Vadami pohybového ústrojí trpí u nás zhruba 300 tisíc osob z celkového počtu 1 200 000 zdravotně postižených občanů. Příčiny tělesného postižení leží buď ještě v období před narozením (důsledek onemocnění matky zarděnkami, rozštěp páteře dítěte atd.); při porodu může dojít ke vzniku dětské mozkové obrny, která má za následek různě rozsáhlá postižení; v průběhu života pak může dojít k tělesnému poškození v důsledku pádů, úrazů, onemocnění atd. Důsledkem postižení je různě rozsáhlé omezení hybnosti konkrétního člověka. Tělesné znevýhodnění se může kombinovat i s jinými postiženími.

Jedličkův ústav je asi obecně nejznámějším zařízením pro tělesně postižené lidi u nás. Je institucí, jejímž cílem a náplní je výchova a vzdělávání tělesně znevýhodněné mládeže. Byl založen Zemským spolkem r.1913 a měl sloužit česky mluvícím dětem. U zrodu ústavu stál jeho budoucí ředitel ortoped Prof. Rudolf Jedlička. Tělesně postižený měl být nejprve pokud možno odoperován a následně rehabilitován. Na to navazovala škola a vedle byl prováděn léčebný tělocvik a ergoterapie (terapie prací a příprava na povolání). Tyto základní funkce má v rozvinuté podobě ústav do dneška.

Otevírat nový obzor

Jana: "V každém případě srovnání. Chtěla jsem po zkušenosti u mentálně postižených ve věku od 3 let do dospělosti poznat jinou oblast lidí se speciálními potřebami. Práce s tělesně handicapovanými mi dává pocit potřebnosti a užitečnosti. Vím, že jim mohu být nápomocná, když to sami chtějí. Jsou to dospěláci, kteří si svůj život řídí sami, proto se tady ani neuplatňuje nějaká řízená výchova. Někdy pomoc vyhledávají a ochotně ji přijmou, jindy jí odmítnou. Jsou mezi nimi stejné rozdíly, jako mezi "zdravými" lidmi. Takováto setkání mi otevírají nový obzor, velmi mě obohacují. A nemysli si, že pomáhám jen já jim. Někdy vytáhnou "nahoru" i oni mě. Často nevědomky."

Zpět na obsah

Další mé otázky směřovaly ke studentovi Jedličkova ústavu, který kromě toho, že se s ním dobře povídá, i nádherně píše. Představuji vám MILANA slovy ze závěru jeho vlastní básnické sbírky, která se jmenuje Hledám lék a vyšla v Liberci r.1995:

Tak tedy: Jsem od narození upoután na invalidní vozík, z čehož vyplývá, že nemohu chodit. Rozhodl jsem se tedy, že budu alespoň "létat, snít" a přepisovat záznamy ze svých cest soukromým vesmírem na papír, jenž je nepochybně jedním z darů nenahraditelného a nenapodobitelného lesa. Abych se však opět vrátil "sám k sobě". Navštěvuji střední rodinnou školu v Jedličkově ústavu v Liberci. Při výuce a psaní všech textů využívám PC. Co ještě zbývá dodat. Mám rád lidi a nemám rád "nelidi".

ML: Souhlasil bych s termínem "handicap", protože se používá i v jiných oblastech a znamená opravdově znevýhodnění, zatímco termín "postižený" je jednoduchý, ale zavádějící. Jde o chorobu? Postižení čeho? Osobně bych to nazval "změnou stavu". Slovo handicap se užívá i ve hře GO, ve které má podobný význam.

MK: Odpovídají představy zdravých lidí o tělesně znevýhodněných realitě?

ML: Ne každý, kdo sedí na vozíku, musí být blbej!

MK: Otázka na tělo, jaká je tvá diagnóza?

ML: DMO - kvadruparéza. (Dětská mozková obrna - postižení všech čtyř končetin.) Ke své mobilitě používám duši a invalidní vozík značky Meyra (automaticky ovládaný), který je nejčetnějším typem v ČR.

MK.: S jakou reakcí "nepostižených" se nejčastěji setkáváš?

