Hledejte mne a budete žít

Amos 5,4-5. 14-15

 DANIEL TOMEŠ

Toto praví Hospodin domu izraelskému: Hledejte mne a budete žít! Nedotazujte se Bét-elu, nevcházejte do Gilgálu, neputujte do Beer-šeby, neboť Gilgál bude přesídlen, Bét-el se ukáže jako ničemný klam. Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů, bude s vámi, jak říkáte. Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo! Snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad pozůstatkem lidu Josefova.
 
    Proč máme hledat Boha? Je Bůh podobný nějaké věci, která se může ztratit? Kterou jsme mohli někde odložit a zapomenout? Takhle to Ámos nemyslel, když vyzýval Izrael k hledání Hospodina. Bůh se ztratit nemůže, Bůh zůstává Bohem. Ztratit se může tak, jak se ztratil tehdy izraelskému lidu. Ztratit se může z obzoru našeho myšlení. Ztratit se může jako naše autorita, jako Pán a Dárce našeho života, jako ten, před nímž neseme odpovědnost. Ztratit se může jako ten, který utváří naše vztahy, který nás učí milosrdenství a lásce k bližnímu.
    Hledání Hospodina je velmi důležité, protože souvisí s životem. Hledejte Hospodina a budete žít! Hledejte Boží blízkost a budete mít prostor k životu. Bez hledání Hospodina se ze života stává živoření a přežívání. Bez Hospodina je náš život ohrožený prázdnotou a marností. Stává se obětí našeho sobectví a naší dravosti. Umírá naše láska a milosrdenství, soucit s lidmi i Božím stvořením. Umírá naděje pro dobré věci, pro dobrou budoucnost. Bez Boha náš život ztrácí smysl. Směřuje v posledu k smrti. Kdo se ptá po Bohu, kdo hledá jeho blízkost, jeho vůli, nalézá život v pravém slova smyslu. Život, který má smysl a budoucnost.
    Hledat Boha nemá smysl, jestliže jej svým jednáním popíráme. Jestliže hledáme vlastní zájmy a své štěstí. Proto Ámos demonstrativně zakazuje chodit do svatyní, v nichž se měli Izraelité setkávat s Hospodinem. Další důvod Ámosova protestu spočívá v tom, že se ve svatyních kromě Hospodina uctíval také kult plodnosti. Účast na něm byla velmi vzrušující a lákavá...
    Ámos protestuje proti duchovní rozpolcenosti, která měla tvrdé sociální důsledky. Izraelci uchváceni bálismem byli ochotni pošlapat nejenom lásku k jedinému Bohu, ale i lásku k bližnímu. Pán Bůh nechce být hledán jako ten, který posvěcuje naše zájmy, náš egoismus, náš úspěch a sebeuplatnění. Nemíní se dát k dispozici našim lidským přáním. Kdo hledá Hospodina, nemůže napřed usilovat o blahobyt a prosperitu. Nemůže napřed usilovat o úspěch za každou cenu. Za cenu, že zradí Hospodina, že bude vydírat a ponižovat slabé a chudé, že bude porušovat Boží zákon.
    Kdo takhle jedná, nemůže nalézt Hospodina na svatých místech. Místo života nakonec nalezne smrt, protože sobectví a bezohlednost zničí ty, kteří se jim zaprodali. Čas, který zbývá, se zkracuje. Proto Ámos vyzývá k hledání Hospodina. Nabízí možnost života. Je ještě naděje pro Izrael. Tou nadějí je Bůh sám.
    Ještě není uzavřen čas milosti. Ještě můžeme hledat Boha. Ale ne na místech svatých, kde bychom chtěli pláštíkem zbožnosti přikrýt své modlářství a z něj pramenící sobectví. Hledejme Boha tak, že budeme bojovat proti zlým věcem. Že budeme nenávidět zlo a milovat dobro. Jedním z konkrétních činů nápravy v Izraeli bylo ustanovení soudu v městské bráně. Lidem měla být zjednána spravedlnost. Aby už nebyli vydíráni a okrádáni bezbranní, chudí a bezmocní... Aby mohla opět platit lidská práva, která byla zakotvena v Božím zákoně. Aby mohla být zjednána náprava všem, kdo byli postiženi chamtivostí a egoismem bohatých.
    Hledejme Boha! Ne ve svých zbožných skutcích nebo pocitech. Hledejme jej v jednotlivých rozhodnutích, myšlenkách, slovech a činech. Hledejme jej v jeho Synu Ježíši Kristu. On nám ukázal, co znamená nenávidět zlo a milovat dobro. V něm je naděje pro celý svět. Naděje života, který je osvobozený od sobectví pro lásku k bližnímu a Božímu stvoření. Je to naděje na záchranu od sebezničující zkázy a zániku.

