| Matouš 3,13 - 17 |
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby
se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být
pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?" Ježíš mu odpověděl:
"Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili
všecko, co Bůh žádá." Tu mu Jan již nebránil.
Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela
se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice
a přichází od něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto
je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil."
Chceš v životě vítězit? Pokud
chceš v životě vítězit a méně prohrávat, pak máš
v ruce krátký návod, jak vstoupit do vítězného
života s Ježíšem Kristem. Tak začíná letáček,
který jsem našel ve schránce, letáček, který
inzeruje korespondenční kurzy Bible. Nabízí v
nich odpověď i na jiné naše tužby: Toužíte po
jistotě a bezpečí v dnešním světě? Po orientaci v
přeinformovaném světě? Po pokoji v nepokojném světě?
Nutno říct, že nás
autoři toho letáčku dobře znají. Dovedou přesně
vyhmátnout naše přání. Kdo z nás netouží
po jistotě, bezpečí, orientaci a pokoji? Kdo by si nepřál
v životě méně prohrávat?
A ten letáček je jen potvrzuje:
Toužíš-li, chceš-li dosáhnout svého přání,
pak je Ježíš tou pravou a jedinou možností, jak seti
to může splnit. Stačí se modlit, aby vstoupil do tvého
života a pokud to učiníš opravdově, pak se to stane a
prožiješ přijetí za syna či dceru.
Věřím také, že se to
může stát, že Kristus může vstoupit a vstupuje do našich
životů, dokonce i bez té naší modlitby a opravdovosti,
nezávisle na nich, sám od sebe. Pokud ale vycházím
z Bible, která ani Bohu nedělá klamavou reklamu, musím
dodat, že stane-li se to, pak to nejspíš je a bude pro naše
očekávání a tužby pořádnej šok. Protože
příchod Ježíšův do lidského příběhu je
úplným opakem toho, co od něj člověk čeká, co
si jako naplnění svých zbožných tužeb
představuje. Tak nás na to alespoň připravuje Matouš příběhem
o křtu a pokušení Krista.
Když Ježíš přijde, je z toho
Jan Křtitel úplně vedle. Vůbec to neodpovídá
jeho představám, vůbec to nepotvrzuje jeho kázání,
která si nevymyslel, ale poctivě vyčetl ze starozákonních
proroků: "Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty
jdeš ke mně?" Vždyť je to úplně na hlavu postavené!
Ten, kdo by si mohl nárokovat Boží pravdu a moc a podle
nich organizovat svět, vyzývat, nařizovat a mluvit ostatním
do života, přichází jako jeden z nich, aby se vydal té
nezaručené výzvě, aby se sám zapojil do toho
projektu jako řadový dělník. Tak to Janovi nesedí,
že svoji pochybnost později otevřeně vysloví: "Jsi ten,
který má přijít, nebo máme čekat jiného?"
Bůh, Kristus, který přichází je jiný a
jinak jedná, než by člověk čekal, než si třeba i na
základě Bible představuje.
A tak první Ježíšovo
slovo k člověku, a to asi první nejen v řazení
evangelia, ale první svým významem a
důležitostí, zní: "Připusť to nyní..."
To je třeba, abychom naplnili, co Bůh žádá. Aby se Bůh
a Kristus vůbec dostal v našem životě ke slovu, k tomu není
na prvním místě třeba, abychom byli aktivní,
pilní, cílevědomí, abychom vydávali něco
ze sebe. Naopak - k tomu je třeba, abychom trochu ustoupili do
pozadí, abychom se se svými zbožnými tužbami a
očekáváním trochu stáhli, abychom
přibrzdili a ztlumili svoji cílevědomost, a dali tak prostor
tomu, co ji podle nás popírá. Abychom
připustili, že Bůh a víra, jaké bychom si je přáli
mít, nebudou.
