[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

Kaplan aneb být farářem nevěřících ZDENĚK ŠORM

Rozhovor s armádním kaplanem Václavem Hurtem

Vašku, provázel jsem tě před dvaceti lety na vojnu, byl jsem na tvé přísaze, proto vím, že jsi hodně přemýšlel nad tím, zda na ni máš vůbec nastoupit, nebo riskovat kriminál. Jak to tedy přijde, že člověk, který měl nad vojnou tolik otázek, se stane armádním kaplanem?
    Asi to patří k životu, že není stále stejnej a člověk se mění. Můj pohled byl dřív hodně ovlivněný tím, že tu byl - a v armádě zvlášť silně - bolševismus. Až v období porevolučním se můj pohled na armádu změnil. Patří k realitě tohoto světa a života. Jako potřebujeme policii, tak potřebujeme armádu. Asi mě také ovlivnila válka na Balkáně, kdy byl člověk zděšenej z toho, co se děje pár set kilometrů od nás a my jen přihlížíme násilí, na které doplácejí nejvíc bezbranní. Dnes si myslím, že je asi povinností odpovědného člověka vzít tohleto vážně a neuvažovat v černobílých schématech, ale posuzovat každou situaci zvlášť. Docházím k tomu, že i násilí a armáda, pokud jsou použity spravedlivě, mají své opodstatnění.
 
Dobře, to je ovšem spíš obecný pohled věřícího člověka na armádu, ale ty jsi farář a máš nějak v té armádě působit. To je přece jen specifická role.
    Pozice či role kaplana v armádě je opravdu trochu jiná. Svým způsobem by byla i pro člověka, který by byl radikální pacifista. Já sloužím beze zbraně. Je to záležitost pastýřského působení. Kaplan je tu od toho, aby byl s vojákem v jeho úzkosti, v jeho trápení, v jeho otázkách, aby mu byl prostě k dispozici. V základě se to až tak neliší od běžné farářské práce - prostě být s člověkem, prostředkovat mu Boží milosrdenství a odpuštění.
 
Připravoval ses na to nějak?
    Nepřipravoval jsem se vůbec. Byl jsem naléhavě osloven koncem května minulého roku (tj. 1999) s tím, že je třeba kaplana do Bosny. Kolega, který tam měl jít, to na poslední chvíli odmítl. Musel jsem se rozhodnout během týdne. Pak jsem prošel přípravou. Ovšem ta se týkala vojenské stránky - zdravotní prohlídky, psychologické testy - a procedurálního řízení, abych byl přijatelný pro církve, které mne vysílají. Žádnou speciální duchovní přípravu jsem neměl, což asi není nejlepší a do budoucna by to tak určitě nemělo být. Pak jsem odjel na kurz angličtiny do Skotska. Vrátil jsem se, políbil jsem ženu, jel jsem na měsíční vojenské cvičení do Krumlova a letěli jsme do Bosny. Teprve tam jsem se seznamoval s armádou a s tím, čím by kaplan měl být. Byl to takovej průzkum bojem. Kdybych měl znovu nastoupit, dělal bych to od začátku trochu jinak.
 