Autor je farářem v Hošťálkové

Co vám na křesťanech nejvíc vadí?

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Křečovitost a žlučovitost.	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Malá otevřenost a vstřícnost ke světu tzv. "nevěřících".
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let Správná otázka. Křesťanství je nemálo zdařilé náboženství; ale ti křesťané, jak oni ho kazí! Tedy, co mi na sobě nejvíc vadí? Snad: že nedovedu mít víc dobromysli a necenzurované naděje pro náruživé diváky Novy, zarputilé čtenáře Blesku, pro štamgasty u McDonalda či zavzteklé voliče KSČM.	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let Když jim vadí jiní.
Lucie Vopálenská redaktorka rádia SE, moderátorka ČT 26 let "To se přece mezi křesťany nahlas neříká..."   Kdyby to nestačilo - tak mě štve, když se někteří křesťané starají hlavně o svou spásu a o svou kůži.	Jiří Schneider Diplomat 36 let Povýšenost maskovaná pokorou, skrytá i otevřená nadřazenost majitelů Pravdy. Ale to mě štve i na jiných.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let Neschopnost tolerovat navzájem různé přístupy k víře jak mezi křesťanskými církvemi navzájem, tak směrem k jiným náboženstvím.	Stanislav Kosík Ředitel tiskového střediska ČBK 35 let Když se chovají nekřesťansky.
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Na mně a mých: Přepjatá anonymita a na druhé straně falešné sebevědomí, že "vím" (své). Také povýšenecké, že to a ono JÁ přeci nedělám... Jsem jiný a jinde... Měla by v nás zůstat obyčejná nehraná pokora, že nemusíme jenom tápat a hledět do tmy.	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let Nelze paušálně říci: křesťani nejsou homogenní skupina. Ale mám jim za zlé antisemitismus za války. Přijetí autority mimo sebe plodí nelásku, pýchu a utrpení. Viděla jsem hodně lidí, poctivě se snažících narazit svůj bujný, kvetoucí život do železných gatí křesťanské ideologie - a byli nešťastní.
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let Sklony k uzavřenosti, povýšenosti nad "světem", který často ani neznají; anebo zase, na druhé straně, křečovitá snaha být "světštější" než "svět". Cesta mezi obojím je úzká, chůze "po ostří dýky".	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Přílišný důraz na emocionalitu a potlačení rozumu. Málo přemýšlíme a stále toužíme po zážitcích. A pak přebujelý strach ze smrti. Jako by všechna náboženství byla o tom, jak se vyrovnat s tím, že umřu, a ne o tom, co mám dělat, abych prožil smysluplný život, ať už je po smrti, co chce.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Shoda ve víře?
	ZDENĚK ŠORM

