|
|
WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně
lidí zavítalo od 1.6.2000 do
archivu Bratrstva
Milí čtenáři,
v sedmém čísle našeho časopisu jsme otiskli anketní lístek a požádali Vás, naže čtenáře, abyste ohodnotili naši práci. Protože jste nás známkovali tak, jak se to obvykle dělává ve škole, je jasné, že výsledkem ankety je vysvědčení pro Bratrstvo. Protože se vysvěidčení obvykle uděluje na konci roku a konec čtyřicátého ročníku Bratrstva se už kvapem blíží, je načase začít hodnotit. Nejdříve o tom, kdo hodnotil letošní ročník. Dostali jsme 21 odpovědí, většinou od studentů. A jak jsme dopadli: Je to celkem jednoduché, většina rubrik dostala dvojku, i když některé jen s odřenýma ušima. Podobně také dopadla grafická stránka časopisu. Největším nedostatkem našeho časopisu je podle Vás malá aktuálnost a málo informací ze života sboru a mládeží. Píšete si také o soutěž, ruznorodější biblické úvahy, více o ekumenických vztazích a o obrázky. A co si přát do dalšího ročníku? Co nejvíce spolupracovníku, kteří by nám pomohli lépe sledovat dění v našem okolí a církvi. Protože nejlepším reportérem je hlavně pozorný čtenář.
Tomáš Vokatý
Je čas mlčet i čas mluvit (Kaz 3,7b)
Michal Kitta
"Mlčení Boha, Bůh, který mlčí. Ale Bůh nikdy nemluvil, protože Bůh neexistuje. Je to strašně, ukrutně jednoduché." Märta se natáhne a políbí ho na ústa a na tvář. Je jí do pláče.) Ingmar Bergman: Hosté večeře Páně. Pokud jde o lidské mluvení a mlčení, Bible hovoří poměrně jasně: člověk se má rozhodně vyvarovat prázdného tlachání; mlčení je znamením moudrosti, ale přitom je vždycky potřeba povědět pravé slovo v pravý čas. Těžší je to s mlčením a mluvením Božím. Obvyklá pochybnost či protiargument víry je, že Bůh mlčí ke všem těm nespravedlnostem a hrůzám kolem. Jak často to slýcháme! Hlubším zamyšlením však dospějeme k zjištění, že kdyby Bůh bránil lidské snaze udělat cokoliv špatného, třeba plivnout na chodník, byli bychom jako pimprlata na drátkách. Lepší je hřešit a doufat v odpuštění než nemoct hřešit vůbec. A katastrofy? Co víme o tragédii otrávených ryb, rozbagrovaných mravenišť, vypleněné střevní flóry a srážkách galaxií? Děkujeme, že nás Bůh stvořil, ale pořád bychom chtěli výjimky, být stvořeni jinak než ti ostatní. Horší je, když člověk nabude dojmu, že kdysi Bůh mluvil, ale teď mlčí. Mluvil z ohnivého keře, z oblakového sloupu, řval ze Siónu, smlouval s Abrahamem, hádal se s proroky, posílal holubice, slyšeli ho učedníci. Podle dogmatických článků tehdy probíhalo zjevení. Ustalo, bylo dokončeno a Boží hlas jako by se ztrácel. A kdo by chtěl něco přidat, tomu Bůh přidá rány popsané v Apokalypse Janově!, jak čteme pro jistotu na konci Bible. Rozhodně se nedočká, kdo by si představoval rozšíření Desatera na Dvacatero nebo nové evangelium. Pokud věříme, musíme přijmout, že čas zjevení si vybral suverénní Bůh sám. Nejspíš nám chybí odvaha zřetelněji Boží mluvení slyšet. A interpretovat takto události kolem nás, i když lidé na "hypotézu Boha" neslyší. Tak jako dokázali proroci vysvětlit, že souvisí úpadek panovníka s úpadkem charakteru národa a obráceně a že se to Bohu nelíbí, tak jako k nám může promluvit Bůh skrze ozónovou díru soudem nad lidskou hamižností, skrze záplavy soudem nad jezeďáckou nabubřelostí a bohorovností, když se zcelovalo, rozorávaly se meze a poroučelo větru dešti bez citu k přírodě a jejím projevům. Brání nám někdo prorokovat: "Protože jste apatičtí vůči nespravedlnostem, dá vám Bůh vládu, která se vám ještě vysměje!?" Nebo: "Když neslevíte ze svého požitkářství, dolehne na vás ekologická katastrofa!?" Ale Bůh k nám mluví i při radostnějších příležitostech. Jak říká jeden Američan, třeba skrze smích; tam se nás dotýká moc, která je větší než my. Když se smějete, mizí všechny smutky a strasti do nenávratna. Smích se k vám vláme i ve chvíli hrůzy či zármutku a očistí vás. Jakoby z ničeho, dává úlevu, nemusí být na úkor někoho, nemusí být škodolibý. Je takovým předobrazem vykoupení. Jistě k nám Bůh mluví i skrze lidi, církev, sny, zázračné dotyky a také skrze jiskření nad starým zjevením. A když opravdu mlčí, tak se chová jako beránek vedený na porážku, Ježíš. Ústa neotevře.
Anketa - Kdy jste nejvíc potřeboval pevnou vůli?
Václav Malý - V současné době, kdy jsem vystaven různým tlakům. Umět trpělivě hájit svá rozhodnutí a postoje za podmínek, kdy nelze vyjevit z různých důvodů všechny okolnosti, to vyžaduje pevnou vůli.
Hana Halfarová - Mám pocit, že pevnou vůli potřebuji stále. Ale pokud se ptáte na konkrétní situaci, tak to snad bylo v době vysokoškolských studií, které jsem musela zvládnout se dvěma malými dětmi.
Cyril Svoboda - Tu potřebuji stále. Nejvíc ji potřebuji v trpělivosti.
Petr Pokorný - Když jsem byl vikářem a psal jsem při tom disertaci a habilitaci.
Petr Vacek - Při Hiawatových zkouškách v našem turistickém oddíle Argonauti. Nejtěžší bylo Orlí pero mlčení.
Petr Brodský - Často. V době, kdy jsem přestával kouřit, začínal cvičit, držel dietu, hledal životní jistoty a zakotvení v rodině.
Pavel Dvořáček - Nevím, neznám, nepamatuju. Tento způsob násilí mně nebyl nikdy blízký. Dobrou vůli, tu ano, tu potřebuju pořád, každé ráno. Třeba abych vůbec vstal, nezapomněl, kam jdu a kde mám být, nelámal hůl, nepřehlédl, nepřeválcoval, neřítil se bezhlavě za svým apod. Což se zvlášť pod praporem pevné vůle a velkolepých předsevzetí může snadno stát. I když původně mělo jistě jít o tvrdost jenom vůči sobě samému, ale znáte to
Tomáš Kapusta - Silnou vůli potřebuji vždy k tréninku, abych mohl hrát
profesionální hokej. V životě jsem potřeboval silnou vůli vždy, když se
můj život nějakým způsobem měnil, a to k tomu, abych se dokázal s novou
situací vyrovnat. Nejvíc jsem ji však asi potřeboval, když zemřel můj táta
a pak když jsem v říjnu 89 zůstal v Kanadě.
