Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí. Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé.

Málokde bychom našli tolik pochybností, zklamání a hořkosti jako v žalmu 73. Mluví zde člověk, který už Bohu málem přestal věřit. Zaznívá tu rozhořčení, proč se na světě mají dobře jen lidé bezohlední a vypočítaví. Jde nám mráz po zádech, když slyšíme, jak žalmista závidí těm, kdo nad sebou žádnou autoritu neuznávají a využívají všech možností ke svému obohacení. Čteme tu totiž věci, které si v koutku srdce myslíme také. I my přece vidíme, že být poctivý, čestný a spravedlivý se nevyplácí. Kolik z nás v sobě skrývá nevyslovenou hořkost a zklamání nad tím, co jim život odepřel.
    Navzdory těmto zklamáním však dovede žalmista říci: "Jak dobrý je Bůh k Izraeli, jak dobrý je k těm, kdo mají čisté srdce." To, co nám schází, abychom mohli uvěřit, že Bůh je dobrý a spravedlivý, je tedy čisté srdce.
    Vždycky jsem si myslel, že s čistým srdcem se buď člověk rovnou narodí, anebo ho jednoho krásného dne od Pána Boha dostane. Vždyť se modlíme a zpíváme: "Srdce čisté stvoř mi, ó, Bože!" Představoval jsem si to tak, že nám Pán Bůh to naše zlé, sobecké a zklamané srdce prostě vymění. Jenže lidské srdce není žádná součástka, kterou by šlo nahradit. Na to, aby se člověk změnil, neexistuje žádné kouzlo. Stvořit neznamená vyměnit. Srdce máme pořád stejné. Ale tím, jak procházíme různými událostmi a zvraty, Pán Bůh nám to naše pyšné a vzdorovité srdce pročišťuje. Asi tak, jako když se čistí obilí při výmlatu, nebo když se železo čistí v tavicí peci. Mít čisté srdce je zdlouhavý proces. Je to výsledek životního hledání, modliteb a naslouchání. Rozhodující silou je tu trpělivá práce Božího slova, které nám uprostřed výhní života ukazuje cestu k naději a pravdě.
    Žalmista přiznává, jak to někdy bolí, když nám Pán Bůh srdce čistí. Často člověk víru málem ztratí, aby mohl poznat její skutečnou cenu a krásu. Někdy teprve ten, koho život ranil, nebo kdo ztratil, co nejvíc miloval, bývá těmito událostmi a Božím slovem přiveden k tomu, aby doslova znovu objevil, že Pán Bůh je dobrý a laskavý. Někdy až v propastech lhostejnosti a beznaděje spatříme paprsek naděje, která z našeho srdce odplaví závist, hněv a zklamání.
    Čisté srdce, které potřebujeme, abychom mohli věřit, že Bůh je proti všemu zdání dobrý, s takovým srdcem se nikdo z nás nenarodí. A hotové ho nedostane ani později. Čisté srdce se rodí v zápasech, pochybnostech, zklamáních a bolestech života. Je to srdce přetavené pochybnostmi. Je to srdce vyléčené Boží láskou a věrností. K víře se člověk prošlapává strázněmi a hořkostmi. Mít čisté srdce je dar, ale ne hotová věc. Je to Boží dílo, které nikdy nekončí.

Jan Svěrák, 32 let, filmový režisér

Prázdné věty, hloupé řeči, projevy ředitelů, náměstků a velvyslanců, které mívají závratnou délku, ale nikoli obsah.
 

Bonďa Blažková, 35 let pracovnice odboru výchovy SR ČCE

Nudí mě nudit se. Času je tak málo, že by ho bylo na nudu škoda.
 

Erazim Kohák, 64 let, filosof, spisovatel

Nic mě nenudí, to se nudím sám, sám sebe. Nudí se lidé sobečtí, protože ti jsou i nudní. Když mám pocit, že se ve mně rodí nuda, snažím se odvrátit od sebe k světu Božímu, třeba k zbarveným listům a lesklým kaštanům.
 