Připusť to nyní..., že Bůh
nesplní to, cos od něj čekal, že tvoje kázání
postaví na hlavu. Připusť to nyní, že se jeho
spravedlnost - řád, na kterém život závisí
- naplňuje úplně jinak, než sis představoval, a že v něm máš
také úplně jinou úlohu, než jsi čekal. Připusť
to nyní, že se přítomností Krista ve tvém
životě vlastně vnějšně vůbec nic nezmění, že s tebe nesejme tu
tíhu a nezajištěnost důvěry, se kterou se musíš potýkat
a nemůžeš ji opřít o nic jiného než o slova Písma,
že právě ten, kdo na tom v ničem nechtěl být jinak než
my, je Boží Syn.
Připusť to nyní... na
vyslyšení této Kristovy výzvy se rozhoduje, zda
ve své zbožnosti budeme naplňovat, co Bůh žádá,
nebo jenom, po čem sami toužíme. Zda v ní půjde
skutečně o důvěru, nebo jenom o zbožně laděnou svévoli.
Autor je farářem v Soběslavi
Šel byste - chodíte se svými osobními otázkami za farářem?
| Anketa |
 | |
 | |
 | Rozchody |
 | RADKA VČELNÁ |
|
||
|
Myslil jsem na svou hezkou milou, jak přijdu večer k ní a jak jí zbožně hlavu svou položím do sukní, škoda jen, že ji ruce mé něžněji neovinou, jak tenká lodyha bílého svlačce divizny stvol. |
Venku je podzimně nevlídno, vy
jste si doma uvařili čaj nebo kafe, uvelebili jste se v křesle a teď
saháte po Bratrstvu, abyste si přečetli něco pěkného, co vám zvedne náladu...
Srdceryvných příběhů o
rozchodech jsou plné dívčí časopisy, těm
otrlejším je možné doporučit i některé svazky
červené knihovny. Tady si ale žádný příběh
ze života nepřečtete. Řada z vás v tomto směru určitě už
nějakou vlastní zkušenost má a ti ostatní se do
toho stejně neumějí vžít. V časopisech obvykle
následují rady odborníků. Tak ty tady taky
nenajdete. Vlastně je tu jen pokus popsat, co se děje nebo co se může
dít, když spolu dva lidi jsou a pak se rozcházejí.
A protože je Bratrstvo časopisem hlavně pro mládež, půjde o
rozchody, které se ještě nemusí řešit před soudem. Jak
se kromě dvou lidí, kteří spolu léta žili,
rozděluje taky majetek a děti, to by bylo ještě smutnější čtení. |
|
| Nikdy jsem neklnul osudu, přestál jsem hodně, z milosti boží i tohle přebudu, lámat si hlavu s tím přece nebudu. |
PROČ
Je to asi tvrdé, ale na otázku,
proč se lidi rozcházejí, se dá odpovědět:
protože je to normální. Nebo aspoň statisticky dost
pravděpodobné. A pokud jde o první vztah, je to ještě
pravděpodobnější. Když se totiž dva v podstatě cizí
lidé seznámí a zamilují se do sebe, mají
ze začátku plné ruce práce, aby se spolu po
všech stránkách poznali. A čím víc toho o
sobě vědí, čím víc se znají, tím
|
|
| Lásky však bojím se od těch dob, ta obchází a bývá strašnější než hrob, umíráček a rakev s provazy. Proto si stavím z kouře dýmky hrad, pavučinu své samoty, buď sbohem, ty a ty a ty a všecky ostatní. |
JAK A KDY
Jestliže ta první otázka
zní v hlavě tomu, kdo kopačky dostává,problém
jak a kdy řeší ten, kdo se rozhodl skončit. Jakým
způsobem to udělat? Dalo by se říct, že není vhodných
okamžiků pro takové sdělení. Zpravidla se objevují
jen chvíle špatné a ještě horší. Toho se zase
asi o něco víc bojí kluci, kteří mívají
od přírody sklon k menší ochotě řešit nepříjemné
věci tohoto druhu. A proto je dost častým způsobem rozchod do
ztracena. Nechávat se zapřít po telefonu, nemít
pořád čas, neurčité: "Já ti zavolám.
