[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

O sídlišti církvi a muzice ZITA NIDLOVÁ

Rozhovor s Janem Hučínem

Folková tedy ne tak zcela. Kapela, vlastně jakápak kapela, když nemají nástroje? Studentská, ale ani to není zcela přesné. Pětník je prostě Pětník. Vokální hudební skupina 5 lidí, jejichž repertoár tvoří spirituály doplněné lidovými písněmi rumunské, irské, slovenské i tuzemské výroby, středověkým chorálem, staroslověnským liturgickým zpěvem a renesančními polyfonními písněmi. Podivné těleso složené z nadšenců - studentky vyšší teologické školy JABOK Lenky Horákové (soprán), pracovníka katechetického střediska pražského arcibiskupství Dana Pikálka (bas), studenta kulturologie na FF UK Jana Lukavce (tenor), asistentky v personální agentuře Marie Sršňové (alt) a pracovníka Nadace SCIO Jana Hučína (tenor). Těleso, které po 10 měsících své existence postoupilo do celostátního finále Porty a Zahrady a nevedlo si zde špatně. O hudbě i lecčems dalším jsme si v polovině července povídali s Janem Hučínem (32 let), kapelníkem bývalých skupin Rudolfův pramen a Pramínek a současným vedoucím Pětníku.
 
Jak bys charakterizoval svoji kapelu? Hejno bláznů? Dříčů? Nadšenců?
    Od všeho trošku. Teď jsme hlavně ještě taková nevycválaná banda. Banda nadšenců. Kdo jinej by si troufl vylézt na Zahradě a zpívat tam půl hodiny jenom acapellový věci? A to s vědomím, že to ještě tak moc neumí...
    Já bych tu kapelu charakterizoval ještě jinak. Je to snaha dělat něco, co jinak nikdo moc nedělá. Jsme tak trošku průkopníci, nemáme moc vzorů. Výjimkou je Dobrý večer quintet, to je velký vzor.
 
Jak se člověk dostane k tomu, že jde a založí kapelu?
    K tomu se člověk dostane mnoha způsoby. Buď tak, že třeba v 17, 18 letech hraje jako sólista a zjišťuje, že je to sice fajn, ale že prosadit se tak je strašně těžký a že spoustu věcí, který by ho bavily, není schopnej zazpívat, třeba a capella čtyřhlas. Rudolfův pramen byl založen spíš na popud zvenčí, aby se něco dalo dohromady, takže to jsem ani tak nezakládal já. Za nějakou dobu jsem začal cítit, že to jde jiným směrem, než bych chtěl, tak jsem dal dohromady zase jiný lidi.A to šlo až k Pětníku.
 
Rudolfův pramen - to byl souborek vzniklý na půdě kostela na pražském sídlišti Lhotka. Co to bylo tím popudem zvenčí? Farář vám řekl: Založte si skupinu?
    Už ani přesně nevím, kolik nám bylo tenkrát let, ale my jsme tehdy jezdili na všelijaký letní podniky a tam se zpívaly takový ty písničky z Cantate a všechno možný. Písničky jsme už měli natolik ozpívaný, že lidi měli pocit, že bychom je mohli zpívat i v kostele. A z druhý strany to tenkrát byla taková móda, začal se opouštět model, že se při mši hraje na varhany a bylo strašně moderní v kostele vytáhnout kytary. Ono se k tomu založení došlo tak nějak všelijak, někde jsme zaslechli, že se to tak dělá, tak jsme si říkali, že to jednou taky zkusíme sami.
 
Ty i další členové skupiny jste "sídlištní děti". Zakládáš skupiny navzdory sídlišti? Nebo protože?
    Já jsem bydlel v takovým obrovským baráku, kde bylo v jednom vchodu 209 partají. Strašný. Zase to ale mělo tu výhodu, že když jsme v sobotu odpoledne šli s klukama ven,tak jsme na tuty věděli, že tam budou další lidia můžeme hrát fotbal kolem baráku (tenkrát ještě naštěstí bylo kde). Sídliště má tu výhodu, že tam člověk dobře shání lidi do party pro nějakou společnou činnost. Já si dost dobře nedokážu představit, jak bych tu kapelu zakládal třeba na malým městě nebo dokonce na vesnici. Na sídlišti se vždycky někdo najde. A i když se pak třeba ukáže, že ten člověk není ideální, už to samo nastartuje činnost a už to jede a pak je zase snadný si najít někoho jinýho. Myslím si, že pro tyhle kolektivní věci je to sídliště docela dobrý. Horší už je, když je potřeba někde zkoušet, ale zaplaťpánbu nejsme bigbítová kapela.
 