ML: Za ta léta jsem si zvykl na různorodé reakce. Lidé si už více přivykli, že tu po světě jezdíme "elektricky". Stále více lidí mě kontaktuje nonverbálně (oční kontakt). To se dříve nestávalo. Musím se ale přiznat, že já sleduji vozíčkáře palčivěji, než jsem okoukáván sám zdravými spoluobčany.

ML: To je na mě poměrně složitá otázka. Moje rodina je velmi dobrá, ale od svých 8 let do současnosti žiji v ústavech. V ústavech, kde jsme připraveni jeden na druhého, víme, co můžeme v daném prostředí očekávat. Dostaneme-li se někde mezi bariéry, lidé spíš koukaj obdivně, že by nás tam ani nečekali. Můj pohled je subjektivní. Jakoukoliv polemiku na tento problém přijímám. K tomu by se neměli vyjadřovat jenom znevýhodnění občané.

ML: Když jsem byl na ZŠ, měl jsem silný vztah k autům, sbíral jsem o nich informace. Kdybys viděla ty stohy novin! Ještě dnes s nima zatápím. Bez handicapu by má cesta vedla nejspíš k automobilovému průmyslu. Rozhodně není vrcholem mé ctižádosti býti účetním!

ML: Vím, že existují tendence zařadit znevýhodněné mezi zdravé. Můžu dostat bezbariérový byt, koupit pračku, ledničku a ovládačem přepínat 4 kanály televize. To se jistě děje, ale nikdy se nestane, že to bude člověku stačit. Nejdůležitější je komunikace.Kontakty se zdravými jsou normální a máme spoustu přátel i mimo ústav. Také se ale rádi setkáváme s kamarády z ústavu, byť jsme ho už opustili. Srovnal bych to ke srazům přátel, kteří něco společně začali a chtějí v tom pokračovat. Navštěvovali bychom se intenzivněji, kdybychom měli posílené možnosti (finance, auto...)

ML: Schody!!! Rád chodím za kulturou, ale právě na cestě za ní jsou největší bariérou schody. Myslím, že by stálo za úvahu v tomto něco podniknout. Při návštěvě Hudebního divadla v Karlíně jsem narazil na pojízdnou plošinu, jenže nějaký "šikovný" údržbář zapojil přívod elektřiny tak, že se plošina ani nehnula.

ML: To jsou lidi! V Národním divadle při autogramiádě našich olympioniků mi pomohli jednak vojáci, kteří měli zrovna vycházku, a taky pořadatelé zabezpečovací agentury. Z toho je vidět, že i v téhle zdánlivě přetechnizované době vítězí jednoznačně lidský faktor.

ML: Nedávno měla na toto téma seminář PhDr. Vendula Neumannová a já budu citovat její slova: "Sice hovoříme skvěle o integraci mezi kolečkáři a nekolečkáři, ale už ne o možnosti pedagogické práce postižené učitelky ve zdravé třídě."

Rozhovor i ostatní příspěvky pro Blízkost v různosti připravila Martina Křepelková, studentka speciální pedagogiky.

Zpět na obsah

 MILAN LUKAVEC (sbírka HLEDÁM LÉK)

Zpět na obsah

Já bych začal z jiného konce: proč se nám vůbec věci jeví jako dobré či zlé a ne prostě jako lhostejné? Vždyť někteří filosofové tvrdí, že dobro a zlo jsou iluze, že obojí patří k jednomu víru bytí a nebytí. Za několik staletí, komu bude ještě záležet, co nás těšilo a co nás trápilo? Tak jaképak dobro a zlo?

Jistě, i smrt patří k životu. Radovat se ze života znamená žít v jeho mezích, v harmonii jeho protikladů. Neomezené množení, jakým jsou rakovina či konsumerismus, je samo ničivé. Dobré jsou i meze, které život chrání před sebe-zničením. Avšak v mezích harmonie života platí, že dobrý, krásný a cenný je všechen život se vším, co jej podporuje, zlé je to, co jej ničí.

A kdo že to určil? Nikdo. Tak tomu jen je. Do všeho, co jest, je od počátku zabudován zásadní nepoměr mezi životem - a smrtí, mezi dobrem - a zlem.

