|
Za těch dnů vystoupil Jan
Křtitel a kázal v judské poušti: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo
království nebeské." To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše:
,Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' Jan
měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly
kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a
celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu
křtít.
Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází
ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před
nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.
Nemyslete si, že můžete říkat: ,Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může
Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a
každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás
křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já -
nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým
a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí
do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm."
Dovedete si představit, jak bychom reagovali, kdyby
nás nějaký kazatel místo "Milí bratři a sestry" oslovil: "Plemeno zmijí..."?
Uměli bychom od něho vůbec něco vzít? Nenaježilo by se v nás všechno? Nebyli
bychom pak úplně nepřístupní? Jak vůbec reagujeme, když někdo - třeba jen svou
odlišností - staví nad náš život otaz-ník? Jak reagujeme na kritiku a
napomenutí? Rozčílí nás, stavíme se hned do obranné pozice, podrážděně se
hned ospravedlňujeme? Nebo o nich dovedeme přemýšlet a třeba je i uznat,
ocenit?
Na téhle naší reakci se totiž ukazuje, zda jsou naše
vyznání vin, slova o pokání a prosby o odpuštění míněny opravdu vážně, nebo
zda je to jen takový bohoslužebný kolorit, který ve skutečnosti nic neznamená.
Být si vědom viny, svého chybování, své vzdálenosti od Boha, to zároveň
znamená: umět uznat cenu a potřebnost kritického hlasu, uvědomovat si význam
napomenutí, za jeho příkrostí rozeznat zájem a pomoc, a proto se mu vždycky
jen nebránit.
Je to těžké a nejsme toho příliš schopni. Proto také
tak málo dovedeme mluvit o Božím soudu a dráždí nás, když to někdo, jako třeba
Svědci Jehovovi, dělá. Že to připomínají, není zlé, potíž je v tom "jak". Ale
vyhýbat se ostrým slovům soudu, zamlčet, že něco vede do pekel, že je to
skutečně zhoubné, to není ani tak projev laskavosti, jako lhostejnosti.
Vyhlášení soudu, ostré napomenutí, razantní varování, to je projev lásky,
které na někom skutečně záleží. Ono totiž mluvit o soudu a vyhlašovat ho
právě ještě neznamená někoho soudit a zavrhovat, ale umožnit rozhodnutí, dát
šanci, aby člověk ještě něco změnil.
Co je ale tou změnou, ke které Jan Křtitel a bible
vůbec vybízí? Co je to vlastně "pokání"? Jistě k němu patří lítost - tedy, že
si člověk uvědomí, že je vedle, že chybil, neomlouvá si to, nedovede to jen
tak přejít, stydí se za to a bolestně cítí. Ale nejen to - lítost bez touhy
po změně a nápravě je falešná. A ani touha nestačí. Ten hlas vola-jícího na
poušti říká: pokání znamená nečekat, až se něco změní, ale předjímat to ve
svém jednání: Nežijte z toho, co je, žijte z naděje. Pokání znamená v dobrém
předbíhat dobu. Jeho skutečným projevem není sklíčenost, která ustrne na
vlastní nedokonalosti nebo na tom, jak je ten svět bohapustý, ale rozhodnost
důvěry, která s Boží mocí v tomto světě a ve svém životě počítá.
|
Pane náš,
který bydlíš v nebi,
chtěli bychom,
aby Tě lidi brali,
chtěli bychom být s tebou.
Prosíme, ať se mezi námi
děje to, co Ty chceš,
a abychom neměli hlad
a zapomeň na naše průsery.
A prosíme, ať se nám
vždycky podaří odpustit,
a abychom se od Tebe
moc nevzdalovali,
ale Ty nás u sebe drž,
protože Ti všechno patří.
