Matouš 3,1 - 12

V dobrém předbíhat dobu

Zdeněk Šorm

    Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ,Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.
    Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: ,Náš otec je Abraham!' Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já - nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm."
 
    Dovedete si představit, jak bychom reagovali, kdyby nás nějaký kazatel místo "Milí bratři a sestry" oslovil: "Plemeno zmijí..."? Uměli bychom od něho vůbec něco vzít? Nenaježilo by se v nás všechno? Nebyli bychom pak úplně nepřístupní? Jak vůbec reagujeme, když někdo - třeba jen svou odlišností - staví nad náš život otaz-ník? Jak reagujeme na kritiku a napomenutí? Rozčílí nás, stavíme se hned do obranné pozice, podrážděně se hned ospravedlňujeme? Nebo o nich dovedeme přemýšlet a třeba je i uznat, ocenit?
    Na téhle naší reakci se totiž ukazuje, zda jsou naše vyznání vin, slova o pokání a prosby o odpuštění míněny opravdu vážně, nebo zda je to jen takový bohoslužebný kolorit, který ve skutečnosti nic neznamená. Být si vědom viny, svého chybování, své vzdálenosti od Boha, to zároveň znamená: umět uznat cenu a potřebnost kritického hlasu, uvědomovat si význam napomenutí, za jeho příkrostí rozeznat zájem a pomoc, a proto se mu vždycky jen nebránit.
    Je to těžké a nejsme toho příliš schopni. Proto také tak málo dovedeme mluvit o Božím soudu a dráždí nás, když to někdo, jako třeba Svědci Jehovovi, dělá. Že to připomínají, není zlé, potíž je v tom "jak". Ale vyhýbat se ostrým slovům soudu, zamlčet, že něco vede do pekel, že je to skutečně zhoubné, to není ani tak projev laskavosti, jako lhostejnosti. Vyhlášení soudu, ostré napomenutí, razantní varování, to je projev lásky, které na někom skutečně záleží. Ono totiž mluvit o soudu a vyhlašovat ho právě ještě neznamená někoho soudit a zavrhovat, ale umožnit rozhodnutí, dát šanci, aby člověk ještě něco změnil.
    Co je ale tou změnou, ke které Jan Křtitel a bible vůbec vybízí? Co je to vlastně "pokání"? Jistě k němu patří lítost - tedy, že si člověk uvědomí, že je vedle, že chybil, neomlouvá si to, nedovede to jen tak přejít, stydí se za to a bolestně cítí. Ale nejen to - lítost bez touhy po změně a nápravě je falešná. A ani touha nestačí. Ten hlas vola-jícího na poušti říká: pokání znamená nečekat, až se něco změní, ale předjímat to ve svém jednání: Nežijte z toho, co je, žijte z naděje. Pokání znamená v dobrém předbíhat dobu. Jeho skutečným projevem není sklíčenost, která ustrne na vlastní nedokonalosti nebo na tom, jak je ten svět bohapustý, ale rozhodnost důvěry, která s Boží mocí v tomto světě a ve svém životě počítá.

Pane náš, který bydlíš v nebi, chtěli bychom, aby Tě lidi brali, chtěli bychom být s tebou. Prosíme, ať se mezi námi děje to, co Ty chceš, a abychom neměli hlad a zapomeň na naše průsery. A prosíme, ať se nám vždycky podaří odpustit, a abychom se od Tebe moc nevzdalovali, ale Ty nás u sebe drž, protože Ti všechno patří. Amen

Anketa

Čeho se v životě nejvíc bojíte?

