O následování aneb Syn člověka se bude stydět

Marek 8,34 - 9,1

 JAN KEŘKOVSKÝ

Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděli." Řekl jim také: "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci ."
 
    Někteří spatří přicházet Boží království (dřív, než okusí smrti). A protože to asi není časový údaj, znamená ta věta spíš upozornění, že někteří spatří, jiní však ne. Proč? Kteří jsou kteří? Zkuste si teď zformulovat odpověď sami, než budete číst dál. Kdo spatří Boží království, a kdo ne?
    Máte? Tak se pojďme podívat, co řekl Ježíš před touto větou: Kdo chce jít se mnou... Co znamená jít s ním? Nekrást, nelhat, slušně se chovat? To taky. Ale zkusme se ještě podívat, co se píše potom: píše se tam, jak to bylo dál a jak byl Ježíš nakonec ukřižován a vzkříšen... Až sem sahá věta Kdo chce jít se mnou, a to je mnohem víc než všechny příkazy a zásady. Pracovní závěr: Spatřit Boží království - to pro nás úzce souvisí s Ježíšem.
    Čtěme dál: Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde (a naopak kdo o něj přijde pro evangelium, zachrání jej)...Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zachránit život rovná se ztratit jej a naopak - rozumíte tomu? Druhý pracovní závěr: Jít s Ježíšem znamená přistoupit na to, že se mění hodnoty. Ono jde o to, co všechno vkládáte do slova život, jestli jen dýchání, nebo i něco mnohem víc...
    Kdo teda spatří Boží království, a kdo ne? Zatím mi z toho vychází, že ho nespatří ti, kdo si ty hodnoty podle Ježíše nezmění. Ti, kdo se neobrátí. Obrácením myslím ne že člověk nasadí zbožnou masku a vypráví, jak už nelže a nekrade - obrácením myslím to, že vezmu na vědomí skvělý fakt: že se naplnil čas a přiblížilo se Boží království. To je totiž jediný pořádný důvod k tomu, abych změnil smýšlení (ty hodnoty) a věřil evangeliu. Kdo do toho s Ježíšem nejde (třeba proto, že chce zachránit život a získat celý svět), ten království nespatří.
    Ještě je tu něco: závěrečný hvizd (přijde Syn člověka). Pak se to ukáže: za některé z nás se Syn člověka bude stydět. Proč, co jsme provedli? Zkuste si to zase říct sami, než budete číst dál!
    Máte? Teď se podívejme do textu. Není tu psáno, že by se styděl za lidi proto, že hřešili. Tím nehájím hřích, jen tvrdím, že tu je řeč o něčem jiném! Bude se stydět za ty, kdo se v tomto hříšném a zpronevěřilém pokolení stydí za Ježíše a jeho slova - to jest kdo se stydí za naději uprostřed černých vyhlídek, kdo se stydí jít nejen vstříc smrti, ale taky vzkříšení, kdo se stydí přeházet si hodnoty podle života z milosti (což je většinou jinak, než velí doba, strana, reklama...).
    Někteří spatří přicházet Boží království (dřív, než okusí smrti). Na začátku jsem napsal, že to není časový údaj. Po pravdě řečeno, trochu je. V kalendáři sice není, ale říká, že můžete zažít přicházející Boží království a ani kvůli tomu nemusíte napřed umírat. Jak je možné to království spatřit, o tom si čtěte v bibli znovu a znovu.
    A teď už vám jen přeju pěkné nové století a tisíciletí.

Pochybujete o tom, čemu věříte?

