Je čas objímat i čas objímání zanechat…

Michal Kitta

Před nějakým časem jsme zanechali objímání. V písničkových klipech, na starých fotografiích můžete vidět podivné starce svírající se navzájem ve vroucím objetí. Systém: každý s každým. Brežněv s Husákem, Živkov s Honeckerem, Csaucesku s Fidelem Castrem. Demonstrativní vděčnost, objetí jako stvrzení věčného přátelství národů, proletářů, pokrokových sil. Pic! A je po všem! Zůstala jen poslintaná saka a groteska. Objímáme se méně, ale je nám při tom lépe.

Objímání je vždy velmi soukromá věc (pokud vás nedrtí v pažích všeobjímající, beztvará láska bez přívlastků). Učím se vážit si času, kdy smím objímat: tu, kterou miluji, plačícího dědu, kterého příště možná neuvidím, starého bratra s bleděmodrýma očima a rodiče, za jejichž objetí se od puberty už zase nestydím.

Spoustu času na objímání promarníme. Škoda, že Jaromír Jágr a hokejisté z Nagana nezobjímali na letištích prchající Romy. Třeba by nechali Kanadu Kanadou a nějaký "správný", krátce střižený hoch by se zamyslel. Nebo kdyby pár známých osobností objalo ve vhodný okamžik uprchlíky z Kosova, snad by to dodalo odvahu těm, kteří v nich váhají vidět něco víc než kriminálníky a parazity.

Objímání si zaslouží, aby je odměřoval čas kairos.

Autor je farářem v Hronově.

Anketa: Co vám pomáhá doufat? Co vám dává naději?

Petr Pokorný, 66 let, teolog, děkan Evangelické teologické fakulty UK:

Tady mám tradiční odpověď. Je to víra. Vyrůstal jsem v křesťanském prostředí a neprodělal jsem žádné jednorázové obrácení, ale právě ve chvílích pochyb a smutku jsem si zpětně uvědomil, jak mne víra nese.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista HC ZPS Barum Zlín:

Doufám a mám naději v konečné vítězství dobra. Mám osobní zkušenost, většinou když se mně zrovna v životě nedaří, s nečekaným setkáním s lidmi a jejich následnou pomocí. To mně pak přináší opravdovou radost a vlévá do žil novou energii. Proto věřím v opravdovou živou víru a lásku, která se projevuje v dobrotě lidí a jejich ochotě se obětovat pro pomoc druhému v nouzi v rámci svých možností.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji:

Řekl bych theologie creda snad ve všech svých výpovědích, ale především ve svém závěru: Věřím v hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup:

Ježíšovo ujištění, že vše dobré, co se nám daří vykonat, má definitivní platnost, i když to třeba není vůbec oceněno. Dotýkáme se tím věčnosti.

Petr Brodský, 52 let, tajemník Evangelické teologické fakulty UK:

Kde si nejsme jisti, nastupuje víra." Výrok Dr. Burkeho vystihuje hlavní smysl anketní otázky. Ve světě plném nejistot nedoufá pouze cynik a zoufalec.

Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka Krizového centra Linky bezpečí:

Naděje a povzbuzení, kterých se mi dostává, když se se svou starostí a někdy i beznadějí svěřím svým nejbližším lidem.

Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR:

Nepochybná víra, že Bůh není něcovědoucí a něcomohoucí. Jistota Boží věrnosti. Vědomí společenství svatých v nejširším slova smyslu. Mým stálým vzorem důvěry a naděje je praotec naší víry Abrahám.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech:

Důvěra, otevřenost a pokora. Ale hlavně vědomí, že mě má někdo rád. Co se naděje týče, neuměl jsem si nikdy hlídat zadní vrátka nějakým zbožným "bude-li Pán chtít". Jakpak by nechtěl? To spíš já ho nemusím alibisticky zatahovat do všech svých banálních plánů a představ. A že takových dovedu produkovat a prožívat až až. Anebo "dá-li Bůh". Jakoby už nedal! O čem by pak byla naše víra? Takže o naději strach nemám, ale bojím se, abych ji nepromrhal na samých velkolepých tématech a vzápětí nepopíral, jako už tolikrát, sotva slezu z kazatelny. Hřbitovy zakopaných hřiven…

Odjinud…

- víra v Ježíše - studentka, 25 let

- že mě Bůh neopouští, když jednám špatně - anonym

- víra, že ani budoucnost světa ani moje osobní není jenom v mých rukou  - pracující 27 let

- setkávání s kamarády, kteří jsou na tom podobně jako já - pracující, 23 let

- zkušenost se vždycky věrným Bohem - až dosud - anonym

- že mám v životě nějaký úkol, a proto tu jsem. Doufám, že se mi jej podaří splnit - studentka, 24 let

- Boží slovo - student, 22 let

- že mě někdo vždycky zachrání (víra) - studentka, 12 let

- víra a dobří přátelé - studentka 17 let

Bible a naděje

Martin Prudký

I v Bibli najdeme řadu míst, kde se mluví o naději v docela obecném, profánním smyslu, např. Kazatel poznamenává: "Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe, než mrtvý lev." (Kaz 9,4). Podobně vyznívá rada rodičům: "Trestej syna, dokud je naděje...!" (Př 19,18). Jde prostě o to, že někdo nebo něco má dobrou vyhlídku do budoucna. Tuto polohu doufání vyjadřuje zřetelně ovdovělá Noemi, když uvažuje, zda je na vdávání už stará, nebo jestli "má ještě naději"... (Rt 1,12). Na těchto místech se "nadějí" míní /obvykle pozitivní/ očekávání budoucích věcí. Někdy je takové očekávání spojeno s důvěrou, jindy s nejistotou či napětím; moment osobního zájmu může být velmi silný a naděje pak hraničí s touhou (srv. Žd 6,11).

