Úvodník - Marie Stolařová Je čas kameny rozhazovat - Michal Kitta Anketa - Vina Bible a vina - Martin Prudký Vina zdánlivá a vina ryzí - Jan Mamula Internet?! - Jakub Zeman Doporučuji - Jaromír Matoušek, Tereza Kellerová Co mne zaujalo - Zuzana Vančová, Jan Jirků Bělorusko - Jakub Zeman Literatura - Michaela Otterová Žalm 18,7-17 Kazatel - Dalibor Antalík Čím bych byl, kdybych byl - Žena v domácnosti Na miskách vah - Jakub Zeman Každej pes jiná ves - House party, Rozhovor Voják a ženy - Mikuláš Vymětal Stručně a jasně Modlitba Kontaktník Křížlický žalm Akce - nabádky - civilka...

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

na toto 5. číslo připadlo téma Vina - tak jak jsme si je ještě na podzim připravili a rozdělili. To jsme netušili, jak se vyhrotí situace v tom našem evropském, ba celém světě a jak se bude slovo vina přetřásat ve všech možných obměnách dennodenně. I my přemýšlíme o válce v Kosovu a nemůžeme se rozhodnout, kdo je vinen. A na to navazují další a další otázky: Kdo je za co odpovědný? Co je čí zájem? Jak hájit svobodu? Co je vlastně svoboda? Do čeho se máme plést? S kým máme být solidární? Co je to historická zkušenost? Co řeší odplácet zlým za zlé? Co je menší zlo, když dobro schází? Jaká jsou vůbec východiska? ....už dost! Máme vůbec na něco odpověď? Snad jen tu, že se stále a stále ukazuje, jak si my lidičkové nejsme s to ten svět ukočírovat sami. A se systémem "Má dáti - dal" to jaksi nefunguje. Chtělo by se zalézt a zacpat si uši a zavřít oči. Nic nevím, na nic se nepamatuju.

A nebo? Nadechnout se a zpívat "Voláme z hlubokosti.... - Pane Bože, neopouštěj ten nemožný svět!"

A Pán Bůh odpovídá protiotázkou: "Adame, kde jsi?.... - Hledáš mě? Nebo vymýšlíš všechno na vlastní pěst?

Dávám ti přece směrovky ke svobodě - pravé svobodě."

Chceme se nechat inspirovat? Máme přece kde hledat odpovědi a někdy nám je dána milost je i nalézat. Je to však práce. Asi to nepůjde ve stylu - "Já už ji mám! (tu odpověď) A co ty?" Je to na celý život.

K přemýšlení vám může posloužit například sborník Ve svobodě z loňského sjezdu mládeže, který právě v těchto dnech vychází a jehož obsah je velice aktuální.

Marie Stolařová

Protože, přiznám se, nerozumím souvislosti první a druhé části verše (leda by po sobě házeli šutrem ti, kdo se rozkmotřili, ačkoli se dřív přátelsky objímali), rozdělím úvahu do dvou čísel.

Někdo říká, že má Kazatel na mysli, jak nepřátelé rozhazují kameny na poli, aby se pokazilo. Nebo se prý hází věšteckými kameny a podle toho, kolik jich padne, věštba "dopadne". Pytlík 48 takových kamenů se vykopal někde na Východě u Tigridu. Třeba je to alegorický obraz manželství (kdy také leccos lítá vzduchem) nebo hra - dodneška se říká hracím kostičkám v dominu nebo dámě "kameny". Kdoví?

Zavřu oči a za chvíli vidím, jak se kameny rozhazují: je rok 70 po Kristu, Jeruzalém padl. Titus nařídil zboření hradeb, trosek chrámu i domů. Ponechal na znamení triumfu pouze tři věže a kus hradební zdi, aby bylo vidět, jak skvělé město přivedli Římané a pyšná zpupnost fanatických obránců k zániku. Kameny mění své místo...

Další scéna: na staveništi Staronové synagogy v Praze (která se tak ještě nejmenuje, protože Čechové dorazí až za 72 let) se uprostřed hloučku neohrabaných, zoufalých stavitelů náhle objevuje zástup andělů. Přišli jako na zavolanou, protože Židé neumí opracovávat těžké, velké kameny potřebné ke stavbě. Andělé přinesli kameny hotové; posbírali je v troskách jeruzalémského chrámu. Prý je jenom dočasně zapůjčí, neboť se musí vrátit na své původní místo, až bude znovuobnoven Šalomounův chrám.

Kámen pro mne představuje základní stavební hmotu, něco, z čeho se staví. Ať už tomu někdo říká atom či kvark, vlastně jsou to takové kameny, které se poskládají, aby z nich bylo něco většího: molekula, buňka, chrám nebo člověk. Někdo vás nejprve posbírá - můžete mít v těle "kameny", které kdysi patřily do těl dinosaurů, plavuní či Napoleona. Až dosloužíte, přijde čas rozhazování; jiné stavby/organismy vaše "kameny" použijí. To není žádná reinkarnace. Bůh si prostě usmyslel použít stejné "kameny" na stavbu hvězd i člověka.

Věřím, že Bůh nad tím ustavičným sbíráním a rozhazováním má kontrolu. Dříve jsme si nedokázali představit počítače s miliardami operací za sekundu. Díky computerům si dokážu alespoň trochu představit Boha, který ví o každém atomu, i kdyby anihiloval. Komu který atom bude při vzkříšení patřit, nevím. Ale on vše ... činí nové! Třeba ty staré kameny ani nebude potřebovat.

Použil jsem vlastně Ježíšův obraz. "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno. Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím." Tu řekli Židé: "Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?" On však mluvil o chrámu svého těla. Když pak byl vzkříšen z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to říkal, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl.

Tak chci věřit i já. Ježíš se doslova "rozházel" na všechny strany. Ale Bůh ho "posbíral". Když se to povedlo tehdy, třeba se to povede i se mnou a s vámi.

Autor je farářem v Náchodě.

Už první z oddílů, kde téma viny přichází v Bibli ke slovu, nás může dobře orientovat. Když prvorozený "syn Člověka" (Kain) v hněvu zabije svého bratra (Ábela), řekne nakonec: "Má vina je větší, než je možné odčinit" (Gn 4,13). To je typické. O vině se totiž v Bibli nemluvívá nijak obecně - nejčastěji je vyznávána jako vlastní zlé a politováníhodné jednání, vina moje. Běží pak především o to, jak zarazit to zlé, co jsem uvedl do života, jak vinu odčinit. V uvedeném příběhu Kaina a jeho bratra vstupuje do děje sám Hospodin - ten nenechá biblickou dějepravu běžet tam, kam ji přesměroval Kain (v.14), nýbrž postaví hráz samospádu zla: bratrovraha označí "Kainovým znamením" (jakousi ochrannou známkou) a místo údělu "psance a štvance" mu nakonec dá "usadit se v zemi". Žádné "oko za oko" (Ex 21,24) se tu kupodivu nekoná.

Zdaleka to však neznamená, že by se za vinu neplatilo. Vina si žádá zahlazení, smíření, to je veledůležitý biblický termín). Pro Bibli je přitom příznačné, že všechno lidské zlo - i takové, které si dělají lidé mezi sebou navzájem - vposledu chápe jako odcizení od Boha, jako hřích". Například v barvitém příběhu krále Davida, který dá kvůli krásné Batšebě jejího muže (svého chrabrého vojáka!) zamordovat, nakonec zazní Davidovo zoufalé: "Zhřešil jsem vůči Hospodinu!" (2S 12,13) To je totiž vnitřní povaha Davidovy viny, která má jinak samozřejmě i své právní a společenské souvislosti.

Uvidět svou vinu je samo o sobě už "zjevení". A vyznání viny je pak bytostným projevem víry. (Proto je přinejmenším podivné, pokud někdo začíná evangelizaci od "vyhřešení". Teprve víra, i kdyby viděla jen zábleskově, může zahlédnout bídu našeho odcizení se Bohu.)

Svéráz Bible není v tom, že o vině mluví, ale v tom, že zvěstuje jedinečný způsob, jak s ní naložit - jak sebe i společenství zbavit jejího "prokletí": vlastní vinu vyznat, vinu druhých vůči sobě odpustit.

Zcela klasicky to vyjádřil Ježíš, když své učedníky učil, jak se modlit: je třeba volat k nebeskému Otci.... a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se vůči nám provinili (Mt 6,12). To je ta jediná prosba Otčenáše, která je takto zdvojena - dej..., jako i my dáváme. Nejde totiž jen o to, že biblickým "receptem" na vinu je odpuštění (Mt 18,21-22). Běží o to, že odpuštění je typický Boží "dar" - dar "nebeského království" pro naše pozemské žití, dar, který je štědře nabízen, ale uplatní se jen ve způsobu vzájemného sdílení (Mt 18,23-35).

