Odpusť nám naše viny - Pavel Jun Téma v literatuře - Josef Bartošek Proč se křtí jen jednou? - Jiří Gruber Blízkost v různosti - Tereza Kellerová - Ivan Ryšavý, Anna Vodňanská Moje hůl - Inka Čapková Bigbeatoví hledači pravdy - Jakub Zeman Jak to bylo v Brně - Zvonimír Šorm O vážných nevážně - Michal Plzák Proč se lidi nemaj rádi? - Erazim Kohák Doporučuji: Jana Konstantinová, Klára Petrová Stručně a jasně Co mne zaujalo? - Jiřina Šiklová, - Libor Ovečka Bavme se... - Tereza Kellerová Daniel - Berani Kontaktník Soutez v kresleném humoru Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Odpusť Opusť Propusť Pusť Spusť Vypusť Napusť Zapusť

My jsme byli pokřtěni většinou před spoustou let, a do kostela chodíváme, a myslíváme si, že víme, co křesťanská víra je a znamená, přesto - je to pro nás znovu a znovu překvapením. Tak tohle... je, je možné, je pravda? Znovu a znovu si necháváme připomenout, jak Jinak je všechno, když člověk potká Ježíše, stane se křesťanem.

Tentokrát si to připomínáme tak: Ježíš jednou učil učedníky modlit se, to znamená také - říkat ta slova, která se před ním stala možná, pravdivá, nové proměněné situaci přiměřená..., my jimi teď procházíme a učíme se z nich, co se to stalo a děje (s člověkem) před Ježíšem.

Dnes se dostáváme k tomu slovu: "Odpusť hříchy..."

Takže: Člověk před Ježíšem poznal svůj hřích a začal se jím trápit? Předtím o něm moc nevěděl, teď ví, že má hříchy, trápí se tím a touží po odpuštění? Tohle se stalo s člověkem před Ježíšem?

Ne. Jinak. Aby člověk "byl v hříchu", znal "hřích", k tomu nepotřebuje "věřit v Boha", ani potkat Ježíše, "hřích patří k člověku, nutně, tak jako tak (a je jedno, jak "tomu" říká).

To hlavní je, že před Ježíšem se stalo tohle: jakoby se ta zeď začala drolit. Praskala, na některých místech se řítila, otevíral se nečekaný výhled, samota nebyla tak výlučná, "hřích" neměl moc člověka uvěznit.

A lidé z toho začali žít, s nádherným vědomím člověka nečekaně osvobozeného, zachráněného.

Projevovalo se to také tím, že druhým lidem nechtěli už dovolit, aby kolem sebe stavěli tu Zeď, nechtěli dovolit, aby kolem nich byla stavěna - dělá se to láskou, vnímavostí, pomocí, ("odpuštění" se říká), sami drolili tu Zeď. Tohle bylo v té prosbě jako oznámení, že to tak je - "odpouštíme našim viníkům". A předtím byla prosba "odpusť nám naše hříchy" - prosba o to, aby To, co před Ježíšem velikého zakusili - jak se drolí ta zeď, nejprve pojivo, kterým je strach... a člověk vidí dál a není sám - aby to pokračovalo dál, aby se ztratilo to, co člověka dělí od druhých a života, to, co jsme si právě představovali jako zeď stavěnou smutkem, bolestí, starostí, křehkostí, strachem... - aby se ztratilo to, čemu říkali "hřích".

Aby se ta Zeď zřítila

a člověk mohl vstoupit do Zahrady za tou zdí,

kterou známe ze své touhy a prvního biblického vyprávění o ráji.

Pavel Jun - farář

Nečekaný incident před samoobsluhou a následná drobná havárie, když ho matka odváží domů, však do této idylky provedou rozhodující zářez. Potřeba splácet škodu, způsobenou Reillyovic starým autem, vedou matku k heroickému rozhodnutí vyslat syna pracovat. Již sama ona myšlenka mu zablokuje pylorickou záklopku až skoro ke srůstu, ale skutečnost se ukáže překonat i tak přebujelou Ignatiovu fantazii.

V první fázi se Ignatius zaměstná jako pouliční prodavač párků a dlužno říci, že je téměř jediným konzumentem oněch rajských pochoutek, již tehdy pravděpodobně vyráběných ze splašků, které žumpaři odmítají vyvézt, a které u nás, narozdíl od tehdejšího New Orleansu mají davy svých devotních fanoušků. Na svých cestách ulicemi města se náš naivní slon zaplete do desítek drobných vesmírných tragédií, které posléze vedou k tomu, že musí zkusit využívat své univerzitní vzdělání na jiné hroudě lidské činnosti.

Vrtkavé kolo Štěsteny ho uvrhne - dá-li se o tělese Ignátiových forem toto sloveso vůbec použít; vrtkavé kolo Štěsteny ho rozvážně přisune do kanceláře podniku, který sám jeho majitel vytuneloval pro své dostihy a milenky, a kde kromě Ignátia nikdo nejeví o blaho podniku pražádný zájem. Zájem však, který o "Leviho kalhoty", tak se totiž onen dinosaurus -ovšem životností, nikoli rozměrem - jmenuje, je zájem velmi specifický. Pokusí se uspořádat revoluci mezi dělnictvem, znepřátelí svému majiteli jediného konkurenta našeho trpaslíka, nicméně získá přátelství senilní slečny Trixie, která v polospánku čeká na zasloužený důchod, avšak díky úchylným představám manželky majitele má namísto odpočinku podstoupit omlazovací kůru.

Není třeba dodávat, že i v tomto porcelánu se našemu něžnému tlustokožci vymkne trajektorie jeho činů poněkud z rukou.

A tak se uchyluje k jedinému, co mu zbývá. Za zvuku policejních sirén a blikání sanitky proráží hranice Galaxie a opouští New Orleans. Nikoliv však na Rosinandě, ale v opovrhovaném mrzkém automobilu. Zato však Dulcinea mu není pouhým přeludem, ale v těle Myrny Minkofové má nohu pevně na plynu. Záklopka, nejen karburátoru, ale i ta Ignátiova pylorická, se uvolňuje a náš rytíř bere do svých tlap Myrnin cop, aby ho vděčně přitiskl ke svému vlhkému kníru. Několik vesmírů jen těsně o vlásek uniklo propadnutí se do marnosti sebe sama.

