[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
   

Diakonie

Co to k čertu je ta Diakonie

Zdeněk Hojný, sociální pracovník střediska diakonie ČCE ve Dvoře Králové

Sociální práce se seniory
 
    Chtěl bych se s Vámi, čtenáři Bratrstva, podělit o některé zkušenosti, které jsem získal při práci se seniory, tedy se starými lidmi. Bude to pohled sociálního pracovníka (29 let), který pracuje více než čtyři roky v jednom z řady středisek Diakoie ČCE, které se práci se seniory věnují.
 
    Už jste si někdy představili sami sebe v seniorském věku? Dejme tomu, že vám je třeba 80 let. Vaše děti mají ještě svá zaměstnání a dost možná, že jsou již prarodiči. Navíc bydlí ve vzdáleném městě. Své dospělé děti máte rádi a nechcete jim přidělávat starosti s vašimi problémy. Promiňte, chci jít ještě dál... Před časem jste ztratili životního partnera, trápí vás nejedna nemoc a obtíž. Mnoho vašich vrstevníků zemřelo, vašich známých ubývá.I když se ze všech sil snažíte být nezávislí a neobtěžovat své okolí, nedaří se vám to a zajištění základních potřeb se stává neskutečně obtížné, je to nad vaše síly. V takové situaci budete asi zvažovat, kdo by vám mohl pomoci. Jednoduše člověk ve vysokém věku hledá někoho, kdo by mu pomohl například přinést nákup, doprovodit na vyšetření k lékaři nebo zajistit léky. Snad by raději odešel dožít zbytek života do nějakého domova pro seniory. Když pomoc rodiny nebo přátel nebude možná či dostatečná, obrátí se třeba na nějakou organizaci, která se pomocí starým lidem zabývá. Takových organizací je dnes celá řada (netvrdím však, že je jich dostatek). Jednou z nich je i Diakonie ČCE, prostřednictvím svých středisek a domovů odpočinku ve stáří.
 
To, co je podstatné pro člověka v každém věku, je kvalita života. Pro každý věk má však tato kvalita jiné hodnoty a důrazy. Navíc každý to, jak se mu žije, hodnotí po svém. Snad si ale mohu dovolit říci, že například mladý člověk chce najít uplatnění v životě, hledá životního partnera. Když je ve středním věku, má pravděpodobně svou rodinu, kterou chce zabezpečit. Pro člověka, který už je v poslední části svého života, často platí, že se musel vzdát mnoha věcí, na které měl dříve dostatek sil a byl na ně zvyklý. Nyní jde o to, aby zůstal aktivní (i když v omezené míře), aby nezůstal osamělý (i když mnoho blízkých už ztratil), a aby měl zájem o sebe a své okolí.
 
    Při naší práci v Diakonii se snažíme vycházet z některých principů, které mají přispívat k tomu, aby byla zajištěna a udržena již zmiňovaná kvalita života. V kontaktu se starým člověkem dbáme na individuální přístup zachovávající úctu ke stáří, respektujeme jeho osobitost a jde nám o udržení aktivity seniora. Do naší práce se promítá také to, že Diakonie je křesťanská charitativní organizace, která je však otevřená všem potřebným. V Diakonii pracuji již pátým rokem a za tu dobu jsem poznal, že v Diakonii se v práci se seniory klade důraz na různé aktivizační programy, rehabilitaci, zvláštní přístup k lidem postiženým demencí, rozmanité formy pracovní terapie.
 
    Vloni na podzim, tak jako i v předešlých letech, jsme se v našem Středisku Diakonie připravovali na vánoční svátky. Přípravy zahrnují výzdobu, pečení cukroví, připomenutí si událostí a zvyků, které k této době patří. Již předloni jsme (tedy dílem senioři a dílem zaměstnanci) vyráběli drobné dárky a ozdoby. Důležité bylo to, že jsme se je snažili nějak zhodnotit a že si je šly samy obyvatelky prodávat na adventní trh. Loni jsem je měl možnost při prodávání sledovat a přitom jsem si uvědomil některé věci, o které bych se rád podělil. Tři paní zastupovaly při prodeji ty ostatní, kteří se na výrobě podíleli a kteří se už kvůli svému zdraví neodvážili na celý den za prodejní stůl. Na výstavu přicházeli nejrůznější lidé. Dopoledne hodně dětí a studentů z místních škol, hodně bylo těch, co sháněli nějakou drobnost jako dárek pro své blízké, bylo dost i těch, co se přišli jen podívat. Všiml jsem si, že ženy, které prodávaly a zastupovaly tu starou generaci, chtěly prodat co nejvíc, a udělat tak radost nejen sobě, protože v tom bylo kus jejich práce a energie, ale i kupujícím - ať už dětem či dospělým. V tomto případě nešlo ani tak o cenu peněz, za které se prodávalo a kupovalo. Šlo o mnohem víc. O setkání lidí, světů, o dobročinnost, o smysl, který každý ve svém životě hledáme a potřebujeme.
 
