Neboť tvé jest... Život v literatuře Daniel Rejchrt Rozhovor s Fedorem Gálem Blízkost v různosti - Tereza Kellerová, Hana Dusová Kdo je cizí? - Erazim Kohák Stručně a jasně Ve svobodě - ze sjezdu mládeže Anketa - Co si zakazuješ? Otázky víry - Druhý křest Co mne zaujalo? - J.Štefan, J.Sokol Doporučuji: Jakub Zeman Reakce Ecce homo homo - Matouš Zoubek O dětech a homosexuálních párech - Zd. Matějček Náboženství a odpovědnost ve světě - Jana Konstantinová Hledáme studentského faráře Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar Oznámení, nabídky, inzerce

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Prej nesednou mu už na lep, nesednou, prej nesednou mu už na lep, nesednou, dábel je stará mrcha, promění se a přestrojí, zas sednou mu na lep - zas sednou.   Zas vyseknou mu poklonu, vyseknou, zas vyseknou mu poklonu, vyseknou, když je krásnej, chytrej, mocnej, nevadí, že je tak zlej, zas vyseknou mu poklonu, vyseknou.           Svatopluk Karásek

 
 
Neboť tvé jest...
 
MODLITBA PÁNĚ

Pavel Jun

Ačkoli by se mohlo zdát, že tato povídka se ke srovnávání s biblickým pohledem příliš nehodí, je zde pole, na němž se mohou střetnout. S odvážným mladým mužem, autorem, totiž můžeme nějakým způsobem přicházet k pravdě. Stejně tak i nad Písmem, na němž má nejeden z nás ve víře postaven svůj život. Kafkovo lnutí k pravdě ho ve způsobu psaní vede k věcnosti a popisu. Také k neúprosnému pohledu na skutečnost, se kterým souvisí i přísné zpytování vlastní pravdivosti. Proto bychom dělali chybu, kdybychom jeho dílo odmítali chápat doslovně a vždy hledali skrytý význam. Pokud Kafka opravdu o tom, co je skryto, píše, pak tak činí výslovně a otevřeně a ne v obrazech. Proto i sen (a v tomto textu jsou také sny) je takovým snem, jaký se může zdát i nám. A co se nám jeví jako podivné a naší zkušenosti se vymykající, má svůj význam položen právě tím, že se nachází uvnitř docela běžného okolí. Popis jednoho zápasu je složen ze zlomků a krom malé části za Kafkova života nevyšel. Ačkoli jde o jeho první zachované dílo. Je všeobecně známo, že za možnost číst veškeré texty z Kafkovy pozůstalosti vděčíme Maxu Brodovi, který je navzdory jeho přání nezničil. To platí i pro tuto povídku. Vyčerpávající rozbor nejen že by byl nad mé síly, ale přesáhl by i prostor, který je mi vymezen. Nebudu se proto popisem jednotlivých peripetií zabývat více, než bude nezbytně nutné k objasnění motivu, o který mi půjde. Tím se také omlouvám všem těm, co tuto povídku znají a mají rádi a budou v mé úvaze mnohé postrádat. Budu však rád za každého jednoho čtenáře, kterého tento můj pokus přivede k četbě.

Každý jeden člověk je jedním světem. Dívky prominou, Kafka mluví o mužském. V něm záleží na tom, jakým krokem právě jdeme a jak těžce došlapujeme. Sedíme-li, pak na tom, jak pevně. Žádné střetnutí "dvou světů" není možné bez konfliktů. V takto utvářeném prostředí tedy začínáme, okolo dvanácté začíná cesta jednou krásnou nocí. Vyprávějící není sám, až na dva "úseky volnosti" je vždy přítomen druhý muž. Není jen divákem, je "zde" a je stále třeba k němu vystupovat. Je další rozumem vedenou vůlí. Postavy jsou ostře ohraničeny, jak se však příběh proměňuje, navzájem si některé postoje propůjčují. Sledujme je po dnešní Národní třídě a po nábřeží kolem věže ke Karlovu mostu. Jsme svědky střetnutí dvou nesmiřitelných protivníků, dvou cizích lidí okolnostmi (víceméně náhodnými) svedených dohromady. Na takovém pozadí můžeme vidět, jakým darem je skutečnost, že si někteří navzájem cizí být nemusí. Zde však nic takového nenajdeme. Přesto se tito dva drží (nebo jsou drženi) spolu. Začíná "Povyražení", část dokazující, že "nemožné je žít". Vyprávějící se uzavírá do sebe a zatímco mu jeho známý vypráví (jistě je slyšet jeho hlas a on je vzpomínáním zaneprázdněn) podniká sveřepý pokus o osvobození ze sevření danosti. Bylo řečeno, že v textu jsou také sny. Nebudu se zabývat pokusy o jejich výklad. Je však třeba říci, že ani létání mezi sochami na Karlově mostě, ani zběsilá jízda na známém (jistě snové) mezi sny nepatří. Ano, i v povídce dostávají atributy čehosi neobyčejného, jde ale spíše o představy. Ke snění zbývá přejít ještě krok.