Jiří Lábus 50 let herec divadla Ypsilon

V poslední době téměř nic. Pořád mám co dělat. A to, co dělám, mě baví. Takže nudu jsem zažil naposled v Chorvatsku u moře.
 

PhDr. Jiřina Šiklová, socioložka, vedoucí katedry soc.práce FF UK

Nudí mne všechno a vždy, kdy se nemohu v problému, otázce, činnosti nějak osobně angažovat. Proto jsem se naučila a vždy snažila ke všem věcem zaujmout nějaký osobní postoj, něco sama pro či proti udělat. Maminka o mně říkala, že musím být "v každé kaši kvedlačkou". Snad proto jsem se dosud skoro nikdy v životě nenudila.
 

Martin Čech, 32 let učitel na ZŠ

Přitroublost, žvásty, někdy vše včetně snídaně, kapesníků, mě....
 

Zdeněk Suchý, 33 let, režisér

Zbytečné činy a prázdné řeči.
 

Petr Sláma, 29 let, asistent na ETF UK, z 1/4 farář

Když vím, jak to dopadne: cílená přetvářka, pravověrné řeči.
 

Helena Klímová, 60 let, psycho - terapeutka, publicistka

Zařizování, úřadování, psaní adres a olizování obálek, když chci uspořádat nějakou užitečnou akci pro psychoterapeuty, třeba workshop se zahraničními hosty. Nemáme sekretářku. Nejen nuda, i vztek.
 

Tomáš Najbrt 45 let, Celocírkevní kantor ČCE

Nudí mne čekání ve frontě, schůzování, většina televizních politických zdůvodňování, daňová přiznání, škrábání brambor, free-jazz, TV přenosy umělecké gymnastiky. Většinou se nudit nenechám a v duchu si zpívám nebo revoltuju nebo se učím slovíčka.
 

Květa Kellerová, 23 let, studentka práv

Když se nic neděje.
 

Petr Oslzlý, 52 let, ředitel Centra experimentálního divadla

Prázdné řeči. V každé situaci jde něco pozorovat. I v osamělém čekání na jediném místě je možné vnímat své myšlenky a stavy. Ale jsem-li zavlečen do vyprázdněného rozhovoru, jehož se musím z uctivosti či z jiného důvodu zúčastnit, přepadá mne děsivá nuda.
 

ThDr. Jan Heller, 71 let, emeritní profesor na ETF UK

Soběstřední lidé.
 

PhDr. Noemi Rejchrtová, 56 let, historička, profesorka na ETF UK

Nudí mě mé vlastní přednášky, knihy a studie. Souvisí to s "mindrákem" - formou sebelásky.
 

Libor Macák, 22 let, student mediciny

Naštěstí mě nudí jen minimum lidí či věcí, nejlépe se však dokážu znudit sám. Jako stvořené mi k tomu připadá dusné srpnové dopoledne. V těchto prázdninových dnech na základní škole v našem maloměstě jsem se naučil kouřit a prohlížel si svůj první sprostý časopis. Zahálka byla opět matkou hříchu. Co s tím, nevím - snad zrušit srpen nebo vymyslet nějaké pilulky.
 

Jan Čapek, 62 let, farář, 2.náměstek syn.seniora ČCE

Může se křesťan vůbec nudit? Spíše má všechno zkoumat se zájmem, porozuměním, i kriticky. Každá situace a každý čas má pro něho svůj význam a ze všeho se může poučit. Víra pomáhá tento přístup nalézat.

Nudíte se někdy? A nudíte se rádi? Položil jsem tuhle otázku různým lidem (všem bylo aspoň 15 let) a dočkal se málem vždycky stejné odpovědi: Nenudí se, není na to čas. Už dávno se nenudili. Šťastní to lidé. Nebo ne?

Chalupa v pohraničí, kde není vůbec nic, ani bedna, vesnice je pár kiláků daleko a není tam ani obchod, a když se ráno probudíš, tak přemýšlíš, jak tenhle den zabiješ. Tam na dovolenou, to bysme se ukousali nudou.

