|
|
WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně
lidí zavítalo od 1.6.2000 do
archivu Bratrstva
Úvodník
Procházím se ulicemi
a všímám si všeho, co stojí za povšimnutí. Kdosi mi do ruky strčil plakát s
nápisem JEŽÍŠ 2000 a taky nabídku šampaňského, které se bude pít na prahu
nového tisíciletí, a ze všech výloh všemožných obchodů a společností se na mě
šklebí to obyčejné číslo, které se stalo neobyčejně zajímavým. Už je tomu tak.
Celý svět se připravuje na vstup do nového tisíciletí - a jelikož je to něco
zvláštního, lidé k tomu potřebují zvláštní oblečení, zvláštní nápoje,
zvláštní cédéčka, fotoaparáty a také zvláštní atrakce.
Něco se přece musí dít, kdyby se náhodou nic nestalo! A tak se v Londýně staví
velké vídeňské kolo (jako by se dějiny pohybovaly v kruhu, až je nám z toho někdy
špatně). V Paříži na Eiffelovce, v Praze na Národní třídě a na titulní straně
Lidovek se odpočítávají dny, které nám zbývají do roku 2000. A v Římě koluje
historka, že Mesiáš přijde svatopetrskou zlatou branou.
A co církev? Myslím, že ta má jednu velkou výhodu. Čeká totiž Mesiáše ,mimo'
sezónu v době adventu, kdy místo šampaňského otevíráme svá srdce tomu, který
přichází.
A jak strávit letošního Silvestra?
Hospodin řekl: ,vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy
ubírá. Před Hospodinem veliké točící se kolo a na něm mnoho lidí, ale Hospodin v
tom kole nebyl. Po kole veliká věž s hodinami, jejichž tikot otřásal zemi, ale
Hospodin v těch hodinách nebyl. Po hodinách ohňostroj, hlasitý jásot, tanec, ale
Hospodin v tom ohňostroji nebyl. A po tom všem hlas tichý a jemný? (doslovně to
najdete v 1Kr 19, 11-12).
Přeji Vám veselý advent a tichého Silvestra.
Dráža Havlíčková,
studentka ETF UK, t.č. ve Skotsku
Je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje
Michal Kitta
Střídání boje a pokoje má hlubší smysl než střídání války a míru.
Biblický "šálóm" znamená mnohem víc než český pokoj, který je pro nás
spíše absencí něčeho, co ruší. Když křičí nervózní otec na dítě: "Dej
mi pokoj!", pak tím nevyjadřuje touhu po šálómu. Ten znamená kromě pokoje,
míru také celost, souznění, bezpečnost, blaho, zdar, zdraví.
Je to pokoj univerzální, který vládne nejen v srdci asketického jogína, ale
funguje pouze tehdy, když ho mohou prožívat i ti, které mám rád, bez nichž bych se
z něj radoval sobecky. Nemá nic společného s nirvánou. Nedá se k němu promeditovat,
můžete ho pouze zázrakem obdržet shůry. Nepřijde až po smrti. Vždyť Ježíš
přál učedníkům: "Pokoj vám!" a myslel tady a teď.
Tehdy se válčilo téměř pořád, po paměti poznávali pach výparů z tratolišť
lidské krve. Nám slovo "boj" naskočí jako "boj o vysílací
licenci", "boj o parlamentní většinu", "boj za práva
zvířat". Možná proto nejsme schopni důrazně odpovědět vrhačům kamenů,
kapsářským klanům a dalším trapičům, protože nepřijímáme čas boje jako
hozenou rukavici k opravdovému boji s primitivními, ale hrubými nepřáteli.
Jak je to s časem nenávisti? Být nenáviděn, to známe, ale kdyby za vámi někdo
přišel a řekl vám: "Přišel čas nenávisti, jako přichází setba nebo žně,
zanech lásky, nenáviď!" , co bychom dělali? Nenávist pro nás znamená něco
negativního, naše selhání. Ježíš předvídá, že nás lidé budou kvůli jeho
jménu nenávidět. Vyzývá pouze k tomu, abychom nenáviděli svůj život, když na
něm budeme lpět, ztratíme ho. Reviduje vše, co bylo řečeno před ním. Říká:
"Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět
nepřítele svého." Já však vám pravím: Milujte své nepřátele..." (Mt
5,43-44). Pro učitele a proroky před Ježíšem opravdu bylo nejen možné, ale dokonce
žádoucí v některých situacích aktivně nenávidět. Rozhodující byl předmět
nenávisti v tom byl příkladem sám Hospodin. Hospodin nenávidí modloslužbu,
vydírání, křivou přísahu, veškeré náboženské projevy pokrytců, nenávidí ty,
kdo milují násilí, kdo páchají ničemnosti. Zbožný Izraelec svou nenávistí pouze
napodobuje nenávist Boží. Poctivě se ptá: "Nemám nenávidět, Hospodine, ty,
kdo nenávidí tebe? Nenávidím, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé
"(Ž 139, 21.22).
Bůh, který nenávidí, Ježíš, který miluje. Kacíř Markion to třeba vyřešil tak,
že Boha Starého zákona nepovažoval za Ježíšova Otce a Starý zákon docela
odvrhnul. Ale nové zjevení nepopírá staré. Jde o prohloubení starého, o
pokračování vyhlíženým směrem. Všechno se neodehrálo zároveň, plnost přišla
až v Kristu.
Tak jako zažíváme Boží dobro v konkrétních podobách, potkáváme i zlo v lidech,
kteří riskují Boží hněv a trest, protože dělají to, co se Bohu hnusí. Ovšem,
nelze to od nich oddělit. Jinak by se dobro a zlo mohlo pro dávat v tabletkách. Jestli
Bůh nenávidí, pak lidské zlo bere velmi vážně. Lépe, když mne za mé zlé
jednání bude nenávidět a trestat, než být mu lhostejný. Nenávist přesně ví, co
vadí, znamená osobní adresný odpor. Může vyvolávat akci směřující k nápravě.
Může se zvrtnout v lásku. Je lépe být studený či horký, než vlažný.
To, že jsem schopen nenávidět, mi nemusí nikdo říkat. Jednou jsem slyšel sám sebe
skřípat zuby při vzpomínce na člověka, který mi ublížil. Ale učím se. Pokud
Kazetel říká, že může přijít i čas nenávisti, znamená to pro mne čas
rozhodného a konkrétního odporu proti něčemu, co se Bohu hnusí. Musím se učit
hledět na svět jakoby Božíma očima, nezlobit se na všechno kolem, ale na to, co se
hnusí mému Pánu. Kazatel sám dodává ke všem spekulacím, kterým by člověk mohl
podlehnout, že "člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před
ním." (Kaz 9,1). Může se stát, že ve své samospravedlnosti vzplanu nenávistí
vůči někomu, komu bych se měl snažit porozumět. Boží nenávist je dokonalá a
nekřivdí, stejně jako Boží spravedlnost. I lidská nenávist může ublížit. Proto
ten, kdo usiluje o milování nepřátel, jde nejen vyšší cestou, ale i správnou
cestou, která přenechává soud vyšší instanci.
Autor je farářem v Hronově.
Anketa: V jaké situaci je pro vás rozhodující důvěra?
Václav Malý
Když jednou v minulosti, kdy jsem byl vystaven zraňujícím pomluvám, přišel za mnou jeden kněz a řekl: Nic si z toho nedělej - jsou to nesmysly. Já ti důvěřuji. Od té chvíle se vše začalo měnit.
Hana Halfarová
V okamžiku nejtěžších rozhodování.
Petr Vacek
Při natáčení filmů. Když mě lidé berou jako někoho, kdo umí, jde mi to. A
naopak.
Petr Pokorný
Důvěra je základem lidského života. Jako dítě jsem měl důvěru k rodičům,
stále se učím důvěře (víře) v Boha, důvěřuji své ženě i dětem. Uvědomuji
si, že ne každý má možnost stavět svůj život na tolika vztazích důvěry. Mnoho
lidí se ve své důvěře v lidi zklame, většina nemá vedení ve víře. Takovým
lidem bychom měli pomáhat.
Tomáš Kapusta
Důvěra pro mě byla důležitá vždy, když jsem učinil nějaké rozhodnutí a nebyl jsem si jist, jestli jsem učinil správně. Mnohokrát se zdálo, že mé rozhodnutí mně spíš přitížilo, ale víra v dobrý konec mě zatím vždy přivedla na tu správnou cestu. I když to neznamená, že to zrovna byla ta cesta, kterou jsem v prvopočátku zamýšlel.
Petr Brodský
Životní krize se nevyhýbají společnému životu. Spíše je výjimkou, kde tomu tak není. A v těchto situacích je důvěra (nebo naděje?) těch nejbližších rozhodující. A věřte - pomáhá! Díky!
Jan Milíč Lochmann
Po infarktech v nemocnici.
Pavel Dvořáček
Zejména potmě, nota bene ve sklepě, když zhasne světlo a žádné slovo ani
šmátrání nedokáže najít funkční vypínač. Tehdy mě při zdravém rozumu
zachovati ráčila právě už jen důvěra: že to snad zhaslo všude, takže se o tom
musí vědět a někdo už určitě hledá pojistky a zas bude světlo. Anebo v situaci za
zavřenými dveřmi, že je opravdu přibouchl spíš průvan, a ne nějaká zlá vůle?