Jako by bylo třeba se ke snu nejprve dostat. Najít místo, kde lze být spokojen. Něco takového se ve spánku může přihodit i nám. Známý padá a vyprávěč je sám. Ocitá se ve skutečně zvláštní krajině - jen v nás je a jen s námi trvá. Není divu, že tuto příležitost chápe jako dar. Sám říká: "Bylo opravdu zapotřebí, abys byl odveden někam jinam," tvůj život byl jednotvárný, "ale což nebyl také ohrožen?" Vprostřed těšení se a pronikání dovnitř kdosi přichází. Následuje příběh tlouštíka a modlila. Také příběh o překročení hranice, za níž již dva nejsou cizí. Tlouštík mluví o svém příteli modlilovi. Jeho přítel je zvláštní stvoření, má na srdci tak podivnou řeč, že v ní nemůže nebýt sám. Přesto mu tlouštík naslouchá. Slyší o zvláštním místě chráněném před krutostí, kterou lidem nutí prostá všední skutečnost. Je jisté, že mezi dvěma pevnými konstatováními: "Je ale vedro." a "Svačím tu v trávě." je příliš mnoho věcí, které stojí za to, aby byly vyřčeny. I kdybychom měli riskovat, že tím některé z nich ztratíme. Proto každé soužití i jen krátké setkání vyžaduje jistý díl sebezapření. Přijetí "veřejné tváře". A proto je jen těžké udržet si uprostřed ostatních svou tvář. Ptáte se: Jak k sobě ti dva přátelé vyšli? (Vždy musí vyjít dva.) Musím říci, že to nevím. Je tu někde mezi vyprávěním a nasloucháním, rozpačitostí a rychlými postřehy ukryt nejvzácnější poklad, na který můžeme mezi lidmi narazit. Cosi, co nám dává možnost nebýt cizí, ale hledejte jej... Snad jsou upřímní (toto jsou jen náznaky stop pro vyšetřovatele), alespoň se o upřímnost odmítají přít. Snad se nebojí říkat více, než je k porozumění nezbytně nutné, nebo jen mají tolik, co říci. Snad se podobají, nebo dokáží prohlédnout tak hluboko, že i oni naleznou podobnost. Ano, jsou si podobni - nikdo jim nemůže zabránit pochválit krásný den, žertovat a bavit se. Že si vůbec nepřipadáte jako nad Kafkou? Není nutné se ukvapovat. Je zde totiž otázka. Není toto jen neskutečným snem? Anebo skutečným snem, který si však můžeme pouze nechat zdát? Není to jen výhled, který na chvíli zahlédneme, abychom si museli uvědomit, proč vlastně jsme smutní? Vždyť sen je smeten, okolí je opět velice důležité. Nacházíme se na Petříně. Vypravěč i známý bok po boku. Řeč je nyní o lásce. Otázka nyní zní: Nedával snad mým poměrům nedostatek lásky výjimečný a veselý, neobyčejně veselý ráz? Tak je možné žít docela spořádaně a odpovědně, do značné míry jistě spokojeně. Ale když se nám chvíli co chvíli svírá hruď a hoří tváře, radostně zdravíme i daňové úředníky a skáčeme pod kola automobilů, pak je opravdu třeba hrozit se toho, co přijde. Láska je nevyzpytatelná a nebezpečná věc. Snad jen smrt nás může zachránit. Jak to také vyprávějící svému známému radí.

Neukončil jsem minulý oddíl zrovna vesele, možná ještě o něco neutěšeněji než Kafka sám. On i v nezdařilosti a nešťastném způsobu, jakým se snažíme přece jen s lidmi být, nechává otevřenou cestu dál. Ano, dokazuje, že nemožné je žít. Ukazuje ovšem i na marnost sebezhouby. Abychom byli v tázání upřímní, musíme uznat, že nejsou pouze ty chvíle, kdy si snadno řekneme, že život sice není lehký, ale "docela to jde". Občas sám zjišťuji, "jak málo je možné žít", a s tím souvisí i to, že se svým bližním snažím do života mluvit spíše opatrně. Co může být pomocí v takových zlých chvílích? Lékaři vždy začínají snahou o základní a prosté zachování života. Pak se teprve lze zabývat následky a snad i příčinami. Také pro nás by toto mohlo být vodítkem k opatrnému, ale pevnému odmítnutí nebytí. To nám může být užitečné, když o samotě zvažujeme svůj život. Jak ale můžeme pomoci člověku v nouzi? Jak "lehká" mohou být naše rozumnou úvahou podložená slova. Snad je zde jakási možnost. Zřejmě opravdu můžeme vycítit, kdy a jak podat ležícímu ruku a také kdy ustoupit stranou, abychom již stojícímu nebránili v pohybu. Zřejmě jsou chvíle kdy klidné slovo, úsměv nebo i jen naslouchání mohou zvrátit i velmi nešťastný osud. Je nám tak dána veliká možnost nechávat vzejít radosti uprostřed strastí světa. Myslím, že i v tomto ohledu nám může být Franz Kafka užitečný. To, že píše věcně a konkrétně, s citem pro věci, obrací i čtenářům oči ke skutečnosti. Nejen aby si všímali, že nejsou kolem nich jen věci spořádané, ale aby prohlédli krásu a neobyčejnost docela všedních maličkostí. Ony nejsou úplně samozřejmé. Pak také myslím, že nám bdělá pozornost soustředěná na věci kolem nás umožňuje nalézt prostá a trvající řešení našich nesnází. V jedné své mnohem (o 16 let) starší povídce Kafka píše: "A ty bdíš, jsi jedním ze strážců, nejbližšího najdeš, když zamáváš hořícím dřevem z hromady chrastí vedle sebe. Proč bdíš? Jeden musí bdít, praví se. Jeden zde musí být." Každý z nás může být (a každý jiným způsobem) takovým strážcem. Myslím, že i pro to, že Kafka toto ví, je "zakopnutí" právě o jeho dílo tak šťastné.

Na Písmu postavená úvaha by zřejmě měla oprávnit a na opravdový základ postavit jí předcházející text. Proto není možné uhnout před nesnázemi, které nám nadějné tvrzení přináší. Mluvíme o pomoci druhým, ale cožpak sami často nepotřebujeme podat pomocnou ruku? Rádi bychom vnášeli pořádek do života svých bližních, ale cožpak se často sami neztrácíme ve zmatku a starostech? Nejsme snad často sami stejně uzavření a osamělí jako vyprávějící a známý? Neskrýváme často až příliš mnoho pozornosti sami pro sebe? Tyto otázky nám mohou vyvstat, přemýšlíme-li nad svým vztahem k druhým. Ovšem nemohli bychom být příliš platní, kdybychom úplně pomíjeli své vlastní strachy a bolesti. I to, o čem se obáváme přiznat, že je v nás skryto. Ano, věřící člověk, který přemýšlí o svém vlastním postavení ve světě, je od určitého druhu strachu a od propadání marnosti oproštěn. Zároveň mu ale zde není k životu vyhrazeno žádné privilegované místo kdesi na obláčku a on musí zodpovědně vážit své činy. S odpovědností ve šťastném případě pramenící z lásky ke stvoření. Jako takový by se neměl příliš zabývat sám sebou, měl by být otevřený starostem druhých. Podle mého soudu ale není pravda, že by měl sám sebe úplně přecházet. Jistě není lehké vyrovnat se i se všemi nesplněnými přáními, nenaplněnými sny a nedotaženými snahami. Vzpamatovat se ze střetnutí se zlou vůlí, lží i vlastní omezeností. I ve chvíli, kdy nám nikdo z blízkých a ani nikdo další nemůže přijít pomoci. Je zde zastánce, kterého od nás nemůže oddělit žádná zeď ani mříž (ani ta, co ji stavíme v sobě). A má pro nás zprávu, jež přináší zároveň útěchu i odvahu. Ujišťující nás, že ač nám to nyní připadá nepochopitelné, jsou všechny tajné úskoky a svody stále pamatovány. A i to všechno, co jsme ztratili a zapomněli, nám bude zjeveno. Říkající, že to, co se nám dnes může zdát nepřekročitelné, nad námi nemá konečnou moc. Amen