Anketa Myslíte, že je pro trvalý partnerský vztah důležitá shoda ve víře a vyznání? Málokdo odpovídal jednoznačně. Většina dotázaných si uvědomuje, že jde o otázku složitější. Nejčastější byly odpovědi typu: "Ano, ale není nutná", "Ne, ale je to lepší" a důraz na toleranci. Zajímavé je, že negativně odpovídali převážně muži. Dívky zase myslely víc na výchovu dětí a vzájemné sdílení. Z odpovědí pro vás vybíráme:   Možná snad ani není tak důležité vyznání (či církevní příslušnost) jako celkové naladění, tolerance. (V tom smyslu, že si bude určitě lépe rozumět liberálnější evangelík a katolík, než dva evangelíci - liberál versus fundamentalista)     uklízečka, 21 let   Nemyslím si, že je nutné, aby oba byli věřící, ale pro život ve společenství církve a vzájemné soužití je určitě lepší, když jsou oba manželé stejného vyznání. Mohou se o své víře spolu bavit, společně ji prožívat, chodit do kostela, vychovávat v ní své děti. studentka, 17 let   Ano, jelikož chci, aby můj partner se mnou sdílel mou víru živou a úplnou. Je to důležité, protože spolu budeme celý život a je dobré, abychom se shodli ve všech svých otázkách. Víra pro mne znamená víc než život. Dávám Boha na první místo před vším a chci, aby můj partner byl téhož smýšlení. Nevznikaly by mezi námi rozpory, protože své potomky chci vést k víře a předat jim své zkušenosti, žít život podle vyznání víry. studentka 16 let   Určitě to nějaký význam má, ale myslím si, že to není úplně rozhodující. Pokud se tedy nejedná o nějaký extrém (sekta). Celé je to o toleranci. student, 17 let   Důležité to je, ale není to podmínkou. Samozřejmě je to lepší z hlediska výchovy dětí. Také radost z Pána Boha se lépe sdílí ve dvou. Výlety do kostela jsou asi také lepší s celou rodinou. Na druhé straně by to ale nemělo být jediným a nejdůležitějším kritériem při výběru partnera (např. může být partner-evangelík potvora a partner-nevěřící hodný a laskavý člověk). studentka, 19 let   Ne. Pro trvalý partnerský vztah jsou důležitější jiné věci. Bůh ke každému mluví trošku jinak, takže úplná shoda snad ani nemůže nastat. student, 20 let   Myslím, že je důležitá podstata víry (aby oba byli křesťané). Je velmi dobré, aby byli stejné církve kvůli výchově dětí, dohodě, kam budou chodit do kostela. studentka, 21 let   Důležitá ano, ale ne nezbytná. Ve víře zato nezbytná je tolerance. student, 20 let   Ano, ale není nutnou podmínkou. Jde to i bez toho (vlastní zkušenost 4,5 roku). student, 24 let   Ano. Mají naději, že se vždy na něčem (Někom) sejdou. Pána budou mít vždy společného. Myslím, že je to dobrý základ. Neodvažuji se však tvrdit, že neshoda v těchto věcech je vždy překážkou. studentka, 21 let