Dejme tomu (důvěru).
Odjinud
- když jsem uvěřil
-student, 25 let
- když dělám něco, co nechápu, ale věřím, že je to správné
- pracují, 23 let
- podle důvěry se rozhoduji
- student, 13 let
- když jsem kamarádce prozradila nějaké tajemství
- studentka, 17 let
Bible a důvěra
Jakub Keller
Jak je to tedy s důvěrou v Bibli? Jistě by nebylo moc důvěryhodné, kdybychom se
předem spoléhali, že Bible bude jakousi příruční učebnicí důvěry. "K
důvěře snadno a rychle." Důvěřuj, ale... Pravda je ta, že tento krásný a
malebný termín není dvakrát biblický. Záleží ovšem na překladu. Ten český
ekumenický k němu má o něco blíž než překlad kralický. Dokáže například k
někomu pojmout důvěru, dokáže také složit důvěru ve zlato nebo lépe v Hospodina.
Důvěra je dobrá společnice, své místo nachází především ve vztahu. To je tam,
kde člověk není zaměřen jen sám na sebe, ale kde má nějaké Ty, kde něco
očekává. Těžko by se mohl člověk do něčeho vložit, aniž by spoléhal, že to
bude mít smysl, že dojde porozumění a odezvy. Ona je podpěrou vztahu. Takovou ji
najdeme například mezi apoštolem Pavlem a adresáty jeho dopisů. Tam se s ní
počítá a zároveň se o ni zápasí (zvlášť v 2. epištole do Korintu).
Právem ji pak budeme hledat a nacházet i ve vztahu k Bohu, k Hospodinu. Ona je totiž
jednou z nejlepších společnic víry a naděje. Ona se rodí a roste právě tam, kde se
tyto dvě - víra a naděje - setkávají. Kde že to v Bibli je? Stačí hledat a
všimnout si.
V druhé části bible má navíc důvěra svého mocného prostředníka v Kristu
(Galatským 5,10). To On činí vztah k druhým lidem tím, co je nově otevřené, nově
možné, co má naději. Sám to tak docela samozřejmě žil, když se setkával a
stoloval s těmi, co povětšinou veškerou důvěru ztratili. Snad tam někde začíná
čtenář dobře rozumět, že skrze Krista smíme přistupovat v důvěře i k Bohu
(Efezským 3,12). Ona je ta paní důvěra nějak vzájemná, vytváří se působením
alespoň dvou a může tak urazit pěkný kus cesty, může stoupat. Na koho a na co
vlastně spoléháš? ptal se jeden číšník krále Chizkijáše. Kam a s kým vlastně
jdeš? (2.Královská 18,19)
S důvěrou někam jdeme. Ona se ale může i zastavit, může i čekat. A lze čekat
spolu s ní. Ona zase přizve nějaké společníky. Tvoje milosrdenství buď Hospodine s
námi; na tebe s důvěrou čekáme. (Žalm 33,22) Každopádně být tam, kde se skládá
důvěra, to není k zahození. Dá se tam věřit, že Bůh slyší, dá
se prosit a nepochybovat (Jakubova epištola 1,6).
S důvěrou smíme říkat: Hospodin při mně stojí, nebudu se bát (Židům 13,6).
Autor je farářem v Horní Čermné.
Dvojí důvěra
Bohumila Baštecká
Důvěra patří k základním vývojovým otázkám. Dítě se narodí do vztahů a
první léta života stráví podobně jako příchozí do cizí země: učí se novým
vztahům porozumět a sám si mezi nimi najít vlastní místo.
Ověřuje si, co získá a co zaplatí, bude-li na druhých závislý, zjišťuje, jak se
žárlí na rodiče a závidí sourozencům, zkouší, jak ve vztahu uplatnit vliv,
zažívá, jak chutná nenávist a láska, důvěra a nevíra.
Důvěru považujeme za základ vývojové pyramidy: když je nepevný, kolísá i zbytek
stavby. Závislost s příměsí nedůvěry se nepřimkne a nenasytí. Nenávist s
příměsí nedůvěry vede k hluboké osamělosti. Touha po vlivu a moci tam, kde chybí
důvěra, se zvrtává v lék na obavu z vlastní méněcennosti.
V češtině souvisí důvěra na jedné straně s vírou, na druhé straně s
důvěrností. Víra má etymologicky dvojí význam: víra jednak znamená pravdu,
opravdovost, spolehlivost (zde se nachází i důvěra), jednak pevné přesvědčení (ve
smyslu náboženské víry). Ve Slovníku spisovného jazyka českého z roku 1989 se
důvěra vymezuje jako "schopnost věřit někomu, něčemu".
Zajímavé pro mě je, že v angličtině najdete pro dvě česká slova - víru a
důvěru - pět synonym (belief, confidence, credit, faith, trust), a to nepočítám
fidelity pro věrnost a intimacy pro důvěrnost. V češtině si pro sebedůvěru musíme
vystačit s původním jazykovým zdrojem s vírou.
Psychologie zachází s důvěrou dvojího typu - první se spíše blíží víře
(která nepotřebuje důkazy), druhý se blíží spolehnutí se (tedy ověřené
zkušenosti, že má
cenu druhému věřit). S prvním typem důvěry přichází člověk na svět. Je to
ničím nepodmíněná víra, že se v náručí člověka mohu cítit bezpečně, že mi
neublíží. Tato důvěra se dá buď potvrdit, nebo zpochybnit. Nevytváří se. Druhý
typ důvěry se poměrně pracně a zdlouhavě ve vztahu buduje a ověřuje. Důležitá
je pro něj spolehlivost.
Prvního typu důvěry využíváme při náhodném setkání s cizím člověkem,
kterému najednou beze strachu převyprávíme celý svůj osud. Věříme mu a svěříme
se možná právě proto, že už ho nikdy neuvidíme. (Na tomto principu pracují linky
důvěry.) Druhý typ důvěry je základem déledobějších psychoterapeutických
postupů. Klient si ověřuje, nakolik může terapeutovi věřit, prověřuje si ho.
Zjednodušeně můžeme první typ důvěry nazvat důvěrou dětskou, druhý typ
dospělou. Máme-li se plně zamilovat, potřebujeme důvěru první (chcete-li
"slepou"), máme-li dlouhodobě s někým v lásce žít, potřebujeme postupně
budovanou, která souvisí se znalostí druhého i sebe. (To, co pro jednoho znamená
zradu, může druhý pociťovat jako romantiku. Jeden se cítí v ironii jako ryba ve
vodě, druhého ohrožuje.)
Podobně se to má i s důvěrnostmi. Jsme schopni prožít například sexuální styk
otevřeně s člověkem, kterého vidíme poprvé, a ostýchat se před partnerem v
dlouhodobém vztahu.
Důvěra je opravdu základem naší vývojové pyrami dy. Patří k dobré představě
domova. Snad i proto bývá prožitek víry připodobňován k "návratu domů".
Autorka je psychoterapeutka.
Záleží na tvém srdci
Víc než rozumem myslíš srdcem. Vidíš lidi a věci srdcem. Vlastně vidíš
všechno srdcem. Tvůj vztah k okolí je záležitostí tvého srdce. Co se zalíbí
tvému srdci, budeš prosazovat i svým rozumem a vůlí. Tvé srdce se rozhodne, pro
kterou ideu, pro který světový názor, pro jakou politiku bude bojovat. Srdce zjasňuje
rozum, ale může ho také zatemnit. Srdce se má řídit jedině láskou.
Jestliže je srdce plné nedůvěry a sobectví, pak rozum nikdy nenajde cestu k pokoji.
To je ostatně jediná odpověď na všechny otázky, jaké je vlastně ovoce
nekonečných mírových konferencí okolo kulatých a zelených stolů. Lidé se nemají
rádi, proto také nedojdou k jednotě. Všechno, čeho se jim podaří dosáhnout, je jen
labilní rovnováha mocenských zájmů, opírající se o vzájemnou nedůvěru. To vše
nelze považovat za mír: spíše to připomíná nevraživé zasedání národů jako na
vroucí sopce nebo podrážděné spolubydlení pod jednou střechou.
Pokoj, radost, štěstí ve světě, to není předmět obchodního jednání, ale je to
především záležitost srdce. Jestliže srdce lidí není zdravé, pak je v základě
všechno špatné, ať už žijeme ve společnosti komunistické, socialistické nebo
křesťanské. První úkol každého člověka:
Starej se o své srdce!
Phil Bosmans
Čím bych byl, kdybych byl sportovec
Rozhovor s Pavlem Loukotou
Pavle, kdysi jsi hrál 1. ligu fotbalu za Bohemians. Nyní - pokud jsou mé
informace správné - trénuješ fotbalový dorost. Mohl bys ještě upřesnit svůj
sportovní "životopis"?
Informace o tom, že jsem hrál 1. ligu za Bohemians Praha je naprosto pravdivá.