- pro přijímací zkoušky na VŠ student, 25 let
- když jsem v pokušení pokládal svou vůli za vůli Boží anonym
-na vojně pracující, 27 let
- pevnou vůli potřebuji vždy, když si chci dokázat něco, co je pro mě obtížné student, 22 let
- když jsem byl nezaměstnaný pracující, 23 let
- v době, kdy všichni odpočívají a já nemohu. Vždycky, když se musím přesvědčit, abych udělala nějakou správnou věc, přestože se mi do toho nechce. studentka, 13 let
- když se mi chtělo naštvat bráchu a věděl jsem, že nesmím žák, 6 let
- když jsem nad sebou nechtěla nechat vládnout jiné studentka, 24 let
- když jsem byla nervózní žákyně, 12 let
- když jsem vyráběla dárek a pořád se mi rozbíjel studentka, 17 let
Bible a pevná vůle
Martin Prudký
V Bibli se samozřejmě napořád vyskytují scény, kde někdo něco chce (nebo naopak nechce; Gn 24,49; Mk 9,30;), kde některá postava vyjadřuje své odhodlání, záměr, chuť něco provést nebo rozhodnutí něco vykonat, zkrátka: kde hraje důležitou roli vůle. Bible tak mluví o vůli lidí i o záměrech Božích (srv. Mt 7,12; Sd 13,23). Nakolik je takové rozhodnutí či záměr "pevnou vůlí", záleží na tom, kdo je činí, odkud vyrůstá a k čemu cílí. O pevnosti či spolehlivosti záměrů Božích Písmo nemá pochyb (Ž135,6). To však neznamená, že by určovaly další běh věcí jako neuniknutelné osudové určení. Bůh Izraele není fanatik, který prosazuje svou vůli hlava nehlava. Když například člověk na hrozící soud reaguje pokáním (Jon 3,7n) či přímluvou za druhé (Gn 18,1633), může Bůh své záměry změnit, "obrátit se". O pevnosti či vytrvalosti vůle lidské mluví Písmo především jako o zápasu víry. Běží o to, aby člověk chtěl upnout svůj život na Boha, aby aktivně usiloval o náležitý vztah k tomu, jehož rozpoznal jako svého "Pána a Spasitele", a o náležité jednání, které z toho plyne. Biblická víra nemůže nikdy říct "mně je to jedno...". Pevnost vůle pak úzce souvisí s pevností víry. Vůbec to není lehký zápas. Jeho dilema asi nejradikálněji vyjádřil apoštol Pavel, když konstatoval: "Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím" (Ř 7,15). Své vysvobození z tohoto "zajetí hříchu" vidí v tom, co pro člověka učinil sám Bůh v Ježíši Kristu (Ř 8,1n).
Sám Ježíš v evangelijním podání takový zápas podstupuje v posledních chvílích před svým zatčením. V jeho getsemanské mod litbě zaznívá také základní pravidlo: pevná víra a pevná vůle netkví v tom, že se jako svěřepý fanatik držím svého odhodlání, nýbrž vzniká tam, kde se ve vší otevřenosti vůči tomu, co mne čeká, pevně upínám k záměrům toho, který je mi v Kristu "Otcem" (Mk14,36; srv. 1Pt 4,2). V této perspektivě pak prosba "buď vůle Tvá" (Mt 6,10) není výrazem slabosti vlastní vůle či snad dokonce rezignace na vlastní chtění a rozhodování, nýbrž výrazem mého "pokřtění", mého ve víře jedinečného upevnění (Žd 10,10).
Dobrý sluha, ale zlý pán
Jan Mamula
Byl jsem nedávno v rovníkové Africe a na pár dní přitom zakusil, co je to být "bílý muž" přijímaný jako nositel energické vůle. Dědictví dobyvačné římské civilizace se nezapře, zřejmě bylo ze mě cítit, ačkoliv jsem chtěl mít co nejblíž k domorodé kultuře. Došlo mi to při tamějších bohoslužbách, kdy vás víření bubnů samo zvedne k prapůvodní vděčnosti. Zakusil jsem svou odlišnost. Najednou se mi nedařilo pozdvihnout k Bohu vlastní zodpovědnost. Západní křesťanství předznamenané činorodou vůlí se mi v tom příjemném spočinutí ozvalo jako špatné svědomí za neuskutečněné cíle. Ten dočasný pocit převahy mě však osmělil k otázce, jaké jsou to vlastně cíle. (A to jsem ještě netušil, že o tom budu muset psát do Bratrstva.) Vybavuje se mi církevní otec Augustin z 5. století, který shodou okolností pocházel rovněž z afrického kontinentu. Tento muž silného temperamentu probojoval svůj obrat k novému životu náporem poslušné vůle; snažil se potlačit instinkty, popřít tělesnost, aby se dokonale zřekl předchozí hýřivosti. Kdo chce poznat, co je to za bouři odevzdávající se vůle, ať čte jeho Vyznání. Augustin došel spočinutí v Bohu, ale jakoby dozvuky jeho zápasu dále kormoutily klidnou mysl křesťanů a ztěžovaly jim přijetí sebe sama. Afričané mi o tom něco napověděli. Svými plachými pohledy a tichou důstojností ve mně odhalili mé západní odcizení. Svou schopností harmonicky existovat jako součást přírody mě nakazili otázkou: Nemůže člověk svůj spor se sebou samým řešit jinak?
I o pevné vůli platí, že je to dobrý sluha, ale zlý pán. Účinný nástroj k prosazení cíle má sklon se stát hodnotou sám o sobě. Evangelia nám nezatajila tvořivou bezprostřednost Ježíšova plebejství v kontrastu s rigorismem farizeů, ani my si v tomto směru nic neulehčujme. A jsme u toho, co je vlastně to těžké, s čím se má vůle poprat. Dívámeli se na svůj život pohledem, jaký se nabízí řečníkům z tribun, připadá nám nejtěžší plánovité formování sebe i druhých, při němž bude třeba odhodlání napřít vstříc naději. Vůle má co činit s nadějí, a proto jsme tak citliví na pasivitu, mohla by otřást společným statkem. Můžete si o tom jít zapřemýšlet na strahovský stadion. Ježíš měl ale pro nás tak velikou a opravdovou naději, že nám mohl nabídnout nepřikrášlený pohled rovnou na přítomnost, viz slo vo o vlastním trápení každého dne (Mt 6,34). I pro studenta, který se při studiu před zkouškou zasekl a má chuť vydat se na Nuselský most, je tu najed nou naděje, že když si ve chvíli krize podle svého citu rozvrhne zbytek sil, může jít spát s vědomím vlastní hodnoty. Vystavil se trápení dnešního dne a to je to nejcennější, co má lidská bytost před tváří Boží udělat. Je to zároveň opravdu "těžké", protože malý svět dnešního dne se mi nabídne jako výzva hospodařit bez výmluv se všemi darovanými silami. K tomu malý příklad: V době dospívání jsem onemocněl žloutenkou a musel jsem pravidelně podstupovat vyšetření břišní krajiny. Dodnes si vzpomínám na ten nový objev, že k překonání nepříjemných pocitů vůbec nestačilo svaly stáhnout, nýbrž právě naopak, uvolnit je. Základní rytmus života je "odpor a odevzdání", přičemžto druhé je těžší. Sledujte kojence, jak dlouho se učí hračku pustit. Pozorujte soupeření samců ve zvířecích smečkách, jejich rituály vypovídají o dynamice bleskových podnětů k útoku, propletených s těmi jemnějšími navozujícími moudrý ústup.