Někdy..." Holkám zase někdy vyhovuje svěřovat se papíru,
a tak typickým ženským nástrojem ve věci
rozchodu je zase dopis. "Drahý můj, jak se ti stydím
psát..." Ale možností je samozřejmě celá
řada. Dost nepříjemné třeba je, když vás vaše
dosavadní láska informuje o konci vašeho vztahu ve
chvíli, kdy ji náhodou potkáte, jak se drží
za ruku s láskou novou. Nic moc to není ani v okamžiku,
kdy to dostanete spolu s přáním na oslavě narozenin.
Jestli je možné se za nějaký způsob přimlouvat, pak to
učinit včas, osobně a mezi čtyřma očima. Ale zase když to aspoň
trochu jde - není žádné terno dozvědět se něco
takového večer před maturitou. |
|
|
Nedozněly ještě zvonů hrany,
neoschly slzy, nezavřely se rány, a už tu byly zase vánoce. Vánočky voní, maminka chvátá, kuchá ryby, peče cukrlátka, dívka však chodí jako živé umučení, radosti pro ni není, radosti pro ni není. Tím jejím malým srdcem plným lásky urputně lomcuje smutek a vztek, ta její malá, maličká hlava s učesanými vlásky je plna ukrutných otázek. |
POTOM
Potom je to těžké. Většinou pro
oba. Někdy se objevuje snaha o obnovení vztahu, ale škemrání
nebo vyhrožování sebevraždou většinou moc účinné
není. Stává se, že se k sobě znovu vrátí
ti, kdo se předtím rozešli, ale tak časté, aby se s tím
dalo nějak moc počítat, to zase není. Až na dvojice,
které se pravidelně každý čtvrtek rozcházejí,
aby se každou neděli zase dávaly dohromady. Snaha pomluvit
toho bídáka nebo tu mrchu, aby už o ně nikdo ani
nezavadil, nám nic dobrého taky nepřinese. |
|
| Uprostřed města dlouhá řeka teče, sedm mostů ji spíná, po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a každá je jiná. Od srdce k srdci jdeš zahřát si ruce v paprscích lásky veliké a hřejné, po nábřeží chodí tisíc krásných dívek a všechny jsou stejné. verše - Jaroslav Seifert |
A CO DÁL
Těžko se tomu věří v tu chvíli,
kdy je to aktuální, ale tady více než kde jinde
platí, že to chce čas. Žádná jiná lepší
pomoc není. A je asi o něco bezpečnější utápět
se v slzách než kupříkladu v alkoholu. Hledat náplast
v podobě rychle nalezeného dalšího vztahu taky nemusí
být to nejlepší. Jak k tomu ostatně ten nový
objev přijde, abychom si pomocí něj chtěli dokázat, že
o nás někdo stojí, a ať ten bývalý vidí,
když mě nechtěl. A tak možná neškodí dát si
chvíli pauzu. Většina lidí stejně nemá na
nic jiného ani pomyšlení. |
| divné století |
Tak tohle je doba, kterou si už
pamatujeme. Studená válka se dohrávala a blížil
se pozvolna konec. Devět cihel, které narušily pevnost
Berlínské zdi - rozdělovníku mezi Západem
a Východem.
Cihla první (81): Mírně
prostřílená nejen od kulek enderáckých
vojáků, kteří bezhlavě pálili do těch, kteří
chtěli utéci ze socialistické vlasti. Toho roku pár
kulek schytal i americký prezident Ronald Reagan a římský
biskup Jan Pavel II. Jeden ve Washingtonu a druhý na
svatopetrském náměstí ve Vatikánu. Oba
přežili, zato nepřežil Anvara Sadat, egyptský prezident, toho
zastřeli muslimští fundamentalisté uprostřed jeho
vojáků, na přehlídce. Berlínská cihla
pravděpodobně neví nic o svatbě Diany a prince Charlese. Avšak
určitě si bude pamatovat, jak se v gdaňských loděnicích
vzbouřili dělníci z hnutí Solidarita, v čele s Lechem
Waleşou. Na konci roku světově proslulé hnutí komunisté
zakázali a v Polsku vyhlásili výjimečný
stav. Místo cihel vymyslel Maďar Ern Rubik svou kostku a na
trhu se objevily první osobní počítače.