K biblickému svědectví však patří především takové mluvení o naději, které ji upíná na Boha. "Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám", vyznává žalmista (Ž 71,5) a apoštol Pavel pak v dopise korintskému sboru píše o "Bohu, který křísí mrtvé, ... v něhož jsme složili svou naději" (2K 1,10). Doufanlivé očekávání a vyhlížení je orientováno či přímo vázáno na Boha a jeho konání. Taková naděje je často výslovnou polemikou s nadějemi falešnými, s očekáváním, které svědek "naděje v Pánu" považuje za klamné a scestné.

To je zvláštní řeč, i na náboženském trhu dost ojedinělá. Nejen zacílení, ale i sám obsah naděje, její zdůvodnění i její průmět do života je spojován s Bohem, resp. jeho konáním pro člověka; přitom je důležité, že jak ohlédnutí do minulosti (připomínání Božího působení, jeho "skutků spásy"), tak vyznávání, potěšování a napomínání v přítomnosti (aktuální vyznání naděje či povzbuzení k naději), tak i očekávání do budoucna (trpělivé i smělé vyhlížení nového díla Páně) tu tvoří jeden integrální celek. Doufat mohu, když vím o Božím díle dosavadním i o jeho aktuální blízkosti a spoléhám na něj.

K biblické víře patří, že vychází z věrného Božího konání, které se vyznačuje kontinuitou přes všechny zlomy lidských časů a dob, ba i smrti navzdory. "Ve tvou spásu naději jsem složil, Hospodine!", vydechuje uprostřed slavnostního žehnání synům praotec Jákob, aby pak už jen ulehl na lože a zemřel (Gn 49,18). Výrazněji (a proto skandálněji) to pak vyjadřuje zejména apoštol Pavel, když mluví přímo o "naději v Kristu", která je dána jeho vzkříšením (1K 15,19n). K jakému jinému pojetí naděje by ten, kdo vyznává "svou spásu v Kristu" (Fp 3,20; 1Tm 1,1; 2Tm 2,10), měl dospět?

Naděje je rodná sestra víry, či spíš jen její budoucnostní stránka, důvěryplné spolehnutí na to, že to, co nás čeká, je (stejně jako naše přítomnost, zatížená naší dosavadní cestou života) zajištěno tím, co pro nás Bůh v Kristu učinil, a to jak v rovině individuálně osobní (Ř 5,1n), tak v rozměru společenství církve (Ef 4,4), tak /v posledu/ v rozměru "celého stvoření" (Ř 8,20n). Proto může apoštol Pavel své adresáty "povzbuzovat ve víře" slovy: "Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého" (Ř 15,13).

Autor přednáší Starý zákon na ETF UK.

Žijeme z naděje

Jiří Mrkvička

Mám povědět pár slov o naději z pohledu psychologa. Chci být stručný, ale musím stavět od základu. Zde je: člověk žije v přesahu. Zbavil se na rozdíl od ostatních tvorů diktátu přítomné situace, vykračuje z pevného kruhu bezprostředně daného, přesahuje dané, vztahuje se k něčemu "mimo", očekává, předvídá, plánuje. Ale také sní, touží a doufá. Přítomnost tak získává novou podobu. Otvírá se, je těhotná budoucností. A minulost? Se Shakespearem řečeno: "Co minulo, je jenom předmluva". Předmluva k tomu, co přichází a čeho jsme spolutvůrci. Přítomnost se obohacuje možnostmi, které jsou zatím skryty, které pouze tušíme. Neustále se děje a dotváří. A ve své nedotvořenosti se pro nás stává výzvou. Výzvou k činu, ale také výzvou k odpovědnosti. Neboť člověk je svou povahou poutník. Je stále na cestě. A chce tuto životní cestu prožít jako "dobrý příběh". Příběh s dobrým koncem. Chce svůj život naplnit, nepromarnit jej v bezcílném těkání. Chce jej utvářet do smysluplné podoby. Je autorem svého příběhu. Tedy za něj zodpovídá. Z tohoto základu vyrůstá i význam naděje v našem životě.

V psychologii je naděje popisována jako emoce, totiž jako jedna z podob našeho citového prožívání životních událostí. Emoce vnášejí barevnost do našeho života, bez nich by utonul ve studené šedi. Mohou být vykládány jako pouhé citové reakce na události, které nás potkávají. To jsem ostatně už řekl, ale nestačí to. Ještě důležitější je, že naše jednání nabíjejí, motivují, že mají svou dynamickou stránku, že jsou zdrojem naší duševní energie.

