Připusť to nyní...
 Matouš 3,13 - 17
 ZDENĚK ŠORM


Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá." Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází od něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
 
    Chceš v životě vítězit? Pokud chceš v životě vítězit a méně prohrávat, pak máš v ruce krátký návod, jak vstoupit do vítězného života s Ježíšem Kristem. Tak začíná letáček, který jsem našel ve schránce, letáček, který inzeruje korespondenční kurzy Bible. Nabízí v nich odpověď i na jiné naše tužby: Toužíte po jistotě a bezpečí v dnešním světě? Po orientaci v přeinformovaném světě? Po pokoji v nepokojném světě?
    Nutno říct, že nás autoři toho letáčku dobře znají. Dovedou přesně vyhmátnout naše přání. Kdo z nás netouží po jistotě, bezpečí, orientaci a pokoji? Kdo by si nepřál v životě méně prohrávat?
    A ten letáček je jen potvrzuje: Toužíš-li, chceš-li dosáhnout svého přání, pak je Ježíš tou pravou a jedinou možností, jak seti to může splnit. Stačí se modlit, aby vstoupil do tvého života a pokud to učiníš opravdově, pak se to stane a prožiješ přijetí za syna či dceru.
    Věřím také, že se to může stát, že Kristus může vstoupit a vstupuje do našich životů, dokonce i bez té naší modlitby a opravdovosti, nezávisle na nich, sám od sebe. Pokud ale vycházím z Bible, která ani Bohu nedělá klamavou reklamu, musím dodat, že stane-li se to, pak to nejspíš je a bude pro naše očekávání a tužby pořádnej šok. Protože příchod Ježíšův do lidského příběhu je úplným opakem toho, co od něj člověk čeká, co si jako naplnění svých zbožných tužeb představuje. Tak nás na to alespoň připravuje Matouš příběhem o křtu a pokušení Krista.
    Když Ježíš přijde, je z toho Jan Křtitel úplně vedle. Vůbec to neodpovídá jeho představám, vůbec to nepotvrzuje jeho kázání, která si nevymyslel, ale poctivě vyčetl ze starozákonních proroků: "Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty jdeš ke mně?" Vždyť je to úplně na hlavu postavené! Ten, kdo by si mohl nárokovat Boží pravdu a moc a podle nich organizovat svět, vyzývat, nařizovat a mluvit ostatním do života, přichází jako jeden z nich, aby se vydal té nezaručené výzvě, aby se sám zapojil do toho projektu jako řadový dělník. Tak to Janovi nesedí, že svoji pochybnost později otevřeně vysloví: "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" Bůh, Kristus, který přichází je jiný a jinak jedná, než by člověk čekal, než si třeba i na základě Bible představuje.
    A tak první Ježíšovo slovo k člověku, a to asi první nejen v řazení evangelia, ale první svým významem a důležitostí, zní: "Připusť to nyní..." To je třeba, abychom naplnili, co Bůh žádá. Aby se Bůh a Kristus vůbec dostal v našem životě ke slovu, k tomu není na prvním místě třeba, abychom byli aktivní, pilní, cílevědomí, abychom vydávali něco ze sebe. Naopak - k tomu je třeba, abychom trochu ustoupili do pozadí, abychom se se svými zbožnými tužbami a očekáváním trochu stáhli, abychom přibrzdili a ztlumili svoji cílevědomost, a dali tak prostor tomu, co ji podle nás popírá. Abychom připustili, že Bůh a víra, jaké bychom si je přáli mít, nebudou.
    Připusť to nyní..., že Bůh nesplní to, cos od něj čekal, že tvoje kázání postaví na hlavu. Připusť to nyní, že se jeho spravedlnost - řád, na kterém život závisí - naplňuje úplně jinak, než sis představoval, a že v něm máš také úplně jinou úlohu, než jsi čekal. Připusť to nyní, že se přítomností Krista ve tvém životě vlastně vnějšně vůbec nic nezmění, že s tebe nesejme tu tíhu a nezajištěnost důvěry, se kterou se musíš potýkat a nemůžeš ji opřít o nic jiného než o slova Písma, že právě ten, kdo na tom v ničem nechtěl být jinak než my, je Boží Syn.
    Připusť to nyní... na vyslyšení této Kristovy výzvy se rozhoduje, zda ve své zbožnosti budeme naplňovat, co Bůh žádá, nebo jenom, po čem sami toužíme. Zda v ní půjde skutečně o důvěru, nebo jenom o zbožně laděnou svévoli.