V klidných dobách - jestli vůbec jaké byly - se tomu mladý člověk učil v rodině. Být milován a odpoutávat se, vzdorovat proti autoritám rodičů a ještě na nich zůstávat závislý. Sám na sobě ale cítím, že mi k tomuto růstu nebyl dán dostatečný časový horizont. Kolik jsem si toho musel osvojit za pochodu. O vás mladých dnes tuším, že jste na tom možná ještě hůř. Inven tura na konci století také napovídá, že vůle národů bičovaná slepou poslušností v nás zanechala nebezpečné stereotypy. Umíme se především obětovat pro představu kvantitativního růstu, ale jinak jako bychom čekali, až někdo konečně zakřičí: dost. Nejsilnější hlasy zatím znějí: přidej, přidej. Bůh nás postavil do situace, kdy sami budeme muset svobodně s mnoha věcmi přestat. Ale náš nebeský Otec nám zároveň daroval výjimečnou chvíli. Chce na nás samotných, abychom poctivě rozsoudili, nakolik při tom vnitřním odpoutávání pomáhá, když nad sebou jen práskáme bičem.
Říkala jsem blonďák
(dokončení rozhovoru se Sárou Hassanovou) ... první část zde
Co říkáš feministickým názorům, které jsou u nás prezentovány: ženy třetího světa trpí, jsou utlačované, nemohou nosit jiné oblečení, než které je jim předepsáno atd.? Jak se na to díváš?
Spíš tolerantně, protože ty ženy, které o tom tady povídají, nic nevědí. Nevědí, jestli ženy tam to chtějí. Ony tam žijí. Od narození jsou k tomu vedené. Nepřijde jim to, ale když pak přijedou do Evropy a později tady třeba žijí, poznají, že je to něco jiného. Potom jim to dojde. Ale když jsou tam, nevadí jim to. Mně to taky nevadilo. Já jsem se taky modlila a dodržovala všechny tradice a nic mi na tom nepřišlo divné. Sama už to dnes nepřijímám. Když tam jedu, tak musím něco dodržovat. Třeba se moc neodhaluju, abych neukazovala svoje tělo. Snažím se jim přizpůsobit. Myslím si, že to má každý člověk dělat, když přijde do jiné země - dodržovat jejich tradice.
Mohla bys popsat tradiční den v Súdánu?
Typický Arab vstane ráno před pátou. Nejdříve se umyje, jde se modlit a pak si jde zase lehnout. Asi v sedm vstane a nasnídá se. Většinou se snídá zelenina - vypadá to jako hrášek s omáčkou a k tomu je chleba. Do omáčky se musí dát hodně oleje, oni to mají rádi mastné. Potom jde do práce a děti do školy. Ve dvanáct je veškerý provoz přerušen a jde se modlit. V mešitě se zpívá, recituje a modlí. Ve dvě hodiny je všemu konec, jak práce, tak školy a jde se domů. Oběd je někdy ve čtyři hodiny. Potom je siesta, jde se spát. Do šesti, někdy i do sedmi se spí. To táta dělá i tady. Je tam strašný horko a oni během toho horka raději spí. Večeří se kolem desáté hodiny. Oni jsou noční typy. Pak jdou spát. A takhle to chodí každý den.
Co se ti líbí na české kultuře? Jak vůbec vnímáš Čechy?
Samozřejmě mám ráda pivo. Když se mě někdo dřív ptal, co se mi jako první vybaví, když se řekne Čech, tak jsem říkala blonďák. Nevím proč. Jinak mi lidi tady přijdou uzavření. Myslím, že je to tím režimem, který tady byl. Když se mě Arabové ptali, odkud jsem a já říkala, že moje máma je z Československa, tak se strašně udiveně ptali, kde to je. Vůbec nevěděli, že to existuje. Jinak se jim líbí minisukně. Pokud něco znají, tak české lázně. Na Čechy a na ostatní se dívají povýšeně. Oni si myslí, že jsou nejlepší ze všech. Jsou tak vychovávaný. Je to trošku kvůli tomu islámu.
Od vraždy súdánského studenta v Praze uteklo mnoho měsíců. Došlo k několika demonstracím, nejen v Praze. Jak jsi to tehdy prožívala, co jsi cítila?
Táta ho osobně znal, to muselo být hrozné. Já jsem to hodně sledovala. Sleduju zprávy, který se týkají Arabů. Těch vražd se tady stalo docela hodně. Ale i snaha lidí něco dělat tu je. Myslím si, že by někteří lidé dělali i něco víc, ale někdy se bojí, aby se to neobrátilo proti nim. Aby si je třeba skinheadi nenašli.
Setkala ses ty osobně s nějakou formou diskriminace nebo vylučování ze společnosti?
Já jsem se s tím nikdy nesetkala. Někdy se na mě koukají divně číšníci. Když jdu večer, tak se bojím, jestli mě třeba někdo nesleduje, snažím se s někým jít, abych nešla sama. Je hrozný, kolik je tady skinheadů. Když je potkám v metru, tak jdu radši do jinýho vozu, protože když se na mě někdo zadívá, určitě pozná, že jsem jiná. Někteří, a to zejména staří lidé, si myslí, že tady cizinci nemají co dělat, že sem přinesli zlo. Že mají odejít. Že Čechy mají být pro Čechy. Myslím si, že je to způsobeno tím, že tady před rokem 1989 nebylo cizinců moc, že Češi nepoznali jinou národnost, a teď je tu takový nával, tak se toho trochu bojí. Bojí se přijmout jinou národnost. Tatínek mi vyprávěl jeden zážitek ještě z 80. let, kdy tu studoval. Přijel za ním kamarád ze Súdánu a šli do restaurace a česky si objednali. Čekali asi hodinu a když číšník nepřišel, tak na něho táta zavolal. Ten číšník se na něho utrhl a křičel na něj, aby držel tu svoji černou hubu. Dokonce se do nich pustil, až musela zasahovat policie. Ta s tím nic neudělala.
Jaký máš dnes vztah k Súdánu?
Jezdím tam ráda, ale dnes už jenom se podívat. Táta by se tam určitě vrátil, kdyby tam byla lepší situace. Mnoho lidí tu zem opouští. Je tam válka, hodně lidí jezdí ven studovat nebo pracovat, a když pak poznají, že je to jinde jiné, tak se bouří.
Děkuji za rozhovor. Ptala se Jana Konstantinová, studentka JABOKU.
A džbán se roztříští nad zřídlem (Kaz 11,8 - 12,7)
Dalibor Antalík
Kazatel si při svých úvahách o životě bral s oblibou na mušku krajní meze: radost a zoufalství, pošetilost a moudrost, zjevnost a skrytost, atd. Tomu, kdo chce jeho úvahám správně porozumět, však nezbývá než neztrácet ze zřetele jednu věc: na vše se snažil dívat z co nejvíce možných stran a úhlů. Mnohdy se nebál ani zdánlivého protimluvu. Jako filosof byl Kohelet zkrátka mistrem paradoxu. A co víc: neustále si byl dobře vědom vzájemné provázanosti a vzájemného napětí mezi oněmi krajnostmi. (V hantýrce "milovníků moudrosti" by se tento způsob myšlení učeně označil jako "dialektický".)
