Ale zbav nás od zlého Život v literatuře J.Mrázek, A.Dvořáková, D.Havlíčková Rozhovor s Martinem Weissem Nesplněné modlitby Jiří Gruber Blízkost v různosti - Tereza Kellerová, Jana Keřkovská, VePa, David Stejskal Co je konec? - Erazim Kohák Stručně a jasně O vážných nevážně - JG Otevřeno! Otevřeno? - Zdeněk Šorm Co mne zaujalo? - M.Balabán, ŠARKOZI Doporučuji: Martin Balcar, Jakub Zeman Kontaktník - Izák Křížlice - Izák Reakce - Jan Dušek Salman Rushdie - Pavel Vokatý Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar Oznámení, nabídky, inzerce

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Takže k tomu to všechno směřuje? To si lidé, kteří potkali Ježíše, myslí, že by je zlé mohlo docela míjet? Že bude všechno podle jejich přání? Ani se mi nechce vypočítávat, co všechno by mohli chtít, aby bylo nebo nebylo, když se řekne "zbav nás od zlého". Nejsou nakonec jako rozmazlené děti?

Tolik se změnilo tím, že člověk potkal Ježíše. Zopakujte si to ještě jednou: Člověk ztratil samotu (nesouvislost), ztratil bezvýhlednost ponoření se do zápasu o vlastní malé věci, našel něco opravdu Nového, dobrého, co patří sem, našel odvahu, důvěru vyslovit svou křehkost a obrátit se s ní k druhému, zakusil, jak to, co zužuje výhled a působí samotu, se ztrácí... Takové bohatství!

Nepřipadá vám, že nakonec to všechno zkazí? Jako kdyby neměli dost na tom všem předtím, jako by nakonec řekli: "A ještě modré z nebe."

Ale ne, to lidem, co potkali Ježíše, křivdíme. Naše dnešní prosba se říká jedním dechem s prosbou předchozí - "neuvoď nás v pokušení" - a pak to zlé (v souvislosti celé modlitby Páně) má svou tvář, svůj prostý smysl: zlé je - co mě odvádí od Tebe. Od bohatství, kterým je potkat Tebe. Zlé je, co mi zastiňuje výhled, který jsi mi Ty otevřel. Zlé není ledacos, co mě potká, bolí, z čeho je mi smutno, co mě zraní. Zlé je to, co se mi vtírá do srdce a působí tam znovu zmatek, zanáší tam tmu, zlé je, co se dostává mezi nás, zlé je to, co zkouší smazat nebo překrýt to, co jsem u Něho, u Ježíše našel, dostal.

Tak se k tomu přidává ještě prosba: "zbav (vysvoboď!) nás od zlého. Rozhodně se nenechám od Tebe odvést, svést stranou z cesty, na které jsou Tvoje stopy. A tenhle, který se staví mezi nás, Tobě a mně do cesty - ať uhne. Odstrč ho stranou. Apage satanas. Táhni."

Pavel Jun

Je to další variace na cestu poutníka. Cestu poutníka světem, přestože do jeho putování jsou zataženy i planety a planetky - ale kdo z nás nemá svou vlastní, zabydlenou planetku, byť by žil oběma nohama na této zemi. V tomhle smyslu je Malý princ jenom mladším bratříčkem třeba poutníka z Labyrintu světa a ráje srdce od J.A.Komenského. Jen konec je trochu jiný.

Pouť Malého prince je ovšemže také putování vlastním životem, cestou za poznáním vlastních citů a vztahů, na kterých záleží.

Zvláštní na této pohádce je to, že je to cesta kupředu. Ale kupředu ne ve smyslu budovatelských "zpátky ni krok", ne jako směřování k velkému cíli. Je to cesta dopředu ve smyslu: nic už se nedá vrátit. Není cesty zpátky. Malý princ poznává, že miloval svou růži, ale pozná to teprve, když opustí jejich společnou planetu, společný svět. V zahradě plné růží poznává jedinečnost té své: poznává jedinečnost zrovna té, která mezi desítkami jiných zrovna není. Liška ho naučí onu pověstnou a tolikrát citovanou moudrost: Jsi odpovědný za růži, kterou jsi k sobě připoutal. Tuhle moudrost se ale Malý princ naučí, až když jej tah divokých ptáků od jeho růže navždy odpoutal. Co pro něj znamenala růže se naučí až od lišky. A co pro něj znamenala liška, pozná až ve chvíli loučení. Snad jenom liška sama věděla předem, že to bude bolet.

Na své pouti potkává Malý princ dospělé a poznává, co je pro ně důležité. Volně přeloženo: v čem by se snad dal spatřit smysl života. Potkává krále, domýšlivce, pijana, byznysmena, lampáře, vědce... Ale pokaždé je jejich počínání v nejlepším případě jen karikaturou toho, jak oni sami sebe chápou: král vládne všehomíru, ale ve skutečnosti nevládne ničemu a nikomu, domýšlivec chce být slavný a ve skutečnosti je jen směšný, byznysmen neustále počítá, ale dávno už zapomněl co a proč, je jenom novou variací na krále, který vládne všemu a ničemu, protože tomuto "vážnému" člověku zase patří všechno a nic (z toho nemá). Vědec nedokáže do své vědy zahrnout život - byť jediné květiny, a snad jediný, kdo si nic nenamlouvá, je pijan. A snad proto je jeho živoření nejsmutnější... I lampář, který má svoje rozumné poslání rozsvěcovat a zhasínat lucernu, předvádí cosi jako dodržování zákona bez pochopení jeho smyslu. Ve všech těchto karikaturách jako by bylo tušení něčeho původního, co bylo právě jen zkarikováno, co však už je dávno zapomenuto. Všichni ti dospělí a vážní jsou příliš zabředlí do svého počínání, než aby nahlíželi jeho smysl, a Malý princ je zase až příliš cizincem, než aby dokázal více než nad nimi pokrčit rameny.

Tak jako Komenský po svém bloudění labyrintem nachází ráj ve vlastním srdci, tak i Malý princ poznává, že správně vidíme jenom srdcem, protože oči jsou slepé. Ale jediný, kdo dokáže rozluštit opravdu všechny hádanky a utišit všechny bolesti pozemského putování, je had. Ovšem za jakou cenu? Návrat, který zvolil Malý princ, jediný návrat k jeho růži a všemu ostatnímu, co pochopil vždy o chvíli později než měl, jeho návrat se nápadně podobá tomu, co zvolila na konci svého pozemského putování i královna Kleopatra. Jenomže ta tomu myslím neříkala návrat...

