Bratrstvo 5/1997 - vlastní (spodní část)

[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]

ROZHOVOR pro Bratrstvo Dr. Petr Pokorný TEPRVE JSME SI UVĚDOMILI,
K ČEMU VŠEMU SE HODÍ
EVANGELICKÁ TEOLOGIE

ROZHOVOR S DĚKANEM EVANGELICKÉ TEOLOGICKÉ FAKULTY UNIVERZITY KARLOVY PROF. DR. PETREM POKORNÝM

V rozhlase proběhla zpráva, že se letos opět na ETF UK hlásí mnohem víc studentů než dřív. Máte pro to nějaké vysvětlení - proč zrovna teologie a proč zrovna tato fakulta?
    Fakulta prochází jednou z největších proměn za celou dobu své existence. Patří k tomu zvýšený zájem o studium, který s sebou nese i oslabení jednoznačně evangelického rázu: studují u nás také katolíci, lidé nepokřtění i hodně evangelíků, kteří nezamýšlejí stát se faráři. Snad jde o projev hledání. Něco z minulosti se zhroutilo (perspektiva naší generace byla po většinu života dána úsilím o humanizaci minulého režimu). Zdá se mi, že spousta lidí prožívá zklamání i nad tržním hospodářstvím a hledá hlubší základy svého života. Je ale nesmírně závažné, že tomu jsou ochotni obětovat tolik - několik let života při studiu, o kterém si nejsou zcela jisti, jak se prakticky projeví. Mohlo by se to taky nazvat jakousi módou - naše fakulta si získala docela dobré jméno - ale Pán Bůh zaplať za takovouhle módu.

Máte za to, že je přítomnost nepokřtěných pro fakultu obohacením?
    Někdy dochází k menším konfliktům, někdy ke zklamáním těch, kdo se chystají pracovat na sboru, ale vcelku obohacením je.

Pokud jde o vyučující - i ti jsou z různých církví a různého teologického zaměření?
    To je vedle počtu studentů druhá velká proměna: dochází tu k určitému rozšíření spektra. My jsme byli všichni odchováni Hromádkou, Barthem, Součkem, na nichž jsme se nějak orientovali. Dnes přichází nová generace učitelů, kteří jsou hodně poznamenáni studiem v zahraničí, a navíc se příležitostně objevují i učitelé, kteří nejsou evangelíci (např. teď u nás přednáší exegezi významná katolická teoložka dr. Ryšková, jiní katolíci vyučují na katedře filosofie a religionistiky). I přítomností výrazného protestantského filosofa Hejdánka, jenž nesdílí některé teologické předpoklady bývalé většiny, se spektrum skutečně značně rozšířilo. To je dobře, ukázalo se, že naše rozhovory jsou velice zajímavé pro všechny strany.

Mluvil jste o těch, kdo nejsou pokřtěni a jdou na fakultu, mluvil jste o hledání, kterému hodně obětují: máte nějaké ohlasy od těch, kdo už tím prošli - jak se na studium zpětně dívají? Co těmhle lidem může fakulta vlastně dát?
    Mám dojem, že zatím toho nikdo z nich nelitoval. Ti první, kteří teď vstupují do praxe, získali poměrně dobrá místa a my jsme si vlastně teprve teď uvědomili, k čemu všemu se evangelická teologie hodí (má velikou schopnost transferu do jiných oblastí - počínaje slušnou žurnalistikou přes sociální práci, státní administrativu až dejme tomu k diplomacii a na druhé straně k umění). Naším úkolem bude vytvořit i právně určitý profil našich absolventů. Veliká budova nás jakoby tlačí k tomu, abychom si to široké spektrum udrželi a starali se také o to, aby to studenti měli nějak i právně zajištěno. Takže se vytváří kombinace teologie - filosofie, teologie - pedagogika, teologie - speciální pedagogika, do budoucna snad spojení nějakých malých práv (jako notářství) a teologie.
    Máme jediné pravidlo: že by ty ostatní obory měli studenti studovat na jiných fakultách (to je rozdíl třeba od Husitské fakulty, která vytváří jakousi univerzitu v univerzitě). Jedinou výjimkou bude pravděpodobně filosofie, protože vzhledem k celkové postmoderní orientaci filosofie pokládáme za velmi dobré, aby se u nás pěstovala filosofie přihlížející také k hebrejsko-křesťanské tradici. Druhá taková větev by byl nový obor, i když vzniklý kombinací dosavadních oborů, s titulem magistr církevní a sociální práce pro pracovníky v Diakonii.