Mise v Bosně, kde jsi byl půl roku, byla ovšem asi poněkud specifická zkušenost. Čím se lišila od běžného působení kaplana tady?
    Především tím, že jde o jednotku v cizí zemi, kde před několika lety byla válka. Znamená to, že jsou si tam vojáci mnohem blíž, mnohem intenzívněji prožívají i to společenství. To mě hodně oslovilo - velmi přátelské vztahy, ochota k pomoci, vzájemná solidarita, společná legrace, písničky, společné prožívání a rozhovory o důležitých i o osobních věcech. Cítil jsem se tam velmi dobře. Myslím si, že tohle je pro jednotku v cizině takovej typickej rys, že ty lidi drží mnohem víc pohromadě. Taky jsou tam vlastně spolu ve dne v noci.
    A druhá věc: myslím, že všichni jasně vnímaj smysluplnost mise a své vojenské existence. Je jasné, že kdyby tam ti vojáci nebyli, tak válka zřejmě znova propukne a lidé se budou zase zabíjet. To je, myslím, také výjimečné. V mírové situaci to vojáci takhle nevnímaj. Tam je to spíš příprava na obranu země, na budoucí válku i mnoho úřednické práce. V Bosně se věci řeší hned. Dávají se ústní rozkazy. O něco tam jde.
    No a pak v člověku také zůstane úděs z toho, co je to válka. I když my jsme samozřejmě viděli už jen, jak to vypadá po několika letech - rozbité a vypálené domy, okolo kterých jezdíš každý den a říkáš si, co se tady asi muselo stát, zda jsou ti lidé mrtví nebo zda museli utéct a co tam bylo za nenávist. A když slyšíš říkat lidi, pokud tu jste, válka nebude, ale až odejdete, tak další den si to budeme zase vyřizovat, tak to v člověku zůstane. A pohled na tu krásnou zemi, která je tak zaminovaná, že tam prostě do přírody nesmíš jít - to na člověku zanechá stopu. Dodnes, když se jdu vyčurat do lesa, napadne mě, že jsem asi udělal něco špatně.
 
Když jsi odjížděl, stavoval ses u mě a já jsem ti, kromě kalichu, půjčoval také nějaké materiály o islámu. Ta válka je často interpretovaná právě nábožensky jako střet muslimů a křesťanů. Setkal ses tam s tímhle napětím?
    To napětí tam bezpochyby je, i když, myslím, není ryze náboženské, je to spíš záležitost kulturní. Ti lidé žijou jinak, mají jiné zvyky. Nemyslím si, že by tam náboženství hrálo o moc větší roli, než hraje v Čechách. Řekl bych, že Bosna je hodně sekularizovaná. Ale náš kontakt s civilním obyvatelstvem byl minimální. Neměli jsme vycházky. Nedostali jsme se do bezprostředního styku. To měla na starost zase jiná skupina. Samozřejmě, válka posunula všechna náboženství k určitému radikalismu. Nemyslím však, že je to tak fatální. Ti muslimové třeba ramadán nedrží, jedí vepřové, pijou alkohol. Nepředstavujme si, že tam jsou jenom fundamentalisté. I když vliv mají. Také díky tomu, že tam přišli bojovníci z jiných zemí. Spíš to ale byla válka lidí, kteří mají různé dějiny. To, myslím, hraje hlavní roli. Vzpomíná se na to, jak si ublížili v minulosti.
 
Teď se situace v Jugoslávii mění (mluvíme v říjnu 2000). Odešel Miloševič, byl zvolen nový prezident. Jak vidíš tuhle změnu ze své zkušenosti?
    Mám velkou naději, že je to změna trvalá a že se Miloševič nebo někdo podobnej nevrátí. Doufám, že vývoj v Srbsku bude stejný jako v Chorvatsku. Bylo by to potřeba, protože vina Srbů, na tom, co se stalo, není o moc větší než třeba vina Chorvatů. Srbské etnikum na to svým způsobem Hodně doplatilo. Aspoň v Bosně to bylo vidět - ta nejbídnější část byla Srbská. Samozřejmě si za to sami trochu můžou, protože muslimové jsou pracovitější a drží víc pohromadě a někdo z jejich rodin je na Západě a posílá peníze. Také je podporuje muslimskej svět, podporuje je Amerika. Kdežto Srbům kvůli tomu, že tam byli lidé jako Miloševič a Karadžič a stále nechtěli přijmout to, co se dohodlo v Daytonu, šla pomoc minimálně. Teď se to trochu mění a mělo by se to změnit radikálně. Srbům je potřeba hodně pomoct, aby neměli pocit nespravedlnosti. A ten v nich je. Pop, s kterým jsem byl trochu v kontaktu, cítil velikou hořkost. Říkal, že Srbové byli vždycky se Západem, bránili Západ proti Turkům, v první druhé válce byli jeho spojenci a teď je Západ takhle zradil. Na tom něco je.
 