"Šmydra"

Někdy, když vidím z okna tah divokých ptáků, mám taky chuť letět s nimi a opustit všechno své plahočení, které je stejně jenom pomíjivost, samá pomíjivost, jak praví můj přítel Kazatel.

"Slunce vychází, slunce zapadá..." vymést sopky, vytrhnout výhonky baobabů, dát květinu pod poklop... "všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět."

"Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje." A já, malý princ, jsem byl jediným obyvatelem planety sotva větší než dům a vypravil jsem se hledat nějakou práci a poučení. A taky přítele.

Postava malého prince tedy není ničím novým pod sluncem, takovým poutníkem byl Gilgameš, Odysseus, biblický Kazatel a mnoho dalších. Každý z nich se vypravil na cestu.

Gilgameš opustil své hradby, aby se k nim po několika hrdinských činech, smrti svého přítele Enkidua a neúspěšném hledání nesmrtelnosti zase vrátil a zjistil, že právě ony mu zajišťují nesmrtelné jméno.

Kazatel nahlédl, že všechno je pomíjivost a vydává se moudře prozkoumat všechno dění pod nebem, aby vzápětí zjistil, že Boha je třeba se bát, protože na tom TEĎ všechno závisí a všechny naše soudy a činy, všechno, co jsme a znamenáme, je nám do značné míry skryto, že teprve soud ukáže, co bylo dobré a co zlé.

A malý princ opouští svou květinu, aby se po setkání s liškou a ostatními růžemi v zahradě dozvěděl, že je odpovědným za to, co k sobě připoutal, že je zodpovědný za svou růži.

U všech třech postav jde o pouť, každá však vede jinými zákrutami a údolími, každá má jiný směr a jiný cíl.

Gilgameš nakonec zjišťuje, že ne všechno je pomíjivé, že hradby, které chrání město Uruk a které jsou slavné široko daleko, mu zajišťují jistou nepomíjitelnost nebo alespoň nemarnost.

Kazatel tuší, že nicotě neunikneme. Je-li si však člověk vědom svých mezí, pak se může přesto radovat a užívat života.

Kazatel se chce dopídit smyslu, ale uvědomuje si, že začátek ani konec díla, jež Bůh koná, člověk nevystihne. Smyslem je tedy žít pro tuto chvíli, protože "všichni, kdo žijí, mají naději".

Malý princ také putuje a hledá smysl, ale na sedmé planetě podléhá jakési skepsi, konstatuje nemožnost toho, co nahlédl jako smysluplné. Říká: "Nikdy nevidíme to, co je důležité..." A dál už nejde. Nebo spíš jde ještě dál.

Kazatel říká něco podobného: "člověk neví, co milovat a co nenávidět, cíl všeho je před ním," což je skeptické a nadějeplné zároveň, a to je poloha, s kterou se dá putovat dál a třeba i někam dojít. (Nezapomeňme na slova malého prince, že když jde člověk stále rovně, daleko nedojde.)

Díky příteli Kazateli. Díky můj malý princi. A šťastnou cestu všem poutníkům a poutnicím...

Dráža Havlíčková, studentka ETF UK

Když se malý princ ocitne na zemi, první, koho potká, je had, ten nejzchytralejší ze vší polní, tedy i pouštní zvěře. Je mu líto, když vidí malého prince tak slabého na Zemi ze žuly, ale právě tato Země ze žuly je poslední nadějí, že najde přátele a nebude sám.

"Kde jsou lidé?" zeptal se malý princ. "V poušti je každý trochu osamělý."

"Osamělí jsme i mezi lidmi," namítl had.

A rychle přispěchal se svou - on tomu říká - pomocí - "Mohu tě unést dál než loď... Mohu..."

Ale malý princ ho nenechá dovysvětlit, co všechno může, tentokrát pochopil ještě dříve, než je vše vyřčeno, a zatím nepřijímá. Stále je tu naděje, že najde přátele.

"Kde jsou lidé?" zeptal se květiny.

"Kdoví kde jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim vadí..." A pak se z hor ozývá už jen ozvěna: "Jsem tak sám... Jsem tak sám... Jsem tak sám..."

To je ta ozvěna, která se nám často jediná ozývá na naší pouti životem. Žádný člověk, žádné světlo, ani jeden ukazatel, a Bůh, Bůh mlčí. A my o to víc voláme "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" "Hospodine, proč jen stojíš v dáli?" "Hospodine, pomoz, se zbožným je konec!" A pozvedáme své oči (v lepším případě) k horám a ptáme se, odkud nám přijde pomoc. A potom už jen "Bloud si v srdci říká: Bůh tu není." A není tu ani člověk.

Často propadáme záchvatům beznaděje, že ve spleti všech vztahů a lidí jsme vlastně nekonečně sami a náš nijak nepojmenovaný vztah k ufňukané růži, jejíž něhu skrze pár trnů nevidíme, je ve srovnání s miliony dalších růží NIC... slovy malého prince: "Myslel jsem, že jsem bohatý, že mám jedinečnou květinu, a zatím mám jen obyčejnou růži. Ta růže a mé tři sopky nedělají ze mne moc velikého prince... A lehl si do trávy a plakal."

Malý princ není velký, ale brzy svým setkáním s liškou vyroste. Vyroste tak, že pozná krásu a tajemství vztahu a odpovědnosti. Možná však příliš pozdě, protože jako východisko využije pomoci hada a to není nic jiného než návrat zemi, ze které vyšel.

Člověk bude asi vždycky malý princ, protože on sám a jeho vztah bude jedním z mnoha, ale bude to on sám, kdo bude kralovat svému vztahu - a to je přece důležité!... "tam někde je má květina... ale sežere-li beránek květinu, bude to jako by najednou všechny hvězdy pohasly. A to že není důležité!" Snad proto chtěl malý princ tolik náhubek pro beránka.