Zpět na obsah

Vzpomínám si, jak jsem jednou málem obrátil církevního tajemníka na víru. To se ví, že to na mě hrál, aby zjistil, jakými nástroji působím na věřící. Ale přesto to bylo zajímavé. Tvrdil mi, že si dovede představit Boha, když je někde v přírodě a sám. Ale - a v tom byl skrytý osten jeho otevřenosti - proč je k tomu třeba církve, která lidem předepisuje, jak a čemu mají věřit? On by každému nechal svobodu. Nedělal by z náboženství organizaci.

Ani dnes nemá církev valnou pověst. Mnohým vadí její pokrytectví, namyšlenost, touha po majetku. Je přece spousta slušných lidí, kteří se bez církve obejdou. Někteří si dokonce čtou v Bibli a umí se pomodlit. A možná jsou Bohu milejší než lecjaký zbožný panáček. Proč by člověk nemohl věřit v Boha, aniž by byl někde organizován. Proč by musel někam pravidelně chodit (a platit)? Kdyby šlo jen o naši spásu, mohli bychom dát církev klidně do závorky. Rozhodující je Kristova oběť. Ničím jiným není třeba doplňovat. Spása je i bez církve. Církev má sloužit jen jako zprostředkovatel. Její roli však může docela dobře zastoupit osobní iniciativa nebo četba knih. Evangelium nás může zasáhnout i ze sluchátek nebo z televizní obrazovky. K víře lze dnes dojít docela dobře i bez církve.

Nemáme-li víru jenom jako svou osobní zálibu nebo soukromou výsadu, nebudeme hledat Boha pouze v přírodě a samotě. Začneme ho objevovat v druhých lidech. V jejich úsměvu. V jejich bolesti. V jejich odvaze. V jejich radosti a nápadech. Bůh se na nás usměje z jejich tváří. Osloví nás v jejich modlitbách. Zavolá nás v jejich nouzi. Napomene nás v jejich nesouhlasu. A podobně, byť nevědomky, sloužíme my jim.

Krásné a důvěrné společenství může vzniknout kdekoli. Třeba někde na vodě, na kurzu nebo brigádě. Nestačila by místo církve tato neformální setkání? Pár přátel, kteří se sejdou a svěří si navzájem své starosti a radosti.

Ale, co když se ti přátelé pohádají? Co když se někdo z nich bude cítit odstrčený? Co když se nedohodnou? Co jiného mohou udělat, než nakonec hlasovat a dohodnout se, kdo bude mít vedení a na jak dlouho. Dřív nebo později přijde chvíle, kdy bude třeba jasně říci, proč se vlastně schází? A až jim bude obývák malý, budou si muset pronajmout nějaký sál. A časem si spočítají, že výhodnější by bylo postavit nebo koupit něco vlastního. A brzy budou potřebovat někoho, kdo by jim alespoň zvedal telefony.

Zpět na obsah

Nahlédnete-li do církevního života v Keni, setkáte se brzo se skutečností křesťanské misie, jejího působení a vlivu, její důležitosti na jedné a její přebytečnosti na druhé straně. Skoro na každém kroku budete narážet na její úspěchy (např. vzdělání, zdravotnictví, boj za právo a spravedlnost a samozřejmě víra v Ježíše Krista vůbec), ale i na její nedostatky (z nichž nejvýraznější je nabourání vlastní domácí kultury a životního stylu). Misionáři byli pevnou součástí historie (podobně jako ostatně i u nás - o Cyrilu a Metodějovi se učíme ve škole, ale málokdy nám dochází, že to vlastně byli misionáři). Narozdíl od našich krajů však nepatří jen minulosti, ale dodnes silně formují život církví; a nejen církví: často mají své slovo i ve věcech světských, jako je například politika. My sami jsme se s misionáři setkávali během našeho pobytu často a jsme velice vděčni za jejich pomoc a porozumění v nepříjemných chvílích.