Daniel Rejchrt - student bohosloví

Zpět na obsah

FG: To slovo jsem vždycky chápal intuitivně ve vztahu k lidem nepatřičně oddaným věci svého náboženství, národnosti či politického přesvědčení. Každý z nás je tak trochu fanatik. Takový, kterého mám na mysli, je však člověk, který je ochotný vzít do ruky zbraň, aby prosadil svoje ideály proti "nepřátelům". Už samotný pojem "nepřítel" je pro fanatika strašně důležitý. Normální člověk nepotřebuje k tomu, aby se utvrzoval ve své víře či přesvědčení, nepřítele. Nepotřebuje někoho tlačit do kouta, bát se, nenávidět.

FG: To slovo snad nikdo nepoužil. Někdy jsem se ale tak mohl jevit. Je to asi tím, že když jsem pro nějakou věc zapálený, tak ji prosazuji velmi ohnivě. Umím být v diskusích dramatický, někdy používám i trochu populistické argumenty. Umím prostě dělat věci, které bych si v normálním akademickém životě nedovolil. Umím použít argumenty, které se mi hodí, a zamlčet ty, které se mi nehodí. Dokážu si představit, že se svým oponentům mohu v takové chvíli jevit jako tak trochu posedlý svou ideou. To přiznávám. Stávalo se mi to hlavně v době, kdy jsem byl aktivní v politice.

FG: Jsem o tom přesvědčený - třeba fanatici vědy, umění, životního prostředí apod. Podstatné je, že po nich nezůstávají mrtví. Hlavní problém je však v tom, že běžný pozorovatel neumí rozpoznat další roviny, které jsou pod fanatickou argumentací a chováním skryté. Sám jsem potkal v životě nemálo lidí, kteří jakýmsi vnějším fanatismem zakrývali velmi pragmatické pohnutky, motivy a cíle. Velkou roli hrají prachy, touha po moci a vlivu. Takový člověk se dokáže prezentovat jako oddaný vlajkonoš nějaké věci, a přitom mu jde o naprosto osobní cíle. Já sám jsem viděl například Vladimíra Mečiara, když byl nadšeným služebníkem federace a vzápětí samostatného "Slovenského štátu". Viděl jsem ho velmi nadšeně vést politické seskupení, které bylo liberální (Verejnost proti násiliu - VPN) a vzápětí se stal lídrem velmi nacionalistického vládního seskupení. Potkal jsem lidi, kteří se mi jevili jako fanatičtí nacionalisté, a dnes je vidím jako majitele velmi lukrativních podniků, které zprivatizovali a na své původní ideály úplně zapomněli.

FG: Já osobně jsem se setkal s velmi vyhraněným antisemitismem. Kdo jsou jeho nositelé? Jsou to fanatičtí katolíci, kteří nenávidí Židy za to, že jim zabili Krista? Nebo kdo to je? Viděl jsem v akci skinheady. Co je to za lidi? Nejsou to fanatičtí přívrženci nějaké ideologie? Nebo jsou to jenom zmanipulovaní puberťáci? Je však velmi těžké dešifrovat motiv jednoho každého z nich. Obecně se mi však pod slovem "fanatik" vybaví další slovo "deviant".

FG: V našem kulturním kontextu je běžný občan charakteristický značnou mírou lhostejnosti. V této mase se pohybují maličké skupiny lidí, které si myslí, že globalizující a globální trend je zbavuje podstatného znaku jejich identity - náboženské, národní a možná i politické. Protože, že se cítí být osamoceni v této nechápající mase, tak se prostě projevují. Druhá možnost je, že pokud dříve žili různí, např. fundamentalističtí, představitelé různých náboženství v izolaci v různých enklávách, ostatní se o nich nic nedozvěděli. Dnes jsou velmi transparentní a díky moderním informačním technologiím a médiím se prosazují po celém světě. Třetím faktorem je migrace obrovských mas lidí. Průvodním znakem této migrace je i míšení kultur, náboženství a politických ideologií a narůstání tenzí mezi nimi. Čtvrtým podstatným znakem je obrovská přelidněnost, populační boom. Kde je přehuštěnost individuí na malém teritoriu, tam vypuká agrese nevídanou silou. Příčin je ale daleko více.

Nepodceňoval bych však instrumentální zázemí. Když jsem byl v Izraeli, slyšel jsem příběhy lidí, kteří se obložili výbušninou a spáchali politicky motivovaný sebevražedný atentát. Slyšel jsem, jak se dělá jejich nábor. Na jedné straně otevřené dveře do nebe, na druhé vyřešení existenčních problémů celé rodiny. Rodina je alfou i omegou života těchto lidí. Mnozí z nich se obětovali právě pro svou rodinu. Co je motivací pro člověka, který posledních 15 let nezavadil o práci? Za mnohými "fanatismy" se prostě skrývá něco úplně jiného, než se na první pohled jeví.

FG: Každá epocha má svoje problémy. Konec tohoto a začátek příštího století asi budou poznamenány i tímto problémem.

FG: Čím víc lidí je frustrovaných, tím je lehčí je mobilizovat. Hlavně pokud součástí takové mobilizace je rozdávání guláše nebo odpustků.

FG: Lidi bez sebevědomí, lidé s pocitem, že nemohou vzít život do svých vlastních rukou, lidé, kteří se cítí v mase bezpečnější, lidé tlačení něčím či někým do kouta. A na druhé straně jsou to charismatičtí lídři, kteří propadli iluzi vlastního mesiášství.

FG: Já ten pocit nemám.