Asi nejvíc to pak platí o jeho výrocích o životě a smrti. Ty pro něj představovaly nejzákladnější dvojinu krajností, která mu nedávala spát. Vědomí konečnosti a pomíjivosti života se táhne celou knihou jako jakási červená nit: "Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. Jako na ně tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá" (Kaz 9,12). Zubatá s kosou staví člověka do jedné řady se vším pomíjivým. Smrtelný člověk - smrtelné zvíře v něm: "Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací." (3,19n). A duši svírá úzkost už při pouhém pomyšlení. Zrození, dětství, mládí, dospělost, stáří, nemoc, smrt zákeřná cesta, z níž není návratu. "Přetrhne se stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme" (12,6). Neutečeš. Nikdo neuteče. "Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti; z toho boje není východiska..." (8,8).
Už v okamžiku zrození je zakódován moment konce. Co tedy s životem, kterému je dřív nebo později předurčena smrt? Rouhal se ten, kdo vykřikl: "Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje" (2,17)? Nebo se spíš nebál jít s kůží na trh tam, kde mají šampióni ve zbožnosti tisíc přemoudřelých vysvětlení, ale ani jediné nezahojí duši? Nepřepískl to, když šel tak daleko, že zvolal "Vychvaloval jsem mrtvé, kteří zemřeli už dávno, více nežli živé, kteří ještě žijí. Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není" (4,2n)?
Někdy je čtenář Koheleta téměř v pokušení klást si otázku: Jak to, že člověk s takovýmhle pohledem na svět a život se prostě na všechno nevykašlal? Proč si neřekl: "Dost bylo marnosti, balím to, jdu od válu"? Ne. Podsouvat Kazatelovu myšlení nějakou oslavu smrti (neřkuli sebevraždy) jako vykoupení z nesmyslnosti nebo nějakou skrytou obhajobu poraženeckého pohrdání životem by bylo nepochopením a zdůrazněním pouze jedné roviny jeho rozhovoru s Bohem. Koheletovy výkřiky bolesti jsou mnohem spíše výrazem touhy a nostalgie po tom, co nepomíjí, než pokusem vylhat se ze života. Vždyť to není nikdo jiný než právě on, kdo neváhá říci: "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev" (9,4). Živý otrok je na tom lépe než mrtvý král, protože pořád má svou šanci teď a tady. Žít se musí (a dokonce bez jakéhokoli hořekování - viz 11,10!), ale ne přitrouble a naivně.
Snad každému je jasné, že Kazatel nebyl optimistou se zjednodušujícím viděním věcí. Při povrchním pohledu je však méně zřetelné, že v žádném případě nebyl ani uskuhraným pesimistou. Byl, pro mnohé snad až nepříjemně, realistický: žít se musí naplno ale zároveň s neustálým mementem mori.
Autor přednáší religionistiku na FF UK.
Doporučuji
Michel Tournier - Kašpar, Melichar a Baltazar
Tereza Kellerová
Příběh o třech mudrcích, kteří putovali za betlémskou hvězdou, poklonili se novorozenému Ježíši a složili mu své dary, známe možná spíš trochu jako legendu, která patří k vánočnímu obrazu. V Bibli se o nich dočteme pouze u evangelisty Matouše, můžeme je vidět na mnohých obrazech a z toho mála tak nejspíš usoudíme na jejich důstojnost a neochvějnou víru, která je vedla k právě narozenému Dítěti.
Francouzský spisovatel Michel Tournier ve svém románu však rozvíjí tento stručný obraz tří králů do strhujících příběhů jednotlivých postav, jejichž osudy se vzájemně propojují a prolínají ještě spolu s dalšími, a vytvářejí tak pozoruhodnou mozaiku. Motivy cest jednotlivých králů za "hvězdou vlasaticí" jsou mnohem prozaičtější, než by se dalo čekat: černý král Kašpar putuje za zlatou hvězdou, která mu připomíná jím milovanou plavou Féničanku, na kterou chce zapomenout; král Baltazar, připravený o veškeré své poklady, touží konečně najít ospravedlnění pro svoji lásku k umění; král Melichar prchá před svým strýcem, který ho neprávem zbavil trůnu. Na své společné cestě se pak setkávají s králem Herodem: ten jim v hrůzném vyprávění odhaluje svoji moc, jež nesnese odporu a jedná s každým bez milosti; Herodova velikost je o to mrazivější, jak silně kontrastuje s jeho nekonečnou osamělostí.
Stěžejní setkání, které mudrci zažívají v Betlémě ve chlévě (a které můžeme vidět také očima osla a vola), je ve vyprávění zdánlivě v pozadí. Motivy cest, účinky setkání, které převrátí životy jednotlivých postav, však tu hlavní událost skrytě vysouvají do popředí. Vše je završeno příběhem čtvrtého krále Taora, který se vydal směrem k Betlému za vzácnou sladkostí. Setkání s oním "nebeským cukrářem" však promeškal a jeho putování se prodloužilo o celých třicet tři let, aby na konec mohl okusit "sladkost" nejvzácnější...
V románu nejde pouze o rozvedení biblického příběhu. Putování za něčím malicherným, při kterém je možné objevit něco podstatného, život určujícího; hledání pravého obrazu skutečnosti, tak často zaměňovaného s různými náhražkami; smysl pravé oběti a lásky... Snad to zní příliš vznosně, ale tato vznosnost je v románu skryta a stojí za to se k ní ponořit.
/Michel Tournier, Mladá Fronta 1999; z autorových dalších knih u nás vyšlo: Král duchů, Meteory, Tetřev hlušec, Pátek aneb Vítězství divočiny./
Druhý divadelní festival v Pržně
se konal začátkem září ¨99 ve stodolním divadle Margaret "Tečrové" na území Valašska, a to přímo na soukromém pozemku rodiny Palátů. Poděkování za tento hezký fesťáček nepatří jen organizátorům, jako je třeba světoznámá herečka Carolline Palát, a také její pokrevní bratr Jan Palát(ová), dále pak významní asistenti z filmu Ti-tam-nic jako Jana, Prokop Holobouk Holoubek, Zdeňa, Toňa aj. (Omlouvám se, ale nepamatuju si jména), ale najmě jejich ctění rodiče a zvědavé a "zlaté" publikum. Hlavním bodem tohoto setkání bylo téma: ANNA TO Umyje", totiž ANATOMIE a příjemný zbytek volných chvil byl doladěn přehlídkou nejkvalitnějších amatérských filmů, již ocenili nejen diváci, ale i samotný Hollýzub Přijeli i potulní, avšak světoborní pěvci a loutnivci, již vytvořili příjemnou atmosféru Z Lukášsova a Špilberkgova studia nás potěšili noční divadelníci vizuálních efektů (z toho: "pětka jak !" - Brno I když nešlo vyloženě o církevní akci, sešili se tu i někteří zástupci z naší církve. Vemte si sss sebou (příště) DM 30
Tož sa přijeďte podívat a uvidíte, že budete čučat, je to lepší jak televiza
Stručně a jasně
Petr Čapek, senior ústeckého seniorátu ČCE
10 let po převratu značně rostou volební preference KSČM. Znepokojuje Vás to? Nebo je to lhostejné?