Autor je farářem v Soběslavi


 
 

Šel byste - chodíte se svými osobními otázkami za farářem?
Anketa

Pavel Ruml Pavel
Ruml


Armádní kaplan,
farář ČCE
43 let
Chtěl jsem napsat, že ne. Ale moje žena je farářka, takže vlastně jo.
Tomáš Rádl Tomáš
Rádl


Katolický kněz,
salezián
44 let
Pro mě je důležitá osoba člověka - faráře. Pokud mu důvěřuji, pak za ním rád jdu. Jsem rád, když si mohu faráře vybrat.
 
Míla Lapáček Míla
lapáček


Jáhen ČCE
v Třebechovicích p/O
32 let
Šel bych, občas zajdu; avšak to, že běží o faráře, není pro mne v tomto směru a priori ani favorizující ani diskvalifikující. Na prvním místě je zde vzájemná důvěra a až na dalších sociální role a oddělenost (ordinace) dotyčného pro duchovní péči.
Jaroslava Moserová Jaroslava
Moserová


Lékařka,
senátorka
70 let
Nechodím s osobními věcmi za farářem.
Stanislav Kosík Stanislav
Kosík


Ředitel
tiskového střediska
ČBK, 35 let
Osobní otázky mohu s farářem řešit při svátosti smíření (při zpovědi) a tuto službu své církve využívám.
Jiří Schneider Jiří
Schneider


Diplomat
36 let
 
Nechodím, ale šel bych, kdyby šlo o cosi, s čím bych se nemohl obrátit na své nejbližší.
Janek Ledecký Janek
Ledecký


Hudebník,
skladatel
47 let
Kdo hledá odpovědi, najde je. Kdo pozorně poslouchá, uslyší. Kdo klepe na dveře, budou mu otevřeny. Je jenom otázka pochopení, že k tomu nepotřebujeme žádného prostředníka.
Iva Pellarová Iva
Pellarová


Romistka
mezirezortní komise
vlády ČR, 36 let
Dva faráři v rodině se doufám nepočítají, tedy chodím, ale jen k takovému faráři či spíše farářce, které plně důvěřuji, nesnáším totiž medové řeči...
Tomáš Bísek Tomáš
Bísek


Farář a senior
v Praze - Spořilově
60 let
Bez důvěry ne. Kéž bychom se uměli lidsky otevírat. Chodí se, myslím, pramálo. Důvodů je asi víc: Nejsme zvyklí, ostýcháme se, nedůvěřujeme, nevíme, že to jde a je to k něčemu. Mít skutečného důvěrníka - zpovědníka je (téměř neexistující) ideál.
Alexandra Berková Alexandra
Berková


Spisovatelka
51 let
 
Nikdy. Zamlada to byla náhoda, že jsem za nikým nešla, možná proto, že bylo v mé rodině dost kazatelů - ale teď je to jistota. Jsou to cizinci, služebníci moci, verbální ekvilibristi. Slyšela jsem od farářů tak strašlivé pitomosti, že mám kopřivku při pomyšlení, že mi nějaký takový neosobní kafemlejnek něco drmolí do ucha; je to dané systémem: seberyzejší charakter sklouzne do blazeované pýchy, sebejiskrnější duch nutně spadne do falše.
Jaromír Plíšek Jaromír
Plíšek


Velvyslanec
v Rumunsku a Moldávii
45 let
Cítím-li, že by mi mohl v dané věci pomoct najít nebo alespoň hledat odpověď, určitě.
Karel Vepřek Karel
Vepřek


Písničkář,redaktor
náboženského vysílání
Čes. Rozhlasu, 38 let
Ano,už jsem této možnosti párkrát využil.
 