    Psycholog či psychiatr vám nejspíš řekne, že nuda je nedostatek podnětů. Že se může objevovat už u malých dětí (zvl. výchovně zanedbávaných). A že člověk určité podněty potřebuje, a když se mu jich nedostává, zakrňuje. A když zakrňuje, nemá pak schopnost na ty podněty odpovědět, až je potká - všude je jich dost, ale nic mu neříkají.
    Nudíte se někdy? Často? Poslyšte, nejste vnitřně trochu zakrnělí? Ona je totiž nuda většinou spojena s vnitřní prázdnotou a taky s nezralostí, hlavně prý v citové oblasti. A se zmatkem v hodnotách. Když to sečtete, vyjde vám, že se nuda projevuje jako neschopnost angažovat se. Člověk se stane takovým lhostejným, poněkud tupým, nezainteresovaným a může dojít k tomu, že předem bagatelizuje jakoukoli nabídku (všechno je už předem kravina), aniž by se jí vůbec trošku zabýval. Dobrá, tak zatím jsme došli k tomu, že se na vás podepsali rodiče a vůbec ti nejbližší - to oni měli podněcovat v dětství vaši zvídavost a dodávat podněty. S rodiči si to vyřídíme jindy, ale co s vámi?

 
 
Občas se mi stane, že mám strašně moc různejch úkolů. Je skoro nepředstavitelný, že bych to vůbec mohl zvládnout, a když, tak ne v dohledný době. A tak si sednu třeba do metra a jezdím sem a tam a nedělám radši nic. A je mně dobře. Ale taky mě to štve

    Takoví velcí, a neumíte se rozumně zabavit? Jo ty se nudíš? Tak se seber a... (následuje příkaz k nějaké ohavné činnosti jako nádobí a podobně). Tak tohle určitě znáte. Ale dejme tomu, že jste znudění úplně chorobně, úplně pořád. Že s vámi nikdo nic nepořídí. Copak na to asi poví psychiatr? Nejhorší by bylo udílet rozumy (zdvižený prst, "ty bys měl...", "podívej maminka..."). Málokdy je v člověku úplně prázdno: spíš tam bude třeba nějaké zranění překryté závojem lhostejnosti, která pak vede k nudě. Je dobře dát takovému člověku možnost, aby se nějak sám vyjádřil, třeba něco napsal (bývá zvyklý na samé napomínání). Ale nemusí se s tím uspět.
    Druhá a třetí anketní odpověď, které vidíte v rámečku, popisují cosi, co asi tak úplně nuda není. Jejich autoři nejsou zrovna tupí a zakrnělí (opravdu, znám je). Popisují jakési rozpoložení, ze kterého se zase vlastním přičiněním dostanou. A zrovna o tom teď bude řeč. Jak se z nudy dostat co možná vlastním přičiněním. Ovšem z nudy poněkud hrubšího kalibru, než jakou popsali ti dva nejmenovaní pánové.

 
 
Ze školy jedu dost dlouho, pak čekám dlouho na přípoj a domů přijdu dost unavenej. Štve mě to, protože mám spoustu práce. A když na mě doma vybafnou: "jdi se učit," tak to je úplnej konec, vygumováno, vztek a nuda