Naděje je toho dokladem. Je to emoce budoucnostní. To ji odlišuje od emocí minulostních, jako je třeba nostalgie, stesk po šťastnějším včerejšku, po krajině našeho dětství. Ale odlišuje ji to také od emocí přítomnostních, jakými jsou třeba slast nebo radost. Naděje je očekávání budoucího naplnění. Stává se tak naší dobrou hvězdou, podle které se orientujeme na své životní cestě. Otevírá nám totiž výhled na vzdálenější horizonty této cesty a tak nám brání, abychom se potáceli v začarovaném kruhu. Ale zároveň nám umožňuje, abychom se zbavovali balastu, který jsme v minulosti cestou nabrali a který s sebou stále vlečeme. Takovým balastem mohou být i falešné, dětinské naděje, které z nás mohou dělat celoživotního stavitele vzdušných zámků.

Tady musím udělat důležitou vysvětlující vsuvku. Naše životní cesta má svůj vnitřní rozměr. Tím je náš osobní růst, směřující k životní radosti, dospělosti. Ukládá nám, abychom se zbavovali svých infantilismů, svých dětinskostí, které nás zatěžují a blokují naše osobnostní zrání. A k nim patří i naděje, které vyklíčily z pubertálního přeceňování vlastních možností a které se později stávají pouhými životními iluzemi, cizími tělesy v procesu vnitřního zrání. Naděje vzdálenějších horizontů nám umožňují, abychom se svých iluzí zbavovali bez nebezpečí osobních krizí.

A ještě něco musím doplnit: Mluvíme-li o nadějích vzdálených horizontů, pak musíme nezbytně pomyslit i na onen poslední, čtvrtý horizont, který utváří trans-personální vrstvu našeho života a který oživuje naši naději eschatologickou, onu smysldárnou kotvu naší lidské existence, prvotní a centrální směrník naší životní cesty.

Autor je psycholog.

Čím bych byl, kdybych byl: lékař

rozhovor s Jiřím Najbrtem

Lékařské povolání je dosud považováno za povolání náročné. Jak to vnímáš ty sám po více než dvacetileté praxi? V čem podle tebe tkví tato náročnost?

Slovo "dosud" ve tvé otázce zní zlověstně: doufám, že náročná povolání budou uznávána nejen jako dosud, ale naopak více. Náročných povolání je celá řada. Řidič má v rukou lidské životy. Hasič je kdykoli připraven zachraňovat. Zahradník trpělivě využívá příhodných dob. Pokladník dělá pořád totéž a nesmí se ani malinko splést. Právník si poradí i s lidmi bláznivými a vychytralými. Herec z téměř ničeho vytváří pozoruhodný svět. Rodič chrání bezmocné dítě a vychovává z něho samostatného člověka. Dobrý lékař je od každého kus a ještě mnohé navíc.

Jistě je třeba rozlišovat mezi různými obory medicíny. Dá se však i přesto obecně říci, co je člověku třeba, aby mohl vykonávat právě lékařské povolání? Jsou zde nějaké obecné předpoklady?

Jako u jiných povolání je předpokladem studium a odborná příprava, pro lékaře 6 let denního studia a nejméně 3 roky při zaměstnání. Dále schopnost a snaha být dobrý odborník (profesionál) a zároveň dobrý člověk. Poctivý lékař dodržuje slib, že (stručně shrnuto) nezneužije ani nezanedbá své znalosti a možnosti. Dobrý lékař kromě toho má ještě něco z kouzelníka a klauna, a něco z faráře a proroka.

O zdravotnictví se už několik let hodně mluví, a to nejen v souvislosti s finančním ohodnocením zdravotníků. Dokonce to někdy vypadá, jako by si se zdravotnictvím nikdo nevěděl rady. Co ty osobně považuješ za hlavní problém současného zdravotnictví?

Potíž je i se smyslem zdravotnictví. S úžasnými operacemi a množstvím dokonalých léků se považuje za téměř všemohoucí. Ale není. Ve skutečnosti může jen radit a ve zvláštních případech pomáhat. Život a zdraví je věcí člověka a rodiny. Když člověk bude bližním sobě samému i ostatním, společnost bude zdravější (a bohatší).

Samostatný problém představují léčebné metody. Mimo vládnoucí zdravotnictví existují léčebné metody a léčitelé, jejichž postupy se zcela vymykají zažitým představám. Jejich výsledky jsou ale v některých případech pozoruhodně dobré i tam, kde dosavadní snahy selhávají: jak odlišit podvod nebo nekalou konkurenci od charismatu? Jak se vyhnout temným silám a nepohrdnout nadějí?

A teď trochu osobněji. Změnilo tvé povolání za ta léta tvé vnímání a přístup k životu, tvou životní víru?

Nevím přesně, co je životní víra. Pevně věřím, že Bůh přeje životu. Věřím, že je jen málo věcí, na kterých opravdu záleží: na nich pak ale záleží opravdu. Více než dříve nalézám všude mnoho nemocí a nemocných lidí a nemocných společenství. Zároveň pevněji věřím, že většina bolestí a bídy má prosté příčiny: souvisí s pohodlností a lhostejností, s hloupostí a sobectvím. Věřím, že mají i prosté řešení, jehož hledání začíná modlitbou a postem (Mk 9,29).

Vládnoucí medicína se snaží léčit hmotné tělo hmotnými prostředky. Náboženství se snaží zprostředkovat spásu duše. Oba přístupy mají svou historii, svůj smysl a své úspěchy. Mají ale i zásadní omezení. Podmínkou jednotlivého života je úzké propojení duševní činnosti, tělesných funkcí a hmotného těla (to je ta psychosomatická jednotka). Podmínkou smysluplného života je úzké propojení (společenství) s ostatními lidmi (3M 19,18). Podmínkou požehnaného života je společenství s Bohem (5M 6,5).