U všeho, co děláš, pamatuj na konec, říká jedna latinská sentence. Orientální moudrost zase dodává: Neposuzuj kvalitu lidského života, dokud neskončil. Dobře totiž ví, že i život řádný, spořádaný, šťastný či smysluplný se může kdykoli zvrátit. Naštěstí také i naopak. Zkrátka: Je to vždycky cíl, smysl, tíhnutí, na čem záleží a co osmyslní cestu. Tak i člověk, když mluví či jedná, chce něčeho docílit. Nedocílí-li, nepředá-li sdělení, bylo jeho úsilí marné. Když jsem poprvé četl knihu Spolčení hlupců, náramně jsem se bavil. Uchvátil mě nekonvenční Ignatius, bavily mě situace, které (nevědomky?) vytvářel, i šlamastyky, do kterých se dostával. Četli jsme si ji na mládeži nahlas a ještě jsem nenarazil na člověka, od lidí z kravína až po lidi z fakulty, který by řekl: Nelíbilo se mi to, je to blbost. Co je na té knize tak zvláštní?

Dlouho mi nebylo jasné, proč autor po neúspěšném pokusu knihu vydat spáchal sebevraždu. Nejdřív jsem si říkal: Byl snad tak ješitný, či co? Ale bylo to jinak.

Když jsem knihu četl podruhé a potřetí, něco mě napadlo. Kdybychom si ty postavy seřadili, "kladné" na jednu stranu a "záporné" na druhou, viděli bychom, že každému se vlastně dostalo "zasloužené" odměny. Matka se vytrhla z izolace a vrátila do společnosti, Ignatius prolomil svůj bludný kruh a odchází se svou láskou, majitel Leviho kalhot se začal zajímat o svůj podnik, slečna Trixie se dočkává penze, po které touží, kurva Jones dostává odměnu z nadace, policista je povýšen, zloduši dopadeni atd...

Tedy takřka kýčovité schéma: dobro je odměněno a zlo potrestáno. Vezmeme-li to bez ironie, tak by to tak vlastně mělo v životě být. A Ignatius nám ukazuje, že docílit tohoto výsledku není tak jednoduché. Nestačí k tomu cnostné řeči, učená kázání, bezchybné skutky, tvrdá ruka zákona a všechno to, čím se snažíme svět pravdy a lásky vytvořit. Člověk musí být sám toho všeho součástí a přitom si uchovat identitu, ryzost, schopnost druhého oslovit, mířit k cíli.

A tak náš absurdní hrdina vytváří chaos, ze kterého pak vzniká nový řád. Lze těžko uvěřit tomu, že by to tak vše dopadlo náhodou. Zcela nepochybně jde o geniální záměr autorův. Nezáleží na obsahu a formě zvěsti, ale na tom, co zaseje do srdcí posluchačů.

Proč tedy autor spáchal sebevraždu? Propadl pocitu, že jeho zvěst zůstala nepochopena, že zůstává sám mezi lidmi, kteří pro něho nemají uši k slyšení, a pak tedy bylo vlastně jedno, na kterém břehu se nachází.

Jsme často jako hvězdné nebe. Plné hvězd, ale oddělených ledovým prostorem a nekonečně osamělých. Marně vyhlížíme Ignatia, který by nás vychýlil z našich navyklých drah, dal nám slyšet jiné tóny a udělal z nás společenství živých lidí. Třeba je to ale i jinak.

Josef Bartošek - jáhen

p.s.:
Z redakce mi řekli, že by tam mělo být něco o Bohu. Tož tedy. V knize Ester se formálně nic takového nevyskytuje a přesto mnozí vykladači věří, že to všechno o Bohu je. Často člověk slýchá či čte projevy Bohem prošpikované, jako rajské pochoutky syntetikou, ale nemá pocit, že by ho "On" oslovil. Tak bych to s dovolením ponechal tak. Vždyť ty věci skryté mohou kolikrát zabušit více než cholesterol na chlopeň. Doufám, že Ignatius vám zabuší na všecko.

Může člověk, který byl pokřtěn v dětství, požádat v dospělosti, když uvěří, o křest znovu? Smí mu kazatel vyhovět, nebo ho musí odmítnout? Je křest možný pouze na základě vlastního obrácení a vyznání víry, nebo je platný i bez něho? Když se dá někdo pokřtít podruhé, co se dělo při křtu v dětství? Byl to omyl, lež nebo jen prázdný obřad? A co když se člověk ke svému křtu nikdy nepřizná? Může mu takový křest pomoci? Je třeba se při křtu do vody ponořit celý, nebo stačí jen pár kapek? Jsou tyto otázky natolik důležité, aby se kvůli nim dělila církev a kazatelé odcházeli ze svých sborů? Je-li křest neopakovatelný, jak mohou v některých církvích křtít podruhé?

Myslím, že činit ze křtu zásadní otázku, neodpovídá duchu evangelia. Spasení přijímáme vírou. Křest je znamením pro nás. Má sloužit jako viditelná opora naší víře. V Bibli čteme o křtu dospělých i celých rodin. Těžko si představit, že by byl křest dětem odepřen. V Korintu se dokonce dávali křtít za mrtvé. Je myslitelné, že by nekřtili živé děti, když očekávali tak blízký příchod Páně? Fakt ovšem je, že v Bibli se o křtu dětí přímo nepíše.

Jednoznačnou odpověď nenabízí ani symbolika křtu. Má-li být křest viditelným potvrzením našeho rozhodnutí pro Krista, nelze připustit než křest dospělých a v dětství pokřtěné křtít znovu. Je-li však křest viditelným znamením Kristova rozhodnutí pro nás, které naší víře předchází, pak lze křtít nejen dospělé ale i jejich děti. U dospělých oba motivy splývají. Při křtu dětí vyznáváme, že Boží rozhodnutí je prvotní a důležitější. I když se k němu člověk nikdy nepřizná, zůstává křest jako otevřené dveře, do kterých jsme nevstoupili.

Neopakovatelnost křtu je v Bibli zmíněna jen náznakem. Připomíná nám jedinečnost Kristovy oběti. Svou milost, kterou nám v Ježíši Kristu nabídl, Bůh nikdy neodvolá. Jestliže církev vyznává "jeden křest na odpuštění hříchů", chce tím vyjádřit Boží věrnost. Opakování křtu by znamenalo o tom pochybovat.

Žádná církev proto nemluví o druhém křtu ani o jeho opakování. Tam, kde křtí dospělé znovu, první křest prostě neuznávají. Je však možné prohlásit všechny modlitby, sliby rodičů, požehnání a Boží zaslíbení, která při křtu dětí zazní, za neplatná? Dá se tak snadno rozhodovat o tom, kdy Boží slovo působí a kdy je vysloveno naprázdno?

