[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

Vzájemné pomáhání si není něco navíc... MARTIN BALCAR

Rozhovor s Petrem Vackem

...říká Petr Vacek, herec Studia Ypsilon, uvaděč pořadu "Pomáhejme si", ekologický aktivista, zpěvák atd. atd....
 
Jste znám jako herec i moderátor, který do všeho vkládá humor. Jakou roli hraje ve vašem životě?
    ... Asi zásadní. Jde o prostředek k mé obživě.
    Je to zvláštní, ale mám pocit, že můj smysl pro humor se dost často vymyká obecnému smyslu pro humor. Prostě to, co mně připadá komický, spoustě lidem tedy rozhodně nepřipadá a naopak.
 
Myslíte spíše humor cyničtější? Nebo jaký?
    Já nemám rád cynickej humor, ale dovedu pochopit, že si spousta lidí o mém humoru myslí, že je cynický.
 
Narážím na vaše výstupy s Martinem Dejdarem v pořadu "Na vlastní nebezpečí"...
    Jo to bylo drsný, ale zároveň, jak se dnes říká, "politicky korektní". To znamená, že když tam byl postiženej sportovec Peťo Matiaško ze Slovenska, kterej je beznohej a my jsme mu jako by trhali nohu, tak poselství této scénky bylo v tom, aby se prostí lidi podívali na to, že jsou lidi s nějakým postižením. A když jsem se ptal Peti - mimochodem to byl jeho fór - jestli to není moc drsný, tak říkal: Aj my postižený sme ludia, aj my sa chceme zabávať.
    Je to sice jakoby krutý, na druhou stranu to má skrytý poselství. To samé byla scénka, kdy ze mne Martin Dejdar udělal bonsai. Nejde přece o to někoho ponížit, ale ukázat absurdní stránku některých věcí. Když lidi dělají bonsaie, ono je to pěkné, na druhou stranu takovej strom je naprosto zmrzačenej. Co nám na kytce přijde krásný, je vlastně zmrzačení. Asi by nám přišlo šokující, když by se z někoho měl stát jen tak trpaslík.
    Jsou ale věci, o kterých nemohu žertovat. Od doby, co mám děti, se nemůžu smát vtipům o ubližování dětí, rasistickým vtipům. To je pro mě oblast "za hranicí únosnosti". Uráží mě to a nechci s tím mít nic společného.
 
Hrajete v Ypsilonce, ve které působí dost známých lidí. Alespoň na mne tento soubor působí jako kompaktní tým. Dá se nějak charakterizovat "duch" Ypsilonky?
    Zdravý cynismus. Jednou jsme s taťkou narazili v přírodě na strom s neočesanejma jabkama. Taťka mi říkal: Ty jabka plesnivěj proto, že když se někde v přírodě nahromadí moc energie, hned přijde něco, co ji využije. Podobnej téhle plísni je humor Studia Ypsilon a jeho lidí. Nikdo si moc dlouho na nic nemůže hrát, protože ho okamžitě taky někdo napadne a je terčem zábavy a humoru. Tohle funguje v divadle. Ve společnosti je od-vrácenou stranou tohoto jevu stav, kdy se nikdo není schopen nadchnout pro myšlenku. Takových nadšenců je hrozně málo.
 
Kterou divadelní, filmovou či muzikálovou roli byste si v životě rád zahrál?
    Ve filmul Golet v údolí se vyskytuje se v příběhu Zázrak s Julčou takový chudý otec od rodiny - hraje ho Ondřej Vetchý - tuhle roli bych si rád zahrál. Snil jsem i o tom zahrát si v Šumaři na střeše postavu krejčího Motla.
 
Mimochodem... Miloušův knír v Saturninovi byl váš vlastní?
    Ne, knír byl lepenej. Bylo mi tou dobou již 28 let a mé vousy neodpovídaly puberťáckému rašení. Měl jsem s tím hroznej problém, protože jsem se musel dvakrát denně holit a to špatně snáším.
 