A "last but not least": tento "recept" (tuto Tóru) nabízí ten, který svou smrtí podle svědectví Písma "snímá hříchy světa" (J 1,29), ačkoli na něm "žádná vina" (J 18,38) nebyla nalezena.

Martin Prudký, přednáší na ETF UK Starý zákon (je to pravda? Járo?)

Vina je realita našeho života, všichni jsme viníci. Je to ale skutečnost, kterou jsme schopni unést jen ve světle milosti. Teprve naděje na spravedlivé posouzení viny dává odvahu vinu vyznat, přijmout odpuštění a být viny zproštěn. Nikdo nemá žít v nejistotě ani být manipulován pocity viny. Tak tomu chtěl Ježíš, který svým slitovným přístupem k hříšníkům vždycky tady a teď uzdravoval lidskou duši odpuštěním a všude se stavěl proti rafinovanému kalkulování s budoucím Božím účtováním. My máme jít v jeho šlépějích a dokázat totéž. Byly nám k tomu darovány všechny nezbytné podmínky - zjevené slovo evangelia k orientaci, společenství víry k vzájemné podpoře a svátosti zpečeťující odpuštění.

Když si takto v krátkosti představíme celou šíři problému, můžeme si také čestně přiznat, že s vinou to není nijak černobílé. Kolosální příklad se nabízí v těchto dnech, kdy jsme spravedlivě pohoršeni nad důsledky srbského nacionalismu. Ten se zdá být naprosto očividný, přesto jeho nositelé nejsou schopni jít k vlastním kořenům a sami se považují za oběti. Jak bylo napsáno: "Tady by spíš než bomby pomohla kolektivní psychoanalýza." Platí to stejným způsobem v životě jednotlivce, pokání je veliký dar. Falešné pocity viny, vyvolávané lidskými soudy, a pravý pocit viny, který je dán Božím soudem, se spolu neustále a nebezpečně proplétají a zaměňují. (Paul Tournier) Rozplést je může jen spravedlivý Bůh sám, na nás je ale, abychom si vzájemně k němu ukazovali co možná čestně, věrohodně, moudře a věcně.

Teď už ze mne mluví pastorační poradce, připravený vytvářet hájený prostor pro každého, kdo na tom chce pracovat. Je to proces růstu a někdy jako by na něj v církvích nebyl čas nebo scházela vůle. Ze své práce v SOS centru SKP Diakonie mám zkušenost, že lidé v krizi, přicházející s prosbou o pomoc, by rádi přišli na to, co udělali v životě špatně, ale uvědomují si, že k tomu budou potřebovat průvodce. Duševní bolest je donutila hledat a oni začínají tušit, že v jejich nitru se mohou nacházet různé roviny s klamavým povrchem, které jim brání otevřenému pohledu ke zdrojům vlastního jednání a přijetí jedinečné odpovědnosti za ně. Takový očistný průhled je skutečně velký nesamozřejmý dar a pevná vůle ani plánovité odhodlání na této cestě samo nestačí. U lidí v krizi jsem se naučil vnímat otázky podobné těm Jóbovým: Kolik je mých nepravostí a mých hříchů? Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích. (Jb 13,23) Příklad Jóba neznamená žádné přehánění. Lidé pod vahou životních katastrof se nemohou spokojit s náhražkou, potřebují opravdu vědět, co se stalo v jejich životě. A to je pokaždé jiné. Proto je na Jóbovi sympatické i poučné, že odmítal šablonovitá vysvětlení rádoby poradců ze svého okolí, a rval se sám. Na té cestě se v mnoha podobách setkal se všemi mohutnostmi Božího stvoření a na konci zápasu se nestalo nic jiného, než že se sklonil před Hospodinem. Ale byl to jiný Jób než na začátku.

Povzbuzující poselství lidí, jímž se životní krize stala výzvou, by mělo zaznít každému z vás, kdo zápasí ve svém svědomí: Nenechte se nikdy otrávit; volejte k Bohu řečí svých opravdových prožitků, sami za sebe; nepřestávejte věřit v Jeho bezvýhradné přijetí; nezůstávejte sami s tím, co si myslíte, že jste provedli zlého; nepřestávejte věřit, že vám bude dáno setkat se s někým, kdo vám opravdu hluboce porozumí.

Někdy je mi člověka dnešní doby opravdu líto, že nemá jasné autority, které by navigovaly jeho svědomí. Zároveň jsem vděčný za tuto situaci, v níž musíme v bolestné svobodě oddělovat někde v hloubi duše zrno od plev a nepravé pocity provinilosti, spojené povětšinou se zbytečným studem za nedostatečný výkon, umět provětrávat, stávat se sami sebou a zaměřovat se na skutečné viny. Takové, co se dávají poznat podle typické pachuti a šlo u nich o ty vlastní zrady a zradičky ve vztazích k bytostem kolem nás. Smyslem takové cesty je také poznání, že jednou z těchto bytostí, které nám Bůh v životě daroval, jsme i my sami. Zdá se mi, že naše postmoderní doba v tom má zvláštní zaslíbení a že v ní máme odpracovat něco z minulých nedorozumění našich předků. Vaší generaci může být dáno o krůček se přiblížit k dospělejší spiritualitě, v níž se křesťané naučí využívat rozvíjené citové inteligence k rozsuzování hříchů. Proto mám radost z toho, že většina anketních odpovědí vyjádřila smysl pro reálné vztahy.

Jan Mamula - pastorační poradce v SOS centru SKP Diakonie

Jak vidno církve nepodceňují možnosti, které Internet nabízí a podobni dělníkům na vinici páně, pilně vytvářejí stránky. Začněme podle velikosti (nikoliv důležitosti) www.ktf.cuni.cz je oficiální stránkou katolické církve. Věřím, že bych na ní nalezl mnoho užitečných informací, nicméně stránka vykazovala nestabilitu, přesněji řečeno byla v ní chyba a tak jsem se musel spokojit se zíráním na úvodní logo. Doba se naklonila a tak je stále větší prostor věnován ekumenismu. Pokud tedy patříte k těm, kteří si myslí, že katolíci jsou víc než naši zbloudilí bratři navštivte stránku http://nlkdec.nlk.anet.cz/salvator/knobor.htm která patří katolickému společenství Betanie a na které lze nalézt seznam jimi vydané literatury.

Opravdu vydařenou stránkou je www.clavis.cz/ChristNet/fr_vyber.htm Stránka je sice graficky chudá, nicméně obsahově mne velice příjemně překvapila. Obsahuje uměřené množství zajímavých odkazů, tedy ne příliš mnoho ani příliš málo. Jedním z nich byl např. odkaz na stránky Tomáše Akvinského atd. Nemusíte se bát, najdete na ní i zábavnější věci...

Dokonce i protestanté mají své stránky, tedy alespoň CB www.cirkev-bratrska.cz A abychom byli opravdu ekumeničtí následující odkaz patří našim pravoslavným bratřím www.pravoslav.gts.cz/il1/ Je určena těm, kteří by se chtěli o východním křesťanství dozvědět víc. Na čem jiném je porozumění založeno než na vzájemném poznání, že.

Co se týče svatých máme zatím jako evangelíci celkem jasno. Před nedlouhou dobou byla svatořečena, teď již svatá, Zdislava. I ona je postavou kontroverzní a je stále otázkou do jaké míry jsou její nanejvýše ušlechtilé vlastnosti pouze zpětnou interpretací. V zápětí vznikl film a dvě knihy na toto téma. Bohužel žádné z těchto dílek se příliš nevyznamenalo. Přes všechny tyto skutečnosti se litoměřičtí farníci rozhodli založil časopis a nevěřili by jste jak se jmenuje: Zdislava http://web.telecom.cz/zdislava/zpravy2.htm . Graficky přehledný, kvalitou katolický časopis, ale jak už jsem řekl v úvodu, je hezké, že církve nepopírají moderní technologie. Třeba jednou bude i zpověď po Internetu. A když už jsme u té svatosti můžete rovnou pokračovat na adresu http://svatykopecek.omnis.cz/ Jde o adresu Baziliky Navštívení Panny Marie u Příbrami.

Myslím, že nemá cenu představovat tento architektonický skvost. Tuto stránku bych pro dnešek zvolil jako bezkonkurenčně nejlepší. A to nejen graficky, ale také obsahově. Nalezneme zde podrobný plán celého objektu. Můžeme si zvolit virtuální procházku a projít se celým komplexem. Je zde ještě mnoho a mnoho dalších legrácek a tak si raději rovnou zapněte počítač a podívejte se.