    Co říci na závěr? Práce se starými lidmi je především služba druhým. Při této službě seniorům je třeba mít dostatek trpělivosti, pochopení, otevřené oči i uši. Staří lidé nejsou hromadou starého železa, které již k ničemu není. Jsou naopak zdrojem moudrosti. Moudrosti, ze které my mladší můžeme čerpat a která může obohatit každého, kdo seniorům pomáhá.

    Děláme to všichni, děláme to rádi. No, možná ne tak všichni a ne zas tak moc rádi. Spíš je nám to už jedno. Co? Znáte to.
    Přichází zkouškové, vy začínáte přicházet na to, kolik přednášek jste vynechali, jaké jste vlastně vůbec měli a kolik vám toho chybí. Tolik kopírování! A tak málo peněz! Tak u mamky v práci.
    Nebo máte ve sborovém domě telefon, tak proč si mezi všemi těmi církevními hovory nevyřídit dva tři soukromé. Vždyť jsme té církvi už tolik dali!
    Nebo proč nejet načerno? Proč se nenechat zapisovat na přednáškách, na kterých jsme se celý semestr ani neukázali? Proč platit daně, když máme opravdu málo peněz, musíme si je vydělávat a ke všemu je situace pro nás mladé tak mizerná a špatně zabezpečená. Proč bazírovat na takových maličkostech? Vždyť to dělá vlastně každý, zas tak moc na tom nesejde, máme dobré důvody, proč tak jednáme, a hlavně se máme navzájem rádi a jsme aktivní v církvi. A při vší té bídě jsme vlastně ještě pořád vzorem pro ostatní. No právě, vzorem pro ostatní. Buďte svatí v celém způsobu svého života, jako i já jsem svatý.
    Jim Burns ve své knížce, mimochodem bezvadné knížce, píše - Ty jsi ten jediný Ježíš, kterého někdo zná.
    Pokud jste za svůj život potkali šest skautů a všichni se chovali jako dobytek, chlastali jak dogy, hulili jak továrna a byli sprostí, asi vás to nemotivovalo k tomu stát se skautem. Pokud lidé kolem nás potkají za život šest křesťanů, o nichž budou vědět, že se k církvi hlásí, tak pak je to na nás, jak to ustojíme, co dokážem. Slušně se chovat může (a měl by) každý člověk. Nám křesťanům by to ale mělo být vlastní- aby to na nás bylo vidět. Abychom dokázali ustát to být jiní. Abychom se dokázali odlišovat právě v těch jakoby maličkostech. Ne se tím povyšovat a dělat ze sebe svatoušky. Ale dokázet nepodvádět. Být světlem. I mezi sebou a pro sebe navzájem. Posilou pro ty, co pochybují. K tomu nám pomáhej Bůh.

    Když váš stoletý dědeček potká v kostele jiného stoletého dědečka a začnou hlasitě vzpomínat na to, co spolu zažili před osmdesáti lety, je dost dobře možné, že oba dědečci bývali SDRUŽENCI a hrdě se k tomu hlásí. Nemusíte se hned děsit minulosti svého rodu. Neznamená to nic jiného, než že dědeček, možná stejně jako vy, chodil do MLÁDEŽE. Sdružení mládeže začala vznikat ve dvacátých letech, v době, kdy do našich zemí dorazila YMCA, a v evangelické církvi se rychle rozšířila. Zanedlouho měl téměř každý sbor svoje sdružení, kde se scházeli mladí lidé po konfirmaci, aby četli Písmo, diskutovali, zpívali, hráli různé hry, pořádali výlety a samozřejmě taky, aby se seznamovali chlapci s děvčaty a naopak. Postupně přibývaly - v různých dobách i tajné a polotajné - kurzy, brigády, turnaje, seniorátní dny, školky, sjezdy, bály, měnily se generace i zpěvníky. Ale jako dobrý základ pořád zůstává, že se každý pátek (pondělí, čtvrtek) sejde ve sboru osm (tři, dvacet sedm) sedmnácti (třinácti-, čtyřiadvaceti-) letých lidí, protože je mládež (sdružení, dorost). Podle statistik je jich v ČCE asi 1200 ve 147 skupinkách.
 
ANKETA (z jimramovské mládeže):
Proč chodíte do mládeže?
-  Setkat se s kamarádama, poslechnout si text z bible, hrát na kytaru, zpívat.
-  Protože je tu dobrá a přátelská atmosféra, hodně se tu zpívá a hraje, ale i přemýšlí nad výklady Bible. Mnohokrát se tu dostaneme i k našim aktuálním nebo osobním problémům.
-  Protože jako malej kluk jsem chodil do náboženství a zažil jsem tam docela srandu.
 
Co vás v mládeži nejvíc baví?
-  Nejvíc mě baví, že si tam spolu zpíváme písničky, které přes týden neuslyším.
-  Setkání s přáteli, četba z bible i výklad a ping-pong.
-  Pokaždé mám radost ze společného zpěvu za doprovodu pěti kytar. A nejvíc mě baví, že se spolu můžeme setkávat a povídat si.
-  Sem tam si rád poslechnu kázání a někdy je tady co dělat.
 
A co vás baví nejmíň?
-  Pozdní začátek.
-  Když je úvaha delší než 25 min. a společenské hry.
-  Kolikrát i hloupý kecy, který v mládeži nemaj co dělat.
Co ještě společně děláte mimo "mládež"?
-  dětský letní tábor, scénky na Vánoce, výlety, jezdíme na sjezdy, učíme nedělku
-  ping-pong
-  plánování tábora, výlety do okolí, posezení u ohně, v současné době se chystáme na ples
 
Co vám v mládeži nebo s mládeží chybí?
-  Možná by se daly zkusit takové menší "Hry bez hranic" mezi sbory a podobně, ale podle mého názoru už to, že se pořádají celostátní setkání mládeže, je sice namáhavá, ale moc příjemná věc.
-  Sporty (ať už v létě nebo v zimě), hry.
-  Naše aktivity jsou spíše uzavřené. Chybí myslím spolupráce s nějakou nadací nebo sociální organizací.
 
Je to u vás jinak? Děláte s mládeží něco zajímavého, čím byste mohli ostatní inspirovat? Ozvěte se, tady je prostor, kde se můžete pochlubit.
 
Kousek prostoru tedy vyplňuje salvátorská mládež s odpovědmi na první otázku:
-  Mám rád společenství lidí, kteří mají stejné "směřování" jako já. Potřebuji být s lidmi, popovídat o životě, o víře, kultuře, společnosti.
-  Protože doufám, že mě tam lidi mají rádi, je to okruh lidí, které neslučuje žádná úporná tvůrčí činnost a nepovídá se o věcech, které se dají lépe řešit u piva, taky se to po mně trochu vyžaduje rodičema a kostelovýma lidma.
-  Rozšiřuji si vzdělání, učím se komunikovat o Bohu, patřím do společenství. Vyjmenované důvody nemají pořadí.
 
 
 

"Kdo je ochoten trpět pro svou víru, ať je to člověk malý či velký, Žid či pohan, křesťan či nevěrec, muž či žena, na tom vůbec nezáleží: kdo umře pro spravedlnost, umírá jako mučedník, obránce Krista." Jan ze Salisbury (1115-80)

"Budu pokřtěna svou vlastní krví"
 