FG: V našich podmínkách bych mluvil spíše o xenofobii. Jeden velikán české kultury tvrdil, že smysl českých dějin spočívá v konfrontaci s německým živlem. To obsahuje značně xenofobní aspekt. A protože tu dnes nejsou Němci, tak kdo jiný zbývá pro takový pohled než Cikáni a cizinci. Ne však ti bohatí! Výzkumy veřejného mínění ukazují, že cizinci z bohatých západních zemí jsou tu vítáni, protože mají plnou peněženku. Předmětem averze jsou migranti z Východu. Ti jsou opředeni mýty, že s nimi přichází mafie. Toto už není jen o fanatismu a xenofobii, ale o malosti.

FG: Je to taky nestandardní chování. Jednou jsme na Slovensku rozvíjeli s několika sociology koncept "pozitivních deviantů". Dosud jsem mluvil jen o těch negativních. Ti "pozitivní", to jsou lidé neuvěřitelně kreativní, permanentní rebelové. Pořád se jim něco nelíbí a hledají stále nová řešení. Tito jsou také mimo normál. Pro normální, běžný život jsou třeba trochu těžko nepoužitelní, ale vytvářejí nová paradigmata. Protože, po čem touží normální člověk, je pohoda a klid. A tihle lidé zbavují takových pocitů. Znám jich mnoho a tvrdím, že 80% z těch, kteří stáli v listopadu 89 v první linii, jsou dnes tam, kde byli předtím - tzn. mimo pevné společenské jádro. Zase nespokojení, hledající nová řešení. Jsou tak trochu posedlí svými vizemi, ale co? Jsou to fanatici dobrého, pokud neujedou úplně. Pro mě je hranice normality tam, kde neubližuju ostatním jenom tím, že mám jiný názor na svět. Neměl bych si též myslet, že můj názor může znásilnit většinu a udělat ji hloupou, nevědomou. Na druhé straně je to hrozně těžké. Když se podíváte třeba na dějiny vědy, tak lidé, kteří měnili paradigmata - to byli vždycky osamělí rebelové, kteří začali ničit to, co do té doby stálo. Nejdřív jeden, pak deset, sto a znovu z toho byla norma. A znovu přišel další rebel... V tom je smysl dynamiky světa okolo nás.

FG: Byl bych hrozně nešťastný, kdybych při prosazování své vize někomu ublížil. Zakazuju si ve svém zájmu někomu ublížit - dotknout se, ponížit. Přesto jsem v životě urazil a ponížil, protože existují konflikty, do kterých jdu i přes toto vědomí. To byl např. problém lustrací v r. 1990, kdy jsem šel do osobního střetu s několika lidmi. Bylo mi jasné, že princip je v tu chvíli důležitější než osobní vztah. Zůstává to však ve mně jako trauma, i když se zdá, že jsem to třeba vyhrál. Nevyhrál. Byl jsem také iniciátorem prvního odvolání Mečiara v roce 1991. Ocitl jsem se v situaci, kdy tu stál člověk, který podle mne porušil pravidla hry všude, kde se dalo, a na druhé straně stálo 80% slovenské veřejnosti, která ho milovala. On byl hrdina a já ďábel. Chtělo to ode mne kus zvláštního fanatismu, abych se do tohoto konfliktu pustil.

FG: Zdálo se mi, že on je prostě "škodná", že lidé nemohou být závislí na jeho paranoie. Šlo o držku, to chce trochu nějakého fanatismu, který se opírá o víru, že principy jsou důležitější než prestiž či bezpečnost.

FG: Byl to můj odchod z aktivní politiky. Po odchodu Mečiara jsem odešel z politiky, protože jsem se stal nejméně oblíbeným politikem na Slovensku. Takový politik nemůže být předsedou nejsilnější politické strany. Odstoupil jsem z funkce předsedy VPN a druhý den jsem zjistil, že se jako řadový občan v té zemi nemohu pohybovat. Ne že bych se bál zmlácení či zabití, ale pro praktický každodenní život to bylo neúnosné. Řekl jsem si, že v tuto chvíli je mou povinností žít normální život. Tak jsem se přemístil tam, kde bych mohl žít. Motivem mého odchodu bylo prostě to, že jsem se necítil dobře. Pocit pohody je hrozně důležitý pro všechno. A ten jsem v té době doma neměl.

FG: Dnes se to těžko vysvětluje, ale za komunistů se naše životy odehrávaly v malých uzavřených komunitách, a to byly skvělé party. Štve mě, když se dnes řekne, že za komunistů jsme nežili. Bylo to sice poznamenáno stigmatem uzavřené společnosti, ale hodit to za hlavu nemá smysl.

Zpět na obsah

Zpět na obsah

V České republice je zhruba 0,5 milionu sluchově postižených lidí. Z nich tvoří naprostou většinu starší lidé, jejichž sluch se zhoršil s přibývajícím věkem. Těch, kteří se s vadou sluchu narodili nebo jejichž vada vznikla v dětství, je u nás zhruba 15 tis. Pro rozvoj řeči a komunikace je podstatné, zda vada vznikla ještě před rozvojem řeči nebo až po něm.

"Hluchota je jedním z faktů života. Lidé, kteří neslyší, žijí životy, které se v některých ohledech liší od životů slyšících lidí. Nejsou však méně hodnotné. Jste-li schopni přijmout hluchotu jako odlišnost, nikoliv jako defekt, zjistíte, že vám to pomůže najít potěšení a radost z výchovy "normálního" dítěte. Některé z těchto radostí jsou stejné jako radosti zažívané se slyšícími dětmi, jiné se liší, ale jsou právě tak naplňující." /Z knihy "Vaše dítě neslyší?" - Freeman, Carbin, Boese/

Někteří slyšící lidé přistupují k lidem neslyšícím s mnohými předsudky. Pro sluchově postižené je velkým problémem komunikace s okolím, srozumitelná řeč se rozvíjí s obtížemi. (Však je také velmi rozšířené používání nepřesného pojmu "hluchoněmý".) Zde je předsudek největší: je v nás zakořeněno, že schopnost mluvit srozumitelnou a gramaticky správnou řečí vypovídá jednoznačně o inteligenci. A tak je mnohdy na sluchově postižené lidi pohlíženo trochu spatra. Stejně tak je pro sluchově postižené nepříjemné, že znaková řeč, kterou používají, je mnohdy znevažována jako podřadná a primitivní.