Sérii jazzově laděných recitací nabízí v současné době pražská poetická kavárna Viola. Zdá se, že výběr pořadů dobře navazuje na její dřívější tradiční vymezení. Jako literární kavárna byla zavedená už v době první republiky a v počátcích protektorátu se stala místem, kde se scházelo perzekvované Židovstvo. Příznačně dnes uvádí recitaci textů J. Ortena. Místo zde nacházejí i básníci spjatí s undergroundem, jako J. Kainar, nebo V. Hrabě. Recitátory doprovázejí známí jazzoví pianisté, například K. Růžička nebo E. Viklický.

Václav Hrabě, snad nejvíce bluesový básník šedesátých let, odráží ve své tvorbě pocity omezení zvnějšku, touhu vzepřít se manipulaci režimu a také zcela osobní touhu žít naplno. Patří k nejmladším ze skupiny básníků ovlivněných beatnickou vlnou. Básním dominují prvky pražského prostředí - ulice, tramvaje - a Hrabětovy erotické lásky k dívkám, zcela jednoduché a možná trochu jednostranné. Fascinující je právě autentičnost podání, naprostá neúčelovost jeho tvorby. Tvoří tak protipól režimní tendenci didaktické poezie. Jde tu především o jeho život, život mladého básníka, který končí sebevraždou v 25 letech. Jeho jednotlivé momenty nám předkládá ze svého subjektivního pohledu, aniž by nám chtěl sdělit nějakou velkou myšlenku, aniž by si žádal naší kritiky, chce nám jen připomenout, co ještě lze vidět, podíváme-li se na svět jeho očima.

Texty přednáší Ladislav Potměšil doprovázen na piano K. Růžičkou. Ocenit se dá celková kompozice pořadu - někdy se krátké recitace prolínají s dlouhými úseky sólového jazzu, jindy naopak piano podbarvuje text. Obojí společně s rytmem do sebe zapadají a vytvářejí jedinečný dojem atmosféry, ve které Hrabětovy básně vznikaly.

(Viola je na Národní třídě proti Národnímu divadlu. Reprízy jsou každý měsíc.)

Zuzana Vančová, lékařka, t.č. na mateřské dovolené, z Lanškrouna

Zaujala mne knížka MUDr. Petra Pötheho DÍTĚ V OHROŽENÍ.

Autor působí jako psychiatr na Lince bezpečí. V několika kapitolách přibližuje čtivou formou problematiku tělesného a psychického týrání dětí, sexuálního zneužívání, šikany a užívání drog. Nejde o odborné pojednání, ale spíše o vyprávění, které má pomoci pochopit strádání dětí, a tak nacházet cesty k řešení jejich problémů.

Jan Jirků - student DAMU - režie, z Jimramova

Kdo má možnost jít do kina a ještě k tomu je evangelíkem, ať jde určitě na film JE TŘEBA ZABÍT SEKALA, určitě bude potěšen. Tento film poputuje do zlatého archívu českých filmů, tím jsem si jist.

Kdo má možnost jít v Brně nebo Praze na přestavení HaDivadla, ať si nenechá ujít jejich OIDIPA, kterého režíroval J.A.Pitínský. Je to velice napínavé, moravskou krajinou ovlivněné zpracování nejstarší známé divadelní detektivky.

Posledním zážitkem pro mne byl TRACYHO TYGR v pražském divadélku Rubín, jak ho zpracovalo divadlo Nablízko, což jsou studenti Alternativní a loutkové katedry DAMU. Kdyby někoho z vás přepadla nějaká chmura, není lepšího léku, než je toto představení.

Cesty

Cesta stojí vždy na počátku a na konci nějaké zkušenosti. A to ať fyzická nebo duševní. Od Běloruska nás dělí 1600 kilometrů. Tedy asi stejná vzdálenost jako třeba od Paříže či jiných evropských měst. Avšak ačkoliv je náš jazyk běloruštině podobný o moc víc než francouzštině, je Bělorusko daleko tomu, aby nám bylo blízko.

Samotné cestě předcházel mimo horečnatých příprav také strach. Strach z Východu, strach z neznáma. Jakákoliv cesta je však vždy vydáním se všanc. Vystoupením z nezajištěnosti, odhodláním se ke změně.

Když jsem na Hlavním nádraží v Praze ucítil uhelný čpavý dým, byla to první předzvěst následujících 24 hodin, které jsem měl strávit na cestě k východu. V ruských vlacích se topí uhlím. Byl večer. Hned jak se vlak pohnul, začala nám ruská průvodčí toho času v teplákové soupravě, vysvětlovat, že hned za česko-polskými hranicemi se musíme v kupé zavřít a rozhodně nikomu neotvírat. Rovněž nám také vysvětlila, jak to nejlépe provést pomocí pásku či kusu řetězu. A opravdu jakmile jsme překročili hranici, celý vlak ztichnul. Kdyby v té chvíli někdo křičel ze všech sil o pomoc, pochybuji, že by se někdo odvážil otevřít dveře.

Snad polští bandité vycítili, že na nás si opravdu nic nevezmou, a tak celá noc proběhla v klidu. Do mého pasu přibylo několikero razítek a ráno jsme se probudili někde před hranicemi s Běloruskem. Všude kolem jen nekonečná zasněžená pláň. Největší atrakcí byl Brest, kde našemu vlaku měnili podvozek. Celý vagón byl nadzvednut a podvozky vyměněny. Car dozajista nevěděl jaké problémy způsobí, když se rozhodl zavést koleje jen o trochu širší než ty evropské.

Cestování v Minsku je víc než jen přemísťování se do práce. Jde rovnou měrou o dobrodružství a souboj o přežití. Měli-li jste to štěstí a dostali jste se do vagónu, nic nekončí. Nejlépe tři stanice předem je dobré začít se systematicky propracovávat k východu. Nemyslete si, že vás někdo pustí dobrovolně. Lokty a v některých případech i nadávky protrhnou posupné mlčení jinak němého davu. Tyto nálady se personifikovaly v jednom muži středních let, který mne a jednu kolegyni z Francie okřikl po té, co jsme si povídali v autobuse na cestě domů: "Shut up, we want a silence." Z jednoho případu nelze usuzovat na celek, ale nikdy mne někdo neokřikoval jenom proto, že mluvím.

Lidé:

Být cizincem je v takové zemi, jako je Bělorusko, raritou. Cizinci do Běloruska nejezdí. To je také pravděpodobně důvodem, proč nikdo nemluví anglicky. Dvakrát se nám stalo, že nás na ulici někdo zastavil, ne proto, že by chtěl něco konkrétního, ale protože jsme mluvili cizí řečí. Byli to lidé, kteří nám dokonce ani nerozuměli. Kdysi dávno se učili německy. Vlastně ani nevěděli, co nám chtějí říct... Jako muž, který mne a mého přítele z Maďarska zastavil, když jsme si na ulici povídali. "Nazdar, chlapi," řekl a v zápětí dodal: "šest let jsem žil na Miami a teď jsem se přistěhoval sem a podnikám tady." To všechno se silným ruským přízvukem. Pak se na nás ještě jednou usmál a odkráčel někam mezi potemnělé paneláky, rozházené jen tak ledabyle.

Lidé jsou apatičtí. Myslím, že už si ani nepřipouští, že by oni mohli situaci nějak změnit. Paradoxně 80 % populace podporuje současného diktátora Lukašenka. Člověka, který plánovaně potlačuje lidská práva a je mimo jiné spoluodpovědný za současnou krizi hospodářství. Lidé jsou chudí. V historii Běloruska však nikdy nebylo období opravdové svobody a prosperity. Proto podobně jako v Rusku ani zde nemůže demokracie nabýt evropských měřítek a mění se ve více či méně osvícenou monarchii. Ze 60 % jsou lidé ortodoxní věřící. O zbylých 40 % se dělí katolíci, protestanti a nevěřící. Ortodoxní církev je na jedné straně odpůrcem tohoto diktátora, avšak na straně druhé je její patriarcha Lukašenkem podporován.

Průměrný plat se pohybuje někde mezi 15-25 $ měsíčně. Není možné si vybrat mezi jídlem dovezeným a místním. V obchodech je většina produktů zahraničních, vyjma základních potravin. Tyto potraviny z dovozu jsou samozřejmě nabízeny za evropské ceny. Průměrný Bělorus tak tedy zaplatí za litr a půl cocacoly desetinu svého měsíčního platu. Za litr džusu dokonce ještě o jednu čtvrtinu víc. Lidé tedy nakupují pouze základní potraviny a jinak jsou odkázáni na to, co si vypěstují. Proto většina lidí ve městech vlastní ještě zahradu za městem, která je de facto živí.