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Ano. Pochybnost je pro mě vždy další výzvou k sebereflexi. A sebereflexe - jako sebekritický výkon vlastního rozumu - k (mé) víře patří podstatně	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Někdy a v některém životním období se mi některé otázky víry zamlží, zpochybní. Patří to do mého hledání a radosti z objevování nových pohledů a bližšího vztahu k Pánu Bohu.
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let Pochybuji, jinak bych už nejspíše ne věřil, nýbrž měl jistotu - a zvesela si modlařil; což, jak známo, jest ohavnost před Hospodinem	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let Samozřejmě, pochybuji hlavně o sobě. Domnívám se, že je to důležité, protože lidi, kteří se považují za neomylné, považuji já za nebezpečné.
Stanislav Kosík Ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let Je možné něčemu věřit a současně o tom pochybovat?	Jiří Schneider Diplomat 36 let   Neustále; jen na to, co projde sítem pochybností, se lze spolehnout.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let Ne tolik, abych věřit přestal.	Iva Pellarová Romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let Dokud dýchám, pochybuji. Kdo z nás si je absolutně jist, není pravděpodobně duševně zdráv a nebo je světec. Až přestanu dýchat, bude konečně jasno.
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Ptávám se, zdali se nastavuji vskutku správným směrem. Je to asi spíše nedověra nežli pochybnosti. Pochybnosti mám značně nad tím, zdali to, co jistotně vím - a vím, že mám dělat, zastat a podržet - koresponduje s tím, co chci věřit a vyznat.	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let   Ne: pochybuji o sobě, o své síle, o své vytrvalosti, o smyslu své práce - ale to není otázka víry. Věřím a nepochybuju, že vesmír je dobrý. A že každý jsme původně dobrý. Že se nerodí zlé děti. Že lidský svět je stále lepší, třebaže je příšerný... nevěřím v reálnou existenci zla jako mocnosti - zlo vnímám jen jako nepřítomnost dobra, ne jako samostatnou mocnost - nevěřím na ďábla (na démony jo, v jungovském smyslu) ale ne na ďábla-nepřítele.
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let Víra je pro mne především vztah důvěry. Pochybuji o své schopnosti být v tom vztahu dobrým, vděčným partnerem.	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Nepochybně.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Sociální Rozdíly
	MARTIN BALCAR