Až příliš nápadně mi jeho návrat připomíná jeho odchod z planety - tehdy také vymetl sopky, vytrhal výhonky baobabů a nyní zase úpěnlivě prosí pilota, aby mu ještě přikreslil pro beránka náhubek, aby tak zajistil bezpečnost své růže.

Nikdy mi "Malý princ" nepřipadal tak smutný jako dnes. Stále dokola jsem si četla příběh o lišce a o růži a nikdy mě nezarazil jeho zvláštní odchod, který se dá určitě vnímat i pozitivně - jako opravdový návrat k růži, jako návrat k odpovědnosti, jinými slovy happy end. Ale cítím, stejně jako pilot, tlouci srdce malého prince jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.

Pilot opravil letadlo a může se vrátit ke svým přátelům, ale malý princ nemá co opravovat, ani se nemá kam vrátit, snad jen tam, "kde už není díla ani myšlenky, ani poznání ani moudrosti..."

Když se spolu loučí, až příliš to připomíná situaci sebevraha odhodlaného a rozhodnutého pro smrt a člověka, který právě našel to, co hledal, který právě opravil letadlo a může se vydat na cestu.

Přesvědčit sebevrahy o tom, že život má smysl, je ve většině případů zbytečné. Jako by už přešli práh smrti..." "Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel..."

Nevím, jak zadržet malého prince, ani nevím, jak zadržet někoho, kdo ztratil naději a víru, koho už ve světě nic nedrží.

Snad chvíli počkat, až dozní ta ozvěna, která mi donekonečna vrací mé volání Odkud mi přijde pomoc?, počkat, až všechno utichne a naslouchat dál tomu boji žalmisty, že totiž pomoc mi přichází od Hospodina.

Dráža Havlíčková, studentka ETF UK

"Lidé? ...Kdo ví, kde asi jsou. Vítr jimi povívá. Nemají kořeny a to jim velice vadí." Říkala to alespoň jedna úplně bezvýznamná květina. A malý princ už v té chvíli věděl, že lidé bývají králi, pijany, byznysmeny nebo lampáři. Že se nesnaží nikam jít. Nechtějí chodit. Chtějí zapomenout, chtějí být obdivováni, chtějí spát. Lidi jsou hrozně zvláštní. Nikdo z nich nebyl spokojen - ale nikoho z nich nenapadlo se zvednout a jít jinam, jít dál. I malý princ se dlouho spokojil s péčí o své tři sopky a s posunováním židle, aby mohl vidět stále další a další západy slunce. Ale pak se objevila květina - květina, kterou nedokázal milovat. A neuměl se s tím ani smířit, vadilo mu, že jí nerozumí. Musel opustit svou planetu, místo, které bylo jeho domovem, přestože v něm býval smutný. Šel hledat odpověď na svůj neklid, který v něm vzbudila květina. Šel hledat otázky a šel si vynucovat odpovědi. Cesta nebyla lehká - lidé jsou příliš zvláštní. A květiny - vůbec jim nerozumí. Jeho květina říkala, že je jediná na světě -ale on viděl tisíce stejných. Pak se našel někdo, kdo mu řekl pravdu. Kdo znal cenu přátelství a nebál se jít, nebál se setkat a zase rozloučit - protože věděl, že rozloučení nikdy není úplné a nikdy není navždy. Stále zůstává zlaté obilí a hvězdy a vzájemná zodpovědnost. A také možnost návratu - ale abychom se mohli vracet, musíme mít kam, musíme vědět kam. Je třeba mít a znát svou noru, své kořeny, svou planetu. Kdo zná své kořeny, vždycky se k nim může vracet. To jen lidmi povívá vítr - nikam nejdou a nikdy se nevrátí, protože nevědí, odkud je vítr odvál. Tak málo z nich se naučí létat a opravovat svá letadla, aby se mohli vracet k přátelům. Malý princ našel daleko od svého domova lásku ke své květině - a vrátil se k ní, bohatší o lásku a poznání a beránka s bedničkou a náhubkem. A všichni dohromady teď mají možnost jít dál, aniž by opustili svou malou planetku. Protože do společenství tří (a to nepočítáme dvě nebo tři housenky, ze kterých budou motýli) se vejde celý vesmír.

A.I.T.D.L.D.

Elizabet a Martin Weissovi pocházejí z Německa, ale rozhodli se vyměnit domácí ka-riéru (Martin je původně stavební inženýr) za nejistoty misijního povolání. Po absolvování biblické školy odjeli v roce 1973 do Etiopie, odkud ovšem byli komunistickým převratem vypuzeni, takže od roku 1978 působí v Keni; zpočátku pobývali na venkově, později se přesunuli do hlavního města Nairobi. Martin už po několik let funguje jako celostátní koordinátor TEE - Širšího teologického vzdělávání - tj. vzdělávání laiků, v Africa Inland Church. My jsme se s nimi setkávali po celou dobu našeho pobytu v Keni a vždy jsme u nich našli dobré slovo nebo radu, trochu normální evropské hudby anebo třeba v případě potřeby lahodný řízek. Rozhovor jsme zaznamenali v červnu 97. Štěpán Janča, vikář

Jak se člověk stane misionářem?
Bůh má různé cesty - každý je veden jinak. Není to jen vlastní rozhodnutí, ale hlavně Boží chtění. Už Pavla Pán u Damašku povolal jeho vlastním jménem... My jsme už v mládeži podporovali misii a evangelizaci. Jedno děvče nám přijelo vyprávět o své práci v Etiopii a její povídání bylo pro mne velkou výzvou, zvažoval jsem, zda by toto nemělo být mým povoláním. Nosil jsem to v sobě dlouho, ale nechtělo se mi vzdát se svého zaměstnání. Pak jsem se setkal se svou budoucí manželkou a ta měla zcela jasno - chtěla na misii. Zúčastnili jsme se misijního tábora Operation - Mobilization v Rakousku, tam jsem se rozhodl, vystudoval biblickou školu a v roce 1973 jsme už jako manželé s dítětem odjeli do Etiopie.

Co je na misii nejzajímavější a nejvíc vzrušující?
Asi vidět vliv evangelia na životy různých lidí, evangelium působí změny lidských životů. Vznikají sbory a rozrůstají se církve. Taky je zajímavé pozorovat, jak Bůh potvrzuje své povolání a žehná nám.

