[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

    Mindráky. Kdo z nás nemá nějaký mindrák?! Něco, co mu na vlastní osobě vadí a s čím si neví rady. V dospělosti se s tím člověk potýká asi líp než v dospívání. Chci vám teď popsat tři příhody, které způsobily na pokraji mé dospělosti pořádný zmatek a nejistotu mé osobě. První příhoda se stala asi v mých dvaceti letech. Bylo léto a já jsem si to šupajdila v pěkným obtaženým tričku na nějakou přednášku na fakultu. A jak tak jdu Lazarskou ulicí, najednou přibrzdí kolem jedoucí Avie a závozník vykloněný do půl pasu z okýnka na mě řve: "...to jsou kozyýý, tyýý vole !!!!" Lidi, to byl pocit!! Jako by mě někdo právě polil horkou rudou barvou! Lidi okamžitě našli na chodníku terč jeho řevu. Vypálila jsem rovnou do nejbližšího obchodu s obuví a tam jsem schovaná čekala, až přejdou lidé, kteří byli svědky tohoto šíleného trapasu. Fuj! Ještě teď je mi z toho ouzko, když vám o tom takto v klidu píšu. Od té doby jsem nosila zásadně plandavé košile a vytahané svetry. Určitě si mě od té doby všímalo míň oplzlíků a já jsem se už necítila tak méněcenně.
    Druhá příhoda se stala asi o dva roky později. V oboře u Hvězdy se konal běh bohoslovců a bohoslovek. My holky jsme tam šly jen tak z hecu, byly jsme tři. První doběhla jedna Maďarka, druhá Helenka Šimková a třetí jsem byla já. Supěla jsem až hrůza, sotva jsem to udýchala. Jak říkám, legrace. Druhý den se ale výsledky objevily na fakultní nástěnce, samozřejmě ve všech kategoriích na prvních místech my tři! Chudák pan profesor, který měl s námi první hodinu přednášku, netušil, že jsme v ženské kategorii byly opravdu jen tři a že tudíž jsem úplná lemra. Nicméně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do posluchárny, šla jsem trochu pozdě, přerušil výklad a povídá: "Tedy Ireno, to jsem si o Vás nemyslel, že Vy také sportujete! Víte, kolují o Vás po fakultě pověsti, že určité procento Vaší váhy není zcela funkční, ale Vy jste mě svým třetím místem přesvědčila, že tomu tak není." Přátelé, já jsem zalézala úplně rudá pod lavici, to byl trapas!
    A třetí příhoda se stala, a to vím naprosto přesně, na Silvestra 1983. Byla jsem tenkrát poprvé a naposledy na chartistickém silvestru, který byl stylizován do starověkého Řecka. Můj přítel mi v práci stočil měděné prsteny, náramky, dokonce vyrobil měděnou masku a pás se sponou. Představovala jsem bohyni Thálii. Byli tam samí významní chartisté a mně se třásla kolena, i když nebylo třeba. Měla jsem na sobě žlutou obtaženou splývanou róbu, všechny ozdoby a přes celý obličej měděnou masku. Nikdo nevěděl, kdo se pod ní skrývá. Všichni se dobře bavili. Asi kolem půlnoci jsem procházela uličkou k záchodu kolem namazaného Jima Čerta, který mě oslovil: "..a ty kozy jsou pravý???"
    Dneska už se na to dívám s mocnou dávkou odstupu a s humorem. Ale nebylo mi lehko, to určitě všechny holky potvrdí. A tak vlastně taky proto jsem si nebyla jistá, co si mám myslet o reklamě na kosmetiku z kozího mléka.