Ptal se Zvonimír Šorm.

Kazatel:

Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků (Kaz 8,10-14)

Dalibor Antalík

Adam a Eva chtěli víc, než je zdrávo, a natošup byli vyexpedováni z ráje. Kain zabil Ábela a hnedka byl odsouzen k ubíjejícímu údělu běžence bez domova. Zvrácenost Sodomy a Gomory volala do nebe a nebesa je obrátila v prach a popel. Faraón nepřestal se svými hosty jednat jako s obtížným hmyzem a štandopede se na Egypt snesla mračna kobylek a much. Ty, kdo koketují s titánstvím, stíhá úděl Titaniku. A naopak: Enoch chodil s Bohem a byl vzat rovnýma nohama do nebe. Abraham vzorně poslouchal příkazy Adonájovy a ten mu požehnal. Jákob se nebál poprat s lidmi i se samým Bohem a došel uznání v očích Božích i lidských. Ti, kdo nezlobí a nedělají psí kusy, mají nárok na Boží pohlazení.

Takhle hezky to měli nalajnováno někteří židovští teologové a morální filosofové: "Hospodinovo prokletí spočívá na domě svévolníka, jeho požehnání na obydlí spravedlivých" (Př 3,33). Nepodplatitelný zákon odplaty, jak ve zlém tak v dobrém. Oko za oko, zub za zub. Tak to má být. Klapy klap. Takhle vypadá pořádná spravedlnost: napořád neúprosná, napořád s nestranně zavázanýma očima.

Vždyť je přece nabíledni, že "všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný... a na všem, co se pod sluncem děje, je zlé právě to, že všichni mají stejný úděl" (Kaz 9,2n). Anebo, možná, ještě spíš naopak: "Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě" (7,15). A někdy se i sama zubatá zdá být bezzubá. Stačí se podívat "na pohřbené svévolníky: přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali" (8,10). Mauzolea beztrestné nadutosti. Kniha výsměchu a zapomnění. Cynismus se vylévá z břehů a spravedlnost se přitom schovává ve svých výšinách. "Hle, slzy utiskovaných a oni jsou bez utěšitele..." (4,1). Tak kde jste, cherubové s meči plamennými? Kde meškáš, pravdo vysvobozující?

"Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil" (7,20). Každý bez výjimky přichází se svou troškou marnosti do mlýna. A není-li spravedlivého člověka, může být spravedlivého lidského soudce? Jak bychom pak asi dopadli my "spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků", my "svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých" (8,14)? Je-li spravedlnost skryta našim očím, neznamená to ještě, že neexistuje. Není-li slyšet klapy klap Božích mlýnů, neznamená to ještě, že se mlynář někam zatoulal. To spíš naše nedočkavé oči a uši jsou příliš slabé na to, aby jim ona "kritika" Boží byla vždy zřejmou. Neboť "nad každým děním nastane čas soudu" (8,6) i bez našeho načasování.

Autor přednáší religionistiku na FF UK.

Doporučuji:

Martin Paar - Znuděné dvojice, Tomáš Dohnálek

Manželé na jeho barevných záběrech spolu sedí u jednoho stolu, čekají na stejný autobus, patří k sobě. A přitom jsou oba jinde, nevnímají se, nekomunikují spolu. Výrazy v jejich tvářích jsou tak silné, že mě od nich neodvádělo ani sytě barevné a naprosto ostré prostředí děje. Což dokládá Paarovu výjimečnou schopnost zachytit klíčový okamžik ironizované skutečnosti.

Tak se mi zdá, že s tou blbou náladou v tom přeci jen nejsme sami...

Autor studuje ČVUT.

Co mne zaujalo

Dan Ryšavý:

2. Z četby: Do rukou se mi dostala kniha amerického antropologa Marshalla Sahlinse "Stone age economics" (Ekonomika doby kamenné). Jedna z myšlenek: nízká životní úroveň v primitivní společnosti není způsobena tím, že by lidé se svými tehdejšími možnostmi nemohli žít lépe. Zdá se, že množství práce, které člověk vykonává, roste s evolucí kultury; volného času naopak ubývá. Co horšího, s vývojem kultury také pravděpodobně na zemi přibývá hladu.

Hana Ryšavá:

Koncert v brněnské katedrále sv. Petra a Pavla. Na programu byly dvě symfonie: Liturgická Arthura Honeggera a Žalmová Igora Stravinského. Je to zajímavá a oslovující hudba 1. poloviny našeho století a zde byla dobře provedena.

Internet – inteligence?!

Jakub Zeman

Vývoj dál nezadržitelně uhání a neuplyne půlrok, aby nebyl na trh uveden nějaký nový rychlejší procesor, ať už od společnosti Intel či jejích rivalů IBM. Před několika týdny bylo představeno Pentium III, jehož taktovací rychlost je 500MHz. Už teď se však začíná mluvit o procesorech, které poběží při rychlostech 1000 i více MHz. Ty budou pravděpodobně uvedeny na sklonku roku nebo možná trochu později. Tak, jak se zvyšuje výkon, nabízí nám naše domácí počítače stále širší okruh služeb. Bill Gates mluví o tom, že nové Windows 2000 by měly být schopné komunikovat přes hlasové rozhraní a zjednodušit doposavad stále složitou "domluvu s počítačem". První vlaštovky se již objevily. K novému Soundblasteru Live je již přiložen program Prodigy Parrot, který by měl být jakousi obsluhou vašeho počítače. Sympatický papoušek s vámi komunikuje, a pokud máte připojený mikrofon, měl by být schopen i rozumět. Má škálu povelů, kterou můžete sami upravovat. Je schopen spouštět programy a vykonávat další dílčí úkony. Když se nudíte, zazpívá vám písničku nebo se s vámi bude bavit o fotbale. Nicméně stále jde pouze o iluzi rozhovoru. Tento program není schopen sám se učit a nepřijde s ničím, co jste do něj předtím nevložili.