Jak bys porovnal církevní práci v Evropě a v Africe?
V Africe je velká otevřenost. Mnozí se chtějí stát křesťany - křesťanství je tady spojeno s civilizovaností. Málokdy se setkáváme s odmítáním jako v Evropě. Tady je možno kázat kdykoliv a kdekoliv a lidé budou po-slouchat. Všichni Afričané mají úctu k Bohu, bojí se ho; ne jako "bezbožníci" Evropané. Afričané byli zbožní už ve svém tradičním náboženství. Lidé jsou tady kolektivní - rozhodnutí se přijímají skupinově. Obrátí-li se náčelník, obrátí se všichni. Lidé více přemýšlejí v rozměrech rodiny, kmene, skupiny, než je zvykem v Evropě.

Není to potom demagogie, davová psychóza?
Může to být výhoda i nevýhoda, když jdou lidé jako ovce, bez vlastního rozhodnutí. Ale pomáhá to té atmosféře otevřenosti. Ovšem, ne všichni, kdo odpoví na evangelizační výzvu, jsou znovuzrozenými křesťany - dál musí nastoupit další vyučování a práce. Pro-to také je potřeba vyškolit nové vedoucí...

Jak jste si zvykli na odlišný životní styl?
V Etiopii jsme hned po absolvování "jazykovky" byli umístěni na venkově, mimo civilizaci; museli jsme žít s lidmi, sdílet jejich životní styl a jazyk. Někdy je to docela těžké, například jeden kmen v Keni má zvláštní tradiční potravu: banány napěchují do jámy za domem, zakryjí a nechají dlouho "rozležet". No, a když pak za tři měsíce přijdeš na návštěvu, podávají ti pečenou "pochoutku". Voní to asi jako siláž. Potom si taky musíš zvyknout na blechy, vši, neznámé nemoci; musíš se smířit s tím, že nějakou dobu nepotkáš Evropana, natož někoho, kdo mluví tvým jazykem. Tvé děti si hrají s černoušky. Při politických patáliích jsi první na ráně (třeba v Etiopii byli misionáři označeni za nepřátele státu - i my jsme byli přepadeni a zajati...). Na druhé straně to člověka docela obohatí. Lidé tady mají mnohé vlastnosti a schopnosti, které jsme my v Evropě dávno ztratili - jednoduchý a prostý životní styl, dost času na sebe i na druhé, lidé jsou tady důležitější než plány a projekty. Tady ve městě je to ovšem úplně jinačí - západnější, individualističtější.

Máš nějakou zvlášť výraznou a zajímavou zkušenost, o kterou by ses chtěl podělit?
Během etiopské revoluce jsme museli jet z hlavního města do naší stanice; bylo to hned po vojenském puči. Měli jsme malý náklaďáček stavebního materiálu a taky jsme si koupili úl se včelami. Projížděli jsme několika hlídkami, ale pokaždé, když jsme zastavili, jízdou rozdrážděné včely se vrhly na vojáky, takže nás okamžitě hnali: "Zmizte rychle!" Bůh nám dal včely jako ochránce. Jednou, už v Keni, jsem přijel autobusem do Nairobi a šel jsem kousek pěšky. V temné uličce mě přepadli tři chlapi. Zavlekli mne do křoví, pobodali, obrali o všechno a nechali ležet. Díky Bohu jsem se ale probral, doplazil se k silnici a kolemjedoucí autobus mne zavezl na policii. Když jsme v Evropě každý večer prosili o Boží ochranu, neuvědomovali jsme si ani příliš, o co nám vlastně jde. Tady to prožíváme každý den doopravdy.

Měli jste někdy problémy s lidmi, kteří směšují křesťanství s tradičním náboženstvím?
Když jsme působili v Kisii (jihozápad Keni), až polovina našich "farníků" se, zvláště v krizových chvílích, obrátila zpět k uctívání a usmiřování duchů předků, zlých duchů. Tady je potřeba lidi učit - zakotvení v Kristu zbavuje strachu, vysvobozuje od závislostí na démonech. Často to bereme moc rychle: kázání, výzva, hotovo. Tak jednoduché to není. Na druhé straně jsme zrovna v Kisii byli svědky obrácení místního šamana. To byl zvláštní zážitek, zvláštní milost.

Jaké je vaše největší přání pro vaši budoucnost a co byste chtěli popřát mládeži Bratrstvo čtoucí?
My věříme, že nás Pán povolal na celý život chceme být otevření. Už nás vedl k růz- ným úkolům, cíl je však pořád stejný - budo-vání církve Kristovy. Moc rádi bychom se ještě někdy vrátili do Etiopie, hlavně bychom se ovšem chtěli držet Božího povolání. Mládeži doporučujeme, aby se nehnala jen za vlastními plány, ale ptala se, co má pro ni Bůh připraveno, aby zvážila "velké poslání" (Mt 28,19 - výzva k šíření evangelia) a mno-hé úkoly v misii dnes: výzvu těch, kdo o Kristu neslyšeli, výzvu islámu... Možná Bůh chce, aby zrovna někdo z vás se nedržel pohodlného života v Evropě... I když i odtamtud je možné misii podporovat - třeba finančně... Přejeme vám, abyste následovali Boží záměry.

Děkuji za rozhovor.

Štěpán Janča

Když jsem byl malý chlapec, moc jsem jednou Pána Boha prosil o pomoc. Hrozila mi špatná známka z kreslení a já toužil po vyznamenání. Ačkoli mi vycházela čistá trojka a já o své úzkosti nikomu neřekl, dostal jsem nakonec dvojku. Učitel, jinak velmi přísný, dokonce při rozdávání vysvědčení řekl, že udělal jedinou výjimku a dal lepší známku, než si žák za-sloužil, právě v mém případě. Byl to pro mne víc než přesvědčivý důkaz Boží moci a přízně. Dokonce jsem tehdy začal podléhat dojmu, že mám na Pána Boha vliv a že učiní, oč ho po-žádám. Ale pak samozřejmě přišly chvíle, kdy to nefungovalo a Bůh má přání nevyslyšel.