Spor o křest nás přivádí k otázce, co je pro naši spásu důležitější? Naše víra, nebo Boží slitování? Kristova oběť, nebo naše obrácení? Pro spásu je nezbytné obojí. Může však být křest potvrzením naší spásy, nebo je spíš znamením na cestě k ní?

Nemohu se ubránit myšlence, že ti, kdo se dávají křtít znovu, příliš spoléhají sami na sebe. Tvrdí-li, že teprve na základě jejich víry je křest platný a neopakovatelný, myslí tím spíš na neopakovatelnost svého vlastního rozhodnutí a prožitku víry. Kdyby víc spoléhali na Boha, dovedli by se radovat i ze svého křtu v dětství.

Chápu, že někoho trápí, že ho dali rodiče pokřtít jako dítě a on nemohl své rozhodnutí pro Krista vyjádřit sám. Má však řadu jiných příležitostí, jak to učinit. Večeři Páně, slavnostní přijetí do sboru, konfirmaci nebo obnovu křestního slibu. Ale to nejdůležitější je, žít z víry každý den. Tomu Pán Bůh rozumí. Kdy a jak jsme byli pokřtěni není důležité.

Jiří Gruber - farář

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

.

pár slov o mentálně postižených lidech

Mentální retardace (opoždění) znamená omezení vývoje všech psychických funkcí, z toho nejvíce funkcí rozumových. Mentální postižení je stav trvalý, vrozený nebo časně získaný. Odhaduje se, že v populaci jsou 2-3% lidí s nějakým stupněm mentálního postižení (těžký, střední a lehký stupeň). Postižení vzniká z 50-60% před narozením (důsledkem infekce matky, genetických poruch, RTG záření, otrav apod.), asi v 8% vzniká jako následek porodního úrazu mozku a v 25-30% po porodu (následky zánětů v mozku, úrazů hlavy, vnitřních poruch v organismu apod.). Mentální postižení se často druží ještě s jiným handicapem, např. tělesným.

Mentálně postižení mohou navštěvovat speciální mateřské školky, zvláštní a pomocné školy, odborná učiliště. Existuje u nás pro tyto osoby síť Ústavů sociální péče s dlouhodobým pobytem. Po roce 1989 vznikla řada denních stacionářů, kam mohou postižení docházet z rodiny - nemusí tak zpřetrhat vazby s nejbližšími lidmi a rodiče mohou zároveň přenechat část péče na odbornících.

Jedním z hlavních problémů mentálně postižených je samostatné uplatnění se v životě a ve společnosti. Tomu napomáhají nejbližší lidé, společnost vytvářením chráněných dílen, chráněných bytů apod. (tj. práce a bydlení s dopomocí). TK

V čem spočívá Vaše práce?
Jsme školské zařízení a máme na starost péči o mentálně opožděné (retardované) děti v okrese. Hlavně dělám tzv. diagnostiku - pomocí testů zjišťuji, jaký mají děti intelekt a jaká forma vzdělávání je pro ně vhodná. Většinou je to pomocná škola - to je ještě nižší stupeň než zvláštní škola. A mluvím s rodiči, snažím se jim poskytnout podporu a doprovod zájmem, radami. Zkoušíme teď novou metodu: natáčím na video situace z denního života rodiny (jak si děti hrají s rodiči, jak rodina večeří apod.), potom rozebírám, jaká je tam komunikace. Díváme se na to s rodiči a oni se učí lépe komunikovat.

Mohl byste ze své zkušenosti říci, že pro lidi mentálně postižené existuje nějaká společná charakteristika (např. v přístupu k životu)?
Můžu mluvit jenom o dětech (i když mentální retardace znamená, že vlastně i do dospělosti zůstávají dětmi). Jeden kolega pracoval v manželské poradně a potom s mentálně postiženými dětmi. Říkal: "narozdíl od těch manželských párů z těchto dětí vychází pozitivní energie". To je jedna charakteristika. A druhá: ty děti jsou biologičtější. Víc se ten jejich život točí kolem jídla a dalších tělesných potřeb a funkcí. Člověk si nad tím uvědomí, jak biologičtí (chcete-li živočišní) jsme všichni, jenom my zdraví to máme překryto rozumem...

Máte pocit, že jsou mentálně postižení lidé nebo osoby z jejich nejbližšího okolí více společensky handicapováni, než je tomu u jinak postižených?
V něčem méně, v něčem víc. Ve srovnání s pohybově postiženými to mají lepší, že se dostanou do schodů, do tramvaje... To je příklad, v čem je to lepší. A v čem to mají horší? Inteligence je výborná v tom, že se uplatní při zvládání nejrůznějších složek života. Setkal jsem se s jednou slepou a jednou hluchou holčičkou, které byly velmi chytré. Dokázaly si vynalézavě pomoct, byla radost je sledovat, jak si vědí rady. Rozum to dokázal do určité míry vyrovnat. Ale když právě ten rozum je oslabený, zvládají lidé hůř všechno: už i to vidění a slyšení. A vztahy v rodině, školu, sport, zájmové činnosti. Však si představte ve sdružení mládeže člověka třeba slepého, ale chytrého - a slabomyslného (to je starší, výstižnější označení pro mentální retardaci). Myslím, že v přístupu "zdravých" lidí k lidem mentálně postiženým není výjimkou, když "zdraví" hodnotí ze svého hlediska život mentálně postižených (příp. jejich okolí) jako život neplnohodnotný a nesmysluplný. (S tím souvisí také otázka diagnostikování např. Downova syndromu, běžně nazývaného "mongoloidní dítě", ještě v těhotenství s doporučením případného ukončení tohoto těhotenství, potvrdí-li se diagnóza.) Předpokládá se snad, že život s takovým postižením nestojí za to žít? Co si o tom myslíte?
Ten život je hodnotný, jenom jinak než u zdravých. To říkám na základě své zkušenosti i své víry. Problém je, když rodiče sami váhají, jestli si na to troufnou. Když jsou křehcí zdravotně nebo psychicky, když už mají nějakou zodpovědnost vůči dalším dětem nebo starším rodičům nebo jinou, netroufl bych si jim interrupci zakazovat.