Absolutní průlom nastal, když si jednoho dne tato stvoření vzala míč a začala si hrát. Jde sice o nevinnou hru, nicméně možnosti využití takového "tvora" jsou rozsáhlé. Při testech byla tato entita použita při designu bank. Bylo zjištěno, že projevuje stejné návyky jako lidé. Tak například, když uvidí velkou frontu, odejde. Normálně jsou tyto testy prováděny pomocí vyhodnocování záznamů videokamer.

V Británii byli nornové (tak jsou tito "tvorové", něco na způsob populárních "tamagoči" nazváni) i posazeni za řadicí páku simulátoru stíhaček Eurofighters, který je používán k tréninku pilotů. Bylo naklonováno sto nornů a z nic postupně vybráno těch několik nejlepších. Tito umělí piloti dokonce nechali stíhačku Eurofighter rotovat kolem vlastní osy, což je úkon používaný k ustálení letových vlastností naváděcí střely. Nornové dosáhovali takové komplexnosti, k jaké by je programátoři nikdy nebyli schopni naprogramovat. O společnosti Cyberlife, která je tvůrcem tohoto softwarového života, si můžete přečíst na adrese www.cyberlife.co.uk nebo www. cyber biology.org/overview.html

Samotní tvůrci říkají, že v roce 2020 budou schopni simulovat činnost lidského mozku. Současný norn používá 800 neuronů, avšak k napodobení lidského mozku jich bude potřeba asi 20 000 000. Problémem je výkon počítačů, který zatím stále ještě nedostačuje požadavkům. Pro práci na současném projektu Wonderland je používáno 100 počítačů paralelně propojených.

Ačkoliv se zdá, že jsme se zatím křesťanství příliš nedotkli, není to tak úplně pravda. Nabízí se otázka: uvěří takové existence v Boha? Bude pro ně víra jakousi nezbytností, nevyhnutelností...? Opět se potvrzuje, že věda předbíhá naše intelektuální schopnosti. Nejsme schopni plně eticky promyslet skutečnosti, které jsme vynesli na světlo tohoto světa. Jak tomu bylo ostatně v případě klonování. Myslím, že na některé věci ještě nejsme připraveni, avšak věda se nezastaví. Tohle není výzva k tmářství, k popírání progresívního vývoje. Je to výzva, abychom nepodceňovali i metavědecký význam vědeckých objevů. Mnohé z nich ovlivní razantně náš život ve filosofických či etických rovinách. Je nutné tuto skutečnost předjímat, připustit si tento apel.

Případné otázky či jiné reakce na tuto rubriku uvítám na mailu jakub.zeman@etf.cuni.cz

Autor studuje ETF UK.

Každej pes, jiná ves – hobos

Martin Balcar

Chůze, běh, jízda a mnoho jiných slov v sobě obsahuje jednu ze základních potřeb člověka. Totiž pohyb. Pohyb je změna a změny přinášejí nové, často dosud nepoznané. Proto od nepaměti láká lidi cestování.

Mnoho Čechů objevilo krásu automobilových "cest bez cílů" ve filmu Jízda. Mnoho Američanů zase v kultovní motorkářské "Bezstarostné jízdě" Dennise Hoppera. Cestování bez cílů jako styl života však vzniklo o mnoho let dříve - v USA na nákladních vlacích. Dodnes těmto lidem říkáme hobos.

Encyklopedie Britannica slovo eviduje od roku 1889 a podle tohoto slovníku znamená "migrující dělník" či "švorc bezdomovec".

Historie

Vznik amerických hobos datujeme v období po občanské válce (cca 1890) a měl zřejmě dva spouštěcí momenty. Byl to prudký rozvoj vlakové dopravy na straně jedné (součást průmyslové revoluce) a sociální krize způsobená příchodem mnoha veteránů z války na straně druhé. Sociální krize podpořila obrovskou migraci milionů lidí za prací. A tak mnoho řemeslníků a dělníků putovalo často z místa na místo. Někteří z nich zjistili, že nejlepší metodou přesunu je naskočit na nákladní vlak a jet za prací. Naskakovalo se z mostů nejlépe na uhlí či písek. Nebo se nastoupilo mezi dobytek. Lidé často ani nevěděli, kam vlak jede. Protože takových lidí přibývalo, jezdilo jich na jednom vlaku i více, a tak vznikaly různé party. Přátelství přebilo potřebu práce a ježdění na vlacích se přeměnilo v životní styl. Odněkud někam, tam vydělat na trochu jídla a zase jinam... Tak začal "boom" hobos. Odhaduje se, že na přelomu století jich bylo jen v USA okolo milionu. Být hoboem začalo mít mýtický charakter. Každý mladý muž v Americe jím chtěl být, jízda na vlaku se stala symbolem mužství.