Když jsem přišel jako kazatel do sboru, často jsem při návštěvách slyšel: "Pán Bůh mi nepomohl. Modlit se je zbytečné. Člověk si musí pomoci sám." Také jsem se však setkal s tvrzením, že komu se modlitba nesplní, málo a špatně věří. Do sdružení kdosi přinesl knížku, že chce-li člověk, aby se splnilo, co si přeje, musí Pánu Bohu nejdříve poděkovat, že to nemá. Teprve pak bude vyslyšen. Když mi lidé říkali, že modlit se je zbytečné, dovedl jsem se s nimi pohádat. Když mi ale někdo nabízel na modlitbu recept, šel mi mráz po zádech nad tou troufalostí.

Postupně jsem docházel k přesvědčení, že křesťané se nemodlí v prvé řadě proto, aby byli vyslyšeni, ale aby poznali, že je jim Bůh nablízku. Svá přání smíme do modlitby zahrnout, ale spíš proto, abychom si sami uvědomili, na čem nám záleží, než abychom pouze dosáhli splnění svých představ. Jestliže si troufám svá přání v modlitbě vyslovit, chápu to především jako výraz své důvěry k Bohu, před nímž nemusím nic skrývat.

Modlitba jako metoda, jak získat od Boha to, co potřebuji, je mi cizí. Jsem přesvědčen, že žádná taková metoda neexistuje. Někdo si třeba myslí, že když se za něco modlí hodně lidí a když se modlí neustále, je větší naděje na vyslyšení. Jindy se nám zdá, že jsme nebyli vyslyšeni, protože skrýváme nějaký hřích, který musíme nejprve vyznat a skoncovat s ním. Někoho trápí, že neumí svá přání správně vyslovit a málo jim věří. Myslím, že zde překážka nevězí. Společná modlitba učí hledat, co je nám společné, ale je stejně mocná jako tichá modlitba jednoho člověka v soukromí. Je dobré se zamyslet nad svými chybami a snažit se jich zbavit, ale v Bibli Bůh vyslýchal hříšníky a dával lidem i to, čemu nevěřili. Zábrana je myslím spíš v tom, že příliš trváme na svém. Jako bychom pouze chtěli Pánu Bohu vnutit svou vůli a své představy o štěstí. Podobně se lidé modlili ke svým modlám. Nesnažili se jim porozumět, ale přesvědčit je o svém. Přemluvit je. Někdy měli štěstí, jindy čekali marně. Stejné to bude i s našimi modlitbami, budeme-li si pouze odškrtávat splněno -nesplněno.

Ale když mám někoho skutečně rád a věřím mu, neútočím na něj se svými požadavky. Svěřuji se mu se vším, co mě těší i trápí. Současně mu však naslouchám a snažím se porozumět, co mi říká. Vím, že mi naslouchá a sám udělá to nejlepší, co může. S touto důvěrou se modlil Ježíš: "Ne má, ale tvá vůle se staň. Je-li to možné, ať mne mine tento kalich, ale ne jak já chci, ale jak ty chceš." Cílem opravdu křesťanské modlitby je sblížit se s Bohem, připomenout si jeho věrnost a lásku a vložit své starosti a naděje do jeho rukou. Víra znamená, že to nakonec nechávám na něm, aby učinil, co on považuje za nejlepší.

Musím sám pokorně uznat, že i když mnohé mé modlitby a přání se nenaplnily, přece mi Bůh pomohl a mnohokrát učinil víc, než jsem čekal a doufal.

Nakonec to nejdůležitější. Jaképak nesplněné modlitby, když ještě není všem dnům konec! Teprve v Božím království budeme moci skutečně posoudit, zda Bůh naše modlitby splnil či nikoli. Do té doby je všechno neúplné, nedokončené. Pořád ještě máme na co čekat.

Jiří Gruber

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

PRÁVO NA ŽIVOT x PRÁVO NA ZDRAVÉ DÍTĚ?

Chtěli bychom se dnes dotknout problematiky genetických vyšetření, která umožňují zjistit některá závažná postižení dítěte ještě v těhotenství matky, a možnosti takové těhotenství případně ukončit. V současné době drtivá většina těhotných žen podstupuje základní vyšetření z krve, podle kterého se určuje přibližné riziko možnosti výskytu určitého postižení. "Rizikové ženy" pak mohou podstoupit další přesná vyšetření. Při prokázání postižení je rodičům nabídnuta možnost takové těhotenství ukončit vyvoláním předčasného porodu s úmrtím plodu dítěte.

Mohlo by se zdát, že tato otázka souvisí s naším tématem života postižených lidí, soužití a vzájemného přibližování se lidí postižených a nepostižených jenom vzdáleně. Myslím si, že tomu tak není. Zabýváme-li se otázkou, zda postižené dítě má stejné právo jako ostatní narodit se a žít, zabýváme se tak současně i zásadním přístupem lidí nepostižených k postiženým: medicína, právní normy i sama společnost svým hodně rozšířeným postojem dávají rodičům možnost rozhodnout o narození či nenarození postiženého dítěte. Nemohu si odpustit otázky, které se mi kradou do mysli: je snad život postiženého dítěte méně smysluplný? Musí být život rodičů postiženého dítěte méně šťastný? Snad nikdo nemůže dát obecnou odpověď, vždy záleží na mnoha okolnostech a postojích. O tom chceme dnes přemýšlet.

Je k podivu, že v naší zemi se o tomto tématu málo veřejně diskutuje. Například v sousedním Německu se před nedávnem rozpoutala široká debata po zveřejnění smutného příběhu: rodiče se po zjištění Downova syndromu (mentální postižení s řadou typických tělesných příznaků, dříve nazýváno spíše mongolismus) u svého dítěte rozhodli těhotenství ukončit. Dítě ovšem nečekaně vyvolaný porod, kdy se očekává, že dítě nepřežije a samo umírá, přežilo. Šokovaní lékaři nechali dítě několik hodin zápasit o život, až jim jejich povinnost chránit živého tvora velela začít o dítě pečovat. Rodiče se s lékaři soudili. A dítě? Bude handicapováno nejenom svým postižením, ale ještě navíc předčasným narozením.

Tereza Kellerová

NÁZOR DĚTSKÉ LÉKAŘKY

Jak hodnotíte možnosti genetických vyšetření, která dovolují zjistit některá postižení dítěte ještě v těhotenství?