Říkal jsi, že jste měli v Bosně rozhovory s vojáky o vážných a důležitých věcech. S čím za tebou přicházeli?
    Šlo o tři oblasti: především o otázky spojené se vztahem k nejbližším - k rodině, k dětem, k manželce - protože jsme byli všichni odloučeni a většina vojáků měla rodiny, takže jim samozřejmě bylo smutno. Nebo měli nějaké vztahové problémy. Druhou oblast tvořily problémy s nadřízenými nebo pod-řízenými. Třeba pocit nějaké nespravedlnosti, křivdy... To jsem se někdy pokoušel řešit. A třetí oblast se týkala víry, náboženství, církve. Ptali se mne, chtěli o tom něco vědět.
 
A jaké je to teď tady? Máš na starosti několik posádek, nemůžeš být tedy s těmi vojáky přímo jako v Bosně. Máš tu vůbec nějaké osobní rozhovory?
 
    Nejlepší by bylo, kdyby byl kaplan u jedné jednotky, měl na starosti třeba pět set lidí a opravdu byl s nimi. Možná by tam měl být i ubytovaný. Teď totiž jsem u celých sil územní obrany, což je asi sedm tisíc lidí, a to se samozřejmě nedá obsáhnout. Snažil jsem se proto v první fázi jednotky alespoň objet a říct, že v Táboře je kaplan, že je možné se na něj obrátit, dát jim svůj telefon, kdyby to bylo akutní, že mě můžou také pozvat na nějakou přednášku a asi s padesáti nebo sedmdesáti lidmi jsem hovořil osobně. Teď se soustředím na dvě místa - na Tábor a na Litoměřice -, kde jsem byl víckrát, protože tam vojáci nastupují.
    Problém je i v tom, že jsem ubytovaný jinde a v kasárnách jsem trochu jako host. Nemám tam zatím žádnou stálou místnost. V Táboře sice mám kancelář, ale ta je na velitelství územní obrany na jednom patře s panem generálem, kam samozřejmě žádný voják základní služby nepřijde.
    V Bosně jsem byl také jako poradce velitele v otázkách osobních vztahů nebo ženevských konvencí a náš kontakt byl mnohem intenzívnější. Tady jsme se s panem velitelem - stále na cestách -za těch pět měsíců potkali jednou. Možná, až se to zaběhne, že to bude lepší. Myslím, že kaplanská služba, alespoň v naší situaci, se nedá dělat bez osobních vztahů. Když se ti mají lidé svěřit a očekávat nějakou duchovní pomoc, tak to bez důvěry není možné.
 
Jaký vztah k tobě mají vojáci z povolání?
    Nebudu mluvit o Bosně, tam to bylo jiný. Ani tady jsem se nesetkal s žádnými překážkami nebo problémy. Většinou mi velitel, kamkoli přijedu, vyjde vstříc v tom, co potřebuju - např. svolá vojáky, poskytne místnost a podobně. Samozřejmě nevím, co si o tom celém myslí. To se napoprvé většinou neříká. Přijetí tedy bývá velmi korektní. Pravda, někdy zaznějí otázky, jestli to není zbytečné, zda to má vůbec smysl. Ale vzhledem k tomu, že jim situaci nijak nekomplikuju, chovají se ke mně dobře. Zatím jsem se setkal jenom jednou, na ošetřovně, s tím, že mne pan doktor odmítl a začal křičet: "Ne, kaplany nepotřebujeme, kaplany nemám rád! Chcete ještě něco?"
 
A co vojáci - záklaďáci, jak ti přijímají?
    Myslím, že mnozí s očekáváním. Nechal jsem si udělat jeden dotazník u odcházejících poddůstojníků - což jsou také záklaďáci -, kteří s kaplanem neměli ještě žádnou zkušenost. Položil jsem jim otázku, jestli si myslí, že kaplan může vojákům k něčemu být. Všichni odpověděli jednoznačně, že určitě. Překvapilo mě, že se nevyskytla ani jedna výhrada. Uvědomuji si ale, že se mi toto očekávání zatím nedaří naplnit. Také proto, že jsou vojáci neustále v pohybu - nastupují, po čtvrt roce jdou zase někam jinam a vojna je krátká. Takže je člověk zachytí, potká se s nimi jednou, dvakrát a příště jsou už jinde.
 