		OZDOBA MLÁDENCU JEST SÍLA JEJICH, A OKRASA STARCU ŠEDINY.   PŘÍSLOVÍ 20,29
Výtah z knihy Oldřicha Matouška "RODINA JAKO INSTITUCE A VZTAHOVÁ SÍŤ" Slon, 1997.     "Transkurturální studie očekávání určujících volbu partnera ukazují, že muži kladou ve všech kulturách vzhled a mládí partnerky mezi hodnoty nejdůležitější. Také ženy téměř bez výjimky očekávají, že muž bude o něco starší a že bude schopen rodinu ekonomicky zajišťovat. Na vcelku nevelké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi má větší vliv kulturní tradice než současná ekonomická úroveň. Výsledky těchto šetření není těžké interpretovat - muži i ženy mají zájem na prosperitě a stabilitě rodiny, kterou spolu chtějí založit. Přitažlivá a mladá žena dává naději na zdravé potomstvo a starší, ekonomicky zdatný muž zase umožňuje rodině získání potřebných materiálních statků pro přežití. Je známá věc, že se berou lidé podobní si v sociálních a psychologických charakteristikách. Při volbě partnera se dává přednost člověku stejné rasy, stejné sociální vrstvy, stejného náboženství. Sňatky z tohoto hlediska homogenní jsou statisticky úspěšnější."		Chceme-li se zamyslet nad tématem "sociální rozdíly" jen nutné abychom těmto rozdílům rozuměli všichni alespoň trochu podobně. Těch definic a názorů je mnoho, a tak si je omezme na významnější rozdíly ve vzdělání, finanční situaci a ve věku. PROBLÉM POSLEDNÍHO STOLETÍ     Celý rok jsme rozebírali otázky, které se vynořují v souvislosti s partnerskými vztahy. Ač nemám témata přímo před sebou, domnívám se, že všechny byly nadčasové. Dnešní téma je nové, tedy alespoň z hlediska historie.     Dnešní člověk je velmi svobodný - může se v podstatě zamilovat, ženit a vdávat s kým chce a jak chce - anebo - se vůbec brát nemusí a přitom vychovat třeba Klabzubovu jedenáctku. Ještě do minulého století tomu tak nebylo. Sňatek byl podmíněn souhlasem rodičů a kroky proti jejich vůli byly vykoupeny vyděděním, což už dnes tak jednoduše nejde nebo odvržením - což dnes sice jde ale nemá to pro dvojici větší ekonomický dopad. O sociálních rozdílech se tedy nemluvilo (spíš nediskutovalo). Sňatek byl podložen podrobnou svatební smlouvou a každý přinesl jasně definované věno. Někdy byli lidé provdáni i kvůli takovým věcem, jako je např. spojení gruntů či firem. Na jedné straně šlo často o velmi drsná rozhodnutí, která se ne vždy kryla s vůlí snoubenců, na druhou stranu jen málo jedinců bylo vydáno v ekonomický hazard - dá se zjednodušeně říci, že vše bylo promyšleno do vzdálené budoucnosti. Sociální rozdíly a problémy byly pragmaticky ošetřeny - láska byla o několik stupínků níž. Dodnes se tento postup praktikuje v islámském světě (je zde nutný souhlas rodičů) a výsledkem je kupříkladu výrazně nižší rozvodovost.   PŘESTO JE TO DNES FAJN...     Rozhodnutí pro partnera je dnes z hlediska historie naprosto svobodným rozhodnutím každého z nás. Každý z obou lidí přichází z jiného prostředí - je jinak vzdělaný, bohatý a starý. Byla-li dřívější rodina především jedinou možnou jednotkou k budování rodiny, je dnes více souhrnem vztahů a vazeb. I když můžeme mít názor o rodině a její fungování jakýkoliv, je nutné přiznat, že pro zajištění výchovy a ekonomického zázemí dnes klidně postačí jedna zaměstnaná žena (při dnešním tempu vědy je možné i sama otěhotnět). Dříve bylo jasné, že ON živí rodinu a ONA zajišťuje technicky chod domácnosti. Mužovi se tak v klasické rodině vytrácí jeho specifická role živitele.     Poutem svazku proto musí být něco jiného. Východisko tkví v individuálně vyřešeném manželském svazku - oba mají vědět, co kdo od druhého čeká. Tuto "smlouvu" je nutné denně podrobovat diskusi, protože jen tak může odrážet skutečný stav. Rodina proto musí být založena i na něčem jiném než jen biologickém zajištění fungování. Jde o vztahy a potřeby, které si každá rodina tvoří sama. Proto se domnívám, že výše uvedené sociální rozdíly ztrácejí ve vztazích manželů na významu. Přesto jsou zde pro a proti. Část z nich vystihují 3 pozitivní příběhy.   