Je přirozené, že si lidé přejí mít zdravé děti. Možnost podrobit se genetickému a dalším lékařským vyšetřením je jednou z cest, jak předcházet narození těžce postižených dětí; rodinám s genetickou zátěží nebo s postiženým dítětem mohou tato vyšetření pomoci v dalším rozhodování.

Nové poznatky v genetice a dalších medicínských oborech jsou prospěšné, přinášejí však nové etické problémy, se kterými se lidé budou muset vyrovnat. Kam až člověk může jít v ovlivňování přirozených mechanismů, které fungují v přírodě od nepaměti?

Jak se stavíte k případnému následnému doporučení rodičům ukončit život takto postiženého plodu dítěte?

Pokud jsou rodiče postaveni před rozhodnutí ukončit či neukončit těhotenství, ze kterého se narodí vážně postižené dítě, je to mezní situace. Neexistuje jednoznačně správné řešení. Vím, že řada matek volí potrat, a jejich rozhodnutí chápu. Máme snad všichni strach z nemoci, bolesti, utrpení blízkého člověka.

Když člověk žije v křesťanském prostředí, je rozhodování v takové situaci ještě komplikovanější. Napadá mě řada otázek, na které neznám odpověď. Je zdraví hlavní kritérium, podle kterého máme posuzovat právo nenarozeného dítěte na život? Jsme přece všichni - zdraví i nemocní - součástí stvoření. Co je v takové situaci Boží vůle?

Mrzí mne, že ten, kdo se rozhodne udělat pro své postižené dítě maximum, je někdy považován okolím za podivína a naráží na nepochopení ze strany úřadů i nejbližších lidí.

MUDr. Jana Keřkovská, dětská lékařka

PÁNI TVORSTVA?!

Při druhém těhotenství mi moje lékařka oznámila, že podle výsledků genetických vyšetření z krve je u našeho dítěte zvýšené riziko výskytu Downova syndromu. Genetik s námi probral rizika postižení, rizika možných vyšetření, nezakrýval ani krutost případného vyvolaného porodu postiženého dítěte. Byl překvapen (stejně jako ostatní zdravotníci, se kterými jsme se v té době setkali), když jsme mluvili o tom, že bychom si asi dítě za každých okolností nechali. Ještě před možným vyšetřením plodové vody, při kterém se jednoznačně toto postižení ukáže, jsem absolvovala kontrolní testy.

Na výsledky jsme čekali zhruba týden. Těžký týden, ve kterém jsme s manželem a některými nám nejbližšími lidmi mluvili stále dokola o tom, co bude dál. Honila se nám hlavou spousta otázek. Jak se rozhodnout? Kdo jsme my, že máme rozhodnout o životě člověka? Rodiče dítě počnou, ale to snad není nějaká zásluha. Početí a rození je takový zázrak - zvlášť v době, kdy tolik lidí mít děti nemůže - že za něj můžeme být pouze v úžasu vděčni. Ale rozhodnout o jeho smrti? Nevyčítali bychom si to celý život? Bylo by snad i postižené dítě s námi šťastné a my s ním. Ale jsme připraveni mít postižené dítě? Máme dost trpělivosti, ochoty obětovat mnohem více času, sil a snad i profesních zájmů? Kdo se o něj postará, až my nebudeme moci? Jak to ponese naše starší dítě? A pokud se rozhodneme, že dítě chceme, ať je jakékoliv - je lepší jít na vyšetření plodové vody a na život s případně postiženým dítětem se připravit (jde-li to vůbec), nebo je lepší nic nevědět a dítě přijmout po porodu, ať je jaké chce?

Otázky byly palčivé a těžko zodpověditelné. Nakonec se nám ulevilo, když kontrolní testy dopadly příznivě. Úleva z toho, že se nemusíme v tu danou chvíli rozhodovat, že dítě přijmeme a budeme milovat takové, jaké bude. Nikomu bych neradila, jak se zachovat, chápu rozhodnutí oběma směry. Ale stejně pořád někde vskrytu cítím, že tato možnost daná rodičům je jaksi nepatřičná, že se dotýká jistých hranic. Snad bychom neměli být takovými pány tvorstva?!

VePa

NÁZOR GENETIKA

Jak hodnotíte možnosti genetických vyšetření, která dovolují zjistit některá postižení dítěte ještě v těhotenství?
Hodnotím to, že jsou propracovány metody pro zjištění nejčastějších závažných postižení plodů na genetickém základě. (Závažnými postiženími myslím genetické vady smrtelné nebo vady velmi omezující život postiženého i jeho rodiny, např. rozštěp páteře s postižením mozku, Downův syndrom.) Samozřejmě jak se poznatky lidské genetiky stále zmnožují, je možno ještě v těhotenství zjistit kombinace genů plodu, které mohou s přispěním zevního prostředí způsobit závažnou chorobu. Tyto choroby se mohou projevit až v pozdějším věku a mohou vážně ovlivnit profesionální kariéru nebo zkrátit očekávané dožití (jedná se např. o civilizační nemoci - hypertenze /vysoký krevní tlak/, kardiovaskulární choroby /týkající se srdce a cév/, nádory). Mezi tyto dvě kategorie ještě patří choroby, které omezují život postiženého jenom částečně, např. poruchy smyslové, kosmetické (rozštěp rtu), poruchy plodnosti atd.

Klinická genetika se samozřejmě zaměřuje na prenatální (období před narozením dítěte) vyšetření chorob té první skupiny, tzn. chorob smrtelných či život velmi vážně omezujících. Možnosti zjistit tyto choroby hodnotím pozitivně.

Jak se stavíte k případnému následnému doporučení rodičům ukončit život takto postiženého plodu?
Rodina je součástí civilizace, určitého systému, tedy i systému zdravotního. V rámci tohoto zdravotního systému existuje jako nejvíce účinná medicína preventivní (chorobě předcházející). Prevence ovšem působí vlastně jako strašák lidí: na jednu stranu může falešně strašit lidi zdravé, ale na druhou stranu se díky ní může odhalit mnoho chorob včas. Většina genetických vyšetření je právě preventivního charakteru; bohužel v prenatální medicíně je výsledkem preventivních opatření zabránění narození postiženého plodu. Takovýto přístup (podobně jako jiné přístupy či nástroje systému, ve kterém žijeme) je jistě možné chápat jako nepřijatelný zásah do základních svobod člověka. Ale kdo ten systém vytváří?

