Znesvěcení

Matouš 15, 11.19

 JOEL RUML

Ne co vchází do úst, znesvěcuje člověka, ale co z úst vychází, to člověka znesvěcuje... Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.
 
    Ježíš byl ve svém přístupu k životu daleko svobodnější, otevřenější než mnohé lidské autority kterékoli doby. V tom byla a je jeho jedinečnost. Nám se zdá, že potřebujeme více dalších předpisů, norem a jejich přesnějších výkladů. Prý aby nám zhodnocovaly život. Čím více předpisů, tím však méně svobody. Kristus v duchovním společenství se svým nebeským Otcem stačil na spoutanost a nesvobodu lidského života; a tvrdím, že pořád stačí. Jeho hlas svobody slyším také u uvedeného tématu. Co vlastně zbavuje člověka jeho svatosti, čistoty, co jej znesvěcuje? Nepopírá se, že člověk může dojít čistoty, může být čistý, svatý, ale připouští se, že lze o to přijít.
    Ježíš shrnul před svými posluchači popis toho, co se děje s potravou - vchází ústy, projde tělem, tělo z ní vše užitečné a žádoucí vstřebá a neužitečné a škodlivé jednoduše z těla odchází. Do určité míry existuje způsob, jak se automaticky tělo zbaví škodlivin a nenechá je v sobě působit. V očích sou-časných poznatků je to zkratkovité sdělení, ale v zásadě proti tomu nelze vznést přílišné námitky. Ve věci stravy jako každodenního rituálu je naše tělo zařízeno dobře. Ježíšovi šlo více o lidskou duši; té sice neublíží to, co je na talíři, ale znesvěcení bytosti souvisí právě s ní.
    Stravou lidské duše je všechno, co člověk vnímá. Může to být četba, učení se, rozhovor s druhými, přijímání nových věcí, koncert, film apod. Co vidíme, co slyšíme, to je strava pro duši. Vstupuje do člověka, naplňuje duši, plní srdce. Vstupuje i to, pro co jsme se nerozhodli, a často i to, co nechceme. A co s tím dál? Dál neexistuje nějaký přirozený pochod, co se škodlivinami, aby se jich srdce samo zbavilo. Uloží-li se v srdci ušlechtilý podnět, celá osobnost člověka jakoby rozkvete. Usadí-li se v člověku škodlivá myšlenka, neléčená křivda a nevyznaný hřích, srdce začne tvrdnout, v očích se to usadí a z úst jdou jedovaté a zlé sliny. A je po svatosti, dojem z člověka se rychle rozplyne, dobré před-poklady tak vzaly za své. Zdá se, že ústa jako kloaka srdce dobře poslouží, když pomohou, aby se srdci ulevilo od přemíry škodlivin. Přesto při této službě více pobourají, zničí, než vybudují.
    Tím jsme v bodě, v němž jde právě o čistotu a svatost člověka. Ve srovnání pochodů těla a srdce byla duše na tom jen chvíli hůře než dokonale fungující tělo. Jen do okamžiku, kdy právě na ni Stvořitel zavolal, kdy k ní přišel se svými podněty. A nepřestal s tím a zesílil to v díle svého Syna, Ježíše Krista. O něm si mnozí mysleli, že on je nejlepší lékař tělesných neduhů. Ježíš o tom nepolemizoval, mnohými svými výroky však prozradil, že přišel pomoci, do jisté míry znevýhodněným, duším, aby dokázaly dobře zvládat a nést tu spoustu všelijakých podnětů, stravu, která třeba přichází, aniž by byla žádána a stejně se dere dovnitř. Kristus přišel a každý, kdo si slabost i potřebu své bytosti uvědomil, k němu vztáhl ruku. On pak sice nechal člověka žít ve světě, nebránil mu v kontaktu se zlem, nemocí i smrtí a všemi možnými projevy zlé moci. Nechal nás v tom s tím, že s mocí Ducha svatého máme na to, rozpoznávat, co je znesvěcující, a to ještě dříve, než to propukne. Nechal nás v tom a přidal nám způsoby, jak to znesvěcující připravit o vliv nad sebou. Způsoby jsou dostatečně známé, např. v odpuštění, v pokoře, v rozpoznávání nástrah a léček, v možnosti bránit hněvivosti, aby přešla do nového dne. Ty způsoby fungují a očišťují srdce, oko. A ústy pak vychází to, co člověka ještě přizdobí, dobré předpoklady o něm po-zdvihne a vůbec to prospěje a neuškodí.