Cihla druhá (82): Velká
Británie vedla zcela nečekaně na konci dvacátého
století válku. Argentina tehdy napadla britské
Falklandy. Naproti tomu Izrael vedl další ze svých
četných válek o přežití s Libanonem. Desátého
listopadu zahalili zeď do černého sukna. Zemřel Leonid
Brežněv. Jeden z posledních (a zároveň jeden z
největších) sovětských vůdců a diktátorů, pán říše zla.
Cihla třetí (83): Reagan se
podíval v televizi na film Hvězdné války a
rozhodl se, že SSSR přezbrojí. Vznikl americký obranný
kosmický program Hvězdné války. Rusové
sestřelili Jihokorejcům dopravní letadlo s 269 lidmi na
palubě.Začínalo naposledy přituhovat.
Cihla čtvrtá (84): Na zeď
přidali další pás ostnatého drátu,
protože prezident USA se nechal slyšet, že "Americe se vrátila
síla". Indickou premiérku Indíru Gándhíovou
zabila její vlastní ochranka. Žižkovský básník
Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Cihla pátá (85): Zeď se
poprvé výrazně otřásla v základech. Nově
zvolený generální tajemník SSSR Michail
Gorbačov se nechal na pohřbu svého předchůdce slyšet, že
všechny národní komunistické strany jsou samy
odpovědné za to, co se děje v jejich zemích. Svaz
přestával být tím, kdo má první a
poslední slovo. Margaret Thatcherová zjistila, že s
Gorbačovem se dá nejenom mluvit, ale i dohodnout. Dva skoro
nejmocnější mužové (Reagan a Gorbačov) se sešli v
Ženevě, aby si domluvili, co bude dál.
Cihla šestá (86): byla tentokrát
mírně ozářena a naplněna radioaktivitou. Havaroval
jaderný reaktor v ukrajinském Černobylu. Rostlo mnoho
hub, ale nesměly se jíst. Tisíce lidí zemřely a
umírají na následky ozáření, na
jehož nebezpečí se začalo upozorňovat až dávno po
výbuchu. Rainhold Messner byl prvním, kdo prolezl
všechny "osmitisícovky".
Cihla sedmá (87): se už začínala
pozvolna chvět. Německý sportovní pilot si v klidu
přistál v Moskvě na Rudém náměstí a
rozdával autogramy. Rusko a Spojené státy začaly
likvidovat své jaderné zbraně. Něco se dělo.
Cihla osmá (88): Omítka
opadávala, když kolem vezli zrušené sovětské
rakety. Po celé Evropě se začínají pozvolna
rozmontovávat zbraně. Polská Solidarita může zasednout
k jednání.
Cihla devátá - poslední,
rok 1989: Zeď začala padat. Sovětská vojska odešla z
Afghánistánu, kde místo tří týdnů
trčela deset let. V SSSR se konaly první relativně svobodné
volby od nástupu V. I. Lenina. Maďaři zbořili své
hraniční zdi a volby v Polsku vyhrála
protikomunistická opozice. Devátého listopadu v
noci začali lidé rozebírat ZEĎ. U nás začala
revoluce a bývalý kriminálník se stal
prezidentem, aby vyhlásil zajatcům propuštění.
Diktátoři utíkali do všech stran.
Cihla desátá (90) -
vlastně navíc: Studená válka skončila, aby
mohly začít jiné...
Písně pietismu aneb kostel v obýváku
| hudba |
Až doposavad jsme se zabývali
duchovními písněmi, které byly určeny pro zpěv
při bohoslužbách. Hovořili jsme o písních, které
se zpívaly v různých církvích v průběhu
několika staletí. Vedle těchto bohoslužebných písní
však v době po třicetileté válce vzniká silný
proud písní určených pro domácí
pobožnosti. Svět ve kterém se žije, je plný bídy,
nemocí a smrti. Lidé se scházejí po
domech ke společnému čtení Písma a modlitbám.