Můžete nám doporučit nějaké představení v Ypsilonce, které máte rád (či nejraději)?
    Rád mám Hlavu medúzy (hra Borise Viana v režii Milana Lasici). K velmi oblíbeným patří Mozart, Prodaná nevěsta a z těch posledních Svatá rodina a Okno. V Oknu hraje, dle mého, Martin Dejdar nejlíp, jak jsem ho kdy viděl.
 
Málokdo asi ví, že kromě herectví a moderování jste taky zpíval ve sboru Mišpacha. Jak jste se k tomu dostal a kde to bylo?
    Za revoluce o stávkách jeden večer přenášela tehdejší Československá televize z Ypsilonky, a tam jsem zpíval jednu židovskou píseň. Lidi z Mišpachy ji slyšeli a nabídli mi spolupráci. Dopadlo to až tak, že jsem s nima za rok letěl do Izraele - hrozně zvláštní zkušenost, protože všichni mysleli, že jsem Žid. Nebyl jsem. O to víc na mě byli v rodinách, kde jsme žili, hodní.
 
V současné době uvádíte v České televizi pořad "Pomáhejme si" a projekty "Pomozte dětem". Jak jste se k tomu takto intenzivně dostal?
    ... Ani nevím. Projekt "Pomozte dětem" byl přes lidi z divadla - tip jim na mě dal Marek Eben. Musím říct, že mě moderování velmi baví, protože je to velká profesní zkušenost. Druhou věcí je, že se setkávám s lidmi, kteří uvažujou v jiný rovině než je zisk, či co se všecko dá urvat a sežrat. To je pro mě příjemný a připadám si pokaždé jak osvěženej nějakou studánkou. Mám totiž pocit, že se často v životě brodím takovým sladkým sirupem a že dělám v životě kompromisy, co budu a nebudu dělat kvůli penězům, protože kolikrát je potřebuju k živobytí.
 
Jaké reakce na tyto pořady máte?
    Je to zajímavé, protože ne vždy se sledovanost těchto pořadů kryje s jejich účinností. Tady je sledovanost asi 8 %, což odborníci považují za obrovský úspěch. Když to porovnám s tím, že jsme s Martinem Dejdarem dělali pořady, které sledovalo 45 % diváků, tak jde o nepatrnou část publika. Je v tom ale rozdíl, tihle lidi jsou ochotní a schopní něco dělat - takže když se vyhlásí žádost, že hledáme tábor pro děti uprchlíků, dojde sto nabídek. Zajímavé je, že když přijdou dopisy, nikdy to není "Petře, miluju tě, pošli foto", ale vždycky chodí dopisy k věci a to si myslím, že je dobře.
 
V čem vidíte největší smysl těchto pořadů?
    Jedním z hlavních záměrů je, aby děti, který na to koukaj a jsou v nějakým průšvihu, postižený po nehodě či nemocný, aby všechno nazabalily a i s tím handikepem něco dokázali, aby neztrácely naději a víru, že se i tak dá žít úplně naplno. Měli jsme v pořadu kluka, kterej byl vozíčkář - horolezec. A to lez skoro jenom převisy. On říkal, že je horolezení pro něj ideální, protože při něm nepotřebuje nohy. Navíc je potřebný sdělit dětem, že pomáhání není něco navíc, ale že jde o něco, co sami potřebujou. Když budou někomu pomáhat, možná to dopadne tak, že z nich jednoho krásnýho dne nebudou vrazi a prostitutky. Musí dostat šanci.
 
Televize je často vnímána jako nepřítel dětských duší. Vy se však v televizi snažíte dětské duše pozvedávat. Jak vy sám vnímáte "fenomén televize"?
    Pravdu mají všichni - může kazit i pomáhat. Vidím na svých dětech, že jde o něco hrozně lákavýho. Pak pro mě dochází docela k tristním situacím, kdy před pořadem "Kouzelná školka", který jde ráno, je upoutávka pořadů na celý den, včetně dokumentárních. A tak se moje děti chvilku koukaj na to, jak se dětem v Africe sekaj ruce. To mi zatrne. Dětem pořady vybírám, ale tohle... Pak je problém s tím, že se v televizi věci prezentují jako vážný a přitom je to lež. Sám si vzpomínám na své problémy se sexem... Pro tvůrce pořadu je totiž vždy zajímavý - když se dva k sobě mají, aby tam někdo třetí vtrhnul. Tak jsem potom, jako malý dítě, získal dojem, že když se dva začnou líbat, bude z toho vždycky průser. Tak jsem tomu uvěřil.
    Pak jsou ale skvělý pořady Sezamová ulice, kde se děti učí tvary a písmenka zábavnou formou. Chtěl bych tuhle práci dělat i nadále, lákaly by mě třeba nějaké pořady pro děti o životním prostředí.
 