Autor je farářem v Olomouci

Považujete za důležité vyjádřit svůj postoj institučně? (členstvím v církvi, politické straně ap.)

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Ano.	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Jsem rád, že patřím do církve, že mám někde svůj domov. Slovo instituční se mi však nelíbí.
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let Váhám. Nebude-li mi instituce sama cílem, může mi poskytnout užitečnou platformu pro bohatší uskutečnění kupř. nějakých Bohu libých idejí. Snadno však mým cílem být může; a stanu se parazitem nebo hochštaplerem - v církvi, v politické straně apod. Proto: váhám.	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let V této době ano, protože chce-li být člověk nějak platný, působit v něčem, tak je důležité dát najevo, za čím člověk stojí a kdo stojí za ním. Jinak jsem raději nezávislá, ale doba si to vyžadovala.
Iva Pellarová Romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let Jak kdy. To souvisí s pocitem identity s tou danou institucí. Já cítím pocit identity k hned dvěma církvím najednou. V jedné jsem vyrostla, v druhé jsem našla místo pro sebe a své děti. Jediným záchvěvem patření k politické straně je mé členství v Romské občanské straně a to je proto, že jsem chtěla náležet k nemilovaným, slabým a zavrhovaným.	Jiří Schneider Diplomat 36 let   Ano. Podle okolností, členstvím, nebo naopak nečlenstvím.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let Ne.	Lucie Vopálenská Redaktorka Rádia SE Moderátorka ČT 28 let NEPOVAŽUJI. Vědomí ani svědomí mě v současné době k ničemu podobnému netlačí. Necítím, že bych někam, k nějaké instituci patřila a ani patřit nechci. Vyjádřit svůj postoj mohu i jinak. Ale nezávidím těm, kteří za nejrůznější instituce mluví, myslí, veřejně vystupují, pojí se s tím velká odpovědnost a někdo to zkrátka dělat musí.
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Ano, ale diferencovaně. Žijeme přece v "mase". Vyjádření postoje by mělo ukázat opravdu na postoj a ne na nositele. Přílišným individualismem a až křečovitou nezávislostí asi odpovídáme na tlak konformity před deseti lety.	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let   Já osobně ne, ale vypadá to, že centrálně řízený svět si toho žádá, neboť jedná z pozice moci a jen s organizacemi - s běžným člověkem se nebaví... Viz nedávno deklarované pohrdání "ulicí", "ženskou od plotny" apod. Čímž mělo být vyjádřeno zřejmě samé dno člověčenství...
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let Církevní instituce jsou v naší časnosti nevyhnutelné, ale jen jako pomocný prostředek. Zásadní důležitost má ovšem jedině "Církev obecná", ta z vyznání víry, a to je něco jiného.	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Ne.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Manželství rodičů
	PETR GALLUS