A co váš názor?

Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

 

 
 
muž 
a 
žena Rozchody 
člověk RADKA VČELNÁ 

 
    grafika Dagmar Urbánkové (kliknutím zobrazíte obrázek ve větší velikosti)
Myslil jsem na svou hezkou milou,
jak přijdu večer k ní
a jak jí zbožně hlavu svou položím do sukní,
škoda jen, že ji ruce mé něžněji neovinou,
jak tenká lodyha bílého svlačce divizny stvol.
 

    Venku je podzimně nevlídno, vy jste si doma uvařili čaj nebo kafe, uvelebili jste se v křesle a teď saháte po Bratrstvu, abyste si přečetli něco pěkného, co vám zvedne náladu...
    Jestli je to tak, otočte radši rychle o dvě stránky dál, protože tohle téma zrovna moc povzbudivé není. Konec, rozchod, kopačky... V našem seriálu o partnerských vztazích jsme dospěli až k této nepříjemné kapitole.
 

O ČEM TO NEBUDE

    Srdceryvných příběhů o rozchodech jsou plné dívčí časopisy, těm otrlejším je možné doporučit i některé svazky červené knihovny. Tady si ale žádný příběh ze života nepřečtete. Řada z vás v tomto směru určitě už nějakou vlastní zkušenost má a ti ostatní se do toho stejně neumějí vžít. V časopisech obvykle následují rady odborníků. Tak ty tady taky nenajdete. Vlastně je tu jen pokus popsat, co se děje nebo co se může dít, když spolu dva lidi jsou a pak se rozcházejí. A protože je Bratrstvo časopisem hlavně pro mládež, půjde o rozchody, které se ještě nemusí řešit před soudem. Jak se kromě dvou lidí, kteří spolu léta žili, rozděluje taky majetek a děti, to by bylo ještě smutnější čtení.
 

 
 
 
Nikdy jsem neklnul osudu,
přestál jsem hodně,
z milosti boží i tohle přebudu,
lámat si hlavu s tím přece nebudu.
  PROČ

    Je to asi tvrdé, ale na otázku, proč se lidi rozcházejí, se dá odpovědět: protože je to normální. Nebo aspoň statisticky dost pravděpodobné. A pokud jde o první vztah, je to ještě pravděpodobnější. Když se totiž dva v podstatě cizí lidé seznámí a zamilují se do sebe, mají ze začátku plné ruce práce, aby se spolu po všech stránkách poznali. A čím víc toho o sobě vědí, čím víc se znají, tím ilustrativní foto (foto Josef Veselý) (kliknutím zobrazíte ve větší velikosti) víc se objevuje příležitostí, aby jim na sobě navzájem začalo něco vadit do té míry, že už s tím druhým nechtějí pokračovat. Co vadí, to může být různé. Pokud ztroskotají pokusy změnit partnera, což by se nemělo, nebo sebe, což je dost těžké, začne nevyhnutelně ve vzduchu viset rozchod. Většinou to bývá hodně zamotané. City se rvou s rozumem a vztek se vzpomínkami, hádky se střídají se smiřováním, možná se objeví někdo nový, lepší a jednoho dne je tu konec. Proč? Málokdy se dá důvod jednoznačně vypreparovat. Chodit s někým není jako vyplňovat test v autoškole. Tady tu křižovatku jste nezvládl, ve svislém značení máte nedostatky, získal jste pouze čtyřicet devět bodů a neprospěl.
    Jak by bylo všechno jednodušší, kdyby k rozhodnutí, že je na místě konec, dospěli oba zúčastnění najednou. Dost často je to ale tak, že tento pocit má jenom jeden a stojí před úkolem nějak to sdělit tomu druhému. Ten druhý zase zpravidla očekává nějaké vysvětlení. A je asi docela zmatený, když slyší: "Víš, já ti nějak nevím. Už to nějak není ono. Já nevím, jak bych ti to řekl(a)." A na druhé straně se potí ten druhý a slyší se říkat: "Víš, já ti nějak nevím..." Pokud jde o nějaký důvod konkrétní, nebo dokonce racionální, jistě se o něm nemluví poprvé. Když je to něco nepopsatelného a neuchopitelného, popsat a uchopit se to prostě nedá.
    Možná je dobré vědět, že podle psychologů mají lidé tendenci v takovém případě uvádět nějaký náhradní důvod. A ten druhý se ho často chytne, snaží se ho řešit, a tím se zmatek ještě zvětšuje. Holky někdy proto, aby neublížily nešetrným sdělením, berou jakoby všechnu vinu na sebe: "To je kvůli mně. Já jsem taková... Já si tě vůbec nezasloužím." A kluk jí to samozřejmě začne vymlouvat. Je to složité.
 