Tím, že vystupujete v televizi, jste mediálně známá osobnost. Jako takový jste vhodný objekt k reklamě. Jaký je váš vztah k účinkování v ní?     Kdysi po revoluci mi to přišlo zajímavé, tak jsem jich pár udělal. Dneska je nedělám z jed-noho důvodu. Souvisí to s ochranou životního prostředí a reklamy jsou většinou na věci ne-potřebný, který se prodávaj jen kvůli reklamě.
    Na druhou stranu bych se neodvážil někomu něco vyčítat, protože, mám-li být upřímnej, tak většina mého účinkování v komerčních médiích je zaplacená reklamou.
 
A jste stále oslovován?
    No, to jsem. Jednou se mi stala taková kuriozita. S Martinem Dejdarem jsme se v divadle pohádali o reklamě - jestli jo, nebo ne. Po této debatě jsem šel domů a zavolal mi někdo, že má pro mě nabídku na reklamu. Mělo jít o billboardy na cigarety v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. No já jsem si myslel kdo a co.... Tak jsem řekl: "Jo, ale musíte mi za to dát milion." Ten člověk na druhým konci jako by zatuh a řekl, že se ještě ozve. Pak jsem šel do divadla a ptal jsem se Dejdara, jak dokázal přimět někoho k takové recesi a on na mě vyvaleně koukal, že to on nebyl. Tak jsem pak dva dny žil v hrůze, že někdo zavolá a potvrdí to. To by mě dostal.
    K reklamě mám ještě jednu věc. Nedávno byl zakázán Radou pro reklamu billboard, kde je stažená liška z kůže a vedle žena v kožichu - bylo to namířeno proti používání kožešin. Prý to uráželo lidi. U nás na Žižkově tento plakát přelepili jinou reklamou na cigarety Camel, kde chudák velbloud s hořícími tlapkami a s bolestným výrazem v očích letí z mrakodrapu se sloganem "Nikdy nevyhazuj hořící Camel z okna." A to nikomu nevadí !? Že vlezu do metra a polonahá ženská na mě ukazuje vztyčený ukazovák, který určitě neznamená "Trhni si!", jak je pod tím uvedeno (reklama na pivo Červený drak), tak to taky nevadí.
 
Co si myslíte například o účinkování umělců při politických mítincích?
    Jestli má někdo pocit, že je to dobrý, tak ať to dělá. Já se taky osobně angažuju, pokud jde o solární energii či akce proti Temelínu. To však není politika ale životní prostředí. Politiku já osobně bych nikdy nedělal. U politiků totiž nikdy nevíte, kam se to vyvrbí.
 
V kterých organizacích se angažujete?
    Pracuju v poradním orgánu Greenpeace a pomáhám hlavně mediálně. Podobné je to s Hnutím Duha.
 
Cítíte rozdíl, když za takovou organizaci promluvíte vy, jako známá osoba, než jiní?
    Málokdo měl tolik článků do novin o ochraně zvířat jako minulá Miss Helena Houdová. Je fakt, že když něco napíšu a podepíšu se jako Petr Vacek, herec Studia Ypsilon, tak je větší šance na otištění, než když to pošle Vašek Vašků, mluvčí Greenpeace, kterej je sice skvělej novinář, ale je to jen Vašek Vašků...
 
Díky za rozhovor!

