Podobný nadpis jsem použil v docela nedávné době. Na Vsetíně jsme korunovali valašského krále a v jednom místě jsme nechali instalovat nápis "S Boleslavem Polívkou I. na věčné časy". To byla recese. Ale jak je to s nedělí? Vskutku na věčné časy a nikdy jinak? S otázkou neděle se mi často vybaví vztah mezi všedním a svátečním. Mám dojem, že jsme prožívali všeobecný odklon od věcí svátečních. Nejen, že se v neděli nechodilo do kostela. Ony se hojně doháněly nedodělky všedních dnů. Ale i svatební obřady byly stále menší a kratší, podobně jako pohřební hostiny. I státních svátků jsme měli snad nejméně ze všech okolních národů. Vlastně neumíme pořádně slavit, zazpívat, rozveselit se, zastavit se v tom toku všednodennosti. A v této situaci se nám každý sedmý den nabízí. Člověče, není vše jen práce, starosti každodenní, dřina a lopota, učení. Slav přece neděli. Je tady od počátku připravena jako dar od Stvořitele pro tebe. Jen si vzpomeň. Nejsi tady sám. To je snad vyjádřením svatosti neděle, o níž čteme v desateru.
    Rád slavím neděli. A přece se mi loudí do její svatosti stále nové a nové výhybky. Dobře si pamatuji na dobu, kdy nebyly v neděli otevřeny žádné obchody ani večerky. Někdy se stalo, že jsme něco nutně potřebovali, ale byli tady sousedé, známí a pomohli. Často se nakonec zjistilo, že se bez toho či onoho dá do pondělí docela dobře vydržet. Dnes téměř neděli co neděli odskočíme do supermarketu a dokupujeme ony "životně" důležité věcičky pro naše životy či většinou spíše žaludky a oklešťujeme si tak onu výjimečnost, svatost odděleného dne. Z neděle čtyřiadvaceti hodinové se stává neděle jedno hodinová. Až tak "dlouho" trvají průměrné naše nedělní bohoslužby. A pak rychle domů dovysávat, dovařit, dopéci, douklízet a...
    V jedné písni se zpívá ...V neděli k nebi pozvedni hlavu, v pondělí hleď zas ztratit se v davu. Na nebi žijí andělé svatí, na zemi jiné zásady platí!" Pozorně si text přečtěte a zjistíte, že se jedná o přímou řeč. Takto chce s námi rozmlouvat a radit nám nikdo menší než ďábel. "Stačí jen ta hodinka. Vždyť od pondělka zase, jako už tolikrát před tím, pojedeš jinak." Kývneme mu? Když za mým pradědečkem na samotu Korábku přišli v neděli z velké dálky pěšky, že si odvedou býka, kterého si dojednali koupit, odkázal je na pondělí. A přitom stačilo jen vzít peníze a odvázat býka. Navíc se kupci trmáceli takovou dálku. Ale v neděli se přece nekšeftuje. A doslavil svatou neděli a zanechal nám důležitý odkaz. Vždyť chceme směřovat tam, kde jednou budeme slavit věčnou neděli. Tak se to učme, ať to umíme. Vždyť to bude již na věčné časy.