Zde jsem byl po dobu pěti let. Potom jsem pokračoval v aktivní činnosti až do svých
třiceti devíti let, ale to už bylo na nižší úrovni. Třináct dlouhých let jsem
hrál za Viktorii Žižkov, která se v té době "plácala" v divizi ve třetí
lize a prožíval s ní její těžké chvíle. Jen jsem odtamtud odešel do Českého
Brodu, tak Viktorka Žižkov vstala z mrtvých - díky panu Čekanovi. Ale to už nebylo
za mě. V 38 letech mě pak postihlo vážnější zranění kolena, a to také urychlilo
konec mé aktivní fotbalové kariéry. U sportu jsem však zůstal i nadále jako trenér
a trénoval jsem tři roky dorost Viktorie Žižkov, ale ještě předtím jsem trénoval
- dokonce půl roku jako profesionální trenér - třetiligové družstvo Roudnice. Jako
aktivní hráč jsem však ještě dlouhá léta dělal hrajícího asistenta ve Viktorii
Žižkov. Od ledna 99 - po krátké přestávce - opět trénuju dnes už divizní
družstvo Sibřiny. Když jsem toto mužstvo letos v zimě přebíral, hrálo
středočeský přebor. Nyní na podzim si však už vedeme celkem zdatně jako nováček
divize ve skupině C. Takže v současnosti jsem trenérem SK Viktorie Sibřina.
A věnuješ se výhradně sportu ? Máš jej jako jediné povolání?
Nikoli. Kromě půl roku v roce 1995, kdy jsem svoje civilní zaměstnání
učitele nechal stranou, jsem sportoval i trénoval současně s povoláním
středoškolského profesora. Učím ještě na středním odborném učilišti stavebním
na Jarově.
Vrátím se ještě k začátku. Kdy a jak se vůbec zrodila myšlenka, že se
budeš věnovat právě sportovní dráze a především fotbalu?
Byl jsem sportovně nadaný vlastně od malička. Už od pěti let v mateřské
školce jsem honil mičudu, ale "šikovnej" jsem byl i na jiné sporty. Fotbal
mě však vzhledem ke své popularitě upoutal nejvíc. Já pocházím z východních
Čech, z malého městečka Úpice. Tam jsem také jako žáček na ZŠ začal chodit na
tréninky a zde začínal i můj fotbalový rozvoj.
A mohl bys přiblížit, jaká je "pracovní náplň" fotbalisty,
trenéra nebo prostě sportovce? Co to obnáší?
Především je třeba zdůraznit, že já jsem byl od počátku trochu atypický
vrcholový sportovec. Do Prahy jsem přišel po ukončení gymnázia v roce 1969 proto,
abych na prvním místě studoval a studium i dokončil. Takže 1. ligu jsem absolvoval
současně se studiem, což bylo dost náročné. Na druhé straně jsem tomu měl i
přizpůsobeny tréninky.
Jinak hlavní náplní pracovního dne sportovce na vrcholové úrovni je především
trénink: jeden trénink denně, někdy dvoufázový - podle toho, ve kterém období se
mužstvo nachází. I na trénink se ovšem musí hráč připravit. Musí být absolutně
fit, musí mít dobrou životosprávu, musí se dobře vyspat, aby jeho výkonnost šla
nahoru a vrcholila následným utkáním. Samotný trénink trvá např. hodinu či půl
druhé, je však třeba mu přizpůsobit i svůj soukromý život, takže chození po
diskotékách či abnormální pití si vrcholový sportovec musí umět odříkat.
U trenéra je náplň značně odlišná. Trenér pro hráče připravuje program a plán
musí mít nejen na každý trénink, ale také na delší časové období. Navíc - u
trenéra dochází k neustálé konfrontaci mezi tím, co si naplánuje a tím, co se
nakonec uskuteční. Trenér tedy musí umět i pružně reagovat a plán operativně
měnit i podle momentální situace. A pak jistě nese i hlavní odpovědnost před
vedením klubu, které na něm pochopitelně chce především dobré výsledky.
Ty jsi ovšem i členem salvátorského sboru a dokonce presbyterem. Hrála
víra nějakou roli v rozhodnutí pro tutu životní dráhu? A hlavně - ovlivňovala
později tvé sportování?
Jen pro upřesnění: nyní jsem ve staršovstvu mezi náhradníky. Ale jak už
jsem řekl, já jsem se pro sport rozhodoval vlastně od malička, protože to byla
činnost, která mě dokázala uspokojit. Mezi vírou a sportem však vidím veliký
vztah.
Já pocházím z tradiční evangelické rodiny a byl jsem k víře svými rodiči veden a
snad mohu říct, že víra byla mojí posilou i v rozhodování v civilním životě, i v
tom, že jsem se dokázal pro něco rozhodnout a také se vědomě snažil za svým cílem
jít.
A v čem tedy konkrétně vidíš styčné body mezi vírou a sportem?
Předně - a to si myslím, platí pro jakoukoli činost, ve které chce člověk
něčeho dosáhnout - si musím uvědomit, že to není jednoduchá záležitost, že
musím být vytrvalý, že musím být poctivý, že to samo od sebe z nebe nespadne. A
tady je určitě mnoho styčných bodů mezi vírou a sportem nebo jakoukoli činností,
protože když je člověk o určitém směru, kam chce jít, přesvědčený, tak mu
víra pomáhá, dává mu sílu a toto všechno se konkrétně projevuje i ve sportu. I
když ta síla ve víře je duchovní a ve sportu člověk potřebuje tělesnou sílu,
přesto i zde je třeba se nasadit a vědomě se pro to, abych dosáhl jistého úspěchu
a cíle, i obětovat.
Někdy se ovšem v církvi hledí na sport tak trochu s despektem. Vidíš ty
sám na sportu nějaké zápory? A byly vůbec v tvé životní dráze nějaké okamžiky,
kdy třeba došlo i k nějakému vnitřnímu konfliktu mezi tím, co jsi měl dělat jako
sportovec a co ti třeba nebylo příjemné nebo to přímo odporovalo tvému
přesvědčení?
I sportovní činnost určitě má své záporné stránky. V dnešní
době je to dost vidět. Týká se to hlavně financí, kdy převažuje komercionalismus,
a sportovní činnost tak často bývá prostředkem k získávání nejen sportovní, ale
i finanční "slávy". Pokud je tato finanční sláva určující, pak je to
určitě záporný moment. Ale to se jistě týká jakékoli jiné činnosti, nejen
sportu. Není však jednoduché celou věc zcela očistit. Tady záleží i na tom, jak
sami hráči dovedou těmto nástrahám odolávat, protože těch nástrah - zvláště
tam, kde se jedná o nějaký veliký úspěch - je poměrně dost. Sám jsem se také
setkal s podobnými náznaky, kdy se mělo jednat nečestně a kdy mužstvo mělo na
objednávku prohrát, aby soupeř získal body. Vždycky mi to bylo velice nepříjemné a
mohu s čistým svědomím říct, že jsem se takových záležitostí nikdy
nezúčastnil.
Něco jiného by bylo, kdyby mě soupeř motivoval k tomu, abych jiného soupeře porazil.
Takovou motivaci bych bral, protože každý sportovec má mít před sebou cíl, a to je
úspěch. Ovšem ne za každou cenu.
A na konec. Už jsme o tom trošku mluvili, ale možná do situace
naší církve, která je laděna více intelektuálně - pro co považuješ sport za
potřebný či důležitý?
Sport má podle mě především velice výchovný moment. Sportovec musí
respektovat jakási pravidla, musí se velice ukáznit, protože jestliže chce
například vynikat v kolektivním sportu, je třeba, aby se přizpůsobil ostatním tak,
aby mělo úspěch celé mužstvo. V kolektivní hře sportovec prostě nemůže být
individualista. To vše je velký přínos. Je to tedy cílevědomá činnost, je to
podřizování se spoluhráčům, je to podřizování se jakýmsi pravidlům a když už
se podíváme na stránku víry, tak tam se také člověk dobrovolně něčemu
podřizuje, protože věří, že to tak má být. Dále sport přináší velikou radost
- z úspěchu. A prožitky, které člověk při sportu prožívá, mohou jeho život
zkrášlit. Podobně jako ve věci víry. A ty prožitky, mu potom pomáhají i v
každodenním životě.
Ptal se Zvonimír Šorm.
Kazatel
A popíjej své víno s dobrou myslí (Kaz 9,7-10) - Dalibor Antalík
Zanedlouho se sejde s rokem rok, což mimo jiné nevěští nic jiného, než
pořádnou rozlučku. Zanedlouho začne vycházet nový ročník Bratrstva, což potom
signalizuje i naši, byť jenom skromnou, rozlučku s knihou Kazatel. Tak co říci
nakonec? V duchu si zkouším představit, jak by se asi tohoto úkolu zhostil sám
Kohelet. A mám za to, že by se s tím asi moc nepáral. Asi by nešetřil ani čtenáře
ani přispěvatele ani redakci ani sám sebe. Představuji si ho, jak právě prolistoval
všechna předchozí čísla a sám pro sebe jen tak prohodil: "Příliš mnoho
potištěného papíru". A pro nás by jako doušku přidal verš ze svého spisku
"Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk? Kdo
může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého
žití, jež jako stín mu plynou?" (Kaz 6,11n). Jako bych slyšel text jedné už
postarší písně: "Slábnou slova, slábnou slova, slábnou slova, zlá i dobrá,
končí se jedna doba, zbývá čekání..."