Máte spoustu dobrých farářů M. STOLAŘOVÁ A L. KRATOCHVÍL

Příchozí - Minne Bley

Minne Bley pochází z Karlsruhe u německo - francouzských hranic. Že je Němka, už skoro nepoznáte. Do Čech přišla před sedmi lety, sama se učila česky a na otázku "Jak ses dostala do ČR?" odpověděla s českým humorem: "Autem." Otázku jsme tedy museli poupravit:
 
"Co tě motivovalo k životu u nás?"
    Motiv byl iracionální. Od malička mě přitahovalo všechno, co bylo české. Není to tím, že bych měla české předky. Jen táta měl vztahy na ČVUT, odkud mi v letech 1968-9 poslal nějaké pohledy. Tátova asistentka v roce ´68 z Čech utekla. Jednou s námi prožila Vánoce a já ji měla moc ráda. Dneska si ji moc nepamatuji. Jana se jmenovala... Pak jsem viděla - to mě bylo asi 11 let - Dívku na koštěti. Dodneška jsem to neviděla podruhé, ale mám z toho zafixované některé obrazy a bojím se dívat na to znovu, protože možná budu zklamaná. Moji rodiče nikdy neměli televizi a nemají ji dodnes. Dívat se na filmy pro mě byl vždycky velký svátek. Poprvé jsem tu byla v roce 1983 a znala jediného člověka z divadelního festivalu v Karlsruhe. Rok na to jsem se začala učit česky, ale nemělo to velký efekt. Pak jsem se zamilovala do Čecha...
 
...To je dobrá motivace!
    V tomhle případě nebyla... Potom jsem začala studovat češtinu a ruštinu. Původně jsem chtěla studovat herectví, ale to nevyšlo.
 
Od té doby, co jsi dostudovala, pracuješ pro Rakouský kulturní institut?
    Ne. Pět let jsem dělala kulturní rubriku v Prager Zeitung. Teď sice sedím v Rakouském kulturním institutu, ale děláme produkci pro Dny evropského filmu. Jinak chci hlavně překládat. Na volné noze.
 
Jak je možné, že tě přitahuje všechno české, čeština. Umíš to vysvětlit?
    Vůbec neumím. Byla jsem malá, když mě to zaujalo. Pak mě okouzlilo divadlo a humor. Inscenace Kandida, kde bylo minimum rekvizit a přesto to bylo kvalitně udělané. V tom mně české divadlo vyhovuje. Ta divadelní tradice je tak hluboká, široká a všude. Je to hravé. Německé divadlo je strašně těžkopádné, kostrbaté, soustředěné na slovo. Moderní je exhibicionistické, neumí se hýbat.
 
Ale určitě ses musela taky v něčem zklamat.
    To se ví, že ano. Z nevzdělanosti jsem netušila, že mezi Čechy a Němci byly a občas ještě jsou takové národností problémy. Osobně jsem se nesetkala s nějakým projevem nevraživosti nebo nenávisti. Možná je to tím, že mluvím česky. Stává se mi, že třeba někdo říká: "Zase tohle, vždyť je to německý!" a mluví se mnou jako s Češkou. Nadává přitom na Němce. Co mě vadí, že hodně Čechů ani nemá zájem o něco jiného. Stačí jim být doma v teple a mít se dobře.
 
To bude hodně jazykem. Že neumíme jiný. Mladá generace už se domluví, ale ti starší?
    Já myslím, že hodně Čechů umí cizí jazyk. A jestli umí, tak většinou velice dobře.
 
Ale dohánějí ho za posledních 10 let. Před tím uměli jenom rusky.
    Jak jsi mluvila o uzavřenosti - je zajímavé, že k tomhle závěru dojde většina cizinců.
    Hodně cizinců , kteří tu pracovali třeba 2-3 roky pro firmu, vůbec nenavázali přátelské kontakty s Čechy. Kdo je nesmělý a plachý, už si tolik netroufne, pokud nenarazí u druhé strany na otevřenost.
 
Není to spíš mindrák z toho, že jsme takový malý národ?
    Belgičané a Dánové jsou taky malé národy.
 