"Vědomě i nevědomě"     Možná se podivíte, proč cpeme manželství rodičů do seriálu o partnerských vztazích. Ovšem ať chceme nebo ne, tak jsme v tomto prostředí jednou vyrostli a nějak se to na nás - vědomě i nevědomě - podepsalo, řadu věcí jsme přejali, počítaje v to i nějaké ty genetické sklony.     Na rodiče se v průběhu svého života díváme různě: nejdřív jsou pro nás tatínek a maminka jasné vzory, to nejlepší, co okolo sebe máme, jsou to jasné vůdčí postavy našeho dětství. Někde však takový nekritický pohled přetrvá i do pozdější doby a pak se z toho nezřídka stává až nezdravá závislost na vlastních rodičích.     Někdy okolo puberty pak přichází vlna vzdoru a kritiky, takže leckdy převládá názor, že "matka je kráva a fotr je vůl", že rodiče žijou hrozně, jsou trapní, vedou naprosto stereotypní život, jsou kostnatí, neuvolní se, furt pracujou, lžou si, hádají se, nedokážou si ustoupit - jsou prostě úplně nemožní. Taková situace se však vyskytnout skutečně může, nemusí to být jen zkreslená představa puberťáka. Jak to v takovém případě chodí, si přečtěte v dalším článku.     Většinou se ale pohybujeme někde mezi, něco je pro nás na našich rodičích vzorem, něco naprosto odmítáme. Je zajímavé, že anketa vyšla opačně - děti vidí své rodiče buď naprosto výborně, nebo zase úplně katastrofálně.     Co to ale znamená pro mě v momentě, kdy já budu navazovat nějaký vztah a kdy budu já rodičem? To se projeví postupně, jednak na mém chování k partnerovi, jednak časem na chování k dětem. Pak člověk začne s podivem poznávat, že se svým rodičům podobá víc, než by chtěl. Když je člověk malý, nechápe, jak se táta s mámou můžou hádat. Pak najednou začne sám křičet na manželku, na děti - a pak třeba může být i vděčný za to, že si pamatuje, že se rodiče usmířili.     Jak teda na to? Je třeba si dávat pozor na určité věci, které se mi doma nelíbily, ke kterým mám sklony, popřípadě ke kterým měli sklony rodiče. Ovšem vzhledem k tomu, že se toho, co si ze vztahu svých rodičů odnáším do vlastního života, nikdy nezbavím úplně, můžu doufat, že se najde někdo, kdo mě bude mít rád i s tím, co si s sebou nesu, nebo že mně případně nejrůznější vlivy zvenčí (kamarádi, škola, zájmy) pomůžou přesměrovat mé špatné sklony někam jinam.   Anketa: Manželství mých rodičů Respondenti: muži i ženy ve věku 14-22 let. 1. s oběma rodiči žije 74 % dotázaných 2. Jakou známku byste dali manželství svých rodičů? 1 (47%) 2 (21%) 3 (0%) 4 (11%) 5 (21%) Je tedy tendence vidět manželství svých rodičů buď dobře nebo špatně. Průměrnou známkou je 2,4.     3. Co se na vztahu rodičů líbí? -nic -že se vůbec dokážou na něčem shodnout -mají se rádi -věrnost -tolerance -že jsou spolu tak dlouho -umí si odpustit   4. Co se na vztahu rodičů nelíbí? -hádky (často kvůli hloupostem) -všechno -otec -zatahují mě do svých problémů -že se po rozvodu k sobě chovají jako k cizímu -že se museli brát -velký věkový rozdíl -stereotypní život   5. Věc, která na vztahu rodičů vadí nejvíc: -totální ignorance -alkoholismus otce -otcovo chování -hádky -tráví hodně času v práci -rozpory ve výchově -málo času pro děti   6. Věc, která se na vztahu rodičů líbí nejvíc: -no comment -matčina sebevláda -důvěra -schopnost vzájemné pomoci za jakoukoli cenu -mají se rádi čím dál tím víc -nikdy by se nerozešli -umí se usmířit -porozumění dětem -vytrvalost -dělají všechno spolu   7. Chtěl/a by sis také jednou někoho vzít? Proč? -zatím ne -abych měla někoho, kdo mě má rád -ano, jen tak -samozřejmě, protože láska dvou lidí je to nejkrásnější -nechci být sám/a a chci mít na koho se spolehnout -kvůli vytvoření domova a pocitu bezpečí pro své děti -chci mít hodně dětí/rodinu a moci je vychovávat podle svého -nevím   8. Jaký má manželství dnes smysl? -nevím, nepřemýšlím o tom -pro každého různý -vzájemná podpora -stejný jako kdykoli dřív -vyjadřuje hluboký vztah dvou lidí -nezáleží na papíru, možná je lepší žít na hromádce, pak není tolik rozvodů -formuje skrze výchovu dětí společnost -aby se nešířily pohlavní nemoci -jak to mám vědět? -mít rodinu je hezká věc -určitě ne finanční -přispívá na psychiku člověka -zázemí, dává jistotu dvěma lidem, kteří se mají rádi