Protože však Kohelet v žádném případě nebyl nějaký starozákonní skuhral a
škarohlíd, asi by nezůstalo jen u toho. Když si člověk naplno uvědomuje
pomíjivost, otevřenost, nedokonalost a nedokonavost všeho, není divu, že jej z toho
všeho čas od času přepadne smutek. Jako patří k lidskému životu to, že někdy
musí bolet tělo, tak musí občas stejně nutně zabo let i duše. Kdyby ne, tak bude
něco v nepořádku. Jistě. Avšak stejně jako musí bolet duše i tělo, tak se spolu
obé musí i radovat. Bolest a radost: jedna bez druhé nemohou být. "I vychvaloval
jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než ... radovat se.
To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem
dopřál." (8,15). A Kazatel nemá strach zcela konkrétně upřesnit, co má onou
radostí na mysli: "Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou
myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. Tvé šaty ať jsou v
každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. Užívej života se
ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. To ti je pod
sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém
klopotném pachtění pod sluncem." (9,7nn). Smutek a štěstí si zkrátka
neprotiřečí, říká Kazatel. Jen nezmař svůj míjivý čas a využij dne - carpe
diem! - v tom nejlepším slova smyslu. (Uši a oči každého opravdového epikurejce
jistě zaplésaly, Kohelete!). A snad i ty nalezneš svou radost v bolesti a kýžené
štěstí v neštěstí.
Úplně nakonec možná už jen poděkování pro všechny zúčastněné. Pozor! Už se
rozjíždí virbl: Potlesk pro vás, kynikové, za rozpoznání, že život je pes!
Potlesk pro vás, skeptikové za rozpoznání, jak hluboko jsou skryty smysl a ono boží!
Potlesk pro vás, epikurejci, za rozpoznání, že přitom všem je nutno ochutnávat z
radostí života! Potlesk pro vás, židé, za rozpoznání, že jediná šance tkví ve
znovunalézané důvěře v Boha!
Díky, Kohelete.
Autor přednáší religionistiku na FF UK.
Doporučuji:
Mike Maddox - Kreslená Bible
Alena Dvořáková
Na pultech knihkupectví se objevila kni ha, která svým formátem i obálkou
připomíná souborné vydání comicsového seriálu ze zadní strany časopisu pro
mládež. Podle postav na obálce bychom hádali na nějaký příběh z královského
prostředí z Orientu. Totiž hádali bychom, kdyby na titulní straně nebylo
pěticentimetrovými zlatými písmeny napsáno: BIBLE.
Přesněji: KRESLENÁ BIBLE. Skutečně je to Bible a skutečně je to comics. Žádná
ilustrovaná Bible, v níž lze obrázky zakrýt papírem a nechat děti číst jen text,
uzná-li to učitel za vhodné. A nepodobá se ani staršímu u nás dostupnému
comicsovému zpracování Nového zákona Král přichází. Tam jsou postavy malovány v
souladu s významem, který jim dnes přikládáme my - kladné postavy jsou krásné,
záporné ošklivé. Dialogy ani doprovodné texty nepřekračují biblický text a
výklad učitele musí tedy četbu této knížky předcházet, jinak by dítě obrázkům
neporozumělo.
Oproti půvabným a důstojným obrázkům staršího comicsu zarazí obrázky Kreslené
Bible svou hrubostí, všedností. Osoby, jejichž jména vyslovujeme s obdivem a úctou,
jsou namalovány jako obyčejní lidé - praotcové, králové i proroci mají často
nepřitažlivou tvář, nehezkou postavu, neupravené šaty. Když mají problémy, tvář
jim zbrázdí vrásky, když se radují, tvář se jim rozjasní. Dvě rozhádané matky,
přicházející za Šalamounem, jsou obě vzteky a bolestí ošklivé - ta, která
dostane své dítě zpět, s dítětem na rukou k nepoznání zkrásní.
Nejvýraznější odlišností od jiných obrázkových Biblí ovšem je, že Kreslená
Bible není jenom souborem zkrácených nejdůležitějších biblických příběhů.
Autoři se nespokojili s pouhým převyprávěním děje, ale zprostředkovávají
čtenářům i význam biblických textů, a to jak příběhů, tak i nedějových
částí Bible, jako jsou žalmy (David jejich zpěvem na odpovídajících místech
prokládá své vzpomínání na to, co se událo za jeho života) nebo prolog Janova
evangelia. Snaha co nejlépe zobrazit popisované situace z hlediska jejich účastníků
a zároveň bez složitého theologického výkladu zprostředkovat jejich význam
čtenáři ovlivnil formulaci textů. V knize je tak promíseno přesné citování
biblického textu s formulacemi, které v Bibli nemají obdoby (Například Ježíšova
slova: "Jdu za Janem a dám se pokřtít. Dokonce se na to těším! Sbohem!",
snažící se ukázat, že Ježíš byl (kromě jiného) člověk a žil mezi obyčejnými
lidmi. Kdyby k nim stále mluvil "jako kniha", těžko by předem nepoučenému
dítku připadal jako normální člověk, který by mu měl být podobný.)
Tvůrci knihy se navíc nesnaží přiblížit jen zvěst jednotlivých biblických knih a
odpovídat na otázky, které by si čtenář mohl klást, ale přibližují i zvěst
Bible jako celku. Poukazují na problémy, které může mít člověk, zamýšlející se
nad slovem Božím a snažící se žít podle Božího zákona. Lze očekávat, že
největší skupinu čtenářů Kreslené Bible budou tvořit žáci základní školy,
pro které bývá největším problémem jejich křesťanského života výsměch okolí.
V celé knize jsou i příslušníci Božího lidu vystaveni především nepochopení a
výsměchu. Lidé se vysmívají Noemu, stavícímu archu daleko od moře, obyvatelé
Jericha zahrnují posměchem izraelské vojsko, z jejich pohledu nesmyslně obcházející
hradby. První, čeho se dostane Davidovi poté, co byl pomazán za krále, jsou nadávky
a výsměch jeho bratrů. Již na prvních stranách knihy může čtenář vidět, že
výsměch provázel ty, kteří se snažili jít po Boží cestě, od počátku světa a
není zpochybněním této cesty. Kniha tak může být užitečná nejen pro žáčky,
neochotné číst dlouhé texty, ale i pro mladé lidi, otálející s vyhledáním
nějakého učitele, který by jim s pochopením Bible pomohl. Úkol, který si
pravděpodobně tvůrci Kreslené Bible dali, totiž přivést k četbě Písma ty, pro
které byly jiné cesty příliš obtížné a dát jim na cestu pár rad a povzbuzení,
tato kniha rozhodně splňuje.
Autorka studuje ETF UK.
KRESLENÁ BIBLE / Jeff Anderson (ilustrace), Mike Maddox (text), přel. Pavel Jartym.
Karmelitánské nakladatelství 1999.
Cena: 790,-
Recenze
Mike Maddox - Kreslená Bible - požadavek doby
Zdeněk Šorm
Karmelitánské nakladatelství vydalo "Kreslenou Bibli", další z pokusů
přetlumočit Bibli obrazem. Jde tentokrát o čistokrevný comics. Nelze mu upřít snahu
o netradiční pojetí. Přistupuje k biblickému textu svobodně tak, aby vynikly spád a
živost děje. Biblické příběhy často vyprávějí formou vzpomínek jejich
ústřední postavy. Jindy jsou zasazeny do určité životní situace - nervózní
nevěstu povzbuzuje matka příběhem Rút, Jóbův osud líčí muž svým synům při
pohledu na žebrajícího mrzáka a podobně. Dějově se snaží tlumočit i látky
prorocké nebo Zjevení Janovo. Celkově comics připomíná svou dramatičností a
"střihem" rozkreslený filmový scénář, jehož jednotlivé záběry jsou
značně - na můj vkus až přespříliš - emotivní, patetické a filmařsky efektní.
Přes toto úsilí přistoupit k biblické látce novátorským způsobem nevymaňuje se
však ani tento pokus z líbivě mělkého stylu, kterým podobná zpracování většinou
trpí. I v tomto případě, přestože se výtvarník snaží, aby měly ústřední
postavy úplnou paletu citových výrazů, včetně negativních, setkáme se takřka
napořád s fyzicky dokonalými jedinci, kteří si v ničem nezadají s hrdiny
amerických dobrodružných filmů. Ženy jsou krásné a jemné, muži svalnatí a
drsní, andělé étericky půvabní. I když v textu autor upozorňuje, že Bůh
začíná u lidí prostých, jejichž život je obyčejný, mohl by jen stěží apoštol
Pavel použít obrázky jako ilustraci toho, že si Bůh vyvoluje slabé, jak to
připomíná korintským křesťanům. Lidský patos si žádá urostlé hrdiny. Nejen
moji handicapovaní přátelé znovu ostrouhají. Sám bych se tu jen stěží hledal.