Zdeněk Bárta Senátor, 51 let   Nejvíc se bojím v životě utrpení, které lidé jeden druhému i ostatnímu stvoření jsou schopni připravit.	Dan Pikálek Ved. arcidiecézního katechet. střediska 29 let Často mě přepadají nejrůznější úzkosti a musím překonávat strach, ale velmi těžko se mi vybírá, čeho se bojím nejvíc ... Snad těch okamžiků v životě, kdy žiji "naprázdno" a promeškávám příležitost žít opravdově.
Jiří Weinfurter Studentský farář 39 let   Trochu úředníků, trochu telefonování, trochu vlastní bezmoci, určitě pomluv a klepů, zvlášť těch církevních a nejvíc asi člověka - pusté a Bohaprázdné osamělosti.	Václav Hurt Armádní kaplan 44 let   V této chvíli asi ničeho, protože mě právě teď nic neohrožuje. Nemívám strach dopředu. Když nad tím víc přemýšlím, tak bych asi řekl: Ze ztráty těch nejbližších v rodině. A někde na dně duše je asi i ten strach ze smrti.
Miloslav Vlk Arcibiskup církve římskokatolické Abych živou, každodenní skutečnost blízkého Boha v Ježíši Kristu nepřehlížel v praxi a neztratil tak v životě žádnou možnost setkání s ním, která se mi nabízí.	Táňa Fischerová Herečka     Bojím se toho, abychom dar života nepromarnili. Abychom my lidé neničili krásný svět, který máme k dispozici, ani sebe sama. Někdy cítím úzkost, že nikdy nedostaneme rozum.
Miroslav Rada akademický malíř 75 let   Vlastní nemohoucnosti.	František Radkovský plzeňský biskup 62 let   Bojím se a chci se vždy bát hříchu, protože jím urážím Boha a to si On ode mě nezaslouží. Navíc mě hřích Bohu vzdaluje, staví mezi Něho a mne bariéru a bere mi radost být Mu stále blízko.
Dušan Vančura člen Spirituál kvintetu, 63 let   Nejsem nijak zvlášť statečný člověk, bojím se například bolesti nebo utrpení, ale nejvíc ze všeho se bojím asi bezmocnosti. Představa, že nemůžu pracovat a žít podle svého, že jsem někomu na obtíž, je pro mě velice nesnadno přijatelná.	Lidie Roskovcová synodní kurátorka 65 let   Prázdnoty, nicoty. Abych do ní nezabředla. Do té časné i do věčné.
Jana Trusinová v domácnosti, matka osmi dětí, 41 let   Bolesti.	Michal Kitta Farář v Hronově 33 let   Nejvíc se bojím ztráty soudnosti. Že "ode mne odstoupí Duch Hospodinův a já o tom nebudu vědět". Trošku se bojím velkoruského medvěda a strašidelných filmů.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího políčka a odeslat!

		Bůh je sice milosrdný, ale...    Jan Keřkovský     "Bůh naprosto nemíní nechati bez trestu neposlušenství a odpadnutí, nýbrž hněvem zuří proti vrozeným a činěným hříchům a trestá je časně i věčně podle spravedlivého rozhodnutí," upozorňuje už po staletí své žáky Heidelberský katechismus a raději ještě (na otázku cožpak není Bůh také milosrdný?) dodává toto: "Bůh je jistě milosrdný, ale také spravedlivý. A právě jeho spravedlnost požaduje, aby hřích proti samé Boží svrchovanosti byl potrestán věčným, to jest nejpřísnějším trestem na těle i na duši."     A máte to. Bohu nevyhovíte ani kdybyste chtěli (však jste naskrz zkažení) a trestu neujdete. Žádná limonádička, takováto víra. Tedy pokud nečtete dál, tam se cesta najde. Boží milost, lidská víra, přítomnost Ducha svatého... Taky to není limonádička, ale zní to nadějněji. Ovšem jakási pachuť už někomu zůstane: až bude přemítat o Božím soudu alias závěrečném hvizdu a celkovém hodnocení, ne a ne zapomenout na věty jako "milosrdný ano, ale spravedlivě velmi přísně trestá".       Možná proto jsem u mladých lidí z několika sborů narazil na názory, které by snad šly rozdělit do dvou táborů (pro úplnost dodávám, že se mi povedlo získat asi pětadvacet vyjádření).     Jeden tábor tvoří ti, kterým je strašení Božím soudem nepříjemné. Ne že by se sami tolik báli, spíš proto, že se z víry klube cosi ne zrovna lákavého. "Dokaď všichni chodili do kostela, možná to fungovalo, když farář zachrastil řetězem a mluvil o pekle, ale dnešní posluchači už podruhé nepřijdou a já se jim nedivím," praví jeden z dotázaných. Tak o soudu raději vůbec nemluvit? Že by? Proti tomu se ohrazuje tábor druhý: "To pak zbudou sladké kostelové řeči, svaté úsměvy, pár chvalozpěvů, pár obřadů - je to ještě víra v Boha?"     Přitom vůbec není problém téma soudu doplnit, dokonce se to někdy dělává. Asi takhle: Ti, kdo tu nejsou, budou pykat. Ti venku, hříšní "oni", mimocírkevní, ti mimo naši partu. (Proti tomuto úskoku se zbožným nátěrem se však naštěstí bouřily tábory oba.)       Asi není moc zajímavé vracet se k tomu, jak to bylo kdysi. Ale jednu poznámku mi dovolte. Některé lidi z obou táborů poněkud překvapilo (třeba to překvapí i vás), že se kdysi lidi na Boží soud těšívali. Fakt: Trpěli a těšili se, že to bude konec lumpárnám a že postihne i ty, komu teď prochází úplně všechno. Že vyjde najevo, kdo to tu s konečnou platností vyhrál (a my s ním). Z hrobů temných chvalozpěv věrných, skončí boje a ruce budou zbaveny pout, zatímco králové pyšní padají v prach - však to taky asi zpíváváte (Můj Pán všechny svolá).     Třeba zrovna písniček, které vám k tomu něco řeknou, je hodně. Jen těch vlaků, co projíždí ve spirituálech odkudsi až k poslednímu nádraží - výpravčí už ostatně chodí po peróně, jen ještě nehvízd´, možná čeká na ty, co si skákli do bufíku. Skoro se mi chce napsat, že spousta těchto písniček o tom poví víc než starý katechismus. Ale abych mu nekřivdil: Až v něm přijde řeč na příchod Kristův, taky se tam bude mluvit o tom, že se přece těšíme.     Proč se těšíme? Teď odpovím jako dopis ze synodní rady, když vás zvou někam na kurz nebo na sjezd mládeže: Vezměte si bibli a zpěvník Svítá. Listujte, čtěte. A pár písniček si projděte, třeba (ale nejen) těch svatě nádražáckých, např. Blues čekajícího vlaku. A pak si odpovězte sami, tohle máte jen jako nápovědu.
Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?   Heidelberský katechismus:     "Na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých se těším, protože ve všem soužení a pronásledování se vzpřímenou hlavou očekávám z nebe právě toho soudce, který se předem za mne vydal Božímu soudu a ze mne sňal všechno prokletí, aby uvrhl do věčného zatracení všecky své i mé nepřátele, mne však přijal se všemi vyvolenými k sobě v nebeskou radost a slávu.   Proč se těšíš na příchod Kristův k soudu živých i mrtvých?     Filip Čapek:     Bude nepochybně zajímavé vidět, jak se naše představy o průběhu soudu budou lišit od skutečnosti. Rozhodně si nejsem tak jistý (jako tvůrci Heidelberského katechismu), že budu na té správné straně tzv. "vyvolených". Třeba se katechismus mýlí a dělení na vyváznuvší a zatracené bude fungovat úplně jinak, bude-li vůbec. Může to být pěkný nářez.       * Jak se začne děsit Božím soudem, vždycky mi to zavání fanatickým náborovým sektářstvím: "Dej se k nám, nebo půjdeš do pekla, do nebe ti pomůžeme jen my!" Do takové samolibé party já ale patřit nemůžu, protože se mi z toho zvedá žaludek.     * Mám dojem, že se dnes stalo trochu módou soud, peklo atd. zlehčovat. Že budou spaseni nakonec všichni. Opravdu to tak věříme? Neříkávalo se to jinak?     * Strach ze soudu, strach z Boha - to kupodivu nějak působilo i v komunistické armádě. Prý se tam k farářům chovali většinou jakž takž slušně, protože se báli, že mají známosti nahoře v nebi, a co kdyby na tom něco bylo...