Těším se na neděli. Toto rčení slyšíte často a nejčastěji v sobotu. Nejvíce se těšíval žalmista, když říkával: Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova! My co jsme z lidu Božího, tuším, že také často pláčeme nad svou vysněnou nedělí. Těším se na neděli - slyšíme mezi lidmi, zbystříme pozornost a jsme rozčarováni vidouce, proč se lidé těší na dar Boží. S příčin opačných, nežli čemu byl zasvěcen. Aby slou-žili tělu, smyslům, chtíčům, mamonu, jedním slovem knížeti tohoto světa. A přece, přiznejme se, že se těšíme na neděli. Neděle je dnem odpočinutí. Po šesti dnech pilné práce člověk potřebuje jednoho volného dne, aby nabyl nové síly. To jest požadavek přirozený a velmi si škodí, kdo ho nedbá. Nemenší péče vyžaduje i náš vnitřní duchovní život. Zda může býti pěstován, zabírá-li všechen čas všední práce a péče o vnější věci? Není lhostejno, jak strávíš sedmý den v týdnu a tím sedminu svého života. Každý den je vlastně den Páně a tím více jím má býti neděle, jež dává příležitost soustřediti srdce i mysl na věci Boží. Křesťan obléká se ve sváteční roucho, jako by chtěl říci, chci býti novým člověkem. Přemýšlí, jak jej Bůh vedl v minulém týdnu a děkuje mu. Posiluje se pro dny příští v náboženském shromáždění, kde skrze zpěv, modlitbu a kázání mluví k němu Bůh. Kdo jsa mladík nebo dívka, považuješ nedělní soužití s rodiči za překážku? Hřeší ten, kdo neděle využívá k vlastní toliko zábavě bez ohledu na svoji rodinu. Pověz mi, jak trávíš neděli a řeknu ti, kdo jsi. Musíme se s tím již smířiti, že svět v neděli nehledá království Božího, neboť ho nehledá po celý týden. My ale ve vší tichosti, v neděli shromažďujme se s Pánem Ježíšem. A kdyby se mne zeptali, co považuji za přední úkol naší mládeže, řekl bych: Uzdraviti v každém sboru těžce chorou neděli. Ukažte svou zdrženlivostí, co se v neděli nedělá. Ani za nejkrutějších okolností nedejme si nikým sáhnouti na neděli. Kdy nám se má přiblížiti Pán Ježíš, ne-li v neděli?

Mnoho galerií i umělců se již dnes prezentuje. Nejlépe je najdete přes vyhledavače - za všechny - na adrese Seznamu se k nim lehko dostanete přes http:// dir.seznam.cz/ Umeni/ Vystavy_ a_ Galerie/.
Národní galerie v Praze se prezentuje na adrese www. ngprague .cz/, zajímavé výstavy i autoři - včetně sprejerů - se dají najít na www.webprostor.cz/ spolecnost/ galeryart/ linky.htm.
Britskou Národní galerii v Londýně lze nalézt na www. nationalgallery .org.uk/, Skotskou národní galerii v Edinburghu na www. natgalscot .ac.uk/. Množství pařížských muzeí najdete na stránce www. paris.org /musees/.
Rembradtovo muzeum v Amsterdamu si můžete prohlédnout na stránce www. rembrandthuis .nl/, van Goghovo muzeum je možné vidět na www. vangoghmuseum .nl/
Petrohradskou Ermitáž si prohlédněte na www. hermitagemuseum .org/.
I tak je ovšem lepší vidět díla osobně.
 
 
 

    Na západním průčelí londýnského westminsterského opatství v deseti výklencích skromně postávají takové zvláštní sochy. Na první pohled působí středověce, ale když se na ně člověk pozorně zadívá, všimne si, že jedna postava má brýle, jiná zase tričko do půl pasu a navíc vypadají tak nějak povědomě.
    ;Ano, ten rozohněný muž uprostřed s malým černošským klukem u nohou je přece Martin Luther King a ten úplně vlevo vypadá jako Maxmilián Kolbe a také jejich společníci a společnice vypadají jako by v životě za něco bojovali, pro někoho se obětovali či někomu pomáhali.
    Tak jsem se na ně chvíli dívala, oni se dívali na mě a něco jsme si asi navzájem sdělili.
    Potom jsem se dozvěděla, že jsem měla tu čest s mučedníky 20. století.
    Asi o měsíc později jsem se schovala před deštěm do jednoho liduprázdného antikvariátu a tam jsem mezi starými a nevábnými knihami objevila jednu zcela novou s měděným obalem. Už to mě zaujalo a navíc to byla kniha o křesťanských mučednících 20. století.
    Otevřela jsem ji a zase se na mě dívaly ty zvláštní, jakoby obživlé sochy, které z výklenků westminsterského opatství kolemjdoucím zvěstují své mučednické evangelium.
    Ano, Maxmilián Kolbe, vedle něho Manche Masemola, Janani Luwum, Vévodkyne Alžběta Ruská, Martin Luther King, Oscar Romero, Dietrich Bonhoeffer, Ester John, Lucian Tapiedi a Wang Zhiming.
    Tu knížku jsem si samozřejmě koupila a přečetla.
    Životy těch deseti mučedníků mi připadaly natolik inspirativní, že jsem se rozhodla pozvat tyto osobnosti z westminsterských výklenků na stránky Bratrstva. V každém čísle se vám pokusím představit jednoho mučedníka, jehož život i smrt jsou větší než výklenek na westminsterském opatství.