Lidská paměť má tu vlastnost, že nepříjemné zážitky vytěsňuje o poznání rychleji než ty příjemné. A tak mnozí z nás jistě zapomněli, jaké to je, když namísto funkčních struktur je společnost spravována nefunkční a soběstřednou byrokracií. Podobně jako jsem to zapomněl já. Tedy až do chvíle, kdy mi to připomněla návštěva nádraží. Potřeboval jsem si zakoupit jízdenku na cestu zpátky. V Praze mi tento úkon zabral asi 5 minut, a tak jsem si bláhově myslel, že ani v Bělorusku by to neměl být nějaký zásadní problém. Zvlášť ne v hlavním městě. Opak byl pravdou. Nejen, že dámy pohodlně usazené ve svých křesílkách neprojevovaly nejmenší zájem o to mi jízdenku prodat, ale dokonce popíraly, že spoj, který jsem měl zjištěn, vůbec existuje. Velice záhy jsme se společně začali pohybovat v kruhu. Jediný vlak, který jede, vyjíždí z Moskvy, a na ten nám tady nemohou prodat jízdenky. Oni totiž mohou prodávat jízdenky pouze na vlaky, které jsou jejich. A tenhle není jejich...? "Jestli chcete jízdenku, tak to musíme volat Moskvu," prohlásila paní rezolutně a já jsem pomyslel na Lukašenkovy silně promoskevské tendence.

Celý nákup nakonec trval asi dvě a půl hodiny a nepomohla dokonce ani intervence u ředitele stanice. Podivné bylo, že po dvou hodinách najednou začal existovat předtím neexistující spoj, dokonce bylo možné prodat nám jízdenky na již zmíněný moskevský vlak. Nedokážu si to vysvětlit, ale mám za to, že ve chvíli, kdy pochopili, že neodejdeme, dokud nedostaneme naše lístky, rezignovali a prodali nám je.

Jídlo:

Jak už jsem řekl, život je v Bělorusku chudý. Neměl jsem bohužel možnost seznámit se s životním standardem nejchudších obyvatel. Pokud vyjedete jenom několik kilometrů za Minsk, ocitnete se ve světě ulpělém hluboko v minulosti. Ve vesnicích průměrný plat nedosahuje ani zdaleka výše průměrného platu obyvatel měst. Silnice jsou většinou těžko průjezdné, pokud tedy alespoň víte, kde silnice je. Velmi často je to pouze průsek lesa zapadaný sněhem, pod kterým lze silnice jen tušit.

Hlavní složkou jídla je povětšinou maso, a to už od brzkého rána. Většinou pak ještě rybí salát a k tomu nějaký ten sleď. K tomu všemu silný, a v mém případě většinou nesnesitelně, přeslazený čaj. Většina místních potravin je "ruční výroby." Pokud chcete běloruské sušenky, najdete je v igelitových sáčcích pohozené někde na regálu a můžete jen doufat, že nejsou prošlé. Nikdo vám asi neřekne, odkud jsou. Podobně to je s mnoha dalšími potravinami. Jediné, co má nějaké označení je běloruská vodka. Většina Bělorusů nenakupuje v normálním obchodě, ale na trhu, který funguje kupodivu v zimě jako v létě.

Bělorusové pijí asi tak stejně jako jejich blízcí východní sousedé. Tj. hodně. Vlastně už ve vlaku byli všichni muži cestující v našem vagónu nametení po většinu cesty. Běloruští zaměstnavatelé dokonce vyplácejí výplatu pouze v pátek. Důvodem tohoto opatření je, že kdyby zaměstnanci (v tomto případě muži) dostali výplatu v průběhu pracovního týdne, další den by pravděpodobně nikdo do práce nedorazil. Naši běloruští přátelé nás učili pít vodku každý večer a musím přiznat, že držet s nimi krok se téměř rovná sebevraždě.

Závěr:

Situace v Bělorusku je špatná. Loňská krize ruské ekonomiky se podepsala také na Bělorusku. Rusko patří mezi hlavní exportní a importní partnery. Celková ekonomická situace může být už jedině horší. Lukašenko drží otěže pevně v rukou a nedává opozici příliš šancí (viz Respekt 96). Jedinou cestou ke zlepšení je otevřít trh a umožnit vstup zahraničního kapitálu. Běloruský průmysl, který je z poloviny tvořen zemědělstvím, není dostatečně silný, aby mohl vstoupit na západní trhy. Hrubý národní produkt je 27 mld dolarů, což je směšná částka. Pro srovnání, Etiopie má 24 mld. Samo Bělorusko kapitál nemá a je nanejvýše jisté, že z východu nepřijde.

V nejbližší době prostě není šance na zlepšení stávající situace. Smutné však je, že zatímco já jsem odjel a teď hodnotím, moji přátelé zůstali a jsou nuceni se potýkat s diktaturou, nedostatkem osobních svobod a jídla. Je strašlivé, že v Evropě, ke které Bělorusko geograficky patří, stále existuje diktatura a teror.

Úvod:

Nervozním okem putuji po regálech. Ta rudá obálka mě bezmála zabolela. Fascinovaně přistupuji blíž a čtu: Karel Hlaváček - Žalmy. Instinktivně odvracím pohled.

Žalmy žalmoucí:

Proč žalmy? Jaké jsou jejich biblické pravzory? Některé prosebné, jiné děkovné, další žalující. Zkrátka právě tak osobitě rozmanité jako byli jejich autoři. Ve srovnání s nimi zní Hlaváčkův žaltář jediným hlubokým a táhlým tónem. Pouhých dvanáct čísel nedokončeného cyklu je nejen modlitbami, ale v širokém slova smyslu svědectvím o stavu duše novodobého žalmisty, který nepřestává úpěnlivě volat Boha-Stvořitele.

Hlaváček pro Něj má množství přízvisek: ironický a nejvýš spravedlivý, smutného zraku, silný a mlčenlivý, znovu silný a až do věčnosti můj, můj, můj. Sám pak vystupuje jako jeho rabbi - mladičký, umdlený, smutný a slabý. Tím smutkem jsou Pán a služebník spojeni, přičemž smutek tu znamená pravdu (a všechny úsměvy jsou lživé). Bylo by však patrně nevhodné pojmenovat takové bezprostřední vztažení k Bohu "zbožností", tohle slovo mi nějak připomíná klasické církevnictví a nic není Hlaváčkovi vzdálenější.

Hlaváček trpící:

Přistupme teď k jádru věci - dosud jsme nejistě kroužili kolem, úzkostlivě se vyhýbajíce otevření problému. To jádro opravdu skrývá problém. Svědčí o tom skutečnost, že od začátku mám snahu toho podivného člověka bránit. Před kým, čím? Přede všemi a před sebou. Nebo možná sebe před ním?

Ústředním motivem jeho cesty k Bohu je totiž utrpení, je to cesta protrpěná - ale on po tom setkání přece touží! Proto samotné utrpení posvěcuje a přivolává na sebe ("dej těžší zoufalství, opuštěnost, větší pláč, neštěstí, tichou bolest!"). Jak jsou bláhoví ti, kdo se radují z Boží vlídnosti, neboť pravá Stvořitelova tvář je podmračená, tu on vzývá a touží přivrátit krvavými slzami, sama modlitba je pro něj smrtelná. Jen ať už není člověkem, bytostí uzavřenou do pozemské bídy, kéž je jeho úděl změněn, kéž může v okamžiku proměnit celou svou existenci v modlitbu, podoben zvonu ("až bude ji uvnitř navečer tlouci mé srdce rozhoupané"). Mimochodem, taky si rádi zazpíváte ze Svítáku: Chtěl bych i zvonem být, svou písní znět atd.?

Co je nám do utrpení?

Utrpení = rozrývající bolest těla. I ducha. I těla. Kdo by ji dobrovolně podstoupil? Kdo by se opovážil obhajovat její smysl? Je to nepatřičnost vůbec o tom hovořit v přítomnosti někoho trpícího. Viz Job. O něčem takovém by se snad ani nemělo mluvit. Leda snad... "trpěl pod pontským Pilátem..." Ano, ano, chce se nám vykřiknout. To je ta pravá poloha. Utrpení Páně, které podstoupil na místo nás. Abychom se jím už nikdy, ale opravdu nikdy nemuseli zabývat.

Hlaváček dekadentní!?

Když jsme si tak rozumně zdůvodnili, proč se vyhýbáme otázce utrpení, můžeme se vrátit k našemu "Hlaváčkovi". Je to koneckonců dekadent, plačtivý provokatér, který se zálibou klade před hodnoty opačné znaménko a staví svět na hlavu. I to může být pravda. Jenže, ty verše nevypadají na rafinovanou stylizaci, na to jsou až dětinsky upřímné. A navíc: Sám autor se v jedné chvíli přiznává, že má "černou krev" (volně přeloženo: je melancholik) a že se neumí dost dobře radovat z krásy stvoření. A to by přece jen tak nějaký pozér na sebe neřekl!