"Ve věku, kdy je komunikace tak důležitá, je nechápání toho, co se kolem děje, velice děsivou představou. Vyřadí vás to z dění a zůstanete osamoceni. Nebo se pokusíte najít ostatní, kteří jsou na tom stejně, abyste si s nimi mohli vyměňovat své zkušenosti." /Lattin/

"...Ach, lepší

   Mezinárodní setkání hluchoslepých

 Ve dnech 9.-16. června 1995 se v Dánsku konalo první mezinárodní setkání hluchoslepých - OUTDOOR ACTIVITY WEEK. Byla jsem požádána o asistenci a doprovod při této akci pro Janu. Znovu jsem pročítala knihu o Heleně Kellerové od J.Jarošové - Via Lucis. (Helena Kellerová oslepla a ohluchla v raném dětství po nemoci. Všichni si mysleli, že je i těžce mentálně postižená a že není možné s ní komunikovat. Až její asistentka zjistila, že komunikace je možná pomocí doteků a symbolů; pod jejím vedením se Helena naučila dorozumívat se s okolím, vycvičila se v sebeobsluze i v mnohých náročných úkonech, vystudovala vysoké školy. Stala se známou také pro svou houževnost, s jakou se učila žít se svým postižením.) "Helena se přidržovala bočnic, opatrně se přemístila na sedačku a uchopila vesla. Slunce začínalo připalovat a Helena ho zřetelně cítila na své pravé tváři. Věděla, že dokud bude mít slunce po pravici, jede přímo na jih, tedy ke středu jezera. Počítala v duchu záběry svých vesel. Už dávno měla vyzkoušeno, kolik jich za bezvětří stačí, aby se dostala na volnou hladinu, do hloubky." To byla citace z literatury, která je běžně dostupná v českém jazyce a která, jak jsem doufala, pro tuto příležitost postačí.

Z pozdějších podrobnějších informací zaslaných organizátory jsem si udělala přibližnou představu o náplni zmíněného týdne a snažila jsem se trochu připravit - učit se Braillovo písmo (slepecké bodové písmo) a Lormovu abecedu (psaní písmen do dlaně) a hlavně se seznámit s Janou, která byla do Dánska vyslána za naši republiku. Díky nadaci Olgy Havlové, která Janě zaplatila vlakovou jízdenku, jsme mohly odeslat přihlášku s předem vybranými aktivitami a sporty.

Jana je 17letá slečna, studentka gymnázia, která již na první pohled překvapí svým příjemným vystupováním a nezávislostí i přes své těžké postižení. Nezasvěcená osoba by jistě vůbec nezpozorovala žádnou odlišnost. Sluchadla jsou schována pod vlasy a slepeckou hůl nepoužívá, protože chodí jen po velmi dobře naučených cestách a pohybuje se jen tam, kde to zná - jinde by ztratila orientaci. Abychom poznaly, jestli se Jana nebojí koní, byly jsme společně ještě před odjezdem na hipoterapii a myslím, že se jí to dost líbilo. Byla to naše poslední příprava na týden venkovních aktivit. Cesta byla sice dlouhá - trvala téměř 24 hodin, ale měly jsme si hodně co vyprávět. Na nádraží nás čekal jeden z organizátorů - ředitel chráněné dílny pro hluchoslepé.

Na setkání přijelo 100 účastníků ze 12 evropských zemí a organizační zajištění bylo hodné obdivu. Asistent tam byl proto, aby uměl a věděl a komunikoval kdykoli a s kýmkoli. Byla to pro mě velká zkušenost - komunikovat bez znalosti jejich komunikačního systému. Postižení účastníků bylo velmi odlišné co do typu a stupně rozsahu, a proto i komunikační systémy byly rozdílné. Jana byla jedinou účastnicí, která se mohla dorozumívat orální, mluvenou řečí, a to dokonce nejen svojí rodnou řečí, ale také německy. Snaha o komunikaci převažovala, jazykové bariéry úplně padly alespoň při tanci, i když bylo stejně pro některé z účastníků těžké pochopit, proč nerozumíme jejich jazyku.

Všechny aktivity po celý týden byly připraveny tak, aby si každý z účastníků užil to, co nejvíce odpovídá jeho schopnostem a náladě. Od vaření na ohni přes piknik na ostrově a stanování až po zpívání a tanec u táboráku. Užily jsme si s Janou všeho, vykoupaly jsme se i v moři. Ze sportovních aktivit jsme si vybraly kanoistiku, jízdu na koni a cyklistiku na tandemovém kole. Při sportu překonávali účastníci překážky zejména v boji každý se sebou samým. Dost času bylo věnováno zábavě v zábavních parcích, na hudebním festivalu postižených, na diskotékách i při závěrečném divadle "Cesta do Tunisu", předváděném studenty ze školy pro hluchoslepé v Aalborku.

Celá akce v Dánsku měla velký význam. Ráda bych ocitovala písemné vyjád- ření Jany po návratu domů, kterým je smysl celého týdne vyjádřen nejlépe: "Abych pravdu řekla, do Dánska jsem nejela zrovna s velkým nadšením. Byla jsem dost nervózní. Neměla jsem žádné zkušenosti s hluchoslepými lidmi. Důvod byl ten, že byla doba, kdy jsem se nemohla vyrovnat se svým těžkým postižením. Odmítala jsem veškerou pomoc. Neměla jsem žádný zájem setkat se s takovými lidmi. Měla jsem svůj vlastní svět, který byl černý a beznadějný. Ale to už je dávno pryč. Ti lidi mi naopak pomohli. Plně jsem si uvědomila, jakých chyb jsem se dopustila a jak moc jsem ublížila své rodině. Hlavně mamince. Už nemám pocit, že jsem na tomto světě úplně zbytečná. Že naopak mohu pomoci lidem, kteří jsou na tom hůř než já."

 Zpět na obsah

V sobotu odpoledne byla jednou z nabídek přednáška Kumara Vishwanathana (Inda, který pomáhá českým Rómům) na téma "svoboda, jak jí rozumějí Rómové". Ponechávám stranou, že téma nebylo striktně dodrženo. Kumar nám dal možnost klást otázky, které nás zajímají, a jeden bráška vyslovil názor, že Rómové, kteří odcestovali do Kanady, se tam stejně nebudou mít lépe, protože se ani tam nezbaví pocitu rasové diskriminace. Pochopila jsem to tak, že jejich problémem je něco jako "programové mučednictví".

