Bože spěchám, i teď, když to píšu, spěchám. Žiju ve světě, kde je všechno strašně rychlé a věci se mění dřív, než si člověk stačí zvyknout. Ve světě bez jistoty. Ve světě, který se na mě dívá očima dneška. Krutě. Kterému se nelíbí moje postava, moje názory. Dej, abych se chtěla líbit tobě. Abych se u tebe mohla ztišit. Opravdově ztišit. K tobě se přitulit, u tebe odpočinout. A moci se na tebe těšit. Až budu s tebou. A budem se radovat. A bude spousta času.   Amen

    "Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti?" ptal se před půl tisíciletím jeden katechismus (to jest taková "učebnice víry"). Odpověď z roku 1563 si přečtěte ve vedlejším sloupečku, ale to až potom. Napřed na tu otázku zkuste teď hned odpovědět sami, po svém.
 
Co vás těší nejvíc?
    Máte odpověď? Docela by mě zajímala - pokud se vám bude chtít, pošlete ji prosím do Bratrstva. Zajímalo by mě, jestli máte nějaké jediné potěšení. A pak: jestli to vaše potěšení vůbec nějak souvisí s vírou. Starý katechismus se s tím nepáral: Odpověď se nauč zpaměti, člověče, a moc nediskutuj. Mně osobně se tenhle postup nelíbí, ale musím uznat, že se jim ta odpověď tehdy docela povedla. Už jen to, že víra pro ně nebyla žádné ty ty ty ani bu bu bu, nýbrž potěšení. Něco závažného, důležitého, jedinečného, a přitom z toho má člověk radost. To je docela dobrý, ne?
    Když se vás někdo zeptá, proč jste křesťan(ka) a proč se scházíte s jinými křesťany (co z toho máte a o čem spolu mluvíte), asi mu žádnou starou odpověď
    z katechismu nebudete citovat - jednak pochybuju, že si nějakou pamatujete (škoda), jednak byste se asi báli, že vás nepochopí. Žel, je to tak: mluvíme mezi sebou jazykem, kterému i my sami občas špatně rozumíme, co teprv ti "zvenčí"...
    Když už nám Bůh ráčil dáti dar zdravého rozumu, pojďme ho užívat ke cti jeho jména (jak praví Komenský v jedné písni). Pojďme si zkusit takovou malou věroučnou inventuru. Naši předkové ledacos vystihli přímo geniálně (a ledacos se jim zas nepovedlo) - co nám po nich zbylo? Zeptal jsem se v evangelické mládeži (dohromady asi čtyřiceti lidí), jak to mají s tím jediným potěšením oni. A jak by - třeba někomu nevěřícímu - řekli po svém, bez katechismu v ruce, co pro ně znamená víra.
 
Víra? To je když...
    Překvapivě velké procento odpovědí (víc než půlka) víru spojuje s životním stylem. Jeden můj kolega nad tím spojením vyjádřil značné rozpaky, copak se dá víře říkat životní styl? Je to oprávněné? Chápu ho, v duchu však slyším námitku svého bývalého konfirmanda: "Co to je za otázku, faráříčku, je to jejich odpověď a tvé cenzuře už odzvonilo." Je to fakt, nepíšeme tu učebnici dogmatiky, děláme si jen inventuru. Tak teda životní styl. Ten se ale dá v souvislosti s vírou pojmout aspoň ze dvou stran: jako informace, na čem život stojí (tedy: jaký je základ, ze kterého životní styl vyplývá), anebo jako něco, co je navenek víc vidět (třeba jak se já křesťan chovám a projevuju).
    Co je víra, spíš to první, nebo to druhé? Přečtěte si, co napsali, a hlavně přemýšlejte sami. (Odpovědi mládeže jsem zkrátil a spojil; poznáte je podle toho, že jsou psány kurzívou a jsou "v uvozovkách").
 
    "Víra - to je síla, kterou dostáváme... Osobní vztah s Bohem, který je víc než přítel. Bůh je pro mne zakotvení v tomto nejistém světě a víra, to je jistota, že nebudu nikdy odmítnuta - díky tomu, že Ježíš Kristus toto odmítnutí za mne podstoupil. Víra je rozpoznání, že tu na zemi nejsem na to ´bahno´ sama. A že život má smysl."
 
    Tak tedy osobní vztah k Bohu plus vědomí, že žijeme toho času v bahně, ale nejsem na to sám/sama. To je dost nadějná představa, bahno má přece jen své stinné stránky a je dobře nebýt na ně sám. A ještě lepší je, když vím, že se sice docela dost zabahním, ale nemusel bych se nutně utopit. Kdo se někdy topil v mlaskajícím sajrajtu, ten postřehl, že se z něj sám nedostane.
    Křesťanství svou naději v pomoc vnímá dost konkrétně a dokonce ji upřesňuje jmenovitě (pomoc jménem Ježíš, funkcí Kristus).
 
Vy jste tady taky?
    Jak se tak topíme v tom upatlaném neřádu a rozhlížíme se, odkud by nám přišla pomoc, zahlédneme - ale jejej, co se tu plácá podobných individu í jako jsme my! To se podívejme, co nás tu je!
"Víra je spojená s láskou k lidem." Víra je "způsob soužití s lidmi, který mne naplňuje radostí ze života, a je to vědomí, že je vždy někdo, kdo mne miluje."
    Že jsem tak smělý, jaký to je způsob soužití s lidmi, že je z toho radost ze života? Copak vám lidi nejdou na nervy? Jistěže někdy jdou, uznali, a přece: "k víře patří společenství."
    Aby společenství mohlo existovat, musí si za účelem přežití stanovit nějaká pravidla. O zakotvení už byla řeč, ale k životnímu stylu patří ještě to, jak spolu vydržíme dohromady. A tak se v odpovědích objevila "láska" (jak by ne) a pak "pravdivost": třeba v tom, že "křesťan ví, že dělá chyby, a přizná to". To není tak samozřejmé: Vždyť jsou i společenství, která sázejí spíš na posvátnou přetvářku, na chladiči tuhý úsměv, v ústech pěkná slova, ale radost ze života, tu mezi nimi nepotkáte. To se léčí právě pravdivostí, ó jak moudře mládež odpověděla (pak že se staří nemají co učit).
    Ještě něco: "žebříček životních hodnot". Nemusíme mít všichni stejný: ale musíme být připraveni si ho vždycky znovu opatřit otazníkem a poopravit blíž tomu, co chce Bůh. K tomu je dobře s druhými mluvit o důležitých věcech a vědět, že je tu to životní zakotvení.
 
Co to tu povídáte?
    V církvi bývá asi zvykem mluvit spíš o spasení (případně o radosti z něj) a o pokání atd. Dotázaná mládež odpověděla tak, jak jste to právě četli: že život má smysl, nejsme na to sami, nebudeme odmítnuti - z čehož plyne láska, pravdivost, práce na žebříčku hodnot... Přiznávám, že mně ta vyjádření jsou milá: vypadají, jako že ti, kdo je řekli a napsali, vědí, o čem mluví, a nenutí se do žádné předepsané hantýrky. A náplň těch starých pojmů - po svém - docela trefili.
    Vidíte to taky tak? Jestli máte chuť, napište!