Následující sloupky vznikly na kurzu v Křížlicích. Všichni zúčastnění dostali lístky, na které vypsali svoje problémy. Pak je odevzdali do klobouku, kde s nimi bylo "zamícháno" a každý kurzista si zase jeden z lístků vytáhl, aby se pokusil reagovat, poradit. Vše bylo tedy anonymní, přesto nám nedalo, abychom na toto téma ještě nehovořili. Tak nás to zaujalo.
 
Z čeho máš mindrák, v čem máš pocit méněcennosti, co je tvůj největší problém?
 
Mindrák mám z toho, že dělám práci, na kterou nemám. Vnímám to jako podvod, vůči těm, kteří mi dali důvěru; problém mám s tím, jak z toho ven. Pokud toto nevyřeším, mindrák zůstane.
Určitým řešením by možná mohl být rozhovor s lidmi, kteří ti "dali důvěru", u kterých by se snad dalo zjistit, zda od tebe skutečně očekávají to, co si myslíš. Každopádně se domnívám, že největší problém je v přiznání si, že na některé věci mám a na některé nemám. V přijetí sebe sama jako člověka chybujícího.
 
Problém pro mě třeba je, že nejsem pohotový v diskusi. Že i když mi třeba argumenty protistrany v něčem nesedí, nedokážu je pohotově vyvrátit a přijdu na to, až když mám možnost si všechno v klidu promyslet.
Přesně to samé prožívám i já. Myslím, že to nevadí. Není třeba se do diskutování nutit. Hlavní je, že si vytvoříš svůj vlastní názor, za který se můžeš postavit (i když o něco později). Ten názor je pro tvůj život důležitější než momentální účast v diskusi.
 
Mindráky mám z toho, že se nedokážu seznamovat s druhými lidmi. Mnohdy nedokážu ani prosadit svůj názor, i když je třeba správný. Z toho pramení také pocit méněcennosti.
Mohlo by to pomoci, kdyby sis zvolil(a) něco z toho, co umíš patrně tak průměrně jako většina ostatních, a soustředěně to rozvíjel(a) a pracoval(a) na tom tak, abys v tom dosáhl(a) schopností nadprůměrných. Tak bys byl(a) v něčem lepší než většina ostatních, což by tě mohlo obdarovat větším vědomím vlastní ceny a jedinečnosti, a tak napomoci i v jistějším přístupu k druhým lidem i v prosazování sebe sama.
 
Pocit méněcennosti mám, když zrovna nastane doba, kdy jsem ve společnosti a nedokážu se nějak projevit. Mám potom z toho špatné svědomí, že možná vypadám uzavřená.
Měl(a) by ses snažit překonat nějak vnitřní strach anebo nejistotu a začít se pomalu, alespoň ze začátku nějakými připomínkami projevovat.
 
Za svůj největší problém považuji to, že v rámci "obrany vlastního já" (toho, co je ve mně nejvnitřnější a bolestivé) útočím na své blízké. Ze strachu z vlastní zranitelnosti.
Zkus se zamyslet, jestli jsi opravdu tak zranitelná(ý). Možná si to jen namlouváš. Asi bys potřebovala být víc otevřená(ý) vůči druhým, třeba jsou stejně zranitelní jako ty. Ale každopádně je asi dobré si to s tím druhým vždycky vyříkat - nemlčet o tom.
 
Mé vztahy s lidmi (i nejbližšími) cítím jako dost povrchní. Mám strach otevřít se, svěřovat se (nevím jak na to, druhé třeba vůbec nezajímá to, s čím mám problém).
Vím, že je to nepříjemný pocit a často to tak bohužel bývá, že lidi na sebe nemají čas poslouchat se navzájem. Pokud chceš svůj problém někomu sdělit, stojí určitě za pokus přijít za někým, komu důvěřuješ a zeptat se ho, jestli je ochoten tě vyslechnout. Komu na tobě záleží, ten neodmítne. Můžeš také tomu člověku říct, zda stojíš o radu, nebo zda se spokojíš s tím, že tě jen vyslechne. (Možná, že lidi mají strach, že po nich budeš chtít nějaké rady a oni nebudou schopni je poskytnout.)
 