Nebo učiněni jsme divadlo tomuto světu i andělům i lidem   1.Korintským 4,9b     KDYŽ TO DOMA SKŘÍPE     Řekněme si hned na úvod, co je v téhle oblasti vlastně normální: snad se shodneme na tom, že normální je rodina s dvěma rodiči - manžely, kteří mezi sebou mají zdravý a láskyplný vztah. Je to dosti obecné a chtělo by to vysvětlit blíže, ale pro naši potřebu to stačí. Problémem totiž dnes je, že se tento normál přesouvá úplně někam jinam, k rodinám rozpadlým, neharmonickým, polovičním, kde vládne dusná atmosféra, kde se ztratila pohoda, takže mnozí dospívající se odsud snaží spíše vypadnout, než že by doma hledali pevné zázemí.     Přesto musíme trvat na jednom: normální je úplná rodina, kde to mezi jejími členy více nebo méně klape. Z toho nelze slevit, jinak se nám společenský život rozpadne. Nechme teď ovšem fungující rodiny stranou a podívejme se tam, kde to mezi rodiči skřípe.   Křik a hádky:     Celkem typická situace, řeknete si. Táta s mámou se zase hádají. Jeden na druhého křičí, bouchají do stolu či dveřmi, je lepší jim jít z očí. Podstatnou otázkou je, jak celý konflikt skončí. Uvidí pak děti své rodiče usmířené, dokáže táta vzít mámu zase za ruku, omluví se navzájem a i dětem, nebo se každý zavře do jiného pokoje a do rána spolu nepromluví ani slovo? Pokud se dokáží usmířit, dostane se vše zase do normálu, ovšem častý je i opak. Pak se hádky opakují a snad jsou i častější. Jak se na to asi může tvářit dítě? Menší dítě se rozbrečí, protože dostane strach, dospívající dítě se buď zavře u sebe v pokoji, nebo se bude snažit vypadnout z domu. Ovšem rodinná situace se na něm podepíše často hlouběji, což se ukáže až za nějaký čas.   Alkohol:     Je-li jeden z rodičů alkoholik, začíná se v rodině drama. Hned na začátek je nutno po-znamenat, že s alkoholikem se nedá žít. Takový člověk se musí léčit, rodina sama nic nezmů že. Opilý člověk má tendenci vyvolávat hádky a rozbroje, nechápe, proč se od něj ostatní odvrací a oheň je na střeše. K tomu může přistoupit i agresivita, křik. Receptem rozhodně není snaha takového člověka uklidnit slovy, snažit se ho argumentativně přesvědčit, pustit se s ním do rozhovoru. Důsledný recept vlastně neexistuje. Jediným dočasným řešením je vůbec se s ním nepouštět do kontaktu, a tím ho donutit, aby šel nejlépe spát. Tady ale znovu narůstá odcizení, jeden člen z rodiny je izolovaný, i když jaksi právem. Dříve či později, pokud nedojde k léčení, dochází k rozpadu rodiny.   Kouření:     Taková ptákovina, vždyť já si dám taky cigáro! řekne si mnohý mládežník. Jenže i to kouření může být problém. Kouřící rodiče dělají z dětí pasivní kuřáky, což samozřejmě neprospívá ani jednomu, ani druhému. Možná už dnes ani nepociťujeme, že je to něco, čeho bychom se měli vyvarovat, když se dítě naučí kouřit po vzoru svých rodičů. I kouření se však může stát předmětem hádek a sporů, zvláště když vášnivým kuřákem je jen jeden z rodičů, natož když je některé z dětí alergik, a dnes je to 40 % všech dětí.   Třetí člověk ve hře:     Nijak neprospívá, když si jeden z rodičů najde nějakou známost. Svůj čas a lásku pak dělí mezi rodinou a svou známostí, většinou to musí dělat tajně, vzniká podrážděnost na všech stranách. Děti mají pocit, že jim jeden z rodičů uniká, že už o ně nemá zájem. Je rozhodující, co bude silnější, zda pouto k rodině nebo k onomu třetímu. Nezřídka je to počátek rozvodu.   Kariéra:     V tomto případě před sebou máme rodiče workoholika, který nemá čas na rodinu, protože se věnuje svému zaměstnání. Na výchovu dětí pak zbývá jen jeden z rodičů, který musí zastat téměř role obou dvou. Dítě má pak pocit, že jednoho z rodičů ztrácí.   Neúplná rodina:     A takhle to pak nezřídka končí: dítě žije jen s jedním rodičem, ať už v důsledku "pouhého" rozchodu nebo rozvodu, což má obojí ovšem prakticky stejný dopad. V rodině chybí jedna polovina autority, jeden pól, vztah k druhému rodiči upadá, ztrácí na intenzitě, dítě si k druhému rodiči v nejlepším případě "odskakuje".       A snad existuje i vícero žhavých situací, které nabourávají harmonický rodinný život.   Ale co na to já jako dítě?     Mám tady několik možností, jak se s takovými problémy doma sám pro sebe vypořádat. Vzhledem k tomu, že jsem jakožto dítě velmi silným poutem mezi rodiči, můžu se pokusit pomoci a snažit se oba rodiče usmířit. Na to je ovšem potřeba značný nadhled a především dost silnou psychiku, protože rodiče v konfliktu na slova svého dítěte zrovna moc nedají. Pak je pro mě o to těžší se vypořádat s vlastním neúspěchem. Často se pak dostavuje pocit naprosté bezmocnosti, když vidím rozhádané nebo jinak "postižené" rodiče a nemůžu s tím nic udělat. To už chce silnou osobnost, abych opakovaně vydržel.       Jednodušší je se někam zašít, tedy nejlépe odejít ven a být doma co nejméně. Doma to vře, tak co bych tam dělal, půjdu někam, kde je lepší atmosféra. Ale kam? Jako první se nabízí nejrůznější kamarádi a party, které ovšem nebývají vždy tím pravým, a jiné pochybné známosti. Pozitivním momentem však může být, že také stoupá touha najít si někoho svého, někoho, koho bych měl v takové chvíli jen pro sebe, prostě přítele nebo přítelkyni, někoho, kdo by mi byl blíž než vlastní rodiče, s kým bych mohl navázat pevný citový vztah.     Jsem-li toho ovšem schopen. Jsou totiž dva základní modely (které se dají samozřejmě kombinovat), jak se s manželstvím svých rodičů (ať už harmonickým nebo narušeným) vyrovnávat. Vztah rodičů se na mně vždycky nějak podepíše, něco přejmu a zapíše se mi to do podvědomí jako model, který budu ve svém životě také uplatňovat. S jinými věcmi se budu vyrovnávat kriticky a budu se je snažit dělat buď lépe nebo vůbec, budu se tedy snažit o pravý opak. A teď už záleží na tom, jak se k čemu postavím, co od rodičů přejmu a co rozhodně odmítnu. Záleží ovšem taky na tom, jestli jsem kluk nebo holka a jak moc jsem dominantní osobnost.     Ukažme si to na několika příkladech: Když vidím, jak se mým rodičům rozpadá manželství pod rukama, můžu se s tím vyrovnat buď tak, že dojdu k závěru, že manželství tudíž nestojí za nic, je to jen papír, a proto nemá smysl nějaké manželství uzavírat, nebo mi to naopak dodá sílu naplnit ve svém životě svou představu o manželství včetně toho, co mi ve vztahu mých rodičů chybělo. To, že se musím vyrovnat s narušeným vztahem mých rodičů, tak velmi konkrétně formuje moje vlastní názory na smysl a podobu manželství.     