Dnešní společnost umožňuje ženě být rovnocenná s mužem, čímž jí odkrajuje mateřské úlohy. S vývojem společnosti se tak rozevírají "kleště civilizace", které jemným a vytrvalým tlakem působí na ženu, aby těhotenství plánovala nejenom ekonomicky, ale i kvalitativně. Tak jako existuje antikoncepce (kterou je ženě přiznáno právo určit si, kdy, kolik a s kým bude mít děti), tak existuje možnost odhalení poškození plodu. Někdo odmítá všechno, většina žen ale tyto přístupy přijímá a stává se tak součástí "spiknutí proti životu". V současné době porodí průměrná matka za svůj život méně než dvě děti, žena tedy ví, že bude mít málo dětí, o to spíš chce, aby ty děti byly kvalitní, aby její investice byla kvalitní. Většina rodin si myslí, že má právo rozhodnout o počtu a kvalitě svých dětí. Tvrdým výkupným za tuto možnost je to, že žena je tak nucena vzít přírodě selekci (výběr) z rukou. To, co dřív určovala příroda, kdy slabé děti umíraly při hladomoru, nemocech, to dnes určuje matka, když se "v zájmu normálního života" dozví o postižení svého dítěte a rozhodne o jeho nenarození. Vnímám to jako "léčku civilizace", jako jednu z nových primitivních forem selekce, formu neskromnou, jako insti-tuci pro lidstvo zničující, "cestu do pekel".

Genetik chce být ve službách rodin, které se chtějí o svém plodu dozvědět a nechtějí mít vadné dítě. Snažíme se jim popsat riziko, děláme to s pomocí různých metod, keré mají především respektovat plod (až jako poslední je přímý atak na dítě při vyšetření plodové vody). V případě jasného a neměnného prokázání závažné vady sdělujeme rodině situaci, ta se sama rozhodne, jak se k ní dál postaví. Genetik přistupuje k rodinám nedirektivně, nemůže ovlivňovat jejich chování, nabízí jim možnosti, jak ovlivnit kvalitu populace. Náš obor směřuje k tomu, aby naše metody - dobrovolně podstupované a zákonem umožněné -byly ještě méně nebezpečné a aby více respektovaly plod.

MUDr. David Stejskal, klinický genetik

CO JE KONEC?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK

Zpět na obsah

Konec je prázdnota. Své konce usilovně očekáváme, některé s úzkostí, jiné s nadějí. Třeba "Až bude po válce...". A pak jednoho dne bylo. Cosi známého jako by odešlo. To nové však ještě nenadešlo. Konec sám byl jen prázdnota. K obědu byla zadělávaná mrkev.

Konec svobody v únoru 1948. Stalo se, čeho jsme se tři roky hrozili. Náš svět se zhroutil, náš známý život skončil. Čekalo nás vyhnanství v cizích a podivných krajích. A přesto ten den ja-koby se nic nedělo. Už nevím, co bylo k obědu. Byl prostě konec, prázdnota.

Konec republiky na Silvestra 1992. Vlezlý vítr v temných košických ulicích. Jednou snad budeme vzpomínat, třeba oslavovat, třeba litovat. Teď ne. Teď je konec. Nečekali jsme na projevy. Šli jsme spát. Konec sám je jen prázdnota.

Je také jiný konec - causa finalis, konečná příčina: to, oč člověk usiluje, to, k čemu žije. Že by to bylo nahromadit do smrti co nejvíc hraček? Či "milovati Boha a věčně s ním se radovati"? Či tolik ze sebe rozdat, aby už nebylo, co by mohlo zemřít? Tak žil Masaryk. A Schweitzer. Ty první konce byly marnost a prázdnota. Ten jejich byl naplněním. Jak žít, aby náš konec nebyl prázdnota? Je to vůbec možné?

Nevím. Kniha Kazatel neposkytuje o nic víc naděje pro tento svět než Komenský. Ač přece. Všechno, co nahromadím, mohu zas ztratit. Jen to, co jsem daroval, mi nikdo nemůže vzít. To mám na věčnost.

Farním sborům se doporučuje, aby sborové shromáždění vedle staršovstva a kazatele zvolilo také sborovou firmu, jejíž výrobky budou členové sboru kupovat a propagovat. Její logo je možné umístit na čelní stěnu modlitebny vedle kalicha s biblí. Po 50 letech závislosti na státním rozpočtu získává naše církev konečně samostatnost.

JG

OTEVŘENO! OTEVŘENO?

Festival "Otevřeno - Jimramov 98" (16.- 23.8.) se rozrostl. Z původně dvoudenního hudebního setkání je už skoro celý týden, ve kterém se kromě koncertů konají výstavy, divadelní, kytarové a výtvarné dílny, divadelní představení, promítají se filmy a je možné projít se Jimramovem s výkladem pana Dobiáše. Z parku Bludník a evangelického kostela se tak dějištěm festivalu stal celý Jimramov. Přijelo také víc lidí. Vypilo se asi víc piv. Vyšel i obsáhlý a podrobný program. Pro organizátory, kteří, jak jsem slyšel, všechno až do posledka vzorně zvládli, to musí být opravdu zápřah. To, co bylo původně spíš akcí několika nadšenců a sešlostí známých, které pojil nejenom zájem o hudbu, mění se v profesionálně koncipovaný festival, který si s ostatními v ničem nezadá.

