Opravdu vstaneme?

1. list Korintským 15,12-13. 19-20

 ESTER ČAŠKOVÁ

Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše víra marná a ještě jste ve svých hříších.
 
    Když už něco tvrdíte, musíte pěkně důsledně, říká apoštol korintským křesťanům. Kristovo vzkříšení vám nedělá problémy. Ale že byste i vy sami měli vstát z mrtvých, to už ano? K čemu vám potom taková víra je?
    Zdá se mi, že jsme těm dávným křesťanům v Korintu dost podobní. Vždyť víru v "těla z mrtvých vzkříšení" recitujeme při každém vyznání víry, ale že by se nějak týkala našeho všedního života, našeho postoje k nemoci, k postižení nebo životnímu omezení a ke smrti? Spíš podléháme heslu svého okolí: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme. (v.32) Všichni se bojíme smrti. Sotva se dítě narodí, už se rodiče strachují, aby neumřelo. A ono jednou stejně umře. Jako každý z nás. K čemu je nám taková víra, která nás nezbaví strachu? Která neotevírá nové perspektivy?
    Apoštol říká bez obalu: Taková víra je na houby. A evangelium je vám k ničemu, pokud jenom zíráte, jaké zázračné věci Bůh umí a dělá, a přitom si nevšimnete, že to všechno dělá pro vás.
    O Vánocích s gustem zpíváme "nám, nám narodil se", ale už nám nějak nedochází, že i o Velikonocích platí "kvůli nám, kvůli nám byl ukřižován a vzkříšen!" Nic, co Ježíš dělá, nedělá pro sebe, všechno dělá pro nás. Jeho život je nerozlučně spojen s hříšnými lidmi. U Jordánu se dal spolu s hříšníky pokřtít, pak s hříšníky jedl, přijímal je a hříchy jim odpouštěl a nakonec byl mezi hříšníky popraven. On vlastně na tu solidaritu s námi - hříšníky umřel. To, co vytrpěl a přestál, to všechno dělal proto, že se od nás nechtěl oddělovat, distancovat. A právě to ho přivedlo až na kříž.
    Jenže tohle naše spojenectví na kříži nekončí! Ježíš si neřekl: teď už jsem vytrpěl dost , už chci mít klid a hříšníci mě nezajímají. Ježíš nechce být ani v nebi bez nás. Mám dojem, že teď vlastně ani není možné Ježíše a hříšníky oddělit. Jako bychom byli jeden kus, jedno tělo! A tak se Bůh Otec nemůže dívat na nás, aniž by jeho zrak nepadl na Krista. Nemůže bít nás, aniž by jeho rána nepostihla i Krista. (To byl Velký pátek). A tak je jen logické, že když vzkřísil Krista, vzkřísí i nás, ne?
    Co by to bylo za Velikonoce, kdybychom jen ukazovali na něj: podívejte, tady je ta veliká výjimka - Ježíš, který byl vzkříšen, zatímco my jsme všichni na cestě do hrobu. Kdepak! To všecko se stalo kvůli nám. A to je evangelium. Jestliže se Bůh přiznal ke Kristu a vzkřísil ho z mrtvých, pak to znamená, že přijal i nás a také nás vzkřísí z mrtvých.
    Ono to tedy vůbec nebylo tak samo sebou, že po Velkém pátku následovalo velikonoční ráno. Bůh by býval měl dost dobré důvody pro to, aby řekl: Když chce být Ježíš mermomocí s hříšníky, ať je spolu s nimi zatracen. Už ho nechci ani vidět. - Pak bychom museli žít před Boží tváří s vědomím toho, že oběť na usmířenou nepřijal. Že nepřátelství mezi námi dál pokračuje. Naše dny by stínila vina, kterou stihne zasloužený trest.
    Ale Kristus byl vzkříšen! To je ta dobrá zpráva. Bůh tu oběť na usmířenou přijal. Svého Syna vyvýšil - a tím přijal i nás! Vždyť my jsme Ježíšovi v patách. Nebo on jde před námi. Záleží na tom, odkud se díváte.
    A tak mi konečně dochází, co znamenají ty porůznu v evangeliu roztroušené věty: "Kdo má Syna, má život". "Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít". "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne". "Já jsem dvéře". Rýsuje se to už i vám?
    Víra v Kristovo vzkříšení není nějaká teorie, kterou jsme se naučili ke konfirmaci a teď ji občas opakujeme. Víra v Kristovo vzkříšení se týká i mého osobního života. Každodenní
    ho vstávání. Smyslu života. Znamená naději, dobrý výhled, radostné očekávání. Protože to nejlepší teprve přijde. Nemusím úzkostlivě lpět na tom, co si užiju nebo neužiju. Smrtí není všemu konec, protože Bůh mě vzkřísí. To je také naděje pro ty, kdo mají zatím se svým tělem spíš jen trápení. Pro nemocné, postižené a vším možným trpící. Jejich vzkříšené tělo bude zářit jasněji než hvězdy a slunce.
    Žije se dobře, když člověk ví, že před ním není vlhký tmavý hrob, ale velký den těla z mrtvých vzkříšení.

