[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

To není naše poslání... ZITA NIDLOVÁ

Rozhovor s Jiřím Tichotou

Kdy byl založen Spirituál kvintet? údaje uvádějí 1960, ale 20 let existence jste slavili na podzim 1982...
    My jsme se domluvili, že bude pracovat, v září roku 1960. Ale protože 2 ze 4 zakládajících členů (Ivo Mach a Miroslav Keller - pozn.) byli pracovně v zahraničí, měl soubor 2 roky přestávku (1965-7). Když jsme pak slavili 20 let činnosti až v roce 1982, jeden z důvodů byl i ten, že v roce 1980 jsme měli nějaké problémy a chtěli jsme se vyhnout oslavám. Zrovna na ten koncert nám přinesla nějaká dívenka kopii dopisu - udání - s varováním, že tam budou zřejmě natáčet, což se pak ukázalo jako pravda. Tak takhle je to s tím datem založení.
 
Jak jste v roce 1962 vnímali založení "konkurenčního" Antikvartetu v čele s Dušanem Vančurou?
    My jsme byli všichni VUSáci (Vysokoškolský umělecký soubor - pozn.). Čtyři kluci si udělali kvartet, že budou hrát spirituály...
    Já jsem vlastně ještě nikde neříkal, jak jsme došli k tomu, že budeme dělat spirituály. Než jsem šel na vojnu, tak jsem do VUSu přivedl Petra Čejku, což byl syn evangelického faráře, se kterým jsem se znal z evangelické mládeže na Žižkově. Zrovna jsme ve VUSu byli bez dirigenta, Petr to místo sbormistra dostal. A tomuhle člověku jsem přinesl několik nahrávek spirituálů, které tenkrát zpívali členové černošské operní společnosti Everyman Opera. Petr to upravil pro VUS a ten s tím přímo triumfoval. Není divu, protože v tý době se v repertoáru podobných masových souborů zpívaly české lidové písně za doprovodu symfonického orchestru, pak písně spřátelených národů a k tomu skladby od Dvořáka. Spirituály se tam uchytily.
    Když jsem se vrátil z vojny, přišel za mnou Ivo Mach, že by rád, abychom je zpívali. Já jsem to ze začátku nechtěl, protože mi přišlo praštěný, proč mají Češi zpívat nějaký černošský spirituály, ale nakonec jsem si řekl: No co, pro vlastní povyražení Jenže když to potom šlo tak rychle dopředu, měli jsme úspěch (účast na mezinárodním festivalu, vlastní pořady v divadle Na Zábradlí - pozn.) a začalo se mluvit o první nahrávce, u řady lidí ve VUSu to vzbudilo zájem. Dušan Vančura okolo sebe shromáždil taky 3 další pány a zkoušeli to. A když my jsme pak přijali zpěvačku, oni taky přijali zpěvačku (smích). Nakonec to dopadlo tak, že když nastaly ty hubený roky, přihlásil se Olda Ortinský, jestli nepotřebuji záskok za Ivo Macha. A když jsme Ortinskýho vzali, začal na naše zkoušky docházet i Dušan Vančura. U toho to ovšem trvalo déle, byl přijat až asi v roce 1965 nebo 66.
 
Budete oslavovat 40 let činnosti?
    Já nevím, jestli je to vůbec hodno nějakých oslav, váháme s tím, protože to už je spíš nedostatek soudnosti, když takováhle kapela ještě po 40 letech hraje a vystupuje. Připomeneme si to nějak, ale pravděpodobně si jen pozveme nějaké milé hosty a zazpíváme lidem, které to nějak zajímá.
 
Jak si připadá legenda?
    My na to nemáme všichni stejný názor, já mohu mluvit jenom sám za sebe. Já už jsem měl mockrát cukání s tím přestat a hlavně jsem chtěl při svých šedesátinách, před třemi lety, složit funkci kapelníka. Ale nakonec jsme o tom dlouze debatovali v kapele, a tak to všechno běží postaru. Důvod, proč zpíváme, jsou lidi, kteří na nás chodí, dávají nám pocit, že to pro ně má nějaký smysl, že si to nehrajeme jenom pro sebe a nevnucujeme se s tím pořád dokola. Aby to mělo nějaký smysl, tak se snažíme taky té práce využívat i k pomoci. Někdy je nám líto, když se na nás obrací spousta lidí, že by potřebovala, abychom zahráli tady a támhle; musíme si vybírat. Prostě hrajeme 2 - 3 krát do měsíce nějakou benefiční akci a to je asi ten průměr, který zatím zvládáme.
 