Ptal se Jan Keřkovský

A P O K R Y F Y
T E N T O K R Á T S O B Ě S L A V S K É

Na schůzkách mládeže jsme se pokoušeli porozumět Ježíšovým podobenstvím. Na závěr se měl každý pokusit napsat podobenství vlastní. Tady jsou:

NEBUDETE MÍT NIC

Když šel Ježíš přes Soběslav, zastavil se u jednoho domu. Bydlel tam starý člověk, který bez přestání přikládal do kotle. Ježíš mu řekl, že je vůl, protože mu nestačí teplo, co má, a chce pořád víc a jednou špatně skončí. Ale člověk se mu vysmál, a tak šel Ježíš ven. Když vyšel, ozval se výbuch a celý dům se zřítil. A Ježíš povídá: "Vidíte, chtěl pořád víc a ztratil všechno, i život. A tak to bude i s vámi. Kdo bude chtít všechno, nebude mít nic."

Karel

PODOBENSTVÍ O UKVAPENÉM ČINU

Ježíš mluvil v podobenstvích ke svým učedníkům, řka: Byli dva muži, každý z nich zasadil u své studny ve stejný den datlové semeno. Semena se ujala a za pár let z nich byly rozložité palmy. Jednoho dne první z těch mužů svou palmu bezdůvodně pokácel. Druhý tu svou nechal stát. Za dva roky přišlo veliké sucho a všechny studny v okolí vyschly, kromě té druhého muže, jelikož na jeho studni vrhala palma velký stín. První muž pozdě litoval, že svou palmu bezdůvodně pokácel. A proto pravím vám, nečiňte ukvapených činů, neboť žádný z vás není vševědoucí.

Jarda

E K O L O G I E

K A P I T O L Y
O DOBROVOLNÉ SKROMNOSTI

    V minulém čísle jsem se krátce zmínil o tom, že ekologické hnutí není synonymem pro extrémisty bojující proti všemu, ale že může znamenat skupinu lidí snažících se obnovovat to, co by se dalo nazvat přirozenými vztahy. To není samozřejmě záležitost pouze ekologů. V této souvislosti jsem psal o knize Hany Librové "Pestří a zelení". U této knihy bych se rád zastavil.
    Kniha by se dala rozdělit na dvě části. V první se autorka opírá o pozorování západních autorů a konstatuje, že v západních zemích stoupá počet osob, které se z hlediska přírody chovají příznivěji. "Lidé jsou ve zvýšené míře vnímaví k praktickým návodům, které různými cestami šíří ekologické poradny. Jde o tzv. cestu drobných kroků: hospodyně perou dnes častěji než v minulých letech v ekologicky nezávadných pracích prostředcích, odevzdávají na sběrná místa odpady určené pro recyklaci, dávají přednost zboží v méně nákladném balení apod." Tato cesta není tím, po čem většina ekologických či jiných odborníků volá, totiž výraznější změnou orientace člověka od materiálních hodnot k duchovním, ale přesto není zbytečnou.
    V druhé polovině knihy Librová přibližuje čtenáři prostřednictvím výsledků sociologického průzkumu české rodiny, které žijí skromněji, než musí (samotná kniha má podtitul "kapitoly o dobrovolné skromnosti"). Právě materiální skromnost, která ale zdaleka neznamená chudobu, je jedním z důležitých předpokladů existence ekologicky příznivého života.
    Co se z výsledků průzkumu dovídáme? Většina dotazovaných již žije nebo se v dohledné době chystá přestěhovat na malé město či vesnici. Často žijí spolu s rodiči, navíc "rodiny s pěti, šesti dětmi tu nejsou výjimečné. Souvisí to nepochybně s vysokým počtem křesťanských párů v souboru, ale zřejmě i s podstatou tohoto způsobu života, orientovaného na rodinu a sociální život".
    Typickou vlastností je zájem o své okolí a aktivní účast na kulturním životě obce. Většina soukromě podniká, nejde jim však o zbohatnutí, ale spíše o nezávislost ve svém jednání, ženy skoro bez výjimky zůstávají v domácnosti u dětí. Znamená to dodržování tradiční mužské a ženské role? Snad ano. Má ale řadu nedůsledností, například, že činnost a zájem ženy nejsou omezeny na vnitřní okruh rodiny. Patriarchální dělba práce v rodině nikterak nepoznamenala ani postavení ženy jako spolurozhodovatelky o způsobu života."
    A ekologie? Všichni z dotázaných jsou s ekologickými problémy dobře obeznámeni, ale za jejich rozhodnutím žít skromně ekologické důvody nestály, přestože všichni mají k přírodě vřelý vztah. "Ostatně jenom velice volně můžeme hovořit o rozhodnutí změnit způsob života. Častěji jsme mohli pozorovat jakési postupné přetváření běhu života." Jinými slovy postupný návrat k určitému přirozenému prostému životu. Tento prostý život však neznamená strádání, neboť "když jsme se našich hostitelů ptali na celkový životní pocit, slyšeli jsme odpověď: cítím se šťastný".
    Kniha "Pestří a zelení" nevrší před čtenáře jeden skoro neřešitelný problém za druhým, byť tyto problémy ani nezakrývá. Uvědomit si problém je počátečním krokem při snaze o jeho řešení. Librová však jde dál a v tom je její kniha cenná. "Knížka si nekladla za úkol zachránit tento svět. Hledala, jak žít uprostřed ekologické krize. Když se mluví v Talmudu o paradoxní naději, říká rabín Tarfon: Není na vás, abyste úkol dokončili; nemáte však též právo před ním ucouvnout."