 
 
 
Lásky však bojím se od těch dob,
ta obchází
a bývá strašnější než hrob,
umíráček a rakev s provazy.
 
Proto si stavím z kouře dýmky hrad,
pavučinu své samoty,
buď sbohem, ty a ty a ty
a všecky ostatní.
  JAK A KDY

    Jestliže ta první otázka zní v hlavě tomu, kdo kopačky dostává,problém jak a kdy řeší ten, kdo se rozhodl skončit. Jakým způsobem to udělat? Dalo by se říct, že není vhodných okamžiků pro takové sdělení. Zpravidla se objevují jen chvíle špatné a ještě horší. Toho se zase asi o něco víc bojí kluci, kteří mívají od přírody sklon k menší ochotě řešit nepříjemné věci tohoto druhu. A proto je dost častým způsobem rozchod do ztracena. Nechávat se zapřít po telefonu, nemít pořád čas, neurčité: "Já ti zavolám. Někdy..." Holkám zase někdy vyhovuje svěřovat se papíru, a tak typickým ženským nástrojem ve věci rozchodu je zase dopis. "Drahý můj, jak se ti stydím psát..." Ale možností je samozřejmě celá řada. Dost nepříjemné třeba je, když vás vaše dosavadní láska informuje o konci vašeho vztahu ve chvíli, kdy ji náhodou potkáte, jak se drží za ruku s láskou novou. Nic moc to není ani v okamžiku, kdy to dostanete spolu s přáním na oslavě narozenin. Jestli je možné se za nějaký způsob přimlouvat, pak to učinit včas, osobně a mezi čtyřma očima. Ale zase když to aspoň trochu jde - není žádné terno dozvědět se něco takového večer před maturitou.
 

Nedozněly ještě zvonů hrany,
neoschly slzy, nezavřely se rány,
a už tu byly zase vánoce.
    Vánočky voní,
    maminka chvátá,
    kuchá ryby,
    peče cukrlátka,
dívka však chodí jako živé umučení,
radosti pro ni není, radosti pro ni není.
Tím jejím malým srdcem plným lásky
urputně lomcuje smutek
a vztek,
ta její malá, maličká hlava
s učesanými vlásky
je plna ukrutných otázek.
  POTOM