Vzpomínáte ještě na Jircháře 1971? (nepovolený koncert Spirituálů na bohoslovecké koleji ETF UK v Praze - pozn.)
    Cítíme, a zejména já cítím, takovou nepříjemnou odpovědnost. Tenkrát nás mrzelo, že to potom odnesli studenti a, tuším, děkan, prostě s tím byly všude možně problémy. Nejen na půdě evangelické fakulty, ale taky na strojařské na Karlově náměstí, kde jim potom zavřeli klub. Moc nás to mrzí. Myslíme si, že to bylo snad potřeba, jenom jsme nevěděli, že se budou mstít na lidech, kteří s tím neměli nic společného.
 
Při studiích, kdy jste se věnoval loutně, jste procházel archivy se zápisy starých písní a kdesi jste řekl, že jste pak z toho dlouho žil při objevování staletých písní do Kvintetu. Platí to stále?
    Bylo to velmi příjemné obohacení, protože všechny ty písničky, které jsem přinesl k natáčení alba Písničky z roku raz dva a které jsem získal přepisem loutnových tabulatur, byly v celé Evropě úplně zapomenuté, byly to neznámé nápěvy. Narozdíl od mnoha a mnoha jiných renesančních nápěvů tyhle kousky byly všechny komplet, my jsme jen dodali texty. Dušan tam pak přinesl i jiné písničky, z Evropy.
    Ale pochopitelně jsme nedělali jen renesanci a pro ty ostatní inspirace jsme jako všichni kolegové chodili do "cizích zahrad".
    Když jsme chtěli zpívat spirituály, poměrně brzo jsme pochopili, že ve spirituálech máme k dispozici zcela mimořádný materiál, že náš režim, který se ve své oficiální propagandě zastával utlačovaných černochů, nemohl zakazovat písně imperialisty utiskovaného národa (smích). A přitom - ty písničky byly přesně o tom, o čem jsme chtěli zpívat jako příslušníci jiného utiskovaného národa.
 
Jak moc vás ovlivnilo dětství na Točné a mládí mezi mládeží u Salvátora ?
    Já jsem měl dětství přerušené důležitou událostí. Konec války jsem prožil v malé vesnici u Prahy, kde jsme za války bydleli; po silnicích táhly kolony vojsk a německého obyvatelstva a v Lahovicích si usmysleli, že postaví barikádu, aby Němci nemohli prchat z Prahy na západ. Takže tam v noci ze 7. na 8. nebo dokonce z 8. na 9. května, den před koncem války, esesáci postříleli všechny mužský z vesnice. Můj otec to přežil jenom díky tomu, že byl s námi náhodou na Točné. Když jsme se pak vrátili do obce, celý svět oslavoval vítězství a tam všechny ženské měly den po popravě manželů a synů. To byl pro nás hroznej šok.
    Po téhle události jsme se přestěhovali do Pařížské ulice, to jsem měl 100 metrů k Salvátoru, a od té chvíle jsem tam chodil. Znamenalo to pro mě strašně moc. Vzpomínám na manžele Voralovy, na Jindru Zahálku a na další a další. Jezdil jsem na tábory, na brigády, prostě jsem se s mládeží sžil tak, že jsem navštěvoval i ostatní sbory po Praze. Právě tam jsem se seznámil s Jirkou Černým, s Petrem Čejkou, o kterým jsem mluvil, a se spoustou lidí, kterých si dodnes moc vážím. Obdivoval jsem naše studující faráře, kteří přes prázdniny vedli mládež. Byli to lidi, kteří jsou pro mě dodneška vzorem. Tak nějak si představuju, že by ta činnost, pro kterou se oni rozhodli, měla vypadat. Byli to lidi, kteří uměli vzít za práci, šli příkladem, byli slušní, vzdělaní, chytří a většina z těch farářů byli výborní muzikanti Každopádně na to vzpomínám hrozně rád a s úctou.
 