Strach z lidí a že se neumím bavit. Moje sobeckost.
Dej si jedno pivo a možná zjistíš, že jsi vlastně zábavný člověk. Vážně: Ti, co se nejsnáze baví, mohou skrývat svůj strach. Starej se o starého člověka a překonáš sobeckost. Starej se o dítě a překonáš strach z dospělých. Doufám...
 
Mindrák mám z toho, že nerozumím jízdnímu řádu ČSAD. Možná, že su blbej... Ale asi to není to nejhorší, co může člověka potkat.
Tomu asi nerozumí ani pan ministr dopravy. Asi budeš muset používat jiný dopravní prostředek, třeba vlastní nohy!
 
Pocit méněcennosti nemám stále, zažívám jen chvilkové mindráky. Teď momentálně mám mindrák, že neumím tak dobře lyžovat.
Je dobře, že tvé mindráky jsou přechodné, asi jsi sám(a) pochopil(a), že v životě není nejdůležitější, jestli umím rychle běhat nebo zpívat ze všech nejlépe, v životě jde o něco úplně jiného. Až bude léto, určitě ti bude jedno, umíš-li lyžovat či ne.
 
***
Nemáš problém? Tak to těpic, pipko. Netrap se tím, to přejde samo. Jsi taky bohudík jen člověk.

Co to vlastně je ten komplex méněcennosti?
    Na začátku tohoto století příchází Alfred Adler, vídeňský lékař, se svou teorií osobnosti, ve které zdůrazňuje, že každý člověk touží a usiluje o zajištěné místo ve společnosti. Touží po tom, aby někam patřil, aby byl součástí lidské skupiny, aby byl druhými lidmi přijímán. Adler tuto skutečnost vyjadřuje tím, že každému je vlastní společenský cit. Domníval se, že člověk není determinován (určen) svou vlastní minulostí ani svou budoucností, ale tím, jak v současnosti chápe svou minulost, a tím, co v současnosti očekává od své budoucnosti. Společenský cit se projevuje snahou po uplatnění a potřebou být druhými oceňován. Cílem tohoto vývoje je dosažení pocitu vlastní hodnoty. Zdravé sebeoceňování souvisí s respektováním okolí, reality, sociálních souvislostí, kontextu, ve kterém jedinec žije. Nezdravé sebehodnocení se projevuje fiktivním (klamným) sebepojetím a fiktivní převahou. Obojí, tedy nesprávný vztah k sobě samému i k druhým lidem, člověk prožívá subjektivně jako pocit méněcennosti, i když jeho vnější projevy chování mohou být rozličné.
 
Kde se to v člověku bere?
    Předpokládá se, že pocity méněcennosti se rozvíjejí již v raném dětství. Adler upozorňuje na několik zdrojů, které negativně ovlivňují sebehodnocení dítěte. Předně to je orgánový nedostatek. Každý tělesný handicap nebo nápadnost může snížit sebehodnocení člověka. Reklamní agentury pracují s modelkami a mladými muži, kteří překypují zdravím a krásou a pohybují se bezstarostně a sebejistě.
    Dalším zdrojem pocitu méněcennosti může být rozmazlující výchova. Dítěti jsou odstraňovány překážky, je nekriticky přijímáno, a proto si nemůže vytvořit žádný skutečný pocit vlastní hodnoty. Neprožívá uspokojení z úspěchu, který dosáhlo vlastními silami. S rozmazlující výchovou souvisí rodičovská potřeba uchránit své dítě před vším zlým z okolí. Dítě si pak zákonitě vytváří představu o světě jako o něčem, co ho stále ohrožuje.
    Pocit méněcennosti může však být i následkem tvrdé a především málo laskavé výchovy. Dítě pak vyrůstá s vědomím, že je málo milováno a jeho nejistota je posilována představou, že je stále obklopeno nepřáteli.
 