    Manche Masemola - to je ta dívenka s korálky na nohou a kratičkým tričkem, která stojí ve westminsterském výklenku hned vedle Maxmiliána Kolbeho.
    Příběh této nejmladší "westminsterské" mučednice je zdánlivě velmi prostý. Začneme-li se však podrobněji zabývat politickými poměry v zemi, ve které vyrůstala, pochopíme složitost a bezvýchodnost situace lidí, jejichž osudy Manche Masemola reprezentuje.
    Jedná se o původní jihoafrické černošské obyvatelstvo, které bylo po celá staletí utiskováno střídajícími se evropskými kolonizátory. V polovině 17. století se v Kapsku začali usazovat převážně nizozemští kolonizátoři, ale také Němci a francouzští hugenoti, jejichž potomci byli nazýváni Búrové. Začátkem 19. století se Kapska zmocnili Britové, jimiž byli Búrové zatlačeni do vnitrozemí, kde založili republiku Natal, Oraňsko a Transvaal.
    A právě v této oblasti vyrůstala Manche Masemola - patřila totiž ke kmeni Pedi, který obýval území Transvaalu, tj. severní část dnešní Jihoafrické republiky (v okolí Johanesburgu). Tento kmen byl postupně vytlačován ze svých úrodných území do hor a nehostinných oblastí, takže muži často odcházeli pracovat do měst, aby uživili své rodiny.
    Evropští kolonizátoři si s sebou přinesli své zvyky a tradice, které se snažili vnutit původnímu obyvatelstvu, a samozřejmě, že svůj vliv uplatňovali také v náboženské oblasti - zakládali misionářské stanice, kostely a nemocnice.
    Do Transvaalu přicházeli nejprve němečtí, později angličtí misionáři a počátkem 20. století tam vznikla malá křesťanská komunita tvořená některými členy kmene Pedi. Tito "noví křesťané" však neměli snadnou pozici - byli podezříváni, že odmítají původní tradice kmene a nebojují za jeho nezávislost.
    Manche Masemola se podle některých pramenů narodila roku 1913 ve vesničce Marishane. Vyrostla se svými rodiči, dvěma staršími bratry, mladší sestrou Mabule a sestřenicí Lucií. Nechodila do školy, ale pracovala na rodinných pozemcích a v domácnosti. V roce 1919 bratr Augustin Moeka z anglikánského Společenství Vzkříšení založil v Marishane misionářskou stanici.
    Manche slyšela poprvé bratra Moeku kázat, když navštívila svou sestřenici Lucii a byla tím takřka uchvácena. Chtěla slyšet více, a tak začala navštěvovat dvakrát týdně biblické hodiny. Její rodiče se však zalekli, že by je Manche mohla opustit nebo vstoupit do řádu, čímž by zcela narušila tradice jejich kmene, a tak ji začali od křesťanství zrazovat. Bratr Moeka si vzpomíná na jejich poslední setkání, kdy Manche neochvějně tvrdila, že bude pokřtěna svou vlastní krví. Rodiče ji totiž bili a nakonec 4.2. 1928 ji odvedli na odlehlé místo a tam ji zabili a pohřbili poblíž granitové skály na vzdáleném kopci. O několik dní později zemřela v misionářské nemocnici i její sestra Mabula, kterou pochovali vedle Manche. Brzy po smrti Manche se začaly k jejímu hrobu konat poutě a její jméno bylo zařazeno do církevního kalendáře Jihoafrické církve.
    Manche Masemola a její smrt reprezentuje obrovské masy obyvatel Jižní Afriky a nespočetné masy obyvatel celého afrického kontinentu, protože stejně jako oni, její život a smrt byly vymazány z historie. Je těžké si představit více upozaďovanou a odstrkovanou osobu - členka utiskované rasy, malého kmene, žena, dítě ...
    Na druhou stranu je otázkou, zda Manche je tou správnou osobou, kterou bychom si měli připomínat jako křesťanskou mučednici. Je zde totiž napětí mezi křesťanskou misií a tradičními zvyky kmenových společenství. Manche se však ve svém krátkém životě snažila zachovávat obojí - nosila tradiční kmenové oblečení, podstoupila iniciaci, snažila se být poslušnou dcerou a zároveň chodila do kostela, a když ji rodiče schovali oblečení, aby tam nemohla chodit, modlila se ráno a večer před domem.
    Život Manche Masemoly byl tedy hluboce zakořeněn ve společnosti jejího kmene, přesto však dobrá zpráva, pro kterou zemřela, se šíří do celého světa - a ona k ní ještě přidává svojí naději, vytrvalost a statečnost.
 

