[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

O pomoci uprchlíkům  Rozhovor s Tomášem Cejpem,  členem staršovstva,  Farního sboru ČCE u Salvátora v Praze 1  TEREZA KELLEROVÁ

Co potřebují potřební?

Na půdě vašeho sboru se věnujete pomoci uprchlíkům. Co vás k této aktivitě přivedlo?
    Asi přátelství s Danou Němcovou a Věrou Roubalovou (z nevládní poradny pro uprchlíky Českého helsinského výboru), snaha nějak podpořit jejich výbornou práci. Možná šok z beznaděje většiny těch případů. Jsou přetížené zoufalými osudy "svých" utečenců, starostmi o rozpočet poradny, rozpočet domácností těch lidiček, pohovory s nimi, když jim je zle, vypracováváním právních dokumentů... Druhý šok z toho, že je beznadějnost počínání nezastavila v práci. Zdálo se nám, že je potřeba je podpořit, aby nám vydržely - nápor po novém roce byl zběsilý. To asi bylo na začátku a sedmihodinový rozhovor S. Karáska s Danou Němcovou, ze kterého vznikl jakýsi "programový dokument", později schválený synodem. Prostě stará chartistická spolupráce.
 
Jakou má vaše pomoc konkrétní podobu?
    Je to všechno v začátcích. Snažíme se pomoc dělit mezi ty, kdo pomáhají - "poradnu" a samotné některé lidi z tábora. V podstatě vždy podle aktuální nouze. Část peněz, které dáme dohromady, jde třeba na benzín pro auto "poradny", které pendluje mezi tábory, část do jejich fondu, ze kterého třeba živí uprchlíky v době, kdy je náš stát nechá několik měsíců bez peněz. Nejde ale jen o peníze, stejně tak jde o prostou podporu nebo ocenění.
    Ti druzí - naši uprchlíci - jsou lidé, kteří většinou utíkají z války, ztratili svoji zem, rodiče, kulturu, majetek a řeč (jedna čečenská rodina ztratila po cestě i dítě). Jsou v depresích a stojí před zavřenou bránou naší země. Lidé ani politici je tady nechtějí, podle toho jsou nastavené zákony. Takový člověk potřebuje cokoliv: plínky dětem, lampičku, přátelství, boty, peníze, rádio s Hlasem Ameriky, návštěvu, vyšetření... jakékoliv narušení izolace.
 
Svoji aktivitu směřujete ke konkrétním lidem. Jak s nimi kontakty navazujete a udržujete?
    Zeptáme se "ženských v poradně", dostaneme jména a radu. Někdo napsal dopis... pak jsme se vydali s Věrou Roubalovou na návštěvu do tábora. Seděli jsme u hostiny, usmívali se na děti, koukali na televizi atd. Pak jsme si rodinu Rakin (z Afghanistánu, 4 děti) pozvali na víkend domů do Prahy, později druhou rodinu Haidari (Afghanistán, 3 děti). Pohostili jsme je, vzali na návštěvy, na procházku na Hrad, na fotbal na Spartu a do kostela. Povídali jsme si o jejich zemi a situaci. Při tom se konkrétní forma pomoci vždycky objeví -kupuje se kardamon do čaje nebo hledá ubytování mimo tábor nebo práce - pokud ji zákon (paskvil o pobytu cizinců) nezakazuje.
 
Jak se na pomoci podílejí členové sboru?
    Naložily si to na sebe asi čtyři rodiny, kterým "okruh sympatizantů" pomáhá. Třeba zařídí oběd v kostele nebo přinesou peníze. Nebo pletou a malujou hrníčky a přáníčka na nedělní dobročinný bazar. Ostatní si tam zase něco koupí a ještě připlatí. Někdo pochválí, někdo snad chystá článek do novin. Lída Čejková z našeho sboru (k tomu, že dělá vlastně všechno) hledá kontakty do ostatních sborů, protože je jasné, že tak velkou práci je potřeba rozestřít na ochotné sbory, které by si svoji rodinu, svého uprchlíka "adoptovaly".
    Jeden kamarád pracuje na vytvoření sponzorského fondu doplňujícího rozpočet "poradny", jedná s bohatými a mocnými, s výtvarníky a řediteli galerií a rozhlasu. Pomáhá koupit nové auto se slevou, najde na něj bezplatný servis atd. Někdy se dějou věci a sami jsme zvědaví, co z toho bude. Samozřejmě, že je ale spousta těch, kteří s tím vším nemají nic společného. To je normální.
 