    Tento nápad vznikl již v roce 1973, kdy započala rekonstrukce celého exteriéru westminsterského opatství. Tehdy si restaurátoři povšimli několika prázdných výklenků na západním průčelí a měli pocit, že rekonstrukce nebude zcela dokončena, dokud v těchto výklencích nebudou stát nějaké sochy. Otázkou bylo, jaké sochy.
    A tak v letech 1990-92 vyplnili šest výklenků v horní části průčelí čtyřmi novozákonními světci (Panna Maria, Sv. Jan, Sv. Petr a Sv. Pavel) a dvěmi středověkými světci, kteří mají nějakou spojitost s opatstvím.
    Tyto sochy, jelikož jsou tak vysoko, neupoutávají velkou pozornost. Avšak zbývajících 14 výklenků (10 přímo nad portálem a 4 po obou stranách) se stalo velkou výzvou, neboť právě k nim se upínají zraky všech návštěvníků i kolemjdoucích.
    Nakonec se zrodila skvělá myšlenka, totiž použít tyto výklenky ke sdělení jakéhosi poselství o tom, že ve 20. století jsme byli svědky zřejmě nejrozsáhlejšího utrpení nevinných a také mučeníků za víru.
    Avšak vybrat deset mučedníků z tisíců těch, kteří své životy položili za věrnost křesťanské víře a hodnotám, nebylo zřejmě jednoduché a závěrečnému rozhodnutí předcházel několikaletý výzkum.
    Měřítkem rozhodně nebyla popularita mučedníka, spíše šlo o to, aby každý mučedník reprezentoval další oběti pro-následování v dané oblasti.
    Skutečnost, že se na západním průčelí westminsterského opatství sešla tak různorodá a multikulturální společnost, symbolizuje jednotu církve v boji za pravdu, milosrdenství, spravedlnost a pokoj. A právě tyto čtyři hodnoty, za něž mučedníci položili a pokládají své životy, představují gotické alegorické sochy, které vyplnily zbývající čtyři výklenky po stranách portálu.
    Tento projekt byl dokončen v roce 1998 a ve stejném roce byly sochy slavnostně odhaleny za přítomnosti arcibiskupa z Cantebury, královny a zástupců různých církví z celého světa.
 
    "Křesťanské mučednictví v prvotní církvi se zcela liší od zkušenosti, kterou křesťané zakoušeli v pozdějších obdobích.
    Přesto se příběhy, které si křesťané v různých dobách o mučednících vyprávěli, nápadně podobají ... v mnoha z nich vyvstává důležitý okamžik rozhodnutí, kterého budoucí mučedník dosáhne tehdy, když zvolí ne cestu bezpečí, ale její alternativu s vědomím, že ho tam čeká smrt ...."
 
    (z knihy The Terrible Alternative Christian Martyrdom in the Twentieth Century, uspořádal Andrew Chandler, Cassell 1998.)