Amen |
|
|
|
Anketa |
Čeho se v životě nejvíc bojíte?
|
|
Zdeněk Bárta
Senátor,
51 let |
|
Nejvíc se bojím v životě utrpení, které lidé
jeden druhému i ostatnímu stvoření jsou schopni připravit. |
|
|
|
Dan Pikálek
Ved. arcidiecézního
katechet. střediska 29 let |
|
Často mě přepadají nejrůznější úzkosti a musím
překonávat strach, ale velmi
těžko se mi vybírá, čeho se bojím nejvíc ... Snad těch okamžiků v životě, kdy
žiji "naprázdno" a promeškávám příležitost žít opravdově. |
|
|
|
Jiří
Weinfurter
Studentský farář
39 let |
|
Trochu úředníků, trochu telefonování, trochu
vlastní bezmoci, určitě pomluv a klepů, zvlášť těch církevních a nejvíc asi
člověka - pusté a Bohaprázdné osamělosti.
|
|
|
|
Václav Hurt
Armádní kaplan
44 let |
|
V této chvíli asi ničeho, protože mě právě teď
nic neohrožuje. Nemívám strach dopředu. Když nad tím víc přemýšlím, tak bych
asi řekl: Ze ztráty těch nejbližších v rodině. A někde na dně duše je asi i
ten strach ze smrti.
|
|
|
|
Miloslav
Vlk
Arcibiskup
církve římskokatolické |
|
Abych živou, každodenní skutečnost blízkého
Boha v Ježíši Kristu nepřehlížel v praxi a neztratil tak v životě žádnou
možnost setkání s ním, která se mi nabízí. |
| |
|
Táňa
Fischerová
Herečka |
|
Bojím se toho, abychom dar života nepromarnili.
Abychom my lidé neničili krásný svět, který máme k dispozici, ani sebe sama.
Někdy cítím úzkost, že nikdy nedostaneme rozum.
|
| |
|
Miroslav
Rada
akademický malíř
75 let |
|
| |
|
František
Radkovský
plzeňský biskup
62 let |
|
Bojím se a chci se vždy bát hříchu,
protože jím urážím Boha a to si On ode mě nezaslouží. Navíc mě hřích Bohu
vzdaluje, staví mezi Něho a mne bariéru a bere mi radost být Mu stále
blízko. |
| |
|
Dušan
Vančura
člen Spirituál kvintetu, 63 let |
|
Nejsem nijak zvlášť statečný
člověk, bojím se například bolesti nebo utrpení, ale nejvíc ze všeho se bojím
asi bezmocnosti. Představa, že nemůžu pracovat a žít podle svého, že jsem
někomu na obtíž, je pro mě velice nesnadno přijatelná. |
| |
|
Lidie Roskovcová
synodní kurátorka
65 let |
|
Prázdnoty, nicoty. Abych do ní
nezabředla. Do té časné i do věčné. |
| |
|
Jana Trusinová
v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let |
|
| |
|
Michal Kitta
Farář v Hronově 33 let |
|
Nejvíc se bojím ztráty soudnosti.
Že "ode mne odstoupí Duch Hospodinův a já o tom nebudu vědět". Trošku se
bojím velkoruského medvěda a strašidelných filmů.
|
|
|
A co váš názor?
Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího políčka a odeslat! |
| |
|
|
|
|
|
Bůh
je sice
milosrdný,
ale...
"Bůh naprosto nemíní nechati bez
trestu neposlušenství a odpadnutí, nýbrž hněvem zuří proti vrozeným a činěným
hříchům a trestá je časně i věčně podle spravedlivého rozhodnutí,"
upozorňuje už po staletí své žáky Heidelberský katechismus a raději ještě
(na otázku cožpak není Bůh také milosrdný?) dodává toto: "Bůh je
jistě milosrdný, ale také spravedlivý. A právě jeho spravedlnost požaduje,
aby hřích proti samé Boží svrchovanosti byl potrestán věčným, to jest
nejpřísnějším trestem na těle i na duši."
A máte to. Bohu nevyhovíte ani kdybyste chtěli (však
jste naskrz zkažení) a trestu neujdete. Žádná limonádička, takováto víra.
Tedy pokud nečtete dál, tam se cesta najde. Boží milost, lidská víra,
přítomnost Ducha svatého... Taky to není limonádička, ale zní to nadějněji.
Ovšem jakási pachuť už někomu zůstane: až bude přemítat o Božím soudu alias
závěrečném hvizdu a celkovém hodnocení, ne a ne zapomenout na věty jako
"milosrdný ano, ale spravedlivě velmi přísně trestá".
Možná proto jsem u mladých lidí z několika sborů
narazil na názory, které by snad šly rozdělit do dvou táborů (pro úplnost
dodávám, že se mi povedlo získat asi pětadvacet vyjádření).
Jeden tábor tvoří ti, kterým je strašení Božím
soudem nepříjemné. Ne že by se sami tolik báli, spíš proto, že se z víry
klube cosi ne zrovna lákavého. "Dokaď všichni chodili do kostela, možná to
fungovalo, když farář zachrastil řetězem a mluvil o pekle, ale dnešní
posluchači už podruhé nepřijdou a já se jim nedivím," praví jeden z
dotázaných. Tak o soudu raději vůbec nemluvit? Že by? Proti tomu se ohrazuje
tábor druhý: "To pak zbudou sladké kostelové řeči, svaté úsměvy, pár
chvalozpěvů, pár obřadů - je to ještě víra v Boha?"
Přitom vůbec není problém téma soudu doplnit, dokonce
se to někdy dělává. Asi takhle: Ti, kdo tu nejsou, budou pykat. Ti venku,
hříšní "oni", mimocírkevní, ti mimo naši partu. (Proti tomuto úskoku se
zbožným nátěrem se však naštěstí bouřily tábory oba.)
Asi není moc zajímavé vracet se k tomu, jak to bylo
kdysi. Ale jednu poznámku mi dovolte. Některé lidi z obou táborů poněkud
překvapilo (třeba to překvapí i vás), že se kdysi lidi na Boží soud
těšívali. Fakt: Trpěli a těšili se, že to bude konec lumpárnám a že
postihne i ty, komu teď prochází úplně všechno. Že vyjde najevo, kdo to tu s
konečnou platností vyhrál (a my s ním). Z hrobů temných chvalozpěv věrných,
skončí boje a ruce budou zbaveny pout, zatímco králové pyšní padají v prach -
však to taky asi zpíváváte (Můj Pán všechny svolá).
Třeba zrovna písniček, které vám k tomu něco řeknou,
je hodně. Jen těch vlaků, co projíždí ve spirituálech odkudsi až k poslednímu
nádraží - výpravčí už ostatně chodí po peróně, jen ještě nehvízd´, možná čeká
na ty, co si skákli do bufíku. Skoro se mi chce napsat, že spousta těchto
písniček o tom poví víc než starý katechismus. Ale abych mu nekřivdil: Až v
něm přijde řeč na příchod Kristův, taky se tam bude mluvit o tom, že se
přece těšíme.
Proč se těšíme? Teď odpovím jako dopis ze
synodní rady, když vás zvou někam na kurz nebo na sjezd mládeže: Vezměte si
bibli a zpěvník Svítá. Listujte, čtěte. A pár písniček si projděte, třeba
(ale nejen) těch svatě nádražáckých, např. Blues čekajícího vlaku. A pak si
odpovězte sami, tohle máte jen jako nápovědu.
|
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i
mrtvých?
Heidelberský katechismus:
"Na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých se těším,
protože ve všem soužení a pronásledování se vzpřímenou hlavou očekávám z nebe
právě toho soudce, který se předem za mne vydal Božímu soudu a ze mne sňal
všechno prokletí, aby uvrhl do věčného zatracení všecky své i mé nepřátele,
mne však přijal se všemi vyvolenými k sobě v nebeskou radost a slávu.