Po roce 1989 většina lidí v naší zemi přijala myšlenku, že při tak náročné proměně státu - ze zkorumpovaného ve stát, který respektuje právo a prokazuje úctu k jednotlivému člověku - musíme být trpěliví. V oprávněné obavě před "revolučním střídáním stráží" došlo k podcenění právního rámce. V oblasti vysoké politiky, ale i na rovině lokální je příliš mnoho lidí, kteří nejsou hodni důvěry občanů. Lidé mazaní z minulé doby osvědčili svou mazanost i po roce 1989. To vede k roztrpčení i k pocitu osobního ohrožení dosud trpělivých občanů. K tomu přistupuje neúcta k lidem, kteří za nás nasazovali život (letci RAF, lidé odboje, statisíce lidí ničených fyzicky i psychicky) a v minulých desetiletích byli ponižováni. Jeden průzkum veřejného mínění praví, že až třetina komunistických preferencí jsou hlasy, které chtějí provokovat, vlastně recese - když je teď tak obtížné volit.
Ale právě teď přichází doba ke zvolení věrohodných, poctivých politiků. Přibývá nezamindrákovaných vzdělaných lidí. Možná najdeme nadějné lidi v druhé garnituře politických stran. A snad se najdou i lidé noví.
Co mne zaujalo
Gabriela Horáková, farářka
Útlá brožura "A Hospital Visitation Manual", zatím dostupná jen v anglickém originále. Velmi mi pomohla jak při pastoraci v nemocnici, tak při návštěvách nemocných doma. Pomohla mi uvědomit si, že každý druh onemocnění přináší člověku jiné úzkosti a jiné obavy a jiným způsobem ho duševně a duchovně zatěžuje. To je dobře mít na mysli při návštěvě nemocného, abychom se mu mohli více přiblížit.
Petr Malý, učitel na ZŠ
Má-li někdo v úmyslu proniknout do větších hloubek svých citů, doporučuji mu zaposlouchat se do 3. symfonie současného polského skladatele Henryka Goreckého (1933).
Tato skladba pro sólový soprán a orchestr zvaná též "symfonie" je vyjádřením nejhlubšího smutku a nářku matky nad umučeným synem.
Lze říci, že toto dílo je až příliš výmluvným důkazem autorova dětství silně poznamenaného tragédií 2. světové války.
Každej pes, jiná ves - Anarchisté
Martin Balcar
Napsat odbornou, stručnou, nestrannou a pokud možno nezkreslenou zprávu o hnutí, které si říká anarchistické, je dnes prakticky nemožné. Proto předem uvádím, že článek je jen kusou informací k zamyšlení či možností k dalšímu zkoumání. Hnutí, které názorově vzniklo možná už kolem roku 430 př.n.l. ve spisech Aristipidových, je dnes totiž roztříštěné. Je to hlavně tím, že je ovlivňováno stále novými sociálními fenomény, které s nástupem nejen postmoderní doby vyvstávají a které před lety nikdo neznal - ať už je populární slovo "globalizace", ekologie, vegetariánství, automobilismus apod.
HISTORIE
Těžko říci, kdo je otcem anarchistických myšlenek. Kromě různých dějinných zmínek o neschopnosti státu, zákonů a svobodě člověka přináší první komplexnější koncepci "přirozených práv člověka" až osvícenství. V té době zaznívaly především ve Francii z vážených kruhů hlasy o nut nosti zničení státu (kolem 1793). Jeden z nich, Godwin, tvrdil, že lidé jsou schopni žít bez státu - v autonomních komunitách. O zákonech mluvil jako o produktech vášní, spravedlnost spatřoval v povolání "rozumných" lidí, kteří by spory rozsuzovali, nikoliv v pevných a jasných zákonech a pevně ustanovených zkorumpovaných soudcích bez vlastního rozumu.
Mezi "otce" anarchismu patří i dobře známý ruský spisovatel L.N.Tolstoj (on sám se ovšem anarchistou nikdy nenazýval) či P.A.Kropotkin. Právě on ve svém spisu "Anarchismus" píše: "Anarchismus (od řeckého "an" a "archi" opak vlády) je název daný principu nebo teorii života a jednání, podle níž se společnost vytváří bez vlády, harmonie se v takovéto společnosti nedosahuje podrobením se zákonu nebo poslušností vůči moci, ale svobodnými dohodami mezi různými skupinami." Celková harmonie pak podle Kropotkina bude výsledkem sil a vlivů, z nichž ani jeden nebude využívat ochrany státu. Podle anarchistů tedy není potřeba stát. Ten je brzdou a zábranou k prožívání svobodné ho života.
Anarchismus byl levicovou odpovědí na rodící se kapitalistickou společnost. Člověk se dle anarchistů rodil do struktur zaměstnavatel-zaměstnanec či stát-občan nesvobodný. Tyto struktury se směr snažil rozbít. Anarchisté se neúčastnili klasické politické soutěže skrz politické strany, které odmítali, nýbrž vstupovali do dělnických spolků a skrze ně se snažili dění měnit.
Anarchismus jako názorový proud nebyl od počátku jednotný. Existovalo v něm mnoho často i naprosto odlišných proudů tíhnoucích tu ke komunismu, tu k liberalismu. Není bez zajímavosti, že myšlenky některých anarchistů mají daleko blíže k pojetí liberalismu než socialismu - osobní zodpovědnost či individualismus.
Na začátku tohoto století byl anarchistický směr populární i v českých zemích a mezi anarchisty patřili např. spisovatelé F. Gellner, S.K. Neumann, F.Šrámek. Šlo především o reakci na zoufalou sociální situaci, což se odráží i v díle výše zmiňovaných autorů. Anarchismus tedy protkl celé evropské dělnické hnutí. S nástupem komunismu a v souvislosti s vytvořením sociálně-demokratických stran, hájících zájmy dělníků efektivněji než dělnické anarchistické spolky, anarchisté ztratili na síle. "Trpí" i díky své bývalé společné cestě s komunismem - byli a jsou postaveni na roveň těm, kteří stavěli lágry, ostnaté dráty a vytvářeli společnost lží a strachu (tedy vše, proti čemu anarchisté bojují).
Postmoderní doba dala anarchistům nová témata v boji proti "systémům". Jakýkoliv "systém" má dle anarchistů tendenci růst, násobit se a monopolizovat. Vzniká tedy mnoho gigantů, které pro přežití musejí používat ostré lokty. Rukojmím je pak člověk, kterému tito silní (firmy, stát) vlastně diktují, co smí a co ne.
Za původce zla v současném světě je jedním z anarchistických směrů označován nástup tzv. nové a krajní pravice. Společnými třemi znaky obou směrů jsou:
1. Kvantitativní růst Kult dravého závodění ve velkých firmách, které jsou hierarchicky řízené a podobné armádě. Přezírání následků devastace přírody. Východiskem je tzv. "kvalitativní růst", který bere sociální a ekologické zřetele. Příkladem je britská labouristická strana.
2. Prázdné pokladny Spočívá v tom, že státy cíleně ukazují a deklarují prázdné státní pokladny, a tím omlouvají omezování práv a získávání moci nad člověkem.
3. Pohrdání problematikou menšin ve společnosti Popírání principu "žij si, kde chceš". Existuje skupina vyvolených, která se snaží přežít na úkor ostatních.
Proto se stal novodobým programem anarchistů boj nejen proti státu, ale i vůči všem zaběhaným systémům - proti trhu (hlavně nadnárodním firmám), rozvoji automobilismu, rasismu, ekologickému ničení, proti zabíjení zvířat, angažují se proti vojenským organizacím, jako je NATO. Východiskem se pak pro některé stávají různé formy života: život bez civilizace, vegetariánství, odmítání společnosti, squatting - bydlení ve vybydlených domech (o nich něco příště), radikální boj proti rasismu apod. Vztah k drogám je vždy individuální, anarchisté se však obecně nebrání měkkým drogám.