Vaše poslední 2 alba jsou "Hanba nám" - vánoční písně sebrané po světě - a "Na káře", kde najdeme již zcela biblické tituly jako např. Jozue, Kde jsi byl?, Potopa a další. Jak se do vaší tvorby promítá víra?
    Já tyhle otázky nemám moc rád a nechci na ně odpovídat, jsme šest různých lidí. Myslím si, že každý z nás v souboru má svůj postoj k těmhle věcem, rozhodně se všichni na tom, co zpíváme, shodneme, nikoho z našich členů jsme nikdy nemuseli znásilňovat, aby zpíval něco, s čím nesouhlasí (úsměv), nebo něco, co mu připadá nepravdivý.
 
A vy osobně?
    Já jsem osobně přesvědčen, že tohle jsou věci každého z nás, soukromé, osobní, nepatřím k lidem, kteří by to potřebovali nějakým způsobem demonstrovat, vystavovat. Dokonce jsme udělali velice špatné zkušenosti s mladýma lidma, kteří to myslí velice upřímně. Většinou to jsou členové nějaké sekty, kteří tím vynucováním si nebo vnucováním určitých tezí spíš proti sobě lidi popudí. Nám se stává, že do šatny vstoupí pětice lidí a říkají nám, že nám jdou ohlásit důležitou věc, a teď začnou s nějakým jednoduchým, primitivním kázáním. Já jako člověk, který vyrůstal v evangelickém prostředí, docela dobře, myslím, znám bibli a když poslouchám ty mladé, kteří nám tam přijdou říkat nějaké nesmysly, tak se chytám za hlavu. To je přesně to, čeho se bojím. Ty naše písničky mají mluvit samy za sebe a pokud v nich něco najdou křesťani, jsme rádi; pokud lidi, kteří se nepovažují za věřící, najdou něco, co pro ně má smysl, jsme stejně rádi, to nemá cenu rozlišovat.
 
Kde vidíte příčinu oné hyperaktivity?
    Ne všichni jsou tolerantní věřící a ne všichni jsou naladěni ekumenicky. Zejména mezi mladými je plno vášnivých bojovníků za svoji vlastní pravdu. Kdykoliv jsme se k víře vyjádřili, pokud jsem třeba přiznal, že jsem evangelík, v tu ránu se na mě vrhli nějací nadšení katolíci a rozhodli se, že mě zlomí a že mně vysvětlí, v čem ta naše víra je vadná a v čem oni jsou na tom líp
    Dokonce na tom koncertu ke 20 letům za námi přišel takovýhle nějaký nadšenec a oznámil nám o přestávce - a to já už jsem měl v ruce dopis té udavačky a věděl jsem, že se to nahrává - ať zazpíváme nějaký pěkný spirituál a on že začne skandoval z balkonu "Kristus zvítězí, Kristus zvítězí". Já jsem mu říkal: "Pane, můžete si to skandovat, až ostatní odejdou a až my nebudeme na scéně, protože já sice obdivuju vaši odvahu, ale nesmíte zapomenout, že vy jste tady schovaný v davu. Nám zakážou činnost, pořadatele vyhoděj z práce, a vy se ztratíte ve dvoutisícovým davu." Tak tohle neberu. Naše zkušenosti s lidmi, kteří mají potřebu nějaké extrovertnosti ve víře, jsou většinou negativní.
 
Přesto, podle mých zkušeností, vaše písničky mají misijní účinek. Víte o tom?
    Musím říct, že mi to řeklo už moc lidí, zrovna nedávno za mnou přišel nějaký mládenec a říká: "Já jsem byl v době, kdy jsem začal chodit na vaše koncerty, člověk, kterému víra nic neříká, a ačkoli vy jste to nikdy ze scény neřekli a nikdy jste nepřemlouvali, já jsem nakonec uvěřil." A přišel nám za to poděkovat. To není naše poslání a ani to tak nezvažujeme, jestli tak budeme působit na lidi nebo ne, ale mě osobně těší, pokud si v tom kdokoli najde nějakou věc, která je pro jeho život důležitá. Stejně tak nám děkoval někdy v 70. roce pán, který přišel a říká: "Já vám jdu poděkovat, protože díky Spirituál kvintetu jsem nevstoupil do strany." Pro mě je to stejně důležité a hezké, jako když někdo začne chodit do kostela.

