te, velkej srandista, jehož práce spočívala v zametání kláštera rýžovým koštetem. Š'Te byl taky básník, ale většinou si to ani nepsal. Chan-Šan čas od času slezl ze Studený hory, oblečenej do šatu z kur, šel do teplý kuchyně a čekal, až dostane nějaký jídlo, jenže žádnej z mnichů mu nikdy nic nedal, protože nechtěl vstoupit do řádu a nechat se třikrát denně volat zvonem k meditaci."
(Jack Kerouac, Dharmoví tuláci, str. 25, Praha 1992, v překladu Josefa Rauvolfa)
 
    Už je to pár let, co jsem dostala Básně z Ledové hory od tohohle Chan-Šana. Nikomu ji nedám, nepůjčuju ji, nanejvýš jednotlivé básně přátelům opisuju nebo pro ně celou sbírku koupím (stane-li se, že ji ještě nemají). Chan-Šan je vážně vtipný a "má zásahy". A když o jeho myšlenkách otevřeně přemýšlíte, mohou dokonce působit úlevně: když činí věci prostší a přitom hlubší. Z literárního hlediska nebýval tento buddhistický básník a myslitel čínskými dvorními učenci považován za autora skvostu poezie a jistě ho neoblibovali ani ti "hrdinové kultury", jež si bral na paškál. Ale Chan-Šan, přestože se posmívat uměl, nepěstoval zlobu, ale moudrost, jejíž prostotě mu za model stála příroda. Anebo to, co v drsné pravdě života v jejím lůně mohl zaslechnout jasněji, nerušeněji o samotném Smyslu.
    Takže žádné lyrické veršovánky ani úlitby formálním rafinovanostem. Je zvláštní, jak jsou tyto přes 13 staletí staré básně moderní. Jsou krátké, výmluvné, dynamické v tom, jak po-dávají myšlenku a jak ji často překvapivě nechávají čtenáře či posluchače uchopit. Mladé, staré, křesťany, nekřesťany, zkrátka, kdo má uši k slyšení nebo oči ke čtení - a to srdce k myšlení.
 
(Chan-Šan, Básně z ledové hory, vydala DharmaGaia, Praha 1996, uspořádaly, přeložily a poznámkami opatřily Alena Bláhová a Olga Lomová.)
 
 
Za našich časů se vyskytují lidé
kteří nejsou dobří, ale ani zlí.
Co to znamená, být pánem v domě,
nevědí
jak hosté bydlí hned tu, hned onde.
Ti však, kdo tráví čas tímto způsobem
nejsou víc než bezmocní zabedněnci.
I když i oni v sobě nosí magickou věž přesto vedou jen otrocký život.
 
34.
Vidím člověka, jenž druhé podrazí
jako někoho, kdo nese koš s vodou.
Ať běží domů seberychleji
co zbude v koši, až tam dorazí?
Pozoruji-li člověka, který je podváděn
jeví se mi jako pažitka v zahradě.
Denně ho dočista oškubou
v kořeni však stále zůstává on sám.
 
20.
Od Chan-Šana jsou tyto řádky
slova, jimž nikdo nevěří.
Sladký je med a každý si rád lízne
jak nepříjemně chutná hořký lék.
Co se vám líbí, je důvodem k radosti
co se vám protiví, budí nenávist.
Podívejte se však na ty loutky
po jednom jediném výstupu si
nezahrají víc.

 
 

Solo recitace: G7 C7 Abraham ten jednou vyše l do neznáma (Jo?) G7 C7 Tak jsem se to o něm v prvn í Mojžíšově dočet (Ahá!) V týhle věci on byl na to stejně s náma (No tak to jo) I když to byl tehdy jinej letopočet (Hmmm) Ač se nezdál, byl v balíku tenhle nomád (Hm hm) A s ním všechny jeho děti vnuci ba i prapravnuci On měl totiž mnohem víc než jenom stádo hovad (Jo!) G7 C7 Takže stojí za to žádat o restituci (Nó jó!) Ref.: Josef Heli Mathat Levi Melchi Janai Josef Matathias Amos Nahum Esli Nagai Mahat Matathias Semei Josech Joda Johanan Resa Zorobabel Salatiel Neri Melchi Addi Kosan Elamadam Admin Arni Chesróm Fares Juda Jákob Izák Abraham Otče Abrahame ...   A Otče Abrahame

pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!

 
Vaše postřehy, připomínky, reakce a podobné věci: