|
O následování aneb Syn člověka se bude stydět
JAN KEŘKOVSKÝ
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim:
"Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť
kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život
pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý
svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo
se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za
toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými
anděli." Řekl jim také: "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kdo tu stojí,
neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci ."
Někteří spatří přicházet Boží království (dřív, než
okusí smrti). A protože to asi není časový údaj, znamená ta věta spíš
upozornění, že někteří spatří, jiní však ne. Proč? Kteří jsou kteří? Zkuste
si teď zformulovat odpověď sami, než budete číst dál. Kdo spatří Boží
království, a kdo ne?
Máte? Tak se pojďme podívat, co řekl Ježíš před touto
větou: Kdo chce jít se mnou... Co znamená jít s ním? Nekrást,
nelhat, slušně se chovat? To taky. Ale zkusme se ještě podívat, co se píše
potom: píše se tam, jak to bylo dál a jak byl Ježíš nakonec ukřižován a
vzkříšen... Až sem sahá věta Kdo chce jít se mnou, a to je mnohem víc
než všechny příkazy a zásady. Pracovní závěr: Spatřit Boží království - to
pro nás úzce souvisí s Ježíšem.
Čtěme dál: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten
o něj přijde (a naopak kdo o něj přijde pro evangelium, zachrání
jej)...Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj
život? Zachránit život rovná se ztratit jej a naopak - rozumíte tomu?
Druhý pracovní závěr: Jít s Ježíšem znamená přistoupit na to, že se mění
hodnoty. Ono jde o to, co všechno vkládáte do slova život, jestli
jen dýchání, nebo i něco mnohem víc...
Kdo teda spatří Boží království, a kdo ne? Zatím mi z
toho vychází, že ho nespatří ti, kdo si ty hodnoty podle Ježíše nezmění. Ti,
kdo se neobrátí. Obrácením myslím ne že člověk nasadí zbožnou masku a vypráví,
jak už nelže a nekrade - obrácením myslím to, že vezmu na vědomí skvělý fakt:
že se naplnil čas a přiblížilo se Boží království. To je totiž jediný pořádný
důvod k tomu, abych změnil smýšlení (ty hodnoty) a věřil evangeliu. Kdo
do toho s Ježíšem nejde (třeba proto, že chce zachránit život a získat
celý svět), ten království nespatří.
Ještě je tu něco: závěrečný hvizd (přijde Syn
člověka). Pak se to ukáže: za některé z nás se Syn člověka bude stydět.
Proč, co jsme provedli? Zkuste si to zase říct sami, než budete číst dál!
Máte? Teď se podívejme do textu. Není tu psáno, že by
se styděl za lidi proto, že hřešili. Tím nehájím hřích, jen tvrdím, že tu je
řeč o něčem jiném! Bude se stydět za ty, kdo se v tomto hříšném a
zpronevěřilém pokolení stydí za Ježíše a jeho slova - to jest kdo se stydí za
naději uprostřed černých vyhlídek, kdo se stydí jít nejen vstříc smrti, ale
taky vzkříšení, kdo se stydí přeházet si hodnoty podle života z milosti (což
je většinou jinak, než velí doba, strana, reklama...).
Někteří spatří přicházet Boží království (dřív, než
okusí smrti). Na začátku jsem napsal, že to není časový údaj. Po pravdě
řečeno, trochu je. V kalendáři sice není, ale říká, že můžete zažít
přicházející Boží království a ani kvůli tomu nemusíte napřed umírat.
Jak je možné to království spatřit, o tom si čtěte v bibli znovu a
znovu.
A teď už vám jen přeju pěkné nové století a
tisíciletí.
|
|
|
Pochybujete o tom, čemu věříte?
|
Pavel Ruml
Armádní kaplan, farář ČCE 43 let |
|
Ano. Pochybnost je pro mě vždy další
výzvou k sebereflexi. A sebereflexe - jako sebekritický výkon
vlastního rozumu - k (mé) víře patří podstatně |
|
|
|
Tomáš Rádl
Katolický kněz, salezián 44 let |
|
Někdy a v některém životním období se mi
některé otázky víry zamlží, zpochybní. Patří to do mého hledání a radosti z
objevování nových pohledů a bližšího vztahu k Pánu Bohu. |
|
|
|
Míla lapáček
Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let |
|
Pochybuji, jinak bych už nejspíše ne věřil, nýbrž měl
jistotu - a zvesela si modlařil; což, jak známo, jest ohavnost před
Hospodinem |
|
|
|
Jaroslava Moserová
Lékařka, senátorka 70 let |
|
Samozřejmě, pochybuji hlavně o sobě. Domnívám
se, že je to důležité, protože lidi, kteří se považují za neomylné, považuji
já za nebezpečné. |
|
|
|
Stanislav Kosík
Ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let |
|
Je možné něčemu věřit a současně o tom
pochybovat? |
| |
|
Jiří Schneider
Diplomat 36 let |
|
Neustále; jen na to, co projde sítem
pochybností, se lze spolehnout. |
| |
|
Janek Ledecký
Hudebník, skladatel 47 let |
|
Ne tolik, abych věřit přestal. |
| |
|
Iva Pellarová
Romistka
mezirezortní komise vlády ČR, 36 let |
|
Dokud dýchám, pochybuji. Kdo z nás
si je absolutně jist, není pravděpodobně duševně zdráv a nebo je světec. Až
přestanu dýchat, bude konečně jasno. |
| |
|
Tomáš Bísek
Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let |
|
Ptávám se, zdali se nastavuji
vskutku správným směrem. Je to asi spíše nedověra nežli pochybnosti.
Pochybnosti mám značně nad tím, zdali to, co jistotně vím - a vím, že mám
dělat, zastat a podržet - koresponduje s tím, co chci věřit a vyznat. |
| |
|
Alexandra Berková
Spisovatelka 51 let |
|
Ne: pochybuji o sobě, o své síle,
o své vytrvalosti, o smyslu své práce - ale to není otázka víry. Věřím a
nepochybuju, že vesmír je dobrý. A že každý jsme původně dobrý. Že se nerodí
zlé děti. Že lidský svět je stále lepší, třebaže je příšerný...
nevěřím v reálnou existenci zla jako mocnosti - zlo vnímám jen jako
nepřítomnost dobra, ne jako samostatnou mocnost - nevěřím na ďábla (na
démony jo, v jungovském smyslu) ale ne na ďábla-nepřítele. |
| |
|
Jaromír Plíšek
Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let |
|
Víra je pro mne především vztah
důvěry. Pochybuji o své schopnosti být v tom vztahu dobrým, vděčným
partnerem. |
| |
|
Karel Vepřek
Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let |
|
|
|
A co váš názor?
Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat! |
| |
|
|
|
| |
| |
|
Sociální Rozdíly |
|
MARTIN BALCAR |
|
|
OZDOBA MLÁDENCU JEST SÍLA JEJICH,
A OKRASA STARCU ŠEDINY.
PŘÍSLOVÍ 20,29
|
Výtah z knihy Oldřicha Matouška "RODINA JAKO
INSTITUCE A VZTAHOVÁ SÍŤ" Slon, 1997.
"Transkurturální studie očekávání určujících volbu
partnera ukazují, že muži kladou ve všech kulturách vzhled a mládí partnerky
mezi hodnoty nejdůležitější. Také ženy téměř bez výjimky očekávají, že muž
bude o něco starší a že bude schopen rodinu ekonomicky zajišťovat. Na vcelku
nevelké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi má větší vliv kulturní tradice než
současná ekonomická úroveň. Výsledky těchto šetření není těžké interpretovat
- muži i ženy mají zájem na prosperitě a stabilitě rodiny, kterou spolu
chtějí založit. Přitažlivá a mladá žena dává naději na zdravé potomstvo a
starší, ekonomicky zdatný muž zase umožňuje rodině získání potřebných
materiálních statků pro přežití. Je známá věc, že se berou lidé podobní
si v sociálních a psychologických charakteristikách. Při volbě partnera
se dává přednost člověku stejné rasy, stejné sociální vrstvy, stejného
náboženství. Sňatky z tohoto hlediska homogenní jsou statisticky
úspěšnější."
|
|
Chceme-li se zamyslet nad tématem "sociální rozdíly"
jen nutné abychom těmto rozdílům rozuměli všichni alespoň trochu podobně.
Těch definic a názorů je mnoho, a tak si je omezme na významnější rozdíly ve
vzdělání, finanční situaci a ve věku.
PROBLÉM POSLEDNÍHO STOLETÍ
Celý rok jsme rozebírali otázky, které se vynořují
v souvislosti s partnerskými vztahy. Ač nemám témata přímo před
sebou, domnívám se, že všechny byly nadčasové. Dnešní téma je nové, tedy
alespoň z hlediska historie.
Dnešní člověk je velmi svobodný - může se
v podstatě zamilovat, ženit a vdávat s kým chce a jak chce - anebo
- se vůbec brát nemusí a přitom vychovat třeba Klabzubovu jedenáctku. Ještě
do minulého století tomu tak nebylo. Sňatek byl podmíněn souhlasem rodičů a
kroky proti jejich vůli byly vykoupeny vyděděním, což už dnes tak jednoduše
nejde nebo odvržením - což dnes sice jde ale nemá to pro dvojici větší
ekonomický dopad. O sociálních rozdílech se tedy nemluvilo (spíš
nediskutovalo). Sňatek byl podložen podrobnou svatební smlouvou a každý
přinesl jasně definované věno. Někdy byli lidé provdáni i kvůli takovým
věcem, jako je např. spojení gruntů či firem. Na jedné straně šlo často o
velmi drsná rozhodnutí, která se ne vždy kryla s vůlí snoubenců, na
druhou stranu jen málo jedinců bylo vydáno v ekonomický hazard - dá se
zjednodušeně říci, že vše bylo promyšleno do vzdálené budoucnosti. Sociální
rozdíly a problémy byly pragmaticky ošetřeny - láska byla o několik stupínků
níž. Dodnes se tento postup praktikuje v islámském světě (je zde nutný
souhlas rodičů) a výsledkem je kupříkladu výrazně nižší rozvodovost.
PŘESTO JE TO DNES FAJN...
Rozhodnutí pro partnera je dnes z hlediska
historie naprosto svobodným rozhodnutím každého z nás. Každý z obou
lidí přichází z jiného prostředí - je jinak vzdělaný, bohatý a starý.
Byla-li dřívější rodina především jedinou možnou jednotkou k budování
rodiny, je dnes více souhrnem vztahů a vazeb. I když můžeme mít názor o
rodině a její fungování jakýkoliv, je nutné přiznat, že pro zajištění výchovy
a ekonomického zázemí dnes klidně postačí jedna zaměstnaná žena (při dnešním
tempu vědy je možné i sama otěhotnět). Dříve bylo jasné, že ON živí rodinu a
ONA zajišťuje technicky chod domácnosti. Mužovi se tak v klasické rodině
vytrácí jeho specifická role živitele.
Poutem svazku proto musí být něco jiného. Východisko
tkví v individuálně vyřešeném manželském svazku - oba mají vědět, co kdo
od druhého čeká. Tuto "smlouvu" je nutné denně podrobovat diskusi, protože jen
tak může odrážet skutečný stav. Rodina proto musí být založena i na něčem
jiném než jen biologickém zajištění fungování. Jde o vztahy a potřeby, které
si každá rodina tvoří sama. Proto se domnívám, že výše uvedené sociální
rozdíly ztrácejí ve vztazích manželů na významu. Přesto jsou zde pro a proti.
Část z nich vystihují 3 pozitivní příběhy.
PŘÍBĚH PRVNÍ - ROZDÍL VE VĚKU:
MÁ ŽENA JE O 30 LET MLADŠÍ
Pan Karel ovdověl ve svých 55 letech. Dlouhá léta
pracoval v zahraničním obchodu a je dobře finančně zajištěn. Paní Hana
vystudovala medicínu. Sama měla starší rodiče. "Vyrůstala jsem sama bez
kamarádů. Rodiče mě nutili studovat. Po medicíně jsem se chtěla osamostatnit
a tak jsem si našla práci v nemocnici a byt. Karel byl můj pacient a my
jsme se zamilovali." O dětech nepřemýšlejí, Hana se chce věnovat své
práci. Při otázkách o budoucnosti je vidět, že je netrápí. "Vždycky jsem
si říkala, že bych si člověka o tolik let staršího nevzala. Dnes o tom vůbec
nepřemýšlím. Když vidím své kolegy, stejně staré jako já, tak mám pocit, že
jsou daleko starší než můj muž. Spíš mám pocit, že v naší společnosti je
člověk nad 40 let odepsaný - v cizině je tomu ale právě naopak. Tam
starší lidé kvetou". Na přímou otázku o intimním soužití Hana bez rozpaků
odpovídá. "Naprosto v pohodě..."
Výhody vztahu s velkým věkovým rozdílem vidí
v pestrosti přátel z různých věkových vrstev, obohacení vztahu o
"starší" moudrost na straně jedné a "mladší" vitalitu na straně druhé. Za
nevýhodu považují především rozhodnutí o plození dětí, Karel se též obává,
aby rychle nestárl.
PŘÍBĚH DRUHÝ - ROZDÍL VE VZDĚLÁNÍ"
NEVÍM, CO MOJE ŽENA DĚLÁ...
Pan Josef pracuje jako truhlář. Jednoho dne měl
zakázku pro bankovní úřednici Věru. Zamilovali se do sebe a dnes jsou 5 let
spolu. Mají jedno dítě. Vzhledem k jeho kvalitní práci mají přibližně
stejný plat. "Tady na malém městě to není tak výrazně jako třeba
v Praze. I tak se lidé občas podiví, a ptají se jak nám to klape"
říká paní Věra. Josef se nijak netají tím, že ho konkrétní činnost
jeho ženy nezajímá. "Ani nevím, co vlastně dělá. Stejně bych tomu
nerozuměl."
Výhody svého vztahu vidí oba v tom, že si práci
"nenosí domů" - baví se o jiných věcech. Nevýhodu vidí v tom, že někdy
mají pracovní trable, které by rádi s druhým odborně řešili. Alespoň si
to vyslechnou lidsky. "I když to tak nevypadá, za ty roky už práci toho
druhého docela rozumíme," podotýkají oba svorně.
PŘÍBĚH TŘETÍ - ROZDÍL V PŘÍJMECH:
ONA BERE VÍC NEŽ JÁ?!
Pan Pavel v současné době trvale nepracuje. Jeho
firma, ve které pracoval, propustila přes polovinu lidí a i když byl jedním
z nejlepších, musel odejít. Již dva roky je doma a přivydělává si na
brigádách. Jeho žena Jana podniká. Dnes tak živí rodinu (oni dva a syn) jenom
ona. "Ze začátku to byl šok, měl jsem za to, že to nepřežiju. Neměl jsem
daleko k pití. Mnoho mých kolegů, kteří byli taky vyhozeni chlastu
propadlo - hlavně proto, že ženy začaly živit rodinu a oni se cítili
ponížení,"říká Pavel a dodává. "Nejdůležitější je nepřipustit si to.
Moc mi pomáhá Jana - říká, že se to změní a hlavně mi věří. Chlapům
z práce ženský řekly, že jsou na nic a ať se staraj. Ale tady práci
neseženu." Jana k tomu dodává: "Dnes pomůžu rodině já, zítra to
může být opačně."
Janu by prý nikdy nenapadlo otloukat Pavlovi o hlavu,
že bere méně než ona - bylo tomu tak i když práci měl. Více by jí vadilo,
kdyby se flákal.
TOHO BYCH SI NIKDY NEVZALA!
(A PŘITOM JSME SPOLU UŽ 20 LET)
Jak je z příběhů patrné, život je pestrý a nedá
se na něj připravit. Sociální rozdíly přinášejí jistě rizika. Jsou to však
pouze jiná rizika než přinášejí sociální shody. Každé spojení má svá pro a
proti. Láska nás pak pojí třeba s těmi, o kterých jsme si dříve říkali
"tak to teda nikdy".
Tam, kde se někdo kvůli rozdílům (ať už jakýmkoliv)
bojí zamilovat, ať se nebojí. Lepší je ptát se hned sám sebe,
"proč se bojím?" a s tím druhým to hned od počátku řešit. Za tímto
strachem totiž často stojí předsudky z vlastní rodiny, od kamarádů atd.
|
1991 - 2000
ONDŘEJ MACEK
Vážený pane R. E. Peary, pane F.
Cooku, vážení padlí na frontách první velké války, milí posluchači jazzu,
nevážení diktátoři, oběti všech genocid tohoto věku, Lajko, vojáci vietnamské
džungle, vážení marní hledači pravdy a smyslu, bořiči Zdi a milí čtenáři!
Psát o posledních deseti letech mi připadá skoro
zbytečné.
Pro první polovinu z vás - výše jmenovaných - by asi
bylo naprosto nepochopitelné, kdybych vám měl vykládat o operaci Pouštní
bouře, o dohodách o snížení stavu strategických raket, o vytvoření největší
obchodní zóny na světě - Severoamerické zóny volného obchodu, o tom, že
internet prakticky propojil většinu zemí, o vědcích, kteří naklonovali ovci,
a o tom, že se mobilní telefony masově rozšířily. Jméno Bill Gates by vám asi
nic neříkalo. Naopak rozpad Sovětského svazu by vás asi nepřekvapil,
mumifikované tělo z doby bronzové, které vědci našli ve švýcarských Alpách,
by vám nepřišlo nijak zvláštní, permanentní konflikt na Balkáně by nebyl
ničím novým a rehabilitace Galilea Galileiho Vatikánem by vás asi spíš
rozesmála...
Pro druhou polovinu by se nejednalo o nic nového, ba
dokonce by se zdálo, že se to stalo včera či předevčírem a všichni si to
pamatujeme daleko lépe. Vždyť devadesátá léta, to je prudká současnost.
Co tedy, milý pane Peary, chcete slyšet - o nás
lidech z konce století, které jste tak skvěle začal. Chcete slyšet nějaké
pseudofilosofické kecy o postmoderně a globalizaci, slova, která ještě před
deseti lety nebyla ve slovníku? Chcete vědět, jestli ještě hledáme nové
kontinenty a jestli nás těší objevování neobjeveného, nebo jestli se toho už
jen bojíme? Jestli nás neleká zítřek, až naše programové verze budou
zastaralé a nekompatibilní? Ano, pane Peary, to by byla těžká odpověď.
Anebo chcete vědět, jestli nás ještě zajímá politika?
Zda milujeme svůj národ a chceme se za něj bít... zda se nám svírá zadek v
pozoru, když vidíme vlát svobodně státní vlajku, zda nás ještě dojímá hymna?
Zda nás ještě něco překvapuje? Ani to bych, pane, nevěděl.
A pokud byste se ptal na to, jestli nás ještě bolí,
když nám řeknou, že zemětřesení zničilo město a zabilo šest tisíc lidí...
Jestli s námi hne, když slyšíme, že minometná střela zabila..., že výbuch
otřásl..., že ten zemřel... a tahle válka už skončila... Tak to bych také
nevěděl.
A kdyby vás už nenapadlo nic jiného a pošeptal byste,
jestli aspoň rádi milujeme, jestli nás rozchody pořád tak nesmířlivě trápí,
jestli bychom se pro "mít rád" šli rváti, jestli si ubližujeme víc, míň nebo
stejně... tak nevím, jestli by nedošlo na zbytečný patos.
Století končí, pane důstojníku, je tak maximálně čas
podepsat nějakou smlouvu, napsat na zeď PEACE, chytit zločince, ututlat
nějaký skandál, pohladit naklonovanou ovečku Dolly, zašeptat faxem prosbu do
chrámové zdi v Jeruzalémě nebo založit nějakou sektu a čekat konec světa...
Nejsme tolik jiní než vy - na začátku. Jsme
pravděpodobně stejní, jen trochu jinak dnes září rachejtle a šampaňské si
může dovolit možná víc lidí, ne o moc... pořád jsou lidé bez chleba - a je
jich zase o nějakou tu miliardu víc. Jsme cyničtější? To po mně nechtějte
vědět.
Končí desetiletí, kdy jsme propojili Severní a Černé
moře kanálem Rýn - Mohan - Dunaj, díky americké sondy přistály na Marsu, kdy
dopravní tunel pod Kanálem spojil Francii s Británií. Končí století, které se
nedá charakterizovat jednou větou ani stránkou ani deseti, o kterém se nedá
napsat kniha ani příběh. Každý si totiž píšeme ten svůj a jen na nás záleží,
jak pestrý bude, jen na nás záleží, jestli v něm bude láska, nebo se na ni
zvysoka..., jen na nás záleží, jestli to příští století, desetiletí, jestli
ten příští rok bude lepší, na nás a na Pánu Bohu...
Jsem hloupý? Tak končím: Ale tato jedna věc kéž vám
zůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let
jako jeden den. (2Pt 3,8)
V této zemi na konci dvacátého století, se srdečným
pozdravem: Pokoj nám...
|
|
|
Jásající babičky aneb revival v Čechách
PAVEL KŘIVOHLAVÝ
Naposledy se zamýšlíme nad historií
kostelových písní. Naposledy saháme po zaprášených zpěvnících a hledáme
zdroje a prameny bohoslužebného zpívání.
Písničky, o kterých si dnes budeme povídat, nám asi
někdy připadají těžko přijatelné. Otevíráme útlý zpěvníček, který nese dva
názvy: Písně cestou života a Lyra Sionská. Stránky jsou hustě
potištěny písmenky, v rámci úspory místa jsou dokonce použity dva
sloupce, noty chybí. Kdybych měl co nejstručněji povědět, co to je za knížku,
řekl bych se jedná o mládežnický zpěvníček našich babiček. Právě ony
z něho zpívaly na schůzkách mládeže a v nedělní škole. Tyto
"mládežnické" písničky se pak díky veliké oblibě dostaly i do našeho
"kostelového" zpěvníku.
Dnes tyto písničky slyšíme nejčastěji na pohřbech.
Jsme zvyklí je vnímat spíše jako součást pohřebního rituálu, než jako písně
radostného mládí. A není divu. Vždyť i jejich tempo časem značně zvolnělo!
Naši prarodiče už neběhají jako zamlada - a tak zpomalili i své zpívání.
To je samozřejmě všechno v pořádku - až na to, že tomu pomalému,
často až ukníkanému tempu, se říká: důstojné.
Když vycházely první vydání Lyry Sionské a
Písní cestou života, zpěváci a mládežníci po nich sáhli s velikou
chutí, protože k nám do staré Evropy přinášely nový a fascinující
americký styl. Už to nebyly ty staré reformační chorály, byly to nové,
neotřepané, jednoduché a veselé melodie, při kterých se člověku samo chtělo
tančit.
Texty těchto písní byly velice osobní. Velmi niterně
vyjadřovaly pocit bídy hříšníka a naději Kristova odpuštění:
"Tak, jaký jsem, ač nemám nic, však že mi krev tvá
kyne vstříc a že mne voláš víc a víc, Beránku Boží, k tobě jdu. Tak,
jaký jsem, pln neřesti, však zdraví, světla, radosti, v tvém lůnu
doufám nalézti!"
"Ó Bože, Otče uč mne sám, když pouští světa bloudě
lkám, jak z hloubi duše volat mám: Buď vůle tvá! Když hořem chřadna před
časem, již na pokraji hrobu jsem, tu zmírajícím šeptám rtem: Buď vůle tvá! Ó
nezhrz srdcem zkroušeným, Duch svatý tvůj buď hostem mým, vše jiné rád ti
zůstavím: Buď vůle tvá."
Tyto písně se naší generaci mnohdy zdají hodně
zastaralé. Dnes se už mluví trochu jinak. Výpovědi výše uvedených písní jsou
zcela jistě velice upřímné - pro dnešního člověka však těžko srozumitelné.
Tyto písně mluví jazykem své doby a vyjadřují se myšlením a způsobem nám už
dávno vzdáleným. Nezbývá, než znovu a znovu promýšlet texty těchto písní, a
přemýšlet nad tím, co tak mohutně oslovovalo naše dědečky a babičky.
Jen namátkou několik titulů z Písní cestou
života: Má víra pohlíží (EZ 331); Vezmi, Pane, život můj (EZ 473); Skálo,
klaná pro můj hřích (EZ 505); Ó ujmi ruku moji (EZ 559).
Americké melodie Písní cestou života přinášely
do našeho duchovního zpěvu pohyb. Nebylo možné zpívat je strnule a pomalu,
jak se (někde) zpívaly staré bratrské chorály. Mladí lidé chtěli
v kostele zpívat radostně a vesele. Nespokojili se s tím, že měli
svůj "sdružeňácký" zpěvníček Písně cestou života, ale usilovali o to,
aby se jejich oblíbené písně zařadily i do bohoslužebného zpěvníku. Jak to
dopadlo, všichni dobře víme!
Moc bych si přál, aby naše mládežnické písně nevytvořily nový druh pohřebního
zpěvu. Ale - kdo ví? Pro každý případ si přece jen zkusím zahrát "Rok za
rokem roky, léta jdou!" (a schválně velice pomaloučku - důstojně!!!) -
abych věděl, jak to třeba jednou dopadne!
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]
|
|