    Na kurzu v Janských Lázních mluvil Jan Sokol v jedné přednášce o chybějícím tématu. To je tak: když mám hlad, chci buřt, když je mi zima, chci teplo - ale co když jsem spokojený? Přiberme si tuhle situaci k tématu nudy. Co pak? Pak asi budu shánět nějaké extrabuřty. Ještě jednou dejme slovo odborníkovi, který se s hledači extrabuřtů občas pracovně setkává:
    Materiální přesycení je u lidí materiálně orientovaných hodně nebezpečné. Známe to z některých rodin rychle se rodící podnikatelské vrstvy, kde děti (poté, co nasály atmosféru "všechno máme, táta koupí, táta zařídí") sklouzávají třeba ke gamblerství, kradou doma velké částky a ani nemají pocit, že se to nemá. Příkladů by bylo mnoho, i drsných, a trochu připomínají literárně zpracované téma, kdy jedna generace něco zakládá, druhá to rozvine a zbohatne a třetí zdegeneruje, spadne do drog a podobně. To je nuda materiální, nuda přesyceného člověka.
    Jistě, člověk se může přejíst nebo přepít a následky nejsou úplně příjemná záležitost. Nuda znamená, že chybí podněty (ono je to spíš tak, že nechybí, že si je jen neumím zpracovat, ale dejme tomu, že prostě chybějí). A co když je jich naopak moc? Vadí to?
    Když je něčeho hodně, člověk otupí. I přesycenost podněty (ve smyslu konzumentském) je stejně škodlivá.
    "Přesycenosti ve smyslu konzumentském" rozumím tak, že se polykají neuvěřitelná kvanta podnětů a zážitků a nic moc z toho. Asi s tím trochu souvisí i to, že když vidíte v televizi horor ze 60. let, zjistíte, že je takovej hodnej proti tomu, co se točí teď, takovej odvárek - teď jsou tvrďárny tvrdší, klipy rychlejší, všechno se stupňuje. Nevím, jestli to vadí, a tak ještě poslední otázka pro psychiatra: Dejme tomu, že tahle nezvládnutá přesycenost vede k nudě. Ale může být nuda nebezpečná, zhoubná?
    Úzkostná může být. A vést ke zkratovým reakcím. Skupina kluků někoho zmlátí, aby se dělo aspoň něco. Ještě výmluvnější příklad jsou drogy, někde na návsi nebo v hospodě - aby se něco dělo. Společný jmenovatel: překonat jednotvárnost, tu nemá rád nikdo. (Důvodů, proč lidi berou drogy, je ovšem víc.)

 
 
Nemít prachy - nevadí,
nemít srdce - to vadí,
zažít krachy - nevadí,
zažít nudu - jó, to vadí!!!

    Nechci vám křivdit, snad nejste ta třetí generace, která "degeneruje a padá do drog", jak psychiatr pravil. Možná jste ta, která něco zakládá, anebo ta, která rozvíjí a bohatne. Degenerovat by mohli ti další, které zčásti vychováte i vy. Co s tím uděláte?
    Psycholog R. Feuerstein by vám k tomu řekl něco o tom, že se informace předávají zprostředkovaně. Což znamená asi to, že když někoho (kohokoli, třeba jednou své potomky) budete "poučovat", budete přitom ty informace zároveň třídit a hodnotit. Spolu s informací předáte nějak i signál o tom, jak tu věc sami hodnotíte a vidíte vy. A jsme u toho: Pokud vám ten někdo důvěřuje, pak snáze přijme vaše hodnocení i vaše třídění, a všecko to pro něho bude stravitelnější (souvisí to se zmiňovanou citovou oblastí). Divný, co? Začali jsme o nudě a dostali jsme se k tomu, že nemáme-li se unudit a ponoukat k nudě jiné, musí být někde v začátcích důvěra. (Radujte se, křesťané, vy byste mohli o důvěře něco vědět.)
    Pak vám psychologové řeknou ještě něco. Chcete-li po někom, aby byl v něčem aktivní, musí mu být jasné, že od něj jeho okolí něco očekává (totiž pozitivní chování a jednání) a že to taky dokáže ocenit. Ale to už je i v Bibli mnohokrát: Radost z toho, když se druhému něco podaří, když v něčem uspěje (prostě opak závisti a jiných odporností), a taky soucit, když má trápení. Tyhle emocionální zážitky nelze ničím nahradit - tedy moralizováním určitě ne.
    "Dali jsme vám, kamarádíčci, dary": tu větu řekli ve filmu trpajzlíci třem veteránům. Dali jim dary, a že s nimi ti tři neuměli zacházet, museli je vrátit. Ale ono to pak šlo i bez harfičky, bez měšce a bez klobouku, co pod ním bývají cigarety s velbloudem. A radosti bylo, že i na Starém Bělidle čubrněli. Tolik werichovsko-svěrákovský film. A dál už si to přeberte sami.
    P.S.: To zajímavější v tomto článku, který vás jinak měl nudit, jsem opsal od dr. Pavla Čapka a dr. Věry Pokorné, jimž touto cestou děkuji.