Irena Škeříková

NEJEN
O EKOLOGICKÉM HNUTÍ

Ekologické hnutí. Co si většina lidí pod těmito slovy představuje? Nejspíš skupiny lidí, kteří jezdí na blokády Temelínů, kteří vozí odpadky před to či ono ministerstvo, nebo kteří pořádají v ulicích měst různé pochody a demonstrace. Skupiny lidí, kteří se vyčleňují z okolní společnosti, s jejímž postojem k životu nesouhlasí, lidí, jejichž myšlenky a činy bývají často okolím nepochopeny či zneužívány proti nim. Skupiny, které známe spíše podle jejich činů a akcí než podle jejich myšlenek. A často jsou všechna tato hnutí házena do jednoho radikálního pytle.
    Hnutí, která jsou radikální, je hodně. Těch ostatních také. Ty radikálnější skupiny potápějí lodě velrybářům nebo kácí sloupy elektrického vedení. A pak jsou tady hnutí, která mi jsou nejvíce sympatická a kterých snad pomalu přibývá. Jsou to hnutí, která hledají okolo sebe cosi, co by se dalo nazvat cestou k přirozenému životu, hnutí, která se snaží obnovovat přirozené vztahy. U nás k nim patří například Hnutí DUHA.
    Jak ale najít cestu k přirozenému životu, když člověk kolem sebe nachází jen masu betonu a pouličního osvětlení a hluku? Ve městě to dost dobře nejde. A proto se lidé utíkají k venkovu. Skoro jako by se heslem lidí, kteří chtějí obnovovat přirozené vztahy, stal odchod na venkov. K těsnějšímu kontaktu s přírodou, s nezprostředkovaným během života. Ve víru města se totiž zdá, že běh života je libovolný, že je nahodilý, ale když se člověk ocitne sám někde stranou, když je "donucen" přemýšlet o sobě a o svém okolí, když má čas zastavit se a neběžet bezmyšlenkovitě dál, zjistí, že tomu tak nemusí být.
    Venkov je však také výrazně zasažen městskou kulturou a je naivní domnívat se, že lidé žijící na venkově mají samozřejmě hluboký vztah k přírodě. Že blízkost přírody automaticky znamená úctu k ní. Zdá se spíš, že je to naopak, mnoho lidí z venkova často jedná s přírodou bez náznaku citu. Někdy si pak paradoxně lidé z města váží přírody více než lidé na venkově. Spíše než místem, kde člověk žije, je vztah jedince k přírodě ovlivňován tím, jak byl či je vychováván. A výchova je zřejmě tím, kde se musí začít, chceme-li proměnit přístup lidí k přírodě. Samotným odchodem na venkov se život člověka nezmění, záleží na tom, co si s sebou přinese, jaký je on sám, jaké je jeho odhodlání a vytrvalost v uskutečňování své představy o podobě okolního světa.
    K tomu, aby člověk cestu k přirozenému životu hledal, však samozřejmě nemusí být členem ekologického hnutí. Přítomnost názorově blízkých lidí pochopitelně pomáhá, a někdy to může být velmi výrazná pomoc, ale není podmínkou. Hana Librová v knize "Pestří a zelení" ukázala několik rodin, které stojí mimo ekologická hnutí a které se snaží žít skromnějším, ale přitom plnějším životem než je všeobecný standard. Rodiny, které tak žijí ze své přirozenosti a nikoliv z ekologického přesvědčení. Skeptický, ale ne neopodstatněný názor říká, že to jsou pouze výjimky, které potvrzují pravidlo, že člověk nezačne žít skromněji, nebude-li k tomu donucen. A že je naivní domnívat se, že lidé sami půjdou cestou určité skromnosti, která s přirozeným životem více či méně souvisí. Přes tento názor však není dobrovolná skromnost něčím nereálným a lidé jsou jí schopni, vždyť oneckonců neznamená chudší život, ale život duchovně bohatší.
    Je to jen otázka preferencí. Buď, anebo. Buď my a teď, nebo my i ti po nás. Buď půjdeme cestou hmotných statků a zaplatíme za to chudším životem, nebo si vybereme bohatší duchovní život, byť s chudšími hmotnými statky, a dáme tím šanci na šťastný život i ostatním.

Petr Hrdina

Z N Á M E   S E ?

Jóga je nauka o těle, mysli, vědomí a duši. Je to prastará, tisíciletá moudrost Indie, předávaná po nesčetné generace z učitele na žáka. Slovo jóga znamená spojení, sjednocení, rovnováhu. Filosofickou podstatou jógy je učení o nedvojnosti (filosofie advaity). Dokud je člověk oddělen od Boha, své čisté podstaty, dotud zažívá problémy a bolesti dvojnosti, duality tohoto světa.
    Cílem jógy je znovusjednocení individuálního vědomí s vědomím kosmickým, ve kterém má svůj původ. Jóga učí čtyři základní způsoby, jak tohoto cíle dosáhnout:
bhaktijóga - cesta lásky k Bohu a ke všemu stvoření
karmajóga - cesta nesobecké práce ve prospěch ostatních
džňámajóga - cesta poznání, vědění a moudrosti
rádžajóga - cesta cvičení, kázně a meditace
    Všechny tyto cesty se navzájem doplňují a prolínají. V západních zemích je nejvíce rozšířena hathajóga - fyzická cvičení, která jsou součástí rádžajógy.