Ten neustálý pohyb musí být asi těžký. Schází kontinuita a musíš pracovat ad hoc.
    Přesně tak, v té chvíli, buďto se ti to povede, nebo se ti to nepovede. Je to improvizace, což se musím učit. Tím se služba kaplana výrazně liší od práce na sboru. Myslím, že to je její typický rys.
 
Pro navázání vztahu důvěry tedy není prostor.
    To mi právě nejvíc vadí. Nedá se vytvořit nějaké společenství. Také proto, že s nimi nejsem o víkendu. Teoreticky bych tam mohl být, ale jsem rád, že mohu jet někdy domů. Teď jsem si alespoň vyřídil pružný pracovní týden, takže nemusím být od sedmi do půl čtvrté v práci, ale můžu si pracovní dobu stanovit sám podle sebe.
 
Máš v kasárnách bohoslužby?
    Zatím nemám a také nikdo z mých kolegů to nedělá. Náš hlavní kaplan Tomáš Holub nás v tom brzdí, aby vojáci neměli dojem, že jsme tam jenom pro věřící. On má trochu strach, abychom nesklouzli do farářského stereotypu, aby naše kaplanská činnost nebyla hlavně náboženská.
    V Bosně to bylo vyvážené. Tam byly bohoslužby od začátku. Měl jsem i biblické hodiny. Na ty samozřejmě chodila jenom část, ale přesto jsem si na každou neděli dělal kázání a myslím, že to mnozí přijímali rádi. Chtěl bych se k tomu vrátit a pokusit se o to, abych alespoň na těch dvou místech bohoslužby měl. Možná to bude spíš rozhovor nad Biblí. Forma bohoslužeb by na začátek asi nebyla nejvhodnější. Záleží ale na tom, jestli tam najdu pár lidí, kteří by o to měli zájem.
 
Ty jsi také říkal, že při nástupu do kaplanské služby se zavazujete, že nebudete dělat v armádě misii.
    Ano, je to tak.
 
To musí být trochu složité, když mluvíš o víře k lidem, který věřící nejsou. Co je vlastni misie? Jak mluvit, aniž by člověk dělal misii? Rozumím tomu, že nejde o to, abys dělal nábor a používal různé evangelizační taktiky, ale přece jenom si nedovedu představit, že bys mluvil o víře bez vnitřního zaujetí, bez vlastní angažovanosti. Nebo tu dáváš stranou?
    Je to pro mě trochu problém. Člověk si musí ukládat kázeň, aby o víře mluvil málo a byl velmi citlivej. Možná by to tak mělo být vždycky - aby druhé neobtěžoval, aby jim neříkal něco, co je jim nepříjemné, o co v té chvíli nestojí. Hlavní důraz těch, kdo kaplanskou službu zřizovali, je položen na pastorační prvek, na provázení vojáků v tom, co prožívají. Náboženská část je okrajová. Samozřejmě že při tom můžeš sklouznout k určité povrchnosti a nedostanete se pak k tomu podstatnému. Kaplan se má za ty lidi také modlit.
    Je to zvláštní postavení - kaplan jako věřící člověk má být vlastně farářem nevěřících lidí. Oni to přitom samozřejmě vědí, že jsi věřící a možná je to některým příjemný, že je tam někdo, kdo na ně myslí před Pánem Bohem, v kterého nevěří. Zažíval jsem to intenzivně v Bosně, když se ztratila pistole. To byl velkej průser, policajt běžel kolem a volal: "Kaplane, modli se za mne, ať se ta pistole najde." Tak jsem se prostě modlil, aby ji našli.
 
    Děkuji za rozhovor.

Zlatokop EVA DROZDOVÁ

Rozhovor s mistrem světa v rýžování zlata Tomášem Hejzlarem

    Už jste nás možná někde viděli - naboso, po kolena v ledové řece, celý den ohnutí nad pánví. Do plechové pánve nandáme kopec písku a šutry ze dna řeky a po chvilce přesných krouživých pohybů s rozzářeným úsměvem vyndáváme neviditelné zlatinky. Vždycky budíme pozornost kolemjdoucích. Pokaždé, když se chlubíme s úlovkem, sklidíme jen posměšné poznámky, že v té lahvičce stejně nic není. Ale, kdo jednou zkusí, už nechce jinak!
 
    Jsem prachobyčejný zelenáč, ale mohu se pyšnit tím, že mě TO učil mistr světa v rýžování zlata 2000 - Tomáš Hejzlar. Tomáše jsem dlouho nemohla pro rozhovor získat, důvod: zaneprázdněn. Nebylo to ale vinou právě natáčených televizních pořadů, ani vinou cvakajících fotoaparátů na nesčetných tiskovkách, jak by se dalo u mistra světa očekávat. Prostě bylo příhodné počasí pro jedno z posledních rýžování tohoto roku.
 
Co tě přivedlo ke zlatokopectví?
    Samozřejmě Jack London, láska k přírodě a Klub Českých Zlatokopů.
 
Je těžké naučit se rýžovat?
    Není. Záleží na tom, kolik času jsi ochotná tomu věnovat. Základní techniku se člověk naučí za víkend. To ostatní se učím celý život. Stále přicházím na něco nového. Je nutné vybrat místo, o kterém se předpokládá, že v něm je zlato. Pak si do pánve nabereš písek ze dna řeky spolu s kameny. Krouživými pohyby pomocí odstředivé síly odděluješ od písku a kamenů černý šlich se zlatem, který je těžký a spadá na dno pánve. V pánvi pak zbude trocha jemného písku, těžkých minerálů a magnetit se zlatinkama. Pak už jen střepáváte zlato do špičky pánve a vše ostatní splavujete vodou. No a pokud jste dobře kroužili a střepávali, tak se v tomhle okamžiku na vás usmívá pár zlatinek - celé to trvá asi sedm minut. (no, mě tak asi dvacet - pozn. autorky).
 
Jak často jezdíš rýžovat?
    V sezóně (tj. duben až říjen) téměř každý víkend. Jde jenom o to, jak studenou vodu člověk snese a kdy už ho okolí začne považovat za cvoka.
 
Kam jezdíš na zlato? Nebo místa neprozrazujete jako houbaři!
    "Zlato je tam, kde si ho člověk najde". U nás jsou dobrá rýžoviska na Otavě a Sázavě.
 
No, nejsi zrovna konkrétní. Je rýžování záležitost skupiny, nebo "každý na vlastním písečku" (možná toto přísloví vzniklo právě u rýžovníků zlata)
    To je různé. Jezdíme v malých partičkách i jednotlivě, ale existuje i Klub Českých Zlatokopů, který pořádá různé hromadné akce, soutěže atd.
 
Na letošním mistrovství světa, které se konalo v polské Zlotoryji, jsi se umístil na prvním místě v kategorii "amatérů". Tomáši - jaké to bylo?
    Vlastně to nebylo ani moc těžký. Záleželo na dobré aklimatizaci na polské pivo (což bylo asi nejtěžší) a především na tréninku v polských podmínkách. I tak si myslím, že jsem měl hlavně ohromný kus štěstí. To se místo do řeky postavíte spolu s ostatními do vyměřených dřevených boxů, kde máte v kýblu cca 15 kg písku.V písku jsou rozsypány zlatinky, počet není znám. Pak zazní start a vy se vrháte pro písek a už kroužíte a sesypáváte. Za každou ztracenou zlatinku se vám přičítají minuty do celkového času - závodník tedy musí být rychlý a přesný. Ve finále jsem našel devět zlatinek z devíti možných a celkový čas jsem měl 10,14 minut. Tak jsem snad přesvědčil i své rodiče, že ty chřipky, rýma a plné víkendy za něco stály.
 
Dá se rýžováním zlata zbohatnout?
Dalo by se na tom přežít, ale v našich poměrech je to spíše koníček. Přirovnal bych to k hledání hub.
 
Mistře, děkuji za rozhovor.

Zveřejněním příspěvků dvou čtenářů se ještě jednou vracíme k diskusi o autoritě Písma a homosexualitě z Bratrstva č. 8.
 
    Jsme asi "jiného ducha", Jane (Hruško)! jinak neumím popsat své pocity po čtení Vaší reakce v Bratrstvu 8/2000 týkající se autority Písma a homosexuality. Takové také bývají mé pocity, kdykoli se s některými bratry a sestrami dostanu "do křížku" ohledně "třetihor"! tj. jak a kdy vznikla či vznikala země, jak je stará. Miliardy nebo tisíce let? Prostě jsme "jiného ducha". Nemyslím si, že bychom měli každý jiného Ducha svatého (ten se díky Bohu dělit nenechá a nedá), ale po debatách na podobná témata často končím s pocitem naladění na úplně jiné frekvenci!
    V historii se třeba podobně nedovedli naladit na stejnou frekvenci Židé se Samaritány, když se přeli o správné místo uctívání Pána Boha. Samaritáni měli v Sichem svoji horu Garizim a Židé uznávali pouze Jeruzalém a tamní Chrám za správné místo k bohoslužbě. Samaritáni se opírali o svých 5 knih Mojžíšových, kde toho, pravda, o Jeruzalémě jako místě bohoslužby mnoho není. Židé se zase odvolávali na svých 5 knih Mojžíšových a Proroky! Základ izraelských svatých knih měli sice společný, a stejně byli a jsou "jiného ducha". Zmínka o Šalemu v 1. knize Mojžíšově prostě zněla Samaritánům jako Sichem a Židům jako Jeruzalém! Umíme je dnes rozsoudit, když navíc víme, že regulérní židovské svatyně byly ještě v Etiopii a Elefantině (v Egyptě)?
    Dnes je doba, kdy Písmo by nemělo být palicí, kterou se budeme mlátit po hlavě. "Biblická slova není možno brát jako nadčasovou pravdu, jako výroky, které je možno citovat bez zřetele na to, komu byly adresovány a do jaké situace... Bible je slovo Boží, určené do určité situace člověka. Neplatí každé slovo vždy a pro každého. To je dílo Ducha svatého dnes, že dává poznat, jaké slovo platí pro mne, dnes, v mé situaci." (J.B. Šourek - 1987) Tak je tomu, věřím, i se starozákonními výroky o homosexualitě.
    Před časem jsem se u svých přátel z Norska setkal s tím, že nosí přívěšky nebo náramky se čtyřmi písmeny: "WWJD". Ta čtyři písmena vyjadřují otázku "What Would Jesus Do?". Co By Dělal Ježíš? Co by dělal v mé situaci, co by řekl? To je přece pro křesťany (kristovce) to podstatné: Mít jej před očima a ptát se: co by dělal ten, který byl rodem Žid, ale dovedl dát Samaritána za vzor? Odpovědi musíme hledat v Písmu (evangeliích), ale chce to být také trochu kreativní. Podle mě by měl (a má) Ježíš dost příkladného pochopení také pro homosexuály. Uměl by se vžít do jejich strachu z osamělosti a touhy žít v úctě a věrnosti v partnerství. Á propos: někteří vykladači se důvodně domnívají, že uzdravený sluha setníka Kornelia byl vlastně jeho milenec. Ježíš to musel tušit, a stejně jej uzdravil.
    Litera zabíjí, ale duch obživuje (2. Kor 3,6). Veni Creator Spiritus! Přijď, Duchu stvořiteli!