PŘÍBĚH PRVNÍ - ROZDÍL VE VĚKU: MÁ ŽENA JE O 30 LET MLADŠÍ     Pan Karel ovdověl ve svých 55 letech. Dlouhá léta pracoval v zahraničním obchodu a je dobře finančně zajištěn. Paní Hana vystudovala medicínu. Sama měla starší rodiče. "Vyrůstala jsem sama bez kamarádů. Rodiče mě nutili studovat. Po medicíně jsem se chtěla osamostatnit a tak jsem si našla práci v nemocnici a byt. Karel byl můj pacient a my jsme se zamilovali." O dětech nepřemýšlejí, Hana se chce věnovat své práci. Při otázkách o budoucnosti je vidět, že je netrápí. "Vždycky jsem si říkala, že bych si člověka o tolik let staršího nevzala. Dnes o tom vůbec nepřemýšlím. Když vidím své kolegy, stejně staré jako já, tak mám pocit, že jsou daleko starší než můj muž. Spíš mám pocit, že v naší společnosti je člověk nad 40 let odepsaný - v cizině je tomu ale právě naopak. Tam starší lidé kvetou". Na přímou otázku o intimním soužití Hana bez rozpaků odpovídá. "Naprosto v pohodě..."     Výhody vztahu s velkým věkovým rozdílem vidí v pestrosti přátel z různých věkových vrstev, obohacení vztahu o "starší" moudrost na straně jedné a "mladší" vitalitu na straně druhé. Za nevýhodu považují především rozhodnutí o plození dětí, Karel se též obává, aby rychle nestárl.   PŘÍBĚH DRUHÝ - ROZDÍL VE VZDĚLÁNÍ" NEVÍM, CO MOJE ŽENA DĚLÁ...     Pan Josef pracuje jako truhlář. Jednoho dne měl zakázku pro bankovní úřednici Věru. Zamilovali se do sebe a dnes jsou 5 let spolu. Mají jedno dítě. Vzhledem k jeho kvalitní práci mají přibližně stejný plat. "Tady na malém městě to není tak výrazně jako třeba v Praze. I tak se lidé občas podiví, a ptají se jak nám to klape" říká paní Věra. Josef se nijak netají tím, že ho konkrétní činnost jeho ženy nezajímá. "Ani nevím, co vlastně dělá. Stejně bych tomu nerozuměl."     Výhody svého vztahu vidí oba v tom, že si práci "nenosí domů" - baví se o jiných věcech. Nevýhodu vidí v tom, že někdy mají pracovní trable, které by rádi s druhým odborně řešili. Alespoň si to vyslechnou lidsky. "I když to tak nevypadá, za ty roky už práci toho druhého docela rozumíme," podotýkají oba svorně.   PŘÍBĚH TŘETÍ - ROZDÍL V PŘÍJMECH: ONA BERE VÍC NEŽ JÁ?!     Pan Pavel v současné době trvale nepracuje. Jeho firma, ve které pracoval, propustila přes polovinu lidí a i když byl jedním z nejlepších, musel odejít. Již dva roky je doma a přivydělává si na brigádách. Jeho žena Jana podniká. Dnes tak živí rodinu (oni dva a syn) jenom ona. "Ze začátku to byl šok, měl jsem za to, že to nepřežiju. Neměl jsem daleko k pití. Mnoho mých kolegů, kteří byli taky vyhozeni chlastu propadlo - hlavně proto, že ženy začaly živit rodinu a oni se cítili ponížení,"říká Pavel a dodává. "Nejdůležitější je nepřipustit si to. Moc mi pomáhá Jana - říká, že se to změní a hlavně mi věří. Chlapům z práce ženský řekly, že jsou na nic a ať se staraj. Ale tady práci neseženu." Jana k tomu dodává: "Dnes pomůžu rodině já, zítra to může být opačně."     Janu by prý nikdy nenapadlo otloukat Pavlovi o hlavu, že bere méně než ona - bylo tomu tak i když práci měl. Více by jí vadilo, kdyby se flákal.   TOHO BYCH SI NIKDY NEVZALA! (A PŘITOM JSME SPOLU UŽ 20 LET)     Jak je z příběhů patrné, život je pestrý a nedá se na něj připravit. Sociální rozdíly přinášejí jistě rizika. Jsou to však pouze jiná rizika než přinášejí sociální shody. Každé spojení má svá pro a proti. Láska nás pak pojí třeba s těmi, o kterých jsme si dříve říkali "tak to teda nikdy".     Tam, kde se někdo kvůli rozdílům (ať už jakýmkoliv) bojí zamilovat, ať se nebojí. Lepší je ptát se hned sám sebe, "proč se bojím?" a s tím druhým to hned od počátku řešit. Za tímto strachem totiž často stojí předsudky z vlastní rodiny, od kamarádů atd.