A Kumar začal vyprávět o svých cestách vlakem. O čekárnách, ve kterých vždy zřízenci kontrolují pouze přespávající bezdomovce, opilce a lidi s tmavší pletí (tedy i jeho). O policistech, procházejících vagóny (všichni je známe), kteří se vždy zastaví před kupé, kde jede on a legitimují ho. O železné pravidelnosti, se kterou se tyto příhody opakují. Každé jeho slovo mě bodalo. Klidným, procítěným hlasem mě obviňoval. Připomínal, jak si pevněji chyt- nu peněženku, když do tramvaje nastoupí skupinka Ciká- nů. Jak si pomyslím: "Kde na to ta ženská vzala peníze?", když vidím Cikánku nakupovat velký a drahý nákup. Jak si o slušně oblečeném Arabovi s mobilním telefonem řeknu, že to bude mafián. Připomněl mi i to, že když jsem v prváku na vysoké přišla do třídy a uviděla tam jednu Rómku, podivila jsem se: "Cikánka na vysoké škole? Co tady dělá? To asi nebude moc skvělý prospěch."

Já, která Rómy hájím, kde můžu, která z hloubi duše nenávidím rasistické řeči a vtipy. Já, která jsem rasismus ze svého rozumu dávno vytlačila, byl-li tam vůbec někdy. Ale co mé srdce? Někde hluboko, lecčíms přikrytý, je tam rasismus schovaný. Nejradši bych tahle místa svého srdce zavřela a neukázala je nikomu. Ale Bůh je odkryl. Vím, že tyto pocity jsou tak podvědomé, že je sama nemohu nijak ovládat. Ale vím také, že mi je Bůh připomněl proto, že mi chce pomoci je řešit. Tím, že mi tyto věci byly připomenuty skvělým člověkem poněkud jiné barvy pleti, mě zasáhly velice silně. Konečně jsem nejen věděla, že to je hrozné. Konečně jsem to i cítila a styděla jsem se až do morku kostí. Děkuji Bohu za Kumara Vishwanathana a za jeho nádhernou službu. A děkuji Bohu i za to, že mu není jedno, jaké jsou jeho děti, že je upozorňuje na chyby, ukazuje jim cestu a dává sílu začít jinak. Nespokojuje se s vnějšími projevy, ale nabízí nám možnost vyčistit i své srdce. Vím, že i kdyby mě celý sjezd nezaujal, tohle mělo svůj smysl.

Přijměte, prosím, moje povídání nejen jako pozvánku ke zkoumání svého srdce ve vztahu k Rómům, ale i jako pozvánku na příští sjezd. Abych vás nalákala ještě více, přidávám, že zde také skvěle zpíval a přednášel Sváťa Karásek, (jeho upřímné, prosté svědectví o jeho vztahu s Bohem je velmi inspirující), že jsme zažili krásné společenství při bohoslužbách a večeři Páně, že jsem ochutnala asi dvacet druhů výborných buchet a že mé tělo potom velice vděčně přijalo možnost si zaplavat v místním bazénu. Věřím, že každý, kdo přijede na sjezd s otevřeným srdcem, najde něco, co ho osloví. A i kdyby ne, prožije si určitě spoustu hezkých chvil s přáteli.

Marie Klasová

Zpět na obsah

Zakazuju si sebelitování, malomyslnost a pasivitu. Vše, co vede k ostatnímu hnití.

studentka, 22 let

student, 24 let

Zoufat.student, 22 let

Lhát, krást, zabíjet, to je asi tak všechno.pracující, 23 let

Abych něco nepřeháněla. Abych měla míru.

studentka, 21 let

 Zpět na obsah

Otázka druhého křtu (pokřtění člověka, který již byl pokřtěn jako nemluvně, v dospělém věku poté, co se sám rozhodne následovat Boha) je dnes otázkou velice ožehavou. Mnoho se o něm mluví a leccos bylo i napsáno, přesto mám pocit, že toto téma nebylo zcela vyčerpáno a ráda bych se k němu také vyjádřila.

První pohled chápe křest jako symbol Kristovy oběti a tím Boží milosti. Tato milost je čistě Božím darem a v kříži Pána Ježíše se nabízí každému člověku. V tomto pohledu na věc tedy není nic špatného ani nelogického na křtu nemluvňat. Bůh se nám ve své milosti nabízí, udělal to už dávno před naším narozením a člověk sám už k tomuto činu nemůže nic přidat. Křtem se tak vlastně vyjadřuje: Bůh sám Tě tak miluje, že se za Tebe vydal a nabízí Ti život, i když Ty to ještě nevíš. Považuji tento postoj za legitimní.

Druhý pohled považuje křest za symbol odpovědi člověka na tuto Boží milost. Opírá se o biblické slovo z Ř 6,4 či Ko 2,12, kde křest je symbolem pohřbu starého člověka, který s Bohem nechtěl nic mít, a povstání člověka nového, který Boží milost přijímá a který chce s Bohem na své cestě životem počítat. Tento přístup ke křtu tudíž kromě vody předpokládá i víru křtěného člověka, protože přístup k Boží milosti člověk získává vírou (Ř 5,1-2). Dalším často citovaným místem z Bible je Mk 16,16 - "Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen...".

Pokud je ovšem křest chápán jako vyznání víry křtěného, je zřejmé, že křest nemluvněte není doopravdy křtem. (Je možné, že se malé děti rodí s vírou, nechci se o tom přít. V každém případě ale během života víru ztrácí, aby ji mohly opět nalézt. Věřím, že dítěti, které zemřelo dříve, než se stalo duchovně zodpovědným za svůj život, křest chybět nebude.) V tomto pohledu potom není "druhý křest" křtem skutečně druhým. Nejde tady o pýchu, vzpouru, pohrdnutí Boží milostí, ani o snahu zajistit si spasení. Jde (alespoň většinou) o snahu poslouchat Boží slovo tak, jak jsem je pochopil. Není i tohle logické?