ANARCHISTÉ V ČECHÁCH
V roce 1995 byla jako reakce na roztříštěnost anarchistů založena Československá anarchistická federace, která vydává anarchistickou revue "Existence". Za cíl si organizace dává propagaci anarchistických myšlenek. Proto pořádá demonstrace, vydává knihy, časopisy apod. Ve svém prohlášení říkají: "Jako anarchisté odmítáme souhlasit se systémem, který je nyní v České republice. Vystupujeme proti současnému kapitalistickému režimu, ale i proti režimu bolševickému, neboť oba představují vládu úzké skupiny privilegovaných (kapitalistů nebo státních byrokratů) na úkor práv většiny. Nejsme ale negativisté, kteří vše bezdůvodně odmítají. Snažíme se aktivně propagovat naši alternativní vizi uspořádání svobodné a samosprávné společnosti." (č.4/99)
Anarchisté se ovšem více než propagaci vlastních názorů věnují narušování struktur nacionalistických a fašistických organizací. Proto je jejich ideologie často spojována s násilím a bojůvkářstvím.
Kromě CŠAF u nás existuje více, především však neformálních, organizací či skupin, které kromě publikační činnosti pořádají různé demonstrace, happeningy či provozují čajovny a kluby, kam je možné přijít na divadlo či koncert (např. statek Landronka v Praze).
Z takto či podobně smýšlejících skupin podporujících anarchistické myšlenky občanské sdružení NO! vydává dvouměsíčník "KONFRONTACE", jehož šéfredaktorem je Jan Křeček ("ano, to je přece ten, co pískal na Havla"). Můžete sehnat též časopis Autonom, který vydává již zmíněné Autonomní Centrum Ladronka.
Ačkoliv se osobně k anarchismu nehlásím, domnívám se, že anarchisté a jejich myšlenky se díky mediálnímu obrazu zužují na bitky se skinheady, vybydlené domy, drogy, dredy, špínu a komunismus. Je však dobré si "o nich" a především "od nich" tu a tam něco přečíst. Třeba mě osobně zaujal v Konfrontaci II/98 zajímavý rozhovor se sociologem Janem Kellerem.
Baptisté a presbyteriáni
Jan a Irena Chlebounovi
Slyšeli jsme, že v neděli ráno třetinu obyvatel USA najdete v některém z kostelů. Nevíme, zda je to statisticky podloženo, ale ve Žlutých stránkách města Austinu (Texas, USA) náleží církvím 13 a restauracím 17 stran. Čtyřstránková převaha hmoty nad duchem je jasným vítězstvím materialismu jen zdánlivě, protože na stránkách restaurací je více reklamních obrázků než na stránkách církví. Počítat telefonní čísla v těchto dvou skupinách - na to jsme sílu neměli. Vždyť jen jednotlivých denominací a poddenominací je zhruba 70. V zásadě je ovšem jasné, že kdo se chce o zdejším životě něco dozvědět, nemůže zůstat jen u hospod.
V blízkém okolí našeho bydliště stojí pět kostelů různých protestantských denominací. Z nich největší je komplex patřící baptistům: kostel pro 700-800 sedících účastníků, škola pro 800 žáků, kaple, spousta malých i větších místností pro všemožná setkávání a aktivity, pětipodlažní parkoviště.
Nedělní ranní bohoslužby se dopoledne opakují. V přestávce mezi nimi probíhá nedělní škola pro dospělé. Ti se scházejí v řadě menších kroužků, aby vyslechli biblický výklad, který připravili vedoucí jednotlivých skupin. O děti se starají dobrovolníci, aby se rodiče mohli zúčastnit nedělních sborových činností.
Při bohoslužbách bývá kostel naplněn asi ze dvou třetin, a to i množstvím mladých lidí. Bohoslužby mají ráz odlišný od toho, na nějž jsme zvyklí u nás doma.
Kazatelovo třičtvrtěhodinové kázání je ukázkou řečnického umění s důraznými gesty, dynamickým hlasem, dramatickými obraty, a po zvlášť vydařených pasážích i s potleskem na otevřené scéně.
Za kazatelem se tyčí padesátičlenný pěvecký sbor doprovázený dobrým tuctem hudebníků. Varhany, ač rozměrné, jsme hrát neslyšeli, základním nástrojem byl klavír, jehož brnkání podmalovávalo i některé modlitby.
Zaujal nás obřad křtu. To se ztlumí světla, v čele kostela se ve čtvercovém výklenku tři metry nad nejvyšším stupněm sboru zdvihne opona, a za ní, za sklem, se objeví nasvícená místnůstka. Toho, kdo provádí křest, i křtěnce, oba obleče né do bílých rouch, je vidět od prsou výše. Nad křtěným je pronesena formule, pak zmizí z očí a mikrofon přenáší šplouchá ní vody. Že tam opravdu je bazének s vodou, nepřímo dosvědčil druhý z křtěných, který si před zmizením rukou stiskl nos, a též vlnící se odlesky světla na stěně komůrky. Pak spadla opona a rozsvítilo se.
Součástí bohoslužeb je i vzájemné přání pokoje spojené s úsměvem a s podáním ruky nejbližším sousedům. V závěru jsou představeni noví členové sboru a ti, kdo se rozhodli pro křest, někdy též hosté (např. z Křesťanské motocyklové asociace).
K baptistům jsme se dostali náhodou a i když jsme se tam seznámili s potomkem dávných českých emigrantů a dostali několik dopisů děkujících za naši návště vu, hledali jsme sbor duchovně nám bližší.
Pátrání nebylo dlouhé. V sousedství nás upoutal dřevěný kostelík jako vystřižený z filmu odehrávajícího se v americkém městečku na přelomu století. Nejen kostel, ale i jeho presbyteriánský sbor byl protipólem zámožnosti baptistů. Lidé svým neformálním oblečením dávali najevo, že patří k nižší střední vrstvě.
Na zaměření sboru má zásadní vliv jeho současný kazatel s desítkami let zkušeností z působení v Africe, Izraeli i v Evropě. Když po návratu z ciziny přišel na toto místo, byl sbor tak malý, že mu nemohl platit plnou mzdu a kazatel si přivydělával v baru hraním na piano. Dnes je sbor soběstačný, má zhruba 90 členů, z nichž třetinu až polovinu je vidět na nedělních bohoslužbách.
V kázáních se poselství evangelia nevznáší v teologických výšinách, nýbrž zní velmi prostě a aplikuje se do konkrétních situací. Často zaznívá důraz na pomoc potřebným v blízkém a vzdáleném okolí i v zahraničí. Pravidelně se shromažďují potravinové dary pro chudé a bezdomovce. Konají se dobročinné bazary darovaných předmětů a rukodělných vý robků.
Sbor si troufá i na větší akce, např. na přípravu dne na pomoc hladovějícím v Súdánu s výtěžkem přes 1000 dolarů či vánoční obědy pro více než stovku bezdomovců a chudých.
Bohoslužby jsou otevřeny i pro hosty z vládních i nevládních institucí, kteří děkují za pomoc nebo ni žádají při práci s uprchlíky, s dětmi z rozvrácených rodin aj.