Jiným příkladem je schopnost navázat vztah a úzce to souvisí s předchozím. Tím, že vidím neharmonický vztah, mohu dojít k závěru, že je lepší na nikoho se trvale nevázat, takže radši budu jen tak přelétat od jednoho člověka k druhému a neustále si budu nechávat otevřená zadní vrátka pro případ, že by něco přestalo klapat. Nebo právě v důsledku toho, že doma vidím nenaplněný vztah, se budu sám pro sebe tento vztah snažit naplnit. Pokusím se najít si člověka, kterému bych mohl dát všechno, čeho jsem schopen, tedy i to, co rodiče nedokázali dát mně ani sobě navzájem, co mi doposud ve vztazích kolem mě chybělo.     Při tom všem je však třeba upozornit na nebezpečí, kterým je kopírování způsobu jednání rodičů. Vzhledem k tomu, že se v narušeném manželství doma setkávám neustále s jistými způsoby jednání, stávají se pro mě normálními, zapisují se mi do podvědomí, aniž to vím. Pak se může stát, že v kritičtější situaci sám začnu zvyšovat hlas, křičet, začnu být agresivní.       Pěkný přehled rodinných nešvarů, že? Ale připomínám znovu, že normálem je harmonické manželství. A pokud se rodičům některých z nás tento normální stav nepodařilo uskutečnit, stojí to před námi jako velký úkol do budoucnosti.     Nerada vzpomínám     Velmi nerada vzpomínám na určité chvíle, momenty a zážitky z mého dětství, a to hlavně kvůli mému tátovi, který propadl alkoholu. Byly jsme doma tři děti, které si chtěly večer hrát nebo spát, ale místo toho jsme poslouchaly nekonečné hádky a křik našich rodičů, způsobené samozřejmě tátovým pitím. Snažily jsme se je přemlouvat, aby nekřičeli, prosit a dokonce i usmiřovat, ale nic nepomohlo. Z nás dětí se stali tři "spiklenci", kteří drželi spolu a stále hledali cestu ke zlepšení situace. Ta ale vůbec nepřicházela, právě naopak a toto manželství nemohlo skončit jinak než rozvodem..     Často jsem si říkávala, že i já jednou budu taková maminka, ale že bych se rozvést nikdy nechtěla. I když teď vím, že to bylo jediné možné východisko z těch všech hrůz a nepokojů u nás doma. Táta se šel léčit a odstěhoval se, vyléčil se a spokojeně si "žije dál". My to tak jednoznačně ale říct nemůžeme. Sice už je doma klid, ale pocit neúplné rodiny a narušené nervy zůstávají i nadále.     Jednou bych se chtěla taky vdát a mít manžela, i přesto, že vím, jak manželství může dopadnout. Ale pevně věřím, že se nebude podobat tomu mých rodičů, protože bych si nikdy nevzala člověka jakkoli závislého a svým dětem bych ráda poskytla klidné a bezpečné zázemí.     Také pozoruju, že ještě dnes na sebe často doma vyletíme nebo křičíme, což má určitě kořeny v prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Ale zase na druhou stranu, než vypiju sklenku nějakého alkoholu, tak si to pořádně rozmyslím a vím, že se ze mě nikdy nestane pijan, protože mám pořád na paměti tátu jako odstrašující případ. Jedním (a už asi posledním) kladným bodem bylo také to, že jsme jako sourozenci drželi při sobě. Velmi nás to sblížilo, snažili jsme si navzájem pomáhat a společně se obrnit proti tomu peklu, co jsme doma prožívali.     Je mi moc líto, že si nemůžu vybavit jediný moment, kdy by táta objal mámu, nebo kdy by se šli společně ruku v ruce projít, ale o to víc se těším na své manželství, doufajíc, že se mi povede pravý opak.