Jako roli v tom sehrála církev jako taková nebo sbor?
    To je těžko říct. Kdybych nechodil do kostela - kdybych to vzal do všech důsledků, tak by to muselo znamenat, že už od začátku bych byl úplně jinej, že bych vyrůstal v jiným prostředí, že bych se třeba ani nedostal k nějaký muzice a spíš bych byl zaměřenej třeba čistě technicky, takže bych dneska byl člověk, kterej dělá jenom do počítačů. Myslím, že už na začátku k tomu přispělo prostředí, v kterým jsem vyrůstal.
    Ale když se ptáš, jakou roli v tom sehrálo církevní společenství - kdybych nebyl na Lhotce, časem bych si určitě našel nějakého spoluhráče, ale bylo by to asi o něčem jiným a ty písničky by byly úplně jiný.
 
Kde se vůbec nachází aktivita něco dělat?
    Já nevím. O tom musím chvilku přemýšlet Nemyslím si, že by tě k tomu táhlo nějaký společenství, to ti může dát impuls, třeba řekne "Hele, ty máš vlohy na tohleto, běž to dělat nějak vážnejc". To ale zase může říct kdokoliv, to říkají rodiče, když přihlásí dítko do hudebky, to říkají v kostele, když nemají varhaníka,to říkají ve škole Ale myslím si, že na to, aby člověk pořád přemýšlel, jestli se mu chce dělat to, co zrovna dělá, jestli by to nemohl dělat nějak líp a jinak, nebo to všechno rozpustit a začít úplně znovu, na to jsou zase potřeba osobnostní předpoklady. K tomu tě zvenčí může někdo dokopat, ale pak to nemá takový účinek, jako když to dělá člověk sám ze sebe.
 
Lenka Horáková je "zběhlá" husitka, Manča něco podobného. Ty a zbylí kluci jste katolíci. Tedy "ekumena v praxi"?
    Když jsme kapelu zakládali, nedělali jsme to s tím záměrem, aby lidi byli křesťani. To je spíš naopak. Když jsme začínali, tak samozřejmě byly dohady o tom, co se bude zpívat, jestli máme dělat církevní, středověký věci. Lidi se tomu trochu programově bránili, protože říkali, že nejsme žádná církevní kapela a že zrovna tohle dělá kdejakej sbor a dokonce líp. Ale na druhou stranu je efektní, když se na folkovým festivalu najednou zazpívá takováhle nějaká méně známá věc, jako např. Staroslověnský otčenáš Rimského-Korsakova. To působí ohromně efektně.
 
Co pro vás znamená víra?
    To, že lidi v kapele jsou všichni křesťani nebo se s tím alespoň setkali - a už je jedno, jestli chodí do kostela nebo ne - to samo o sobě znamená, že se dá předpokládat, co od nich čekat. Dá se předpokládat, že to jsou všechno slušný lidi, že tě nepodrazí, že mají smysl pro zodpovědnost, prostě to, že se jeden na druhého můžou spolehnout.
    Kdybych to měl vztáhnout na sebe, tak v muzice je to tak, že založit kapelu a dělat tomu kapelníka, to člověk může jenom tehdy, když má víru, že to má smysl. Já musím říct takovou velice dobrou zkušenost: Když jsem hrál s MEDartem a vydali jsme druhé CD, tak jsme nějak cítili, že to drhne. Všichni měli dobrou vůli, ale byli jsme už natolik názorově od sebe, že bylo jasný, že to nemůžeme nikam dotáhnout. Teď naopak, když se založil Pětník, tak od samého počátku věci kupodivu až nečekaně vycházely: v srpnu minulého roku jsem dostal nápad, během 14 dnů byla hotová základní sestava, navíc z lidí, které jsem buď osobně znal nebo jsme měli společné známé,a to jsem neměl pocit, že bych ty lidi protěžoval, prostě byli nejlepší. A spousta dalších věcí vycházela, že se až člověk diví, jak skvěle. Že postoupíme na Portu, že nás někdo někam pozve (a to ještě bez toho, abych pro to musel něco dělat), to je pro mě určitý znamení. Já to beru ne jako náhodu, ale jako znamení.
    Osobně: To, že jsem byl vychovanej a prožíval jsem dětství až tak trochu "bigotním" způsobem, mi pomohlo, abych někde někam moc neuletěl; tak, že bych toho pak litoval. Možná ve mně jsou nějaký mantinely a já jsem za to rád. Sice se pouštím do nových věcí, ale když to začne vypadat, že by mi to sežralo veškerej čas, že by to mohlo mít nějaký nepříjemný důsledky, vždycky se naštěstí spustí nějakej mechanismus a člověk si říká: pozor. Kdybych tohle neměl, je možný, že bych třeba hrál s nějakou kapelou třeba i profesionálně nebo se věnoval něčemu hodně naplno, ale člověk by tomu obětoval dny a noci. A o tom přece život není.
 