Výrazný podíl na bohoslužbách mají laici. Vždy aspoň jeden přispívá modlitbami a biblickým čtením. Liturgie je napsána na dvojlistech, které se aktualizují každou neděli a jež dostane každý při vstupu do kostela. Kromě společného zpěvu vždy zazní i jedna píseň v podání maličkého pěveckého sboru.
Během bohoslužeb se o nejmenší děti starají dobrovolnice v dětském koutku, těm starším je určena nedělní škola v našem smyslu.
Vnitřní život sboru zpestřují společné obědy z jídel, která jedenkrát měsíčně hodovníci přinesou, a též občasné společné výlety nebo víkendové pobyty.
Pozorovali jsme, že příprava všech těch aktivit byla velmi klidná, žádné sáhodlouhé diskuse a nervózní uspěchanost. Velký díl odpovědnosti a práce nesou presbyteři. Pro nás zajímavý je i roční rozpočet sboru - letos 55 000 dolarů, přes polovinu pohltí náklady na kazatele. Církve v USA od státu a většinou ani od svých ústředí nedostávají nic, žijí převážně z darů. V tomto sboru to znamená roční, daňovou úlevou jen částečně kompenzovaný, příspěvek nejméně 600 dolarů, což jsou zanedbatelné peníze (nájemné či potraviny pro skromnou dvojici na měsíc nebo zhruba 2300 litrů benzínu).
Zanedlouho se vrátíme a kromě nových zkušeností si odneseme i kus vděčnosti za místní pohostinnost, ale i za zostření pohledu na naši domovskou církev. Vždyť ohlédnutí z ciziny má přinejmenším dvě přednosti: odstup a srovnání.
První dojmy
O naději nad ději - sjezd nejen evangelické mládeže
Petr Gallus
By člověk ani nevěřil, kolik tam zase přijelo lidu. Ještě před začátkem všechno vypadalo tak mírumilovně, všude byl klid, po ulicích se procházeli pouze místní lidé, klub kultury, což bylo hlavní dějiště celé akce, byl ještě ponořen do klidu před bouří, jen tu a tam se mihl někdo s koštětem, krabicí či batohem. Netrvalo však dlouho, bylo to pár hodin, ani se člověk nestačil rozkoukat, a už na každém kroku někoho zdravil, mluvil se třemi lidmi zároveň a ačkoli ani nevěděl, kdy přesně to začalo, byl vtažen doprostřed víru sjezdové atmosféry. Skvělé sjezdové atmosféry, která vydržela celé tři dny a dokonce se stále stupňovala. Než se člověk dostal od vchodu kulturáku třeba do sálu nebo i na záchod, trvalo to pěkně dlouho. Všude samé skvělé a lákavé věci: lidi, výstava, knihy a zase lidi.
A pak to vypuklo oficiálně. Nejprve se začalo zpívat spolu s kapelou a pak už přišlo oficiální uvítání. Začal typický sjezdový kolotoč, kvůli kterému na sjezdy všichni jezdíme. Nej prve nás naladil Honza Keřkovský svým Dobrým večerem, kde nám představil řadu sobotních přednášejících. Jeho projev a rozhovory byly přerušovány skvělými písněmi a salvami smíchu. To jsme však ještě nevěděli, jak moc naše břišní svalstvo dostane zabrat během následujících chvil. Dočkali jsme se něčeho, co sjezd ještě neviděl a nad čím by pan ředitel Železný zajásal: Z ničeho nic se před našima očima objevil titulek Počasíčko. Hned na to se na pódium vyhoupl sličný manekýn Hermín. Nikdo netušil, co se z toho vyvine, ale pointa na sebe nenechala dlouho čekat. Hermín nahodil - k našemu úžasu, zděšení a nepopsatelnému výbuchu smíchu - talár a tabulky, poslal polibek do publika a důstojně odkráčel. Začínali jsme tušit, kam jsme to vlezli. Následoval totiž kabaret Nástěnka pánů Balcara, Dvořáčka a Jirků. Spolu s nimi jsme mohli sledovat stopy J.A. Komenskyho (čti džej ej koumenskajho) za velkou louži, aby tam našel ztracenou naději. Perfektní gagy, písně a vtipy vytvořily rozhodně vrchol pátečního večera.
Ale ani sobota se nenechala zahanbit. S nadšením vzpomínám na školní jídelnu, která velmi příjemně překvapila a také zahájila sobotu. A rozjela se první přednášková řada. Zvolil jsem alternativu Mrázek, který v pátek večer slíbil, že nám řekne něco o tom, zda z Bible víme, co bude. Přednáška vyvolala řadu dotazů a už to svědčí o její poutavosti. Od té doby již také víme, co nás z Boží strany v budoucnu čeká: příjemné překvapení.
Tím byl také oběd, po kterém se rozjel další blok plný možností a alternativ.
Úspěch sklidil profesor Kohák, pravidelný a nadšený účastník sjezdů, který s sebou letos přivezl svou novou knihu Hesla mladých svišťů, která šla slušně na odbyt, zvláště když profesor Kohák ochotně každou podepsal.
Po večeři dostala slovo hudba. V místním katolickém chrámu, který byl nabitý až do posledního čtverečního metru, měl svůj koncert pěvecký sbor Vocatus, doprovázený komorním orchestrem a dirigovaný Tomášem Najbrtem. . Poskytl nám hodinku velmi kvalitní a poutavé vokální hudby, která nás velmi dobře naladila na to, co mělo přijít potom.
Potom totiž přišel s kytarou a neodmyslitelnou heligonkou Jarek Nohavica. Svým téměř dvouhodinovým koncertem se postaral o jasný vrchol celého sobotního dne, to bylo poznat z velkého řevu, potlesku, dupotu, ale také společného zpěvu, bez něhož se neobešla žádná písnička. Svými vtipnými poznámkami se navíc Jarek postaral o vhodné koření celého večera. Sklidil absolutní úspěch a jen těžko ho publikum propouštělo z jeviště. Koncertem ale večer neskončil, naopak. Bylo třeba si sdělit všechny dojmy a k tomu posloužily místní hospůdky a kavárničky. Najít někde místo k sednutí bylo záhy velkým uměním.
Tak nějak byla najednou neděle ráno. Zase jsme se museli sbalit a všechno nasvědčovalo tomu, že se nezadržitelně blíží konec. Ještě před ním však byly vynikající a velmi příjemné společné bohoslužby s kázáním Tomáše Bíska a s vysluhováním Večeře Páně, kde se sešlo snad 900 lidí. Tohle společné slavení Kristova stolu bylo rozhodně více než důstojným zakončením celého nabitého sjezdu. Bylo to moc fajn, vzpomínek je moc a ještě ve mně budou určitě dlouho bublat. Jen mi přišlo, že to strašně rychle uteklo...
Apokryf
Michal Kitta
Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tu mu ti spravedliví odpovědí: "Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Král odpoví a řekne jim: 'Amen pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili'. Potom řekne těm na levici: "Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!" Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' Tehdy odpoví i oni: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili. A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života (Mt 25,31-46).
Byl soudný den.
Také evangeličtí faráři se shromáždili před trůn Syna člověka, i když na Big Crunch (tj. smrsknutí se vesmíru, opak Velkého třesku) byli připraveni asi lépe.
Jelikož na Matouše mockrát kázali, chtěli Ježíšovi ušetřit práci, a tak se iniciativně sami rozestoupili do dvou skupin: ovce a kozlové. Jen pár odvážnějších luteránů si stouplo po pravici, kdežto zbytek - ostatně jako už za života - zaujal místa spráskaných kozlů po levici.