První misionář na území Keni vystoupil i se svou manželkou z lodi v roce 1844. Jmenoval se Krapf, a ačkoli byl Němec, pracoval pod patronátem Křesťanské misijní společnosti se sídlem v Londýně (ta v roce 1995 slavila 200 let od svého založení). Původně vlastně do Keni ani nechtěl, měl v plánu věnovat se etiopskému kmeni Ormů, ovšem politické důvody mu zabránily usadit se v Etiopii, a tak přijal pověření pro nedotčenou východní Afriku a doufal, že se dostane alespoň k jižním ormským skupinám, které obývaly povodí řeky Tana. Počátky jejich práce byly nadějné: usadili se na pobřeží nedaleko Mombasy, postavili si obydlí, začali pronikat do tajů místních jazyků. Dokonce se jim narodil syn. Po pouhých dvou letech však celá rodina dostala těžkou malárii (jaká v pobřežních oblastech řádí dodnes) a žena i dítě zemřeli. Krapf sám byl v té době natolik zesláblý, že ani nevěděl, kdy a jak vlastně jeho blízcí zemřeli. Sotva byl schopný se doplazit na jejich pohřeb. Ze své nemoci se však kupodivu vylízal a až do vysokého věku pokračoval v práci na zprostředkování evangelia Afričanům. Východní Afrika dodnes staví na jeho základech - zvláště na jeho zkoumání a zapisování domorodých jazyků a překládání Bible.

Mezitím se už do Keni hrnuli další a další, přestože jim hrozila smrt v podobě nakažlivých nemocí, neznámé a nevypočitatelné přírody i nepřátelských masájských nájezdníků. V roce 1870 už ve východní Africe kvetlo několik misijních denominací a v devadesátých letech byli křesťanští učitelé pozváni až do bugandského království na březích Viktoriina jezera. Mezi domorodci se "čtení", jak bylo křesťanství nazýváno pro svou závislost na "Knize" (koho by nenapadla podobnost s písmáctvím v Jednotě bratrské!), a zároveň - pomalu, ale přece - i moderní poznatky o hygieně a lékařství, zemědělství nebo stavebnictví, které lidem pomáhaly vypořádat se s nástrahami nezkrocené přírody a jednodušeji si zajistit dostatečnou obživu.

Křesťanství přicházelo jako nositel pokroku, tedy ulehčení a zjednodušení života, zvýšení bezpečnosti, a dokonce jako zdroj bohatství - přidat se k "učení bílého muže" se vyplatilo. Misionáři přibližovali domorodé obyvatelstvo skoro všemocným koloniálním bwana - pánům. Ne že by misionáři nahrávali úřadům a cíleně pomáhali podmaňovat domorodce, naopak, je znám nejeden případ, kdy misionáři intervenovali u vlády ve prospěch svých oveček; "zbělení" Afričanů se ubíralo oklikou - křesťanství nenabízelo jen duchovní obohacení, odpuštění a spásu, ale zároveň otvíralo dveře k větší moci. Tady každý následovník Petra Chelčického zastříhá ušima - "velryb byl vpuštěn do církve a potrhal sieť viery pravé..."

Navíc se misionáři při vší poctivosti a snaze nedokázali oprostit od "bílého" vidění světa a Krista - který na svou cestu zve všechny národy - podávali oblečeného do tak "bílého" hábitu, na jaký byli zvyklí v jejich domovině. Domorodou kulturu pak posuzovali (nebo odsuzovali) často měřítky přinesenými z Evropy či Ameriky. A jelikož se většina těch, kdo chtěli zasvětit svůj život takovéto službě, hlásila k různým probuzeneckým proudům, pověstným svým moralistickým nadšením, je jasné, že jako pohanskost padlo mnohé, co neoddělitelně patřilo ke zdejšímu životnímu stylu (mezi silně diskutované patří například mnohoženství...)

Nesmíme se však na misionáře dívat jen černými brýlemi - na místě není nekritický obdiv, ale ani "nekritická" kritičnost. Misionáři byli lidé obdivuhodně obětaví, cílevědomí a připraveni opravdu sloužit. Změnili africkou společnost od základů, a když po nějaké době objevili svou chybu, jsou teď sami hybateli "afrikanizace" africké církve; ustupují do pozadí a jejich hlavním cílem je vychovat přemýšlivé a samostatné "vlastní" pracovníky, kteří už pak sami dají tvář africkému křesťanství a "převléknou" Pána Ježíše Krista do domorodého kroje tak, jak On sám asi chce.