A jaké máte plány do budoucna?     Já bych byl hrozně rád, kdybychom spolu vydrželi co nejdýl a bavilo nás to.
 
Po poslechu ukázek z tvorby Pětníku ( http://petnik.internetfolk.cz) leckomu vytane srovnání s desetiletí etablovanými skupinami. Předpovídat v současnosti Pětníku podobnou budoucnost je spoléháním na kávovou sedlinu, jejich tvorba však stojí za pozornost. Nejen při kávě.
Zita Nidlová

Umělci malující ústy a nohama TEREZA KELLEROVÁ

Co potřebují potřební

    Zkuste to taky : vzít si do pusy nebo mezi prsty na nohou tužku a něco s ní namalovat. Já to zkusila a zdá se mi to skoro nemožné. A přece jsou lidé, kteří to dokážou a jim patří můj obdiv. Malíři malující ústy a nohama jsou lidé, kteří nehodou, úrazem, nemocí či vrozenou vadou ztratili možnost manipulovat rukama, mnozí z nich jsou upoutáni na lůžko nebo invalidní vozík. Naučili se malovat ústy nebo nohama.
    V roce 1956 vzniklo celosvětové Sdružení těchto malířů. Jeho zakladatel nechtěl vytvořit pro postižené tradiční dobročinnou organizaci, naopak chtěl ukázat, že i postižení chtějí pracovat a tvořit, že si chtějí vzdělávat jako ostatní lidé a nechtějí být odkázáni na milodary. Díky sdružení, které má sídlo v Lichtenštejnsku, vznikla postupně nakladatelství ve 40 zemích světa, v České republice vzniklo Nakladatelství UMÚN (Umělci malující ústy a nohama) v roce 1993.
 
Jaká je činnost sdružení?
    Sdružení organizuje hodnocení děl svých členů - tělesně postižených umělců - a poskytuje stipendia nadaným malířům, i těm, kteří teprve začínají; pomáhá jim zajišťovat normální život ve společnosti podporou různých programů, organizuje výstavy děl svých členů, vyplácí doživotní honoráře i těm malířům, kteří již nemohou za zdravotních důvodů malovat.
    Nakladatelství v jednotlivých zemích pak zajišťují vydávání tvorby formou reprodukcí. Vydávají se velikonoční a vánoční přání, záložky, jmenovky k dárkům, balicí papíry, kalendáře a drobné dárky. To vše je rozesíláno výhradně poštou jako nabídkové UMúN zásilky, které nikoho nezavazují ani k odběru ani k jejich vrácení.
 
Podpora projektů
    Nakladatelství UMÚN finančně podporuje ze zisku z prodeje projekty některých zařízení. Jedná se o podporu činnosti Domova a centra aktivity v Hodkovicích nad Mohelkou, kde žije malíř Petr Šrámek (na obrázku; reprodukujeme též jeho obrázek). Dále jde také o projekt Osobní asistence, o který usiluje Pražská organizace vozíčkářů (projekt, který i těžce postiženým lidem umožňuje žít ve vlastních bytech). V organizaci pracuje malířka Mgr. Šárka Sýkorová-Dvorská (fotografie v titulku). Činnost dílny a výtvarného ateliéru je podporována také v ústavu sociální péče v Hořicích v Podkrkonoší a v Rybníčku u Litovle, kde žije malíř Jaroslav Ferianc. Všichni jmenovaní dostávají od celosvětového sdružení již zmiňované stipendium.
    Pan Petr Šrámek žije v Domově a centru aktivity v Hodkovicích nad Mohelkou. V domově žije 38 klientů celoročně, 4 klienti docházejí na denní pobyt. Všichni klienti - s různými stupni postižení - se v centru účastní pracovní rehabilitace v oborech košíkářství, tkalcovství, keramika, zahradnictví a další. Mimo to tu klienti také kompletují nabídky, které rozesílá Nakladatelství umělců malujících ústy a nohama.
    Pan Petr Šrámek je stipendistou celosvětového Sdružení umělců malujících ústy a nohama. Stipendium je zasíláno z Lichtenštejnska a jeho výše závisí na "umělecké zralosti" stipendistů - ta je hodnocena v tříletých obdobích "Uměleckou radou". Stipendium je určeno pro další umělecký rozvoj malíře, tj. na koupi pomůcek, na zaplacení kvalifikovaného vedoucího, který se malíři věnuje, učí ho nové techniky. Kresby se pak zasílají do sídla sdružení, kde jsou zařazovány do kalendářů,na soutěže apod.
 