Co vidíte jako největší bariéru ve vztahu lidí mentálně postižených a lidí nepostižených? Co by se v tom mělo změnit v jednotlivých lidech i ve společnosti?
Největší bariéra je v nás. Každý, kdo se liší, v nás vyvolává averzi.Teď si to uvědomujeme víc u rasové odlišnosti. Asi to máme v sobě zakódované z pradávné minulosti. Naši zvířecí příbuzní tak prostě fungují: když je jedinec z jejich skupiny změněný nemocí nebo zraněním, distancují se od něj. Pro přežití je to nutné. Může roznášet nákazu, zdržovat hejno, přitahovat pozornost dravce. "Od poškozeného ruce pryč." To je biologické. To je v nás. Ale to je také hříšné. A naštěstí ovlivnitelné - lépe než jiné stránky naší hříšnosti. - To je největší bariéra. Co se má změnit? Každý prožitek, že já jsem taky nějak poškozený nebo odlišný. Že jsem přesto někým přijímán. Že někdo jiný takového odlišného přijímá. Zkrátka zkušenosti s jiným, nehříšným či nebiologickým přístupem. V nejrůznějších podobách.

Co Vám ve Vaší práci dělá největší radost? Co Vás naopak nejvíc trápí?
Radost: setkání s moudrým člověkem. Mezi rodiči postižených dětí je jich víc než v průměru v populaci. Trápení: když instituce znemožňují pomoc, nebo dokonce škodí lidem.

Rozhovor připravila Tereza Kellerová

Středisko Diakonie ČCE, které jsem poznala při své praxi, funguje jako denní stacionář pro děti a mládež od 6 do 26 let, součástí péče je i školní vzdělávání. Docházejí sem děti buď s mentálním postižením samostatným nebo v kombinaci s jinou poruchou (slepota, tělesný handicap, epilepsie, autistické rysy apod.)

Dopoledne se zahajuje společnou bohoslužbou, poté je čas věnován jednotlivým vzdělávacím programům (pro každé dítě je ušit na míru stimulační program, který vychází z potřeb a schopností každého dítěte). Odpoledne se práce zaměřuje na rozvoj schopností jednotlivých dětí - kreslení, skládačky, zpívání, poslouchání pohádek, vyprávění...). Děti docházejí pravidelně na plavání a hipoterapii (terapie jízdou na koni), chodí se na koncerty, do divadel, na výstavy, jsou pořádány školy v přírodě a rodinné tábory. V ergoterapeutické dílně se klienti připravují na vykonávání jednoduchých pracovních činností.

Tento denní stacionář se pro většinu rodičů stal spásným východiskem při řešení problému s umístěním svého postiženého dítěte a zaplnil tak prázdný prostor mezi péčí ústavní a rodinnou. Charakter střediska, vybavení školy, netradiční formy výuky a spolupráce s rodiči - to vše přispívá ke zvyšování rozumové úrovně dětí a jejich samostatnosti. Naopak nedostatečnou spolupráci vychovatelů mezi sebou, hodnocení jejich práce dle kritéria víry, upřednostňování nekvalifikovaných pracovníků z řad křesťanů jsem vnímala jako nepříjemnou atmosféru ve středisku, která se promítala i v přístupu k dětem.

Při práci s mentálně postiženými jsem pochopila, že skutečným úspěchem může být vyslovení nového slova, pochopení pokynu - něco, co nám může připadat zcela banální, co ale předpokládá dlouhodobé úsilí postiženého i jeho okolí. Mentálně postižení nás svou spontánností učí radosti z drobností a chvílí života, které nejsou posuzovány inteligencí, krásou a společenským úspěchem, ale něčím daleko podstatnějším.

Anna Vodňanská, studentka FF UK, obor sociální práce

Chodila jsem na praxi do střediska Oáza - kulturního centra pro mentálně postižené. Docházejí tam mentálně postižení lidé od 6 let výše, kteří se mohou účastnit mnohých kroužků (dramatický, hudebně-pohybový, výtvarný, keramický, baletní atd.). Při jednom hudebně-pohybovém kroužku jsem se měla coby asistentka věnovat Vaškovi - asi patnáctiletému chlapci, všímat si, jak reaguje na pokyny vedoucí, pomáhat mu při jednotlivých aktivitách. Příjemně jsme spolupracovali, Vašek se snažil vystupovat ze svého světa a poslouchat moje rady. V jednu chvíli se ke mně najednou otočil a jako by se náhle probral ze svého nepřítomného snění, usmál se na mě a dal mi pusu na tvář. Zase se otočil a pohroužil si do sebe.

Té pusy si moc vážím. Lidé jako Vašek snad postrádají něco z té - námi tolik zdůrazňované inteligence a sociálního chování, v čem však mají určitě navrch, je jejich spontánnost, s jakou přistupují k druhým lidem, jejich nezastírané nadšení, když se jim někdo nebo něco líbí, jejich opravdový vděk za každou upřímně myšlenou přízeň. TK .

Visí za kožené ucho vedle dveří. Visí tam několik holí, protože já se málokdy vrátím ze svých různých cest bez nové hole, třeba jsem si ji i sám vyřezal a vždycky to na mne mile dýchne, když některou beru do ruky.

Ta hůl, o které zrovna chci hovořit, ta s koženým uchem, se ke mně dostala zvláštní cestou. Není to ale žádné chvalitebné vyprávění. Jednou v zimě za větrného večera někdo zaklepal. V takových dobách rád nechávám světlo nade dveřmi svítit, aby mi tma nepřišla příliš blízko k domu. Teď jsem tedy rozmrzele vyšel ven, abych se podíval na toho pozdního hosta. Vítr mi hned vyrval kliku z ruky, sněhová metelice vlétla do dveří, čertovské počasí. Venku na schůdku stál starý člověk, znal jsem ho. Často chodíval kolem a podával mi přátelsky ruku. Nikdy neztratil slovo pozdravu nebo díků, jen se na mne díval vlhkýma očima podroušeného a já mu dal, co mne právě napadlo, kousek salámu nebo několik drobných z kapsy. Přes rameno nosil pytel pověšený na holi, ale co mne teď dopálilo, byla jeho holá hlava, opravdu na ní měl už sníh. Tu jsem vzal z věšáku svou vlněnou čepici, trochu se starý až zakymácel, jak jsem mu ji vrazil na hlavu a pak mlčky odešel.

To ale byl ten okamžik, kdy jsem se měl rozhodnout. Měl jsem si vzpomenout na zadní komoru - věru vzpomněl jsem i na ni. Tam stála prázdná postel, stolek a židle pro hosta a v komoře bylo teplo a útulno. V kuchyni by se našlo i trochu polévky nebo chleba s máslem a na okně půl láhve piva. Zároveň jsem ale vzpomněl na to, jak mám v domě čisto a co špíny by ten chlapík nanosil, mokrý a špinavý a ještě byl cítit kořalkou. Jak by nechal svoje špinavé hadry spadnout na zem a vlezl by pod čisté povlečení se svým neřádstvem na sobě. A tu jsem zabouchl dveře a nechal všecku rozmrzelost venku, vichřici, zimu a všecko dohromady.