Misijní služba dnes v Africe navazuje i ve svých úkolech na velmi širokou tradici. Od počátku byli hlavními pilíři kázání, vzdělávání a lékařská a sociální služba. Tyto úkoly samozřejmě zůstávají nadále (i když zvláště kázání už přebrali místní pastoři), ale objevují se další. Existuje misie zemědělská - setkali jsme se se zemědělským inženýrem, jehož úkolem je vymyslet nejlepší způsob zajištění obživy rodiny na malém políčku; zkoumá, jak získat nejvyšší výnosy při zachování optimální skladby živin, a učí lidi účinněji obdělávat půdu a lépe využít prostředky, které mají. Narazili jsme na misii stavební - mluvili jsme s lidmi, kteří stavějí v divočině mosty, školy, kostely, nemocnice; viděli jsme vodovody, které si místní lidé vybudovali podle projektu a návodu misijní skupiny a za pomoci výhodného úvěru, získaného od církevní nadace. Největším úkolem je ovšem aktivizovat domácí, aby si toto všechno řídili sami; a pak ustoupit do pozadí a dívat se - obohacovat a být obohacován lidmi jiné kultury.

Dnešní misionáři jsou samozřejmě v jiném postavení než ti první před sto padesáti lety. Jsou zaměstnanci různých misijních společností, které je podporují hmotně i duchovně. Jsou občany svých států, jejichž konzulové mají pravomoc se jich zastat ve chvíli nebezpečí. Mají svůj stálý příjem, který jim (vzhledem k tvrdosti měny) dává možnost zajistit si slušné životní podmínky. Mají (u těch zavedených společností) po čtyřech letech možnost vrátit se domů, jít jinam, anebo si dát roční přestávku. Existují misijní letecké společnosti, které jsou schopny dopravit objednané zboží do nejzapadlejšího kouta Afriky, zdravotní pojištění, které jim otevírá dveře k nejlepší dostupné zdravotní péči, misijní "server" jim zprostředkovává E-mailové spojení s blízkými kdekoli na světě.

Přesto však je misijní povolání stále stejně složité. I dnes hrozí choroby, nástrahy přírody, zločinnost - která se zvlášť obrací proti těm, kdo jsou jiní ( v tomto případě bílí), nestabilita režimů a jiná nebezpečí. Ne všude jsou křesťani vítáni (mluvili jsme s lidmi ze Súdánu nebo z Angoly), ani nejlepší pojištění vás nemusí zachránit před rychlou malárií, ani nejlepší péče nemusí zajistit vaše děti před uštknutím černou mambou. Navíc, ne všechny misie spadají pod ony obří společnosti - zažili jsme množství aktivit prostě některého aktivního sboru - nebo dokonce "domorodou misii" - službu svým vlastním, která postrádá výhody a zajištěnost cizinců, o to je však účinnější a přesvědčivější.

Zpět na obsah

Při této otázce, která dnes zaměstnává nejednoho křesťana, jsem musel myslet na Jana Karafiáta. Ten by jistě odpověděl zcela jednoznačně: "Nic. Co může očekávat křesťan, co může očekávat Kristova církev, od neznovuzrozených lidí? Jestliže církev začne spoléhat na mocné tohoto světa, znamená to, že přestává očekávat na Hospodina. A s takovou církví to nedopadne dobře."

V pohledu na lidskou společnost nesdílím s Karafiátem nedůvěru vůči všemu, co je "jen z člověka". Lid Staré i Nové smlouvy se přece setkával i s přejnými postoji mocných tohoto světa. Dovedl však v tom rozpoznávat skryté působení Boží. Křesťané mají mít odvahu věřit, že Pán, který řídí "srdce králů jako potůčky vod", otevře oči alespoň některým členům nové vlády, aby poznali, že opravdoví křesťané jsou požehnáním pro celou společnost. Křesťané by však neměli myslet především na sebe. Proto by měli očekávat, že nová vláda bude moudře vládnout k prospěchu celé společnosti. Nezapomeňme však, že bude potřebovat naše přímluvné modlitby. Na otázku, zda nová vláda bude církve finančně podporovat, nedovedu odpovědět. Možná, že ano. Ale neměli bychom na to příliš spoléhat.