Co tedy Čechům chybí?
    Otevřenost a trocha zvědavosti. Co zase nechybí, je ta holubičí povaha, jak se říká, a v tom vidím také něco pozitivního. Nebránit se vůči agresorům. Někdo v tom vidí bláznovství, já moudrost a lidskost.
 
Nějaký čas jsi byla kurátorkou německého sboru ČCE. Jak je velký?
    Zapsaných nás je asi 30, do kostela chodí tak 15-20 lidí ze sboru, občas i skupiny turistů. Ti lidé jsou tu většinou na tři až pět let, potom se vrátí do Německa a už se třeba neukážou. Od roku 1993 jsme součástí ČCE. Máme své bohoslužby v němčině, od dubna loňského roku novou farářku, ve sboru rodiny s dětmi, věkový průměr je kolem 35 let. Jedna stará paní tu žije od konce války. Sestava je momentálně docela stabilní, několik žen se vdalo do Čech. To je dobře, aspoň hned neutečou.
 
Shodnete se ve sboru?
Shodneme. Musíme. Jsou třeba lidi ve sboru, kteří se moc nezajímají o vztahy s ČCE, ačkoli jsou její součástí. Je to také tím, že neumějí jazyk. Škoda, protože si myslím, že se máme od ČCE co učit. Zažila jsem zde prakticky samé dobré kazatele. Často lepší než v Německu.
 
To by ale chtělo, aby kázání od Čechů byla v němčině. Jsou toho naši kazatelé schopni?
    Hodně farářů je schopno kázat německy. Nebo by se to dalo před bohoslužbami přeložit, myslím, že to není problém.
 
Je procento věřících v Německu větší než u nás?
    Přesně to nevím, ale hodně lidí teď z církve odchází. Nesouhlasí s tím, co jim církev předkládá. A to je svým způsobem dobře, protože to možná povede ke změně a obnově. Podle toho, jak jsem to zažila, hodně kazatelů v Německu jsou pohodlní lidé, mají se dobře a přijde mi, že o duchovní věci se občas už moc nestarají. Jsou to úředníci. Štve mě, když slyším: Proč nejdeš ke konfirmaci? Dostaneš dárky! Každý si musí rozmyslet sám, jestli a proč to chce. Potom jsou lidé, kteří mají vlastní cestu, snaží se strhnout s sebou ty ostatní a většinou končí u charizmatiků. Zbytek se má dobře, pohodlně žije a okolí ho moc nezajímá.
 
Myslíš, že to hrozí i naší církvi?
    Snad ne. Máte spoustu dobrých farářů a kazatelů, v mládeži jsem se setkala se samými dobrými lidmi. Líbí se mi ta pokora, zacházení s textem a náročná kázání. Já sama pocházím ze sboru, kde bylo hodně lidí, měli se materiálně dobře, byli vzdělaní a tolerantní. Sbor měl dobrého faráře. Ale samozřejmě tam byly i problémy, hlavně s mezilidskými vztahy. S těmi mají Němci vůbec pořád problémy. Na jedné straně jsou tam lidé obětaví, na druhé nudní. Radši určitě dají na dobročinné účely, než aby jeli sami něco dělat, chybí jim empatie. Samozřejmě ne všem. Mají tendenci druhému něco vnutit, místo aby nejdřív poslouchali.
 
Vždycky záleží na lidech. Před touto milou Němkou s uzavřeností dlouho nevydržíte.