"To je hrůza kluci," posteskl si jeden, "já si ne a ne vzpomenout, že bych oblékl nějakého naháče nebo napojil žíznivého!" "To si ani nemáš pamatovat," radil druhý, "aby to bylo nezištně, jako v tom podobenství."
Zatímco marně lovili v paměti skutky milosrdenství, přiblížil se k nim sám Mesiáš.
"Pane, kdy jsme tě nasytili, kdy jsme tě viděli jako pocestného?" blekotali faráři, aby ušetřili Ježíše opakování známých slov. Jaké však bylo jejich překvapení, když Syn člověka rozevřel náruč, objal každého kolem krku s radostným voláním: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království! Když jsem potřeboval zachránit církev, pojistili jste mi kostel. Když jsem hladověl po evangeliu, půjčili jste mi výroční zprávu a razítko. Když jsem byl unaven, klímali jste na schůzích se mnou. Když jsem byl zavřený na správních radách a komisích synodu, pili jste tam se mnou kafe. Když jsem potřeboval útěchu, laskavým hlasem jste mě chlácholili ze záznamníku. Když jsem nemohl unést tíhu života, vzali jste břemena funkcí na sebe. Cokoli jste pro nejmenšího z byrokratů a úředníků učinili, pro mne jste učinili. Věčný život je váš! Oklepejte si maltu z roucha a pojďte dál."
Na kozlovské lavici to zašumělo. Tak přece! "Hoši, řeknu vám, vždycky jsem pochyboval o tom, že to děláme správně, ale Pán je milosrdnější, než jsme si mysleli." A byla velká radost na nebi, při které se úplně zapomnělo na ty ovce po pravici, které nikdy na razítka a dotazníky nedbaly a teď jim to chybělo, protože - co nejzbytečnějšího neučiníš, pro Pána neučiníš!
V té chvíli na nebi zahřmělo a u mne v posteli zazvonil budík. Syn člověka i já jsme se probudili. "To byl ale ošklivý sen!" řekl Ježíš a znovu se vtělil do toho nejmenšího, aby opět prochodil další den světem nazdařbůh, mnou nepovšimnut. "To byl ale krásný sen," řekl jsem si já a celé dopoledne mi šlo papírování pěkně od ruky.
Modlitba
Pane a Otče náš, nejednou se stáváš inventářem našeho života, něčím zcela samozřejmým, něčím, nad čím už ani nepřemýšlíme.
Anebo bychom Tě zase chtěli vtěsnat do svých logických konstrukcí, do svých myšlenkových systémů, do svých představ o pravověrnosti. Ty nám však ze své milosti vždy znovu dáváš poznat, že jsi skutečně Bůh, že jsi víc než naše vznešené myšlenky, že jsi víc, než naše myšlenková konstrukce, že jsi víc než naše církevní učení. Nemáme Tě. Nejsi v naší moci. Nejsi samozřejmým Bohem, který by lehce zapadal do našeho myšlení, do našeho světa, do našeho života.
A my Ti chceme alespoň nyní, protože kolikrát to právě neumíme, děkovat, že nejsi podle nás, že jsi jiný, nesamozřejmý, že nezapadáš tam, kam bychom tě chtěli vtěsnat, protože jedině takový jsi zdrojem života, jedině takový jsi jeho mocí a silou. Protože jedině tak nám můžeš být výzvou, inspirací, napomenutím či potěšením. Chceme Ti však děkovat i za to, že právě tam, kde se ztrácíme ve svých spekulacích, kde máme hlavu plnou přenesnadných otázek a nedaří se nám Tě postihnout, Ty zaměřuješ mysl k Ježíši Kristu, Ty k nám přicházíš a oslovuješ nás skrze jeho prosté lidství, skrze jeho lásku, která neopouští, skrze jeho spolunesení lidského údělu. Ano, učíš nás vidět sebe sama právě zde, v našem světě, v člověku.
Prosíme Tě, otvírej nám oči vždy znovu a překvapuj nás vždy nově, aby se naše srdce naplnila radostí, tou radostí, která se raduje z pravdy.
Prosíme buď a zůstávej středem našeho života. Veď nás cestou dobrou, v důvěře, že nás nic nemůže odloučit od Tvé lásky, že nad tuto lásku nic mocnějšího není.Amen.
Kontaktník
39letá věřící, hledá k seznámení věřícího muže, kterému nebude vadit, že je rozvedená, bezdětná, ze severní Moravy. (symbol: sluníčko)
Hodíš mi udici, či pošleš pramici? Anebo uděláš fik a skončíš jak Titanic? 35 letý tělesně postižený, věřící středoškolák hledá dívku ve věku 23-35 let. (symbol: čtvereček, z půli černý, postavený na vrchol)
23 letá věřící romantická dívka by ráda poznala hodného věřícího kluka spíše rodinného typu, který má také rád děti a chtěl by společně hledat Boží vůli. Zn.: Víra, naděje, láska.. (symbol: čtcereček s tečkou)
Věřící, svobodný VŠ z Prahy, 32/182, by chtěl nabídnout lásku a rád by se seznámil s dívkou, která lásku hledá a usiluje o totéž. .Zn.: Pomůžeme náhodě? (symbol: křížek)
Evangelík 28/182hledá muzikální dívku, nejlépe z Moravy. Zn. Společné životní duo. (symbol: kotva)
Adresa: Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.
Pozvánka
UVEDENÍ ZPĚVNÍKU "SVÍTÁ"
Celocírkevní odbor mládeže Vás zve na přátelské setkání při příležitosti 2. vydání zpěvníku pro mládež 11. prosince 1999, 15.hodin Sbor ČCE Praha Nusle, Žateckých 1169/11 Vstupenky si objednejte telefonicky nebo vyzvedněte po 20. listopadu na Synodní radě u Květy Šilarové.
Knížka
Milí přátelé, vzpomínáte si na pravidelný sloupek v loňském ročníku Bratrstva od Erazima Koháka - Co, kdo, proč? - o různých důležitých pojmech jako je láska, strach, vina, pohlazení aj. Prof. Kohák těchto sloupečků napsal asi 70 a vydal je v Kalichu jako malou a milou knížku, ilustrovanou jeho oblíbenými kresbičkami Zdeňka Šorma, pod názvem: Hesla mladých svišťů. Knížka je prodchnuta křesťanským postojem a úctou k životu - vyjádřeno neobyčejně prostými slovy. Mnozí jste ji už viděli nebo si ji dokonce koupili na sjezdu mládeže. Pan profesor má pro Vás bezvadnou nabídku: Chcete-li někdo věnovat knížku ke konfirmaci nebo jako vánoční dárek, napište jména vašich konfirmandů případně s formulací věnování spolu s objednávkou do Kalichu a pan profesor je ochoten přijít a osobně věnování vepsat. (Knížka má pevnou vazu a stojí 148,- Kč.)
Kurzy
Zimní biblické kursy pro mládež 15. 1. - 22. 1. 2000 - Janské Lázně - kurz pro starší mládež a střední generaci - přihlášky přímo do Janských Lázní
4. 2. - 11. 2. 2000 - Křížlice - kurz pro starší mládež 11. 2. - 18. 2. 2000 - Křížlice - kurz pro mladší mládež
Podrobný program příště.