    Potom je to těžké. Většinou pro oba. Někdy se objevuje snaha o obnovení vztahu, ale škemrání nebo vyhrožování sebevraždou většinou moc účinné není. Stává se, že se k sobě znovu vrátí ti, kdo se předtím rozešli, ale tak časté, aby se s tím dalo nějak moc počítat, to zase není. Až na dvojice, které se pravidelně každý čtvrtek rozcházejí, aby se každou neděli zase dávaly dohromady. Snaha pomluvit toho bídáka nebo tu mrchu, aby už o ně nikdo ani nezavadil, nám nic dobrého taky nepřinese.
    Bolí to. A čím delší a hlubší vztah to byl, tím to většinou bolí víc a déle. Smutek, slzy, hledání důvodů a odpovědí, pocit, že se zhroutil celý svět. Na klidu nepřidá ani okolí, které se o každou takovou změnu živě zajímá: "Prý jste se rozešli, jo? Neříkej, a proč?" A dost často to může být problém i doma, zvlášť když se dozvíte něco jako: "Ty nevíš, co chceš. Takový hodný kluk to je." Anebo naopak: "No vidíš, my jsme ti pořád říkali,že to tak dopadne.Ale ty si nikdy nedáš poradit."
 

 
 
 
Uprostřed města dlouhá řeka teče,
sedm mostů ji spíná,
po nábřeží chodí tisíc krásných dívek
a každá je jiná.
 
Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce
v paprscích lásky veliké
a hřejné,
po nábřeží chodí tisíc krásných dívek
a všechny jsou stejné.
 
 
 
verše - Jaroslav Seifert
  A CO DÁL

    Těžko se tomu věří v tu chvíli, kdy je to aktuální, ale tady více než kde jinde platí, že to chce čas. Žádná jiná lepší pomoc není. A je asi o něco bezpečnější utápět se v slzách než kupříkladu v alkoholu. Hledat náplast v podobě rychle nalezeného dalšího vztahu taky nemusí být to nejlepší. Jak k tomu ostatně ten nový objev přijde, abychom si pomocí něj chtěli dokázat, že o nás někdo stojí, a ať ten bývalý vidí, když mě nechtěl. A tak možná neškodí dát si chvíli pauzu. Většina lidí stejně nemá na nic jiného ani pomyšlení.
    Když potom nějaká doba uběhne, nad pocitem veliké ztráty mohou převládnout jiné. Třeba vděčnost za to, co jsem s tím druhým mohl prožít, vzpomínky - a naštěstí máme sklon pamatovat si víc to dobré - a taky docela užitečná zkušenost. Možná se začne dařit i to, co zaznělo, ale ze začátku se moc nedařilo: "Zůstaneme kamarádi." Je to docela zvláštní druh přátelství s člověkem, se kterým jsme předtím chodili. S málokým se známe tak dobře.
    A dál? Otevírají se další možnosti. A možná hned za dalším rohem se objeví ten pravý nebo ta pravá.
 


 
 