Také tentokrát stírá historicky popisné ztvárnění hluboký symbolický smysl
biblického textu a jeho souvislostí, což se zvlášť silně projeví v tlumočení
tzv. předdějin, tedy prvních jedenácti kapitol Bible. Právě v podobných momentech,
kdy se látka očividně vzpírá pouhému popisu a i autor sám se proto pouští
do interpretace, projevuje se mělkost jeho pohledu, který je poplatný zaběhaným
schématům: Evu pokouší jakýsi ohyzdný ještěr, něco mezi mimozemšťanem a
Jurským parkem (Podobně i Ježíšovi našeptává na poušti jakýsi zelený
přízrak.) - Zlo má tedy podobu mimosvětské příšery, místo aby autor reflektoval,
že jde o hlas stvoření přijímaný bez odpovědnosti. Není divu, že je pak příběh
prvotní vraždy, který v bibli díky nevysvětlenému nepřijetí Kainovy oběti staví
otazník nad rovnostářský moralismus, interpretován právě zjednodušeně
moralisticky až po jednoznač né posunutí Boží řeči ke Kainovi do imperativu:
"Musíš s ním (tedy s hříchem) bojovat!"!
Právě to, že nám, jak upozorňuje biskup Václav Malý na obálce, tempo doby
nedovoluje více se pozdržet nad těžším textem či delším pojednáním, klade
mimořádné nároky na odpovědnost autora za to, aby názornost a stručnost nesklouzly
k zjednodušení a významovému posunu látky. Jako výtvarníka mne mrzí, že k tomu
zrovna při vizuálním tlumočení Bible tak často dochází. Cesty Páně jsou však
nevyzpytatelné a milujícím Boha, jak píše apoštol Pavel, všechny věci napomáhají
k dobrému. Proto si "Kreslenou Bibli", budete-li na to mít, klidně kupte. Jen
si najděte chvilku, abyste se nad ní pozdrželi a přemýšleli.
Autor je farářem
v Soběslavi.
Co potřebují potřební
Martina Jánská
Občanské sdružení Jurta
Občanské sdružení Jurta vzniklo jako dobrovolná nezisková organizace s cílem pomoci mladým lidem s handicapem a usnadnit jejich integraci do společnosti. Své cíle sdružení naplňuje pořádáním integrovaných táborů, budováním chráněného ateliéru a informačním servisem pro rodiče lidí s postižením. Začátkem nového roku otevře sdružení Ateliér Nebočady, který je založen na bázi chráněné dílny. Sdružení je finančně podporováno Nadací rozvoje občanské společnosti, MŠMT, městským úřadem v Děčíně a dalšími sponzory a drobnými dárci. Neocenitelnou pomocí přispívají sdružení dobrovolníci z řad studentů i pracujících. Podrobnější informace o občanském sdružení Jurta naleznete na internetové stránce http://www.jurta.cz a na číslo účtu 1926472399/0800 ČS, a.s. Praha 1 můžete přispět jakýmkoli finančním darem.
Co pro mne Jurta znamená?
O čem Jurta vlastně je?
Před třemi roky se čtyři mladí lidé dohodli, že založí občanské sdružení.
Cílem jejich snažení měla být pomoc mladým lidem s mentálním postižením a jejich
rodinám. Jurta znamená stan nebo obydlí pro celou rodinu. K názvu ještě vytvořili
logo - pět panáčků schovaných pod střechou. Význam jména i loga je, že i když
jsme každý jiný, můžeme žít dohromady. Občanskému sdružení Jurta se
naplňování takového hesla daří. Se svými klienty jezdí v zimě na hory, v létě
na tábor, učí je pracovat s hlínou a vyrábět keramiku, plést proutěné košíky,
zpracovávat ruční papír. Prostě umožňuje těm mladým lidem, kteří mají nějaký
handicap, využít jejich volného času a dovedností ke smysluplné práci.
Sdružení sídlí v severních Čechách v Nebočadech u Děčína. V téhle malé
vesnici se prolínají dva světy, svět těch zdravých a těch druhých, postižených.
K tomu, aby se tohle všechno mohlo uskutečňovat, má sdružení ve výpůjčce od
římskokatolické církve patrový objekt, který svépomocí opravuje. Stavebních
úprav, stejně jako dalších akcí, které sdružení pořádá, se účastní
především dobrovolníci. Neváhají využít svého volného času ve prospěch dobré
věci.
Jak jsem Jurtu objevila?
Pocházím z Prahy, ale před rokem a půl jsem pracovala ve středisku Diakonie
ČCE "Rolnička" v Soběslavi. Je to denní stacionář pro děti s
kombinovanými vadami. Rolnička spolu s Jurtou pořádají každé léto "letní
slavnost", akci určenou jak zaměstnancům, tak klientům.Je to asi deset dní o
prázdninách, kdy všichni bydlí v Rolničce, tvoří věci z hlíny nebo ze dřeva,
malují, zpívají, chodí se koupat, staví polní keramickou pec nebo natáčí film, v
němž si zahraje každý. Na takové letní slavnosti jsem před více než rokem Jurtu
potkala.
Moje první setkání s Álou.
Od mého prvního příjezdu do Nebočad jsem s Jurtou už ledacos zažila,
absolvovala jsem řadu akcí, od brigádnických víkendů přes masopust až po den
otevřených dveří. Na všem se podílejí jak členové sdružení, jejich kamarádi,
tak i lidé s postižením. Během jara a léta tohoto roku probíhaly o víkendech tak
zvané "individuálky". Ve dvojici se získávala zručnost pro nějaké
řemeslo, jako je pletení košíků z proutí nebo tkaní bavlněného koberce na stavu.
Byla to dvojice klienta a jednoho mladého člověka, který klientovi byl ku pomoci a
novou dovednost mu předváděl a vysvětloval. K jedné takové dvojici jsem se přidala
i já. Dvě děvčata spolu tkaly na úžasném muzejním exempláři tkalcovského stavu.
Se mnou ve dvojici byla právě Ála. Je to skvělá sedmadvacetiletá holka, která je z
Děčína, má tři sourozence a bydlí doma se svou mamkou a tátou. Doma se baví občas
tím, že vyšívá ubrusy, poslouchá hudbu, hlídá své neteře a synovce a už dva
roky jezdí s Jurtou. Já jsem se s ní poprvé setkala loni na letní slavnosti, kdy jsme
dělali keramiku a jezdili jsme na divadelní představení.
Ála pro mě byla velký objev. Když jsem ještě pracovala v Rolničce, setkávala jsem
se hlavně s dětmi. Funguje tam i chráněná dílna, ale já jsem tamní klienty moc
neznala. Zvykla jsem si na přístup k dětem, naučila jsem se s nimi mluvit, hrát si a
rozumět jim. S "dospěláky", zaměstnanci dílny, jsem to moc neuměla. Loni v
létě jsem Álu poznala, představila jsem se jí, ale jménem mě oslovila teprve
nedávno, trvalo jí to skoro celý rok.
Naučily jsme se spolu vycházet, komunikovat, chápat se a tolerovat. Dneska už spolu
taky tkáme a učíme se psát. Ála je moc fajn, takhle naplno to říkám až tady, ale
až se spolu zase sejdeme určitě jí to řeknu taky.
Co je pro mě Jurta dnes?
Práce v Jurtě je pro mě dnes vším. Přizpůsobila jsem tomu běh svého
života. Jsem v Jurtě více než rok a mé prvotní nadšení rozhodně ještě
nevyprchalo. Snažím se dělat věci pořádně a naplno, snad se mi to někdy nedaří,
ale říkám si, že každý začátek je těžký. Našla jsem v Jurtě lidi, kterým o
něco jde, kteří něco chtějí dokázat a vědí, že i přes všechny těžkosti a
obtíže to má cenu, že nejsou na světě jen zdraví lidé a že i těm ostatním se
dá rozumět.
Našla jsem tam směr svého života a vím, že se jím po nějakou dobu budu ubírat.
Chtěla bych do Jurty vnést něco ze sebe, něco, čím bych obohatila jiné lidi a ráda
přijmu to, co mi Jurta na oplátku nabízí - radost a spokojenost z vykonané práce,
obětavost a upřímnost ve vztazích, nevšední zážitky a přátelství.
Autorka je pracovnicí ve sdružení Jurta
Doporučuji
Irena Škeříková a spol - Na každý den 2000
Miroslav Cejnar
Koupil jsem "Na každý den 2000". Spíš jen tak ze setrvačnosti. Již
léta jsem si zvykl, že číst se moc nedá a každý den už vůbec ne. Při cestě
autobusem jsem, bez valného očekávání, zalistoval. A průšvih byl hotov. Než jsem
dojel do Janských Lázní, přečetl jsem přes půlku příštího roku. A zjistil, že
Irena Škeříková uspořádala svěží, podnětné a mimořádně zajímavé texty. Na
dobrou práci nemá být člověk sám, tak si přizvala dalších devět
spolupracovníků. Řekl bych, že jedné krve, neboť výsledek nepůsobí
roztříštěně, ale získal na pestrosti.