Pokus o závěr:

Mystice nedůvěřujeme, mystika nás leká. Obzvlášť taková, z níž jsou bližní a takoví lidičky jaksi vynecháni ("požehnej samotě mé, by nikdy nepřišel přítel požádat o lože"). O nějakém Ježíšovi ani nemluvě, vždyť Hlaváček je rabbi, tj. žid.

Ale! Nikde není psáno, že by se tahle sbírečka měla stát všeobecně platným církevním modelem - jak absurdní. Proto ji od sebe nemusíme v panice odstrkovat, naopak, můžeme ji číst ve svobodě svojí víry, která si neklade nárok na samospravedlivost. Nebo snad ano?

A ještě závěrečné požehnání: (XII)

Michaela Otterová, studentka FF UK

Blížily se svátky sukkót, svátky hojnosti. Veselé díkůvzdání Adonajovi za všechny jeho dary - a hlavně: za úrodu obilí a ví-na. Dožínky a vinobraní zároveň. Jídlo a pití - pohoda a smích. Podle sta-ré-ho zvyku si lidé chystali své sukkót - "stany", v nichž potom po celý týden v plenéru kempovali a slavili. Mimo své domovy, mimo obvyklé čtyři zdi rodinných hnízd. S dary země, ze-mi blíž. S dary božími, Bohu blíž. I Qohelet ve škole věnoval svou poslední přednášku před svátky tématu hojnosti. A především vztahu člověka ke statkům, jež mu jsou darovány, a k majetku vůbec. Avšak šel na to po svém jako vždy: "Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti; také to je pomíjivost (Kaz 5,9). Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku přesycenost (5,11). Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není" (6,7). Takhle nekompromisně Qohelet zakončil výuku ve škole.

Když pak šel z práce domů cestou okolo tržiště, blesklo mu hlavou: "Letos to slavení vyzkouším jinak než ve stanu." A zašel za nejbližším bednářem. "Co ho to zas raflo?", říkali si kolemjdoucí, když ho pár minut nato viděli, jak před sebou koulí prázdný sud. "Ale, jen taková vzpomínka na jednoho řeckého kolegu", zamumlal Kazatel. Nechápající zvědavce nechal za zády a dál si to drncal ulicemi. Nakonec pan profesor dorazil i se soudkem domů a postavil ho obřadně na zahradu.

Když nastal čas, vzal v domě svitky Písem a vyšel ven. Nejprve si připomněl vizi proroka Zacharjáše: "Všichni pak... ze všech národů budou každoročně putovat, aby se klaněli Králi, Pánu zástupů, a slavili svátky sukkót" (Za 14,16). Jednou snad dorazí i Řekové. Ale zatím... Svoji prazvláštní suku v podobě sudu Qohelet chvilku obcházel, převrátil ji na bok a nasoukal se do ní. "Tak takhle nějak asi bylo Díogenovi", říkal si v duchu. Takhle nějak bylo filosofovi, jehož jediným přáním, které mu nabídl splnit sám Alexandr Veliký, bylo, aby král uhnul o kousek stranou, a nestínil slunci, na kterém se Díogenés vyhříval vedle svého příbytku z pár ohýbaných prken a obručí. "Nemít potřeb je božské", tvrdil tento Řek. A Kazatel jen připojil: "Vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží... Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo... Každý odejde, jak přišel, jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?" (Kaz 5,12-15). Díogenův sud i pouhý stan poutníka - obojí Qoheletovi ukazovalo stejným směrem: k pravému významu svátků sukkót. Co víc člověk skutečně potřebuje, dá-li mu Adonaj chléb za pokrm a víno na pití? Co víc potřebuje, dá-li mu v pomíjivém životě radost Ten, který nepomíjí?

Kazatel byl spokojený se svým žido-řeckým podobenstvím. Jistě netušil, že za dlouhá staletí budou rok co rok jeho potomci o slavnosti stánků recitovat verše právě z jeho knihy. Že se budou veselit s mementem qoheletské marnosti. On zatím ve svém sudostánku zapíjel sváteční večeři rudým vínem. A možná si přál, aby do Jeruzaléma Heléni dorazili napřesrok, když letos už to nevypadá...

Rozhovor s JITKOU HÁJKOVOU

Některé čtenáře možná překvapí, že mezi různá povolání jsem zařadil i matku v domácnosti. Jak ty sama vnímáš své "pracovní zařazení"?

Být matkou v domácnosti je skutečně specifickým povoláním. Odlišnost spočívá v absenci finanční motivace a tudíž ve stoprocentním přesvědčení, že práce, která zdánlivě nepřináší okamžitý efekt, se zúročí později. Myslím, že vytvoření příznivé, klidnější atmosféry a vštípení určitých modelů chování v rodině pozitivně nasměruje děti v době dospívání i dospělosti. Pokud se to nepodaří u vlastních dětí, mohu ještě doufat, že se vlivem působení na genetické informace sklidí ovoce u generací příštích. Bez tohoto nasazení se pak matky v domácnosti , a statistiky to potvrzují, stávají obětí častých depresí nebo chronického únavového syndromu. Bez vědomí správnosti této oběti, bez přesvědčení, že to stojí za to, začne po čase člověku vadit absence společenského života, opakovaná ubezdušující práce nebo vytížení na dvacet čtyři hodin denně. Pro mě je důležité stanovit si pořadí důležitosti určitých prací, zabývat se především věcmi podstatnými, příliš si nepřipouštět náramný nepořádek nebo že v koši vrcholí nevyžehlené prádlo.

A jak dlouho už jsi v domácnosti a kolik máte dětí?

V domácnosti jsem už patnáct let a děti máme čtyři.

Mohla jsi si ale jistě zvolit i jinou životní dráhu. Původně jsi byla - pokud vím - zdravotní sestra. Co tě vedlo k tomu, že jsi se začala plně věnovat dětem a rodině?

Pracovala jsem jako dětská sestra. Myslím, že jednou budu schopná se bez větších traumat k této profesi vrátit. Podmínkou bude samostatnost mých dětí, aby netrpěly ony, můj muž ani můj zaměstnavatel, respektive případní pacienti, svěření mi do péče. Domnívám se, že když jsou v rodině děti v početní přesile, tedy tři a více, měla by matka uvažovat, jestli není efektivnější a pohodovější pro všechny zúčastněné zvolit tuto cestu a věnovat se dětem déle než je obvyklé.

Mnozí však dnes argumentují, že pokud je žena doma, nemají šanci se uživit. Jak je to v tomto ohledu s vámi?

Finanční situace je někdy tíživá, ale s pomocí chápavých přátel se dá vyjít i s částkou menší než je životní minimum. Při nákupu je třeba uplatnit určitou kázeň, nehledět na to, co mají druzí, kupovat jen to nejdůležitější, což - přiznávám - je někdy úmorné.

Být doma a starat se o děti a domácnost jistě tedy není vůbec snadné. Co ti v tomto postavení nejvíce vadí? V čem je těžké?

Na mé situaci mi nejvíce vadí asi již zmíněná nepříznivá situace finanční, a také určité opovržení ze strany okolí (žijeme na vesnici), například úředníci na sociálním úřadě na mě hledí podezřívavě.

A naopak? Co vnímáš jako pozitivum a co tě na něm těší?

Toho pozitivního je rozhodně víc. Těší mě pocit, že to, co dělám, má smysl. Také mám radost, že všechny drobné ústrky, způsobené nedostatkem peněz, zatím všichni členové rodiny akceptují s porozuměním, bez větších protestů. Pobavil mě ministr sociálních věcí Špidla, který si v novinách stýskal, že je pro něj obtížné dopřát synovi smyčec. Nás žije šest z jednoho platu a na smyčec bychom synáčkovi určitě naškudlili.

Děkuji za rozhovor. Ptal se Zvonimír Šorm

Přiznám se, že když jsme šli do kina na film Návrat idiota, moje očekávání nebylo příliš velké. Bylo to dáno ukázkami z filmu, které jsem viděla v televizi a díky nimž jsem čekala, že v příběhu půjde pouze o nějaký podivný propletenec milostných vztahů. Moji naději snad zvyšovalo to, že režisérem filmu je Saša Gedeon, jehož fiIm Indiánské léto se mi moc líbil.