Autorka je farářkou v Moravči

Jakou roli hraje ve vašem životě modlitba?

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Tu největší; bez ní by to nešlo. Vůbec nic by nešlo. Víte, kterou mám teď nejradši? Tu Tomáše Moora - č. 56 ve Svítá. Mládež už ji nechce se mnou zpívat, protože ji pořád navrhuji a konfirmandi se mi kvůli témuž smějí.	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Pro mě je modlitba způsob setkávání se s Pánem Bohem, opora v různých životních situacích, jeden ze způsobů vyjádření mé víry.
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let Na Oskara bych svoji modlitbu za roli v mém životě nenominoval. Ale vážně, bližší je mi modlitba mimoslovní, třeba pocitem, popěvkem, vzpomínkou, zasněním se, myšleným pohybem, gestem. Do slov to všplouchne jen někdy. O to raději si čtu i praktikuji modlitby jiných lidí. Modlitební knížky jsou fajn.	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let Roli určitě hraje. Nejenže prosím o správné rozhodnutí, ale také si přitom věci ujasňuji.
Stanislav Kosík Ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let Menší, než bych si přál.	Jiří Schneider Diplomat 36 let   Stále intimnější.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let Nepoužívám žádné církevně autorizované modlitby. Moje modlitby jsou poděkování za to, co v životě dostávám a koho potkávám. Nepotřebuju k tomu žádné předem určené místo, specifikovaný způsob nebo čas.	Iva Pellarová Romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let Zásadní, jen bych si přála, aby intenzita mých modliteb nestoupala jen tehdy, když se řítím do průšvihu...
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Mám modlitbu s druhým a s druhými rád. Vím, že nám evangelíkům stojí v cestě ostych a úzkost, jak na to. Prosté slovo modlitby, oddané a vstřícné jak vůdči Bohu, tak člověku, může být nadmíru osvobodivé.	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let   Velkou, důležitou a čím dál větší. Netušila jsem, jakou má sílu - v dětství jsem vnímala modlitbu ne jako komunikaci s nekonečnou energií všehomíra, ale jako odprošení, jako nutné ponížení v kaluži absurdní křesťanské viny, které jsem nerozuměla a která mi byla kýmsi přidělena...
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let Často - asi vždycky - menší, než Pán Bůh člověku nabízí. Ale někdy přece dost velkou.	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Intimní.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Nevěra
	JAN KEŘKOVSKÝ

...nežádejž krásy její v srdci svém a nechať tě nejímá víčky svými; nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši.               (Přísloví 6)       Všichni se vrátili do svých domovů. Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postaví ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"                                                  (:-)   Průměrný českobratrský evangelík vystřídá během života asi 210 partnerek, z toho 53 machometánek a 112 křesťanek, ostatní bez vyznání. Vzhledem k vyhlášené cudné plachosti českobratrských evangelíků zahájila synodní rada pátrání po dobrodruhovi, který nám tak neuvěřitelně zvýšil průměr.   (:-)   Průměrná mladá českobratrská evangelička za život vystřídá 2,4 partnerů. I zde se rozjelo pátrání, neboť synodní radě nejdou na rozum ty desetiny; co tím mohly respondentky myslet?   (:-)   Věrohodnost tohoto výzkumu poněkud zpochybnilo zjištění, že mezi partnery zahrnuly mnohé sestry i kdejakého hollywoodského šášulu, kterého ovšem o vzájemné neplatonické lásce zapomněly informovat.   (:-)   Hledaného dobrodruha se podařilo vypátrat strašnické detektivní agentuře Massabalcar, která ho i přesvědčila, aby vystoupil z anonymity. Beseda se světelnými obrazy proběhne v Kralické ulici v pátek 31.11. v 19 hodin, srdečně zveme.