Zpět na obsah

Zpět na obsah

O muzikálu Krysař toho bylo napsáno již dost. Daniela Landu, tvůrce muzikálu, známe jako jednoho z protagonistů skupiny 0rlík, kde společně s hercem D. Matáskem šířili vize velkého češství a to jednoduchou, zábavnou formou (Čechům dělej čest, přeskoč, přelez, ale nepodlez), ze které by měl radost i slavný propagátor tužení těla Tyrš. Po rozpadu této komerčně úspěšné skupiny se Landa rozhodl pokračovat jako sólový interpret. Landova tvorba po rozpadu Orlíku již nebyla natolik rasově a národnostně vyhraněná, nicméně snad o to nebezpečnější.

Zpět na obsah

BOHOSLOVCI NA KOLE

ANEB

CYKLISTICKÁ POUŤ Z MOOK DO MÜNSTERU

V tomto roce se v celém Nizozemí oslavuje 350. výročí Münsterského míru (u nás znám jako Vestfálský mír). V roce 1648 se Nizozemí osvobodilo od španělské nadvlády a stalo se zároveň svobodnou zemí a náboženské poměry byly upraveny podle stavu z roku 1624 v duchu zásad Augšpurského míru, rozšířeného na kalvinisty. Tento mír podepsaný v Münsteru zajišťoval rovnováhu v celé Evropě a velmocenské postavení Francie, Švédska a monarchie rakouských Habsburků. Pro Nizozemce to znamenalo ukončení osmdesátileté války proti Španělsku (1568-1648), pro Evropu to pak znamenalo ukončení války třicetileté (1618-1648). Pro Nizozemce přinesl tento Münsterský mír náboženskou svobodu, pro Čechy a Moravu pak období protireformace a rekatolizace.

Nejen toto historické pozadí bylo důvodem, aby de Stichting kerkelijke Gemeente opbouw Oost-Europa (Cír- kevní organizace pro východní Evropu) zorganizovalo ve dnech 15. a 16. května cyklistickou pouť z nizozemské vesničky Mook do německého města Münsteru, ale i sku- tečnost, že po roce 1989 Češi opět nabyli osobní i náboženské svobody, to jest to, co nám Vestfálský mír tehdy #upřel#. Tato pouť byla zároveň sponzorskou akcí na podporu Evangelické theologické fakulty v Praze. Převážná většina účastníků byla z Nizozemí, celkový počet cyklistů byl 62. Němečtí přátelé zajišťovali občerstvení a ubytování v konečných etapových městech.

Pražskou Evangelickou theologickou fakultu zastupovali čtyři studenti, docent M. Prudký a tajemník P. Brodský, který byl naším trenérem a řidičem v jedné osobě. V průběhu celé "bicycle tour" jezdil se svým "Bobíkem" (tak jsme pojmenovali náš sběrný mikrobus) a čekal, kdo vzdá náročnou trať v členitém terénu. ČCE zastupoval synodní senior P. Smetana a emeritní farář J. Dus. Oba však absolvovali jenom první den poutě, jelikož se museli pro své povinnosti vrátit domů již v pátek večer. Přesto výkon obou cyklistů zasluhuje potlesk a uznání.

První etapa měřila 116 km a vedla z nizozemské vesničky Heumen přes Mook do německého města Bor- kenu. Před startem jsme se všichni sešli v reformovaném kostele a vyslechli proslov české velvyslankyně paní Ing. H. Bambasové z Den Haagu. Pak už všichni cyklisté dopl- nili své zásoby tekutin, učinili poslední rozhovory s novináři a odstartovali. Start byl naplánován v Heumen, neboť vedle reformovaného kostela stojí památník bratří Hendrika a Ludvíka van Nassau, kteří statečně bojovali v bitvě u Mookerhei (bitevní pole nedaleko Heumen). Vyjeli jsme v šesti skupinách zhruba po deseti cyklistech po pětiminutových intervalech. Počasí nám přálo, takže jediný náš nepřítel byla únava. Během cesty, která vedla krajinou říčních dun kolem dvou velkých řek Maasu a Waalu a ob- lastmi rašelinišť se nepřihodil žádný vážnější úraz a nebýt drobnějšího pádu faráře J. Duse, který však statečně po- kračoval dále, všechno proběhlo bez nejmenšího problému. V cíli etapy v Borkenu bylo již připraveno dobré jídlo, jeden fyzioterapeut, který dbal o stav našich unavených těl a neodmyslitelně také pivečko pro trávení a usínání. První noc jsme trávili v místních kasárnách Bundeswehru.