Moje očekávání se naštěstí ukázalo být mylným a jsem tomu ráda. Příběh "idiota" Františka a jeho vstupu do "života" ke mně promlouvá především svým pohledem na mezilidské vztahy: na jejich možnou hloubku i povrchnost, blízkost i odtažitost, upřímnost i podlost. Jak říká sám režisér filmu: "Návrat idiota je o lidských vztazích. Nikdo se jim nemůže vyhnout, jenom ústřednímu hrdinovi to 'podařilo'. Proto také působí jako idiot. Jenže právě proto, že nic nepoznal, je schopen vnímat lidské vztahy správně a ve své opravdovosti nastoluje otázku, jestli idioti náhodou nejsme my. "

František je propuštěn z léčebny, protože "již není třeba vyhýbat se životu". Nese si s sebou nejen traumatické zážitky z vlastních epileptických záchvatů, které se mu vracejí ve snech, ale také naprostou nezkušenost a neznalost běžných mezilidských vztahů. Na své cestě ke vzdálené tetě se setkává s několika mladými lidmi, jejichž partnerské vztahy jsou skutečně jeden velký propletenec. František je do tohoto propletence shodou okolností zatažen a ve své neposkvrněnosti vidí vztahy a jejich aktéry skutečně takové jaké jsou i v jejich zranitelnosti. Jeho čistá upřímnost působí tak, že ho ostatní vidí jako blázna, ale že se zároveň nemohou ubránit tomu, že na ně silně působí.

Zajímavé je, že ve filmu mnohá fakta, která nám objasňují minulost či souvislosti přítomného děje, vyplývají na povrch až postupně a někdy ani ne zcela jasně. Jako by to nebylo zas až tak určující, až tak to hlavní, co určuje náš život. Jako by nás to mělo přivést k tomu, že nejde tolik o to, kde se co odehrává, jak dlouho, v kolik hodin, ale CO a JAK se odehrává.

Už při filmu Indiánské léto a při Návratu idiota také se mi vybavovala atmosféra prvních Formanových filmů (Černý Petr, Hoří, má panenko, Lásky jedné plavovlásky). U Formana většinou neherci, u Gedeona herci hovoří spolu tak, jako spolu lidé skutečně hovoří: hledání slov, odmlky, intonace. Neznějí zde autorem dokonale sepsané konverzace, které slovy vysloví to, co má být řečeno. Naopak postavy spolu hovoří tak, jak je to skutečně běžné, zámlka i pohled mohou o vztahu říct i víc než slovo. Mnohdy je to komické, mnohdy až mrazivé ve své skutečnosti.

Vztahy s druhými lidmi jsou nakonec to, co nás může v našich životech nekonečně obohacovat a také tvrdě zraňovat. Žijeme v nich všichni, každý nějak po svém a být bez nich těžko můžeme. A je dobré se zamyslet, jestli se v nich náhodou nechováme někdy jako skuteční idioti.

/Návrat idiota 1999, režie Saša Gedeon, hrají P.Liška, J.Langmaier, A.Geislerová ad./

V souvislosti s článkem o křesťanské hudbě na Internetu vyvstala otázka: do jaké míry je vlastně legální si nějakou takovou skladbu stáhnout, přechovávat a nechat si ji třeba vypálit? Faktem je, že v současné době se po Internetu šíří obrovské množství hudby v podobě mp3, o kterých již byla řeč. Pokud české "sajty" ještě poněkud zahálejí, na amerických serverech si právě teď můžete stáhnout např. kompletní album Offspring Americana. Velké producentské společnosti, které se hudbou živí, se snaží v současné době prosadit nový typ hudebního formátu, který by právě tomuto nekontrolovatelnému masovému šíření zabránil.

Česká mentalita je bohužel natolik zdevastována, že právě respektování něčeho takového jako je duchovní práce či bohatství, je jí ještě stále cizí. Většina Čechů by se spravedlivě rozhořčila, kdyby někdo ukradl v obchodě chleba. Pokud si však někdo přepálí cédéčko, je to víceméně v pořádku. "Tomu Gatesovi to stejně scházet nebude, vždyť si teďka postavil vilu za čtyřicet miliónů," dí občan a klame tak velice rafinovaně sám sebe. Pochybuji, že by Billovi opravdu scházelo nějakých pět tisíc (tolik totiž stojí Windows 98), ale to nic nemění na faktu ukradených pěti tisíc.

Tím se dostáváme k dalšímu problému: neúměrným cenám softwaru. Pokud by průměrný občan chtěl na svém domácím PC psát dopisy či nějaké to přáníčko k narozeninám, pouštět si hudbu, archivovat domácí fotografie a případně si občas zahrát nějakou pěknou hru, zaplatí za tyto programy stejnou cenu jako za celý počítač. Alternativou je si takový software buď nainstalovat načerno od kamaráda nebo si objednat na Internetu pirátskou kopii.

Proto přepalování, stahování mp-trojek není jenom krádež. Je to v současné době jakýsi odpor proti softwarovému monopolu, který kupodivu nevznikl u nás, ale ve Spojených státech. Ve skupinách souhrnně nazývaných hackeři se angažují statisíce lidí z celého světa. Jejich aktivitami však není jen crackovat software nebo jen tak z legrace bourat bankovní servery. Stejnou měrou se podílejí na vylepšování a urychlování Internetu. Ještě donedávna byla v poslední verzi prohlížeče Netscape díra. Hackeři ji objevili a dnes si můžete stáhnout ze serveru netscape service pack. V totalitní Číně je Internet používán tzv. hacktivisty, kteří bojují proti současnému režimu. Šíří po něm materiály a občas bourají oficiální vládní servery.

Formát mp3 pokládá nůž na krk obrovským ziskuchtivým molochům a otevírá novou možnost šířit hudbu přímo od hudebníka k posluchači. Můžete tedy vzniknout poprvé v historii opravdová alternativní a nekomerční hudba.

Proto hacking není možné nějak jednoduše smáznout do kategorií dobrý-špatný. Za sebe musím přiznat, že s hackery sympatizuji. Proto jediné ponaučení, které by mělo z tohoto článku vyplývat, je, že pokud kradu software, měl bych vědět, že kradu software a nebudu říkat, že si jenom přepaluju cédéčka...

Taneční hudba

V módě byly svého času jazz, rock & roll, big-beat či metal. Ptáme-li se, co je dnes v hudbě "popem", pak je to taneční hudba. Svého času však byl taneční hudbou rock and roll či disco. Dnešní taneční hudba je vyráběna pomocí počítačů, je prodchnuta všemožně smyšlenými elektronickými zvuky a vytrácí se prostor pro akustiku a lidský zpěv. Je reprodukována Djji z klasických vinylových desek a míchána všemožně dohromady. Proto se často shrnuje pod název t e c h n o. Techno je však jen jedním z mnoha stylů této hudby. Některé jsou jungl nové, jiné se více či méně inspirovaly např. jazzem či etnickou hudbou.

Zjednodušeně řečeno - nejznámějšími tanečními styly jsou "house" či "deep-house" - melodické styly, které často používají vokály, takže hudba obvykle zní jako hezká písnička (např. čeští Liquid Harmony). Jiným druhem je již zmiňované techno. Jde o tzv. industriální hudbu - počítačově smyšlené rychlé zvuky bez lidského zpěvu. Rozšířeným stylem je i tzv. drum and bass (basa a bicí), ten je zase více podobný jazzu, dále junggle, což se dá charakterizovat jako směsice splašených zvuků jakoby z džungle. A ještě mnoho dalších ...

Pro novodobé "taneční zábavy" se vžil termín p a r t y. Jejich tradice vznikla na začátku 80. let po klubech v USA (Chicago). Na party nehraje obvykle kapela, ale diskžokej (zkráceně DJ). Ten vytváří hudbu tak, že si k sobě vybírá různé předem nahrané desky a pouští je na gramofonech značky Technics, které mají možnost desku zrychlit či zpomalit. Diskžokej tedy slaďuje u desek rychlosti a "ořezává" stopy - prostě si se zvuky hraje, aby do sebe nějak zapadaly. Tím vznikají pokaždé naprosto autentické zvuky a je jen na umění diskžokeje, jak k sobě různé desky sladí. Obyčejně se používají gramofony dva, někdy až čtyři. Zde chci zbourat mýtus o dikžokejích, kteří jen "vyměňují cédéčka". Jsou diskžokejové dobří a špatní. A ti dobří se za mixpultem nezastaví. Hudba je obyčejně výrazně rytmická (ono známé "tuc, tuc, tuc") a dobře se podle ní pohybuje. Hraje-li více diskžokejů za večer vymění se tak, že si toho nikdo nevšimne - na jednom gramofonu dohraje jeden svou desku a na druhém začne hrát druhý. Celá party proto nemá přestávku. Odpadají tak hodiny ladění a přestaveb pódia.