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši. Přísloví 6, 26   Vy, kdo jste na sjezdu (nejen) evangelické mládeže v Uherském Hradišti poslouchali přednášku o naději pro manželství, jste to slyšeli: Člověk není uzpůsoben pro trvalé soužití s jediným partnerem (viz střídání partnerů u příbuzných šimpanzů); ostatně pro ženu je výhodné, umožní-li občasnou nevěrou spermiím možnost soupeření. Říkají znalci ani nevím kterého oboru.     Pochybuju, že se řídíte podle toho, jak žijí vaši příbuzní (šimpanzi), a v konkurenčním boji spermií se nevyznám. Zajímá mě něco jiného: dva lidi si slíbili lásku a věrnost až do smrti, a teď soukolí začalo skřípat, zadrhlo se a je tu kdosi třetí. Kde se stala chyba?   Hlava, nebo spíš slepé střevo?      Leckde se teď píše, že se manželství a rodina změnily za poslední dvě století málem k nepoznání. Je to pravda?      Obávám se, že v mnoha ohledech ano. Jestli byl dřív manželský pár s dětmi součástí široké rodiny a jejích zvyků a řádů, dnes se od ní oddělil - ovšem místo prarodičů mu do života mnohem víc mluví škola, různé zákony (třeba o rozvodech atd.) a státní instituce. Někdejší hlava rodiny už tolik neurčuje co a jak (jeho odpovědnost omezil a v něčem převzal stát), ba neurčuje ani, co bude jeho žena dělat: zatímco do konce 19. století se slušelo, aby manželovi pomáhala s jeho prací, od 1. světové války se prosadil ideál maminky, která je doma (však ji muž uživí); někdy od šedesátých let společenská norma ženám velí, aby byly samostatné, vydělávaly a nebyly na manželovi (ekonomicky) tak závislé jako dřív.      Promiňte ty výlety do historie. To jen abyste věděli, za jakých společenských konvencí se vdáváte a ženíte.   Láska je jako neštovice plující temnou oblohou      Je naše doba zkažená, bylo to dřív lepší? Někdy do roku 1920 se při vybírání partnera brala vážně širší rodina a její mínění. Pak toto pouto zesláblo a sňatků, které mladým domluvili rodiče, prudce ubylo. Základem manželství je přece láska, že ano, nikoli rozum (rodičů). Láska romantická a bláznivá, silná a sladká. Výbuch citů - lásko, Bože, lásko, kde ťa ľudia berú - milování je divoká píseň večera... Ale pak to slábne, jestli se ty hormony zklidnily nebo co, až přijde další krásný akutní záchvat... A je to tu (však šimpanzi taky nejsou celý život s jednou).      "Pokud se lidé vzali pod vlivem romantiky, pak je po jejím vyvanutí normální, že při prvním střetu charakterů nebo vkusu se začnou ptát: proč jsem se vlastně ženil/vdala?" psalo se v roce 1939 a psalo se to s povzdechem: vždyť dřív lidi museli zůstat spolu celý život, ale co bude teď? Teď se zamilují do někoho jiného, aby prožili novou velikou lásku a štěstí!      Tak ještě jednou: Je naše doba zkažená, bylo to dřív lepší? Neřekl bych. Zrovna manželská nevěra tu byla vždycky a i v dávných dobách se stávalo, že se někdo vyspal nebo často spával v nějaké nepříslušné posteli. Šlo o to, jak to řešit: a protože manželé dost dobře nemohli jít od sebe, hledalo se nejdřív řešení, jak zůstat spolu a krizi překonat.      Dnes od sebe mohou mnohem snáz, v tom jsme trochu jiní. Tím spíš, že v našem století se rodina staví na vztazích, ne na rozumu rodičů. Šedesátá léta však přinesla ještě cosi nového: Vlastně ještě víc než na vztahu záleží na tom, abych v něm já byl šťastný/šťastná. Rozdíl malý, jen v zájmenech: Víc než my (manželé) váží já (v manželství). Pokud to znamená, že jsou si obě "já" rovna a obě mají být šťastná, není to novinka špatná.   Všechny vždycky pěkně pozdravte, děti, nikdy nevíte, kdo je váš tatínek!      Ve starozákonních dobách se za cizoložství kamenovalo. Hlavně nevěrné dámy a pak pánové, kteří cizoložstvím s vdanou ženou vlastně poškodili práva jejího muže. Pak se doby měnily a třeba v minulém století patřilo mezi bohatšími měšťany prý téměř ke slušnému vychování, aby pánové měli milenku. Druhá půlka našeho století přinesla manželské komunity a s nimi pokus prohlásit věrnost a žárlivost za přežitek (vždyť jde víc o já než o my a ten druhý si mě nemá co přisvojovat). Ale moc se to neujalo, a tak se věrnost ctí i porušuje dál.      