    Protože jde o soud, jak je z jeho přívlastku patrné, který povede Bůh, smíme doufat, že tento soud bude spravedlivý. V tom nás utvrzuje tradice Písma, z níž se dozvídáme o neúplatnosti toho, o němž bibličtí svědkové vypovídají. Hospodin nejednou skřípl i svůj vyvolený lid, nejednal-li podle jeho představ; tedy spravedlivě. Totéž platí i pro nás, x-té pokolení, jež se různými způsoby považuje také za vyvolené, spoluvyvolené, či jinak přidružené do Božího plánu s tímto světem. Možná, že by bylo lepší mluvit o soudu s velkým S, soudu bez přívlastků, který je jiný než soudy lidské, porůznu politicky motivované, a proto mnohdy záměrně nedořešené (vzpomeňme na nebohého výkonného místopředsedu naší největší pravicové strany, který "nic špatného" neudělal), ekonomicky zaměřené, a proto co do výsledků nezcela přesvědčivé (to třeba nebozí kouřící Američané teď dostanou za své podivné hobby ještě odstupné od různých tabákových společností) nebo do nekonečna zatěžující jednu provinivší se stranu (kolik generací našich německých sousedů bude ještě platit za dluhy a viny svých již ani ne otců jako spíše praotců) zatímco jiné národy, které se ve stejnou dobu stejně nebo podobně namočily do válečných hrůz, dělají, jako by se nic nestalo.
 
    Kdy se tento Soud plně prosadí, nevíme. Snad brzy. Přesto nás nezbaví a nezbavuje zodpovědnosti, kterou nyní máme, nýbrž nás podněcuje, abychom se snažili, co to dá, a nehledali výmluvy, proč se to či ono nepodařilo. Nedaří-li se, nedaří se nám, tomuto světu a lidem, kteří v něm žijí. Netřeba ze všeho, co se stalo, vinit Hospodina, což již před lety ve své velmi poučné knize Bůh na lavici obžalovaných popsal C. S. Lewis. Jako bláhové se také ukazuje, obráceně viděno, Boha před tímto světem ospravedlňovat. Náš lidský soud je nedokonalý. Čím více si to uvědomujeme, tím lépe. To není rozhodně výzva k rezignaci, ale k sebekritice, která nás pohání vpřed: vylepšovat, dopilovávat, citlivěji vnímat a naslouchat a podle toho jednat. A ten Soud bez přívlastku? Třeba se prosazuje v množství větším než malém již nyní.

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]