Myslím si, že díky mnoha společenským konvencím a předsudkům jsou "party" často v médiích démonizovány a lidé, kteří je navštěvují jsou označováni za všemožné živly. Často z per lidí, kteří na "party" nikdy nebyli. Co se na party děje?

Party začínají večer a končí ráno. Na party chodí převážně mladí lidé, často ve skupinách - někdy také nazývaných "techno-groups", pro které je chození na party stylem života. Nutno poznamenat, že ne levným. Zůstane-li člověk celou noc a sem tam se něčeho napije, nestlačí obvykle výdaje pod 500 Kč. Na party však nechodí pouze zbohatlíci. Je spíš rozdíl v tom, do kterého klubu kdo jde. Jsou kluby konvenční - drahé a luxusní a též kluby normální, kam chodí i obyčejné "máničky". Sféra lidí je velmi rozmanitá.

Je obvyklé, že párty se konají na neobvyklých místech (podzemní garáže, stará továrna, Jelení příkop, hangár na letišti, vlak...) a interiér je pestře vyzdoben např. pískem na "plážové párty". Též oblečení či účesy lidí jsou velmi variabilní - jakoby platilo, že čím je vzhled a způsob chování výstřednější, tím lépe. Na party je zajímavá atmosféra mezi lidmi. Neexistují taneční kroky, lidé netancují spolu ale pohyb je spíš spontánním projevením každého člověka. Nikdo si proto přehnaně nevšímá druhých, každý se může projevit jak je mu libo - nikdo vám nic neřekne ani se jinak neuculuje i když třeba vůbec neumíte tančit. I proto můžeme na párty vidět více než kde jinde homosexuální páry. Vše se toleruje. I díky vyššímu vstupnému (v Praze je to mezi 100 - 300 Kč na celou noc) se lidé chodí pouze bavit. Proto jsou v klubech velmi výjimečné konflikty.

Často diskutovanou otázkou je užívání drog. Osobně si myslím, že na party není o nic víc drog, než na jiných akcích, na které chodí mladí lidé. Mezi těmito lidmi jsou když tak populární tzv. "stimuly" - drogy které organismus "nakopnou" a rozproudí (kokain, pervitin, extáze), a které jsou nejčastěji užívány víkendově. Tím nechci říci, že je to skvělý...

Další zbytečnou démonoizací prošly tzv. "energetické drinky" (známý Erektus, Semtex, Red Bull), které se na párty hojně konzumují. Nejde o žádnou drogu, ale o vodu s cukrem a s kofeinem. Když si dáte tři sladká kafata, je vám stejně, jen vás to vyjde podstatně levněji. Mýtů je mnoho i proto, že atmosféra party je mnoha lidem neznámá. Rytmická (pro někoho agresivní) hudba s množstvím světel a dekoracemi vytváří v člověku pocit, že je "na jiné planetě", že je pryč od všedního světa. A to je vždy tenký led. Je ale jenom na člověku, jak se s tím vyrovná. Když přišel rock and roll tvrdilo se, že nepřežije měsíc, jak je šílený. Je tu dodnes.

Pro lidi, kteří rádi taneční hudbu poslouchají vychází různá periodika - např. časopis "Živel". V České televizi též běží pořad "Paskvil", který tuto scénu mapuje, občas i pořad "60". Šancí pro Pražáky či hosty vidět diskžokeje v akci a zdarma je (alespoň doteď byl) každý večer od 22.00 v Divadelním baru v paláci Akropolis na Žižkově. Klasické párty pak jsou např. v klubech Radost FX, ROXY či NASA.

Rozhovor s Bohdanem Mamulou, majitelem agentury ON STRIKE! Production

Jak jsi se dostal k organizování tanečních party?

Ta muzika se mi začala líbit už v době, kdy to tady ještě moc nebylo. Setkal jsem se s tím v Belgii a přivezl jsem si nějaké nahrávky. Krátce jsem pracoval v jednom pražském klubu jako produkční. Po čase jsme založili s kamarádem agenturu a zkusili udělat první taneční akci. Pak jsme organizovali různé party po klubech a vygradovalo "garážemi", což byly ty tři party v podzemních garážích na náměstí Jana Palacha, kde bylo na každé řádově 3000 lidí.

Party se pořádají v garážích, továrnách a lidé na ně chodí roztodivně oblečení. Proč to všechno?

Jednak to má velkou tradici v zemích, kde to funguje déle než u nás a kromě toho taková party je hodně o prostředí, atmosféře, individuálních pocitech každého jednotlivce. To je asi rozdíl mezi koncertem a party. Tady je ve hře mnoho faktorů - DJ, světla, dekorace, prostor, kvalita zvuku, celková nálada ve společnosti, atd..

K jakému pocitu může party pomoci?

Asi k uvolnění. Člověk zrelaxuje, protože vypne. Naladí se na určitou vlnu a nemusí se o nic starat. Proto si s tím lidé spojují drogy, které v tom svou roli také hrají. Na party není potřeba se na nic soustředit. To je přesně pocit, který drogy pomáhají navodit nebo ho urychlují. Někdo je potřebuje a vyhledává a někdo si vystačí sám. Party se jinak vyznačují velice přátelskou atmosférou. Oproti klasickým diskotékám nebo rockovým klubům na taneční party málokdy uvidíš fyzický konflikt. Je to částečně také tím, že se tam tolik nepije.

Jací lidé na party chodí nejčastěji?

Úplně různí. Studenti, dělníci, manageři, jupíci, alternativní modelové, kosmonauti, astronauti.... Lidi, co chtějí zábavu. Neviděl bych za party nějakej kdovíjakej kulturní přínos. Je to zábava, zábava na celou noc až do rána, podle mě docela kvalitní. Každý to vnímá jinak, někomu to prostě nic neříká a říkat nebude a to je taky dobře. Je to taky otázka určitého životního období - vyloženě bavit Tě to může tak rok, dva a nebo je s Tebou konec a chodíš na party do důchodu a pořád nemáš dost. Já už mám to nejlepší v tomle ohledu zasebou, což neznamená, že občas nezajdu.

Nejsou party díky cenám snobskou záležitostí?

To si nemyslím. Je tam to vstupné, které je asi trochu vyšší, ale taky pro mnoho lidí reprezentuje třeba 80% rozpočtu na tu noc. Je tu ten problém, že jsou ty akce velice náročné na techniku a pronájmy techniky, ceny světových diskžokejů jsou stejné jako v cizině. Pro pořadatele je to často risk, pokud se toho neúčastní velký sponzor. Určitě to ale není tak, že by ti lidé chtěli platit hodně peněz, aby ostatní viděli, že na to mají. Jsou i takové případy, ale ty jsou zase k vidění všude.

Kterou taneční muziku bys mohl doporučit?

Je toho strašně moc, ale namátkou třeba anglickou formaci Wubble U nebo Underworld, DJ Paul Van Dijk a já nevim... Asi to chce zajít na party - tam to docela hrajou, vybereš si.

Rozmlouval Martin Balcar

"Tady na vojně jsem si uvědomil, že moje holka je pro mě důležitější než motorka," vyprávěl po čtrnácti dnech v přijímači Láďa. Vojna je pro mnoho mladých mužů životním obdobím, během něhož si vybudují pevné citové vazby ke svým dívkám. Ale je také obdobím zátěže a zkoušky vztahu. "Zpustlí" vojáci jsou často ve skutečnosti mnohem křehčí, než by se zdálo. Problémy s děvčaty snáší podstatně hůře než v civilu. V lepším případě je řeší opíjením se a trápením nováčků, v horším se nezřídka pokusí o sebevraždu.

Dlouhé doby zdánlivého nicnedělání během stráží a hotovostí vedou leckterého vojáka k hlubšímu zamyšlení nad životem i kvalitou osobních vztahů. Mnoho "chlapců" potom skutečně na vojně dospívá v chlapy a brzy po návratu do civilu se leckteří žení.

Žen a dívek lze v kasárnách a okolí však potkat spoustu. Nejvíce je těch nahých z papíru, vylepených na vojenských záchodcích a skříňkách. V kasárnách jsou k vidění i ženy v zeleném, vojačky z povolání, některé jen o rok či dva starší než ti, kterým se pokoušejí velet. Tyto ženy mají tvrdý chlebíček, protože k hrdosti vojáků, kteří jsou často ještě v doznívající pubertě, patří, že se snaží ignorovat jejich rozkazy.

Vojna a pobyt ve výrazně maskulizovaném prostředí kasáren nasadí mnohému mladému muži na nos kouzelné brýle, díky kterým se mu všechna děvčata zdají být hezčí, chytřejší a přitažlivější, než byla v době, kdy byl v civilu. První procházka mimo kasárna po skončení přijímače se stává, při pohledu na tu všechnu ženskou krásu kolem, výletem do kraje snů.