 
 
  1991 - 2000

divné století

 ONDŘEJ MACEK

    Vážený pane R. E. Peary, pane F. Cooku, vážení padlí na frontách první velké války, milí posluchači jazzu, nevážení diktátoři, oběti všech genocid tohoto věku, Lajko, vojáci vietnamské džungle, vážení marní hledači pravdy a smyslu, bořiči Zdi a milí čtenáři!
    Psát o posledních deseti letech mi připadá skoro zbytečné.
    Pro první polovinu z vás - výše jmenovaných - by asi bylo naprosto nepochopitelné, kdybych vám měl vykládat o operaci Pouštní bouře, o dohodách o snížení stavu strategických raket, o vytvoření největší obchodní zóny na světě - Severoamerické zóny volného obchodu, o tom, že internet prakticky propojil většinu zemí, o vědcích, kteří naklonovali ovci, a o tom, že se mobilní telefony masově rozšířily. Jméno Bill Gates by vám asi nic neříkalo. Naopak rozpad Sovětského svazu by vás asi nepřekvapil, mumifikované tělo z doby bronzové, které vědci našli ve švýcarských Alpách, by vám nepřišlo nijak zvláštní, permanentní konflikt na Balkáně by nebyl ničím novým a rehabilitace Galilea Galileiho Vatikánem by vás asi spíš rozesmála...
    Pro druhou polovinu by se nejednalo o nic nového, ba dokonce by se zdálo, že se to stalo včera či předevčírem a všichni si to pamatujeme daleko lépe. Vždyť devadesátá léta, to je prudká současnost.
    Co tedy, milý pane Peary, chcete slyšet - o nás lidech z konce století, které jste tak skvěle začal. Chcete slyšet nějaké pseudofilosofické kecy o postmoderně a globalizaci, slova, která ještě před deseti lety nebyla ve slovníku? Chcete vědět, jestli ještě hledáme nové kontinenty a jestli nás těší objevování neobjeveného, nebo jestli se toho už jen bojíme? Jestli nás neleká zítřek, až naše programové verze budou zastaralé a nekompatibilní? Ano, pane Peary, to by byla těžká odpověď.
    Anebo chcete vědět, jestli nás ještě zajímá politika? Zda milujeme svůj národ a chceme se za něj bít... zda se nám svírá zadek v pozoru, když vidíme vlát svobodně státní vlajku, zda nás ještě dojímá hymna? Zda nás ještě něco překvapuje? Ani to bych, pane, nevěděl.
    A pokud byste se ptal na to, jestli nás ještě bolí, když nám řeknou, že zemětřesení zničilo město a zabilo šest tisíc lidí... Jestli s námi hne, když slyšíme, že minometná střela zabila..., že výbuch otřásl..., že ten zemřel... a tahle válka už skončila... Tak to bych také nevěděl.
    A kdyby vás už nenapadlo nic jiného a pošeptal byste, jestli aspoň rádi milujeme, jestli nás rozchody pořád tak nesmířlivě trápí, jestli bychom se pro "mít rád" šli rváti, jestli si ubližujeme víc, míň nebo stejně... tak nevím, jestli by nedošlo na zbytečný patos.
    Století končí, pane důstojníku, je tak maximálně čas podepsat nějakou smlouvu, napsat na zeď PEACE, chytit zločince, ututlat nějaký skandál, pohladit naklonovanou ovečku Dolly, zašeptat faxem prosbu do chrámové zdi v Jeruzalémě nebo založit nějakou sektu a čekat konec světa...
    Nejsme tolik jiní než vy - na začátku. Jsme pravděpodobně stejní, jen trochu jinak dnes září rachejtle a šampaňské si může dovolit možná víc lidí, ne o moc... pořád jsou lidé bez chleba - a je jich zase o nějakou tu miliardu víc. Jsme cyničtější? To po mně nechtějte vědět.
    Končí desetiletí, kdy jsme propojili Severní a Černé moře kanálem Rýn - Mohan - Dunaj, díky americké sondy přistály na Marsu, kdy dopravní tunel pod Kanálem spojil Francii s Británií. Končí století, které se nedá charakterizovat jednou větou ani stránkou ani deseti, o kterém se nedá napsat kniha ani příběh. Každý si totiž píšeme ten svůj a jen na nás záleží, jak pestrý bude, jen na nás záleží, jestli v něm bude láska, nebo se na ni zvysoka..., jen na nás záleží, jestli to příští století, desetiletí, jestli ten příští rok bude lepší, na nás a na Pánu Bohu...
    Jsem hloupý? Tak končím: Ale tato jedna věc kéž vám zůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. (2Pt 3,8)
 
    V této zemi na konci dvacátého století, se srdečným pozdravem: Pokoj nám...