  1981 - 1990
 divné století
 ONDŘEJ MACEK


    Tak tohle je doba, kterou si už pamatujeme. Studená válka se dohrávala a blížil se pozvolna konec. Devět cihel, které narušily pevnost Berlínské zdi - rozdělovníku mezi Západem a Východem.
    Cihla první (81): Mírně prostřílená nejen od kulek enderáckých vojáků, kteří bezhlavě pálili do těch, kteří chtěli utéci ze socialistické vlasti. Toho roku pár kulek schytal i americký prezident Ronald Reagan a římský biskup Jan Pavel II. Jeden ve Washingtonu a druhý na svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Oba přežili, zato nepřežil Anvara Sadat, egyptský prezident, toho zastřeli muslimští fundamentalisté uprostřed jeho vojáků, na přehlídce. Berlínská cihla pravděpodobně neví nic o svatbě Diany a prince Charlese. Avšak určitě si bude pamatovat, jak se v gdaňských loděnicích vzbouřili dělníci z hnutí Solidarita, v čele s Lechem Waleşou. Na konci roku světově proslulé hnutí komunisté zakázali a v Polsku vyhlásili výjimečný stav. Místo cihel vymyslel Maďar Ern Rubik svou kostku a na trhu se objevily první osobní počítače.
    Cihla druhá (82): Velká Británie vedla zcela nečekaně na konci dvacátého století válku. Argentina tehdy napadla britské Falklandy. Naproti tomu Izrael vedl další ze svých četných válek o přežití s Libanonem. Desátého listopadu zahalili zeď do černého sukna. Zemřel Leonid Brežněv. Jeden z posledních (a zároveň jeden z největších) sovětských vůdců a diktátorů, pán říše zla.
    Cihla třetí (83): Reagan se podíval v televizi na film Hvězdné války a rozhodl se, že SSSR přezbrojí. Vznikl americký obranný kosmický program Hvězdné války. Rusové sestřelili Jihokorejcům dopravní letadlo s 269 lidmi na palubě.Začínalo naposledy přituhovat.
    Cihla čtvrtá (84): Na zeď přidali další pás ostnatého drátu, protože prezident USA se nechal slyšet, že "Americe se vrátila síla". Indickou premiérku Indíru Gándhíovou zabila její vlastní ochranka. Žižkovský básník Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu.
    Cihla pátá (85): Zeď se poprvé výrazně otřásla v základech. Nově zvolený generální tajemník SSSR Michail Gorbačov se nechal na pohřbu svého předchůdce slyšet, že všechny národní komunistické strany jsou samy odpovědné za to, co se děje v jejich zemích. Svaz přestával být tím, kdo má první a poslední slovo. Margaret Thatcherová zjistila, že s Gorbačovem se dá nejenom mluvit, ale i dohodnout. Dva skoro nejmocnější mužové (Reagan a Gorbačov) se sešli v Ženevě, aby si domluvili, co bude dál.
    Cihla šestá (86): byla tentokrát mírně ozářena a naplněna radioaktivitou. Havaroval jaderný reaktor v ukrajinském Černobylu. Rostlo mnoho hub, ale nesměly se jíst. Tisíce lidí zemřely a umírají na následky ozáření, na jehož nebezpečí se začalo upozorňovat až dávno po výbuchu. Rainhold Messner byl prvním, kdo prolezl všechny "osmitisícovky".
    Cihla sedmá (87): se už začínala pozvolna chvět. Německý sportovní pilot si v klidu přistál v Moskvě na Rudém náměstí a rozdával autogramy. Rusko a Spojené státy začaly likvidovat své jaderné zbraně. Něco se dělo.
    Cihla osmá (88): Omítka opadávala, když kolem vezli zrušené sovětské rakety. Po celé Evropě se začínají pozvolna rozmontovávat zbraně. Polská Solidarita může zasednout k jednání.
    Cihla devátá - poslední, rok 1989: Zeď začala padat. Sovětská vojska odešla z Afghánistánu, kde místo tří týdnů trčela deset let. V SSSR se konaly první relativně svobodné volby od nástupu V. I. Lenina. Maďaři zbořili své hraniční zdi a volby v Polsku vyhrála protikomunistická opozice. Devátého listopadu v noci začali lidé rozebírat ZEĎ. U nás začala revoluce a bývalý kriminálník se stal prezidentem, aby vyhlásil zajatcům propuštění. Diktátoři utíkali do všech stran.
    Cihla desátá (90) - vlastně navíc: Studená válka skončila, aby mohly začít jiné...

 
 