Je pro trvalé partnerské soužití důležitá shoda ve víře? Odpovím: Ano i ne, záleží na tom, co tím rozumíte. Nevím, jak by spolu mohli žít dva, kteří by vyznávali úplně jiné životní hodnoty, z nichž by každý důvěřoval něčemu nebo někomu naprosto jinému, z nichž by každý sledoval zcela jiný cíl a pro kterého by lidé a věci měli úplně jiný smysl. Vím ale také o tom, jak odcizeně běžně slova "víra" užíváme. Často je to jen něco k životu vnějšně přilepeného. Co opravdu v životě uznáváme a ctíme, za čím jdeme, nač spoléháme a jak k životu přistupujeme, je na té deklarované konfesi hodně nezávislé. Pozor, nemám na mysli neupřímnost, spíš nedomyšlenost. A pak i tam, kde je vyznání poctivé a autentické, přichází ke slovu svoboda Boží, která - jak napsal už apoštol Pavel (- čti Římanům 14 -) - otvírá možnost, aby měl každý jistotu svého přesvědčení. Shoda vyznání zdaleka nemusí znamenat soulad životních postojů, hodnot a cílů. Jistě nejsem sám, kdo se, i co se víry týče, často shodne víc s lidmi jiného vyznání než s těmi, s nimiž sdílí stejnou konfesi.     A pak je tu otázka, zda jsou rozdíly (- nejde o protiklad -) zásadně na překážku. Nemluvě o tom, že se jim nevyhneme (- každý z nás je opravdu jiný -).Už příběh o stvoření ženy ukazuje, že právě odlišnost, která si vyžaduje respekt a úctu a nutí nás vycházet z domácího prostředí, je pomocí od Hospodina. Láska, jejíž nedílnou součástí je otevřenost a úcta, je tou nejlíbeznější školou pobytu v pestrém Božím světě. Kdo se rozdíly v lásce naučí ctít, ten je bohatší. Praktická zkušenost, jak ukazuje anketa, to potvrzuje.     Snadné to ale samozřejmě není. Každá tradice má svůj jazyk. Stejná slova v něm mohou mít odlišný obsah, stejný obsah mohou nést rozdílné rituály. Vzájemné porozumění a sdílení vyžaduje mnohem víc hledání, naslouchání a přemýšlení a také sebeuvědomění. Kdo si není jistý sám sebou, ten odlišnost nesnese. Rozdílná vyznání také představují pokušení interpretovat konflikty, které mají úplně jinou příčinu, věroučně - vydávat třeba i vlastní pohodlnost za "svatý boj".     Navíc ani ve své víře nežijeme sami. Do hry vstupují rodiče, přátelé, instituce církve. A nejde jenom o to, že se u nich může člověk setkat s neporozuměním, že mohou řády a tradice církevních organizací vytvářet překážky už pro uzavření sňatku nebo pro plnou účast partnera odlišného vyznání na životě společenství. Podstatnější asi je, že má-li člověk svou víru opravdu žít, pak nemůže být jenom návštěvník, pak potřebuje někam patřit. Jak podstatnou součástí víry je i trvalý vztah ke konkrétním lidem, ke konkrétnímu společenství, to si člověk možná nejcitelněji uvědomí až s dětmi. Jistěže jim chceme nechat svobodu, aby se nakonec rozhodly samy, ale mají-li něco opravdu poznat nejen jako teorii, potřebují to zažít spolu s kamarády, v jednotě rodiny. Pak už člověk s nezúčastněnou tolerancí, "spravedlivou" rovnováhou ani konfesijní výchovou nevystačí. Jde o plnou účast a při ní asi hrají větší roli konkrétní podmínky než věroučný ideál.

Ptali jsme se také těch, kdo ve smíšeném manželství žijí, co pro sebe považují za jeho klad a co je v něm pro ně největší problém.
 
Velké obohacení vidím v důrazech, které jsou (nebo donedávna byly) v mé církvi opomíjeny. Naopak čím dál více mi chybí pevné zakotvení v nějaké farnosti či sboru. Mám nepříjemný pocit, že nepatřím nikam.
    Lenka, ŘK
 
Doufal jsem a stále ještě doufám, že by to mohl být jakýsi most pro ekumenickou spolupráci. Nikdy to nebude půl na půl - jeden se (podle místních podmínek) vždycky musí uskrovnit v užívání své církevní příslušnosti.
    Jarda, ČCE
 
Největším kladem pro mne bylo hlubší pochopení vlastní křesťanské tradice. Nejtěžší období bylo před svatbou, kdy bylo třeba se vyrovnat s některými součástmi tradice církve, ke které náleží moje partnerka.
    Standa, ŘK
 
Hlouběji poznat a porozumět jiné křesťanské tradici bylo pro mne velkým obohacením a přivedlo mne to k hlubšímu poznání tradice vlastní. (Až mne samotnou překvapilo, jak určité důrazy, které v naší tradici jsou a které jsem dřív přijímala jako samozřejmost, jsou pro mne vnitřně důležité.)
    Nejtěžší problém smíšeného manželství: Uvědomuji si, že fakt, že naše děti zároveň navštěvují společenství obou církví, znamená, že ani v jednom nejsou plně zakotveny. A tohle by jim v budoucnu mohlo ztížit cestu k tomu, aby v některé církvi zakotvily a podílely se aktivně na jejím životě.
    Jana, ČCE
 