Hobos se od počátku rozrůstalo a majitelé drah poukazovali na své ztráty. Proto proti nim šla velmi tvrdě železniční policie (v žargonu hobo zvaná "bulls" = býci). Snad i proto, že cestování na vlacích je objektivně nebezpečné. To přiznávají mnozí hobos včetně pětkrát korunovaného Národního krále hobos zvaného Streamtrain Maury. Sám mluví o tom, že viděl množství těžkých zranění. Většina z nich se podle něj stala ve třicátých letech, když se hobos snažili zachránit seskočením z vlaku před policisty, kteří je prý za jízdy nemilosrdně sestřelovali. Mnoho zranění si však zapříčinili i hobos samotní - svou nepozorností i frajerstvím. Potíže a nebezpečí však kontrastovaly se svobodnými momenty - lidé seděli v otevřených dveřích nákladního vlaku a pozorovali krajinu kolem sebe. Při cestě vyřezávali z klacíků nachytaných během jízdy píšťalky a jiné různé předměty a k tomu zpívali a pískali. Tak vzniklo jedno z amerických lidových umění, umění hobo. Streamtrain Maury o tom říká: "Byla to nebezpečná doba, ale život byl dobrý a dobrodružný. Absolutně svobodný život."

Mezi hobos od počátku existují rozdíly. Různé skupiny se spolu nemají rády. O některých se mluví jako o flákačích (bums), o jiných jako o kasařích či zlodějíčcích, kteří na vlacích kradou (yeggs), o jiných jako o tulácích (tramps). Streamtrain Maury říká: "Nikdy nepleťte hobo s "bums". Bums jsou mimo nás! Hobo je člověk, který cestuje, aby viděl a pozoroval a o to všechno se podělil s ostatními."

Hobos mají vlastní zákony a slovník, vlastní struktury a jména. V USA existuje velmi početná asociace hobos "National Hobo Association" (Národní asociace hobo), která sdružuje několik tisíc lidí - vysloužilců (ti už dnes nejezdí) i mladých aktivních.

Vydávají své noviny (Hobo Times) a mají i svou vlastní internetovou stránku (www. hobo.org). Zajímavostí asi bude, že mezi hobos patřili svého času Ernst Hemingway, Jack London či miliardář H. L. Hunt.

"Hobo je něco, čemu se říká svoboda. Je to o svobodě od společnosti. Od její denní struktury, řetězců příkazů, počítání hodin a zloby při narážení na standardy norem. Hobos si vybírají tuto svobodu. Nechejme to na sebe působit. Každý z nás chce někdy naskočit na vlak a jet ...nikam...někam ...kamkoliv.

Díky rozvoji motorových vozidel a jízdních kol dnes hobos ubylo. Ale i tak se po celém světě jezdí vesele dál. Americká asociace hobo vydává pravidelně příručky, kdy a jaké trati jsou v daný čas nejlepší, "nejfrekventovanější" apod.

A co u nás? V Čechách hobos existují již velmi dlouho. Stejně jako po celém světě se neradi zjevují ve sdělovacích prostředcích. Proto se o nich normální člověk mnoho nedozví. O popularitu nestojí. Žijí svými životy na svých cestách a mnoho se o nich neví.

Velmi populární byly a snad ještě jsou cesty na vlacích vozících uhlí z Polska.

Autor je studentem FF UK - sociální práce.

HOBO TRAIN

Bruce Guthro

Bruce Guthro

Hovory na vojně

Jazyk je obranně-útočnou zbraní, kterou náš voják během služby obvykle používá nejčastěji. Využívá se k boji proti nudě při různých čekáních, na vojně přehojných, i k obraně vlastních práv a svobod. I na vojně se ovšem nejčastěji střílí slepou municí, při hovorech o ničem. Vojáci si znuděně vypráví o tom, jaký péčka si kdo pouštěl na videu, případně donekonečna rozebírají morální vlastnosti velitelů. Jindy však dojde k překvapivě hlubokým hovorům o životě, lásce, rodinných vztazích i ledačem jiném. Při společné službě ve stráži tak má člověk šanci poznat během 24 hodin druhého lépe, než měl v civilu při několikaměsíčním společném bydlení na vysokoškolské koleji, případně několikaletém společném navštěvování schůzek mládeže. Během služby, pokud se bojovníci nestáhnou za hradbu mlčení, se stačí probrat skoro všechno - od koníčků a vzpomínek z dětství, přes názory na ženy a na vojnu, až po politiku. Často se přitom objeví veliká kvalita a ryzost myšlenek těch, kteří je nemají ve zvyku dávat příliš najevo, i naopak plytkost leckterých "lidových mudrců". Rozhovory jsou ovšem vedeny specifickým vojenským dialektem, s častým užitím slov, jež bývá zvykem v knihách vytečkovávat.

"…, …, jdi do … ty …, …". Tak často vypadá vojenská věta po vyškrtání vulgarismů. Specifickým slovníkem vyjadřuje voják stavovskou příslušnost k armádě.

Vojenský argot je ovšem tvořen nejen vulgarismy, ale také novotvary či slovy s přeznačenými významy. U strážního stolku: "Ty vole, Louthan svopnul z kasina. Jestli na to přijde dévéťák, tak dostane sedm vostrejch, a my budeme mít čtrnáct dní bezin." "Ty seš ňáká vyplašenka. Dneska je tam Jarin, ten nevystrčí nos z devítky a my tu máme fox. Ale až přijdou superky, tak tady budou házet boro.”