 
 Písně pietismu aneb kostel v obýváku
 hudba
 PAVEL KŘIVOHLAVÝ


    Až doposavad jsme se zabývali duchovními písněmi, které byly určeny pro zpěv při bohoslužbách. Hovořili jsme o písních, které se zpívaly v různých církvích v průběhu několika staletí. Vedle těchto bohoslužebných písní však v době po třicetileté válce vzniká silný proud písní určených pro domácí pobožnosti. Svět ve kterém se žije, je plný bídy, nemocí a smrti. Lidé se scházejí po domech ke společnému čtení Písma a modlitbám. Písně, které jsou zvyklí zpívatv kostele, najednou v malém kroužku nemohou vyznít. Ty staré, krásné a mohutné chorály ztrácejí v intimním prostředí malé jizby svůj náboj a pozbývají hrot své výpovědi. Pro domácí pobožnosti a biblické hodiny lidé potřebují trochu jiné písně.
    Ve starých reformačních písních zaznívá vyznání církve podpořené pevnými theologickými argumenty. Mnohé písně by šlo nazvat katechizmem ve zkratce, minikázáním či vyznáním víry. Reformační písně hovoří velice věcně, někdy až stroze. Ať jsou dlouhé neb i krátké, vždy jsou nabité informacemi. Každé slovo tam musí být. Kdyby tam chybělo, píseň by mnoho ztrácela. Například Lutherova píseň Mocný Bože, při Kristovu (EZ 419) (r. 1542) ve třech kratičkých slokách vyjadřuje sám základ trojičního vyznání:
 
Mocný Bože, při Kristovu zachovej nás spásy slovu,
ať tvé pravdy jasná svíce zmáhá bludy víc a více.
 
Kriste, Pane nad vše pány, ukaž, že ni pekla brány
slova tvého nepodvrátí, z ruky tvé nás nevychvátí.
 
Duchu svatý, těš nás v mdlobě, vírou spoj nás v lásce k sobě;
když pak běh zde dokonáme, dej ať věčný život máme.

 
    Naproti tomu v písních skládaných pro domácí pobožnosti nacházíme velice osobní rovinu a mnoho pocitů. Tyto písně používají mnoho přívlastků a své výpovědi líčí barvitou řečí. Nezdůrazňují již vyznání církve jako celku -- ale osobní vyznání jednotlivce, který věří svému Spasiteli. Tyto písně se silně obrací ke zbožnosti člověka, proto bývají nazývány pietistické (lat. pietás = zbožnost).
    Na několika příkladech srovnejme, jak rozdílně jsou popisovány velikonoční události v písních z těchto dvou období:
V písni Jana Augusty z r. 1541 zpíváme:
 
Kriste, jenž jsi smrt podstoupil, abys smrti nás vykoupil, to my k tvé cti vyznáváme, z toho ti chválu vzdáváme. Tys život za nás položil, aby hříšný člověk ožil, dej nám tak zde živu býti, s tebou v nebi radost míti.
    (EZ 312)
 
Je zde řečeno to základní a hlavní. Ale v písni Paula Gerharda z r. 1656 vidíme stejné téma zpracované mnohem osobněji:
 
Ó hlavo plná trýzně, běd rad a soužení, ty zřídlo Boží přízně, z níž spása pramení; ó hlavo ozdobená ctí, slávou z výsosti, jak velká stihla změna tě lidskou hříšností! Tu tvář, tak ušlechtilou, že hříšník se jí bál, teď bezohlednou slinou s výsměchem poplival! Jak pohasly tvé oči, jak rty tvé zsinaly proč tě tak krutě mučí, zač tě tak ztrestali? Tvé břímě mé jsou hříchy a já jsme zavinil, zač, Beránku ty tichý, tak tvrdě trestáns byl...
    (EZ 320)
 
Velmi podobně zobrazuje Kristův kříž i píseň Johanna Heermanna z r. 1630:
 
Ježíši milý, co jsi spáchal zlého, že vyřkli ortel hněvu ukrutného? Čím provinil ses, v čem jen hledat vinu tvých slov a činů? V čem hledat důvod utrpení tvého? Hřích můj tě svírá, dluhů mých je mnoho. Ježíši, Pane, vina má tě tíží, na mém jsi kříži!
    (EZ 321)
 
    Písně, o kterých jsme dnes hovořili, byly určeny pro malé společenství. Tomu odpovídaly jejich texty i jejich melodie. Zkusme se někdy při jejich zpěvu oprostit od pohledu stroze racionálního, který jen hltá fakta, a představit si domácí biblickou hodinu v babiččině obýváku.


 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]