Takže hodně záleží na výchově...
    Adler a jeho žáci věnovali mnoho pozornosti i rodinné konstelaci. Z jejich analýz vyplývá, že pocit méněcennosti může být dán i postavením dítěte v rodině. Je známá skutečnost, že sourozenci mezi sebou konkurují především o přízeň rodičů. Jejich postavení v rodinné dynamice je závislé na počtu dětí v rodině, na jejich osobním pořadí mezi sourozenci a na jejich pohlaví. Pocit méněcennosti u dítěte může souviset i s tím, že nesplňuje očekávání rodičů. V některých rodinách se preferuje pohlaví dítěte, určité vlastnosti nebo schopnosti. Pocitem méněcennosti trpí dítě, které neodpovídá svými školními výkony prestiži vzdělání v rodině apod. Výchova je v takovém případě ztížena tím, že se dítě cítí ustavičně odstrčeno a nedoceňováno. V pubertě a dospělosti se často projevuje sebelítostí. V pozadí pocitu méněcennosti můžeme tušit strach z ohrožení. Takový člověk se cítí bezmocný a je přesvědčen, že to, co mu chybí, je příčinou, proč není dostatečně přijímán a milován.
 
Nejhůř to asi člověk prožívá v dospívání, ale ani v dospělosti často nedochází vnitřního vyrovnání se sebou samým.
    Lidé s pocitem méněcennosti jsou natolik vnitřně zraňováni, že si vytvářejí klamné sebehodnocení, které jim nedovoluje, aby byli vyrovnaní a uspokojeni. Proto se stále zabývají sami sebou, sledují, jakým dojmem působí na ostatní, těžce snášejí kritiku, někdy dokonce i přátelské laškování. Je chronicky narušena jejich sebeúcta. Každý člověk někdy nezvládne nějaký úkol nebo situaci a je sám se sebou nespokojen. Lidé, kteří žijí dlouhodobě nebo trvale s pocitem méněcennosti, jsou však tímto pocitem ovládáni. Stanovují si vysoké cíle, od kterých očekávají uspokojení. Někdy jsou tyto cíle nedosažitelné, jindy, když jich dosáhli, zjišťují, že uspokojení neodpovídá předpokládanému pocitu a ženou se dále.
 
Někdy se stává, že se setkáme s člověkem, který se chová, jako by všemu rozuměl, je arogantní, prostě se za každou cenu předvádí. Říkáme si, proč je takový, co se za tím jeho chováním vlastně skrývá. Není za tím nějaká jeho skrytá bolest?
    Nadměrně rozvinutá ctižádost a ješitnost, která je odpovědí na pocit méněcennosti, stejně jako zaměřenost na sebe sama a na hodnocení z okolí, brání člověku v přiměřeném růstu. Adler říká, že takové postoje "rdousí vývoj společenského citu". Člověk se dostává do uzavřeného, bludného kruhu, kdy se sám sžírá a navenek ztroskotává, protože pro své zaměření na sebe sama a bolestínství není schopen otevřeného a důvěryhodného vztahu s druhými lidmi. Ještě další nesnáz přináší klamné sebehodnocení. K překonávání pocitu nedostačivosti pomáhá kritičnost vůči okolí. Proto se tak rychle šíří nepříznivé zprávy o druhých lidech, kritické poznámky, někdy i neověřené dojmy a pocity, protože zvyšují sebejistotu informátora. Pomáhá mu přesvědčení, že druzí na tom taky nejsou nijak dobře.
    Jindy se snaží člověk s narušeným sebehodnocením uniknout z pocitu napětí, které prožívá, tím, že rezignuje. Manifestuje svou slabost, a tím vzbuzuje u svého okolí soucit a dává najevo, že je hoden ohledů.
 