Jaromír Štětina: Století zázraků (LN 2000) & Jan Urban: Všem sráčům navzdory (GG 1996)
 
    Dvacet pět povídek nás zavádí na různá místa planety. Děj větší části z nich se odehrává v některé ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo v oblastech, kde bývalá a bohužel i současná rozpínavost Ruska naráží na odpor, nebo kde po odchodu moskevských mocipánů nastaly rozbroje mezi místními národy. Tak se spolu s autorem dostáváme na území Kavkazu, Altaje, Tádžichistánu nebo Náhorního Karabachu. Dalšími místy, kam nás kniha zavádí, jsou například Somálsko, Afganistán, Vietnam nebo Hongkong. Štětina při svých vyprávěních vychází ze zkušeností válečného zpravodaje. Povídky však nejsou jen věcným raportem o stavu v postižených oblastech, nýbrž jakousi vizí o obecném stavu lidstva. Ta nevypadá zrovna nejlépe. Štětinova kniha se čte rychle, ale bolí. Drsný je autor, drsný je svět, ve kterém žije. Co povídka, to úžas nad tím, že se takové věci můžou stávat. Při líčení událostí z Kurdistánu a Afganistánu si uvědomujeme, jak málo jde ve světě velké politiky o osudy lidí, pokud se z nich nemohou stát přes noc levní pracovníci nebo horliví nákupčí zmasírovaní přiblblými reklamami nebo pokud se rychle sjednaný mír nemůže stát plus bodem některého z politiků a jeho administrativy ve volební kampani.
    Největším národem bez domova (30 milionů!) jsou dnes Kurdové, píše autor v děsivé povídce Pětkrát pět prstů dcer mlynáře Javčika. To, co mi vyprávěl přítel z Gruzie, se v ní jen potvrzuje. Turecko, účelově přijatý člen NATO, pokračuje v tradici genocidy, kterou započalo vyhlazením Arménů počátkem století. Nyní jsou na řadě Kurdové, jež známe většinou jen jako fanatiky, kteří tu a tam nastrojí bombu. Že Turecku notně z druhé strany napomáhají Iráčané, je známé. Při čtení této povídky mě tak napadlo, že by bylo pěkné, kdyby se jednou objevil třeba právě americký prezident v Ankaře a začal mluvit o lidských právech Kurdů, kdyby začala platit jasná politická matematika "čím lidsky potřebnější, tím politicky naléhavější", kdyby, kdyby!
    Čtenáři mohou také nahlédnout do válečného běsnění v zemích bývalé Jugoslávie v povídce Válka jako modus vivendi, při kterém jsem si vzpomněl na knihu Jana Urbana Všem sráčům navzdory - Válka, o které nechcete nic vědět, v níž ono "kdyby" dostává teprv na frak. Výpovědi Štětiny a Urbana jsou co dojmů podobné: Zatímco jedni ve válečném dění trpí, druzí na utrpení prvních přímo či nepřímo vydělávají. Je jedno, zda to jsou vojáci té či oné strany, místní politici, kteří je podporují, nebo zbrojařské firmy jinak často mírumilovných zemí jako je Švédsko či Velká Británie. Jeden příklad za všechny z Urbanovy knihy: Nám známé televizní hvězdy a mírotvorci let nedávno prošlých lord Owen a Thorvald Stoltenberg, horcí kandidáti na Nobelovu cenu, nechávají napospas Srbům bezbrannou Srebrenici. Osm tisíc bezbranných lidí zahyne s vědomím politiků, kteří mají srebrenické bránit. Důvod? Rychlejší a hladší dokončení nové parcelace sporných území, rychlejší smír, rychlejší ukončení konfliktu, rychlejší politické zisky. Snad ještě zbabělejší byl přístup českých politiků, kteří motivováni udržením tradičně dobrých vztahů se Srbskem, o válce nechtěli nic vědět, a pokud se k ní vyjadřovali, pak padala vyjádření, že je to či ono vůči Miloševičovu režimu nefér apod. Je tu ale také zvláštní zmocněnec OSN pro lidská práva Tadeusz Mazowiecki, který v reakci na politické kejkle svých kolegů a velmocí poprvé za padesát let fungování OSN rezignoval na tak vysokou funkci, čímž dal jasně najevo, že ono "kdyby" má stále své neúnavní zastánce. Jemu, Urbanovi, Štětinovi a řadě dalších patří dík. Je radost se dozvědět, že se Století zázraků stalo nejoblíbenější knihou roku mezi internetovými respondenty Lidových novin. 