Aby se ta bída dotkla i jejich kůže... SAMUEL TINTĚRA A MARTA STOLAŘOVÁ

Rozhovor s novinářem Martinem Vaňkem

Martin Vaněk je nenápadný a velmi milý člověk. Pracuje jako novinář, v současné době pro Lidové noviny. Mimoto spolupracuje s nadací Člověk v tísni (letos v zimě byl s humanitární pomocí v Čečensku, předtím také v Bělorusku) a vypráví o svých zkušenostech spíše skromně než dramaticky o to působivěji. Stojí za to si ho poslechnout, protože mnohdy s překvapením zjistíte, že nejsou na světě všechny věci zdaleka tak v pořádku, jak se zdá. Natož pod kontrolou "civilizovaných" národů.
 
Co tě na novinařině nejvíc baví?
    Novinařina je velmi různorodá. Navíc se při ní člověk neustále učí. Musí se učit. Nikdo si v této profesi nemůže říci: "Teď jsem skvělý novinář, už umím všechno." Není to totiž pravda. Jde o to, že se mění nejen technické zabezpečení - stále modernější počítače i ostatní technika - ale i samotná profese: etický pohled, stavba zprávy, vznikají nová odvětví. Navíc většina novinářů prošla několik typů novinařiny, čehož jsem klasickým důkazem. Byl jsem v tiskové agentuře, rozhlase, dvou televizních stanicích, psal jsem pro časopisy, nyní pracuji v deníku.
 
Pracoval jsi a pracuješ ve zpravodajství různých periodik i televizí. Jaká oblast nebo tématika tě nejvíce zajímají?
    Dlouho jsem dělal zahraniční zpravodajství. To se změnilo, když jsem nastoupil do britského rozhlasu BBC, pro nějž jsem připravoval zprávy z České republiky a dostal se na domácí informace, hlavně politiku. Obojí je zajímavé. Při domácích informacích platí to, že je bližší košile než kabát. Na druhé straně zahraniční zpravodajství mi připadá všeobecně důležitější - to jsou ty události, které často mění chod celého světa. Navíc se jedná o mnohem rozmanitější práci. Baví mne tedy zahraniční zpravodajství a hlavně horké oblasti - diktatury, války. Ne proto, že je mám rád, ale naopak - nenávidím je. Obojí jsem měl mnohokrát možnost vidět na vlastní oči a tento hrůzný zážitek chci zprostředkovat ostatním, abych je vytrhl z jejich letargie a pohodlí. Aby se ta bída dotkla i jejich kůže tak, že budou chtít ovlivnit nejen svůj život, ale ucítí potřebu pomoci těm nešťastníkům stovky a tisíce kilometrů daleko, kteří za svůj strašný osud většinou nemohou a nedokáží ho vlastními silami změnit.
 
Jaká byla motivace pro tvé rozhodnutí vydat se pomáhat lidem do tak nebezpečných oblastí?
    Byla to velmi pozitivní práce. Novinář se snaží pomáhat nepřímo, svými informacemi - je to sice občas účinné, ale většinou, když se vůbec výsledky projeví, tak za dlouho. Rozdělování humanitární pomoci na místě přináší výsledek hned, je to psychologicky mimořádný pocit, kterému se asi nic nevyrovná. Někdo cizí, bezejmenný, má tolik srdce, že si odpustí pár zmrzlin, piv, CD, knížek nebo čehokoli jiného a pomůže neznámým lidem daleko v cizině. Těch dárců jsou tisíce, je v tom neuvěřitelné pozitivno. Humanitární pracovník pak má tu nejkouzelnější práci - rozděluje tuto pomoc. Má díky těmto prostředkům možnost přivézt vyhladovělým jídlo, které často znamená doslova život. Může pracovat na budování školy a jako první uvidí děti, které by jinak čekal osud psychicky těžce poničených analfabetů, jak se učí číst, počítat i normálně si hrát v neuvěřitelných podmínkách uprostřed války. Ano: učí se hrát, protože tuto schopnost jim válka vzala. Mnozí do té chvíle znali jen hrůzu, strach a smrt. Humanitární pracovník prostě dostává mnoho - podstatně více, než si zaslouží. Přál bych všem, kteří dali byť jen ždibeček na pomoc druhým, aby alespoň na chvíli zažili ten nádherný pocit v centru úděsných hrůz (ty rozhodně nikomu nepřeji), který právě jim náleží. Oni totiž doslova zachraňují životy i duše bědných.
 