    Román Víktora Fischla Hovory s jabloní oslovuje člověka v několika rovinách, vztahuje se k několika oblastem lidského prožívání. Obsahem vyprávění je vcelku obyčejný příběh venkovského truhláře, jeh vztahu s manželkou Olinou, synem Jakubem, vnoučaty, milenkami, sousedy. "Obyčejný" příběh - ovšem v tom tkví také Fischlovo umění: v tom zdánlivě "obyčejném" vystihnout to neopakovatelné, jedinečné a vložit do toho svá životní vyznání. Pokusím se alespoň načrtnout některé roviny románu, které mě nejvíce oslovují.
    Vztah. To stěžejní, co v životě máme, čím žijeme, o co se chvějeme, co opatrujeme a co taky paradoxně nejčastěji kazíme. Někdy děláme chyby vědomě, někdy nevědomě a ptáme se proč a jak je napravit, jak být druhému skutečně blízko, rozumět mu. Ve vztahu k manželce Olině se promítá jejich střídavé prožívání štěstí i strádání, duševního i tělesného, odvracení i nejtěsnější blízkost, porozumění i neschopnost vyjevit si svoje skryté city. Ve vztahu k synovi a vnoučatům sledujeme naděje i očekávání, zájem o jejich životní cesty. Vidíme, jak se láska může větvit a množit, je-li dobře živena, tak jako se větví koruna stromu, který je také ústředním motivem románu. V milostných vztazích truhláře k jiným ženám cítíme tělesnou vášeň a touhu po blízkosti a zároveň lítost nad vlastní neschopností být nablízku tomu, kdo je mi nejdražší, lítost z náhražky toho pravého vztahu. Fischl dokáže překvapovat svým citem pro druhého člověka, citem pro setkání, laskavým náhledem na rozmary lidského počínání.
    Rozhovor. To, co nás obohacuje i zraňuje, čím získáváme i vydáváme část sebe, abychom tím druhotně mohli získat další rozměr náhledu na sebe samé, druhé lidi, události atd. Truhlář žije v rozhovoru s jabloní po celý život. Ač sám málomluvný, jí říká vše, potřebuje se svěřit, poradit, potřebuje, aby mu někdo naslouchal, někdy je mu odpovědí pouhé mlčení, někdy se mu dostává rozhřešení. Komunikace je naše základní lidská potřeba. Ale naše vztahy a komunikační schopnosti mohou mít své meze, leccos neumíme říct, bojíme se nepochopení, často neumíme dost naslouchat a vyslyšet, mnohé si říct nestačíme. Člověku tak často nezbývá, než mluvit sám se sebou či s tím, kdo už zemřel. Je důležité se ptát, i když člověk tuší, že se mu nedostane žádné jasné odpovědi. Můžeme zakusit i to, jak může člověka trápit a po celý život ovlivňovat neschopnost promlouvat s těmi nejbližšími o podstatných, byť někdy bolestných věcech.
    Vztah k přírodě, místu. V románu, stejně tak jako v dalších Fischlových románech, cítíme úzkou vazbu na přírodu, jak k nám příroda a její koloběh může promlouvat svým moudrým uspořádáním věcí, posilovat nás a osvěžovat, pokud jsme ochotni respektovat její zákonitosti. Místo zase může dosvědčovat nějakou událost, vyprávět příběh. Hřbitov je pro hlavního hrdinu po smrti jeho ženy místem velmi důležitým. Tam chodí naslouchat, vypovídat se, věci promyslet.
    Stáří a loučení. Jeden z Fischlových románů nese název Loučení s Jeruzalémem a jeho hlavní hrdina ve stáří prochází všechna místa, která mu kdy byla drahá, nějak pro něj významná. I v našem románu se tento motiv objevuje, když se truhlář ve svém vysokém věku pokouší přeříkat si znovu svůj život, prožité vztahy a události, věci řečené i nikdy nevyslovené, své viny i pochybnosti, a kdy hledá smíření se sebou samým i s blízkými okolo něj - žijícími i zemřelými.
    Hovory s jabloní jsou, tak jako jiné Fischlovy romány, plné poetičnosti, byť vypráví reálný příběh; mnohé - řečeno krásným jazykem - zůstává jakoby skryto, ne zcela vysloveno a jemně to působí na cit i mysl čtenáře; skutečně působivě se zabývá základními otázkami lidského života. Nezbývá mi, než knihy Viktora Fischla vřele doporučit zájmu čtenářů.
 