Petr Hrdina

K TOMUTO TÉMATU DÁLE DOPORUČUJI KNIHY:

Jan Keller: AŽ NA DNO BLAHOBYTU
Kniha se zabývá společenskými souvislostmi ekologické krize s důrazem na oblast politiky a ekonomie. V závěru se dotýká jednoho zpředpokladů přechodu k udržitelnějším způsobům života - mocenské a ekonomické decentralizace. Cena 75,-Kč.

Helena Norberg-Hodge: DÁVNÉ BUDOUCNOSTI
Ladak je malé království v Himalájích, zvané též malý Tibet, jehož obyvatelé žili až donedávna v harmonii se svým okolím... do doby, než vpád západní civilizace dovedl zemi na pokraj sociálního a ekonomického zhroucení. Známá anglická antropoložka líčí rozpad tradičních hodnot, ale i následné sebeuvědomění a tendence k obnově původní rovnováhy. Cena 109,-Kč.

PROČ JE TŘEBA ZASTAVIT TEMELÍN
Třicetistránková publikace, po-dávající přehled informací o JE Temelín a argumentů pro-ti její dostavbě (včetně návrhů jiných zdrojů el.energie). Vyšlo v dubnu 1996 cena 10,-Kč.

měsíčník SEDMÁ GENERACE
(Dříve Poslední Generace)
Časopis je členěn do několika rubrik - Projevy krize (o ekologických problémech), Kořeny krize (o společenských příčinách těchto problémů), Kořeny budoucnosti (o možných východiscích), Zprávy, Polemiky... Cena 20,-Kč, roční předplatné 200,-Kč.
Sedmá generace vychází též v internetové verzi

Zájemci si mohou o výše uvedené tituly napsat na adresu: redakce Sedmá Generace Jakubské náměstí 7 602 00 Brno 2 tel.: 05/42 21 04 38

O KOUZLE SVĚTA JANA ČEPA

V probouzejícím se jaru vždy znovu a znovu osahávám dřeň Čepových myšlenek. Snad právě proto, že je tak bolestně a láskyplně spojen s touto zemí. Zemí týranou i milovanou, rozdrásanou nehty orání i laskanou tesknou nostalgií člověka po ráji. Každý strom a keř má pro Čepa svůj neocenitelný význam, protože je jakoby střípkem, na kterém se zrcadlí drobný paprsek druhého domova, jenž je jeho největším tématem.
     Snad pro tuto obrovskou lásku k zemi našeho vyhnanství se Čep setkává také se smrtí a s bezednou nicotou. Toto téma se stýká v určitých obrysech s dílem Jakuba Demla, který ovšem svou bolestí vše zahlcuje, což je snad způsobeno neukojitelnou básnickou závratí ("S jakou vyzývavostí či touhou hledá člověk smrt a ustavičně potkává život. Ale jakmile se rozhorlí a hledá život, ustavičně potkává smrt").
     Věřím, že i Čep byl stejně okouzlen životem, vše je u něho ale podrobeno přísné hierarchii, která tlumí jakékoli extrémy. Svým klidným a tichým jazykem tak dokázal vyjádřit bolest melancholickou a meditativní. Deml je naopak strhující vnitřním zápasem, který se odehrává mezi šklebem Nicoty a kouzlem Něčeho. Možná tu je spojnicí také zoufale plynoucí čas, který je společným ostnem mnoha básníků (např. Máchy, Hory, Zahradníčka aj.). Protože není možné Čepův literární svět líčit obšírněji (nebyl to ani cíl tohoto zamyšlení), přál bych si, aby tyto náčrty přivedly alespoň jednoho čtenáře do světelného světa Jana Čepa.
     "Šel jsem po cestách porobených a zneuctěných, lysých, odřených, plných prachu a nečistých ran, vlekoucích se uprostřed krajiny pusté a vyprahlé; jen zaprášený stvol čekanky a jitrocele jim byl tesklivým společníkem. Tyto cesty jsem měl vlastně nejraději..." (Jan Čep: "Vigilie")
              Jan Zámečník