Autor je vikářm v Nymburce.

Apokryf o stvoření světa

Jiří Hoblík

Bůh se jednoho rána, které nedávno stvořil, probudil ze snu, který taky stvořil, a řekl si, samozřejmě v řeči, kterou rovněž stvořil (jen si nejsem jist, jestli šlo přímo o hebrejštinu, protože ta vznikla podle historiků až mnohem později), že už nechce trpět samomluvou: není sice pravda, že samomluva je projev psychické poruchy, protože nemám žádnou psýché, která by mi mohla onemocnět, ovšem tahle samomluva není tak docela příjemná. Překonám ji, o tom žádná řeč, ale co z toho? Tak se tedy rozhodl stvořil rostlinstvo: od plísní po sekvoje. A přikázal: "Zazelenej se, země, zelení." Rostliny odpověděly ševelením, jen co zavanul vítr.

Boha to potěšilo, protože teď už země nebyla nesličná a pustá jako ještě chvíli předtím, kdy se světem nesly prapodivné pachy a ne vůně rozkvetlých lučin. Avšak ševelení rostlinstva Bohu nestačilo. Stvořil tedy tvorstvo od trepky velké a jepice po velryby a měl z toho radost ještě nesmírnější, když viděl, jak ptáci krouží po nebi, jak úhoři sviští pod vodou anebo jak si blechy vesele poskakují po jiných tvorech. Mimo jiné po voříškovi, na kterého zapískal a který ke Stvořitelově potěše hned nato přiběhl s vrtícím se ocasem. Kdo by z toho neměl radost? Měl ji i Bůh. Ovšem: takový krásný svět stvořil a nikdo mu ani nezatleskal.

"Proč bych si nemohl dovolit trochu ješitnosti?" řekl si tedy Bůh a stvořil člověka. O jeho uvážlivosti svědčí přitom fakt, že nestvořil kopii sebe sama, aby se v ní zhlížel a lpěl na ní opičí láskou. Nejdříve se ovšem pořádně vyspal, čekalo ho obzvlášť složité dílo. Mimochodem, kdo říká, že Bůh nespí ani nedřímá, trochu se mýlí, ale to proto, že nic neví o Božím spánku. Ve skutečnosti Bůh pravidelně spí a oddává se snům, ale když spí, zároveň bdí. Já vím, těžko se to chápe, ale je to tak.

Tak tedy: Když nastal nový den a zasvitlo jarní sluníčko, stvořil Bůh člověka. Nasbíral hrst prachu, uronil slzu, dýchl a uhnětl z toho lidskou bytost (anebo opici, z níž se měla lidská bytost teprve stát), která jednou vůbec nebude chápat, jak to, že takové oko nebo mozek, něco tak úžasného, není ničím víc než slepencem prachu. Udělal člověka podobného zvířeti, ale řekl si, že z něho udělá něco trochu jiného než zvíře - jen muži ponechal bohaté ochlupení na prsou a také jinde, kde je má i žena, aby každý věděl, že člověk - a mužský obzvlášť - je přeci jen v něčem zvíře. A protože Bůh rád snil, seslal na člověka mrákotu a pouhou amputací žebra z něho udělal muže a ženu. A od té doby muži tak rádi sní o ženách (samozřejmě, je tomu tak i naopak). Takže Bůh stvořil vlastně malého bůžka. Řekl jen: "Buď bůžkem" a vše se seběhlo v jedné vteřině: byl tu bůžek ve dvou variantách (na hrudi s ochlupením anebo s ňadry), který byl schopen nejen ševelit anebo hýkat, cvrlikat a přibíhat na zavolání, ale taky myslet, mluvit, snít, bláznit, tvořit, pracovat, bavit se a flákat se. Bůh všemohoucí to sice není, i když se tak leckdo z lidí tváří, ale bůžkem je, jistěže. Pro jistotu mu Bůh ještě stvořil smrt, aby alespoň někdo z lidí věděl, že bůžkovství má taky své meze.

"Má meze, nebo nemá?" tuhle otázku si Bůh pochopitelně položit nemohl, protože na ni znal předem odpověď, tu si mohl položit jen bůžek Kain. Byl zvědavý, jak to vlastně je, a zabil bratra Ábela. Bůh se na něj ale obořil: "Kde máš svého bratra, Kaine?" "Co je ti do toho?" odpověděl Kain, který už dobře věděl, že jeho bůžkování má své meze, ale nechtěl je ukazovat, obzvlášť ne před Bohem."Co je mi do toho? Udělal jsem tě a udělal jsem taky Ábela. Co je ale tobě do mě, když saháš na to, co je moje?"

Autor je vikářem v Praze.

Doporučuji:

Jaromír Nohavica & Kapela

Tomáš Vokatý

Jaromír Nohavica pokračuje úspěšně v boření svého vlastního mýtu. Po albu Divné století přišel s albem Koncert. Nahrávka vznikla v prosinci 1997 jako záznam Koncertního turné. Je to tedy jeho první "live" CD. Na CD nenajdeme mnoho nových písniček (přesně čtyři), zato ty staré novými nápady jen hýří. Klišé o osamělém zpěvákovi, který jen s kytarou stojí tváří tvář publiku, bylo zbořeno. Jarek si pořídil doprovodnou Kapelu. ExNerezové předvádějí, že dobré a hlavně nečekané a vtipné aranžmá vymyslí i pro písničky, o kterých si mnoho lidí myslí, že už na nich není co změnit (a když, tak rozhodně ne k lepšímu). A co teprve, když se přidá J. Nohavica se svou již skoro typickou heligonkou.