Kladů je mnoho - obohacení a vnímání víry, nové myšlenky, bourání iluzí, promýšlení svých stanovisek a postojů i to, že se člověk musí umět vyrovnat s jinakostí, s jiným slovníkem i skutečnými problémy. Zápory - snad to, že někdy problémy staví bariéry. Ale učit se je překonávat, být tolerantní a pomalý v posuzování a souzení je opět klad. Jenom je třeba k němu dojít. Nejtěžší pro mne je, že se kvůli mému předešlému rozvodu nemůže manželka ve své církvi podílet na věcech, které jsou pro ni důležité (eucharistie).
    Pavel ČCE
 
Poznala jsem společenství jiné církve a vyšla tak z dost omezeného a nerozšířeného pohledu z "jedné strany". Život v církvi mě obohacuje a jsem ráda, že ho poznávám. Nejtěžší problém je pro mě znemožnění přístupu ke svátostem, ale doufám, že se i to vyřeší.
    Olga, ŘK
 
Klad: Celkově prožívání víry v odlišném prostředí než jsem byla zvyklá. Důraz na společenství (u evangelíků) ne na jednotlivce. To mě hodně oslovilo. Právě tím, že hledáme společnou cestu, ukazuje se nám, co je pro víru opravdu důležité a co je až druhořadé.
    Největším problémem bylo přijmout to, že děti nebudou pokřtěné jako malé. S tím jsem se dlouho nemohla smířit.
    Kateřina, ŘK
 
Za hlavní klad považuji skutečnost, že můžeme porozumět pohledu obou tradicí a tím obohatit svůj duchovní život a zároveň to člověka nutí klást si otázky. Největším problémem je nezakořeněnost a polovičatost.
    Jan, ČCE
 
 

 
 
 1941 - 1950

divné století

 ONDŘEJ MACEK

Vždycky si říkám, co vyberu z jednoho desetiletí... Co padne do klávesnice jako nejdůležitější a nejzajímavější. A pak mám kachní kůži, že jsem něco nezapomenutelného zapomněl.
    A když budu mluvit o morseovkovém V, které znamenalo touhu po vítězství v roce 1941, už možná nestačím napsat o napadení Pearl Harboru. A psát o vyhlazení Lidic 10.6. 1942 se bojím, protože v básni V. Fischla "Mrtvá ves" je všechno. Když přejde rok, tak nevím, jestli jsou podstatnější tisíce mrtvých Němců a Rusů v zasněžených plání u Stalingradu, nebo přístroj na dialýzu ledvin.
    Je těžké vybrat mezi pochodem osvobozenou Paříží a odchylkami Greenwichiských hodin (jedna sekunda za dva a půl roku). Nevím si rady, zda popsat děs Hitlerovy mrtvoly, dobytého Berlína a zpustošeného Německa či zničená města Hirošimu a Nagasaki. Nejde zvolit ze spuštění železné opony napříč kontinentem a druhou vlnou návratu českých emigrantů především 18. století do země otců. V roce 1947 se skoro nic nestalo, a přeci se dá váhat mezi tisícem maličkostí, které zachránily lidské životy nebo je zahubily. Vznikaly státy, poslední vicekrál v Indii odjel a Marshall vystoupil se svým plánem na obnovu zničené Evropy.
    A pokud bych psal o čtyřicátých létech Divného století, nešlo by mlčet o únorovém komunistickém puči a o tisících mrtvých na komunistických popravištích a v uranových dolech, kdy člověk neznamenal nic, jen dědové ještě vyprávěli o demokracii. O komunistických diktátorech v Číně, Rusku a jinde, jak zabíjejí a ničí. Jenže to stejně napsal nejlíp George Orwell ve svém románu 1984, tak se bojím i bych měl mlčet.
    A přeci úplně nemohu...
    Až ti, sestro či bratře, někdo bude jednou vykládat, že žádné plynové komory nebyly, tak si pamatuj, že nemá pravdu. Až ti někdo bude vykládat, že nebyly žádné koncentrační tábory, tak si pamatuj, že lže. Až ti někdo bude vykládat, že nebyli žádní lidé, kteří zemřeli jen pro své jméno, víru, původ, barvu očí, národ, tak si pamatuj, že jich bylo šest miliónů.
    A když ti přijdou má slova zbytečná, ošklivá a prázdná, když řekneš, co po nich zbylo, odpovím: Odpusť skoro jen jména. Když tě napadne, že to je dávno a pryč, vše už odvál čas, všechno je jinak a všichni jsou již zapomenuti, tak ti budu jen jedno klást na paměť, že ty a právě TY zapomenout NESMÍŠ!
    Možná mi vytkneš, že o tom mluvit nemám, jestliže jsem neprožil, že mluví jiní, ale asi to nejdivnější na tomto století je právě tohle. Že existovaly místa jako OSVĚTIM, TREBLINKA, BELZEC, MAJDANEK, CHELMNO, SOBIBOR, MAUTHAUSEN, REVENSBRÜCK, NEUENGAMME, SACHSENHAUSEN, DACHAU, BUCHENWALD nebo TEREZÍN...
    Zůstala jen jména na zdech synagog, v památnících a ve vzpomínkách. Byl to vrchol staletí pronásledování Židů. A nebylo pro něj na počátku jméno, takové označení člověk neznal. V říjnu 1945 se objevilo označení genocida, novotvar z latiny a řečtiny, který znamená zabíjení rodu, upření práva na život skupinám lidí. Na jednom z vrcholů lidské civilizace byli Židé, ale i Romové, systematicky zabíjeni od městu k městu a ve státu za státem.
    Druhé slovo, které se používá pro nepopsatelné, je holocaust. Což řecky znamená: spálení, zkáza v utrpení, bezpráví a bolesti. Zároveň však připomíná i židovskou chrámovou bohoslužbu, jenže mučení Židů nacisty nebylo obětí bohů.
    A tak máme třetí - hebrejské slovo - šoa - zlo, soužení, katastrofa, tíseň, zkáza, zpustošení... tím vším je šoa...
    Elie Wiesel, který přežil, o tomto slovu říká: ...šifra, Kainovo znamení lidského rodu. Kdo to nezažil, ten to nepochopí a kdo to zažil, nikdy neodhalí podstatu...