Chtěl bych se zmínit o přednášce psychiatra a sexuologa MUDr. Jana Zbytovského na téma Homosexualita a co má být?, která zazněla na letošním sjezdu nejen evangelické mládeže v Chrudimi. Toto téma rozhodně nepatří k častým námětům přednášek a debat na církevní půdě. Nebyla to klasická přednáška. Na začátku se Dr. Zbytovský věnoval výkladu a rozlišení některých pojmů, které s odlišnými sexuálními orientacemi souvisí a které se někdy zaměňují nebo ne dost důsledně rozlišují. Druhá, delší část, proběhla spíše formou besedy a odpovědí na dotazy z řad posluchačů, kterých se v hledišti chrudimského divadla sešlo několik desítek. Pro ty, kteří v Chrudimi nebyli, nebo se účastnili jiného programu bych se pokusil obsah přednášky a besedy stručně shrnout:

• Heterosexualita = většinová sexuální orientace, kdy se člověk citově orientuje na partnera opačného pohlaví.
• Homosexualita = odlišná sexuální orientace, kdy se člověk cítí přitahován jedinci stejného pohlaví (zamilovává se). Je způsobena genetickou poruchou, tzn. že se s ní člověk narodí, není ovlivněna ani ovlivnitelná výchovou a nedá se nijak vyléčit (ani farmaky ani psychoterapeuticky). V současné době není považována za nemoc /diagnózu/.
• Homosexuální chování = pojem širší. Ne každý, kdo se tak chová, musí být nutně vrozený (pravý) homosexuál. Spočívá v chování se a provozování homosexuálních praktik včetně styku bez citové orientace na jedince stejného pohlaví. Homosexuální chování může být také součástí klinických projevů některých duševních poruch.
• Transsexualita = odlišná sexuální orientace, kdy člověk jednoho pohlaví vnímá sám sebe (cítí se) jako pohlaví opačné.
• Bisexualita = odlišná sexuální orientace, kdy člověk navazuje intimní vztahy s lidmi obou pohlaví. Nečiní tak ovšem stejnoměrně, vždy více převažuje jedna orientace a druhá ji jen doplňuje.

    Považuji za velmi přínosné, že organizátoři sjezdu toto choulostivé a dlouhou dobu tabuizované téma na program zařadili. Je jisté, že se touto přednáškou problém našeho vztahu k odlišně sexuálně orientovaným lidem nevyřeší. Určitě ale přispěla k větší informovanosti a k poznání jejich problémů a možností i možností nás samých.
    Na závěr si však neodpustím jednu kritickou poznámku. Pokud je přednáška na takovéto kontroverzní téma zařazena na program sjezdu evangelické mládeže, očekával bych, že se v ní také objeví, co k tomu říká Bible. Přednáška i odpovědi na dotazy byly velmi fundované a zasvěcené, ale biblický rozměr a pohled jsem tam postrádal. Biblické výroky na toto téma myslím hodně lidí trápí, protože jsou na první přečtení velmi jednoznačné (Lv 18,22; 20,13). Myslím si však, že jsou směrovány na adresu homosexuálního chování, které bylo často součástí kultů plodnosti, běžných u pohanských sousedů Izraele (Gn 19,5; Sd 19,22), popřípadě na tzv. homosexuální chování z udy, kdy už "člověk neví, roupama co by!" (Ř1,24-28; 1Tm1,8-11). Ve výše zmíněných příbězích z Geneze i Soudců, stejně jako v Pavlových listech, je odsuzována pohanská sexuální svévole, kdy si člověk sám určuje, co je dobré, a nedbá na Boží vůli a stvořitelský záměr (Gn1,27; 2,24). A pokud připustíme, že celá Bible směřuje k Evangeliu, rozhodně bych si netroufl vyškrtnout jednoznačně tyto lidi ze seznamu těch potřebných (nejmenších, jak překládají Kraličtí) - viz Mt 25,31-46. Mám za to, že stejně jako Ježíš neodmítá tělesně postižené nebo mentálně zaostalé, nemusí ani lidé s odlišnou sexuální orientací předem splnit nějakou podmínku, aby za ním mohli přicházet. Jde o to, abychom to věděli i my. A pokud se budou objevovat např. veřejná vystoupení věřících poslanců, která jsou k tomuto problému mírně řečeno netolerantní a netaktní, rozhodně to v nevěřící společnosti nevzbudí dojem, že církev (ta obecná, bez rozdílu vyznání) je místem otevřeným pro každého i s jeho chybami, nedostatky a problémy.

Píše se rok 1945 a do bývalého nacistického sanatoria přijíždí Rudá armáda. Kdysi výstavná budova je v troskách. Všude jsou střepy, strhané vlajky s hákovým křížem a další pozůstatky zrůdného režimu. Ve sklepě se modlí německé zdravotní sestry a odevzdaně čekají na svůj osud. V několika místnostech je spousta malých dětí, které pláčou a nechápou, co se děje. V nejvyšším patře mezitím důstojnice SS narychlo pálí důležité materiály, které mohou prozradit, co se zde vlastně po celá léta provádělo... Tak takhle začíná český film Pramen života - der Lebensborn, který byl nedávno uveden do kin.
    Hlavní hrdinkou příběhu je mladičká dívka Grétka - po matce Češka, po otci Němka, pocházející ze Sudet. Jako jedna z mnoha je vybrána, aby pomohla vytvořit novou árijskou rasu. Za tímto účelem je poslána do sanatoria Isolde, kde probíhá zvláštní experiment. Dívky, které byly uznány za rasově čisté, zde po náležité ideologické i fyzické přípravě mají za úkol zplodit dítě s přiděleným válečným hrdinou. V tomto svérázném prostředí se odehrává převážná část příběhu, v němž vystupuje řada rozporuplných postav. Snad nejvýraznější z nich je hlavní lékařka v podání Vilmy Cibulkové, o které divák vlastně netuší, zda jde o hrdinku kladnou či zápornou. A tak je to i s dalšími postavami. Grétka je připravena splnit svěřený úkol a nijak by se vlastně nelišila od ostatních děvčat, kdyby se jí ovšem do cesty nepostavil Leo - Polák židovského původu. Vztah s Židem je ale považován za těžký zločin, a ten nezůstane nepotrestán. Víc už ale prozrazovat nebudu. Zajděte si do kina, protože to určitě stojí za to.

Kruh přátel Diakonie hledá redaktora pro externí redigování Zpravodaje Diakonie.
Požaduje:
alespoň jeden rok redakční praxe a dobrou znalost spisovné češtiny.
Bližší informace obdržíte na tel. 02/793 13 28

Synodní rada ČCE vypisuje veřejnou anonymní soutěž na návrh loga ČCE, které by bylo užíváno na oficiálních dokumentech ČCE.
 
Termín odeslání soutěžních návrhů je do 28. února 2001 včetně.
Bližší podmínky soutěže jsou k dispozici v sekretariátu Synodní rady ČCE,
Jungmannova 9, Praha 1,
e- mail:srcce@srcce.cz

DEVÁTEJ BÁJEČNEJ BÁL

EVANGELICKÝ PLES koná se v pátek 19.1.2001 v 19 hodin v KD Barikádníků v Praze 10 (u stanice metra Strašnická) k tanci bude hrát kapela Gradace

Lístky za 75,- Kč je možno zakoupit po bohoslužbách
u Martina ve zdi a před začátkem plesu.
Pro mimopražské je ubytování zajištěno (spacák s sebou)

KURZY PRO MLÁDEŽ - ZIMA 2001

	Křížilice * starší mládež * 26.01. - 02.02.2001
1.biblická řada:	ABRAHAM - MUŽ VÍRY - Petr Hudec
2.tématická řada:	KŘÍŽILICKÉ JISKRY - Míla Lapáček
	(Hra na) rychlokurz psaní a tvorby sborového nebo církevního bulletinu
Vedení:	Abigail Hudcová
	KŘÍŽILICE * mladší mládež * 09.02. - 16.02.2001
1.biblická řada:	MLUVIL K NIM MNOHO V PODOBENSTVÍCH
	Marek Lukášek
2.tématická řada:	O ŽIVOTĚ V LÁSCE A VÍŘE
	Tomáš Matějovský
Vedení:	Jan Keller

Kurzovné je 940,- Kč, studenti po slevě na ubytování 835,- Kč.
P Ř I H L Á Š K Y na oba kurzy zasílejte nejpozději do 12. ledna 2001 na adresu kanceláře synodní rady ČCE (B. Blažková) nebo
na adresu e-mail: blazkova@srcce.cz,tel.02/24 999 232.