 
 
  1951 - 1960

divné století

 ONDŘEJ MACEK

Vážení přátelé!
 
    Velice si vážím Vaší nabídky, abych také já přispěla svou skromnou vzpomínkou do podivné rubriky v časopisu Bratrstvo.
    Upřímně - není zas tak o co stát. V mém příběhu se mísí vykořisťování žen (fen), trápení a odvěká lidská (psí) touha po dobytí vesmíru.
    Narodila jsem se na širé ruské pláni v roce, kdy Čína obsadila Tibet. Zatímco moje maminka a snad i neznámý otec (náš Ivánek vždy tvrdil, že to byl vlčák z druhého konce vesnice) vyli vždy o úplňku na Měsíc, vytvořil mezinárodní tým astronomů mapu Mléčné dráhy.
    Když mi byl rok, nastoupila na britský trůn Alžběta II., která je vzdáleně příbuzná s naším posledním báťuškou carem. A když jsem bezstarostně proháněla slepice u nás na dvoře, vyzkoušely Spojené státy úspěšně vodíkovou bombu. I slepice ztratily svou bezstarostnost. Emil Zátopek potom ještě vyhrál tři zlaté medaile na XV. OH v Helsinkách.
    V roce 1953 celá Rus potemněla. Pátého března zemřel Josif Vissarionovič Džugašvilli - Stalin. Bylo mu 73 let a z jeho rozkazu zemřely milióny lidí. Provedl druhou bolševickou revoluci, kolektivizaci, industrializaci, zavedl masový teror a koncentrační tábory. I psi se jej báli a psi se bojí zlých lidí.
    Pak se rok nedělo skoro nic, až na to, že to byl život pod psa. Jinak zemřel T. Mann, A. Fleming, A. Einstein a symbol Ztracené generace (i můj) - James Dean. Ve Velkém moskevském divadle si Němec K. Adenauer a Rus N. Chruščov podali ruce, bylo to poprvé od druhé světové války.
Během roku 1956 jsem si přestala hrát a kousla mne na dlouhou dobu poslední blecha. Telefonní kabel spojil Starý a Nový svět. Ivánek od nás byl poslán, aby potlačil povstání v Maďarsku. Bylo mi špatně, protože Maďaři chtěli jen svobodu. Když se Ivánek vrátil, kousla jsem ho... jenže to je za mrtvé málo.
    Během celého padesátého sedmého se zvyšoval náskok sovětských vědců ve vesmírných výzkumech. Lidé hladověli. Na rozdíl od USA se našim podařilo dostat lidský výtvor do mezi-hvězdného prostoru. Vyletěl první Sputnik. V druhém jsem 3. 11. vyletěla já. Fena - pes Lajka z široširé ruské země. Bývala bych chtěla jen výt na Měsíc - jako matka a neznámý otec. Matičko psí skákavá! Bála jsem se - já první živý tvor ve vesmíru, ze SSSR. Byl to můj rok, i když Elvis Presley zpíval a tančil ROCK AND ROLL. Můj Sputnik... bylo mi děsně špatně a na hvězdy jsem moc neviděla.
    Pak už se celkem nic nedělo (narodil se zástupce šéfredaktora časopisu Bratrstvo - pozn. redakce). Američani se mě sice snažili dohnat svým Explonerem 1, ale já už byla první, no někdo být musí. Nepředčil mě ani fotbalista Pelé, i když se stal hvězdou... já byla u nich, u skutečných hvězd.
    V roce 1959 si dvanáct států rozdělilo Antarktidu, i když na ní lidé nemohou žít. Něco prostě pes nepochopí. J. Heyrovský byl první, kdo od vás dostal Nobelovu cenu. O mě už nezavadil ani slušnější pes, byla jsem z psího kurzu. Začaly fungovat Mc Donaldy a já zase žrala jen trávu naší země... (narodil se šéfredaktor časopisu Bratrstvo - pozn. redakce).
    Pak už byl jen zvolen J. F. Kennedy presidentem USA a na Srí Lance se Sirimávo Bandáranájaková stala první premiérkou na světě.
    Byla jsem jen první fena ve vesmíru - ženy prý vydrží víc. Chtěla jsem lásku a místo toho mě vystřelili do vesmíru. Chtěla jsem vědět, co je za naším plotem, a dostala jsem se mezi hvězdy. Chtěla jsem olizovat kosti a...