Pokusme se, prosím, všichni odhodit předsudky a podívat se na svět očima druhého. Myslím, že nemá vůbec smysl vést pouze diskusi, zdali druhý křest ano, či ne. Je to, jako kdybychom se hádali, je-li v létě 40oC nebo 25oC, a opomněli přitom, že jeden z diskutujících bydlí v Praze a druhý v Casablance. Nepředpokládám, že je možné, aby každý trošičku ustoupil, protože bychom zradili logiku věci a vytvořili paskvil. Je možné vést diskusi o tom, co je to křest, ale bez vyřešení této základní otázky je shoda v tom, je-li druhý křest přípustný či ne, nemožná.

Marie Klasová, studentka pedagogické fakulty

 Zpět na obsah

Zatímco ve světě zuří druhá světová válka, malá vesnice kdesi v Čechách je jakoby mimo čas. Jako by ani tuto tíživou okolnost nevnímala. Tedy, skoro nevnímala. Vyrovnává se se svým vlastním "zlem". A tím je pro ni Sekal, nemanželské dítě, parchant, člověk bez jakéhokoliv morálního cítění. Využívá čehokoliv a donáší Němcům, nutí ostatní sedláky, aby mu prodávali svoje statky... Bere si všechno od domů až po lidi. Vesnice se však rozhodne bránit. Je třeba zabít Sekala. Problém však je, kdo tuto exekuci provede. Takový totiž mezi nimi není, kdo by si chtěl takto ušpinit ruce. Volba statkářů nakonec padne na Juru Barana, kováře, evangelíka, který se schovává před Němci v této polozapomenuté vesničce. Dostatečným důvodem je, že pokud by Sekala nezabil, udají jeho rodinu, která se ukrývá také.

Tento film, který vznikl ve francouzsko-polsko-české spolupráci, je opravdu dílem hodným pozornosti. Příběh je jednoduchý a jasný a režisér V. Michálek se nepokoušel o nějaké laciné postmodernistické žertíky typu "Šeptej". Na rozdíl od mnoha současných režisérů, kteří hledají působivost v nejasnosti, se ubírá cestou prostého vyprávění a s úspěchem působivost nachází. Jde o dílo, které konfrontuje naše svědomí a nutí nás řešit problém, který je nastolen. Má právo Jura Baran Sekala zabít? Je to správné? A je správné, že ho k tomu nutí jeho bližní, křesťané...? Odpovědět si však musíme sami.

Zpět na obsah

Zpět na obsah

V 7. čísle Bratrstva čtu se zaujetím článek Mariany Otterové Ecce Homo. Po mém soudu je to moc pěkný, věcný, užitečný článek. Jedna věta mi však dává podnět k zamyšlení, které si tu dovoluji předložit čtenářům Bratrstva a dalším zájemcům. Cituji: "Na druhou stranu si však můžeme položit otázku: Co je lepší? Mít dva tatínky (resp. dvě maminky), nebo žít bez jakýchkoli rodičů v dětském domově?"

Jsou pro to v podstatě tři důvody. Ten první je velmi jednoduchý. Dětí pro adopci vhodných a právně volných je u nás velmi málo a manželských párů, které vlastní děti nemají a po dětech touží, je velmi mnoho - pětkrát víc, než může být uspokojeno. Však také příští osvojitelé na "své" dítě zpravidla asi pět let čekají. V této konkurenci se homosexuální pár prakticky sotva může uplatnit. Ostatně o tom, byť trochu rozpačitě, M. Otterová ve svém článku mluví a mluví o tom i dr. Křížová, jejíž výklad je tu parafrázován. O dalších dvou okolnostech tu však zmínka není - a právě ty bych pokládal za mnohem důležitější.

Druhý argument bychom totiž mohli nazvat "zájem dítěte". Posun od zájmu dospělých k zájmu dítěte se připravoval už od konce minulého století, ale rozhodným způsobem k němu došlo až v šedesátých a sedmdesátých letech století našeho. Na přednostním "zájmu dítěte" se zakládá zákon o rodině a předpisy, jež se k němu váží. Zakládá se na něm i Úmluva o právech dítěte, jež je nadřazena zákonům národním. Je to tedy něco závažného - a nevím, kdo by to dnes chtěl popírat. Co to ale konkrétně znamená?

Předně, nejde o pouhé uspokojení touhy po dítěti na straně dospělých, nejde ani o dobročinnost vůči dítěti, nerozhoduje majetek a jiné vnější okolnosti. Za druhé, že v "zájmu dítěte" (totiž v zájmu maximální ochrany jeho zdravého vývoje tělesného, psychického i sociálního, což je definice Světové zdravotnické organizace) jsou někteří lidé v nevýhodě, či chcete-li, že jsou diskriminováni. Podle zákona má kdekdo právo adoptovat dítě nebo je přijmout do pěstounské péče. Jenomže ti, kdo mají odpovědnost za předání dítěte, jež ne- může být vychováváno ve vlastní rodině, do rodiny náhradní, musí vážit a poměřovat zájem dítěte s podmínkami, které jsou mu v nové rodině nabízeny. Proto se děje šetření v rodině i okolí, proto uchazeči o adopci a pěstounskou péči procházejí psychologickým vyšetřením ajv. Jsou lidé psychicky nemocní a byť nejsou zbaveni svéprávnosti, je očividné, že k výchově dítěte vhodní nejsou, i když se dítěte se vší rozhodností domáhají. Jsou alkoholici, jsou toxikomani, jsou lidé žijící na okraji společnosti atd. atd. A jsou lidé méně nápadní v negativním slova smyslu, a přece budeme mít pochybnosti, má-li jim být dítě svěřeno.

Na druhé straně existuje však i určitá pozitivní diskriminace. Svěřit, či nesvěřit dítě manželům multimilionářům? Co třeba, víme-li, že toto dítě svou intelektovou kapacitou sotva dosáhne vzdělání vyššího než základního - můžeme je svěřit exkluzívnímu manželskému páru vrcholných umělců cestujících z jednoho světadílu na druhý? Fakt, že americká filmová herečka adoptuje 20 dětí různého původu z různých zemí, vypadá na první pohled bohumile. Je sice pravděpodobné, že tyto děti budou dobře finančně zajištěny, snad budou mít i dost zajímavých podnětů ze svého okolí, ale není pravděpodobné, že by jim ona obětavá žena mohla být vskutku matkou a že by děti zažily intimitu rodinného soužití, o níž dnes víme, že je pro další zdravý vývoj osobnosti člověka nesmírně důležitá. V tomto smyslu, bohužel, diskriminováni jsou a při veškeré sympatii k jejich situaci a při veškerém ohledu k jejich právům nadále budou i homosexuální páry.