"Chci zemřít místo tohoto vězně."
    I ve věku masových vražd se dějí zázraky. I v místech tmy a beznaděje, kde smrt děsivě vane s každým výdechem a nádechem, s každým povzdechem a tichým vzlykem, se dějí skutky milosrdenství a lidé mají k sobě tak neodbytně blízko. I v sebehorších podmínkách lze žít odpovědně a spravedlivě.
    Osvětimský vězeň 16770 Maxmilián Kolbe, je toho svědectvím.
    Kolbe se narodil 8. ledna 1894 ve Zdunské Wole. Jeho rodiče byli oddaní katolíci. Když bylo Maxmiliánovi 18 let, odešel studovat filozofii a teologii do Říma. V roce 1917 spolu s dalšími studenty založil nové hnutí "Militia Immaculatae", jehož hlavním úkolem bylo šířit kult Panny Marie.
    Kolbe se vrátil z Říma zpět do Polska a začal přednášet ve františkánském semináři v Krakově. V roce 1927 princ Jan Drucki-Lubecki daroval hnutí Militia Immaculatae kousek půdy nedaleko Varšavy, aby se mohla rozvíjet jeho činnost. Hnutí tam vybudovalo své centrum, které nazvali Niepokalanov /město Neposkvrněné/ a začali vydávat různé publikace oslavující Pannu Marii. Vliv hnutí se postupně šířil po celém Polsku.
    Je nutné upozornit na to, že některé publikace, které hnutí vydávalo, obsahovaly antisemitské články. Sám Maxmilián Kolbe však nebyl jejich autorem, naopak, usiloval o to, aby nebyly zveřejňovány.
    V roce 1930 Kolbe odcestoval s několika spolupracovníky do Japonska, kde hnutí zakoupilo další kus půdy. Na místě, které v minulosti sloužilo jako pohřebiště pro nedotknutelné, postavili dům a začali s rozsáhlou publikační činností.
    O šest let později se Kolbe opět vrátil do Polska. V té době už hnutí vydávalo celkem 9 časopisů, a to s obrovským nákladem.
    Když vypukla 2. světová válka, Kolbe poslal své bratry z Niepokalanova pryč, ale sám tam zůstal. Brzy byl zatčen, poté na nějaký čas propuštěn a nakonec deportován do Osvětimi.
    A zde teprve začíná příběh mučedníka Maxmiliána Kolbeho, kterého papež Pavel VI. v roce 1970 blahořečil a poté Jan Pavel II. v roce 1981 kanonizoval jako mučedníka.
    V Osvětimi byl Kolbe znám svou skromností, nesmírnou dobrotou a odvahou. Tajně dával jídlo svým spolu-vězňům, i když jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, působil jako zpovědník a navzdory všem zákazům sloužil mše.
    Na konci července 1941 utekl z bloku 14 jeden muž. Tehdy začali nacističtí vůdcové vyhrožovat, že pokud onen muž nebude nalezen, deset jeho spoluvězňů bude odsouzeno k smrti vyhladověním. Onen muž nebyl nalezen. A tak večer při nástupu důstojník Fritzsch, který obzvláště nenáviděl katolické kněží, začal vyvolávat jména deseti odsouzenců.
    Jeden z nich, když zaznělo jeho jméno, vystoupil z řady a propukl v pláč, neboť měl ženu a děti. Potom zaznělo ještě několik jmen a proces vypadal jako ukončený. V tu chvíli však z řady vystoupil ještě jeden muž - otec Maxmilián Kolbe a chtěl mluvit s důstojníkem. Když se ho důstojník zeptal, co chce, Maxmilián Kolbe řekl jenom jednu větu, která však znamenala život i smrt: "Chci zemřít místo tohoto vězně." Když se důstojník Fritzsch dozvěděl, že Kolbe je kněz, nechal ho odvést na místo Franciszka Gajowniczka spolu s dalšími odsouzenými do cely č. 6, kde všichni odsouzení, kromě Maxmiliána Kolbeho, během dvou týdnů vyhladověli.
    Kolbe byl při vědomí ještě v podvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 14.8. 1941, kdy mu byla podána smrtelná injekce.

    Některé filmy s divákem moc čestnou hru nehrají. Nalákáni ukázkami a obrázky očekáváme, že to bude NĚCO a ono se z toho vyklube velké NIC. Na plátně se přelévají předimenzované emoce, herci přehrávají a dialogy šustí papírem. Prostě klišé, klišé a ještě jednou klišé. A divák odchází s pocitem, že se na něm páchalo násilí a že pokud se to nezmění, nebude do tak pochybné zábavy své nastřádané úspory investovat.
    Naštěstí jsou i filmy, které výše uvedeného nemají zapotřebí. Forma a obsah jsou u nich v dokonalém souladu. Scénář je vybroušený diamant, možná proto, že vznikal dlouho a bolestně. Herci jako by ani nehráli, ale roli přímo žili. Zdá se, jako by role vyžadovala jen a jen je.
    Takovým filmem je, mám za to, i loňský oskarový snímek Lasse Hallstroma Pravidla moštárny, který vznikl dle stejnojmenné předlohy Johna Irvinga. Autorem scénáře je sám Irving a někteří jazykové tvrdí, že je lepší, než samotná kniha. Patnáct let práce na něm se rozhodně vyplatilo. Ostatně, jen sám autor ví nejlépe, které motivy a postavy je možno "odseknout", aby zachoval intence příběhu.
    Teď už ale krátce k příběhu. Sirotci to nemívají lehké (to je klišé, co?). A hlavní hrdina Homer jedním takovým je. Není lepší školy, jak se říká, než je život. Někteří však musí do takové školy života nastoupit mnohem dříve, než jiní. Homer je odmala zaučován dr. Larchem, aby po něm převzal úkol (!) lékaře v sirotčinci. Co když na mě jinde čekají jiné možnosti, říká si však on. Aby zjistil, je-li tomu opravdu tak, musí si projít vzdorem, útěkem, zkušeností práce sběrače ovoce, citovým vzplanutím, aby zjistil, že... (neprozradím).
    Z právě přečteného by se mohlo zdát, že nezůstane jedno oko suché a balení papírových kapesníčků je nejlepší volbou. Omyl. Pravidla moštárny vůbec "na pilu" netlačí. Naopak, divák má pocit, že jej režisér vůbec nepodceňuje a neútočí na jeho slabá místa, ale jemně vede. Jistě, trochu melodramatické to je, ale žádné "záplavy medu." Pobaví vás jemný humor a v hlavě také něco uvízne pro další přemýšlení. Třeba o tom, že každý by měl dělat to, na co stačí... A že někdy není ani tak důležitý čin, jako postoj...