Že se jednomu (jedné) rozdivočí hormony, to není žádný hřích. Život ovšem nejsou jen biochemické a fyziologické záležitosti a je na mně, zda se rozhodnu stát dobyvatelem cizích ložnic (ne-li rovnou sexuálním obejdou), nebo si vyberu věrnost. Napadlo vás, proč se extázím v cizích postelích neříká třeba sexuální stáž, nýbrž nevěra? Protože po takové stáži už nejste důvěryhodní. Nedá se vám věřit, co slibujete. Opak víry si zasloužíte. Popíráte, že se lze spolehnout na slovo.      A to je dost velký malér: Manželské my dostalo pořádnou trhlinu. Žít s někým, kdo vám moc nevěří? A co vy víte, co s ním ta ztráta důvěry udělá? Manžel(ka) vám možná bude vyčítat, možná bude dělat scény, možná (v lepším případě) odpustí, anebo se to možná ani nedozví. Ale pro vás je váš vztah poznamenaný, poničený. Ublížil jsem a o to protivnější mi teď manžel(ka) je. Na začátku bylo svobodné rozhodnutí, že jeden pro druhého budete jediný/jediná. Zrada se nevěře taky říká. Ono nejde jen o tu postel - ta je spíš projevem praskliny někde na vašem souznění, na duši vašeho vztahu. Že vy jste o něj zapomněli pečovat?!   Už ho nikdy nechci vidět, čunislava!      To se sice snadno řekne, ale on ten jeho (její) úlet měl nepochybně předehru. Nějak se zapomnělo pečovat o vzájemný vztah a duševní srozumění, a to je dennodenní práce pro oba. Nevěra začíná dřív, než se k vám vetře nějaký sexuální brigádník. Když se u psychologů dočtete, že za nevěru obvykle mohou oba, nevěrný i podvedená, možná vám zatrne. Zní to (pro zrazeného) příšerně, jenže na tom bohužel bude kus pravdy.      Ještě než začnete dělat scény, křičet něco o parozích a sahat k násilí, zchlaďte si hlavu. Stojíte-li vy i on(a) o odpuštění a nový začátek, musíte se kus cesty vrátit a hledat, kvůli čemu to začalo. únava? Stereotyp? Možná vašemu partnerovi poněkud přeskočilo. Ale možná byl nějak nešťastný (snad ani ne kvůli vám) a třeba si i v manželství připadal pořád nějak sám...?      Mohlo to být všelijak a vy jste spolu asi měli včas zajít za někým, kdo by to viděl z jiného úhlu než vy (a něco ví o lidských vztazích). Za někým, kdo vás nezná. Rodina a kamarádi vás mohou podepřít v nouzi, což není málo - ale nedokážou být nestranní, a právě to vy dva v takové chvíli potřebujete.   Kolikrát smím cizoložit? Sedmasedmdesátkrát?      Kdepak, mnohem míň. Ideál, který se spoustě lidí nedaří, je žádná celá nula. Protože se jim to nevede, hovoří statistiky o podstatně vyšších číslech. Statistika ovšem není norma a nežádá, abyste se přizpůsobili průměrnému šimpanzovi. Natož pak někomu, kdo nějak není schopen odpovědnosti (i tací jsou, ale ty si raději neberte). I řeči o tom, že "to je normální" a "dělají to všichni" jsou pravdivé jen zčásti: je pravda, že se mnoho lidí nevěry dopouští, ale normální to není. Ještě pořád není normální rozhodit manželské my (ono krásné souznění duší a těl) na dvě rozpadlá já, která ve vztahu už nějak nejsou ráda.      A ten ideál (jediný partner pro život)? Ideál je od toho, aby se k němu směřovalo, ale otázka života a smrti to není. úlet v cizí posteli je důsledek čehosi: ono se mělo pečovat o souznění dřív. Ve všem, ložnici nevyjímaje, ale na duších především. Když už se "to" stalo, važte, zda vám nestojí za to pokusit se souznění obnovit a starat se o ně. Někdy už to možné není, někdy ještě je. Obojí samozřejmě bolí, jako každá zrada.   Už jste to slyšeli?      Nikdy nestačí na nevěru jen jeden, ba i dva je málo - vždycky v tom lítají aspoň tři (a to nepočítám děti). Pokud jejich počínání sledujete zvenčí, zapamatujte si toto jednoduché trojslabičné pravidlo: nesuďte. Nikdo - Bůh ani člověk - vám o to nestojí. Nehažte po nikom kamení, mlčte a jděte domů, máte tam práci: ono se má totiž o souznění pečovat mnohem dřív.