A tak Vám nyní radím, kupte si na každý den roku 2000 trochu moudrosti, úsměvu a
trochu dobrých slov. Čtěte, ale opatrně. Tak jak se má, po částech. Abychom v lednu
nemuseli žádat o vydání druhého dílu.
Mirek Cejnar,
správce Sola fide vJanských Lázních.
Každej pej jiná ves
Squatting - Martin Balcar
Squatting, tedy obsazování nepoužívaných obydlí, je znám ve světě od počátku
80. let. Kde se vzal? Drahé bydlení ve městech na straně jedné a opuštěné, často
polorozpadlé, budovy na straně druhé dovedly některé lidi k úvaze, proč takové
domy zdarma neobsadit. Všichni netouží po komfortu a stačí jim neupravené
místnosti. Squaty (domy takto obydlené) navíc skýtají mnoho možností ke
komunitnímu způsobu života, který někteří lidé vyhledávají. Proto se stal
squatting velmi populární v západní Evropě a v současné době i u nás. Je však ve
vetšině zemí kriminalizován. A normální člověk se o něm dozvídá z médií jen v
souvislosti násilných vyklízení. Squatting je plný otazníků.
Hned na úvod je dobré vyjasnit si pojmy. Podíváme-li se do médií, získáme dojem,
že squaty jsou místem, kde najde útočiště každý živel, opilec a bezdomovec.
Právě tito lidé bývají především považováni za squattery. Obydlených domů je
spousta a je nutné vědět, co znamená, mluvíme-li o squatu či squatterech. Mnoho
lidí takto žijících jsou skutečné živly, mnoho obyvatel jsou však lidé
nespokojení s komfortem svých životů, kteří chtějí žít v komunitě nezávislé
na stereotypech zaběhaných v naší společnosti.
Za "pravé" squattery se považují lidé, kteří obsazují domy s cílem
řešit bytovou situaci s postojem že "bydlení je právo". Tito lidé
nechtějí být pasivními obyvateli ale snaží se zde vytvořit útočiště
alternativní kultury - objekt opravují a pečují o něj v rámci svých možností.
Squatteři se obvykle názorově přiklánějí k anarchistické filozofii (viz Bratrstvo
9/99).
Společnost se squattingu brání. Podle § 249 a trestního zákona je protiprávní
obsazení bytu trestným činem. Člověk může být potrestán až do výše dvou let.
Obav je spousta: od fetování přes "živly, co tam žijí", ošklivé
prostředí až po obyčejné právní nároky.
V některých squatech se organizují kulturní akce (divadla, koncerty, besedy squat v
ulici pplk. Sochora takto navštívili např. poslanci Oldřich Kužílek či Petra
Buzková), provozují čajovny, výtvarné dílny apod. Jsou však squaty, kde se nic
takového neděje. Stejně jako v kterékoliv společnosti.
Squatting v Čechách
Od roku 1990 došlo v Čechách k asi 30 pokusům o dlouhodobé obsazení domu. Motivů
bylo více - uvolnění poměrů, stovky prázdných domů, příklady z ciziny a prudký
růst nájemného (dnes, v roce 1999, stojí pronájem garsoniéry v Praze okolo 6000
Kč/měsíc).
Prvním klasickým squatem byla osada Buďánka v Praze 5. Některé domy poté byly
obsazeny za účelem vzniku kulturních alternativních center v Praze (např. v ulici
pplk. Sochora, Dům u Divného muže, Dům u Zlaté lodi), v Brně a několika jiných
městech v ČR.
Asi nejznámějším kulturním squatem se stal statek Ladronka nedaleko Břevnovského
kláštera v Praze 6. Zde se od roku 1993, kdy neobydlený statek obsadili aktivisté
Anarchistické federace, začal realizovat projekt Autonomního kulturně -sociálního
centra Ladronka. Na jeho podporu dokonce vznikla Nadace Ladronka. Přes časté policejní
razie se zde prakticky dennodenně konaly přednášky, diskuse koncerty, projekce filmů,
čajovna, výstavy a dílny. Je zajímavé, že při koncertech byl prodej tvrdého
alkoholu zakázán.
Projekt přestavby statku na Centrum byl zpracován v roce 1993 a předložen Magistrátu
hl. m. Prahy. V současné době objekt vlastní firma Santé, která chtěla centrum
vystěhovat pryč a vybudovat zde luxusní zdravotnické centrum. Zda byl prodej jen
tahem, jak dostat squattery pryč, či zda šlo o obyčejný prodej, je otázkou. Pokud
však objekt bude někdo vlastnit, musí squatteři odejít.
Jak se žije ve squattu
Život je v různých squatech různě pestrý. Tam, kde se nepořádají žádné
programy, se žití omezuje na biologické pře žívání - v takových typech squatů
jsou časté tvrdé drogy a alkoholismus. Tam, kde je více programu, je život
pestřejší - hudba, malování, modelování či malovýroba různých věcí.
Obvyklý počet lidí žijících v jednom domě je 10-20. Lidé, kteří zde žijí, s
sebou obvykle nemají mnoho věcí. Většina věcí se organizuje společně - zábava a
jídlo. Zvěsti o skupinových sexuálních praktikách přicházejí spíše od lidí,
kteří ve squatech nikdy nebyli. Určitě to nepatří ke koloritu.
Peníze se dávají dohromady společně, kdo co má. Někteří squatteři pracují,
trvalé pracovní poměry však nejsou obvyklé. Problémy jsou často s dodávkami vody a
elektřiny. V některých squatech je oboje, jinde ani jedno. Vše se řeší
přizpůsobením situaci - svíčkami či potokem nebo kašnou. Squat je obvykle
nezařízený. Spí se na matracích či na zemi ve spacáku. Okna jsou obvykle zazděná
či zabedněná i kvůli častým útokům skinheadů. S drogami je situace různá -
někde jsou přísně zakázány, jinde se tolerují. Obvykle zde žije i několik
domácích zvířat.
Pár otázek na závěr
Nemám nic proti lidem, kteří obydlí chátrající dům, fandím všem, kteří tam
dělají kulturu. Vadí mi však, když se brání vlastníkům domy rekonstruovat a
dělají se z nich hyeny. Každý, kdo se do vybydleného domu stěhuje, si musí
uvědomit, že ho buď koupí, anebo jednou odejde. Hysterické výjevy lidí
připoutaných k hromosvodu ani vodní děla policistů nejsou řešením.
Je zároveň obecnou skutečností, že chátrající domy, které obsadí squatteři,
začnou lidem a především majitelům vadit až po takovém obydlení. To, že
chátrají často desítky let nikomu nevadí. Squatteři také mnohdy blokují opravy s
argumentem, že se s domy spekuluje. Není argument, že si dům opravují a chtějí v
něm bydlet. Jsou známy případy, kdy se o takové objekty nikdo nestaral delší čas
jen z toho důvodu, že se o dům vedl soudní spor. Při prosazování vlastní svobody
by se nemělo zasahovat do svobod jiných.
Předvoj revoluce
"Squatting je hnutí, kde lidé nebojují jen za své ideály a vize, ale
přímo za svůj životní prostor. Učí se tu žít v komuně, většinu věcí
užívají společně, rozbíjí zaběhnuté stereotypy, ukazují cestu. Squaty jsou
útočištěm odpůrců systému. Svými benefičními akcemi se podílejí na
financování činnosti autonomního a anarchistického hnutí. Stávají se
katalyzátorem odporu, předvojem revoluce, která zajistí politickou a hospodářskou
spravedlnost a samosprávu a v neposlední řadě důstojné bydlení pro všechny, nejen
pro ty, co si to mohou dovolit. Squatting je boj tady a teď, stává se předvojem
sociální revoluce."
(časopis Existence, 4/99 str 13.)
Christianie - velký, letitý a slavný squatte v Dánsku
V roce 1969 započíná historie jednoho z nejslavnějších světových squatů -
Christianie. Armáda totiž poblíž Kodaně vyklízela část svých objektů, které
byly součástí kodaňského opevnění. Starousedlíci z okolí si prostoru všimli,
pár plotů zbourali a zřídili v něm několik hřišť pro děti.
Prostoru si však všimli i lidé, kteří tíhli k alternativnímu způsobu bydlení a do
prázdných objektů se postupně nastěhovalo přes dvě stě lidí. 24. září 1971 je
pak Christianie vyhlášena "vlastnictvím lidu". Postupem času se sem
nastěhovalo mnoho dalších lidí a policie rezignovala na vyklizení. Problém se dostal
až do parlamentu, nikdo však situaci nechtěl řešit.
V roce 1972 je již jasné, že městečko musí vytvořit určitá pravidla pro život.
Tato pravidla fungují prakticky dodnes. Christianie má všechno, co má klasické
město. Vztahy jsou však uspořádány jinak, každý by měl být spokojen, nikdo nesmí
být utlačován. Každý má právo na absolutní svobodu. Ve městě je zakázáno
jezdit auty, smí se jen na bicyklech či pěšky, přísně se recykluje odpad. Od roku
1974 jsou zástupci Christianie dokonce v radě města Kodaně. Zajímavostí je i
pořádání tzv. "Vánoc pro chudé", kdy se vaří až pro 2000 lidí, kteří
jsou v sociální nouzi.