Doporučení
    Už několikátý rok používám přání namalovaná malíři, kteří malují ústy a nohama, o Vánocích a Velikonocích, také kalendář nám zdobí stěnu a obrázky z něj používáme pak ještě jako přání. Pohled na ty obrázky mě plní úctou a pokorou. úctou k tomu, co někdo dokáže vytvořit krásného, i když jeho podmínky jsou tak ztížené, pokorou před lidským umem a úsilím. Člověk zakoupením výtvorů obohatí sám sebe a podpoří činnost druhých lidí.
 
Adresa Nakladatelství UMÚN - Tyršův vrch 772, Liberec 30, 463 11

...co musí být?
    Musí ty sjezdy být každý rok? To se mi honilo hlavou, když jsem přijížděl do Chrudimi. Vždyť s tím má řada lidí hromadu příprav a pak třeba na poslední chvíli tři přednášející nemohou přijet nebo odřeknou. Musí to být? Musí, protože je vždy ještě tak kolem devíti set těch, co neodřeknou a začátkem října vždy v nějakém větším městě Čech nebo Moravy hledají transparent "SJEZD NEJEN EVANGELICKÉ MLÁDEŽE". Hledají - co vlastně? Hledají možnost nevšedního setkání, inspiraci, povyražení, hledají přátele, povzbuzení, společenství, nový výraz víry... zkrátka různé tvůrčí projevy života ve vztahu, života z lásky. A k tomu jim letošní název sjezdu přímo vyšel vstříc otázkou: ...musí ta láska být?
    A to už nastal velmi příjemný a vydatný Dobrý večer Pavla Dvořáčka s jeho "jednerem" - vlastně triem. A pak se to - každému podle jeho chuti - větvilo do různých podob dalších setkání. Tak např. do biblické přednášky Jana Keřkovského o tom, kdo si začal a co my s tím; nebo přednášky Lýdie Mamulové či sexuologa Jana Zbytovského (však si to vše budete moci přečíst ve sborníku, což vám doporučuji); jinde vypuklo tvořivé dějství biblických dílen; a další větvení bylo vedeno sportovním duchem, cestou do kina nebo na parádní koncerty. Všechno to hemžení a ta náramná rozmanitost - všechno to, co se nikdy nedá z programu předvídat - to nebyl vůbec úzkoprsý výraz toho ...co musí být. To se ukázalo i tehdy, když svou "jednotu v rozmanitosti" všichni hledající nalezli při nedělní hostině - totiž při bohoslužbách. Tak tedy "musí-li" to být, pak zase za rok v říjnu.
              Jakub Keller (člen COMu)
 