To je pravda a není vůbec jednoduché na to reagovat správně. Někdy může jít až o citové vydírání.
    Adler a jeho žáci se věnovali i pozitivnímu hodnocení pocitu méněcennosti. Viděli v něm motor, který člověka žene k vyšším cílům. Nutí ho, aby se zdokonaloval. Odhalili, že člověk s narušeným sebehodnocením musí dosáhnout nadprůměrných výkonů, aby svůj pocit méněcennosti vyrovnal. Dojde až k překompenzování pocitu méněcennosti. Adler sám sbíral příklady mezi proslulými lidmi, kteří se tak vyrovnali se svým tělesným handicapem. Byl mezi nimi i Bedřich Smetana, hudebník se sluchovou vadou.
    Již mezi jeho současníky se však objevili kritici tohoto tvrzení. Ukazovali, že kompenzace pocitu méněcennosti se může projevovat i jinými způsoby. Každý si dovede představit dítě, které se nedovede jinak prosadit, než že se začne předvádět nebo i druhým ubližovat. Až tak to může dojít daleko: Vrah Lennona se chtěl proslavit.
    Domnívám se, že je užitečné sledovat motivaci k určitému výkonu. Člověk s pocitem méněcennosti je hnán k výjimečnému, připusťme pozitivnímu výkonu proto, aby prosadil sebe sama. Vyrovnaný jedinec je jistě taky motivován seberealizací, má potřebu vykonávat smysluplnou práci, ale soustřeďuje se na výsledek činnosti. Oba mohou dosáhnout stejných pozitivních výsledků. První však s větším vnitřním napětím a možným rizikem chyb, protože není otevřen kritice a spolupráci.
    Moralistické postoje, kterých není prosta ani křesťanská společnost, podporují prostor k respektování komplexů méněcennosti jako protikladu k nepřijatelnému vysokému sebehodnocení. Dokonce se předpokládá, že dobrý křesťan se podceňuje.
 
Ale to přece souvisí s vírou. Vždyť vyznáváme, že jsme chybující lidé, k dokonalosti mající velice daleko. Není to sympatičtější?
    Ve skutečnosti člověk, který si je vědom svých schopností, vnímá i svá omezení, umí mít odstup od sebe sama, umí vyjádřit svou závislost na druhých lidech, své nedostatky i prohry.
    Když se setkáme s člověkem, který trpí pocity méněcennosti, s kterými se nemůže vyrovnat, nepomůže mu, když mu jeho neschopnosti vymlouváme nebo když se ho snažíme přesvědčit, že má jiné dobré stránky. Problém je vždycky tam, kde ho druhý cítí. Záleží na tom, v jakých souvislostech se cítil odstrčen. Souvisí to i s vývojem vlastního sebeuvědomování, s tím, co má v určitém vývojovém období prestiž. Od raného dětství je dítě závislé na pocitu, že je milováno. Proto děti v dětských domovech jsou často advokáty svých rodičů a ve své fantazii si je představují s mnoha pozitivními vlastnostmi, aby tak byly schopny překonat svůj pocit odcizení. Mnozí vychovatelé si to uvědomují a v dobré víře, aby dítě později nebylo zklamáno, jim oponují. Pomoci i pro budoucnost přitom mohou jen tehdy, když děti nezraňují, ale naopak je vedou k tomu, aby jednou uměly rodičům odpustit.
    V mladším školním věku se k základní potřebě být přijímán v rodině přidává i potřeba být přijímán mezi vrstevníky. V tomto věku děti oceňují toho, kdo umí rychle běhat, je silnější, každého přepere, je dobrý v tělocviku. Později si uvědomují a hodnotí svoje sociální chování ve skupině. Teprve na konci povinné školní docházky si děti cení vědomostí, výtvarných, hudebních nebo jiných schopností. Pocit méněcennosti se proto může projevovat různým způsobem podle toho, kdy se dítě cítilo opakovaně neoceňováno.
    Chceme-li pomoci člověku, který se trápí tím, že je nedoceňovaný, musíme ho klidně a se zájmem vyslechnout a snažit se, aby si našel pro sebe přijatelný pozitivní program, na který by se upnul a nezraňoval se sebelítostí.