Ovšem, že jsou ženy a dívky, které to zneužívají. Hned u vrat kasáren často číhají na lovu nebohých vojáčků, odcházejících na vycházku, zvláštní typy velmi pohledných děvčat. Běda vojáčkovi, který upadne do jejich tenat!

Mnohem častější ženský přístup k vojákům je ovšem právě opačný. Leckteré výlupky ženského světa vidí v zelené uniformě možnost vtipkovat během tanečních zábav na cizí účet, zásadně odmítat pozvání k tanci a ohrnovat nos.

Zelená uniforma však naštěstí otevírá bránu k jiným ženským srdcím. Když matky a babičky leckterých vojáků slyší, jak jejich chlapečkové "trpí"pod knutou gum a mazáků, ochotně sponzorují jejich plácnutí i vojenské sbratřování se v hospůdkách nejnižších cenových kategorií. Pro leckoho se tak náležitě dramatizované příběhy z vojny stávají nevysychajícím zdrojem peněz na pivní útěchu. Živě si vzpomínám, jak mile se k nám chovaly a jak nám podstrojovaly řádové sestry, když jsme jako vojáci dělávali brigády v jejich klášteře. "Ber si, jsi takový bleďoučký," pobízely k jídlu největšího šikanizéra z naší jednotky...

Jak se tedy mají ženy k vojákům chovat? Předně se nevyhýbat kontaktu s nimi a napomáhat tím odstraňování izolace ve společnosti, ve které se často ocitají vojáci během vycházek. Chování vojáků na vycházkách je určováno do značné míry právě touto izolací a odstupem okolního (i ženského) světa. Ani roční pobyt v zeleném jistě neudělá z beránků vlky (a z vlků beránky). Beránci i vlci v zeleném si však musí uvědomovat, že stále zůstávají součástí společnosti a nesou odpovědnost za své chování. Nebylo by proto od žen vhodné tolerovat vojákům chování zpustlé, hrubé a negalantní. Zkrátka, úkolem ženy je chovat se žensky i k mužům a chlapcům v zeleném a kontaktem s nimi nepřímo ovlivňovat ten takřka čistě mužský vojenský svět.

V parlamentu se nyní znovu projednává zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Bude-li zákon přijat, bude to mít jistě pozitivní konkrétní dopad pro mnohé páry. Jaký by však mohl být obecný význam tohoto zákona pro celou společnost?

Jiří P. Štorek, farář ČCE v Praze - Kobylisích,

člen České sexuologické společnosti a pastoralista

Příprava zákona a diskuse k němu, znamenají v naší společnosti příležitost k otevření specifických i obecných otázek, týkajících se nejen lidské sexuality. Říkám-li příležitost, pak myslím na to, bude-li využita. Všiml jsem si, že těžištěm rozhovorů na toto téma je pozornost k lidským vztahům. Lidé si příliš dobře a někdy až bolestně uvědomují rozmanitost a složitost svého intimního, vnitřního i společenského života a dávají najevo, že s úctou dojdeme dál. Proto bych chtěl doufat, že přijetím nějakého aspoň trochu uctivého zákona by se kvalifikovala ta pozornější část našich občanů. A to by bylo přece povzbudivé. Je tu však ještě téma manželství a rodiny, které je v těchto souvislostech zneužíváno. Prosadí-li se matení pojmů, pak to bude právě manželství, které bude zneváženo na pouhý institut sexuální praxe a rodina nebude žádnými novými impulsy podpořena. Já přeji tomu, co se veřejnou smlouvou chce přihlásit k odpovědnosti za sebe i svého bližního.

Otče dobrý,

Ty jsi zdroj života a pramen svatosti. Skláníme se před Tebou a radujeme se z mocného proudu Tvé lásky, která obnovuje a zkrášluje celé stvoření.

Chválíme Tě za to, že nám dáváš příležitost, abychom se mohli sklonit hlouběji k pramenům svého života.

Uvědomujeme si, že často žízníme my sami a že žízní naši bližní. Je to žízeň tělesná, je to i žízeň po blízkosti a pochopení, je to žízeň po plnosti a smyslu života.

Vyznáváme, že žízníme a že žízní naši bližní a že si toho mnohdy nevšímáme. Vyznáváme, že často hledáme nové a náročné zdroje, z nichž nelze utišit žízeň, ale jen se opít. Vyznáváme, že nám připadá málo podávat vždy znovu hrníček čisté vody a raději bychom způsobili povodeň.

Prosíme, smiluj se nad námi.

Prosíme za celou církev. Ať je jako množství pramenů rozprostřena po světě a napájí potřebné v příhodný čas.

Prosíme, přiznej se k nám všem - malým i velkým. Z hlubin své milosti nás napoj, a přidej nám tolik, abychom mohli hasit žízeň těch, kdo jsou nám svěřeni.

Učiň to pro své svaté jméno, jehož sláva je od věků až na věky.

39letá, věřící, hledá k seznámení věřícího muže, kterému nebude vadit, že je rozvedená, bezdětná, ze severní Moravy. Zn.: Osobní setkání.

31letá romantická dívka se zájmem o sport z Vysočiny by se ráda seznámila s evangelíkem do 35 let, který je nekuřák a také rád sportuje. Foto potěší. Zn.: Naděje

37/165, svobodná dívka, by ráda poznala věřícího, upřímného muže, který by měl vztah k přírodě a nechce být sám. Zn.: Prožít hezké chvíle.

28/177, vyznáním evangelík, bydlištěm okr. Praha-východ, se zájmem o hudbu a přírodu, hledá k navázání přátelství mladší věřící dívku. Prosím foto. Zn.: Společně hledat Boží vůli.

(I takto se dá vyjádřit vzpomínka a vděčnost za zimní kurz mládeže. Báseň nám věnovala Petra Nečasová)

Redakční rada dostala před časem dopis a reakci od Jany Filipové, studentky speciální pedagogiky z Liberce. Bohužel nemáme na ni přesný kontakt. Prosíme laskavě čtenářku, aby se nám ozvala. Děkujeme - redakce.

Středisko Diakonie ČCE v BRNĚ , Hrnčířská 27, PSČ 602 00, hledá mladého muže vykonávající civilní službu. Práce v rámci střediska v Brně (pečovatelská služba v domácnostech a zejména v denním stacionáři - domovince). Dobrý vztah k lidem, práce v týmu a zájem o práci jsou předpokladem. Informace: Eliška Soběslavská, ředitelka střediska (tel + fax 05/74 22 79)

Nabízíme Vám sborník V E S V O B O D Ě, ve kterém jsou uvedeny úvahy, přednášky a kázání

z loňského sjezdu mládeže.

Autory jednotlivých příspěvků jsou: Štěpán Janča, Zdeněk Bárta, Daniel Ženatý, Jan Keřkovský, Kumar Vishwanathan, Sváťa Karásek, Erazim Kohák, Jára Coufal a Miloš Rejchrt.

Předmluvu napsal Zvonek Šorm.

Vedle textu sborník obsahuje řadu černobílých fotografií a grafik.

Cena je 30,- Kč. Objednat si jej můžete na synodní radě ČCE (vyřizuje Marie Stolařová). Pokud budeme sborník posílat, připočteme k prodejní ceně také poštovné.

Lesní brigády - Rejvíz v Jeseníkách - 16. 8.-30. 8. 99. Vede Dalibor Titěra

Brigády se můžete zúčastnit jeden týden nebo 14 dnů. Určeno pro mládež od 14 let. Práce v lesních školkách.

Přihlášky nejpozději do |30.6.99. na adresu kanceláře synodní rady (K.Šilarová)

Tábor Vlčice na břehu Staňkovského rybníka (YMCA) 18.8. - 29.8.99. Vede Walter Matlášek. Pro děti od 12 do 17 let. Předběžná cena 1.500,-Kč.

Tábor Soběšín na Sázavě (YMCA) 24.7.-7.8.99. Vede Walter Matlášek. Pro děti od 12 do 17 let. Předběžná cena 3200,-Kč.

Přihlášky posílejte na adresu: YMCA, M. Chleina 3, 370 05 České Budějovice

Cyklopuťák po Vysočině 1.8. - 8.8.99 - vede Pavel Křivohlavý. Pro účastníky nad 15 let. Dvě skupiny - začátečníci a pokročilí. Stravování z vlastních zásob.

Biblický kurs pro mládež bez věkového určení 14.8. - 21.8.99 - vede Pavel Křivohlavý. Skromnější podmínky, ceny levné.

Informace a přihlášky na adrese: Pavel Křivohlavý, Velká Lhota 30, 757 01 Valašské Meziříčí.