Za dva dny přišel hrobník a ukázal mi hůl, pěknou práci, vyřezávanou z ořechového dřeva. Sama otevřená ústa - jakoby z toho dřeva křičela. Jestli prý bych si tu věc nekoupil? zeptal se muž. Musel toho starého chlapíka pohřbít, toho starého Josefa ze vsi, byla to dřina ve zmrzlé půdě a nikdo mu nezaplatí.

Z knihy Veselé příhody - Bůh píše i na křivých linkách rovně

překlad Inka Čapková

BIGBEATOVÍ

hledači pravdy

MINISTRI

MINISTRY jsou elektrashovou skupinou, která pokračuje ve šlépějích některých forem metalu. V duchu doby však více experimentují se zvukem. To znamená, že navíc k drsnému zvuku přidali ještě některé efekty vytvořené pomocí syntetizátorů. Zakladatelem a zpočátku také jediným členem byl Alan Jourgensen. Skupinu založil v roce 1982 ve Spojených státech. Zpočátku spolupracoval například s Front 242. V dnešní době jsou MINISTRY již nepřehlédnutelnou veličinou na světové hudební scéně a měli jsme možnost je shlédnout například na Jammu v roce 1996. Jejich koncertní vystoupení připomínají středověká mystéria. Na pódiu je až jedenáct hudebníků a vše je doprovázeno mohutnými efekty včetně velkých ohňů a všeho, co si jen dokážete představit. Následující text je z alba Psalm 69 (1990). Píseň ani album nemá se zmíněným žalmem nic společného, podobně jako celá skupina nemá nic společného s křesťanstvím.

Pro lepší pochopení toho, k čemu text poukazuje, by bylo dobré zmínit jakou úlohu má křesťanství ve Spojených státech. USA mají výrazně křesťanské kořeny, protože jeho vznik je s křesťanstvím neodmyslitelně spjat. Vždyť první osadníci, kteří odjeli do Ameriky, byli křesťanskou sektou, jenž nebyla v Británii tolerována. I nadále se USA staly sběrnicí pro různá extremistická hnutí a to zvláště proto, že na svou dobu velice moderně formulovaná ústava zaručovala takovým hnutím bezúhonnost. Proto je křesťanství ve Spojených státech od toho evropského v mnohém odlišné a odlišný je také postoj společnosti. Je totiž ve společnosti daleko více zakořeněno, vzpomeňme třeba na skutečnost, že američtí prezidenti přísahají na Bibli a jak jsem slyšel, žádný z nich by si netroufl říci, že není křesťan, protože by pak nevyhrál volby. Proto je zde problém vyprázdnění jistých forem snad ještě aktuálnější než pro nás. Podobně jako řada jiných věcí ani křesťanství zde nemá pořádné historické ukotvení, a proto se narozdíl od nás američtí křesťané vyznačují daleko větší osobní angažovaností (typickou ukázkou jsou například černošské mše, něco podobného by u nás nikdy neprošlo…), avšak zároveň má některé negativní rysy některých “charismatických hnutí”, jenž jsou často otázkou pouze dvou až tří generací. Z tohoto pohledu musíme také vidět revoltu, která přichází ze strany mládeže a jíž jsou MINISTRY typickou ukázkou. Jde o protest snad ani ne tak přímo proti křesťanství, jako spíše proti jistým zaběhaným stereotypům, jejichž obsah se již vytratil… To samozřejmě není jejich ospravedlnění, neomlouvá to vulgaritu jejich projevů. Problém je to však hlubší a vážnější, než se zprvu může zdát.

Žalm 69 Prosím posaďte se a otevřete si knihu zjevení, Žalm 69 Piju krev Ježíše Piju ji z jeho žil Učím se plavat v moři Učím se lovit v jeho jméně Tělo Krista se na mě dívá Kazatel s pohlavním údem ve svých rukou Chce abys vysál svatýho ducha A spolknul hříchy člověka Neviditelná moč svatýho ducha Padá jako kyselý déšť Připravuje náhončí poslední viny Mrchožrouti mají defilé Otcové co píšou, že nekonečnost Znamená bojovat mečem Tě naplnili ďábelským (cock) A peklo přichází ve jménu “pána” Způsob jak uspět, způsob jak vysát vejce

Tento text vypovídá asi o zásadním problému, který momentálně církev a tedy i křesťanství má. Musíme znovu promýšlet, co vlastně chceme sdělit. Aktualizovat a znovu interpretovat křesťanskou zvěst. Zdá se totiž, že najednou nemáme mladému člověku co říci. Vzdaluje se on nám, nebo my jemu? Jakoby křesťanství na prahu třetího tisíciletí nebylo aktuální. Ve světě počítačů schopných komunikovat mezi sebou přes půlku světa takovou rychlostí, že se nám o tom před pár lety ani nesnilo, se zdají křesťané jako taková zvláštní rarita. Skoro vyhynulý druh, který se zuby nehty snaží přežít dobu ledovou.

Tenhle text vypovídá o zásadním nepochopení toho, co se snažíme jako křesťané sdělit. Důvod takového nepochopení je jediný – vzájemná vzdálenost.

S tímto pohledem jsme si zvykli se setkávat, řekněme často, a dokonce jsme si postupně zvykli i na formu, kterou symbolizuje tento text. Zvykli jsme si tuto skutečnost přehlížet. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že když jsem se setkal s někým, kdo mi bez velkých rozpaků řekl, že všichni křesťané jsou jenom podvodníci a lháři s krvavý- ma rukama, nějak jsem nevěděl, co mu na to říct. Nebylo možné obvinit ho ze lži, protože k chybám a omylům v naší historii přece jenom došlo a tak tím náš rozhovor v podstatě skončil. Zela mezi námi propast, kterou prostě nešlo překročit. Společnost jako celek, ne tedy nějaký vyhraněný kroužek intelektuálů, o křesťanství příliš neví. Za mého studia na Arcibiskupském gymnasiu docházelo často k hořce úsměvným situacím, když jsem musel mnohokrát vysvětlovat, že ze mne nebude jeptiška ani nic podobného. To je totiž první věc, která se průměrnému člověku při slově arcibiskupské vybaví. Následující studium theologie tuto skutečnost spíše prohloubilo.