    Kostel. Prostý. Dřevěný. Prázdný. Za chvíli se tu začnou trousit lidi. A tak zatímco vedle probíhá bohaté občerstvení, využíváme chvíle ticha a čteme si Cimrmana. Paráda.
    A už je tady Štěpán Janča. Flanelová kostkovaná košile, šátek na krku, prstýnek na levé ruce (upozornění pro fanynky), vousy, uši, oči a tak. Vše v životní velikosti: "Pojďte si sednout dopředu."
    Pod Štěpána spadá Karviná a Havířov, taky byl na misii v Africe v Keni. Padají otázky do publika, celkem tři, poslední nezodpovězená.
    1) Co si představujete pod pojmem misie? Šíření evangelia nevěřícím, pomoc potřebným, styl života, nepopulární pojem, službu, ukazování cesty.
    Slovo misie pochází z latinského misse = poslání. Misionáři neplní jen funkci kazatelskou, ale též učí a léčí. A pomáhají vylepšovat, třeba zavlažovací systém. Prostě jakkoliv ulehčit živobytí lidem okolo. A k čemu vlastně misii? Aby byli lidé spaseni, nejen pro život věčný, ale už i pro tento svůj život, v těch podmínkách, jaké kdo máme. A pomáhat a kázat máme všem. Prostě všemu stvoření. Hovořit o sobě, o své víře, o svém přesvědčení.
    2) Co je podstatou vaší víry? Naděje, naděje na život věčný, důvěra v Boha, vnitřní pokoj, vnitřní nepokoj.
    Přijetí toho, že mě Bůh bere takového jaký jsem. Že můžu mít smysl života. Lidé se zajímají o vaše přesvědčení, nevysmějou se vám, jsou otevření.
    A teď tři otázky pro zamyšlení na vaší mládeži:
    a) Co je největším problémem dnešní mládeže?
    b) Je správné obracet druhé na víru (na naši víru) ?
    c) Proč si při modlitbě stoupáme?
 
A ještě jednu věc. Když mluvíte s druhými, ať už o víře nebo o čemkoliv, musíte se jim přizpůsobit. Když domorodci nepůjdou do hranatého kostela, protože jsou přesvědčeni, že v rozích sídlí duchové, postavte jim kulatý.
    A někdy nemluvte. Dejte si pauzu a zkuste naslouchat.
 

    Prvé než se přetrhne provaz stříbrný, a než se rozrazí číše zlatá, a roztříští se věderce nad vrchovištěm, a roztrhne se kolo nad studnicí. A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal.
 
    Provaz, provázek, vlečné lano, šňůrka, tkanička... Každý drží v ruce provázek a přemýšlí. Tyhle spletené nitky nejsou jenom užitkové zboží, je to něco víc - symbol, znamení, obraz. Život - celý zašmodrchaný a plný uzlíků, hledáš začátek a najdeš konec, vlečné lano, pořád ho vozíš s sebou a nevíš, kdy ho budeš potřebovat, někdy vlečeš a někdy jsi vlečen, cesta, jde odněkud někam a vede tě, pouta, dobrá, která tě váží s blízkými a zlá, která tě svazují...
 
    ...Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti...
    ...Ovinuly mě provazy smrti, zachvátily mě dravé proudy Ničemníka, provazy podsvětí se kolem mne stáhly, dostihly mě léčky smrti...
    Na zemi leží svázaný do kozelce, k židli je připoutaná mladičká přítelkyně, ostatní mají svázány ruce či nohy. Zkuste teď udělat něco, co máte rádi - kolik toho nejde, jaká je to bezmoc, když se nemůžu podrbat - a to je taková drobnost, kolik mi dá námahy dostat se k oknu, se zavázanýma rukama za zády nemůžu nikoho obejmout. A provazy se zadírají.
 
     ...Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej...
    A teď můžete jeden druhého rozvázat. Napřed beznozí bezruké a pak naopak. Co je větší radost - být rozvazován, či rozvazovat? V tichosti prožít osvobození. Milost. Někdy zůstávají jizvy.
 
    A znovu provaz, jeden, držíme se s provazem za ruce, a splétáme se do motanice, objímáme se a padáme, není nikdo, kdo by se mohl vyhnout, vymanit. Možná je to takhle s hříchem. Zamotaný a všechny postihující. Rozmotali jsme se - milost?
    ...Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování...
 
Aha.
Slovo ožilo. Na nás a v nás.

2) Hlava se mi z toho motá náhlou závratí,      líně přesýpaj se ve mě hory marností.      Bořím se na území citů.      Kéž mě čerstvý příboj blíž ke břehu navrátí.   3) Klikatí se ve vlnách má cesta k obzoru,      nebýt tady už být tam, kdy já se odsud poberu.      Lekám se na pomezí časů.      Nemuset tu starost znát, v sobě mít pokoru.   4) Když se pohled vzhůru na chviličku utrhne,      při té pouti k nebi u srdce mi zatrne.      Zpívám si na hranici světů.      Buď mé písni ozvěnou, než v prázdnu zahyne.   5) Padá dýda ...   1) ...      Ty jsi přece určil hráz, kde dříve nebyla.

pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!