Avšak nejenom radosti potkaly městečko. V polovině 70. let má Christianie obrovské
problémy s přežitím, stát ji chce zlikvidovat. Proti tomuto rozhodnutí se
pořádají demonstrace,podávají se soudní odvolání. V roce 1978 dostává město
tvrdé podmínky, ale přežívá. Zároveň narůstají problémy s užíváním tvrdých
drog, především proto, že do městečka přichází mnoho drogově závislých lidí
na terapie. Christianští se naivně domnívali, že pod dojmem nálady ve městě se
lidé změní, avšak snaha se obrátila proti nim. Navíc se sem začali stěhovat
dealeři tvrdých drog. V roce 1980 jsou však po několika opatřeních tvrdé drogy na
čas vymýceny.
Nejvyšší "vládní" orgán v Christianii je veřejné shromáždění. Dnes
to v praxi vypadá tak, že se všichni sejdou a kvůli praktičnosti řeší na jednom
shromáždění jeden problém. Vnitřně je město rozděleno ještě na 10 menších
částí. Existuje několik rad. Základem je, že výsledky nejsou nikdy odhlasovány,
ale že se k nim dochází na základě dohody.
V Christianii žije asi 1200 lidí a spíše než o komunu jde o společenství
squatterů. Lidé zde žijící se živí především rukodělnou výrobou. Všem je
společné přání rozhodovat sami o sobě a žít po svém za cenu nekomfortního
způsobu života. Komunita má svou hierarchii, základem však je vzájemná tolerance a
solidarita. Žije zde mnoho zvířat.
Christianie dnes bojuje o přežití kvůli problematice drog, daní, placení a oprav
infrastruktury. Jak dlouho "táborský" sen vydrží, se teprve uvidí, zatím
však tento sociální experiment přežívá více jak čtvrt století.
Co mne zaujalo
Jitka Weinfurterová - učitelka na mateřské dovolené
Výstava fotografií z listopadu 1989 na Staroměstské radnici. Knížka Vesmír od Colina A. Ronana, která nic netušícímu člověku srozumitelně vysvětluje dění ve vesmíru. Knížka Daleká cesta za domovem od Richarda Adamse; je to králičí podobenství o lidské společnosti. Lidmi ohrožení králíci jsou nuceni vyhledat si nový domov. Cesta za svobodou však vyžaduje odhodlání řešit různé životní otázky, odvahu překonávat překážky. Nenechte se odradit, že jde o dětskou knížku. Není neužitečné vědět, co je to silflej, karaka nebo hrududu.
Daniela Bísková - učitelka angličtiny
Klasický indický tanec Bharatanatyam, který předvedla Ketaki Narain (dcera Doris
Kumar rozené Bískové) za doprovodu dvou hudebníků a jednoho zpěváka v Míčovně na
Pražském hradě. Bharatanatyam je snad nejstarší z indických tanců, z 2. století
před naším letopočtem, který byl až do tohoto století uzavřen v hinduistických
chrámech.
Stručně a jasně
Vojen Syrovátka
Jaký vliv na mladou generaci může mít uvádění seriálu -30 případů majora Zemana? (Seriál byl natočen v rámci lživé komunistické propagandy. Nyní je uváděn jako součást projektu - 30 návratů.)
Nejprve něco k širším souvislostem otázky, zda je či ne ní vhodné vysílat tento seriál. Mám za to, že zařazení tohoto seriálu do programu veřejnoprávní české televize má za cíl především vyšší sledovanost umožňující vyšší zisky z reklam. Vysílání tohoto komunistického propagandistického seriálu falšujícího dějiny je velmi sporné také proto, že uráží odpůrce komunistického režimu, jejichž názory by měly být respektovány jako důležitá součást demokratického veřejného mínění. Pokud jde o vliv seriálu na mladé lidi, mám zkušenost spíše pozitivní. Jedná se ovšem o myslící mladé lidi, kteří spolu se seriálem sledují i následné besedy, kde jsou předkládány objektivní informace o událostech v seriálu rafinovaně propagandisticky zkreslovaných. Myslící diváci se tak mohou seznámit s našimi nedávnými dějinami a s jejich lživým oficiálním výkladem v době totality.
Co napoví pár čísel z letošního sjezdu
* Na sjezd nejen evangelické mládeže do Uherské ho Hradiště přijelo celkem 885 registrovaných účastníků, z toho bylo 371 mužů a 514 žen.
* Věkový průměr všech účastníků sjezdu byl 21,16 roku. Beremeli ovšem v potaz nejpočetněji zastoupené věkové kategorie, což je věk mezi 17 - 21 lety, pak tuto skupinu tvořilo celkem 375 účastníků sjezdu (43%), jejich věkový průměr klesá na 18,85 roku. 89,5% účastníků byli mládežníci ve věku od 14 do 28 let (věkový průměr je 19,5 roku). Je zajímavé, že na sjezd jezdí více mladších dívek, nejpočetnější byly skupiny ve věku 16 - 20 let (28%), chlapců bylo nejvíc ve věku 19 - 22 a 24 let (16,5%).
* Pokud jde o církevní příslušnost, pak na sjezd přijelo celkem 773
českobratrských evangelíků (i jeden zástupce z Bohemky na Ukrajině), což je 87,3 %
ze všech účastníků sjezdu. Ale měli jsme i hosty z ekumeny - letos přijelo 33
účastníků z ŘKC (jeden dokonce až z Německa), z CČSH (8), z CB (5), z SCAV (3), KS
(2), Křesťanské sbory (1), ECM (1); těch, kteří, kteří neudali (či nemají)
žádnou církevní příslušnost bylo 59.
Podle celocírkevní statistiky za rok 1998 se účastnilo konfirmačních cvičení
celkem 752 mládežníků, schůzek mládeže 1391 osob - celkem se tedy v církvi
schází 2143 mladých lidí, z nichž 36 % přijelo na sjezd.
Bonďa Blažková
Anketa ze Sjezdu
Co ve vás vzbuzuje beznaděj a co naopak naději?
Je to o lidech. Beznaděj - to je, když vidím nějakou ignoraci nebo lhostejnost nebo
nějaké odmítnutí. A naději - přijetí tam, kde jsem to nečekala, otevřenost,
láska, něco, co hodně překvapí. Je to o vztahu člověka k člověku.
studentka MFF, 21 let
Beznaděj ve mně vzbuzuje, když někdy poslouchám zprávy, a naději - že jsou pořád lidi, kteří s tím chtějí něco dělat, ne jenom sedět na zadku a říkat, že je to všechno blbý. student, 17 let
Naději ve mně vzbuzuje, když potkám nějaký lidi, který jsou nadšený pro nějakou myšlenku a nemusí to být zrovna křesťanská. Nadějný je, když někdo za něčím jde. Beznaděj ve mně naopak vzbuzuje, když potkávám lidi, kterým je všechno jedno a nedokážou se pro nic nadchnout a chtějí jen přežít. civil. služba, 26 let
Naději ve mně vzbuzují otevřené možnosti, které vnímám jako dar víry. Naději
ve mně vzbuzují tyhle mladý lidi, s kterými jsem prožil tenhle víkend - že na nich
vidím, že spolu chtějí být, že se chtějí k něčemu přiznávat, že je to
určitá budoucnost církve a pak to, co už zaznělo, že nad těmi všemi ději je ten,
který tu naději dává, vždycky znovu otevírá?. A beznaděj, to je nějaká hluboká
deprese, člověk nevidí žádné možnosti a hodně se soustředí v tu chvíli na sebe
a na to, čemu on sám věří, a nedokáže vyhlídnout k druhým a k tomu, který tu
naději dává, a k těm pěkným věcem, co třeba někdy v tom těžkým jsou a je
možný je objevovat. S tím se dá asi těžko žít.
farář, 32 let
Naděje je to, že každý den je zase ráno, a beznaděj, kdyby to tak nebylo.
učitelka, 24 let
Mladí lidé ve mně vzbuzují naději, moji vrstevníci spíše ten opak.
br. prof. Kohák
Mladí vyznávají svou víru
Ota Halama
Křesťanská vyznání prodělala, stejně jako celá církev, značný vývoj. Z
křestních vyznání místních sborů církve se stala vyznání pravověří vůči
křesťanským heretikům. A rozdělení západního křesťanství spojené s reformací
posunulo chápání vyznání i jako identifikace nové, menšinové skupiny uvnitř celé
církve. Všechna vyznání však spojuje několik zásadních rysů. Jednak snaha o
stručné vyjádření obsahu křesťanské víry, jednak vymezení proti herezi či
římské církvi a jednak reakce na čas a místo, ve kterém vyznání vznikalo.
Od posledního vyznání, tzv. České konfese, nás jakožto evangelíky, dělí více
než 400 let a tak vzniká otázka: Není třeba znovu vyznat svou víru? Není třeba
znovu vyjádřit výše uvedené rysy křesťanského vyznání?
Pokusem o "nové vyznání víry", byla práce pěti skupin mladých lidí ve
věku 13 - 18 let na letním kurzu mladší mládeže pořádaném letos v červenci
Synodní radou ČCE v Hradišti u Nasavrk. Jejich úkolem bylo: Pokuste se napsat takové
vyznání víry, které by bylo vyjádřením nejen naší víry, ale které byste byli
schopni předložit ke schválení celé dnešní církvi. A výsledek? Ten následuje bez
sebemenších úprav:
1) Věříme v jednoho Boha.