 
 
  1971 - 1980

divné století

 ONDŘEJ MACEK

    Dost! Hledám pravdu, obraz a smysl dějin a nemohu to najít.
    "Není to moc dobrého najednou..."
    "Nevím."
    "Vysvětlete mi tedy Váš problém."
    "Dobře... tak se Vám tak dívám na to desetiletí a skoro se mi udělá špatně. Co skoro... úplně. To máte jeden vojenský puč za druhým, jednu vojenskou juntu za duhou. Jednoho diktátora svrhnete a už máte jiného. Minulá vláda stojí u popravčích kůlů a současná si už balí zavazadla, aby mohla včas odjet do exilu, protože za rohem se chystá budoucí. Sedmdesátá léta!!!"
    "Složité, tomu nerozumím."
    "To je přesně ono, nerozumíte a já mám?"
    "Nevím!"
    "Přesně, co jsem od Vás potřeboval slyšet, začnu jinak."
    "To bych prosil!"
    "Například víte, že v roce 1971 uvedla společnost Texas Instruments na trh první kapesní kalkulačku. Stála tehdy 150 dolarů a vážila přes kilo. V tom stejném roce zemřel Louis Armstrong, král jazzu. A ještě se tehdy rozhodli švýcarští muži v referendu, že jejich ženy budou mít volební právo do ústředních orgánů. Je to obraz a smysl dějin?"
    "Tak tedy, pane, mám pocit, že sčítáte hrušky s jablky. V tom se přeci obraz, smysl či ta Vaše pravda najít nedá, natož dějin..."
    "Tak vám tedy děkuji... Jinak. O rok později, tedy v roce 1972, zastřelili Britové 13 lidí na katolickém pochodu v Severním Irsku byla to Krvavá neděle (Bloody Sunday). Krátce potom si president USA, rozumějte, president velmi demokratické země, potřásl rukou s presidentem Číny (ČLR) v Pekingu a hned potom s představiteli SSSR. Což v té době byly země s nepěkným vztahem k demokracii. Na podzim potom arabští teroristé zabili na XX. OH v Mnichově jedenáct izraelských sportovců. Zase jen kvůli tomu, že to byli Židé."