Co byste radili lidem, kteří by chtěli nějakým způsobem uprchlíkům pomáhat?
    - Spojit se s někým přímo z poradny pro uprchlíky a nechat si poradit. To je nejlepší.
    - Nebát se dorozumívání: vždycky to nějak jde. Zvlášť když jsou malé děti.
    - Počítat s tím, že přijde spousta problémů i možná zklamání. NELEKAT SE TOHO.
    - Vědět, že je to běh na delší trať a pořád si pamatovat, že to je DOBRÁ VĚC. Podle Bible se zdá, že Hospodina zajímá víc, co se děje s přivandrovalcem kdesi v Jezové u Bělé pod Bezdězem, než že Zeman vlezl do Strakovy akademie.
 
Děkuji za rozhovor.
 
Poznámka:
    České zákony, týkající se přijímání uprchlíků, odpovídají zákonům EU a západních zemí, jako je Německo. Proč je tedy v Německu asi 6% přistěhovalců za posledních 50 let, u nás 0,25%, asi 25 000, za posledních 10 let? V době, kdy přeplněná, štědrá Evropa "utahuje šrouby" jsme jejich "utahovací zákony" přejali, aniž bychom v podstatě kohokoliv přijali. Pro srovnání: naším tempem by Němci svých 5 milionů cizinců po válce nepřijímali 50... ale 250 let.
 
Adresa ČHV:
    Dana Němcová, Anna Grušová,
    Věra Roubalová, Denisa de Sonza Costa
    Český helsinský výbor
    Poradna pro uprchlíky
    Senovážná 2, Praha 1
    Tel:02- 24224379, fax: 02-268067

Večer
Ráno (po roce studia) přiletěla z Amsterodamu, v Praze si koupila lístek do Sobotína, den strávila ve vlaku a večer se z malého nádraží vydala za deště do hor. Byl konec června a měli se sejít na chatě. Právě přestalo pršet a po svahu táhly mraky, když ve verandě shodila batoh, uvnitř nikoho nenašla, jen ubrus na stole a rozpálená kamna, sundala si promočenou bundu a on se najednou objevil ve dveřích v gumovém kabátě s náručí plnou dřeva. Pozdě večer se znovu dalo do deště, oheň rozložil po stropě zářivé pruhy a najednou vtrhla do místnosti voda. Mlčky se oblékli a vylezli na střechu, hladina stoupala, už skoro potmě ji spouštěl vodou mezi stromy větrem divoce rozhýbanými ke zděnému domku pod nimi, pak vytáhl lano zpátky nahoru a sám slanil do vody, jenže to už nebyl rozvodněný potok, ale nové neznámé proudy, které ho strhávaly pryč, dvacet minut s nimi zápasil, dokud nezaslechl vrať se Ondřeji. Vylezl zpátky na střechu a očekával noc.
 
Noc
Na střechu vrazí trámy, kulatina a stlučené latě. Jeden trám se zvedne, promění se v chlapa, který udělá dva kroky, podlomí se mu nohy a zmizí ve střeše. Procitne. Z vody se stala rozběsněná masa. Vstane, přejde k vikýři a po žebříku sleze na půdu. Je tu voda. Krok za krokem hledá rukama pod hladinou, narazí na protější stěnu, vrací se. Nikdo tu není. Ve střeše fosforeskuje trhlina. Schodiště. Ponoří se a najde dveře. Vpluje dovnitř, drží se pravé stěny, jsou to police, sahá na kovové kličky. Dostane židlí do zad, pak přiletí skříň a nakonec zeď. Je v proudu. Zachytí něco kulatého, horolezeckou karabinu. Našla Ondřeje.

    Nevím, jestli sdílíte můj dojem, že se v současném Dánsku odehrává jakýsi kulturní boom. Nebo je to snad tím, že jsme byli až dosud nedostatečně informováni? A napadlo nás vůbec někdy předtím zajímat se o tu placatou zemi? Každopádně jsme si v devadesátých letech mohli vedle Andersena zařadit nová jména pozoruhodných Dánů jako je režisér Lars von Trier nebo spisovatel Peter , jemuž zatkm česky vyšly dvě knihy: fenomenální Cit slečny Smilly pro sníh, o němž už v Bratrstvu byla řeč, a Příběhy jedné noci, o kterých teď řeč bude:
    Jejich princip prozrazuje autor hned zkraje: Daných osm příběhů se odehrává ve stejném čase (v noci 19. března 1929) a vnitřně je spojuje motiv lásky, respektive jejích podmínek. Už z této formulace vyplývá, že pisatelova ambice není sentimentální, nýbrž pozorovatelská. S vervou hodnou vědce se snaží na jednotlivých příkladech analyzovat lásku jako problém, jako potenciální hodnotu. Proto tu najdeme i příběhy, kde se "pozorovaný jev" takřka nevyskytuje. Například ctižádostivý Jason ani v první zamilovanosti nespouští ze zřetele svou spisovatelskou kariéru. Ale i tam, kde láska hraje podstatnou roli, je nám předkládána v tristní podobě. Láska tanečníka Andrease je zneužita pro "věc umění", lásku manželů van Austenových provází kletba, fyzička Charlotta s láskou zas provádí zrůdný pokus, aby dokázala její reálný úbytek.
    Pro samotného je fenomén lásky zřejmě poslední šancí, jak zachránit zmrzačenou duši z drápů na výkon orientované civilizace. Toto přesvědčení mu slouží namísto náboženských a jiných ideologií, které ho dráždí bezvadnou systémovostí, právě tak jako "vševědoucí věda" a zpupné umění. Bohužel se občas sám neubrání moralizujícímu tónu, načež se celá kritika začne podobat intelektuálnímu klišé.
    Na druhé straně projevuje značné sympatie vůči víře, umění i vědě, které pravdu upřímně hledají, aniž by si ji nárokovaly. Svědčí o tom zvláštní zakončení povídek: Ačkoli jim nechybí pointy, neuzavírají tyto pointy vyprávění, ale zvou k úvaze o jeho možném pokračování. Jako by se i ony vzpíraly vyslovit nějaký konečný soud o světě.
    rozhodně není jen zapisovatelem svého světonázoru. Je umělcem, navíc literárně vzdělaným, dokáže si pohrát s motivy ze známých autorů. Jakoby mimochodem využívá biblických citátů v překvapivě změněných kontextech. Zároveň však zůstává přístupný a srozumitelný. Chce navrátit vážnost vyprávění, neboť je přesvědčen, že jedině spojení vypravěče s příběhem je zárukou pravdivosti obou. Že tváří tvář světu nelze ustrnout a stočit se do sebe. K podobnému závěru dospívá také konstruktér zrcadel z poslední povídky:
    "V okamžiku, kdy na něj pohlédneme, se svět začne měnit. A my s ním. Pozorovat skutečnost neznamená pochopit strukturu, nýbrž podrobit se a zahájit nedozírnou proměnu."
 
    autorka je studenkou FF UK

 
pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!
 
 

Pozvání k česko-německému setkání  a společnému zpěvu v Česko-saském Švýcarsku  od 24. srpna do 3. září 2000  Jeden a půl týdne budeme společně trávit ve středisku  "Reimer Mager" v Rosenthalu v Česko-saském Švýcarsku  a nastudujeme zpěvy děl starých i současných mistrů.  Týden zpěvu vyvrcholí společným koncertem v neděli 2. září v Děčíně.  Toto setkání je myšleno pro mladé lidi od 18-29 let.  Příspěvek na pobyt 1980 Kč, přihlášky do 27. července 2000  Bližší informace na tel.: 02/71720964, e-mail: ekumakad@volny.cz