P.S. Právě vyšla v nakladatelství Vyšehrad Proglas nová kniha Jana Čepa Samomluvy a rozhovory

CO NÁM ODKÁZALA PANÍ PROFESORKA KOMÁRKOVÁ?

"Tak veselý pohřeb jsem ještě nezažil," říká Honza Černý z brněnského sdružení. Vycházíme z kostela na Pellicově ulici v Brně.
    Něco na tom je, když umírá člověk ve věku 94 let na přirozené stáří, člověk, který toho tolik za život vykonal, a kostel přede mnou byl nabitý lidmi - převážně samými faráři, osobnostmi, nechybí i profesoři a děkani fakult. Nabitý jejími žáky.
    Ona sama se prý dívala na smrt jako na vítězství.
    Před pěti lety prý napsala paní profesorka Pavlu Kalusovi, že by si přála, aby ji pohříval on. Měl z toho tehdy hlavu, byl teprve první rok v Brně. Řekl, že doufá, že tu paní profesorka bude co nejdéle. Dnes se tohoto úkolu zhošťuje výborně, kázání je dobré (možná je promýšlí už pět let). Následují ještě další zajímavé proslovy. Dva funebráci s autem, postávající před kostelem, vyjeveně koukají na hodinky a klepou si na čelo. Takhle dlouhý pohřeb nejspíše ještě nezažili.
    Je ale o čem mluvit. Tato nenápadná drobná žena s vadou řeči, zanechala za sebou řadu uznávaných spisů. Zanechala něco nám?
    Po druhé světové válce začala YMCA organizovat lesní letní brigády, tak jak je všichni známe. V roce 1951 byly brigády zakázány. Jediná paní profesorka tehdy zákaz ignorovala a pokračovala v organizaci brigád. Později se práce chopili studenti teologické fakulty a brigády běžely šťastně dál. V 70. letech opět hrozilo, že brigády pod politickým tlakem zaniknou. Tehdy vzal štafetu na svá bedra farář Vladimír Kalus z Miroslavi, po něm jeho syn Pavel - a dál už to znáte.
    Tak brigády trvají nepřetržitě dodnes. Poslední slova paní profesorky prý byla: "Jsem na vaší straně!" Až tedy budete zase prožívat něco krásného na brigádě, vězte, že je to také díky ní.
              Marta Procházková

Božena Komárková se narodila 28.1.1903 v Tišnově v rodině stavitele
1923 maturovala na Českém st. reálném gymnáziu v Brně
1929 ukončila studium filosofie, dějepisu a zeměpisu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
1930-35 učila na měšťanských školách v Cukmantlu, Teplicích-Šanově, Brně, Vel.Opatovicích a Březové
1935 ustanovena profesorkou na reálném gymnáziu JanaBlahoslava v Ivančicích
1.9.1939 profesorkou na reál.gymnáziu v Morav. Ostravě
10.1.1940 zatčena gestapem jako členka odboj.organizaci "Obrana národa", vězněna ve Vratislavi a dne
9.6.1942 odsouzena říšským soudem ke 12 rokům vězenípro "velezradu", vězněna ve věznici Javor ve Slezsku, odkud se vrátila dne 17.6.1945 domů
15.9.1945 definitivní profesorkou na St.gymnaziu Dr.Josefa Kudely v Brně, kde učila do 31.8.1948
1.9.1948 přikázána na II. stř. chlapeckou školu v Brně
15.3.1950 přikázána KNV Brno do St.pedagog. knihovny
31.12.1951 výpověď a 14.7.1952 převedena do invalidního důchodu
1976 podepsala petici za dodržování lidských a obč.práv
1979 dostala cenu za nejlepší samizdatovou knížku roku:Původ a význam lidských práv
1982 Čestný doktorát bohosloví Basilejské univerzity 1990 vyšla v SPN kniha "Původ a význam lidských práv"
1991 vyšla kniha "Božena Komárková a její hosté" v Heršpicích
1991 byl jí propůjčen Řád T.G.Masaryka prezidentem republiky za obranu lidských práv a demokracie
1992 obdržela Zlatou medaili Masarykovy univerzity v Brně a jmenována docentkou pro filosofii dějin
1993 vyšla kniha "Sekularizovaný svět a evangelium" Brno
1994 udělena medaile Karlovy univerzity na návrh ETF UK
1997 vyšel 1.svazek vybraných spisů B.K: "Lidská práva" v Heršpicích
27.1.1997 Božena Komárková zemřela