Změní to nějak člověka, když se často dostává do kontaktu s násilím a utrpením?
    Každý normální člověk podle mého potom ještě více nenávidí násilí a utrpení.
 
Jak ses dostal ke spolupráci s nadací Člověk v tísni?
    Kdysi mne oslovili, když chtěli seznámit politiky i veřejnost se situací v Bělorusku, kde je vedle Jugoslávie nejhorší diktatura v Evropě. Mnoho politických vězňů, lidé nepohodlní diktátoru Alexandru Lukašenkovi záhadně mizí či umírají. Byl jsem tam mnohokrát - tu zemi miluji, lidí je mi velmi líto. Tím tedy začala naše spolupráce, která se postupně rozšiřovala. Spolupracoval jsem na založení českého centra Člověka v tísni v Minsku, které tam už pracuje a pomáhá. Ta spolupráce snad prospívá oběma stranám. Mně hlavně pocitově.
 
Jak vlastně konkrétně Člověk v tísni v oblastech konfliktů pomáhá a jaká byla tvoje úloha v Čečensku?
    Ta práce probíhala tak, že jsem dostal finanční prostředky z Prahy, za které jsme společně s našimi čečenskými pracovníky nakupovali hlavně základní potraviny či jídlo pro dětí a nemocné, léky, zařizovali další věci. Ta práce byla rozdělena na Ingušsko a Čečensko. V Ingušsku jsme poskytovali pomoc čečenským běžencům - hlavně dětem, kteří žili v divokých táborech, například v prasečácích, slepičárnách apod. Naše lékařka v těchto místech zajišťovala základní ošetření, léky apod. Navíc jsme zde postavili několik stanových škol. Naši zaměstnanci byli (a jsou) uprchlíci z Čečenska. Navíc jsem zajišťoval spolupráci s dalšími organizacemi a úřady na místě. Do Čečenska jsme vozili základní potraviny a léky pro nemocnice. V té době jsme byli jediní, kdo tam jezdil s konvoji.
 
Některé velké organizace ze zásady odmítají vojenský doprovod pro konvoje s humanitární pomocí. Má nadace Člověk v tísni také nějaké principy nebo zásady, kterými se řídí při práci v terénu? (jako například strategie při jednání s úřady, rozdělování pomoci ap.)
    Je velmi těžké tyto principy striktně dodržovat. Je jasné, že vojenský doprovod je více nebezpečný, vojáci např. budí pozornost druhé strany. Ale když někde umírají lidé hlady nebo proto, že nemají léky, je nutné podstoupit i o něco větší riziko. Důležité je také dělat vše legálně, ale hlídat si svoji nezávislost. To znamená, že není dobré být neustále pod kontrolou. Cesty do Čečenska jsme proto zajišťovali vždy několika způsoby - přes ingušské úřady, čečenské úřady, centrální vládu v Moskvě apod. Tím jsme byli hůře kontrolovatelní. Pomáhali nám přitom naši místní spolupracovníci s dobrými kontakty. Samotná pomoc byla organizována tak, abychom co nejvíce mohli zajistit, že se dostane všem potřebným. Byli jsme proto při rozdělování, informovali lidi na jaké množství potravin mají nárok atd. Spolupracovali jsme přitom s tradičními autoritami, jako byli stařešinové či mulláhové (něco jako kněží). Navíc jsme často kontrolovali situaci i později po dodávkách, zda lidé skutečně obdrželi vše, na co mají nárok. To bylo velmi důležité. Myslím, že se nám to velmi dobře dařilo už kvůli zmíněné informační kampani - lidé si sami ohlídali, aby dostali na co mají nárok, a zároveň kontrolovali druhé, aby nedostali více.
 