    Donedávna platilo, že ve srovnání se zahraničními neumějí čeští pěvci zpívat koncertní písně. Je to samozřejmě trochu výlučný žánr, publikum není tak početné, ale písně klasiků i romantických skladatelů doprovázené klavírem jsou hudební poezií, kterou nelze ničím jiným nahradit. Stejně jako nelze nahradit dojem, který vyvolávají v literatuře krásné verše. Donedávna platilo, že naši zpěváci se písním příliš nevěnují
     - a když už, tak je zpívají jako operu, to znamená bez skutečné poezie a většinou jen hodně nahlas a pateticky, což se hodí k opeře, ale k písním ne. Od té doby, co máme Dagmar Peckovou a Magdalenu Koženou, už to naštěstí pravda není.
    Mezzosopranistky, populární naštěstí opravdu především díky svému umění, sice patří každá do jiného oboru, takže si nekonkurují, ale písním dovedou poezii vdechnout obě. Pecková vedle operní role Carmen dospěla i k nádherně prožitému interpretování písní Gustava Mahlera, Richarda Wagnera, Richarda Strausse a dalších skladatelů konce 19. století nebo začátku století dvacátého. Mají hloubku, ke které i jako posluchači musíme dorůstat. Máme-li však v ruce české překlady písní, a to už je u koncertů i desek obvyklé, pak se lze do tohoto ztišeného niterného světa ponořit docela dobře. Kožená se více věnuje Bachovi, Händlovi a další barokní hudbě a to ji předurčuje k interpretaci odlehčenějších písní. Na koncertech je od ní možné slyšet například rozkošné miniatury od modernějších francouzských autorů nebo od Benjamina Brittena. A krásně natočila písničky na lidové texty od Bohuslava Martinů.
 
    Tip na dvě CD:
    Dagmar Pecková: Wagner - Písně na slova Mathildy Wesendonckové, Zemlinsky, Schoenberg, Brams - Pražská komorní filharmonie, Supraphon
    Magdalena Kožená: Love Songs (Dvořák, Martinů, Janáček - písně) Graham Johnson - klavír, Deutsche Grammophon

1) Obkreslete si levou ruku na papír, tak aby to nikdo z děcek neviděl. Pak si vemte pastelky a libovolně ji vyzdobte, vymalujte. ale nesmíte do ní psát. Pak si položte ruce před sebe do řady ( ty nakreslené) a tipujte a mluvte o tom, kdo by asi tak zastával jakou funkci ve sboru nebo v nějakém podniku, kdo by učil jaký předmět ve škole, kdo by patřil k jakému ročnímu období. Nakonec je zkuste seřadit podle věku a pak zkuste uhádnout, která ruka je čí.
 
2) Vyberte si každý kámen, tak aby ho nikdo jiný neviděl. Najděte si ho venku nebo si je posbírejte cestou a vybírejte si až v místnosti. Pak je dejte před sebe a hádejte, který je čí. Pak mluvte o tom, proč jste si vybrali zrovna tento kámen, čím vám byl sympatický.
 
3) Zadejte děckám nějaký pojem, třeba svíčka; a dejte jim tři minuty na to, aby vymysleli jeho využití, včetně nereálných věcí. Např. svíčka - na voskování lyží, dloubaní do souseda, připalování vlasů, lepení! Vítězem je pochopitelně to družstvo či jedinec, který vymyslel nejvíc využití toho či onoho předmětu.