Písně, které jsou zvyklí zpívatv
kostele, najednou v malém kroužku nemohou vyznít. Ty
staré, krásné a mohutné chorály
ztrácejí v intimním prostředí malé
jizby svůj náboj a pozbývají hrot své
výpovědi. Pro domácí pobožnosti a biblické
hodiny lidé potřebují trochu jiné písně.
Ve starých reformačních
písních zaznívá vyznání
církve podpořené pevnými theologickými
argumenty. Mnohé písně by šlo nazvat katechizmem ve
zkratce, minikázáním či vyznáním
víry. Reformační písně hovoří velice
věcně, někdy až stroze. Ať jsou dlouhé neb i krátké,
vždy jsou nabité informacemi. Každé slovo tam musí
být. Kdyby tam chybělo, píseň by mnoho ztrácela.
Například Lutherova píseň Mocný Bože, při
Kristovu (EZ 419) (r. 1542) ve třech kratičkých slokách
vyjadřuje sám základ trojičního vyznání:
Mocný Bože, při Kristovu zachovej nás spásy slovu,
ať tvé pravdy jasná svíce zmáhá bludy víc a více.
Kriste, Pane nad vše pány, ukaž, že ni pekla brány
slova tvého nepodvrátí, z ruky tvé nás nevychvátí.
Duchu svatý, těš nás v mdlobě, vírou spoj nás v lásce k sobě;
když pak běh zde dokonáme, dej ať věčný život máme.
Naproti tomu v písních
skládaných pro domácí pobožnosti
nacházíme velice osobní rovinu a mnoho pocitů.
Tyto písně používají mnoho přívlastků a
své výpovědi líčí barvitou řečí.
Nezdůrazňují již vyznání církve jako
celku -- ale osobní vyznání jednotlivce, který
věří svému Spasiteli. Tyto písně se silně obrací
ke zbožnosti člověka, proto bývají nazývány
pietistické (lat. pietás = zbožnost).
Na několika příkladech
srovnejme, jak rozdílně jsou popisovány velikonoční
události v písních z těchto dvou období:
V písni Jana Augusty z r. 1541
zpíváme:
Kriste, jenž jsi smrt podstoupil, abys smrti
nás vykoupil, to my k tvé cti vyznáváme,
z toho ti chválu vzdáváme. Tys život za nás
položil, aby hříšný člověk ožil, dej nám tak zde
živu býti, s tebou v nebi radost míti.
(EZ 312)
Je zde řečeno to základní a hlavní. Ale v písni
Paula Gerharda z r. 1656 vidíme stejné téma
zpracované mnohem osobněji:
Ó hlavo plná trýzně, běd rad a soužení, ty zřídlo Boží přízně,
z níž spása pramení; ó hlavo ozdobená
ctí, slávou z výsosti, jak velká stihla
změna tě lidskou hříšností! Tu tvář, tak
ušlechtilou, že hříšník se jí bál, teď
bezohlednou slinou s výsměchem poplival! Jak pohasly tvé
oči, jak rty tvé zsinaly proč tě tak krutě mučí, zač
tě tak ztrestali? Tvé břímě mé jsou hříchy
a já jsme zavinil, zač, Beránku ty tichý, tak
tvrdě trestáns byl...
(EZ 320)
Velmi podobně zobrazuje Kristův kříž
i píseň Johanna Heermanna z r. 1630:
Ježíši milý,
co jsi spáchal zlého, že vyřkli ortel hněvu ukrutného?
Čím provinil ses, v čem jen hledat vinu tvých slov a
činů? V čem hledat důvod utrpení tvého? Hřích
můj tě svírá, dluhů mých je mnoho. Ježíši,
Pane, vina má tě tíží, na mém jsi kříži!
(EZ 321)
Písně, o kterých jsme
dnes hovořili, byly určeny pro malé společenství. Tomu
odpovídaly jejich texty i jejich melodie. Zkusme se někdy při
jejich zpěvu oprostit od pohledu stroze racionálního,
který jen hltá fakta, a představit si domácí
biblickou hodinu v babiččině obýváku.