    Knihy Viktora Fischla u nás začaly vycházet až po revoluci, i když např. jeden z jeho nejznámějších románů Píseň o lítosti zvítězil už v roce 1948 v soutěži Evropského literárního klubu, u nás však již nesměl být vydán. (Zfilmovaný román Píseň o lítosti uvedla před nedávnem Česká televize.) Viktor Fischl, žijící dnes v Izraeli a známý také pod hebrejským jménem Avigdor Dagan, je český rodák. Během 2. světové války pracoval ve Velké Británii na ministerstvu zahraničních věcí české exilové vlády, byl také blízkým spolupracovníkem Jana Masaryka (viz Hovory s Janem Masarykem). Po únoru 1948 emigroval do Izraele a zastupoval tuto svoji novou zemi v diplomatických službách v několika zemích. Fischl píše své knihy v češtině a jeho jazyk a vyjadřování jsou nádhernou procházkou po tajích naší řeči. Z dalších knih jmenujme alespoň Kuropění, Dvorní šašci, Hrací hodiny, Setkání (Hovory s jabloní vyšly v nakladatelství Hynek 1999.)

    Ve dnech 7. - 9. dubna 2000 proběhlo již sedmé setkání mládeží našich úředně rozdělených států. Koná se každoročně, střídavě na jedné a druhé straně hranic. Tentokrát se v Hodoníně v průběhu celého setkání s názvem O hrobu Josefa z Arimatie objevilo přibližně 110 lidí. Většina zúčastněných byla z Moravy, ponejvíce pak z východomoravského seniorátu.
    Nuž tedy, jaký vlastně byl průběh našeho společného setkání? Nebudete daleko od pravdy, když si ho představíte jako docela obyčejné seniorátní dny mládeže. Jediný rozdíl je v tom, že jak účastníci, tak přednášející jsou posbíráni z Česka i Slovenska. Proto je to i zajímavá možnost trochu nahlédnout, jak to s vírou a vším kolem vidí evangelíci za kopcem.
    Jestli jste ještě nikdy nezažili úvodní pobožnost se sirkami, tak my ano. Sestra farářka Eva Zelenáková nám právě s jejich pomocí vysvětlovala, jak je nutné opřít se o Boha jako o toho, který se za žádných okolností nezlomí jako sirka.
    V pátek večer nás ještě v hodonínském kině čekal film s názvem Jeden rok, který byl natáčen právě takovou dobu na Horňácku a zachycoval lidi, kteří v tomto století prožili všechny režimy, od Rakousko-Uherska až do doby tzv. naší demokracie. Ve filmu bylo velice dobře patrno, jak jejich hlavním společným rysem byla pravá zbožnost a víra v Pána Boha, která jim pomáhala překonávat všechny nesnáze všech dob, kterými prošli. Poté byla beseda s autorem a zároveň režisérem filmu Břetislavem Rychlíkem.
    V sobotním dopoledni nás čekaly hned dvě přednášky. První měl bratr farář Martin Horák na téma "Ježíš v mém hrobě". Na osobě Josefa z Arimatie se nám snažil přiblížit jeho vztah k Pánu Ježíši. Hlavní myšlenka, která Josefovi vyvstala na mysli, jakmile Ježíše pohřbil - můj hrob je obsazený - může platit i pro nás: náš hrob do zatracení je obsazený.
    Ve druhé přednášce s názvem "Já v hrobě Ježíšově" se bratr farář Ľudovít Hroboň zaměřil na to, co pro nás znamená, že náš hrob je obsazený. Jako křesťané můžeme mít odvahu k životu v tomto světě, protože náš Pán smrt překonal. Mluvilo se nemálo taky o křtu a jeho významu pro člověka, a to potom i v diskusních skupinkách.
    Aby těch hrobů nebylo příliš, odpoledne jsme se odhodlali k mnohým sportům a po panelové diskusi byli na večerní program pozváni dva muzikanti ze souboru Hradišťan, pan Pavlica a pan Fojta, kteří na nás působili v oblasti folkové duchovní hudby.
    V neděli byly bohoslužby s večeří Páně a potom jsme jako již tradičně utvořili kruh před kostelem a společným zpěvem písní se loučili.
    Doufám, že se opět příští rok společně sejdeme u našich slovenských sester a bratří, a to, dá-li Pán, s určitou pravděpodobností v Modre.

 
pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!