Čemu je možno přičítat, že se Evropa a Amerika tak málo o Čečensko zajímají? Nedějí se tam přece o nic menší hrůzy než např. v Kosovu.
    Problém je v Rusku. To je velmi silný protivník - a Putinovo Rusko je stále protivník, samo se vyčleňuje z demokratického světa svou protizápadní rétorikou z úst nejvyšších představitelů. USA například potřebují změnu dohod o protiraketové obraně, proto nechtějí Putina dráždit. Navíc společně s Evropou si myslí, že když nebudou dělat Putinovi potíže, utuží si moc, zajistí reformy a nakonec třeba i Rusko stabilizuje - což je pochopitelně nesmysl. Závažným problémem je i islám, kterého se západní svět bojí, protože jej považuje za militantní náboženství. To je také nesmysl. Není o nic militantnější, než jiná. Je pravda, že muslimský svět má své teroristy, což je dáno i jeho nerovnoprávným postavením z globálního pohledu, ale i například křesťané mají svou IRA, UVF, UFF či UDA (to jsou tři protestantské teroristické organizace v Severním Irsku), ETA apod. Sám jsem byl několikrát v islámských oblastech, mám tam mnoho přátel a musím konstatovat, že muslimové jsou často mnohem tolerantnější než lidé v Evropě, zvláště východní. V Čečensku přitom velká část lidí brání své domovy a vahábisty (islámské bojovníky z arabských zemí bojující na Kavkaze svatou válku džihád, reprezentované hlavně Jordáncem Chattábem) přímo nesnáší. Znamenají problém, nepatří sem a mají přitom jiné pojetí islámu. Čečenská válka mi ale osobně připomíná situaci za Hitlera. Jemu tenkrát svět ustupoval stejně jako Putinovi. A to je také mimořádně tvrdý a všeho schopný populista. Je navíc nebezpečný i tím, že pochází z tajné služby, tedy mocenských okruhů, zná je a umí skvěle pracovat s informacemi.
 
Co je největší překážkou pro úspěch humanitární pomoci v Čečensku?
     Ruské úřady a zlodějská, na jedné straně neschopná, na druhé všehoschopná ruská armáda. Sami ruští vojáci mají často snahu ukrást konvoje s humanitární pomocí. úřady nám dělaly maximální problémy, nechtěly nás pustit do Čečenska, chtěly vzít naše zboží s tím, že ho rozdělí samy apod. To se jim naštěstí nikdy nepovedlo.
 
Měl jsi někdy, v Bosně, Bělorusku či Čečensku, opravdu velký strach?
    Měl, mnohokrát. Uvědomil jsem si ho ale většinou až v bezpečí. Když po Vás někdo střílí nebo když Vás chce zatknout, vzít Vám celou humanitární pomoc i Vaše osobní věci, musíte vzniklý problém řešit a nemáte čas myslet na strach. To je asi normální. Když se pak dostanete alespoň do relativního bezpečí a promýšlíte si opět celou situaci, sevře se Vám hrdlo.
 
Co je podle tebe jádrem konfliktu mezi Ruskou federací a kavkazskými národy?
    Na Kavkaze je ropa, kterou Rusko chce mít. Chce mít vlastně všechno - považuje se za velmoc. S tím souvisí i skutečnost, že 150 milionů Rusů je přesvědčeno, že jejich mocná armáda byla v první čečenské válce poražena nárůdkem, který nemá na svém území už ani milion obyvatel. Berou to jako potupu. Nyní to Čečencům "vrací".
 