Jsme tedy jako křesťané uzavření, schopní komunikovat pouze mezi sebou? Je to totiž daleko jednodušší. Člověk nemusí někomu pořád něco vysvětlovat. Ježíš prostě vstal a nazdar. Ale opravdu tudy vede ta správná cesta? Nestáváme se doopravdy spolkem nudných intelektuálů v tom nejhorším slova smyslu, který tento výraz v poslední době dostal?

Jakub Zeman - student ETF UK

Čtěte reakci v čísle 8.

Dne 18. dubna 1998 se v Brně konala Celocír-kevní porada mládeže.

Celocírkevní porada je setkání zástupců mládeže z celé naší církve, které se koná vždy jednou ročně. Členy této porady jsou zástupci seniorátů volení seniorátní poradou, předsedové seniorátních odbo-rů mládeže (SOM), členové celocírkevního odboru mládeže (COM), tři zástupci bohoslovců z řad ČCE a v neposlední řadě i ti ( v současné době ty), kteří jsou v ústředí naší církve pověřeni péčí o mládež.

Účastníky této porady ovšem mohou být i nečle-nové porady, neb jde o jednání otevřené. (Ti však pochopitelně nemají rozhodovací pravomoci.)

Náplní těchto porad pak je: jednat o záležitostech mládeže, volit členy COMu, volit zástupce na synod, informovat se, radit se, a vůbec vyjadřovat k věcem, jež se mezi mládeží diskutují a přetřásají. Zároveň je tu i snaha COMu, který vždy poradu programově připravuje, aby každá porada měla své ústřední téma. A to už se dostávám od obecního ke konkrétnímu.

Ústředním tématem té letošní porady byla vlastně otázka: K čemu je časopis mládeže? Za tímto účelem jsme do Brna pozvali několik redaktorů časopisu, který právě čtete, tedy BRATRSTVA, a to proto, aby nejen blíže představili, jak tento časopis vzniká, ale i proto, aby v "panelu" odpovídali na zvídavé otázky účastníků porady. Mimo to jsme však tentokrát měli v "panelu" i hosta. Byl jím ny-nější šéfredaktor katolického měsíčníku pro mládež ANNO DOMINI Josef Greš. Neúčastnil se náhodně, ale byl pozván zcela záměrně, aby i širší mládežnickou veřejnost seznámil s návrhem, o kterém se nyní začíná jednat, totiž s návrhem spolupráce právě mezi Bratrstvem a Anno Domini, která by snad v budoucnu mohla vyústit ve vydávání jednoho společného ekumenicky zaměřeného a i mimo církev otevřeného časopisu pro mládež. O tom se však teprve začíná jednat a jak jednání dopadne nelze předjímat. Lze však konstatovat, že porada tento návrh vyslechla se zájmem a vcelku přejně, i když je třeba dát projektu mnohem přesnější kontury.

Vedle této diskuse průběžně probíhala volba COMu (respektive dovolba za ty, kterým končilo volební období), proces to složitý, nicméně potřebný. Pro vaši informaci uvádím jen to, jaké tedy má po této volbě COM složení. Členové: Zvonimír Šorm (předseda), Jan Dus, Martin Fér, Hana Kaslová, Jan Krupa, Petr Pivoňka, Kateřina Ryšavá, Irena Škeříková, Vratislav Vojta. Náhradníci: Jaroslav Coufal, Štěpán Janča, Jan Palát, Michal Plzák.

Dále jsme pak byli ještě informováni o posledním zasedání synodu naší církve a nemalém množství akcí mládeže.

Já bych však chtěl na závěr vyzdvihnout už jen jedinou informaci, a to sice informaci o kontaktech s německou mládeží v Sasku. Německá mládež velice stojí o spolupráci s námi a je jen na nás, jak se k této nabídce postavíme. Zatím proběhlo několik pracovních setkání a jedním z výsledků je i jmenování Kateřiny Ryšavé a Hany Kaslové jako jakýchsi "styčných důstojnic" v prostředkování těchto kontaktů. Na ně je tedy možné se obracet s dotazy, připomínkami a podněty, protože bez vás, konkrétní mládeže, lze těžko dál tyto kontakty rozvíjet. I tak je tedy možno v dobrém duchu rozvíjet česko-německé vztahy.

Zvonimír Šorm
vikář a předseda COM

PROČ SE LIDI NEMAJ RÁDI?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK Zpět na obsah

Tak vy jste si toho také všiml? Že se lidi nemaj' rádi? Nemyslím jako jeden druhého; to jak kdo. Ale sami sebe. Že jsou se sebou nespokojeni. Dovedou být sobečtí, domýšliví, panovační, ale sami sebe prostě rádi nemají. Sami se ničí chamtivostí, kouřením, alkoholem, sami si odrazují přátele, sami si podrážejí nohy. Vždyť kolikrát jsem to sám udělal! Ty nejhorší podrazy jsem udělal sám na sebe. Vy ne? Proboha, proč se nemáme rádi?

Nevím. Ač mám takový pocit... Totiž lidé se tolik snaží, jen aby se zalíbili. Tolikrát by chtěli říci "Ne!", ale řeknou ano, aby si to s někým nerozházeli. A pak mají pocit, že svůj život filmují kvůli druhým, a žere je, že je za to ti druzí chválí. Vždyť to vůbec nejsem já! Kdesi v hloubi duše nesou takové nešťastné malé já, samá modřina, které jako by zoufale volalo, Lidi, prosím vás, nechte mě trochu žít! Nechte mě dýchat! Pusťte mě ke slovu! Nechte mě být já!

Tolik se snažíme, abychom se zalíbili, aby nám nikdo nemohl nic vyčítat, jen sami sobě nedáme žádnou vůli. A pak máme zlost sami na sebe, jsme nešťastní, sobečtí a nemáme se rádi. Jenže ono to má i svůj rub. Když nemáme rádi sami sebe, nemůžeme mít rádi ani ty druhé. Jsme nahněvaní na sebe, a hněv je nevybíravý: jde na každého. A tak se lidi nemaj' rádi.

Víte co? Zkusme to z jiného konce. Až příště budete chtít říci "Ne!", neříkejte "ano". Řekněte "Ne!" či prostě ne, bez vykřičníku, s úsměvem, ale ne. Abyste se nemuseli hněvat na sebe - ani na mě.

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

Chytla jsem chřipku. Ostatní byli v práci a ve škole a já si neměla s kým povídat.