    Učení jógy je velmi staré. Jóga jako ucelený systém byla známá již tisíce let před křesťanstvím, a tak základní spisy o józe se ještě nemohly o křesťanství zmiňovat. Jóga není náboženství, mohou se jí zabývat lidé všech vyznání i ateisté. Podstatou jógy je láska k bližnímu, modlitba, meditace a nesobecká pomoc druhým, a to je společný základ všech náboženství. Jóga učí, že každá cesta vede k Bohu a všechny cesty jsou rovnocenné. Celým vesmírem prostupuje jediný nejvyšší zákon Boží. Tak jako je krása zahrady dána rozmanitostí nádherných květin, které v ní rostou, stejně tak krásná je rozmanitost rozličných cest, které si člověk může vybírat podle svého založení.
    Jogíni uznávají Ježíše Krista jako jedno z Božích vtělení. Svámí Vivékánanda, jeden z velkých učitelů jógy na Západě, řekl: "...Je tady možné vyznávat Boha v člověku a šťastni jsou ti, kteří mají takového "člověka-Boha" k uctívání. Křesťané ho mají v Kristu, a proto se, pokud jste křesťané, pevně vnitřně přimkněte ke Kristovi a nikdy se ho nevzdávejte." (Svámí Vivékánanda: Slovo o cestě lásky, Avatar, 1996)

vše o józe připravila Sadhví Párvatí

     Nikdy jsem nezažil opravdový vztah syna a otce či syna a matky.
Tato věta je z knížky: BYL JSEM VE SLUŽBÁCH ZLA, svědectví z vězení o vysvobozující moci Miroslava Kurovského, kterou jsem před časem našla v knihovně třebenické fary. Vydalo ji křesťanské nakladatelství Oliva, není ani silná, ani veselá, s přáteli jsme o ní dlouho debatovali a mě v dnešní rozporuplné době upoutala.
    Spoluautorem je Luděk Rejchrt, který ji připravil s autorovým svolením do tisku a napsal úvod, doslov a kapitoly doplnil verši z Bible.
    A o co v ní vlastně jde?
    Jednou dostal farář Luděk Rejchrt dopis z věznice. Neznámý člověk mu v něm psal o svém zamotaném, smutném a nešťastném životě vězně. Vězně, který již od druhé třídy stabilně kouří, pije alkohol a později se stal zlodějem, násilníkem, alkoholikem a narkomanem.
    Autor - Mirek - vězeň, a ještě by se našlo mnoho přívlastků, popisuje svůj svět, první lásky, pokusy o sebevraždu, pobyt za mřížemi a mnoho malérů. Píše o své propasti do pekla, kam ho zval a táhl Satan, o tom, jak zůstal bez přátel a byl na cestě do tmy, o probuzení v nemocnici, kde se setkává s mladíkem, který mu dává kontakt na faráře. Vypráví o operacích, znovunarození, změně v jeho životě a cestě od Satana ke Kristu.
    Předposlední kapitolu tvoří malá část dopisů, které psal faráři.
    Ten nakonec přeje všem, kdo jsou za mřížemi věznic či v nápravných zařízeních, aby ze svědectví příběhu získali přesvědčení, že Ježíš Kristus zvítězil nad každým zlem.

Jana Konstantinová

VÍRA V ŽIVOTĚ - ŽIVOT VE VÍŘE

RAINER FUNK - ERICH FROMM

"Mít nebo být", "Strach ze svobody" nebo "Budete jako bohové", to jsou jen tři z nejznámějších knih psychoanalytika, sociologa, filosofa i theologa, všestranného myslitele světového významu, Ericha Pinchase Fromma (který se narodil r.1900 ve Frankfurtu nad Mohanem v ortodoxní židovské rodině a zemřel ve švýcarském Muraltu r.1980). R.Funk, Frommův žák, podává v učitelově biografii zejména přehled Frommova vývoje myšlenkového a názorového. Mapuje jeho cestu vědeckou i pedagogickou, poukazuje na podstatné vlivy, jež Fromma utvářely, i na plejádu osobností a účinek rozhovorů, spolupráce a diskusí s nimi na Frommovu soustavu myšlenkovou. Funk se nevěnuje - než letmo - ryze osobním námětům a rodinnému zázemí. Soustředí se na Fromma vyučujícího, zrajícího, jasnozřivého, publikujícího, politicky angažovaného.
    Kdo může přitakat Frommovu: "Stále se ještě cítím cizincem ve světě, jehož cílem je vydělat co nejvíce peněz" - ten je tuto knihu čísti hoden; kdo přitakat nemůže, ten pak je povinen!
    Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1994, kniha je dosud k mání.      Míla Lapáček