Přesto se mi při sobotním koncertu vkrádal do mysli otazník nad názvem festivalu, který vyjadřuje i záměr tří Tomášů, kteří za ním stojí. Ve zmíněném programu jej vyslovil Tomáš Jun: "Jde o to vy-tvořit prostředí natolik otevřené, aby jej dokázali vnímat lidé z různých táborů a vrstev..." Tomáš Lavický jej doplňuje: "Smysl celé akce se vyvíjel - původně to byla sešlost známých a přátel, a to jak na pódiu, tak pod ním. Později se to "otevřelo" do - nejrůznějších stran." Opravdu? Jistě - programová nabídka se rozrostla, obecenstvo bylo rozmanitější. Profesionalizace s sebou ovšem nese pevný tvar. Na pódiu již nemůže vystoupit kdekdo. Z různorodé nabídky "sešlosti přátel a známých", která byla pravda různé hudební úrovně, se stává přehlídka zavedených firem (Jan Spálený & ASPM, Jericho, Sváťa Karásek, Vladimír Merta, Oboroh, Zuby nehty). I zvláštní blok, vyhrazený v postupně se vyvíjejících ročnících té nevykvašené všehochuti, zcela vymizel. Rozumím snaze pořadatelů přesáhnout evangelické ghetto a vystříhat se toho, aby se se zbožností vytratila všechna sebekritičnost. Nicméně něco pro mne podstatného se ztrácí - možnost překvapení, nečekaných objevů a nečekaných žánrových kontrastů. Dřív jsem mohl vedle sebe slyšet folkové nadšence, rockery, ale i posluchače kroměřížské církevní konzervatoře. "Vážná" hudba se ani teď z festivalu nevytratila, zní však odděleně. Každý si může vybrat. A jak jsem měl možnost sledovat, když jsem v neděli dopoledne se zpožděním spěchal do evangelického kostela na koncert souboru Vocatus a procházel jimramovským náměstím, také si vybírá. Výběr a otevřenost jsou ovšem dvě věci. Možná je to nutná daň za profesionalitu, možná přirozený vývoj, při kterém se z festivalu stává tradice, možná se tu projevuje, že pořadatelé přece jenom pocházejí z evangelického prostředí, a tak pro ně otevřenost znamená především překročit jeho hranice (nic proti tomu, jen houšť). Jistě také není možné, aby jedna akce splnila každý účel, a "Jimramov" jich plní až dost. Jen si myslím, že je dobré si uvědomit, že otevřenost má mnoho rozměrů.

Zdeněk Šorm, farář

CO MNE

ZAUJALO

. prof. MILAN BALABÁN, religionista
Dvě sbírky básní od židovských autorů. Italskému bás-níkovi Primo Levimu vyšla v češtině sbírka "V nejisté hodině" a Jiřímu Danielovi kni-ha "Mé myšlenky se velice nepodobají dýmu". Osud o-bou básníků je spojen s II. svět. válkou, Jiří Daniel byl obětí holocaustu a Primo Le-vi členem italského odboje.

ŠARKÖZI, kapela:
Album skupiny Massive Attack (zpěvačka) Album bratří Ebenů "Tichá domácnost" (houslistka) Album bluesmana Rainera Ptaceka "Inner Flame" a výrok MUDr. Presla v Českém rozhlase, že starosta Bystřice nad Pernštejnem, který se rozhodl vytlačit z města hrací automaty, "se chtěl zviditelnit". (bubeník)

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

Obklopeni hudbou ze všech možných stran přehlédneme často tituly, které se komerčně nenabízejí, a přesto mají svou úroveň. Nebýt červnového koncertu na pražském Staroměstském náměstí, ani já bych si nevšiml nové desky Alana Stivella 1 Douar. Myslím si, že je dobrá.

Alan Stivell je v hudebním světě již skoro 30 let znám jako představitel tzv. “keltské hudby”. Jde o hudbu pocházející z oblasti Skotska, Irska a především francouzské Bretaně. Nejsem hudební znalec, ale obecně a velmi zjednodušeně se dá tato hudba charakterizovat rytmičností a použitím tradičních akustických nástrojů charakteristických pro danou oblast, jako jsou dudy, housle, hoboje, flétny atd. Stivell však snad jako jediný keltský muzikant používá navíc i tzv. “keltskou harfu” - malá kovová harfa s ostrým pronikavým zvukem, kterou prý objevil jako malý kdesi zahrabanou na půdě. Stivell došel k písním tak, že si od mládí zapisoval v různých bretaňských hospodách staré keltské písně a popěvky. Dnes jim dává nové a místy velmi odvážné aranžmá. Proto je originální a jeho hudba působí autenticky. Její jedinečnost je dána i tím, že většinu písní opatřil autor bretaňskými texty (pro našince si dovolím amatérsky připodobnit bretaňštinu ke zvukům, které člověk vyluzuje ve chvílích, kdy je probouzen, či ve chvílích, kdy se mu usadí v krku cosi, co nejde tam ani zpět).

Deska 1 Douar (1 Země) je jeho zatím poslední a Stivell již v názvu ukazuje, o co mu při práci na ní šlo. Svou hudbou a texty chce jednoduše poukázat na to, že vzdálenosti mezi lidmi nejsou zase tak velké, jak se zdá. On sám to demonstruje v hudbě, kde se “domlouvᔠs mnoha známými muzikanty -a to bez toho, aby jim podlézal. A tak si jednu píseň složil a nazpíval s Afričanem Yossou N`Dourem, druhou s Johnem Calem, třetí s Khaledem atd. Deska je uvedena, přepůlena a ukončena skladbou United Earth (Spojená Země). ...proto mám rád ptačí let přes naše lidské hranice... zpívá v její druhé části. Stivell musí zpívat ne kvůli své kreditní kartě, ale kvůli svému srdci.

Na první pohled se může zdát, že výsledkem desky bude nějaká rozblemstaná splácanina. To je však přesně to, v čem Stivell obstál. Přes hudební i lidskou odlišnost je deska ucelená. Rozmanitost stylů ji dělá bohatší. Každá skladba má svůj vlastní náboj a styl, a přece se k sobě skladby hodí a vy-tvářejí celek, který má tvar a smysl - přestože zní deska chvíli až strojově rytmicky (Scots Are Right, Hope) a jindy naopak klidně melancholicky (Kenavo Glenmor). Zpívá se anglicky, francouzsky a bretaňsky (někdy i dvěma jazyky dohromady), a přece to vůbec neruší.

Je zajímavé, že ač se na desce vystřídá mnoho muzikantů, Stivell s nástroji šetří a skladby nejsou zvukově přeplácané. Když se k tomu přidá Stivellův klidný zpěv, začne z desky vyzařovat klid a člověk má pocit, že je zase lidem o něco blíž.

Pokud budete mít šanci se k desce dostat, zkuste si ji poslechnout. Stojí za to.

ALAN STIVELL - 1 DOUAR (1 EARTH), 1998, vydává Disques Dreyfus, 60 min.

Martin Balcar, student UK

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI