Úvodník - Mikuláš Vymětal Je čas roztrhávat, i čas sešívat - Michal Kitta Anketa: Co ve vás vyvolává nejistotu? Bible a nejistota - Martin Prudký Překážka není prohra- Eva Otterová Rozhovor se Sárou Hassanovou Kazatel:Pouštěj chléb svůj po vodě(Kaz 11,1-6) - Dalibor Antalík Dáblovy požitky - Jiří Hoblík Ad: GraffityJan Bačina Aby škola trvala věčně - Marta Stolařová, Tomáš Vokatý Každej pes, jiná ves - Motorkáři - Martin Balcar Co potřebují potřební? - Alena Štěpánová Co mne zaujalo - Tomáš Glanc - Vojtěch Veselý Doporučuji: Dialog křesťanů a Židů - Mikuláš Vymětal Doporučuji - Roberto Benigni: Život je krásný - Tereza Kellerová Jimramov 99 - Irena Škeříková Modlitba Stručně a jasně - Pavel Smetana Pozvánky

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Milí čtenáři,

padající listí zvoní hranu i babímu létu, už jsi jistě vyklepal z bot prázdninové jehličí lesních pěšin i písek z pláží a v době, kdy čteš tyto řádky, ses smířil s tím, že nastal podzim. To však pro tebe nemusí být důvodem ke smutku, protože tato roční doba má také své krásy.

Málokterý Čech si například povšiml, že právě na podzim k nám přijíždí nejvíce turistů ze subtropických a tropických zemí, aby mohli obdivovat roční dobu, kterou doma nemají, dobu zlátnoucích lesů, mlh stoupajících z rybníků a pouštění draků.

Začátek podzimu je pro mnohé významnějším mezníkem než Nový rok. Studentům a žákům nastává nový školní rok, jenž je pro ně vlastně důležitější než ten kalendářní, okurková sezóna novinářů končí a kolo dějin, které se v létě zdálo být přilepené k horkému asfaltu silnic, se opět začíná točit. Ostatně není náhodou, že Židé svůj Nový rok, letos již pětitisící sedmistý šedesátý od stvoření světa, slaví právě na počátku podzimu.

A tak, laskavý čtenáři, přeji i tobě dobré uvedení se do všeho nového, co tě tento podzim čeká, a pokud sis už dost povykládal s přáteli a spolužáky o tom, co jste prožili v létě, a podzimní plískanice tě zahnaly do tepla domova, přeji ti také užitek z četby časopisu, který právě držíš v ruce.

Mikuláš Vymětal

Je čas roztrhávat i čas sešívat (Kaz 3,7a)

Michal Kitta

Když legionáři rozdělili Ježíšův svrchní šat na čtyři díly, navrhl Valerius, aby o spodní šat, který byl utkaný vcelku a bylo by škoda ho dělit, metali kostky. Neví se, zda kostky neměl navrtané, ale ví se, že vyhrál.

Odnesl šat domů a dal jej ženě vyprat, protože byl od mučení zkrvavený. Když oschl, zjistil, že je mu trochu těsný, protože legionáři obvykle mívají vyšší míru než proroci. Snad právě proto, že ho dřel, musel na předchozího majitele často myslet. "Ta zvláštní tma a to divadlo kolem," říkal si, když vzpomínal na ukřižování. Vybavovaly se mu oči, které na něj hleděly z rozmláceného, zduřelého obličeje.

Nakonec si nechal od kolegů v civilu zjistit adresu Ježíšova učedníka Nikodéma, který ho pohřbíval. Vypravil se za ním v noci, aby on, Říman, Žida z velerady nekompromitoval, a dal si o Ježíšovi vyprávět.

Nikodém se zamyslel: "On byl vlastně stejný, jako to tvoje spodní roucho. Z jednoho kusu, nerozdělený. Byl jednotný v sobě i navenek. Co si myslel, to říkal. Žil, jak učil. Nebyl rozpor mezi jeho touhou a činy, ambicemi a prací. Nebyl žádný rozervanec. Byl celý, úplný, bylo v něm pravé lidství správná dávka soucitu i hněvu, emocí i sebeovládání. A ty jsi ho ukřižoval."

Valeria to popudilo: "Takový klaďas! Kdybych chtěl, mohl jsem ty spodky rozškubat a musel by sis vymyslet jiné bájné přirovnání!”

Nikodém se usmál: "Nevědomky jsi naplnil staré Davidovo proroctví - ´Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv.´Ale to jsi nemohl vědět."

"Hýbe mi žlučí, když můj život skládáš do cizí mozaiky! Já jsem já a on je on! Co je mi po dokonalých!" V tu chvíli by nejraději Ježíšovo prádlo svlékl, ale před puritánským Židem se styděl.

"Ano," řekl Nikodém, "jeho dokonalost nás musí dráždit. Protože mi všichni jsme roztrhaní, pere se v nás dobro a zlo, touha žít něco krásného a zároveň po tom šlapat. Chceme ho zabít a zároveň s ním vstávat z mrtvých."

Valerius utíkal nocí a vůbec nevěděl, co chce. Doma hodil Ježíšův spodní šat na oheň. "Do čeho jsem se to zapletl?" I když už ho prádlo netísnilo, tísnily ho myšlenky: něco se kolem něho odehrávalo; přestože šaty shořely, měl plamen v hrudi. "Kdo vlastně byl ten Ježíš?" Najednou byl on, Valerius, roztrhaný na kousíčky, najednou se on, ač nechtěl, změnil v rozházenou mozaiku.

Ježíšovo spodní roucho se nám nedochovalo. Snad mají nějaké v Kolíně nad Rýnem či v Toulouse, ovšem nevěřte tomu. O Valeriovi také nic dalšího nevíme. Ale prý ho někdo zase sešil a dal dohromady. Možná ho z legií propustili a on se stal proti své vůli gladiátorem v římském cirku za císaře Nera. To už byl také on sešitým učedníkem nesešívaného Mistra.

Autor je farářem v Hronově.

Anketa – co ve vás vyvolává nejistotu?

 Petr Brodský, 52 let, tajemník ETF UK

Zmatená postava stojí na peróně a v dálce vidí červená světla vzdalujícího se vlaku. Nástup počítačové techniky, zdravá, ale často i bezohledná rvavost, která pro mladou generaci je samozřejmostí a nutností, mne často vede k myšlenkám: Hochu, ten rychlík ti ujel. Těžko se do něj naskakuje. Nerozbiji si hubu? To jsou nejistoty, které se mnou silně cloumají.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista

Nejistotu ve mně vyvolávají věci, které nemohu nijak ovlivnit, ale myslím si, že je to snad i dobře. Když si je člověk něčím jistý, většinou jsou případná zklamání o to bolestnější. Nejistota chrání před pýchou, pomáhá pokoře a to je myslím zdravé.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech

Nejhorší je setkání s cizincem, se kterým si toho mám tolik co říct, ale… A kór když to byl ještě včera třeba krajan, kamarád, kolega, autorita. Trocha té nejistoty (ironie) nikdy neškodí, aby bylo jasno, ale nesmí to být k zbláznění. Hnusný pocit nejistoty je, když už se vůbec není na co spolehnout, když nelze důvěřovat, že třeba slova znamenají pořád aspoň trošku to, co znamenají apod. To je pak zrada! vlastní sluch a soudnost…

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup

Přisládlé jednání druhých, kteří za zády říkají něco zcela jiného. Nikdy pak nevím, na čem s takovými lidmi jsem.

Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR

Mám-li činit rozhodnutí ve věcech, kterým nerozumím. Být sám v prostředí, které je mně úplně cizí.

Petr Vacek, 33 let, herec, zpěvák

Občas ve mně vyvolá nejistotu moje nedostatečné vzdělání a moje nezvladatelná nepořádnost. Jinak dobrý.

Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí

Přezíravé chování druhých.

Petr Pokorný, 66 let, teolog, profesor ETF UK

Někteří podivní lidé, o nichž si nejsem jist, co zamýšlejí.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji

Drobná zklamání v životě občanském i osobním, tak např. z různých otravných projevů našeho politického života v posledních letech.

Odjinud...

- moje slabosti a poklesky - student, 25 let

- když nejsem schopná poznat Boží vůli - anonym

- když se ke mně na ulici hlásí někdo, koho nepoznávám. Když něco ztratím a nemohu to najít. - pracující, 27 let

- politika majorit proti minoritám - pracující, 23 let

- setkání s člověkem, se kterým nemám o čem mluvit - student, 13 let

- neupřímný lidi - student, 16 let

- když jsem sám doma 6 let

- hodně věcí souvisejících s budoucností - student, 24 let

- odmítnutí mé pomoci - student, 12 let

Bible a nejistota

Martin Prudký

Nejistota patří mezi celou řadu pojmů, které Bible užívá jakoby dvojím způsobem. Jednak docela obyčejně a v návaznosti na to, jak toto slovo běžně užíváme, jednak v přeneseném smyslu, totiž ve vztahu ke skutečnostem víry. Pro první případ můžeme uvést celou řadu všedních situací, kdy si člověk zkrátka něčím není jist (např. Josefovi bratři nevědí, kdo jim po nakoupení obilí dal zpět do pytlů i stříbro, kterým zaplatili, a jsou z toho velice nesví a nejistí /Gn 43,22n/). Pro druhý případ - nejistotu víry, je také příkladů bezpočtu. Jedním z nejslavnějších je příběh "nevěřícího Tomáše", který nebyl s ostatními učedníky, když se jim Ježíš po vzkříšení zjevil, a nechtěl jejich zprávě uvěřit, dokud si sám nesáhne, aby se "ujistil" (svou nejistotu pak ztrácí, jakmile se sám se vzkříšeným setká; J 20,24n). Vtip tohoto podvojného užívání jazyka je v tom, že právě tímto způsobem bibličtí svědkové "vyjadřují nevyjádřitelné"; v řadě textů platí obě roviny současně (např. v podobenstvích).

Jistota či nejistota ve věci Božího působení v tomto světě - či jinak řečeno: "(ne)jistota víry" je v Bibli velké téma. Mluví se o něm rozmanitě, např. jako o "velké/malé víře", "síle/slabosti" víry, "věrnosti/nevěře" vůči Bohu, "pevné naději" (2K 10,7).

Mám za to, že jádro věci vystihl dobře autor listu Židům, když napsal: "Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme" (Žd 11,1). Jistota víry není jistotou "vrabce v hrsti", nýbrž aktem důvěry - spolehnutím na Boží dílo pro člověka, které nás předešlo (viz poukaz na "zástup svědků" Žd 11,4 -12,1), které nás uprostřed našich každodenních zápasů drží a které nám i v té nejzazší perspektivě dává dobrou naději.

Základní problém je ale v tom, že člověk by chtěl mít v ruce víc. Taková "jistota-nejistota" je nám jaksi málo. S vírou je to však jako s každým vztahem - běží o důvěru, o spolehnutí se na druhého; tam, kde se mohu spolehnout zcela, mám zkrátka "jistotu", aniž bych měl všechno sám v ruce.

Veledůležité přitom je, aby se taková "jistota víry" - je-li komu darována - nestala vůči druhým (zejména těm, kdo ji nesdílejí) arogancí. Na to je potřeba dávat veliký pozor. Nejistota je mnohdy hlubším projevem víry (totiž naděje v dílo Páně) než jistota. Nejistota od Boha nevzdaluje, mnohdy se naopak dovolává, prosí... Pyšná či arogantní jistota pak v biblickém slova smyslu není "vírou" (za niž se vydává), nýbrž její karikaturou (Lk 18,9-14; 2K 10,7).

K víře rostoucí z evangelia však patří, že může o ujištění již nejen prosit, ale zpívat o něm smělý protestsong všem úzkostem a všem nejistotám navzdory; ne proto, že by taková víra byla sama o sobě tak silná a skvělá, ale proto, že staví na tom, který i ty naše nejistoty na sebe vzal: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? ... Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,35.38-39).

Autor přednáší Starý zákon na ETF UK.

Překážka není prohra

Eva Otterová

Nejistota. Co o ní říci. Kde vstoupit do proudu nejistoty, která nás obklopuje. Jak ji rozčlenit a zmapovat.

V mysli se objevují slova písničky Miloše Rejchrta "…Sbíráš funkce tituly, v garáži máš žiguli, zůstáváš dál žebrákem před Bohem i v srdci svém… Ze tvých jistot leckteré prachsprostý mol sežere a co ten brouk nestráví, voprejská a zrezaví…" Jistoty si majetkem ani služebním postupem nedokážeme nijak zajistit. Mám titul, funkci, žiguli i moly a všechno potvrzuji. Tváří v tvář bolesti, smrti a snad i Bohu nás nezajišťuje ani jedno.

Před očima se vynoří obraz několika dnešních pacientů. První pacientka onemocněla těžkou formou cukrovky v období krizí dospívání. Onemocnění jí komplikuje život řadu let. Svým bystrým a kritickým myšlením je to již mladá žena, která dokáže diskutovat s kýmkoli. Její citový život však jako by ustrnul v dospívání. Seděla v křesle přikrčená s hlavou vtaženou mezi rameny. Uzavřená a zranitelná. Koncem týdne se již zdálo, že začíná prožívat emoce a může plakat. Během víkendu se zase uzavřela. Cítím její napětí. Jsem neklidná, protože její pobyt pomalu končí. Jde o její šanci ke změně. Zdá se, že se rozhodla.

Další pacient je krátce po amputaci celé nohy. Je ženatý a otcem dvou dospívajících chlapců. Patří do společenství Svědků Jehovových. Když se objevila rakovina kosti, polekal se. Ale přátelé mu vyjednali operaci u vynikajícího odborníka v Praze, který nevyžadoval k operaci transfuzi krve. Choval se k němu velmi slušně. Hovoří otevřeně o svém prožívání. Objevovaly se chvíle nejistoty, ale on se rozhodl bojovat. Má všechny předpoklady nad rakovinou vyhrát. Potřebuje co nejdřív chodit mezi lidi, aby mohl opět s manželkou svědčit. Odpoledne přichází k vyšetření desetiletý kluk, kterého mám již delší čas v péči. Přežil těžký úraz hlavy a velmi dlouhé bezvědomí. Nyní se obtížně soustředí, přecvičil se na psaní levou rukou a i tou píše roztřeseně veliké písmo. Kapacita rozumových schopností se nedá přesně změřit. Nejvíc mu to pálí při vymýšlení přezdívek. I to je dobré znamení. Škole i rodičům doporučuji trpělivost a pro chlapce plánovat v průběhu roku odpočinek v lázních. S jistotou se lze vyjádřit jen o naději, že úroveň rozumových schopností stále ještě není ustálena.

Poslední je bledá droboučká paní. Je celá v černém. Pozdě u ní diagnostikovali metabolickou poruchu, kterou se nedaří ani nejnovějšími léky brzdit. Bolest i únava jsou častěji nesnesitelné. Motivací pro život jsou především dvě děti. Nikdo si neumí představit, kolik síly musí vynaložit, aby uvařila a vyžehlila. Manžel jí pomáhá, ale nechce slyšet o nejistotách a o bolesti.

Nahlédnutím do prožívání několika pacientů si můžete udělat sami obrázek. Uvažování o vlastních silách a potřebách v současné situaci jim dovoluje zralé rozhodnutí, jestli na své těžkosti stačí sami, nebo budou potřebovat profesionální pomoc.

Vážné onemocnění se stává životní situací, která přináší množství nejistot na různých úrovních. Některé jsou situační - pobyty v nemocnicích, bolestivé zákroky, vedlejší účinky léků…, jiné se týkají nejistot v blízkých vztazích (neopustí mě?, budu se mu líbit?, kdo se teď bude o koho starat?), ale také problémy bezbariérového bydlení a změna v soběstačnosti. Není jiné cesty než přijmout změněnou situaci a nevyčerpávat se sněním, že všechno mohlo být úplně jinak. Využít své zkušenosti, jak jsem řešil předchozí nejistoty a nevylekat se a nepanikařit dlouho. Při trpělivém hledání, že se vždy najde cesta, která vede k novým jistotám a k novému způsobu života. Co v životě udržím za každou cenu a co dokážu oželet. Kdo jsem a kam směřuji. Cesty se hledají po krocích, ale každý vykonaný krok přináší satisfakci.

Ztráta životních jistot je vážné ohrožení životních potřeb člověka. Nedá se bagatelizovat. Cítíme v sobě hlubokou propast, do jejíž hloubky se neodvažujeme pohlédnout. Víme, že se tou hrůzou nesmíme nechat zahltit. Přesto právě záchvěv niterných nejistot, kdy se cítíme tak bezbranní, nás může nově orientovat.

Znovu objevujeme své priority. Většinou zůstávají vztahy k nejbližším. Toužíme jim být k užitku, spolu s nimi sdílet radost. Již tolik nehledíme na vyžehlený límeček a na prach na nábytku. Vítězný boj nad nejistotou a obavou přináší velkorysost, sílu a radost. A také pokoru. Nikdy není úplně definitivní.

Ponořila jsem se do nejistot lidí nemocných, úplně jsem odhlédla od nejistot ve vývoji člověka. Jen dětství a mládí by vydaly na samostatný článek. Tak nejistá a důležitá doba jako je věk zhruba od 17 do 25 let by jistě stála za přiblížení. Nechtěla bych zakončit článek, aniž bych nevzpomněla na lidi, kteří se dobrovolně vzdávají svých jistot domova a odcházejí pomáhat do dalekých zemí. Není to jen Albert Schweitzer, jsou to i záchranáři, kteří odjeli pomáhat do Turecka. To, že přežili všichni včetně jejich milých psů, to nikdo předem nevěděl. Jistot domova se vzdává i další mladý bohoslovec, který letos odjíždí vypomáhat do sboru v Bohemce na Ukrajině.

Jistota je něco, co když hledáš, tak to vlastně ztrácíš. Nenabádám k pohrdání jistotami. Vykročení na vlastní životní cestu musí být pevné a jednosměrné. Překážka není prohrou, ale jen úkolem na cestě. Znovu hledejme směr a rozhlédněme se, zda někdo další neputuje stejným směrem.

Eva Otterová, psycholožka v nemocnici na rehabilitačním oddělení

Rozhovor se Sárou Hassanovou

Žijí mezi námi

Sára Hassanová se narodila v roce 1978 v Súdánu v hlavním městě Chartúm. Její matka je Češka, otec Arab - Súdánec. Nyní žije Sára již osmým rokem s rodiči a bratrem v Čechách, studuje Vyšší odbornou školu managementu, ráda by však studovala arabistiku na filosofické fakultě.

Žili jste s rodiči v Súdánu, nyní žijete tady. Jaké byly cesty vaší rodiny?

Rodiče se seznámili během doby, kdy tatínek tady v Čechách studoval ČVUT. Po svatbě žili dva roky tady, mezitím se narodil bratr a tatínek pak musel odjet do Súdánu kvůli práci svojí firmy. Maminka tam přijela za ním až po několika letech. Moc toho nevěděla ani o tatínkově rodině ani o té zemi. V Súdánu, když lidé vidí cizince, tak si ho strašně váží, koukají na něj jako na boha. Tak se snažili pomáhat i mojí mamince. Chtěla tam učit na gymnáziu, ale tatínek jí to zakázal, protože tam ženský nechoděj do práce. Chtěl se o ni starat a ona měla zůstat doma a starat se o děti. Já jsem se narodila v Súdánu a chodila jsem tam do školy do svých třinácti let, potom jsme se vrátili sem.

Jak jsi prožívala váš návrat?

V době, kdy jsem měla dělat zkoušky na další školu, mi zemřel dědeček, tatínek mé maminky. Jeli jsme sem na pohřeb (máma, bratr a já) a rozhodli jsme se, že tady zůstaneme. Táta nevěděl, že se sem chceme přestěhovat a zůstat tady. Maminka o návratu uvažovala už před smrtí dědečka. V Súdánu začala válka mezi černochy a Araby. Černoši jsou křesťané a Arabové jsou muslimové. Byly tam konflikty, nešlo to dohromady. Tak vlastně můžu říct, že jsme utekli. Do České republiky jsme přišli v roce 1991, ale předtím jsme sem jezdili pořád, každé prázdniny na tři měsíce.

Jak sis zvykala na teplotní změnu, způsob oblékání a podobně?

No, ta zima je strašná. Bylo to těžký. Tam je nejméně 27° a v létě takových 50°, ale lidi to neříkají, aby se nezbláznili. Co se týče oblečení, tak kalhoty byly pro mě šok. Tam se kalhoty nosit nesmějí. Jenom dlouhé šaty a sukně.

V Súdánu jsi chodila do školy. Mohla bys přiblížit tamější vzdělávací systém?

V Súdánu existují školky, ale nemusí se do nich chodit. Základní škola je do šesté třídy. V šesté třídě se pak dělají zkoušky na další školu, vybíráš si, jestli chceš školu arabskou nebo anglickou. Tam se chodí tři roky. Pak můžeš jít na univerzitu. Vystudovat súdánskou univerzitu však nic neznamená. Egyptská univerzita je už trošku lepší a velmi dobrá je americká univerzita v Egyptě. Řada lidí však studuje v zahraničí, to má velkou váhu. Školství v Súdánu má strašně nízkou úroveň. Když jsem přijela sem do ČR a nastoupila do základní školy, nevěděla jsem, že existuje severní a jižní pól. Kluci mají v Súdánu větší možnost studovat, protože ženy zůstávají doma a některé ani nechodí do školy. Chození do školy je dobrovolné, takže když rodina nemá peníze, děti nechodí ani do základky. Muž má však vždycky větší cenu, i když žena dosáhne vyššího vzdělání.

Bylo pro tebe těžké začlenit se ve třinácti letech do evropské společnosti?

Bylo to těžké, myslela jsem úplně jinak a chovala jsem se taky úplně jinak. Třeba ve škole: v Súdánu jsme byly ve škole samý holky. Ve třídě nás bylo 60 holek a nesměly jsme se bavit s klukama. Oni měli školu úplně někde jinde, třeba v jiném městě. Tady to byl pro mě šok, že byli ve třídě i kluci a já jsem se s nima mohla normálně bavit. Neznala jsem ani to, že se holky zajímaly hlavně o kluky. Bylo mi to cizí a nemohla jsem se mezi ně zapojit.

Jak se k tobě chovali spolužáci?

Na základní škole jsem tu moc oblíbená nebyla. Na střední škole to pak bylo jiné. Spolužáci byli vlastně rádi, že mají ve svém kolektivu někoho jiného. Byla jsem jiná, byla jsem ze Súdánu. Chtěli se o mně něco dozvědět, také se chtěli učit arabsky.

Máš po maturitě. Co děláš nyní?

Snažím se dostat na vysokou školu, chtěla bych studovat arabistiku. Jsem tady osm let a snažím se pochopit Araby a Čechy. Vidět ten rozdíl, jejich chování, mentalitu. Když jsem byla v Súdánu, tak jsem si to tolik neuvědomovala, protože jsem žila jako oni. Všechny tradice jsem dělala podle nich a vůbec mi to nepřipadalo jiný. Až když jsem přišla sem, byl to pro mě takový šok.

Jaká je společenská a politická situace v Súdánu?

Když jsme se odtamtud rozhodli odejít, tatínek se nás nejdřív snažil přemluvit, abychom se vrátili, měl tam celou rodinu, práci. Po čase ale uznal, že situace v Súdánu je teď opravdu strašná. Všude tam číhá smrt. Není tam jídlo a pořád vládne jenom ta fundamentalistická vláda. Teď je tam válka.

Fundamentalisté u moci se snaží, aby bylo všechno podle islámu. Někteří lidé totiž nevědí, co je v Koránu, a těm se snaží nakecat jiné věci. Třeba že ženy nesmějí pracovat a mají se starat jen o děti, což není pravda. To v Koránu není napsané. I když Mohamed říkal, že jsou ženy "blbý", tak si jich vážil.

Jaké je postavení rodiny?

Hlavní slovo v rodině má otec (to je napsané v Koránu). Otec je hlava rodiny a její živitel. Matka je jenom ženská, vlastně stroj na děti. Jenom rodí děti, stará se o ně a vaří. Sama má k něčemu vypadat, ukazovat svoji krásu. Děti si váží spíše otce než matky. K rozvodům tam dochází velmi ojediněle, protože to je špatné. Na ženu se pak dívají špatně. Ona se již potom nemůže vdát a zůstává sama, odvržená od rodiny. Muž sám nezůstává, neboť v Koránu je napsáno, že muž může mít až čtyři manželky. Ale můj dědeček jich měl šest. Musel se ženit, protože neměl žádné syny. Vždycky když si nějakou vzal, tak mu porodila jen dcery. Moji babičku, která porodila otce, si bral, když jí bylo patnáct. Dědečkovi bylo už 76. Svatbu domlouval její otec. Říkal, že jeho dcera mu určitě syna dá, a tak si ji dědeček vzal. Tam nezáleží, kolik se narodí holek. Děti se počítají podle kluků.