 
 Pašeráci radosti aneb Písně v plamenech

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

    V dnešním ohlédnutí za dějinami písní v církevní historii se dostáváme do období pobělohorského pronásledování protestantů v českých zemích. Připomeňme jen, že roku 1624 vypověděl císař Ferdinand ze země nekatolické kněze a o tři roky později zcela zakázal všechna nekatolická vyznání. Pro evangelíky tak začalo velmi krušné období. Někteří odešli do zahraničí, mnozí zůstali ale mezi oběma skupinami se vyvinula spolupráce.
    Mezi vyhnanými faráři byl i Jan ámos Komenský (1592 1670). Ten se kromě mnoha jiných věcí věnoval i hymnologii a po mnoha letech v exilu vydal v Amsterodamu roku 1659 kancionál. Jeho zpěvník měl sloužit jak českým evangelíkům ve vyhnanství, tak i těm, kteří se skrývali doma a tajně vyznávali svou víru.
    Hlavním znakem přínosu Komenského je snaha sblížit písně různých národů. Vyhnaní členové Jednoty bratrské museli odejít do mnoha zemí. Komenský navíc předvídal zkracování vzdáleností a sbližování národů. Proto do svého kancionálu přeložil mnoho písní z jiných církevních tradic. Jeho zpěvník se stal v jistém smyslu velice ekumenickým, protože "své písně" tam našli jak bratři, tak husité, luteráni, kalvinisté, Němci, Poláci...
    Zvláštní je také rozdělení kancionálu. Komenský zcela netradičně kopíruje rozdělení Bible na Starý a Nový zákon. Jeho zpěvník se dělí na: Žalmy a Přídavek žalmů Davidových a na Duchovní písně nové církve pod evangeliem.
    Komenského kancionál (stejně jako i další protestantské zpěvníky) pak mnozí lidé zkoušeli tajně propašovat do Čech a na Moravu. Práce to byla dosti nebezpečná, protože trestem pro kolportéra biblí a kancionálů byl často okamžitý trest smrti. Ještě Marie Terezie nařizuje pověsit přistižené kolportéry protestantské literatury na nejbližším stromě. Ani osud propašovaných kancionálů nebyl jednoduchý. Všichni známe příběhy o tom, jak páter Koniáš a jeho věrní hledali a pálili české knihy. Čím větší radost měli koniášovci z hořících zpěvníků, tím usilovněji je tajní evangelíci schovávali a hlavně - učili se písně nazpaměť. I kdyby si Koniáš zuby vylámal, tyhle písně jim ukrást nemohl. A tak nastává období, kdy čeští protestanté znají nesmírné množství písní zpaměti. Přesné svědectví o tom vydávají zápisy z tehdejších "policejních" výslechů.
    Každý člověk má své oblíbené písně. Je velmi zajímavé, jak dlouho přetrvala láska k písním a zpěvníkům, které se rodili v těžkostech. Jsem farářem na Valašsku, v místě, kde i v době temna hořel život tajných protestantů. Dodnes při návštěvách na "kotároch" potkávám lidi, kteří uchovávají prastaré kancionály, které schovávali jejich předci. Mnozí z nich si z těchto starých kancionálů dodnes zpívají. Tyto kancionály a písně v nich obsažené v sobě totiž něco ukrývají. Jsou to písně draze vybojované a postrádají lacinost církevních šlágrů, se kterými se dnes na některých místech setkáváme.
    Z množství kancionálů, které byly v době pronásledování tištěny v zahraničí, bych rád připomněl ještě jeden. Roku 1753 jej nechal v Berlíně vytisknout Jan Theophil Elsner, kazatel české exulantské osady v Berlíně. Tento zpěvník byl tak oblíben, že ještě dnes se z něj pravidelně na každých bohoslužbách zpívá jedna píseň ve sboru v Javorníku nad Veličkou.
    Skončeme pro dnešek slovy Jana Amose Komenského, který v konci předmluvy ke svému kancionálu praví: "Nuže, tedy, vy milí Čechové zpívejte Bohu rádi, zpívejte všichni, zpívejte zvučně! Zpívejte se starými svatými žalmy svaté a s novou církví zpívejte písně nové."

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]