Brzo ráno jsme vyjeli na další cestu, která měřila 80 km a vedla již více kopcovitým terénem. Na této trati jsme měli tři občerstvovací stanice, kde pro nás vždy bylo přichystáno milé překvapení v podobě chlebíčků, zákusků a dalších dobrot vezdejšího světa. Trať na uzemí Německa vedla častokrát lesem, takže se párkrát stalo, že jsme mírně zabloudili nebo jsme čekali na opozdilce. Většina účastníků této cyklistické poutě byla nad věkovou hranicí 50 let, takže téměř 200 ujetých km je velmi slušný sportovní výkon. Všichni dorazili do Münsteru, kde na nás čekala otevřená náruč místního luterského sboru.

V neděli dopoledne byly na programu ekumenické bo- hoslužby v luterském sboru. Bohoslužeb se zúčastnili zá- stupci luterské, reformované i katolické církve z Německa, Nizozemí a České republiky. Kázání bylo v němčině i ho- landštině, také čeština zazněla při čtení textu a modliteb.

Zpět na obsah

Zšeřelou ulicí kráčejí dva muži. Jdou rychle a mlčky. Jeden o krok pozadu, vysoký, opálený, druhý o hlavu menší, v hrubé košili. Je to Zacheus. Celník. Obloha se zatahuje, zvedá se vítr. Odbočí z hlavní cesty, projdou kolem dvou hliněných domků, kolem studny s několika stromy okolo a zastaví se před dvoupatrovým domem. Prohodí několik slov, na zápraží se objeví světlo, vejdou a dveře se zavřou. Vevnitř je o poznání tepleji. A hostitel se hned chápe iniciativy.

- Tak jen nahoru, Pane.

Horní místnost i ve slabém plápolajícím světle září. Vykachlovaná podlaha, nablýskané nádobí, stříbro, zlato. Uprostřed místnosti nízký stůl a u něho dva koberce. Nejdřív nalévá víno a pak se dávají do jídla a také do řeči. Mluví o všem. O Římanech, o Židech, o bídě, která se blíží, o Zélótech, o tom, jak začíná být v zemi nebezpečno. Čas běží a vína jako by neubývalo. Mluví o ženách, oba jsou svobodní, o Římankách, komu se dá dnes věřit, jak se zařídit do budoucnosti. Venku se rozpoutala bouře. Tváře hoří, oči se lesknou, vzduch je cítit kouřem. A do celníkovy duše se vkládá zvláštní pocit. Několikrát už tu byl Dioklecius. Jedli a vášnivě diskutovali, ale byla to hra. Tohle hra není. Snaží se vzpomenout, kdy o muži naproti slyšel poprvé; ale vzpomínky se tříští. Nedávno vzbudil po kraji rozruch, mluví se o něm, on sám o něm poslední dobou často přemýšlí. Doslechl se, že má přijít do města, umínil si, že ho musí vidět a najednou s ním sedí u stolu. Tahle návštěva je příležitostí. Přemýšlí, čím je zvláštní. Že má přehled? Že umí mluvit? Ne. Je to divné. Najednou si uvědomí, že od téhle návštěvy nic nečekal. Chtěl jen být při tom, ale víc nic. Co by také měl čekat? V muži naproti je něco, co on mít nikdy nebude. Kontakt, zájem. Jemu chybí, protože on se upnul na tuhle zlatou hroudu, na tenhle báječný důl. Zamžourá kolem. Dohořívající louče, prázdné měchy. Vítr. Tma. Čas se zastavil, něco je ve vzduchu.

Postaví se.