    "Jestliže děti během náboženství zlobí, je to chyba katechety, že je neumí zaujmout." Tahle slova z fakulty mi zněla v uších už pěknou chvíli. Je středa odpoledne a mé čtyři děti, které chodím do školy učit, nejsou k utišení.
    Vykládám příběh o králi Achazovi. O tom, jak proti němu vytáhlo cizí vojsko a on nespoléhal na Hospodina a hledal pomoc u krále asyrského, kterému potom musel sloužit.
    Nějak je zaujmout. Dobrá. "Tak mi teda děcka povězte, co byste dělali na místě krále Achaza vy? Kdyby vás ohrožovali nějací nepřátelé?"
    "Co bys dělala, Míšo, ty?" obracím se k neposedné dívence. "Já bych, já bych... asi bych utekla!" slyším rozpačitou odpověď.
    "A co vy, holky?"obracím se k Bětce a Magdě. Bětka, jako správná farářova dcera, bez zaváhání a jistě odpovídá: "Já bych se modlila k Pánu Bohu." "No, dobře," usmívám se a v duchu si říkám, že farářovy děti se vždycky poznají. Ale už odpovídá i maličká Magda. Po vzoru své starší sestřičky nesměle kuňká: "Já..., já bych se taky modlila k Pánu Bohu." "Ano, správně," chválí m naši nejmenší dívenku.
    A co nám řekne Jirka?" pokračuji v otázce. Ten už měl něco na jazyku a právě to chtěl vykřiknout. Najednou se ale zarazil a zůstal hledět na Bětku s Magdou. "Tak co, Jirko?" pobízím ho. "Já, já..., " začíná Jirka, já bych se taky modlil k Pánu Bohu..." přemýšlí nahlas, "ale, ale...," najednou zrychluje, "ale pak bych to tam všechno podminoval a postřílel..." dodává se spokojeným úsměvem.
 
"Děcka, řekněte mi, kdo to byl prorok?"Jirka se zamyslí a potom pronese: "Byl to takový propagátor Boha. Dělal mu reklamu."
 
"Pane faráři, zazpívejme si gorilu?!" Nechápavě kroutím hlavou. Takovou písničku neznám. "No přece: gorila, gorila, in excelsis Deo!"
 
"Řekněte mi, komu věřili a na koho spoléhali Izaelci?" Monika: "To byl ten, ten... jó... ten Božík."

Poradna delegátů mládeže ze seniorátů,
Praha - Strašnice, 31.3.2001
Celocírkevní odbor mládeže zve všechny zájemce na
 
SEMINÁŘ O METODÁCH PRÁCE S BIBLÍ
Setkání proběhne v rámci porady zástupců mládeže ze senorátů. Seminář je otevřen všem, kteří připravují biblické programy (nejen) pro mládež. Chtěli bychom nabídnout konkrétní nápady a postupy, tradiční i nové metody, jak oživit a prohloubit setkávání nad biblickým textem.
 

Kde:	Sbor ČCE v Praze 10 Strašnicích, Kralická 4
Program:	Prezence (9.00 hod.) Úvodní pobožnost (9.30 hod.)
Dopoledne:	REFERÁTY O METODÁCH PRÁCE S BIBLÍ Klasický přístup (Pavel Klinecký) Biblická animace (Jakub Keller) Metody biblické práce v Nizozemí (Rut Brodská) Metody biblické práce v Německu (Jan Dus, D.Balcar) Práce s Biblí v YMCE (Radim Žárský)
Odpoledne:	DÍLNY Možnost prakticky vyzkoušet různé formy biblické práce v menších skupinách, které budou paralelně probíhat. Polvedou je dopolední přednášející.
Spojení:	Metro "A" směr Skalka, výstupní stanice Strašnická, odtud půjdete nahoru ulicí Starostrašnickou, 4. ulice vpravo je Kralická Tramvaj č. 7, 19, 26 - výstupní stanice Nad Primaskou
Polatek:	50,- Kč
Nocleh:	ze soboty na neděli pro ty, kteří o něj projeví v přihlášce zájem (spacáky a karimatky s sebou).

Přihlášky posílejte přes předsedy seniorátních odborů mládeže svého seniorátu!!!