Náhle však někdo zazvonil. Ve dveřích stála doručovatelka s dopisy a balíčkem. Otevřela jsem zásilku a čtu: "nejen do těla potřebuješ vitamíny," v ruce držím knihu s názvem Vitamin C od Boha. Ulehám, listuji v obsahu, čtu a je mi veseleji.

Kniha je sbírkou inspiračních povídek, zážitků a příběhů s duchovním podtextem od známých křesťanských vypravěčů a spisovatelů, ale i obyčejných lidí. Kapitoly ke 143 příběhům sestavili a verši z Bible doplnili Kathy C. Millerová a D. Larry Miller. A o jaké že jde kapitoly? Víra a naděje, Rodinný život, Modlitba, Vytrvalost a dalších zajímavých sedm. V té poslední - Duchovní život - jsem objevila povídku, o kterou bych se chtěla s vámi podělit. Jmenuje se: Proč Bůh nikdy nezískal titul na univerzitě

Měl za sebou jen jednu větší publikaci.
Byla napsána hebrejsky a řecky.
Neexistovaly na ni posudky.
Nepublikoval ji v žádném časopisu.
Existují pochybnosti, zda ji psal sám.
Svět možná stvořil, ale co udělal potom? Vědecká obec nedokáže úspěšně zopakovat jeho experimenty.
Nikdy nezískal souhlas použít k pokusům lidské subjekty.
Když se mu jeden experiment nezdařil,zkusil to zamaskovat tím, že subjekty utopil.
Málokdy chodil do třídy a svým žákům často říkal: "Čtěte v knize!"
Někteří tvrdí, že třídu vlastně učil jeho syn.
Své první dva žáky vyhnal. Jeho úřední hodiny nebyly pravidelné a občas úřadoval na vrcholku kopce.
Třebaže existovalo pouze deset přikázání, většina žáků propadla.

Bohužel kniha není moje. Poslala mi ji spolužačka jako lék k uzdravení. Ale určitě si ji, a nejen k teploměru, pořídím. Dnes už jsem sice zdravá, ale vitamín C přece potřebuji.

Jana Konstantinová

Mladá Oraňanka v biografu vedle svého manžela prolévá hořké slzy nad strastmi filmového hrdiny. Manžel ji snažně prosí, aby přestala. Ona hlesne mezi dvěma vzlyky: "Tak mě přeci nech, ať si to užiju."

Bída a vznešenost tohoto světa: neskýtá pravdy, ale lásky. Absurdita vládne a láska před ní spasí.

V románech na pokračování je přesná psychologie. Ale počíná si velkoryse. Přehlíží detaily. Je důvěřivá. Právě v tom chybuje.

...Píše si v létě 1938 pětadvacetiletý Albert Camus. Dnes světoznámý tvůrce existenciálních románů a divadelních her si vedl "zápisník" od r. 1935 až do své smrti v r. 1960. Brzy potom je ve Francii vydán první díl Camets (Zápisníky I). Záhy vychází druhý; třetí pak až s pětadvacetiletým odstupem.

Nyní se Zápisníky I objevily i u nás ve vynikajícím překladu Vlasty Rafkové. Knížku tvoří tři sešity psané od května 1935 do února 1942. Zachycují tedy Camuse mladého - ještě před třicítkou. V té době prochází těžkou osobní krizí (rozpad manžel-ství, potvrzení nálezu tuberkulózy) a doléhají na něj strastiplné události politické.

Ale Zápisníky nejsou ani intimní deníček problémového mladíka ani sbírka aforismů.

Je to prostý záznam viděného, vnímaného, přečteného, myšlenek, postřehů, nápadů použitelných ke ztvárnění. Situace ulice se prolínají s črtami budoucích děl, s poznámkami k četbě, s programy práce na nejbližší dny, se zápisy z cest, s hlubokými filosofickými úvahami poznamenanými osobním smutkem i hrůzou a nesmyslností války. Pro toho, kdo četl Cizince, Mor nebo Caligulu jsou Zápisníky střípky pro složení obrazu a vývoje těchto děl, pro ty, kdo nečetli, pak jistě impulsem pro další pátrání v Camusově tvorbě. Zachytily tvůrčího ducha. Vydává nakladatelství Mladá fronta.

Při psaní se ve výraze vždycky držet trochu zpátky (spíš než ho přehnat). Rozhodně žádné žvanění.

Srv. co je ponižujícího na jakémkoli utrpení. Nepoddávat se prázdnu. Snažit se vítězit a "zaplňovat". Čas - neztrácet ho.

Klára Petrová - studentka konzervatoře

STRUČNĚ

A JASNĚ

Co by se muselo stát, abyste kandidoval v parlamentních volbách?

Miloš Rejchrt, redaktor náboženského vysílání Českého rozhlasu:
To bych se musel znova narodit.

ThDr. Jiří Mrázek, profesor Nového zákona na ETF UK:
Musel by mě někdo přesvědčit, že se na nic jiného nehodím.

Svatopluk Karásek, farář v Praze u Salvátora:
Musel bych mít jiné povolání.

Zdeněk Šorm, farář v Soběslavi:
Vím, že při dnešním znechucení z politiky je ve slušné společnosti skoro neslušné o něčem takovém uvažovat a nejlépe je odbýt tuhle otázku jasným a pokud možno vtipným ne. Mám ale za to, že poslanců je třeba stejně jako pekařů. Jen nevím, zda bych se na to hodil. O tom by bylo moje rozhodování.

CO MNE

ZAUJALO

Zpět na obsah

. Jiřina Šiklová, socioložka:

Dvě knihy. Jednak Z. Brzezinski Velká šachovnice. Je to zdůvodnění, že Rusko již není supervelmocí, protože nebylo schopné rozejít se s vlastní minulostí a vytvořit státní strukturu z nových lidí. Bývalá "elita" se snažila udržet u moci, což se jí podařilo, ale na úkor celé země, která ji vlastně nezajímá. A potom knížka od Zdeny Fantlové "Klid je síla," řek' tatínek (Primus 1996) - jak dovedla i při popisu svého dětství v Terezíně a Osvětimi nalézt i tam světlé momenty a odnést si do života i z tohoto pekla mnoho kladného.