/Jaromír Nohavica & Kapela, Monitor EMI, celkový čas 72:30/

Autor je studentem ETF UK.

Doporučuji:

Douglas Adams – Stopařův průvodce po galaxii

Jakub Zeman

Kniha Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii rozhodně není novinkou. Nicméně její opětovné vydání je pro milovníky kvalitní literatury opravdovým svátkem. Četl jsem ji kdysi dávno. Byla půjčená a musel jsme ji přečíst během jednoho dne, protože bylo dalších sto lidí, kteří na ní čekali. Od té doby jsem se ji pokoušel všemožně sehnat, ale bez úspěchu. Patřila ke knihám, které se nepůjčovaly ani dobrým kamarádům. Po jejím druhém vydání se v obchodech jen zaprášilo a teď se čeká na dotisk.

"Babylónská rybka, je malá, žlutá, trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Živí se myšlenkovou energií, přijímanou nikoli od svého nositele, nýbrž z okolí. Má schopnost absorbovat a zpracovávat na živiny veškeré podvědomé frekvence této myšlenkové energie. Do mysli nositele vypouští své exkrementy v podobě telepatické matrice, vzniklé spojením vědomých myšlenkových frekvencí s nervovými signály přijímanými z řečových center mozku, který je vysílá. Praktický důsledek toho všeho je, že když si strčíte babylónskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoli formou jazyka. Řečová schémata, která skutečně slyšíte, se dekódují podle myšlenkové matrice, kterou do vaší mysli uložila babylónská rybka.

Většina předních teologů tvrdí, že celý tenhle spor je naprostá ptákovina. To ovšem nezabránilo Úlonu Kolufidovi, aby nevydělal slušné jmění na knize Bůh to může zabalit, v níž použil této debaty jako ústředního motivu.

Tato ukázka je dostatečným důkazem. Je zajímavá, chytrá, občas vtipná. Ostatně - přesvědčte se sami.

Autor je studentem ETF UK.

NEŠTĚSTÍ

RÁNO

STÁLE

BUDOUCNOST

Tereza Bajerová

Modlitba

Prosíme tě, veď nás, abychom dovedli být ve své víře přímí, pravdiví i laskaví.

Svou milostí nás těš i napomínej. Amen

Irena Raichová, absolventka kulturní antropologie, pracuje v muzeu romské kultury v Brně

Kvůli problémům soužití romských a českých obyvatel v Matiční ulici v Ústí nad Labem se již dlouho uvažuje a diskutuje (na místní i vládní úrovni) o možnosti vyřešit tyto problémy postavením plotu (a fyzicky tak od sebe obyvatele oddělit). Jak může takové řešení ovlivnit všeobecný vztah Čechů a Romů a jejich soužití?

Matiční ulice a její plot je dnes lukrativním politickým tématem. Politik se na něm buďto udělá, nebo vyhoří. Silná slova jako rasismus, etnická ghetta a fobie vstupují do hry. Celý problém je prezentován černobíle: kdo chce stavět zeď, je rasista. Romové z Matiční ulice, kde jich je něco přes 150, (zatímco v samotném Ústí nad Labem možná i 15x tolik) náhle reprezentují romské etnikum jako celek a neromští nespokojení domkáři jsou předhazováni veřejnosti jako reprezentativní vzorek majoritní rasistické společnosti. Realitou, kterou však málokterá média či politici vypichují, zůstává, že Romové nejsou homogenní společností, která se dá hodit do jednoho pytle. Sama ze své práce a ze svého okolí znám spoustu lokalit, kde Romové i gadžové žijí vedle sebe, každý svým způsobem, a přesto se dovedou domluvit a není potřeba stavět žádné zdi a ploty. Problém Matiční ulice má svou osobitost, je specifický a konkrétní v dané lokalitě a složením svých aktérů. Nestojí zde proti sobě Romové a gadžové, ale obyvatelé Matiční ulice a ulic sousedních. I neromští obyvatelé mají svá práva. Pokud by v Matiční ulici místo rodiny Čonkové bydlela třeba rodina Raichova nebo Svobodova a chovala se stejně, jsem si jistá, že nevole sousedního obyvatelstva by byla stejná jako v předchozí situaci. Nikoho by však už nenapadlo operovat s pojmem "rasismus". Vztahy mezi sousedy či sousedskými komunitami se na nejrůznějších místech naší republiky řeší nejrůznějšími způsoby. Tam , kde se dvě kultury dotýkají, je řešení o to složitější. Postavení plotu nebo zdi neřeší příčiny nýbrž důsledky současného konfliktu v Matiční

ulici. Pokud to bude to poslední, co se v Matiční ulici udělá, bude to špatné, neboť nesváry vypuknou brzy znovu. Pokud je to první krok k dialogu, který bez plotu nebylo možno vést, nechme tamní sousedy, ať si to řeší po svém. Třeba jim to přes plot půjde lépe.