Amen.
2)
Věříme v Boha, kterýžto jediný svatý jest, a v Ježíše Krista, kterýžto Synem
Jediného Boha téže podstaty jest. Jenž svou krev za naše hříchy obětovav,
spasivše vše, což svaté nebyvše.
Zemřev, pokořiv vše, což jest z Ducha zlého, vstal z mrtvých.
Dále věříme v Ducha, kterýžto spojuje společenstvo naše v jednotu mysli a srdce.
Svátostí naší jest křest. Taktéž večeře Páně, kteroužto připomínáme si smrt
a vzkříšení Páně. Zvěstujíce Tvou smrt věříme ve Tvé vzkříšení a v pevné
víře očekávajíce Tvůj příchod doufáme ve spasení a život věčný.
Amen
3)
Věříme v Boha otce, jeho syna Ježíše Krista a v Ducha svatého, který vychází z
otce a syna, vstupuje do lidí, pomáhá jim uvěřit a překonávat zlo.
Vyznáváme, že Bůh otec stvořil tento svět a všechno, co na něm je.
Seslal jediného syna, aby nás spasil, zemřel za nás na kříži a vzal na sebe naše
hříchy.
Památku Kristovy oběti a vzkříšení si připomínáme společnou večeří Páně.
Vyznáváme jeden křest. Konfirmace je utvrzení křtu a víry v Boha. Uznáváme papeže
jako hlavu celosvětové katolické církve, ale jako evangelíci uznáváme jediného
Boha vládce. S tím souvisí i to, že neuznáváme svaté, protože nevěříme v
podřadné vládce mimo Boha.
Věříme ve věčný život v Božím království, kde je odejmuta všechna bolest
života.
Amen
4)
Žiji v naději, lásce a radosti, protože je se mnou ten, který za nás trpěl, který
nás má rád i přes naše nedostatky, kterému můžeme všechno svěřit, který nám
dává pít z kalicha života a jíst tělo jeho syna, Ježíše Krista, který za nás
položil svůj život, aby nás spasil a jehož jménem se necháváme křtít, pro jeho
mučednickou smrt, kterou nás vykoupil.
Amen
5)
Věříme v Hospodina, Boha jediného i v jeho Syna Ježíše Krista, který vzešel z
Ducha svatého, přišel na svět jako člověk, aby za nás zemřel a sňal naše
hříchy.
Věříme v Ducha svatého, jenž na nás všechny sestoupí, očistí nás od nepravostí
a vyplní se vidění Janovo.
Věříme v církev, která je stejná ve všech národech světa, i když v jiné podobě
a s jinými zvyky.
Amen
Modlitba
Pane světa a života,
ty jediný a svatý, ty první i poslední, ty jsi naše naděje, naše odpočinutí i
naše síla.
K tobě voláme a v tobě se radujeme.
Vyznáváme, že často klesáme pod tíží svého života.
Vlečeme s sebou svou minulost, obáváme se své budoucnosti, zápasíme se svou
přítomností.
Naše minulost obsahuje omyly a selhání, nesplněné povinnosti a nesplněná přání.
Budoucnost před námi vypadá jako temná nejistota. Přítomnost nám nabízí volbu:
buď do vyčerpání zápasit, podvádět a dávat nečisté rány, nebo prohrávat.
Prosíme, smiluj se nad námi.
Dej nám poznat a uvěřit, že naše minulost, budoucnost i přítomnost je ve tvých
rukou. Dej nám poznat a uvěřit, že v každém čase pečuješ o náš život svými
dary a zázraky, vedením a poučením. Dej nám poznat a uvěřit, že světlo tvé
lásky pro nás připravilo živé společenství s tebou i s celým tvým stvořením.
Dej nám poznat a uvěřit, že odvážný krok otevírá schůdnou cestu, že moudrý
čin řeší neřešitelné, že statečná trpělivost dává životu smysl.
Slovo Písem ať připomíná tvou moc a tvou lásku ke světu a životu.
Podaná ruka a usměvavý pohled ať jsou svědectvím o živé Církvi všech míst a
všech časů. Tvé požehnání ať nás naplní. Ať osvětlí a rozzáří naše
všední dny a všední setkání.
Učiň to pro své svaté Jméno, jehož sláva je od věků až na věky. Amen.
Jak vznikl Svíták?
Jakže vznikl Svíták?
O tom koluje ve sborech celá řada pověstí. Za totáče o tom nebylo radno mluvit. Teď
však máme svobodu a nové vydání, tak je na čase, abyste věděli, jak tomu
skutečně bylo.
Tak bylo nebylo, sešlo se jednou několik mladých farářů. Jak tedy bylo zvykem,
povídalo se o všem možném - komu zas odebrali souhlas, kdo musel vyemigrovat, komu
nevzali děti na vysokou - a pro rozveselení si četli z knihy Kazatel. Tu povídá jeden
z nich: "Co kdybychom si zazpívali nějakou tu pohřební?" Jenže na varhany
zrovna netekl proud a i ty kytary tak nakřáple zněly.
"Chtělo by to andělskou muziku, víte, měď zvučící (I. Kor 13,1),"
povídá jeden z nich. "Copak o to by nebylo," povídá druhý, co uměl
kreslit, "k andělům nikdy není daleko, jen si jich všimnout (Ž 13,2)," a
hned jich několik nakreslil, s bubny a s basou a s banjem, se saxofonem a také s tou
mědí zvučící, s trumpetou a bombardonem. Ten s tou basou párkrát brnknul a
povídá:"Tak, mládenci a děvčata, kterou si dáme?" "119,"
povídá kdosi pohotově. Tak přezpívali všechny sloky, jak je u nás zvykem, a anděl
u bubnů povídá: "No, nápěv jsme se naučili, ale nemáte něco
svižnějšího?"
"Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové," navrhl někdo z Litomyšli z věrnosti
Janu Augustovi. Anděl se poškrabal za uchem a povídá: "No, hezký... a co
kdybychom vás naučili pár našich?" Uhodil do bubnů a celá andělská kapela se
rozezpívala jak Jozue chce porazit Jericho.
Všichni zpívali s sebou, ale ta slova nikdo neznal. I tu sáhl anděl na obláček a
vytáhl knihu ze zlatých listů, popsanou písmem andělským. Faráři na to koukali,
řecky to nebylo, hebrejsky také ne, ani azbukou. Tu vytáhl anděl z futrálu
zázračné brýle, co měl po Komenským, a nasadil je na nos jedné farářce, co
zvlášť pěkně zpívala. V tu chvíli vypadalo písmo úplně jako čeština. Všichni
se rozezpívali a ona zapisovala, až se jí od propisovačky kouřilo.
Zpívali a zpívali, ani si nevšimli, jak čas utíká, když tu se ten s tou basou
podívá z okna a povídá: "Svítá!" To ta sestra farářka ještě stačila
zapsat a už jí anděl vzal zlatou knihu i brýle a dal zpátky na obláček. Ještě se
pomodlili na rozloučenou a pak andělé i s nástroji zalezli na stránky sešitu, ve
kterém sestra farářka zapsala jejich písně. To aby se z něj lépe zpívalo.
A kdo že byli ti faráři? To se tenkrát neříkalo. Leč kupte si nové vydání
Svítáku. Tam jsou všechna jména uvedená. A pokud byste mi nechtěli věřit,
podívejte se, že ti andělé tam opravdu jsou. Tak to musí být pravda.
Erazim Kohák
Oznámení
OSMEJ BÁJEČNEJ BÁL
se koná v pátek 21.1. 2000 v 19:00 v KD Barikádníků v Praze 10
(u stanice metra Strašnická),
vstupenky za 70 Kč před začátkem plesu a v knihkupectví Kalich
ubytování pro mimopražské zajištěno - spacák s sebou
TERMÍNY PŘIJÍMACÍCH ZKOUŠEK NA ŠKOLY EA
pro školní rok 2000/2001
Evangelická akademie Praha VOŠ 14.a15. 6. 2000 - I. termín
28. 8.2000- II.termín
SOŠ 17.4.2000 - I.termín
11.5.2000 -II.termín
Evangelická akademie Brno CSZŠ 19.4.2000
VOŠ 19.a 20.6.2000 - I.termín
28.6.2000- II.termín
Evangelická akademie Náchod SoŠ 19.4.2000
Církevní konzervatoř Kroměříž leden 2000 (talentovky)
Evangelická akademie Hradec Králové 22.6.2000 v 10.hod. I.
30.8.2000 v 10.hod. II.
Bratrská škola Praha leden 2000
- zápis do I.třídy
VÝHERCI SLOSOVÁNÍ ANKETY O BRATRSTVU
1. Vlasta Musilová - Nové Město n.M. - CD - B.Mikolášek
2. Jana Matušková - Běleč n. Orl.- kniha - Apokalypsa byla zítra
3. Dan Ryšavý, Prostějov - předplatné Bratrstva na r. 2000