Libor Ovečka - ředitel Jaboku - Vyšší sociál. pedag. a teolog. školy

Při mezinárodním sympoziu o pastorální teologii v Maďarsku jsem se set-kal s lidmi, na kterých jsem viděl, že v nich roste budoucnost společnosti a církve. Byli to křesťané různých národů, mezi kte-rými kdysi bylo napětí ne-bo i válka. Mnozí byli z bývalých socialistických zemí. Nyní společně hledají cesty pravdy, svobody a přátelského soužití a snaží se zhodnotit zkušenosti církví v době vlády socialismu. Znamená to ukázat na problémy, které jsme zdědili a jež je nutno řešit, i když by někteří rádi o tom mlčeli - např. uzavření církve do určitého ghetta. Dále ukázat jasně i na pozitivní zkušenosti - např. že církev sice je Boží, ale zároveň žila a žije velmi významně z iniciativy zdola, z životní síly, víry a radosti jednotlivých křesťanů.

37/165, svobodná dívka by ráda poznala věřícího, upřímného muže, který by měl vztah k přírodě a nechce být sám. Zn. Prožít hezké chvíle.

Hledám chlapce od 26-30 let z ČCE, který už také nechce strávit vánoce sám. Jsem svobodná 25letá ošetřovatelka u tělesně postižených dětí. Foto vítáno. Zn.: Jen vážně.

28/177, vyznáním evangelík, bydlištěm okr. Praha-východ, se zájmem o hudbu a pří-rodu, hledá k navázání přátelství mladší věřící dívku. Prosím foto. Zn.: Společně hledat Boží vůli.

Adresa:
Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. Obálku s odpovědí označte přísluš. grafickým znakem, abychom ji nemuseli otevírat, ale mohli ji předat.
Inzeráty posílejte na stejnou adresu.

Váš Kontaktník

Snad by bylo příhodnější tentokrát říct "Zamysleme se..." či "Ponořme se do sebe a do svých vztahů...". Petr Bakalář uvádí v posledním čísle časopisu Propsy (Propsy, časopis moderní psychologie, vydávaný Portálem, 4. číslo duben 1998, str.2-3) v příspěvku Je císař nahý? svoje otázky a náměty vztahující se k nitru člověka, jeho prožívání a vztahů. Svoje podněty k zamyšlení uvádí citátem F. Nietscheho, který vystihuje autorův záměr: " Mám otázku pro tebe samého, bratře můj - jak olovnici ti tu otázku vnořím do duše, abych věděl, jak je hluboká."

Přiznám se, že mě otázky provokovaly silně, obtížně jsem hledala cestu, jak na ně ve svém nitru co nejupřímněji odpovědět. Zároveň jsem cítila, že ukazují k mnoha podstatným stránkám lidské osobnosti a jejich vztahů. Myslím, že stojí za to se nad nimi zamyslet, a tak se sám sobě otevřít - ať už o samotě či při setkání s několika blízkými lidmi. Některé otázky vám tu nabízíme, ostatní (celkem 64) najdete případně ve zmíněném časopise.

- Kolikrát můžete říci "my" - kam všude se počítáte?
- V mileneckém vztahu je určitým mezníkem první pohlavní styk - existuje něco obdobného v přátelství?
- Bez koho jste se naučil žít?
- Kdy se vám naposledy chtělo věřit v Boha?
- S kým z lidí, s kterými si vykáte, máte nejbližší vztah?
- Komu byste dal postavit sochu?
- Co dlužíte svým talentům?
- Koho jste kdy nespravedlivě podezříval?
- Co vám lidé asi tak závidí?
- U kolika lidí můžete na návštěvě otevřít ledničku?
- S jakým a) nejmladším, b) nejstarším člověkem máte osobnější vztah?
- Čí oči znáte nejlépe?
- Kteří dva vám blízcí lidé by se vzájemně nesnesli?
- Kvůli komu byste byl rád, aby existovalo nebe?
- Čím si asi přáli vaši rodiče, abyste byl (tajné přání)?
- Jakou novou radost jste v poslední době objevil?
- Pro koho se vám obvykle nejhůř shání dárek?
- Jaké barvy by mohlo být na světě a) více, b) méně?
- Dárek od koho vám prozradil, že vám nerozumí?
TK

Proč?
Svět je na první pohled velice smutný. Většinou se smějeme jen druhým. Člověku se rozední, pokud se naučí smát i sám sobě. Snad mu i okolí spíše porozumí, když přestane sám sebe brát smrtelně vážně. Jak nás vidí lidé nenáboženští? Že je v křesťanech skryto mnoho jiskřivého humoru? Není možná! Soutěž v kresleném humoru je příležitostí vytvořit na obou dvou stranách obraz nový, informovanější, barevnější, srozumitelnější a veselejší.
Jak?
Karikaturisté i začátečníci mají možnost účasti v soutěži ve dvou kategoriích:
A) Křesťanský kreslený humor. Pohled na sebe sama a na svět očima toho, který se považuje za křesťana.
B) Kreslený humor o křesťanech. Pohled vnějšího pozorovatele na ten náš křesťanský svět.
Co?
Ve zvolené kategorii můžete zaslat maximálně 5 černobílých či barevných prací v rozměru min. 21x30 a max. 42x60. Přihlášená tvorba musí být podepsána včetně data narození a adresy a označena kategorie, ve které soutěžíte.
Kam?
Na adresu pořádajícího občanského sdružení VO 106, Purkyňova 584, 547 01 Náchod
Do kdy?
Do 30. října 1998 včetně.
O co?
O hodnotné ceny - 10, 7 a 4 tisíce a hmotnými pozornostmi - Cena řemesla, cena tisku. Všichni účastníci dostanou knihu z nakladatelství LN.
Porota?
Bude složena z odborníků církevních i necírkevních, novinářů, výtvarníků.
Kdo to uvidí?
První výstava ohodnocených a vybraných děl bude v prosinci 98 a lednu 99 v Náchodě, poté bude soubor k dispozici dalším zájemcům o vystavování všude tam, kde bude zajištěna bezpečnost prací. Z ohodnocených prací budou tištěny plakáty a propagační materiály pro příští ročníky.
Kde se můžeme na všechno zeptat?
U pana Daniele Kvasničky, Purkyňova 584, 547 01 Náchod. Tel a fax: 0441/427332

VYKOPÁVKY

Z KUMRÁNU

Zpět na obsah

Podaří se vám objevit text v původním znění?
1) Tucet vyvolených omezoval na minimum přímý kontakt mezi svým manažerem a nezaopatřenými lidmi v postnatálním věku.

2) Zdravotní výkony by měli být poskytovány promtně těm, u kterých je přítomna známka porušení tělesné a duševní homeostázy a nikoli těm, kteří se těší dokonalému zdraví.

3) Přetvoření smyslového vjemu do již známého obrazu žhavého vesmírného tělesa způsobilo v jejich mozcích pocit návalu spontánních emocí uvolňujícího charakteru.