Přeji Vám a Vašim blízkým, psům, fenám a jiným živočichům krásné prázdniny.

 
 Mše u Martina Luthera aneb "Naštvaný ďábel"

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

Kostelní hudba bývá často místem střetu generací. Mladým se nelíbí, jak a co zpívají staří. Staří zase brání to své zažité a neradi dovolují něco novějšího.
    Nevíme, odkdy se tento konflikt datuje, ale asi už velmi dlouho. Dnes se podíváme na jeden mezník v dějinách - kdy se velký reformátor zastal právě mládeže.
    Jak velmi dobře víte, středověká bohoslužba byla plná latinského zpěvu. Byla to hudba sice velice krásná a ušlechtilá, ale k obyčejnému člověku promlouvala jen málo. Kostelní hudba byla úplně jiná než ta, kterou lidé znali z prostředí každodenního života. Kostel byl pro ně "skleníkem", kde znělo něco cizorodého a nesrozumitelného.
    Když však Martin Luther (1483 - 1546) přicházel na bohoslužby, mohl být navýsost spokojen. Díky svému vzdělání rozuměl jak latině, tak i hudbě. Přece však na krásu gregoriánského chorálu zaútočil vpravdě "těžkými zbraněmi".
    Martin Luther hrál na loutnu a na flétnu a velice rád zpíval. A to nejen při bohoslužbách. Luther žasl nad tím, kolik krásy je v německých lidových světských písních. Na druhé straně si stěžoval, že v klasické katolické duchovní liturgii je mnoho strnulých písní. Na věc šel ryze po svém, když řekl: "Ďábel nemá potřebu zaujmout pro sebe všecky ty krásné písně, my mu je musíme vytrhávat z jeho panství." Doktor Martin Luther začal psát duchovní texty k melodiím lidových písní. Lidé je rádi zpívali, protože jeho písně měly jednoduchou melodii a srozumitelný aktuální text. Tyto písně se rychle rozšířily a byly velice často zpívány - i mimo kostel !
    Luther však při tvorbě nových písní používal ještě jednu metodu - upravoval a "modernizoval" tehdejší chrámové písně. Do táhlých chorálů dodával rytmus a dlouhé části zjednodušoval. Muzikologové a staromilci byli zděšeni - mládežníci zajásali. A dnes jsou tyto Lutherovy novoty klasikou.
    Takto Luther vytvořil novou německou mši. Šlo mu přitom o to, aby tato mše oslovovala právě mladé lidi, kteří přicházejí do kostela. Hudba a písně byly pro Martina Luthera prostředkem, jak vyjádřit radost zvěsti evangelia. Luther napsal: "Musíme číst, zpívat, kázat a psát - i skládat verše tak, aby to bylo blízké mladým lidem." Kdekoliv to jen bylo možné, nechal v kostele bouřit bubny a hrát varhany fortissimo. Vše nechal znít tak, aby to bylo slyšet zřetelně a nahlas.
    O tom, jaká má být duchovní píseň, Martin Luther říká: "Píseň musí být jednoduchá a musí být v mateřském jazyce." V jeho písních skutečně nacházíme velice jednoduché a běžné výrazy soudobého života, kterým lidé dobře rozuměli.
    Melodie Lutherových duchovních písní byly často vzaty z lidových písní, tj. z hudby populární. Jeho odpůrci však poukazovali na to, že by takovéto melodie mohly posluchače "svádět do světa". Touto myšlenkou se však Martin Luther netrápil a dějiny mu daly za pravdu.
    Lutherovy písně se lidé snadno naučili zpaměti a zpívali je z vlastní iniciativy. Úctu k nim vyjadřovali i Lutherovy katoličtí odpůrci. Adam Consenius napsal: "Luterovy písně zkazily více katolických duší nežli jeho řeči a spisy".

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]