Vláda se neodváží rozhlas a televizi napadnout  JAN KEŘKOVSKÝ

Rozhovor s Malcolmem Haslettem

    Dr. Malcolm Haslett (54 let, ženatý, 3 děti) žije v Londýně a pracuje jako redaktor zahraničního oddělení BBC. Kromě angličtiny mluví francouzsky, rusky, česky a několika dalšími jazyky. Díky němu znají posluchači BBC třeba dr. Miladu Horákovou a účastníci lednových biblických kurzů v Janských Lázních (kam každý rok jezdí) zase dostávají utříděné informace o Rusku a o dalších zemích bývalého Sovětského svazu.
 
Zabýváš se pro BBC Ruskem a východní Evropou. Jak ses dostal zrovna k Rusku a ruštině?
    V dětství jsem se chtěl stát námořníkem. Byl to dost hloupý nápad, protože nemám rád válku ani moře. Když mi to někdy v patnácti došlo, začali v naší škole zrovna vyučovat ruštinu (byla to doba Sputniků a Chruščova a západ doufal, že v tehdejším SSSR začnou reformy). Měl jsem slušné známky, a tak jsem šel na univerzitu (kombinace ruština - francouzština). Pak jsem psal disertaci o jednom nepříliš známém spisovateli a strávil jsem kvůli tomu rok po knihovnách v Moskvě.
 
A jak ses dostal od literatury k novinařině?
    Skončily dotace a já sháněl nějakou práci. V BBC tehdy hledali nové mladé lidi, tak jsem to zkusil a tři měsíce jsem psal (hlavně o Rusku). Měl jsem za sebou rok v Moskvě a dva roky v Africe a v BBC měli pocit, že bych pro ně mohl být zajímavý. Měl jsem zkrátka štěstí. Kromě toho tehdy zrovna začala ta šílená situace v severním Irsku a já jsem Ir. Mysleli si, že to budu umět vysvětlit. Ale to není tak snadné.
 