N Á V R A T Y I.

Je takovej slunečnej a rozehřátej jarní den. Celé město vypadá poklidně a líně, je známé, stalo se symbolem, ale jako by to všechno šlo naprosto mimo něj. Jak se zdá, je mu to jedno. Přemýšlím, jak tady lidé žijí, jak tady žijí s takovým kamenem na krku. Přemýšlím, proč jsem celou cestu sem byl podivně nervózní a roztěkaný a proč se i teď drobně chvěju po celém těle. Asi nejde o bázeň z nějaké nepěkné podívané, je to strach ze sebe samého. Strach z člověka. Strach z toho, že jsem také člověkem, stejně jako ti všichni přede mnou. Ať byli kdekoliv a kýmkoliv, vždy byli pouze lidmi. Jako bych se bál, že ve svém člověčenství odkryju něco, co třeba neznám a co mě děsí...
     U vchodu si bereme polského průvodce, já a můj přítel. Říká nám, že ještě před rokem bylo parkoviště před vstupní budovou plné prodavačů zmrzliny a různých věcí na památku. Naštěstí z toho všeho zbyl jediný nenápadný obchůdek se svíčkami a květinami.
     Polštinu ovládám celkem dobře, ale náš průvodce mluví nějak podivně rychle, a tak mu moc nerozumím. Příliš mi to nevadí, mohu ho vnímat jen napůl. Dívám se očima deportovaného Žida, cikána nebo černovlasého Řeka... Dívám se očima, které právě teď, když vstupujeme dovnitř, viděly novou zemi, Pičipoj, jak ji označily židovské děti. Je to pár hektarů půdy, několik set metrů ostnatého drátu a něco přes dvě desítky baráků z červených cihel. Cesty jsou sypané štěrkem a občas je vidět i kusy zeleného trávníku. Nevím, co je to, a proč to na mne tak doléhá.
     Prožívám život vězně, který má asi dva měsíce života, ale možná, že zemře už zítra nebo ještě dnes večer. Jak procházíme jednotlivými místnostmi, napadá mne, že zde již ani nebylo utrpení. Ne protože by lidé zde netrpěli, ale protože jejich bolest byla naprosto nesmyslná. Jejich vina byla natolik abstraktní, že jejich trest se vytratil a zůstalo z něj obrovské množství neskutečně palčivých okamžiků. Jediným smyslem zůstalo přežít do dalšího dne. Tato prázdnota je však horší, než ty nejkrutější tresty. Vždyť lidé zde dobrovolně podstupovali vivisekce, jen aby mohli odejít pryč, protože taková byla dohoda. Proto se toto místo vymyká našemu chápání krutosti.
     Když se pak náš průvodce snaží předvést to množství a ukazuje nám hromady lidských vlasů, kufrů a bot... já nedokážu myslet v rozměru statisíců. Myslím na lidské osudy, co tu vzaly konec.

Kráčíme po chodbě a na stěnách jsou některé z dochovaných identifikačních fotografií. Vidím je, jak zírají do objektivu. Jak už rozpoznali pravdu, jejich obličeje se dívají na mě a jakoby zmizelo to, co byli a zůstává jediné skutečné teď.

... a pomalu poznávám, že strach, který jsem měl, neplynul z obav, co uvidím, ale co ucítím, jak se zachová můj člověk vstříc takové skutečnosti.
Když potom vcházím do plynové komory, dějiště celého toho mystéria, poznávám, že nejde o zběsilost umírání, ale o pokus popřít život sám a na mysl mi přichází věta z knihy Příběh v historii, která říká, že plynová komora je jediným místem v koncentračním táboře, kde vládne milosrdenství. Na mém zpátečním lístku je napsáno Osvětim-Krakov.

Jakub Zeman

písnička - Vím, že noc už skončila

pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!