 
 Jásající babičky aneb revival v Čechách

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

    Naposledy se zamýšlíme nad historií kostelových písní. Naposledy saháme po zaprášených zpěvnících a hledáme zdroje a prameny bohoslužebného zpívání.
    Písničky, o kterých si dnes budeme povídat, nám asi někdy připadají těžko přijatelné. Otevíráme útlý zpěvníček, který nese dva názvy: Písně cestou života a Lyra Sionská. Stránky jsou hustě potištěny písmenky, v rámci úspory místa jsou dokonce použity dva sloupce, noty chybí. Kdybych měl co nejstručněji povědět, co to je za knížku, řekl bych se jedná o mládežnický zpěvníček našich babiček. Právě ony z něho zpívaly na schůzkách mládeže a v nedělní škole. Tyto "mládežnické" písničky se pak díky veliké oblibě dostaly i do našeho "kostelového" zpěvníku.
    Dnes tyto písničky slyšíme nejčastěji na pohřbech. Jsme zvyklí je vnímat spíše jako součást pohřebního rituálu, než jako písně radostného mládí. A není divu. Vždyť i jejich tempo časem značně zvolnělo! Naši prarodiče už neběhají jako zamlada - a tak zpomalili i své zpívání. To je samozřejmě všechno v pořádku - až na to, že tomu pomalému, často až ukníkanému tempu, se říká: důstojné.
    Když vycházely první vydání Lyry Sionské a Písní cestou života, zpěváci a mládežníci po nich sáhli s velikou chutí, protože k nám do staré Evropy přinášely nový a fascinující americký styl. Už to nebyly ty staré reformační chorály, byly to nové, neotřepané, jednoduché a veselé melodie, při kterých se člověku samo chtělo tančit.
    Texty těchto písní byly velice osobní. Velmi niterně vyjadřovaly pocit bídy hříšníka a naději Kristova odpuštění:
    "Tak, jaký jsem, ač nemám nic, však že mi krev tvá kyne vstříc a že mne voláš víc a víc, Beránku Boží, k tobě jdu. Tak, jaký jsem, pln neřesti, však zdraví, světla, radosti, v tvém lůnu doufám nalézti!"
    "Ó Bože, Otče uč mne sám, když pouští světa bloudě lkám, jak z hloubi duše volat mám: Buď vůle tvá! Když hořem chřadna před časem, již na pokraji hrobu jsem, tu zmírajícím šeptám rtem: Buď vůle tvá! Ó nezhrz srdcem zkroušeným, Duch svatý tvůj buď hostem mým, vše jiné rád ti zůstavím: Buď vůle tvá."
    Tyto písně se naší generaci mnohdy zdají hodně zastaralé. Dnes se už mluví trochu jinak. Výpovědi výše uvedených písní jsou zcela jistě velice upřímné - pro dnešního člověka však těžko srozumitelné. Tyto písně mluví jazykem své doby a vyjadřují se myšlením a způsobem nám už dávno vzdáleným. Nezbývá, než znovu a znovu promýšlet texty těchto písní, a přemýšlet nad tím, co tak mohutně oslovovalo naše dědečky a babičky.
    Jen namátkou několik titulů z Písní cestou života: Má víra pohlíží (EZ 331); Vezmi, Pane, život můj (EZ 473); Skálo, klaná pro můj hřích (EZ 505); Ó ujmi ruku moji (EZ 559).
    Americké melodie Písní cestou života přinášely do našeho duchovního zpěvu pohyb. Nebylo možné zpívat je strnule a pomalu, jak se (někde) zpívaly staré bratrské chorály. Mladí lidé chtěli v kostele zpívat radostně a vesele. Nespokojili se s tím, že měli svůj "sdružeňácký" zpěvníček Písně cestou života, ale usilovali o to, aby se jejich oblíbené písně zařadily i do bohoslužebného zpěvníku. Jak to dopadlo, všichni dobře víme!
Moc bych si přál, aby naše mládežnické písně nevytvořily nový druh pohřebního zpěvu. Ale - kdo ví? Pro každý případ si přece jen zkusím zahrát "Rok za rokem roky, léta jdou!" (a schválně velice pomaloučku - důstojně!!!) - abych věděl, jak to třeba jednou dopadne!

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]