Pokud vím, když mluvíš o Severním Irsku, nikdy nemluvíš o bojích mezi katolíky a evangelíky.
    To není spor mezi protestantismem a katolictvím. Nanejvýš v tom, že předkové protestantů se přistěhovali do severního Irska z Anglie začátkem 17. století a předkové katolíků tam byli doma (a byli chudší).
 
Tak ses dostal do rozhlasu, pojďme se tedy bavit o rozhlasu a televizi. Z jakých peněz žijete?
    BBC nedostává státní dotace (s výjimkou zahraničního oddělení) a hospodaří s tím, čemu vy nejspíš říkáte koncesionářské poplatky. Není tam vůbec žádná reklama, máme jen komerční oddělení, které vydává např. knihy o některých pořadech, má svůj časopis atd.
 
Co se stane, jsou-li s rozhlasem a televizí nespokojeni poslanci (to je u nás zrovna dost ožehavý problém)?
    Kritizují. Třeba M. Thatcherové strašně vadila přílišná nezávislost BBC a stála o to, abychom víc hájili stanoviska vlády (těžce nesla, když např. při válce na Malvínách televize tlumočila jak britské, tak argentinské stanovisko - premiérka tvrdila, že britský rozhlas je povinen podporovat britskou vládu, ale BBC tuto kritiku odmítla).
 
A když BBC kritiku odmítne, co se děje pak? Může vláda něco dělat?
    Může. Svého času prosadila zákon, který všem televizním a rozhlasovým stanicím zakazoval vysílat hlasy vůdců obou stran v severoirském konfliktu. Bylo to dost hloupé, ale zákon jsme museli poslouchat.
 
A jiná omezení?
    Ta už jsou v rámci BBC. Nemůžeme např. používat slovo "teroristé" - nanejvýš "ozbrojené skupiny".
 
Jak potom mluvíte třeba o Čečensku? Jako o "ozbrojených skupinách" na ruském území? Nebo jako o ruské agresi?
    Výrazům "agrese" nebo "genocida" se snažíme vyhnout stejně jako slovu "terorismus", protože by vyvolávaly do-jem, že stojíme na straně jedněch nebo druhých. V souvislosti s Čečenskem můžeme použít slovo terorista pouze tehdy, jde-li o něčí citát (třeba Putinův), ne však sami - aspoň ve zprávách.
 
V komentářích ano?
    Také raději ne. Já to však dělám, a protože jsem starší člověk, nikdo mě za to nenapomíná. Jsou situace, kdy je takové slovo na místě - když někdo cíleně terorizuje ostatní. Ale to je můj postoj, nikoli názor BBC. Je pravda, že se ta slova musejí používat velmi opatrně. Pro zprávy v cizích řečech to ovšem znamená dost práce s hledáním neutrálních výrazů.
 
U nás si politické strany hlídají, kolik času která z nich dostane v televizi. U vás taky?
    Dřív ano - redaktoři sepisovali, kolik minut se na koho dostalo (a stejně byl vždycky někdo nespokojený). Asi před 10 lety to BBC zastavila, protože nemá cenu dělit vysílací čas podle počtu hlasů ve volbách nebo podle mandátů.
 
Co když se někdo z poslanců nebo z vlády cítí vašimi komentáři dotčen? Co dělají? Žalují redaktora?
    Mě ještě nežalovali, jenže oni poslouchají hlavně anglické vysílání a já mám komentáře v ruštině. Jen jednou mi volal nějaký člověk z Ministerstva zahraničí, že mu kdosi jiný řekl, aby mi cosi vytkl, ale byla to jen malá výhrada a on na ní vlastně moc netrval. To už je aspoň dvacet let, od té doby nic.
 
Jak se to stalo, že má BBC ve státě tak silnou pozici?
    Protože se ji žádná vláda neodváží výrazněji napadnout. Diváci a posluchači nás považují za dost objektivní televizi a rozhlas, a kdyby se vláda snažila BBC nějak ovlivňovat, řekla by tím hlavně něco o sobě a udělala by na voliče velmi špatný dojem.
 
Děkuju za rozhovor.
 
 

 
 Cithara sanctorum

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

V našem putování dějinami duchovních písní se dnes dostáváme na začátek 17. století. Třicetiletá válka, která tehdy zuřila, s sebou přinesla velkou bídu, nemoci, utrpení a bolest. Mnoho autorů duchovních písní si na toto všechno Pánu Bohu velmi stěžovalo. Měli na mysli jen sebe a své utrpení. Šlo jim o vlastní záchranu a dožadovali se, aby je Pán Bůh vytrhl ze všech těžkostí.
    Tento směr uvažování však nebyl jediný. Objevili se i autoři, kteří ve svých textech dokázali myslet více na druhé než jen na sebe samé. Místo na sebe zaměřeného "já" používají zástupnou formulaci "my". A Pána Boha nevnímají jako automat na záchranu, ale jako milostivého Otce, který má rád všechny lidi. Jejich písně nesvolávají oheň a síru na nepřátele, ale jsou si vědomy hříšnosti každého člověka a všem dávají naději na odpuštění.
    Takovéto písně se nám zachovaly především v kancionále Cithara sanctorum, který vydal Jiří Třanovský roku 1636. Texty Cithary se neuchylují do nějakého ústraní hlubiny duše, která o nic vnějšího nemá zájem. Třanovský se naopak snaží usilovně hledat cestu pro celé společenství církve. Proto se z tohoto zpěvníku hodně zpívalo, a to dokonce tak, že byl vydán více než 150krát. Čerpalo z něj mnoho pozdějších autorů a dokonce v něm nacházeli materiál pro své zpěvníky i katolíci: Václav Matěj Šteyer a jezuita páter Koniáš.
    V našem Evangelickém zpěvníku máme hezkou řádku Třanovského písní. Chtěl bych vás upozornit zejména na dvě z nich. Mou nejoblíbenější je Hrad přepevný jest Pán Bůh náš. Je to Třanovského překlad písně Martina Luthera, která zhudebňuje Žalm 46. Je to nejkrásnější žalmové kázání, s jakým jsem se kdy setkal. Text písně nejen žalm přebásňuje, ale také vykládá a aktualizuje.
 
        Hrad přepevný jest Pán Bůh náš,
        zbroj výborná i síla;
        onť nás chrání když satanáš
        své proti nám vysílá.
        Ten starý nepřítel
        zkazit by nás chtěl,
        moc a mnohá lest
        mocná zbraň jeho jest,
        v světě nemá rovného...
 
        Byť svět i plný ďáblů byl,
        chtějících nás zhltiti,
        však žádný z nás by neubyl,
        musejí ustoupiti...
 
    Kdo by si chtěl přečíst toto kázání (píseň) celé, najde ho v Evangelickém zpěvníku pod číslem 189. Vřele doporučuji vaší pozornosti.
    Asi nejznámějším dílem Třanovského jsou poslední dvě sloky vánoční písně Narodil se Kristus Pán (EZ 281), ve kterých autor dotahuje vánoční zvěst až do velikonoční naděje: Ó milosti božská, budiž s námi; dejž, ať moc ďábelská nás nemámí. Pro syna milého, nám darovaného, smiluj se nad námi! Dej dobré skončení, ó Ježíši, věčné utěšení věrných duší! Přijď nám k spomožení, zbav od zatracení pro své narození.
    V době vydání Cithary vedl zpěv v kostelech kantor se svými žáky. Aby hudba při bohoslužbách zněla opravdu radostně a pěkně, připojil Třanovský k Cithaře sanctorum jako předmluvu ještě "Napomenutí kantorům potřebné". V něm vysvětloval, jak se které noty mají hrát a nabádal kantory, aby je dodržovali. Možná by neuškodilo, kdybychom si dnes při zpívání písní Cithary sanctorum převzali i něco z tohoto "Napomenutí..."

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]