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?
Filip Čapek:
Bude nepochybně zajímavé vidět, jak se naše představy
o průběhu soudu budou lišit od skutečnosti. Rozhodně si nejsem tak jistý
(jako tvůrci Heidelberského katechismu), že budu na té správné straně tzv.
"vyvolených". Třeba se katechismus mýlí a dělení na vyváznuvší a zatracené
bude fungovat úplně jinak, bude-li vůbec. Může to být pěkný nářez.
* Jak se začne děsit Božím soudem, vždycky mi to zavání fanatickým
náborovým sektářstvím: "Dej se k nám, nebo půjdeš do pekla, do nebe ti
pomůžeme jen my!" Do takové samolibé party já ale patřit nemůžu, protože se mi
z toho zvedá žaludek.
* Mám dojem, že se dnes stalo trochu módou soud, peklo atd.
zlehčovat. Že budou spaseni nakonec všichni. Opravdu to tak věříme? Neříkávalo
se to jinak?
* Strach ze soudu, strach z Boha - to kupodivu nějak působilo i v
komunistické armádě. Prý se tam k farářům chovali většinou jakž takž slušně,
protože se báli, že mají známosti nahoře v nebi, a co kdyby na tom něco
bylo... |
|
|
Protože jde o soud, jak je z jeho
přívlastku patrné, který povede Bůh, smíme doufat, že tento soud bude
spravedlivý. V tom nás utvrzuje tradice Písma, z níž se dozvídáme o
neúplatnosti toho, o němž bibličtí svědkové vypovídají. Hospodin nejednou
skřípl i svůj vyvolený lid, nejednal-li podle jeho představ; tedy spravedlivě.
Totéž platí i pro nás, x-té pokolení, jež se různými způsoby považuje také za
vyvolené, spoluvyvolené, či jinak přidružené do Božího plánu s tímto světem.
Možná, že by bylo lepší mluvit o soudu s velkým S, soudu bez přívlastků,
který je jiný než soudy lidské, porůznu politicky motivované, a proto mnohdy
záměrně nedořešené (vzpomeňme na nebohého výkonného místopředsedu naší
největší pravicové strany, který "nic špatného" neudělal), ekonomicky
zaměřené, a proto co do výsledků nezcela přesvědčivé (to třeba nebozí
kouřící Američané teď dostanou za své podivné hobby ještě odstupné od
různých tabákových společností) nebo do nekonečna zatěžující jednu provinivší
se stranu (kolik generací našich německých sousedů bude ještě platit za dluhy
a viny svých již ani ne otců jako spíše praotců) zatímco jiné národy, které se
ve stejnou dobu stejně nebo podobně namočily do válečných hrůz, dělají, jako
by se nic nestalo.
Kdy se tento Soud plně prosadí, nevíme. Snad brzy.
Přesto nás nezbaví a nezbavuje zodpovědnosti, kterou nyní máme, nýbrž nás
podněcuje, abychom se snažili, co to dá, a nehledali výmluvy, proč se to či
ono nepodařilo. Nedaří-li se, nedaří se nám, tomuto světu a lidem, kteří v
něm žijí. Netřeba ze všeho, co se stalo, vinit Hospodina, což již před lety
ve své velmi poučné knize Bůh na lavici obžalovaných popsal C. S. Lewis.
Jako bláhové se také ukazuje, obráceně viděno, Boha před tímto světem
ospravedlňovat. Náš lidský soud je nedokonalý. Čím více si to uvědomujeme,
tím lépe. To není rozhodně výzva k rezignaci, ale k sebekritice, která nás
pohání vpřed: vylepšovat, dopilovávat, citlivěji vnímat a naslouchat a podle
toho jednat. A ten Soud bez přívlastku? Třeba se prosazuje v množství větším
než malém již nyní.
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]
|
|