V kolika letech se mohou dívky v Súdánu vdávat (když se tvoje babička vdávala v patnácti)?

Můžou se vdávat kdykoliv. Především to záleží na rodině. Otec to domlouvá a ony nemohou nic dělat. Někdy se to domlouvá hned, když se dívka narodí. Pak už nemůže nic dělat. Vezme si ho. Dívky jsou přizpůsobivé a naučí se mít svého manžela rády. (Dnes už se to tak moc nestává, ale dříve to bylo normální.) Žena je v manželství poddána svému muži. On si s ní může dělat, co chce. Může ji i zabít a nic se mu nestane.

Několikrát jsi použila slovo rodina. Já si pod tím představím své rodiče a sestru. Jak je velká tvoje rodina?

Jestli si to umíš představit, tak to je pět tisíc lidí. To je moje rodina.

(Pokračování příště)

Ptala se Jana Konstantinová

Kazatel: Pouštěj chléb svůj po vodě (Kaz 11,1-6)

Dalibor Antalík

Velkohubé plány s plnými žaludky. Mnoho povyku pro nic. Mnoho starostí pro nic. Mnoho upocené snaživosti a zášti. A výsledek? "Viděl jsem všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, jak při tom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem… Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem" (Kaz 4,4nn). Utrmácená duše, utrmácené tělo a díra do světa se nekoná. On totiž "běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost" (9,11).

A zas je slyšet zbožné hudrování: Tak, a konečně ses chytil, Kohelete! Nešťastníku ve spárech pohanské Štěsteny! Co říkáš, neznamená nic jiného, než že zapomínáš na spravedlivého Boha otců našich. Že Stvořitelův svět dáváš všanc vrtkavému osudu ať ztělesněnému řeckou bohyní Tyché nebo římskou Fortunou. Že všehomír i sebe sama zaprodáváš jeho přízni či nepřízni, na něž lze jen trpně vyčkávat.

Ale kdeže. Kazatel nevnímal svět a člověka v něm jako nesvéprávnou hříčku Štěstěny. Rezignace, chmury a nicnedělající smutnění mu byly na hony vzdáleny. Moc dobře věděl, že jenom "hlupák skládá ruce v klín a užírá se" (4,5). Vždyť právě "pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu" (10,18). A proto vyzýval: "Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil." (9,10). V tom byl stejným odpůrcem jakkoli utvořené představy "osudovosti" jako jeho dávní a soudobí

kolegové židovští filosofové a mudroslovci. Lišil se od nich pouze tím, že zdůrazňoval otevřenost otázky po nejzazším smyslu lidského konání a člověkem nevypočitatelnou a neautomatickou povahu jeho výsledků a následků. "Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré" (11,6). Nevíš, ale můžeš doufat v dobrý čas a dobrou příležitost. A obé chápat jako nevykalkulované a nezasloužené dárky Boží.

Avšak ruku na srdce, Kohelete: došlo někdy na "tvůj čas", nachomítla se někdy "tvá příležitost"? Vždyť ještě celá staletí po tvé smrti hledali školometi pořád dokola ve tvé knize hnidy, než jí nakonec vpálili cejch pravověří. A dnešní ochranáři čistého učení církve z tebe občas taky zrovna neskákají radostí. (Nevěděl jsi ještě o Pánu Ježíši, chápeš?) A co potom naše časy a šance? Smíme doufat? Nebo si radši nemáme dělat iluze a ostudu vlastní naivitou?

Snad nepodléhám zlomyslné šalbě, když tuším odpověď a mám ji za Kazatelovu: Máš světabol, že nevidíš ovoce svých činů? Máš depresi z ubíjejícího kolotoče pošetilosti a zmaru? No dobrá. A co s ní tedy uděláš? Musíš v sobě najít aspoň krapet rytířského ducha. Bez něho to totiž nejde. "Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane" (11,1n). Smysl nelze logicky odvodit, zdar nelze strategicky naplánovat. V oba jde pouze věřit u vědomí, že lidé "i jejich práce jsou v ruce Boží" (9,1).

Autor přednáší na FF UK.

Doporučuji:

Roberto Benigni - Život je krásný

Tereza Kellerová

Podle názvu filmu bychom těžko usuzovali, že půjde o příběh čerpající z období druhé světové války. I skoro celá první třetina filmu má spíš komediální ráz: dva židovští přátelé přijíždějí do města ke strýci jednoho z nich. Jeden z nich si tam zakládá obchod, namluví si svoji budoucí ženu, mají spolu syna a ve všem tomto dění poznáváme jeho přístup k životu, k lidem i k dění, který je založen na sympatické veselosti, upřímné radosti. Tento způsob prožívání však není povrchní a potýká se mnoha obtížemi. Právě humor, který převažuje v úvodní části filmu, má velký význam pro zbytek příběhu.

Do šťastného rodinného života vpadne zlomová událost: otec se synem a strýcem jsou odvezeni do koncentračního tábora pro svůj židovský původ. Matka jede dobrovolně s nimi. Otec si pro svého asi šestiletého syna vymýšlí hru, aby jemu i sobě pomohl unést situaci, ve které se ocitli. Mezi strohými a pochmurnými zdmi tábora, za úděsných životních podmínek vychází jeho humor ze zoufalé snahy pomoci svým blízkým přežít tu hrůzu. Právě kontrast hrůzy a humoru působí jako ledová sprcha, při které si divák uvědomí syrovou a zcela odkrytou podstatu všeho, co se zde odehrává. Těžko se mi popisuje ten silný zážitek, který jsem při filmu měla. Chvílemi jsem se musela smát a při tom nešlo o úlevný smích, kterým člověk může trochu uniknout z tvrdé reality, naopak byl to smích bolestně prožitý, při kterém ve mně všechno brečelo nad beznadějností situace.

Možná by někdo mohl namítnout, že ve filmu působí některé prvky trochu nereálně. Domnívám se, že o to ale nejde. Není to historický popis, chápu to spíš jako určité podobenství o obrovské vůli k životu - a to nejen k životu mému vlastnímu, ale především k životu těch nejbližších; o nesmíření se s osudem a o vyrovnávání se s kritickou situací. Shrnout to lze těžko do pár vět, tak snad raději posuďte sami, s jakým prožitkem budete případně odcházet vy.

/Život je krásný, italský film, režie a hlavní role Roberto Benigni, film získal v letošním roce Oscara/

Autorka je speciální pedagožka.

Doporučuji:

sborník společnosti křesťanů a Židů – Dialog křesťanů a Židů

Mikuláš Vymětal

Od roku 1991 působí v naší republice Společnost křesťanů a Židů. Jejím cílem je dorozumění a spolupráce mezi křesťany všech konfesí a Židy. Tato organizace je také členem Mezinárodní rady křesťanů a Židů.

Její aktivity se sestávají především z pořádání přednášek a z vydávání Věstníku. V průběhu osmi let v něm vyšla dlouhá řada příspěvků a přednášek významných autorů na poli křesťansko-židovského dialogu. Reprezentativní výběr z příspěvků vydal nyní Vyšehrad.

Různorodé příspěvky zpracovávají tu beletrističtější, tu odbornější formou celou řadu tématických okruhů: Židovské pohledy na nežidy, křesťany a Ježíše, různé křesťanské pohledy na židovství (nejen) po holocaustu a vzniku státu Izrael, zastavení u společných kořenů křesťanství a judaismu, příspěvky k mezináboženskému dialogu a řada příspěvků o židovských svátcích, zprávy a dokumenty z práce české Společnosti křesťanů a Židů i z mezinárodních křesťansko-židovských vztahů našeho století a také recenze.

Kdo by v knize hledal povrchní optimismus typu "co jsme si, to jsme si", či laciný synkretismus, šířený dnes i u nás v mnoha křesťanských tiskovinách, bude sborníkem zklamán. Šíře naznačených témat a různost názorů, prezentovaných ve sborníku, brání takovým zjednodušením. Kniha nabízí čtenáři mnohem více rozsáhlý studijní materiál o problematice vztahu křesťanů a Židů, možnost reflexe vlastní pozice pohledem "zvenčí" a zamyšlení nad kořeny křesťanské identity, nad tím, zda je možná víra nezatížená negativním postojem k těm, kdo ji nepřijímají. Kdo se chce otevírat přemýšlení nad vlastní vírou i nad svým přístupem k druhým, jinak věřícím, tomu tuto knihu vřele doporučuji.

Autor je farářem v Praze.

Co mne zaujalo:

Tomáš Glanc, rusista

V hudbě: Mule Variations Toma Waitse, na něhož se lze spolehnout, že při každém pozorném poslechu jeho tóny a šumy tnou do živého.

V literatuře: Dva pozoruhodné romány z ruské současnosti i budoucnosti: Modré sádlo Vladimira Sorokina a Generation "P" Viktora Pelevina.

V divadle: představení Bouda, doprovázející Pražské Quadrienale - ukazuje nenápadné zrození zázraku divadla.

Ve výtvarném umění: výstava Delacroix fotograf, která dokládá, jak fotografie souvisí se zásvětím a smrtí.

Ve filmu: Vlak života Radu Mihaileanu, jenž hledá nový výraz pro zkušenost holocaustu.

 
Vojtěch veselý

Nejen zaujal, ale velice mě nadchl koncert finské legendární hudební skupiny Leningradští Kovbojové, kteří se svým umem pochlubili počátkem prázdnin v Poznani. Hudební styly tundra punk a tajga rock se do podvědomí lidí po celém světě zapsaly díky filmovému režisérovi Aki Kaurismakimu, jehož filmové snímky LK dobývají Ameriku (89) a LK potkávají Mojžíše (93) byly k vidění i ve filmovém klubu.

V Čechách se Cowboys dosud neukázali a v nejbližších chvílích tak ani neučiní; doporučuji však zajet si na 9 monumentálních členů kapely do Drážďan, kde v rámci německého turné 9.října zadarmo hrají. Jako v Poznani i tam stoupne ten den spotřeba vodky o 400% a děti se v drážďanských porodnicích budou rodit s vlasy pod čelem vyčesanými do dlouhé špičky. Nechejte se mnou nalákat - že je o co stát, poznáte až na místě.

Ďáblovy požitky

Jiří Hoblík

Ďábel je estét i etik! Ví, co je dobré! A proto nejraději chmátne po tom, co vyrvete Bohu z rukou. Bohu na tom záleží, ale vy mu řeknete: "To je moje věc," jenomže na to nemáte sílu, v rukou to neudržíte a hned tu je ďábel a s důvtipem sobě vlastním se do věci vloží. Hloupí lidé, co mají rádi kýč a nejapnosti, ti jsou pro něho snadnou kořistí, a tak i když se třeba hloupě baví, ďábel si přikrývá pazourem zívající hubu. Není fajnovka a dokáže být tolerantní, takže ani hloupými nepohrdne, ale nic naplat, před jabčákem dá přednost sauvignonu, červenou knihovnu přehlédne tváří v tvář ruské klasice, rád si přivlastní vaše dobré úmysly a zvláštní potěšení má tehdy, když lapí někoho, kdo se ukryje do Božího slova.

Co potřebují potřební

Alena Štěpánová

Lucinka s námi (a s maminkou a sourozenci) jezdí na letní pobyty pro rodiny s postiženými dětmi. Svůj handicap si zatím nijak zvlášť neuvědomuje, zato ale dokáže velmi dobře vycítit, když někdo potřebuje pomoct. Zčásti je to tím, že ji k tomu maminka vychovává, zčásti tím, že dovede jako všichni neslyšící vidět to, co slyšícím lidem mnohdy uniká.

Lucinka

Více než před dvěma roky jsem se přes své děti seznámila s maminkou, jejíž nejmladší holčička neslyší. Lucinka tenkrát začala chodit do školky pro neslyšící děti, já (i s její maminkou) jsem se začala učit znakovou řeč, občas přišli všichni (kromě jejich tatínka) v neděli k nám do kostela. U nás ve sboru je hodně dětí, proto máme dvě besídky, "malou" pro předškolní a "velkou" pro školní děti. Lucinka patří do malé besídky. V tomto věku se děti nevydrží dlouho soustředit, unaví se, přestávají poslouchat, jen se dívají, nebo se nedívají, ale poslouchají, nechávají střídavě své smysly odpočívat, ale jeden mají vždycky tak zpola nastražený, aby je vyburcoval k úplné bdělosti, kdyby se dělo něco zajímavého. Lucinka se dívá, je unavená, ale nemůže odpočívat, potřebuje si dávat věci do souvislostí, pozorovat, nesmí zavřít oči, protože by "neslyšela". A ona chce "slyšet" dozvídat se, rozumět, její inteligence má hlad. Ostatní děti neví, že neslyší. Nemyslím, že je nutné je na to slovy upozorňovat, jako by byla nějaké exotické zvířátko, stejně si nedovedou (ale ani dospělí) představit, co tato vada znamená. A když s ní budou chtít kamarádit, sami zjistí, čím se odlišuje. Lucinka mezi nimi není často, jen tu a tam, ale už jim není úplně cizí, dochází k prvním fyzickým kontaktům, jedna holčička položí svou ruku na její, dívá se, čeká, co bude. Malé děti nepotřebují mnoho slov, když si chtějí něco sdělit. Trochu se snažím Lucince ukazovat, ale moc to nejde, ani její slovní zásoba není zatím moc velká. Jsme na tom asi tak stejně, obě se učíme. Navíc zjišťuji, že mi nestačí obecné znaky pro vyjádření toho, o čem si děti v besídce povídají a že znaky, které bych potřebovala umět, abych mohla Lucince tlumočit, nikde shromážděny nejsou. Tím vzniká nápad vytvořit "Slovník křesťanských pojmů pro neslyšící". Pak se ale v Lucinčině rodině opět (jako už tolikrát) sesune chatrná konstrukce rodinného soužití, na krátký čas se maminka se všemi dětmi uchýlí do azylového domu, opět se vrátí domů, jejich tatínek nechce, aby chodili do církve, tak nechodí, aby byl klid, nápad slovník se však rozvíjí dál. Snažila jsem se pro uskutečnění této myšlenky získat opravdu dobré (a navíc věřící) tlumočníky, ochotné (a navíc věřící) neslyšící lidi, někoho, kdo by stál v čele projektu jako právní subjekt a byl ochoten pro něj sehnat peníze. To se povedlo a začala realizace.

Slovník

Slovník má ekumenický charakter, obsahuje znaky pro asi pět set křesťanských pojmů a bude mít tři formy: první formou je kniha, kde budou znaky nakresleny a popsány, druhou a třetí je o některé znaky rozšířená videokazeta a CD.Tam budou pojmy navíc vysvětleny znakovou řečí. Všechny tři formy slovníku budou cenově dostupné. Na slovníku pracují společně slyšící i neslyšící. Bez jejich vzájemné spolupráce bychom nikdy nemohli dojít k takovému výsledku, který by byl pro neslyšící veřejnost použitelný. A to i přes velké pracovní nasazení věřících tlumočníků, kteří se v problematice neslyšících orientují velmi dobře. Mě samotné se tato problematika odkrývá teprve pomalu v průběhu prací. Chápu už, proč jsem se některým lidem jevila jako bláznivá ženská, když jsem se s nimi poprvé spojila s prosbou o účast na tomto projektu. Musela jsem si i sama pro sebe poopravit pohled na požadovaný výsledný efekt slovníku. Nebudou ho moci používat lidé, kteří mají teprve základní znalosti znakové řeči bez několikaleté praxe mezi neslyšícími. Na druhou stranu by měl být obohacením pro věřící (a zdrojem zajímavých informací pro nevěřící) neslyšící lidi (mám teď na mysli hlavně CD formu slovníku). Pomůže jim správně pochopit smysl některých pojmů, které sice znali, ale měli je zasazeny do nesprávných souvislostí, nebo plně nechápali jejich obsah.

Slovník by měl být realizován do konce roku 1999. Právním subjektem pro tuto práci je občanské sdružení Naděje. Ministerstvo kultury nám na letošní rok poskytlo 125 000,- Kč. K realizaci projektu však stále ještě schází více než 200 000, -Kč.

Na závěr vám chci nabídnout dvě malé hry. Pokud se rádi díváte na televizi, zkuste si (nějakou delší dobu, třeba dva až tři měsíce) sledovat veškeré programy, včetně vašich oblíbených televizních seriálů, bez zvuku. Možná budete překvapeni, k jak rozdílným závěrům docházíte vy, oproti vašim známým, kteří sledují stejný pořad s puštěným zvukem. A pro ty, kteří televizi nesledují: Zkuste si někdy v kruhu své rodiny nebo přátel celý víkend spolu komunikovat jakkoli jinak než verbálně. Ale opravdu komunikovat, být spolu, sdělovat se jeden druhému, pohledem, gestem, dotekem, pomocí, pozorností, atd...

Autorka je povoláním fotografka.

Každej pes, jiná ves – Motorkáři

Martin Balcar

Točila-li se předchozí témata rubriky "Každej pes, jiná ves" především okolo mladých lidí, pak téma dnešní tuto věkovou skupinu přesahuje až k tetovaným starcům s dlouhými vousy v kožených bundách obklopenými sličnými děvami. Řeč bude o kultu silných motorek.

Když se řekne motorka, vybaví se různým národům různé "archetypy". Vietnamcovi sepne "Babeta", Čechovi "Stadion", "Pionýr" či JAWA, Japonec pomyslí na Hondu či Suzuki. Když ale přejdeme k motorkářství jako životnímu stylu, dá se mluvit jen o jedné značce a to Harley-Davidson. Jak se však tato legenda zrodila?

Motorka je Harley

V roce 1903 se v Milwaukee v USA schází Arthur a Walter Davidsonovi spolu s Billem Harleyem a vymýšlejí nový design motorky. K dispozici mají kůlnu o rozměrech 10x13 stop (cca 3x4 metru), půjčené nářadí a kousky plechu. S použitím motoru o výkonu tří koňských sil vytvářejí motorku s designem naprosto odlišným od motorek své doby. Mezi nejcharakterističtější znaky asi patří použití válců umístěných vůči sobě ve tvaru V, hlasitý motor a posed připomínající spíše ležení. V prvním roce vyrobí pouhé tři kusy. V roce 1907 je to již 150 kusů a tak zakládají firmu Harley-Davidson Motor Company. V roce 1920 se Harley-Davidson stává největším výrobcem motorek na světě. A tak v roce 1997 při devadesátém výročí založení firmy se do Milwaukee sjíždí 100.000 obdivovatelů na 60 tisících strojích společně projíždí osmi kilometrovou slavnostní jízdu.

Odhaduje se, že jen v USA vlastní motorku této značky přes 1 milion lidí. Je však známo, že Harley si kupují lidé spíše jako hobby než jako klasický užitný dopravní prostředek. Jde asi o jeden z největších kultů dnešního světa. V USA pak počátkem šedesátých let vznikly desítky klubů s velmi pečlivou hierarchií a členskými příspěvky (okolo 20 USD na rok). Dnes tam již dokonce existuje i motorkářská pojišťovna a lobbistická asociace prosazující práva motorkářů - Rychlá jízda apod. Majitelé Harley Davidson se sdružují i u nás, jejich základna však není příliš početná. Každým rokem se sjíždějí na strahovském spartakiádním stadionu (posledně to bylo něco k 500 příznivců, kterých mnoho přijelo i z ciziny). V Evropě existuje mnoho klubů - nejvíc zřejmě v Holandsku. Tam, pokud na motorce neumíte, si můžete zaplatit kurs "typické" jízdy: (naučí vás sedět na stroji, akcelerovat, "žhavit" apod.), vizážista vám (samozřejmě za tučnou provizi) změní image tak, že po pohledu v zrcadle nevěříte ani sami sobě atd. Je to prostě svět sám pro sebe.

Motorkářství jako image

K vyznavačům života ve stylu "harlejů" patří neodmyslitelně jejich image. Správný harlej má černé brýle, vousy, na hlavě šátek (často s motivem lebek či s vlajkou "jižanů" z války "Severu proti Jihu") a za jízdy kouří. K oblečení patří kožená černá bunda na zip s širokým límcem, kožené kalhoty s třásněmi a kožené boty do špičky tzv. "koně". Mnoho harlejářů v Americe tíhne k rasismu - proto "jižanské" motivy. Mezi oblíbenou hudbu patří tzv. "jižanský rock" (např. ZZ Top), mezi oblíbené pití "Rebel Yell" a ostatní americké "bourbony". I u nás je v prodeji sada parfémů Harley-Davidson ve tvarů válců od motoru (vzpomínám si, že jsem ho poprvé viděl v umývárně na sjezdu mládeže … že by se rodila odnož harlejářů i uvnitř ČCE??? … ). Nakonec: to, co dělá harlejáře dokonalým, je společnost atraktivních dívek, které drsňáky na motorkách obdivují pro jejich rychlost, hlučnost a nevím co ještě jiného.

Takový popis jistě vypadá jako škatulkovací, je však s podivem, že tuto kulturu se všemi symboly drží skutečně všichni.

Násilí na motorce?

Asi nebude daleko od pravdy ten, kdo si myslí, že touha mít silnou motorku či auto vychází u některých jedinců z pocitu méněcennosti. Silným strojem přebiju vlastní slabost, s motorkou to všem natřu, když to neumím bez ní. Motorka dodá sílu a tu nejsou schopni všichni zvládnout. Především v osmdesátých letech se proto po USA rozšířila násilnická odnož harlejářů (např. "Hell Angels – Pekelní andělé"), kteří se bavili nerespektováním předpisů, především rychlostních. Ti tvrdozrní se pak bavili tím, že najížděli do lidí na chodnících, či je za jízdy nohou, rukou či dokonce řetězi sráželi k zemi. V severských evropských zemích - Dánsko, Švédsko a Norsko se zase v devadesátých letech rozmohly skutečné války motorkářských gangů. Na denním pořádku je tam podpalování sídel znepřátelených skupin, zřídka se objeví i střelba. Bohužel jde velmi často o dobře organizované skupiny, na které policie nestačí. Násilnosti však obecně nejsou průvodním jevem motorkářů. Objevují se však problémy s alkoholem při jízdě a speciálně v USA s jejich příklonem k černošskému rasismu. V Čechách motorkáři jistě budou přibývat. Mít Harley-Davidson je snem mnoha lidí, překážku tvoří obrovské náklady na koupi a údržbu.

Autor je studentem UK, sociální práce.

Ad grafitti – reakce

Jan Bačina

V posledních letech vzrůstá v našem hlavním městě i ve větších městech České republiky výskyt tzv. graffiti. Spousta lidí to odsuzuje a jistě i právem, pokud si mladí nedokáží odříct ani zdi Národního divadla či budovu Národního muzea. Jednou jsem o tomto problému přemýšlel a vzpomněl si na jednu biblickou pasáž. V knize Daniel 5,5 se píše o ruce, která psala na zeď královského paláce: ”V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala.” A byla to "Boží ruka". Hle, první "Sprejer" s velkým "S" v Písmu svatém. Tedy první zpráva o výskytu graffiti nepochází z 60. let z New Yorku v USA, ale již ze 2. století před Kristem. Tento zvláštní způsob si Hospodin použil k tomu, aby oznámil soud bezbožnému králi. Tato pasáž mě z celé kapitoly oslovila asi nejvíce. Bůh píše na zdi královského paláce! To jako by dnes něco napsal na Pražský hrad. Dovedeme si jistě představit, jaké pozdvižení by to vyvolalo a jak by to bylo velice neobvyklé. A byla-li by to slova soudu jako v onom textu na zdech babylonského paláce, pak by to bylo jistě zdrojem mnoha a mnoha diskuzí. Chci se ptát, jestli i dnes nejsou sprejerská díla slovy soudu nad lidmi, kteří mají plná ústa odsuzujících prohlášení na adresu jejich tvůrců. Slovy soudu nade všemi, kteří dokáží pouze kritizovat a trestat a ne aktivně pomáhat či nabízet alternativy využití malířských schopností sprejerů a nějak užitečněji naplnit jejich volný čas. V doslovu ke knize o životě kazatele Aloise Adlofa píše Pavel Rejchrt o zbarbarštělé mládeži, která svými "idiotismy znectila sochu mistra Jana Husa" na Staroměstském náměstí. Co myslíte, co kdyby nebyl králi Belšasarovi k dispozici vykladač Daniel a co kdyby to psaní ruky nebylo veřejné? Zajisté by to celý babylónský královský dvůr považoval za idiotismus a jistě by byl slíben přísný trest. Evangelíci si pokud vím nepotrpí na symboly, a tak snad dokážeme prominout neobvyklou prezentaci pražské "barbarské mládeže". Myslím, že než vymýšlet důmyslné tresty pro přistižené, bude lepší prevence a vytváření jiných zajímavějších alternativ pro umělecké vyžití leckdy opravdu zručných a schopných autorů. Vždyť dnes toho není ve velkých městech mnoho co na výběr. Skupinky mladých mnohdy nemají co jiného na práci než sedět po autobusových zastávkách a učit se kouřit cigarety nebo chodit do hospody. (Čímž netvrdím, že je na hospodě něco špatného, pokud to neustále nepřeháníme a nekončíme každý večer na WC.) Sociologové nám říkají, že v takovýchto situacích vzrůstá touha vyjít z anonymity a nějak se dát okolnímu světu najevo. Vznikají celé skupiny, které se zabývají vytvářením graffiti. A poté následuje typická reakce společnosti: odmítnutí, exkomunikace ze společenství tzv. slušných lidí atd. Zkrátka hodné děti z nedělní školy nechtějí s takovými lidmi mít nic společného. Je otázkou, co na to náš Pán Ježíš. Jak víme, Ježíš miloval vyděděnce izraelské společnosti a rád jim ukazoval cestu k životu založenému v Bohu a s Bohem prožitému.

Ježíš dokonce pronesl tak drzý idiotismus, že ve třech dnech zbuduje nový chrám. A jak to dopadlo? Pokud vím, je pro nás křesťany Pán Ježíš, jeho život i smýšlení poslední pravdou a nekonečnou inspirací. A proto bychom se snad mohli pokusit svým smýšlením přiblížit Ježíši Kristu a snažit se pomoci těm, kteří hledají únik z anonymity sprejerskými projevy. Mohly by se totiž naplnit verše 26.- 28. Z téže kapitoly: Toto je výklad těch slov: Mené - Bůh sečetl tvé kralování a ukončil je. Tekel - byl jsi zvážen na vahách a shledán lehký. Peres - tvé království bylo rozlomeno a dáno Médům a Peršanům. Snažme se najít jiné řešení, aby Bůh nemusel vážit a rozdělovat. Doufejme, že zatím jenom sčítá a že snad časem převládnou ty položky, které jsou v očích milujícího Otce nás všech kladné.

Toto bylo mé zamyšlení, které zajisté nemusí být pravdivé. Vyjadřuji jen to, co mě při pomyšlení na graffiti vždy napadne.

Autor je studentem, 17 let

Jimramov `99 – Otevřeno

Irena Škeříková

Otevřeno - Jimramov 99, hudba, divadlo, filmy, dílny, vernisáž, vycházky, pivo, víno atd. to všechno a ještě mnohem víc, totiž setkání, se nabízelo všem, kdo přijeli letos do Jimramova.

Samotnou mě mrzí, že jsem nebyla v Jimramově jako "obyčejný" návštěvník-posluchač, přijela bych pěkně už ve čtvrtek a zašla si na vernisáž retrospektivní výstavy fotografií a dokumentů z předcházejících ročníků festivalu (festival se totiž letos konal přesně po desáté) Místo takovéto pohody a koukání na Carminu buranu a ještě lépe Stalkera, řešila jsem záležitosti své fosilní tety Růženky a liskala své nezvedené - Hřebíka s Rohlíkem. A tak jsem dorazila do Jimramova až v pátek k sedmé hodině.

V Bludníku bylo na první pohled více stanů a méně lidiček než dříve. Ale jak se posléze ukázalo, byli zalezlí. Když začalo hrát Jericho, pomalounku začali vylézat jako myši z děr. A jako pískání fakíra na krysy zapůsobil průvod a vystoupení Alternativního náhodného divadelního seskupení Jana Jirků. Bludníkem se vlnily apokalyptické příšery, respektive něco na způsob tříhlavého (??vlastně si ani nepamatuju kolik ta potvora měla hlav) draka, zatímco pod pódiem jakási ubohá křehotinka začerňovala sluníčko černou barvou. Cosi jako reminiscence zatmění slunce pak znázorňoval boj té apokalyptické nestvůry s bílým kokrháčem. Slepičák měl co dělat, aby příšeru zdolal, málem sám přišel o život, ale nakonec vše skončilo téměř americkým happyendem. A to už byla na jevišti kapela Sváti Karáska a Pozdravpánbu. A jeli. Vysekli skoro veškeré písničky nové.

Páteční večer hrály kapely, jednotlivci měli přijít na řadu až v sobotu. Mně, coby už pomalu vykopávku, nejvíc v pátek fascinoval, uhranul a rozhýbal Luboš Andršt Blues Band se skvělým Ramblinem Rexem. Jeho foukací harmonika, zpěv i kytara byly uchvacující a nenechaly ani snad jediného človíčka v Bludníku mrznout bez pohybu. A že se od Svratky plížila "kosa". Frank Zappa se na nás usmíval z nebe a my jsme taky na jeho památku nechali Rexe s Andrštem dvakrát přidat. Nešlo odolat.

Sobotní odpoledne a večer měly krásně prokomponovanou strukturu. Střídaly se kapely s jednotlivci, Karel Vepřek, coby pravidelný zpěvák Jimramova (nevynechal stejně jako Jericho jediný ročník) zazpíval: V oblacích/ vítr se obrací/...a opravdu nad Budníkem vítr poháněl mraky po modré srpnové obloze. Otcovy děti se nechaly vzkřísit "jen pro ten dnešní den", a hráli jako za starých časů... lidičky, lidičky,/ jsme tady na chvíli. Tomáš Najbrt zaujal svým multiinstrumentálním doprovodem (dudy, niněra, štěrchátka, kytara, vše sám na několik mikrofonů). Do studeného večera jako ohnivý živel vnikla kapela Lady I & The Blues Birds (Paní Ivana a bluesoví ptáci = Vorlíček a Špaček), kteří několikrát napodobili Janis Joplin. Byli i jinak skvělí včetně dobré nálady a uvolněnosti, která z nich čišela.

Co se dělo dál už nevím, neboť jsem opět musela za svými povinnostmi. Každopádně patří dík všem, kdo umí tak skvěle hrát a samozřejmě organizátorům, protože letošní Jimramov se určitě vyvedl. A všem, kdo tam přijeli se poveselit, děkuju za setkání. Všechno toto totiž, dobrá muzika a setkání, je pro můj (náš) život nepostradatelné.

Autorka je farářkou v Praze.

Aby škola trvala věčně...

Marta Stolařová a Tomáš Vokatý

 Jak se zrodí idea založit vlastní mateřskou školku? Zajímalo nás to, a tak jsme se vydali do Soběhrd, vesnice asi 40 km od Prahy. V obýváku evangelické fary jsme si u čaje o církevní základní a mateřské škole Archa povídali s Míšou Tkadlečkovou a Renatou Malcovskou.

"Jak jsme na to přišli? V podstatě jsme Archu zakládali pro své děti." Na začátku byly špatné zkušenosti. Dvě starší děti Míši Tkadlečkové vystřídali dvě státní školky, ani s jednou nemohla být rodina spokojena. "Vojenský režim české školky nám nevyhovoval. Vyburcovalo mne to, že jsem ve státních školkách narážela na naprostou nepřístupnost ze strany učitelek. Neochota změnit daný řád, který běží už dvacet, třicet let." Navíc měla Míša možnost poznat obdobné zařízení v Německu, které vede její kamarádka. Také ji přivedly zkušenosti s vlastními dětmi k názoru, že by školky měla fungovat jinak, s jiným duchem. Druhým podstatným impulsem byl přibývající počet malých dětí ve vesnici. Za kostelem postavili švýcarští přátelé rodiny Tkadlečkových několik houpaček a klouzaček. Ale rok trvalo, než rodiče překonali strach a začali tam s dětmi chodit. Díky dětem se tak podařilo sblížit se s mladými rodinami. Nápad mít školku přímo ve vesnici se u matek setkal s nadšením, především pro nutnost dojíždění do jiných školek.

Rok trvala samotná příprava. Projekt, veškeré náležitosti, jako budova, zařazení do sítě předškolních zařízení MŠMT, podpora sboru jako zřizovatele. Původně měla být školka přímo v Soběhrdech, uvažovalo se o montovaném domku vedle fary. Pak se naskytla příležitost ve vedlejší vesnici Petroupim, kde fungovala státní školka, ale nevyužívala všechny prostory. Obecní úřad vyšel sboru vstříc a pronajal dvě místnosti. Vznikl samozřejmě problém s dojížděním. Jako zázrakem dostali Tkadlečkovi týden před začátkem provozu školky od rodinných přátel z Německa mikrobus. Ten teď slouží přes týden ke svážení dětí a v neděli zase návštěvníků bohoslužeb. "Se zařizováním školky nebyl problém," pochvaluje si Míša. "Partnerské a spřátelené sbory v cizině nám velmi pomohly, jak finančně, tak materiálně - nábytek, hračky. Vlastně i myšlenkově." Ostatně provoz školky je podporován z bazarů obnošeného šatstva, které se vozí právě z Německa a Švýcarska. O ostatní náklady se dělí stát, sbor a rodiče.

Provoz Archy se rozjel v roce 1996. Počítalo se s 15 dětmi. Ale pak se jich přihlásilo 20 a v letošním roce jich bude už 34. První dva roky se jednalo pouze o školku, od loňska je spojena také s první a druhou třídou. Dětem se věnují dvě učitelky, Kristina Hořáková a Renata Malcovská, která vystřídala Míšu Tkadlečkovou. Děti přijíždějí ze čtyř okolních vesnic a z Benešova. Většina z nich, asi 80%, je z necírkevního prostředí. Ostatní jsou od evangelíků, katolíků, husitů, z Jednoty bratrské. Vyučování školních dětí i program těch mladších se děje nenásilnou formou projektů, činností vztahujícím se k určitému tématu. "Křesťanství se prolíná každým projektem. O vztazích k Bohu mluvíme úplně otevřeně, děti i z nevěřících rodin to přijímají. Občas se stává, že dítě přijde s tím, že si máma nepřeje, aby doma zpíval křesťanskou písničku," popisuje Míša reakce rodičů. "Jinak nepociťujeme žádné vyloženě nepřátelské reakce, ani ze strany státní školky, se kterou sdílíme budovu. Když, tak pouze zprostředkovaně." Denní program začíná volným hraním a svačinou, kterou si děti samy připravují. Pak se děti věnují projektu. V rámci projektů se mají možnost naučit spoustu základních věcí, které odpovídají jejich věku. "Ve školce může být s dítětem rodič, den i týden, jak je potřeba," doplňuje Renata. Školní děti nejsou od předškolních nijak odděleny. Projekty jsou stejné, pouze náročnost úkolů se liší. Psaní a čtení se učí různými metodami, podle toho, co kterému dítěti vyhovuje. Vše se děje formou hry, modelují písmenka, píší do písku. Materiál mají k dispozici pořád. Nejsou nuceny se naučit číst v určitý čas. "Proč bránit předškolákovi, aby se učil psát, když k tomu dozrál i když nejde ještě do školy, a naopak, proč nutit číst toho, kdo je ještě hravý a bude chtít číst za dva měsíce," ilustrují nám způsob vyučování naše hostitelky. Hodnocení dostávají školáci jako dopis: Tohle ti jde dobře, zamysli se nad tímhle...

Projektové vyučování nemá rozvrh hodin, učení střídá se s odlehčujícím programem, jde o to, aby dítě za rok obsáhlo určitý základ, který ve svém věku znát má. Samozřejmě, je to náročné pro pedagoga, musí si vést záznamy o každém dítěti, které dítě co kdy pochopilo. Náročná je práce učitelek také kvůli nutnosti poměrně detailní přípravy jednotlivých projektů, jednotlivých denních činností. Obavy z přechodu na jinou školu učitelky nemají: "Máme dohodu s jednou školou v Benešově, která jede podle osnov Obecné školy, ta naše děti přijme. Půjde jich celá banda, takže nebudou mít problémy ani se ztrátou kamarádů."

Jednou z nejpodstatnějších idejí, která stála u zrodu školky, je snaha, aby se školka stala součástí rodiny a rodina součástí školky. Základem je intenzivní vztah mezi rodiči a pedagogy. "Pořádáme rodičovská setkání, kde může každý říct svůj názor k provozu školky. Od příštího roku budou také v rámci školy různé kroužky, které zařizují rodiče." Spolupráce jde podle všeho dobře. Rodiče se také podílejí na různých akcích, pořádaných školkou - výlety, návštěvy divadel, letos zavedený den rodiny (nahradil den matek a den otců), oslavy začátku a konce roku.

V Arše se toho děje opravdu hodně. Děti obývají už čtyři místnosti, přijde další paní učitelka, uvažuje se rozšíření o další "palubu", 3. - 5. třídu...

Nezbývá než Arše popřát klidnou a šťastnou plavbu. Protože, když si děti přejí, aby škola trvala věčně, tak to asi stojí za to.

Autoři studují ETF UK.

Stručně a jasně: proč jsem podepsal iniciativu Impuls 99?

Pavel Smetana, synodní senior ČCE

Přiznám se, že nerad podepisuji masová prohlášení. Chci-li něco oznámit širší veřejnosti, pak to nejraději napíši sám. Iniciativu Impuls 99 jsem se rozhodl podepsat, protože jsem chtěl osobně podpořit vážné úsilí svých přátel, kterým situace v této zemi není lhostejná. Jako oni jsem velice zneklidněn současným vývojem v naší společnosti. Místo politické práce politikaření, hledání osobních výhod, úplatky na všech úrovních. V čele nejdůležitějších institucí se ocitli lidé, ke kterým nemohu mít úctu. Tak bych mohl pokračovat dál. Jak na tento stav věcí reagovat? Buď se rezignovaně stáhnout do soukromí, jak to činí mnozí naši spoluobčané. Nebo vzít vážně svou křesťanskou i občanskou odpovědnost a podpořit ty, kdo usilují o změnu společenské atmosféry. Vzdyť nejde o maličkosti. Poslední volba do senátu ukázala, ze vedoucí politické strany ztratily důvěru mnoha lidí. Nepřeceňuji sice zvýšenou podporu komunistů, avšak nechci tuto skutečnost ani podceňovat. Je ohrožena naše integrace do Evropské unie. A především jde o formování mladé a nejmladší generace. Jaký dostávají příklad? Jak se bude utvářet jejich duchovní a mravní život, nenajdou-li mezi předními osobnostmi lidi, ke kterým by mohli mít úctu. Iniciativu jsem podepsal a jsem připraven se i nadále jako křesťan angažovat v zápasu o demokratickou, čestnou a poctivou společnost. Totéž očekávám i od ostatních křesťanů.

Modlitba

Pozvánky:

Zveme Vás na seniorátní školku mládeže, která se bude konat v Heršpicích 5.-7. 11. 1999 s tématem: Roztřesená Země

Program:

Pátek - Lidé v nouzi - vyprávění o práci humanitárních organizací

Sobota - Apokalypsa v bibli - přednáška Jana Keřkovského

- Utrpení - konec věků? - přednáška Marka Zelenáka

- Koncert skupiny Psí vojáci

Neděle - Bohoslužby s vysluhováním VP, káže Marek Zelenák

Dovolujeme si Vás pozvat na koncert skupin Zuby nehty & Šarközi

V sobotu 23. 10. 1999 od 19:00, M klub, Mnichovice u Prahy.

Spojení vlakem z Prahy hl. n.: 17:19; 18:19 (směr Benešov).

Info: tel. 0204/ 640 801 - Robert Šmejkal

 SEMINÁŘ PRO UČITELE NEDĚLNÍCH ŠKOL A NÁBOŽENSTVÍ,

se bude konat v sobotu 6. listopadu 1999 ve sboru Českobratrské církve evangelické v BRNĚ I, OPLETALOVA 6.

Přihlášky na seminář posílejte na adresu:

Syn. rada ČCE, pošt. př. 466, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1

NEJPOZDĚJI DO 20. ŘÍJNA 1999 

Ve sboru ČCE v Olomouci a na synodní radě ČCE (K. Šilarová)

si můžete zakoupit sbírku kázání Jana Nohavici z let 1996 - 97

VÍRA CHODÍ PO VODĚ

Cena jednoho výtisku je 50,- Kč.

Knížku nezasíláme, je třeba si ji vyzvednout osobně.

Církevní konzervatoř v Kroměříži připravila nové CD pod názvem

EX UNO FONTE

Můžete si jej objednat přímo na Církevní konzervatoři, Velké náměstí 112, 767 01 Kroměříž, a bude vám zasláno na dobírku. CD si můžete zakoupit také v ústředí EA na synodní radě ČCE v Praze (L. Eliášová). Cena je 250,- Kč.