Je vznesena otázka, proč, není-li možná adopce, by nemohla být možná pěstounská péče postiženého dítěte, o něž budoucí osvojitelé nemají zájem. Odpověď zní: Ano možná je - ale může někdo odpovědně v "nejlepším zájmu dítěte" pro dítě postižené požadovat něco jiného než pro dítě zdravé? Může slevovat z požadavků v jeho prospěch? Nezaslouží si postižené dítě dokonce více ohledu k svému "nejlepšímu zájmu"? Nezaslouží si zvlášť pečlivé vážení podmínek pro zdravý vývoj své osobnosti? A nebyla by to diskriminace na druhou, kdyby homosexuální páry mohly dostat do pěstounské péče jen takové děti, které nikdo nechce?

K tomu se váže konečně třetí argument, který můžeme nazvat "sexuální výchova". Možno pokládat za prokázané, že sexuální výchova není věcí až relativně pozdního poučování o věcech sexuálních, nýbrž věcí denního života prakticky od prvních měsíců života dítěte. Všechna zkoumání z moderní etologie člověka, z biologie chování atd. ukazují, že svět je "ženský" a "mužský", že je tu určitá polarita i komplementarita chování, která vede k přitažlivosti jednoho pohlaví pro druhé. Neujdeme tomu - je to zřejmě hluboce zabudováno do biopsychické podstaty lidí jakožto živočišného druhu. Ostatně je na tom závislé rozmnožování a pokračování lidského druhu. Muž se jinak chová k dítěti nežli žena, i když je mají oba bytostně (ovšem po svém) rádi. Rodinná výchova, včetně té sexuální, má dvě základní složky: vztah a vzor. Lidé s homosexuálním zaměřením, i když mají své dítě nepopiratelně rádi, sotva mu mohou předávat typické polarizované vzorce chování mužského a ženského. Proto při úvaze o náhradní rodinné péči budou ti, kdo jsou za osud opuštěného dítěte odpovědní, zřejmě i nadále velice zdrženliví v úvaze o homosexuálním páru jakožto vhodném pro psychosexuální výchovu dítěte. (Samozřejmě je dnes jasné, že homosexuální vychovatelé svou sexuální orientaci dítěti výchovně "nepředávají" - jde přece o hlouběji zakotvenou tendenci. Psychosexuální vývoj dítěte se zakládá na jemnějších spojitostech než je tato.)

A už jen malý dovětek. K zdravé identitě člověka patří, že přijímá sám sebe takovým, jaký je, tj. i s omezeními, která jsou mu dána, za která nemůže ani on sám ani kdokoliv druhý. Vím, o čem mluvím, neboť sám osobně jsem vyrůstal s určitým trvalým handicapem - a navíc, v celé své profesní kariéře se stýkám s dětmi a dospělými s nejrůznějšími omezeními, těžkostmi a obtížemi, za něž nemohou. O ne-přijetí sama sebe a tedy o nezvládnutí vlastní identity svědčí, když ona omezení popíráme, když je vzdorovitě či agresivně odmítáme, když hledáme "vinu" v druhých lidech, ve společnosti, v zákonech atd. Mám za to, že k zdravé identitě homosexuálně orientovaných lidí patří přijmout určitá omezení, která si sami nepřivodili a která samozřejmě nejsou žádnou ostudou, ale která tu objektiv- ně jsou. Vyplývá z toho však i jedna další věc: I když homosexuálně orientovaní lidé mají táž práva jako ostatní, i když si zaslouží zřejmě více sympatií, než jim dosud společnost věnuje, přece jen v zájmu své zdravé identity by sami neměli chtít přijímat děti do adopce nebo do pěstounské péče. Bylo by to dobrým znamením, že rozumějí sami sobě a sami sebe plně přijímají. A okolní rozpačitou společnost by tím, domnívám se, rozhodně překvapili! Příjemně, vyspěle překvapili!

 Zpět na obsah

CO MNE ZAUJALO  

 Zpět na obsah

Zpět na obsah

Na Evangelické teologické fakultě UK již delší dobu probíhá diskuse o potřebnosti studentského duchovního, který by se věnoval studentům teologie i širší studentské obci. Situace na fakultě se za posledních několik let radikálně změnila - vstup do univerzity, zvýšení počtu studentů, přestěhování do nové budovy a od letošního září ztráta Husova bohosloveckého semináře v Jirchářích, který byl základnou studentského společenství i pro ty, kteří v něm nebydleli. V návaznosti na snahy Akademického senátu ETF UK se této otázce věnovala poradní skupina studentů a profesorů a formulovala představu o práci studentského faráře.

Jeho úlohou by byla především pastorační a kazatelská práce mezi studenty teologie a spolupráce na budování duchovního a společenstevního rozměru fakultního soužití. Dále předpokládáme jeho působení mezi pražským studentstvem, a to jak mezi evangelíky bez sborového zázemí, tak v celé akademické obci. Základnou jeho práce by mohla být ETF UK, která by poskytla zázemí, studenti bohosloví by byli jeho prvními spolupracovníky. Uvítali bychom, kdyby tato práce vyústila ve vznik studentského sboru. K bohoslužebným setkáním je k dispozici kostel U Martina ve zdi. Dalším okruhem farářova zájmu by mohlo být pořádání tematických setkání, diskusí s hosty a společných akcí pro fakultní nebo celou akademickou veřejnost.

Hrubé obrysy tohoto projektu jsou hotovy, nyní hledáme kandidáta, který by se do této práce pustil. Uvítáme, pokud o ní bude mít také vlastní představu. Víme, že je to krok dosud nevyzkoušeným směrem, ale snad o to více by mohla být tato práce zajímavá a dobrodružná. Zájemci i ti, které v souvislosti s naší snahou napadá něco podnětného, nechť se obrátí na níže podepsané, rádi s vámi prohovoříme podrobnosti celého projektu. Budeme vděčni i za doporučení nebo návrh kandidáta, o kterém víte, že by měl k této práci obdarování i chuť se do ní pustit.

 Zpět na obsah