Myslíš si, že pro řešení krize na Kavkaze existuje nějaké řešení? (kromě definitivní likvidace tamějších neklidných národů).
, 
    Jejich svoboda bez nadvlády Moskvy.
Chystáš se v budoucnosti zase na nějakou expedici s pomocí nešťastným lidem?
    Pracuji jako novinář a tím si vydělávám. Teď bohužel nemám tolik peněz, abych si mohl dovolit zase vyjet někam jako humanitární pracovník, takže nějaký čas se zase budu věnovat novinařině. Nyní (v září) se chystám do Jugoslávie na volby - snad to vyjde. Dál se nekoukám - v mé profesi to není možné. Chtěl bych jet do Indonésie, kde se vraždí muslimové s křesťany, Tibetu, kde místní lidé úpí pod čínskou nadvládou či Afghánistánu ovládaného fanatiky z Talibanu. Nemám problém s tím odjet prakticky ihned do střední Afriky, kde zuří nejhorší válka na tomto kontinentě od dob Búrské a možná i v celé historii, nemám problém jet do Severní Koreje, Libye, íránu, Barmy nebo na Kubu. Vše to je ale finančně příliš náročné nejen pro mne, ale i pro mého zaměstnavatele. Také proto, že to vše je považováno za příliš nezajímavé.
 
Poslední (nepovinná) otázka na závěr: máš nějaký sen?
    Možná jednou nastane doba, kdy nebude existovat jediná válka ani diktatura na světě. Bohužel to je zatím ryzí utopie. Alespoň bych si přál více tolerance mezi lidmi, hlavně k menšinám všeho druhu, ale i prostě k sobě navzájem. Kromě válek a diktatur nenávidím rasismus a předsudky. Obojí je tak hloupé, ubohé a tak nízké. Jak jsem ale říkal, práce pro Člověka v tísni na Kavkaze mi dodala optimismus, že existuje mnoho něžných, citlivých a hodných lidí. A vždy, když začínám ztrácet víru v lidské dobro, najednou se objeví něco, co mi znovu připomene, že existuje. Lidé financují školy chudým dětem v Indii, setkám se s kamarády, kteří pomáhají hluchoslepým (což je asi to nejhorší postižení, které si dokážu představit) nebo vidím, jak celé australské městečko dělá vše pro to, aby zachránilo hejno zbloudilých velryb, které uvízly na mělčině. To mi dodává naději, že v člověku stále zůstalo to skvělé, co snad překoná i nástrahy tohoto tvrdého světa. Vážně, ještě to s námi všemi není tak zlé.
 
Děkujeme za rozhovor.

    Jimramovský festival pracuje jako urychlovač. Urychlovač pocitů. Zesilovač nálady, rozpoložení. Nikomu ten názor nevnucuji, ale sám (možná skutečně sám) to tak vnímám už léta. Co mám na mysli? Tohle. Přijedu-li na jimramovský festival rozjařen, odjíždím ještě rozjařenější. Poněvadž je kolem tolik lidí, kteří rádi mé rozjaření sdílejí, že narůstá s každým rukydáním, rozhovorem, opětovaným gestem pozdravu. Ovšem - naopak - přibydu-li na Otevřeno nasupen, mé nasupení přítomný člověčí kolot také umocní. Nevzruší je, nýbrž zesílí. Protože jsem obklopen tolika lidmi v pohodě, dobře naloženými či dokonce blaženými, že mi to přijde nejprve líto a posléze k vzteku. Jimramov pak opouštím se zaťatými zuby i pěstmi. Nejinak je tomu s úspěchem, kterého jsem třeba dosáhl a do jimramovské kotliny ho přijíždím ještě plný po okraj. Hemžení a mezilidské klokotání mé libido rozdmychává k dokonalosti. Přece je tu tolik známých, kterým se lze pochlubit, probrat to s nimi, sklidit žeň pochval a uznání. Z Otevřena se pak vzdaluji pln zdravého sebevědomí a opodstatněné sebedůvěry. Ale běda, když mne festivalový vír vtáhne sebou zklamaného, s mindrákem bujícím jako rudé akné na čele. Netrvá to dlouho a jsem doražen a dodeptán. Jelikož je vůkol tolik lidiček, které nic takového netrápí a útroby nevykusuje. Jsou happy, nebo aspoň cool a já jen tu trčím jako sádrový trpaslík s ulomenou nohou. Z Jimramova se pak plížím potají, abych se s nikým nemusel loučit.
    Rada - nejspíš neupotřebitelná - na závěr. Jezděte do Jimramova na festival dobře naloženi, a vychutnáte si jej povýtce! V opačném případě si vychutná on vás.
    S pozdravem Cum grano salis!
                            Míla Lapáček je jáhnem v Třebechovicích