    V minulých ročnících jsme se věnovali tématu naší rubriky v článcích o konkrétních činnostech institucí, které se nějak věnují práci s lidmi potřebnými, či přímo rozhovory s lidmi, kteří tuto práci vykonávají. Tak o tom chceme psát i nadále. Dnes však z psaní o konkrétních aktivitách vybočím a dovolím si jednu teoretickou vsuvku, která ovšem s naším tématem úzce souvisí.
    Chci psát ne o tom, co "potřební" (jak nazývám ty, jejichž život je nějak výrazněji ovlivněn a ztížen určitými vnějšími podmínkami a kteří díky tomu mohou mít některé základní lidské potřeby silnější) potřebují, ale o tom, co - domnívám se - naopak nepotřebují. K mé úvaze mě vede nedávný rozhovor s našimi přáteli o tom, co je to "normální" a co "odlišné", s jakými mnohými očekáváními se člověk ve svém životě setkává a potýká i trápí, nevyhovuje-li jim. Je v nás nějak zakořeněno, že se má dítě vyvíjet určitým způsobem, pokud možno dobře se učit, něčemu se vyučit nebo něco vystudovat, v dospělosti si najít slušnou práci, založit rodinu, stát se rodičem, prarodičem, slušně se oblékat, slušně bydlet... Nechci to shazovat, sama jdu zatím obdobnou cestou. Když se tomu ale někdo vymyká, divíme se, ptáme se, považujeme ho za chudáka, litujeme ho, případně jím pohrdáme. Proč? Proč ten surový přístup k jinakosti? Už se pomalu budeme muset přestat omlouvat tím, že tady nebylo možné za 40 let komunismu potkat na ulici vozíčkáře, a proto na něj hloupě koukáme, s lítostí, se znechucením, se zadostiučiněním, že mě to nepotkalo. Vím, že teď až příliš zobecňuji, ale provokuji trochu záměrně.
    Domnívám se, že potřební nepotřebují soucit, který by z nich činil nesvéprávné osoby, že mají právo jako každý jiný mít rovnocenné možnosti, rovnocenné partnery. Mnohé bariéry jsou u nás ještě čistě prakticky nevyřešené, ale mnoho je v každém z nás. Když nepozdravím slepého, protože se tak nějak domnívám, že mě vlastně neslyší, když budu na tělesně postiženého automaticky pohlížet také jako na mentálně postiženého a budu mluvit o něm a ne s ním, když se vyhnu bezdomovci, protože předpokládám, že smrdí a to já cítit nechci, pak je problém ve mně a myslím, že toho druhého hluboce urážím. A s tím souvisí i druhá věc, o které se domnívám, že ji potřební nepotřebují: nálepkování. Řekneme-li o druhém informaci, která se nějak dotýká jeho výrazné "odlišnosti", jako bychom tím dopředu nějak popisovali i jeho charakter, jako by to bylo to nejdůležitější na jeho osobnosti, což může být velmi scestné. V tom mě velmi oslovil jeden farář docházející do věznice, který říkal, že nikdy před setkáním s určitým vězněm nestuduje jeho materiály. Nechce mít o něm předem utvořenou představu pouze ze strohých faktů jeho spisu.
    Sama vím, že ani lítost, ani to označování nemusí být myšleno nijak špatně. Důležité však je, jak to pociťuje ten druhý. Netýká se to pouze lidí "potřebných", ale může se to týkat všech. Přes všechna očekávání, která mohou být společností kladena, je každý svá a jiná bytost. Cítím, že je nám třeba více respektu a tajemství a méně svázanosti a schématického nazírání lidí a věcí.

 
 

Kde to jsi, kde jsi, Adame? Kam jsi se to dostal, Adame? Pravý ráj to na pohled, a ty jako bys trpké hrozny jed. Teď ve křoví se krčíš, Adame?   Proč přede mnou se chvěješ, človíčku? Doufáš, že se skreješ, človíčku? Se mnou se hádáš, to chtěl had. Necítíš, kdo tě tu má rád. Před mou tváří skrýt se nedá, človíčku. Z ráje půjdeš na zem, Adame. Ze země jsi, tak jdi na zem, Adame! Tam budeš s hadem vládnout ty, tam mě skryjí tvoje temnoty. Na zemi se ti skryji, zemane.   Bůh volá i tebe, člověče. Kam jsi se to dostal, člověče. Ve svý svobodě trpíš tu a já tě volám ze skrytu. Stále volám, kde jsi, Adame?   (pozn.: volně bluesovat podle naznačeného schématu)

pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!

 
Vaše postřehy, připomínky, reakce a podobné věci: