Mozek v čistírně - Jan Keřkovský Je čas plakat i čas smát se... - Michal Kitta Odvaha - anketa Bible a odvaha - Jakub Keller Nedostatek odvahy - Věra Pokorná Kde mnoho snů.... - Dalibor Antalík Happy Birthday to Oboroh - Dráža Havlíčková Co bych byl, kdybych byl truhlář (rozhovor) - Radka Včelná Doporučuji: Dráža Havlíčková, Tereza Kellerová Graffiti - Martin Balcar Na miskách vah Co mne zaujalo: Jakub Dvořáček, Ida Zielinská Život v maskáčích - Mikuláš Vymětal Stručně a jasně - Jaromír Dus modlitba Kontaktník Akce - Studium na EA - Kurzy

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

"Že vám není hanba, paní redaktorko, deset let po roce 89, a vy nepřestanete rozeštvávat lidi a kydat špínu! Já znám tolik slušných a hodných komunistů," telefonovala do rozhlasu jedna posluchačka. "Největší chyba tehdy byla v hesle nejsme jako oni," pravil další, "komunisty jsme měli hned všechny postřílet." (Bylo jich tenkrát tak 10 procent z nás.) Kdo má pravdu? Zapomenout? Zjednat nápravu? Jak?

Místopředseda KSČM v rádiu porovnal prezidenty Gottwalda a Havla a nenašel mezi nimi rozdíl (ač neuměl říct, kolik lidí nechal Havel pověsit nebo na dlouhá léta zavřít). Třeba bych i zapomínal jako ta paní, ale copak to jde? Snad by šlo pana místopředsedu zastřelit, jenže to by pak měl s těmi prezidenty pravdu a my bychom budovali cestu do pekel.

Člověk si dá občas mozek do čistírny a zapomene ho vyzvednout. Přemítal jsem o tom v zimě na horách, modré nebe, slunce, sníh, jen v sousedství pálili nějakou umělou hmotu. Mozek v čistírně. To pak smrdí. Četl jsem, že Pán Ježíš své odpůrce nestřílel. Není to totiž dobrá cesta dopředu. A taky mám bezpečně ověřeno, že nikdy nepálil žádné igeliťáky (když se do ohně přidává sajrajt, smrdí to a lidi se přiotráví). Bylo to s tou jeho velikonoční obětí jinak: tak, že můžete začít, kde to původně vypadalo, že budete končit. Ovšem nesmíte při tom přiotrávit bližního svého a raději ani sebe samého. A už vůbec ne v Božím jménu.

Tak si to nějak přeberte, já jdu do té čistírny.

"Nemám slzy," odvětila Jaga. "Kdysi jsem plakávala, když lodi dlouho nepřijížděly anebo když byly mandarínky přezrálé anebo když ovcím vyrazila v očích nějaká nemoc. Ale už nepláču," oznamovala jim. Oči měla vyprahlé jako poušť a ústa jako by byla z kamene. "Už jsem od svého prahu vyprovodila tisíc lidí bez jediného drahokamu. Pojďte dál," zvala je, "ale už nepláču."

Tak přivítala Jaga prince Zorna ze Zorny a Goluxe v pohádce Jamese Thurbera "Třináctery hodiny". Zázračná schopnost plakat drahokamy ji opustila. Ještě že byly nakonec k mání alespoň drahokamy pláče smíchu.

Někdo umí plakat a smát se zcela spontánně. Jiný je obdařen rafinovaností či nutkáním nahlížet na sebe sama zvenku očima druhých, jak pláče či se směje. Má-li pocit, že to nestačí, zahalí se do černě, objedná baviče. Dříve se platily plačky na pohřeb. Dnes vám dodají profesionálního společníka dle vašeho výběru - melancholického, veselého. Středověcí monarchové embargovali smích ve svém okolí, pouze šaškové měli výsadu, vlastně povinnost, dovádět. Za Třetí říše se chodilo tancovat do hospody přes hranice, komunističtí monarchové zavírali divadla při úmrtí stranických gerontů. Televizní obrazovka vám dnes dávkuje procenta smíchu, procenta smutku podle výzkumu agentur možná i ve zprávách. K rádoby vtipným dialogům mezi klipy atentátů a zoologických zahrad se snížila i dříve oblíbená Mirka Všetečková. Třeba se i v televizní publicistice brzy objeví smích diváků na pozadí, kdoví?

Rádi bychom byli přirození, nenucení, ale už několik tisíciletí se nám to nedaří. Chtěli bychom se zasmát, poskočit si, ale pak si vzpomeneme, že máme nereklamní chrup a náš tanec by mohl připomínat pohyb větrných mlýnů. Špeky by se nám roztřásly nebo sukýnka nadskočila, jako Davidovi, když křepčil před schránou Hospodinovy smlouvy. Zástupy přihlížejících Míkal, pohotové k odsudku.

Věříme a říkáme, že místem radosti (záměrně se nebudu hnípat v kvalitativních rozdílech mezi tichým, povzneseným, slavnostním veselím a nekomplikovaným, spontánním smíchem) by měl být kostel, bohoslužby. Ale když se v neděli rozhlédnete, jeden Frigo s kamennou tváří vedle druhého. Podaří-li se vtip, dusíme oběma rukama smích za hradbou zubů. Blasfemicky utahané harmonium nerozhýbe ani červotoče v kazatelně. Musí to tak být? Učeně si to zdůvodníme, že naše radost, o které by to vlastně celé mělo být, je zevnitřní, ale co naplat - jsme prostě suchaři! Černoch či orientálec by se unudili. Zřejmě i Ježíš by vstal a řekl, že ještě přece neumřel a jestli, tak už vstal z mrtvých. Vždyť to jeho poselství je tak plnokrevné, tak barevné, radostné a vtipné! Myslím na Buňuclův film "Mléčná dráha", ve kterém jsem poprvé viděl Ježíše pořádně lidsky se smát, ne jako na ikoně nebo Turínském plátně. Vždyť ve víře, ve shromáždění církve, v neděli nás shůry navštěvuje kairos - čas smíchu a poskakování! Zde ho rozpoznávám naprosto bezpečně.

Kairos - čas pláče a truchlení znamená, podle mne, také šťavnatý zážitek. Není to rozplizlá blbá nálada ani sedativum, které vám doktor při úmrtí v rodině automaticky předepíše. Je to příležitost k vyčištění, k vyplakání, vyplavení neartikulovaných bolestí. Opravdově pláčete vždycky jen v soukromí před sebou a před Bohem. Mnoho se pláče nad mrtvými, málo se truchlí nad hříchem.

Přiznám se, že jako si dovedu představit orientálně křepčící faráře, kurátory, presbytery a účastníky bohoslužeb, nedovedu si představit farníky jeremiášovsky sténající. Ale tuším, že by příležitost k pláči a truchlení měla být v pravidelném vyznání vin a zpovědi , která v zdejších evangelických bohoslužbách chybí.

Rozhodně však kairos smíchu a pláče nepotkáváme jenom v kostele. Kde ho dál najdete, přenechávám vašemu soukromému bádání.

autor je farářem v Hronově

Se slovem odvaha se v Bibli moc často nesetkáme, to ovšem neznamená, že by se tam nenašli lidé odvážní. O některých věcech totiž netřeba příliš mluvit, a to aniž by se jim tím ubralo na jejich výrazu a významu. Odvaha se ukazuje u biblických postav především na jejich postojích, v jejich jednáních či v odvážných výrocích.

Už jenom promluvit pravdivé slovo většinou vyžaduje notnou dávku odvahy. To poznáváme u proroků, kteří se tolikrát stavěli na odpor proti svévoli panovníků nebo upadlosti celého lidu. Ne vždy bylo snadné k tomu dostatek odvahy nalézt (Jonáš), někdy to znamenalo postavit se i proti vlastním kolegům (Jeremjáš a Chananjáš, Eliáš a Baalovi proroci), jindy i modlitba znamenala téměř jistou smrt (Daniel 6). Nebo Mojžíš - snad nejmocnější z proroků Izraele - kolikrát osvědčil svoji odvahu, když stál coby prostředník Hospodinovy smlouvy na jedné straně pod zoufalým tlakem rodícího se Božího lidu - lidu reptajícího a bloudícího - a na druhé straně tolikrát s abrahamovskou odvahou a s rizikem předstupoval před Boží tvář v přímluvné modlitbě. Také praotec Jákob statečně zápasil s Bohem i s lidmi a tak trochu i sám se sebou a obstál.

V Bibli - tak jako v životě - to bývá tak, že statečnost projevují velmi výrazně ženy. Ženu statečnou tam nalezne i méně pozorný čtenář. Stačí připomenout hebrejské porodní báby, co nechávaly živé pacholíky; nevěstku Rachab, která ukryla Jozuovy zvědy před jerišským králem; nebo vyprávění o královně Ester, která zachránila svůj lid.

Na těchto a na mnoha jiných příkladech je zřejmé, že bibličtí svědkové víry nejsou odvážní jen ve svých vztazích k druhým lidem, od kterých jim hrozí nebezpečí, ale odvahu projevují i ve svém vztahu k Bohu. Vždyť je pro ně často tak riskantní spoléhat se na Boží pomoc, je tak nesamozřejmé upínat se k jeho milosti a spravedlnosti. Některé modlitby žalmistů se pak zřídkakdy odvažujeme brát do úst: Hospodine, proč stojíš v dáli a skrýváš se..., nebuď hluchý...., vrať se..., proč jsi na mě zanevřel...

Věřit Bohu to je odvaha. Obracet se k němu to není jen tak z ničeho nic, to není jen pro nic za nic. Sama víra je odvážným počinem a zdrojem odvahy, k tomu by nám měl co říct i Abraham. Odvaha z něčeho vychází a k něčemu vede.

Ovšem přesto všechno největší odvahu, kterou v Bibli nacházím, projevuje sám Bůh. A to tím, že riskuje s člověkem, že vstupuje do vztahu smlouvy s tak nejistým protějškem, že se pro člověka dokonce sám obětuje. To je odvaha, která hraničí až s bláznovstvím, která vlastně je přímo bláznovstvím Kristova kříže.

Odvaha se projevuje většinou tehdy, a tak ji chápou i účastníci ankety, když projevím své mínění navzdory mínění druhých. Zastanu se někoho, o kom se špatně hovoří, řeknu svůj názor, i když se mnou ostatní nesouhlasí a podobně. Odvaha je překonat strach, že mě druzí ze společenství vyloučí. Čím více mě toto společenství přitahuje, tím větší tendenci mám přijímat nekriticky převažující postoje a názory, které zde platí. Stejně se to odehrává i ve vztahu dvou lidí. Čím více mě druhý upoutává, tím více se s ním identifikuji. Jsme si dobře vědomi toho, že druzí lidé nám dodávají v životě jistotu. Je velmi náročné být sám, proto se raději přizpůsobíme. Je to jistější, nic neriskujeme. Proto se psychologie zabývá, spíše než odvahou samotnou, jejím nedostatkem. A především následky tohoto nedostatku.

Nejprve si musíme uvědomit, jak se utváří naše sebepojetí, které pak ovlivňuje vytváření našich vztahů s ostatními lidmi. Je závislé na očekávání těch, kteří nás v dětství obklopují, a které ne vždycky odpovídá našim možnostem. Je možné, že rodiče jsou na své děti příliš nároční. Dítě pak splňuje jejich nároky s velkým vypětím, nebo často selhává. I opačný přístup, kdy se rodiče domnívají, že dítě není schopno dobrých výkonů, kdy se obávají, že bude neúspěšné, a proto ho stále ochraňují a odklízejí mu z cesty všechny překážky, vede k nejistotě v chování. V naší škole se stále poměřují výkony. Hodnotí se známkami a děti ve třídě jsou porovnávány. V mnohých rodinách jsou porovnáváni sourozenci. (Přitom stále tvrdíme, že chceme respektovat individualitu dítěte.) To všechno vede k tomu, že i my se s druhými porovnáváme, že i my druhé mezi sebou srovnáváme.

Tím vším se vytváří sebehodnocení, sebeoceňování, výška aspirace každého z nás. V běžném životě pak musíme této laťce, kterou si stanovíme, dostát. Pokud se nám to nedaří, jsme se sebou nespokojeni a tehdy se projeví, zda máme odvahu vidět se kriticky nebo napnout své síly, svou houževnatost, trpělivost, zda umíme korigovat svoje sebepojetí.

Protože si nedostatek odvahy nechceme připustit - bylo by to zkličující, snížilo by to naše sebeocenění, byli bychom sami se sebou nespokojeni - používáme v situacích, které podle svých představ nezvládáme, různých obranných mechanismů. Obranný mechanismus je odborný termín, který vystihuje, že se svým náhradním chováním bráníme pocitu prohry, nejistoty nebo i viny. Některé z těchto způsobů chování bych ráda popsala, protože jejich znalost nám může pomoci, abychom lépe porozuměli sami sobě.

Jedním z obranných mechanismů, které odhalila psychoanalýza, je potlačení. Na svůj nezdar, na nepříjemnou událost, kterou jsme spoluzavinili, se snažíme zapomenout. Může se nám to dokonale podařit. Když se nás někdo zeptá, pak si už nevzpomeneme, říkáme, že se to událo tak rychle, že se to nedá zrekonstruovat. Samy sebe o tom přesvědčíme. Někdy událost překroutíme a své nové interpretaci věříme.

Jiný způsob, jak se bráníme pocitu selhání je projekce. Nebereme odpovědnost za své jednání. Začíná to tím, že říkáme, že všichni si to tak mysleli, všichni to dělali. Jsme schopni dokonce přesunout vinu na druhého. Už u dětí můžeme slyšet obrannou větu "Já ne, to on." Dítě tím minimálně dosáhne toho, že se situace vyšetřuje, dojde k oddálení trestu, popřípadě se celá věc nevyšetří dokonale a vina není jednoznačná. Používáme i jiného způsobu projekce. Vymlouváme se na podmínky. "Kdybychom se lépe vyspali, nebyli tak unaveni, neměli strach, kdyby byl čas na rozmyšlení. Učitel měl špatnou náladu, rodiče spěchali, chtěl jsem to říct, ale nikdo mě neposlouchal." Jistě bychom mohli pokračovat ve výčtu omluv, kdy přesouváme svou odpovědnost na okolnosti nebo na druhé lidi.

Můžeme si ze složitých situací, které vzbuzují úzkost, pomoci i identifikací s druhým člověkem nebo se skupinou. Identifikace je však způsob, který naše chování ovlivňuje i pozitivně. Identifikujeme se se svými rodiči, s postavami v knížkách, s postavami z historie. Tato identifikace nám dává návody, jak se máme chovat. Usnadňuje nám orientaci v životě. Nebezpečí identifikace spočívá v tom, když odpovědnost za své chování přenášíme na autoritu. Když se za ni schováváme. To vede k závislosti na druhých, která nemusí být vždy příjemná, ale zbavuje nás odpovědnosti za naše jednání a rozhodování.

S tím souvisí i mechanismus regrese a fixace. Ulpíváme na osvědčených způsobech chování. Tak se to vždycky dělalo, tak jsem to vždycky dělal, proč by se to mělo měnit. Jsem tak už zvyklý. Proč bych se měl učit něčemu novému, dokonce nevyzkoušenému. Obáváme se nových věci, kterým nerozumíme a které od nás vyžadují nová rozhodování. Každé rozhodování sebou nese riziko nezdaru. Regrese jde ještě dál. Začneme se chovat jako děti. Vyžadujeme od okolí pomoc, podporu, chceme být chváleni, povzbuzováni. Vynucujeme si pozornost pláčem, vztekáme se. (Nic proti oprávněnému pocitu zlosti, hněvu, pláči jako projevu smutku.)

Zvláštním projevem nejistoty a nedostatku odvahy je opačné reagování. Tehdy potlačené myšlenky nebo pocity jsou nahrazeny svým pravým opakem. Často to vede k radikalismu, který není přirozený. Všimli si toho i někteří autoři beletrie. Člověk má někdy v sobě jakoby dva protipóly. To špatné v sobě se snaží přebít dobrým. Nikdy však se svým bojem není hotov, přestože vyžaduje mnoho energie.V odborné literatuře se mluví matkách, které nepociťují ke svým dětem vřelost, proto navenek projevy přízně přehánějí. Nám se to v určitých situacích taky může stát. Slýchám: "On je tak milý, ale ...," "Já ho mám tak ráda, tak si ho vážím, ale ...." Místo abychom řekli: "Vadí mě na něm, je to můj problém, musím to promyslet, musím s ním mluvit apod." Ještě lépe je někdy neříkat nic. Měli bychom vědět, že když je mi někdo nesympatický, nebudu ho nikdy hodnotit objektivně.

Je to trochu chmurné psaní, pokud se zabýváme nedostatkem odvahy. Účelem nebylo chmuru rozšiřovat, ale zamyslet se, čím vším si v životě pomáháme, když jsme v úzkých. Abychom lépe sobě, ale i druhým porozuměli - vždyť, když se druzí tak chovají, znamená to pro nás, že jsou nejistí, prožívají úzkost, neví si rady. Každé lepší pochopení sebe i druhých vede ke svobodnějšímu, pravdivějšímu a realističtějšímu pohledu a tím i ke svobodnějším, pravdivějším a realističtějším postojům a způsobům chování.

autorka přednáší na pedagogické fakultě psychologii

"Na čí jsi vlastně straně, Qohelete?" S takovouhle na Ka-za-te-le jednou vyrukovali jeho kolegové. Qo-helet zprvu nechápal: "No, přece na žád-né... nebo ještě spíš na té jed-no-stejné, kde my všichni v tomto pomíjivém světě..." Brzy však roz-poznal, že otázka nemířila zrovna tímto smě-rem. "Ale kdepak, drahý bratře! Už dlouho máme pocit, že spoustu věcí bereš na příliš lehkou vá-hu. My máme jasno, kde je hranice mezi zbožností a bez-bož-ností, me-zi dodržováním zákona a jeho přestupováním, mezi čistým a nečistým, pra-vo-věr-ným a po-ha-nem. Jen tobě pořád ne-chce dojít, že nelze podceňovat dobré tradice Tóry a otců našich a pošilhávat po Ťlepšíchť hruš-kách u sousedů..."

Tak, některé malé nebaví hrát si na velké prostě jen tak, pomyslel si Kazatel. A zkouší tu svou hru přejinačit. Převléci ji do jiného kostýmu. Dát jí jiné mimikry. Někdo si zkrátka nehraje na kohouta na smetišti, ale třeba na ko-stel-ní myš. Co je cílem? Cosi, čemu účastníci téhle "honby za větrem" bláhově říkají dosažení spra-vedlnosti a svatosti. Její pravidla určují kněží, kazatelé a karatelé: spravedlnost za oběť, po-že-hná-ní za desátek pro chrám, splněné přání za slíbený dar. A hlavně pravidelná sobotní do-cház-ka. Aby přiměli ostatní přistoupit na tuto hru, vynašli si na tisíc nejrůznějších důvodů, proč je tře-ba se s po-korou sklo-nit pod jejich autoritu. Vychrlili na tisíc nejrůznějších bůžků "štěstí", s ni-miž mo-hou ko-mu-ni-kovat jen oni sami. Jen oni mohou vyprosit pomoc nebo spolupráci.

Pošetilá taškařice s maskami svatoušků - po svatosti ani stopy. Směska naivity a vy-po-čí-ta-vo-sti na všech stra-nách: dávám, abych dostal, obětuji, abych dostal, slibuji, abych do-stal... A také notné dávky sebeklamu. Když tone srdce člo-vě-ka, chytá se i pověstného stébla - tradice, zbožných gest a slov, osvěd-čených receptur, které zaručeně nezklamou. Ovšem: "Kde mnoho snů, tam samá pošetilost, samá prázdná slova" (Kaz 5,6a). Hraná zbožnost, zbožnost "ob-chod-ní-ků" bez srdce je jako chiméra a přelud. V očích Věčnosti nemá "má dáti - dal" po-u-lič-ních trhov-ců kýžený ohlas. "Všechno je u všech stejné: stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i ne-čis-tý, obětující i neobětující; dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bo-jí" (9,2). Z pomíjivosti se člověk nevylže a nevykoupí ani za pomoci "ima-ge" ostří-leného ná-bo-žen-ského šampióna.

Žádné zbožné mimikry není sto zapojit lidské srdce. Je může zalarmovat jen Ťbázeň bo-žíť: "Ty se však boj Boha!" (5,6b). Nejde však o poraženecký respekt ze silnějšího, který si-lo-vou převahou člověka vždy nakonec udeptá. Ani o komplex méněcennosti z tajemně po-svát-né-ho. A už vůbec ne o strach otrocké dušičky z výprasku od pána, který by jí vsugerovali sa-mo-zva-ní rozhodčí hry na kostelní myši. Naopak: bázeň boží je tu pokaždé, když je lidství zasaženo božím nasazením pro člověka a když je - paradoxně - od jakékoli "předposlední" bázně osvo-bo-ze-no. "Já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře" (8,12).

autor přednáší religionistiku na FF UK

Je netaktní se ptát dam po čtyřicítce a možná už i po dvacítce, kolik že jim je vlastně let. To však neplatí o hudebních skupinách. Těmto dámám naopak s přibývajícím věkem přibývá i vážnosti v hudebním světě a také kompaktních disků a koncertů na jejich "účtě". A tak ptát se na jejich věk není od věci...

Nevím ovšem, zda o hudebních skupinách platí i to, co o starších dámách - a sice, že je s přibývajícím věkem více pouštíme. Dámy v tramvajích a autobusech, kapely zas v přehrávačích a na zábavách.

Však uvidíme, jak to bude s Oborohem!

Toto "přístřeší na čtyřech kůlech" totiž 30. ledna 1999 oslavilo v Kostelci nad Orlicí v kulturním domě Rabštejn své desáté narozeniny.

A oslava to byla vskutku velkolepá.

Zúčastnili se jí nejen věrní posluchači, přátelé a příbuzní, ale také všichni, kteří s Oborohem kratší či delší čas hráli, spoluhráli nebo jen tak hostovali.

Mezi ně patří například zpěvačka Míla Nosková, která s Oborohem zpívala na jeho počátcích. Na moji otázku, co přeje Oborohu k desátým narozeninám s tajuplným smíchem odpověděla: ...Dál radostnou náladu a aby si zase zablbli na rozkvetlé louce...

Během dlouhého večera, který začal už v šest hodin a skončil okolo druhé, vystoupil také Sváťa Karásek a Karel Vepřek, a protože se měl Sváťa za pár dní ženit (a nebo možná z úplně jiného důvodu) zazpíval jen tři písně a všechny o ženách.

Několik písní zazpíval také Vladimír Černý - písničkář a taxikář - možná ho znáte z filmu Knoflíkáři, a také hudební seskupení Teegrass a AG FLEK.

Kolem deváté či desáté hodiny s velkým potleskem přišli na scénu oslavenci: Slávek Klecandr, Václav Klecandr, Roman Dostál, Dita Zangeová, Vendula Roklová, František Šimeček a Jan Šebesta a co chvíli přicházeli ti, kteří z kapely postupně odcházeli - Jaroslav Jetenský, jehož elektrická kytara je nepostradatelná v písni Hora Karmel, a Viktor Martínek.

A na pódiu bylo veselo a v hledišti také.

Vysoko nad nimi visely dva pruhy látky, jeden bílý a druhý červený a mezi nimi byl nápis 10 LET OBOROH. Když jsem si však přesedla na jiné místo nebo možná když jsem vypila dvě piva, četla jsem tam už jenom 10 LET ROH, ale jejich skvělá hudba mě znovu a znovu přesvědčovala, že nejsem na žádné "eróhá párty", ale na výborném koncertě skupiny Oboroh a jejich hostů.

Samozřejmě, že nechyběl dort a deset svíček a potom tanec, vysedávání nahoře v báru, mnoho fotografů a mnoho blahopřání.

A co se tak k těm narozeninám přálo?

Viktor Martínek (el. kytara, violoncello): Všechno nejlepší a další desku.

Jaroslav Jesenský (el. kytara, zpěv): Aby je nepotkala krize.

A co si k narozeninám přáli členové kapely?

Vendula Roklová (housle, klávesy, zpěv): Hodně příznivců, abychom vydrželi pohromadě a klapalo to dalších deset let.

Roman Dostál (bicí, varhany, zpěv): zanotoval mi kousek písničky z Tří oříšků pro Popelku a říkal, ať k tomu přidám noty... Pověz mi modrá obloho, kam modré mraky letí... noty jsem bohužel nesehnala, tak promiň, Romane...

František Šimeček (baskytary): Shovívavé posluchače.

Slávek Klecandr akustické a el. kytary, zpěv): Všechno a nic.

Václav Klecandr (saxofony, klarinet, zobcové flétny): Aby nám bylo deset... (i fyzicky)

Jan Šebesta (hoboj, klávesy, harmonium, klavír):

Dita Zangeová (violoncello, zpěv): Abychom byli zdraví a měli se rádi.

DANIEL JELÍNEK (43) je spolumajitelem firmy JELÍNEK - výroba nábytku s.r.o. ve Valašském Meziříčí.

Ty nejsi první truhlář v rodině...

V rodině to byla tradice. Praděda, děda i otec byli truhláři. Otec mě k truhlařině vedl, když jsme spolu něco dělali doma nebo na chatě. Bylo to v podstatě jeho přání, abych šel na truhláře, a já jsem mu to přání splnil. Po základní škole jsem byl přijat na umělecko-průmyslovou školu v Praze - obor truhlářství. Dostudoval jsem, pak jsem měl praxi v podniku Bytová tvorba, přitom jsem se zároveň vyučil. Potom jsem dělal technologa v tomtéž podniku, posléze jsem postoupil na mistra a vedoucího výroby. A pak už přišel převrat, sametová revoluce v osmdesátém devátém. Věděli jsme, že máme předky, kteří podnikali ve výrobě nábytku a že je tady v restituci možnost částečně navrátit majetek. Tak jsme se o to zajímali, s nějakými potížemi to celkem dopadlo a získali jsme prostory pro dílny. Na začátku jsme byli tři bratři, potom jsme přijali nějaké zaměstnance, byli jsme v pěti, pak v šesti a tak dál. Jeden bratr se od nás oddělil, ten podniká sám, my už teď máme asi pětapadesát lidí.

Co to bylo za podnik?

Praděda, jmenoval se Volek, založil v roce 1897 ve Valašském Meziříčí výrobnu nábytku. Pak se přiženil děda, Jindřich Jelínek, který si vzal Volkovu dceru a pokračoval v podnikání po pradědovi. Otec Vlastimil tady začínal, u svého otce se vyučil truhlářem. Pak ale přišel čtyřicátý osmý rok a na podnik byla uvalena tzv. národní správa. Otec tady nemohl vlastně ani bydlet, protože byly zabrány i byty, takže hledal někde uplatnění. Odešel do Prahy, pracoval v různých truhlářských podnicích a už tam zůstal. Tam jsme se narodili a žili až do osmdesátého devátého roku, přesněji do devadesátého prvního.

Jaký je to pocit přijít do dílen, které kdysi zakládal tvůj pradědeček, a snažit se na to nějak navázat?

Zpočátku je to chuť něco dokázat, pak už nutnost a starost. My jsme se rozhodli, že to zkusíme, v podstatě jsme do podnikání spadli rovnýma nohama. Začali jsme, sledovali jsme trochu trh, abychom věděli, v čem by bylo možné se uplatnit, v jakém výrobku. Zvolili jsme ohýbaný lamelový nábytek - to znamená vrstvené dřevo ohýbané do forem. Takový druh na trhu nebyl, tak jsme to zkusili. Udělali jsme prototypy, potom se zkoušelo prodávat, něco se líbilo, chodily objednávky, a tak jsme začali vyrábět. Museli jsme obstarat technologii, stroje, zařízení. Pak už to jde automaticky, člověk je nucený pořád něco řešit a rozhodovat, prostě podnikat, aby uživil rodinu a aby firma fungovala.

Hraje v takové práci nějakou roli křesťanství?

Snažíme se do vztahů vnést křesťanského ducha, ale je to někdy obtížné, protože tam je potřeba i razantnost, být hodně přísný, a to je v křesťanství na hraně. Třeba odpuštění a tak - kdybych pořád někomu něco odpouštěl, to by nešlo. Někdo chodí pozdě do práce, tak si to zkusí dvakrát, třikrát, ale pak mu to už nelze odpustit. Ten křesťanský vztah je takový potlačený. I když v podniku máme zaměstnané křesťany, i ze sboru, v práci se to moc neprojevuje. Někdy bych skoro řekl, že to je na obtíž. Stýkáme se ve sboru, ale potom v práci je to úplně na jiné úrovni.Tam se musí striktně dodržovat nějaká pravidla, příkazy, ve sboru je to takové dobrovolné. Vůbec etiku podnikání sloučit s křesťanstvím je obtížné. Na dobré slovo nemůže člověk nikomu věřit, protože pak by zkrachoval.

Občas člověk zaslechne, že dneska už nikdo neudělá takový stůl, jaký uměli před sto lety...

Před sto lety se dělaly stoly určitým způsobem a měli na to tolik a tolik času. Byly to třeba krásné věci, slohové nebo řezané. Samozřejmě, že to dneska někdo dokáže, ale je to málokdo a cena je pak neúměrná běžnému uživateli. Desetinásobek nebo i stonásobek běžného stolu, který se vyrobí během deseti hodin. Dřív to bylo třeba sto hodin, byl to vykládaný stůl, s intarziemi...

Co je potřeba, když se chce někdo stát truhlářem? Musí mít nějaké předpoklady?

Měla by tam být šikovnost a pak určitě vztah k materiálu. Je to prostě přírodní materiál, krásný, voňavý... Je úžasný v tom, že je ekologický, zdravý. My když děláme ložnice, tak je děláme z masivu, to znamená z čistého dřeva. Do nábytku nedáváme umělé hmoty nebo dřevotřísku, což je drcené dřevo, ale lepené lepidlem. To má vliv i na prostředí, kde se žije. Když se spí v ložnici a je tam dřevo, nevylučuje žádné chemické sloučeniny. Průmyslové podniky, které dělají z dřevotřísek, chrlí ve velkém, ale v bytě je pak určité množství formaldehydu, plynu, který se vylučuje téměř ze všech umělých věcí.

Říká se, že kovářova kobyla... Můj strejda je truhlář a doma měli léta postel podloženou kbelíkem. Jak je to u vás doma?

No, je to trošku taky tak. Člověk je zatížený podnikáním, od rána do večera se řeší podnikové věci - aby byl zákazník spokojený, aby měl všechno včas, v termínu a v kvalitě, takže moc času na ty domácí práce nezbývá. Občas člověk může malinko vyrobit něco pro domácnost, ale ve větším to nejde.

Jaký máte doma nábytek? Skříně z dřevotřísky?

Staré, zděděné věci. Ale to i z toho důvodu, že máme malé děti a nechceme, aby se to nové hned poničilo. Postupně bychom se třeba mohli zařídit. Počítám s tím, že bych něco udělal, ale zatím ne.

Vaši kluci jsou ještě malí - Davidovi je pět, Jindrovi čtyři. Chtěl bys, aby jednou v té rodinné tradici pokračovali?

Uvidíme, jaké budou mít buňky. Oni se mnou strašně rádi jdou do dílny, ale to nemůžeme nic dělat. Můžeme třeba ťukat hřebíček do prkýnka, ale musím je mít na očích, aby něco neshodili nebo nepoškodili, do něčeho nebouchli. Tam je rozdělaná výroba, to by byla okamžitá zkáza. V dílně jsou nebezpečné mašiny na obrábění dřeva, frézy, pily, tak je potřeba velká obezřetnost. Kluky zajímá všechno, co je tam nové a zvláštní. Doma je to třeba už nudí, ale když jdou do dílny, tak jsou nadšení. Uvidí se, jak se k tomu budou mít pak dál.

Děkuji za rozhovor. -Ptala se Radka Včelná

Michal Viewegh: Nápady laskavého čtenáře

Drahomíra Havlíčková

Ani Hrabal ani Kundera ani Škvorecký ani Richterová ani Páral ani Fuks ani Zapletal ani Svěrák ani Tigrid ani Kriseová ani Rzounek ani De Laclos ani Buzzati ani Hemingway ani Moravia ani Kazantzakis ani Segal ani Sarrautová ani Miller natožpak Saint-Exupéry a kupodivu ani Moody nikdy nezkusili psát jako MICHAL VIEWEGH. Zato Michal Viewegh zkusil, jak píší uvedení autoři.

Aneb soubor jeho rozverně nactiutrhačských literárních parodií pod názvem NÁPADY LASKAVÉHO ČTENÁŘE.

Je to taková ta kniha, která vám nezabere více času než cesta z Prahy do Hradce Králové bez přestupu. A je tím nejlepším společníkem, protože si vedle vás skrze tuto knihu budou přisedat takoví velcí autoři jako byl třeba Bohumil Hrabal, Josef Škvorecký, Milan Kundera nebo Ernest Hemingway či Antoine Saint-Exupéry. A vy je najednou uvidíte v úplně jiném světle - uvidíte jejich díla soustředěná do jedné mikropovídky, která je svým způsobem parodií, a to velmi trefnou a svým způsobem sumářem stylu, vtipu, nejužívanějších slov, jmen a představ určitého autora. Některé jsou velmi povedené, některé nevelmi.

Na pouhých čtyřech stránkách povídky Prima večer, která je věnována Josefu Škvoreckému, rozpoznáte motivy z Tankového praporu, Prima sezóny, Miráklu i ze Zbabělců a div se přitom nepotrháte smíchy.

Nebo povídka věnovaná Henrymu Millerovi - autorovi knihy Sexus a dalších takových - je rovněž úžasnou nápodobou jeho jazyka a stylu - se všemi vulgárnostmi, které se člověku nakonec zdají až roztomilé (alespoň v podání Michala Viewegha).

Prosincové tornádo pro Bohumila Hrabala je zase plné poetiky a všednosti zároveň, taková gulášová poetika, však posuďte sami:

Milá Dubenko,

někdy když vstanu, když výjimečně procitám z mrákot, bolí mi celá místnost, celá ta moje cimra, bolí mi předsíň a koupelna, protože mám ze samého pití zarostlé stoupačky, a trochu mi bolí i balkón, a po ulici chodí lidé, každý ví, kam má jít, jenom já to nevím, protože U tygra malují, a říkám si Bohumile Hrabale, tak jsi se uvítězil na vrcholu prázdnoty, jak tě to učil Lao-c´, ¸a myslím na toho mého Franze Kafku, který chtěl skočit z okna, protože ho tak bolel svěz, a myslím na Konstantina Biebla a na toho mého Senecu a na tatínka Arthura Schopenhauera, kteří skočili doopravdy, kteří udělali to, co já nemohu, protože můj anděl strážný mi řekl, že by to bylo málo odejít tak lehce, že já musím zbytek života prožít v takovém utrpení jako ten můj nešťastný poslední čínský císař, a že proto bude nejlepší, když budu jezdit městskou hromadnou dopravou, hi,hi,hi... A tak jsem tedy jel do Brčálky městským autobusem a připadal jsem si jako v pojízdné zpovědnici a potom jsem si poručil gulášek a pivo, ale když mi ten gulášek přinesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné oči Chagallových kraviček, ty rozdrcené nožičky jatečních prasátek, ty vyřízlé jazyky jatečních koníčků a viděl jsem v něm i tu moji čistě rozporcovanou Otylku Vranskou... a musel jsem gulášek odstrčit a poručil jsem si flambovaný puding, ale když mi ho donesli, uviděl jsem v něm ty nešťastné hořící labutě... A prchal jsem Prahou až k Vltavě a šplíchal jsem si ledovou vodu na krk a na obličej, až jsem celý zmáčený a šťastný, protože hned po pivu mám nejraději vodu a nejšťastnější bývám, když se ve vaně celý ponořím a hadici od sprchy si zasunu do popíku a sytím se vzpomínkami na placentu té mojí nešťastné maminky...

A potom přichází Další truchlivý žert Milana Kundery Kapesné inteligentní ženy ve vinárně u sudu a la Pavel Tigrid, které končí doporučenou četbou pro slečnu Lucii. Dále si k nám do toho opuštěného kupé na chvíli přisedne Choderlos de Laclos a jeho nebezpečné známosti, ovšem v české verzi:

<"Nejdražší synu... Posílám Ti 5000, kdyby se Ti stal nějaký malér s těmi subretami, co se kolem Tebe už určitě začaly točit - nic mi nepovídej, však já dobře vím, jak to v té Praze chodí. Ty kluku, ani nevíš, jak jsem na Tebe pyšný. Ale Tvojí matce o těch penězích ani muk, ta ví hovno, co se patří. Líbá Tě Tvůj otec. P.S. Stračena je nějaká špatná a pořád si lehá na bok, ale doktor povídal, že to jenom hraje, jak to viděla u Tebe.">

Love story pro Ericha Segala - ten dojemný příběh, který jistě znáte z filmové podoby - se tu odehraje na třech stránkách a je komentován jako hokejový zápas:

"Při milování jsem byl neuvěřitelně něžnej. Vůbec jsem se nepoznával: sundal jsem si dokonce i chrániče a helmu. V neděli jsme se vzali. Naši nás samozřejmě finančně vyautovali, takže jsme v prvních třech ročnících manželské ligy horko těžko sbírali body..."

V žádné knize samozřejmě nemůže chybět Jára Cimrman. V podání Michala Viewegha je to Jára Kinderman, pedagog, který je zakladatelem dětské zahrádky - proslulé Kindermanovy Kindergarten, předchůdkyně mateřských škol.

A když se ho zeptáte Co dělat? Dozajista vám odpoví "Vyprdnout se na všechno."

A to vám radím i já, a až tak učiníte, přečtěte si nějakou knihu. A pokud se chcete zasmát, tak právě tuhle.

Brno - Petrov 1998, 125 stran za 135 Kč

Kenneth A. Berrisr - Panství (The Manor)

Tereza Kellerová

Píše se rok 1908. V sněhové vichřici jede ponurým krajem k panství rodiny Ravencroftových vyšetřovatel Scotland Yardu Thomas Hatcher českého původu (Martin Dejdar). Má za úkol vyšetřit - zdánlivě nešťastnou nehodou zaviněnou - smrt sluhy domu. V domě se setká s jeho pěti obyvatelkami a zjišťuje velmi podivné až tajuplné vztahy mezi nimi a mezi zemřelým sluhou i mezi nedávno zemřelým pánem domu. Vyšetřovatel se dostává do podivuhodně absurdních situací, které se podobně absurdně odvíjejí a rozuzlují.

Příběh s detektivní zápletkou je zároveň příjemně oddechový i strhující. Divák se může zasmát a zároveň je upoután spádem děje (prokládaným záběry z minulosti) a především vynikajícími dialogy. Pohled na vztahy lidí žijících v jednom domě - poněkud odděleném od okolního světa - se jeví chvílemi jako komický, ale zároveň vystupuje i jejich tragičnost. Herecké výkony jsou podle mne velmi dobré. Film byl natočen v česko - britské spolupráci režisérem Kennethem A. Berrisrem; kromě M. Dejdara zde vystupuje mimo jiné J. Lábus, z britských herců Greta Scacchiová, Peter O´'Toole a další.

/The Manor, ČR 1999/

Máme-li hned na úvod definovat "co je to graffiti", pak není možná odpověď" " že je to ...atd". O graffiti se dá říci jen to, "že něco znamená, či vyjadřuje". Je to podobné jako se sny. Proto také mnoho tvůrců graffiti mluví o své práci jako o denním snění.
 
Graffiti jako symbol
    Slovo graffiti pochází z italského "scraffiare" a jde v širším smyslu o jakékoliv psaní. V užším smyslu jde o psaní, kreslení či vyrývání obrazů a symbolů na obecně viditelné plochy. První graffita jsou bezmála 15 000 let stará a byla vyrývána do stromů či kreslena v jeskyních nebo na skalách. Úzce souvisela s lovem a s náboženstvím. U mnoha starověkých národů byla malba na stěny součástí tradic (Čína, Egypt), můžeme ho tedy považovat za lidové umění. Velmi populární byla i graffita s křesťanskou tématikou - např. obraz ryby. Když se vědci snažili dopátrat, proč po sobě prakticky všechny kultury zanechávají malby, došli k závěru, že "aby člověk přežil, musí dát najevo, že žije". Proto vznikala graffita i za II. svět. války na zdech koncentračních táborů či v podobných koncentrácích v komunistickém SSSR. Graffiti souvisí s komunikací, jde o neverbální sdělování. Svou roli hrají symboly. Graffiti lze tedy považovat za symbolické sdělení.
 
    Proč však historický exkurs? Dnešní společnost možná slovo graffiti nezná, vlasy však hrůzou vstávají, řekne-li někdo slovo "sprejer". Počmárané fasády, diamantem podrápaná okna vlaků a autobusů jsou jediným archetypem současného graffiti. A je škoda, že k opravdu zdařilým obrazům, které zakrývají mnohé šedivé betonové stavby (nejenom socialistické) se lidé staví stejně, jako k vandalským čmárancům na kostelech a památkách. Budeme též odsuzovat J. S. Bacha jen za to, že dnes jeho hudbu przní kdejaký "muzikant"? Mluvíme-li o pouličním umění graffiti je nutné hned na úvod oddělit dvě formy - různé druhy vandalství a tzv. "hip hop graffiti".
 
Vlivy
    Hip hop je hudební směr související s americkými ghetty. Vyvinul se v newyorském Brooklynu a Harlemu v pozdních 60. letech jako reakce na disco, které poslouchali elity v drahých barech. Radši než platit za diskotéky, vymýšleli muzikanti v ghettech různé nové zvuky - bouchali rytmicky do popelnic, troubili auty apod. Vyjadřovali tak své postoje a dojmy. Hip hop byl nový tzv. "skrečováním" (z angl. scratching = škrábání), kdy gramofonová deska se ovládá rukou. Vznikají tak zvuky, které zní jak škrábance. Hip hop ovlivnil vývoj graffiti svým visuálním vyjádřením beze smyslu, tedy svou spontaneitou. Přesto, že je dnes již komerční záležitostí, patří neodmyslitelně k výrobě graffiti.
 
Historie
    Dá se namítnout, že malba spreji je známá již od 50. let. V té době však nešlo o kulturu či životní styl. Graffiti jako postoj či životní styl (tak jak ho dnes z ulic známe) se vyvinul na přelomu 60. a 70. let, kdy mladí lidé v New Yorku začali čmárat po zdech, mostech a tunelech své přezdívky v angličtině zvané "tags". Prvním byl prý jakýsi Taki 183, který popsal celé newyorské metro svým pseudonymem. Rozpoutal tak "válku", kdy se každý podepisoval kdekoliv. Čím víc, tím líp.
 
    V roce 1973 však jeden z malířů zvaný Tracy 168 "objevil" barevné spreje. Tím odstartoval vlnu sprejových graffiti, které se nazývají "pieces" (angl. = kousky). Vzniklo mnoho charakteristických stylů, kdy se sprejeři nespokojovaly jen s psaním svých pseudonymů po zdech a sloupech. Nápisy (tags) se stávaly většími a získaly charakter bubliny, kdy písmena jsou boubelatá a do sebe zakleslá. Jsou to ony známé velké nápisy z různě dokrašlovaných a často nečitelných písmen. Mimo to se začaly kromě písmen stříkat i obrazy.
 
    Avšak nejenom zdi sloužily jako vhodné místo pro kreslení. Již v roce 1970 se cestující v newyorském metru nestačili divit, když je do práce či za zábavou rozvážely roztodivně pomalované vlaky. Liberální New York sprejery přijal. Začaly vznikat sprejerské party tvořené mladými lidmi cca od 15-25 let, které ač vzešlé z různých poměrů zaujaly velmi nazávislý postoj k ostatní společnosti. Tito lidé pocházeli z nejrůznějších ekonomických poměrů a byli z různých etnických skupin (největší "malující" minoritou byli Portorikánci, nám dobře známí z "West-Side Story"). Někteří měli problémy se svým sebevyjádřením díky problematickým životním podmínkám. Často proto hledali dobrodružství a zároveň se chtěli projevit novým, dosud neznámým způsobem.
 
    "Malování na zeď dává promluvit bolesti a je malým vítězstvím v sociální válce," napsala Lucy Lippard ve své knize Nové umění v multikulturální Americe a vzápětí dodává: nazvat bombardováním."
 
    Lidé v takových partách žili svou hudbou - hip-hopem, rappem, break dancem. A právě tato hudba se projevila v dílech mnoha z nich. Naneštěstí však časem přerostla tvorba únosnou mez a díla začala vznikat i na soukromých pozemcích, fasádách a autech. Takoví, často movití, majitelé rozpoutali kampaň proti graffiti a vznikly velmi tvrdé "anti-graffiti zákony". Proto se mnoho skupin stáhlo do relativně anonymních slumů (chudinské čtvrti na okrajích velkých měst např. Bronx v New Yorku), kde měli svá území pro tvorbu maleb. Graffiti se zároveň stalo formou boje, kdy si party malbami označovaly svá teritoria a "navážely" se do konkurentů všemožnými rýmy. Kromě přestříkávání konkurenčních maleb se ale nijak jinak neválčilo.
 
    Další vývoj byl velmi různý - v newyorské části Manhattan působily portorikánské party, v Bronxu malovali černoši. Party odrážely sociální postavení jednotlivých skupin. Portorikánci byli spíš kolektivní, stejně jako jejich klany, černoši dávali přednost samostatnosti. Po celé USA začali dávat sprejeři najevo svůj odpor proti unylé konzumní společnosti kupříkladu tím, že svá díla tvořili na zdech či garážích v Hollywoodu - speciálně na známé Melrose Place. Začaly se tedy pořádat různé konference o vandalismu, které měly za cíl tyto lidi mediálně vyřídit. Mnohá města však zjistila, že mezi graffitáři jsou i opravdoví umělci, kteří umí, a tak mnoho z nich pozvali, místo odměny nakoupili barvy a na mnoha šedivých betonových místech vznikly veselé obrazy reflektující okolní svět. Graffiti se časem proměnilo v umění, kterému se kromě part začali věnovat i jednotlivci. Mimo to se graffiti začalo vyučovat na mnoha světových výtvarných školách včetně pražské AVU jako nový umělecký směr.
 
    Do Evropy se graffiti dostalo na začátku 80. let, a to především do Německa (Berlín, Mnichov). Jakési náznaky tvoření velkoplošných maleb přinesla již tzv. "studentská revoluce" ve Francii v roce 1968. Ta však časem utichla. V Čechách se graffiti rozjíždí od začátku 90. let - máme zde sice plno čmáranic, ale již se objevují i pěkná díla. Vývoj bude zřejmě kopírovat předešlé státy.
 
    Tvůrci graffit jsou známí pod anonymními přezdívkami - Baby Face 86, Cay 161, Turok, Freddie 173, Henry 161 atd. Různé party pak mají svá jména - např. američtí "WAR" (=Writers Already Respect) či "W. C. 188" (=Writers Corner 188). Party jsou pak částmi dalších více či méně legálních organizací.
 
Výroba
    Nemá-li sprejer ke svému dílu povolení, musí být "mobilní". Když je graffiti vícebarevné, je dobré, když má tvůrce barvy přivěšeny k opasku. Z důvodů anonymity si mnoho sprejerů při stříkání obléká kapucu či kuklu. Pak už jde jen o fantazii. Ostré hrany při stříkání se dosáhne tím, že si před nastříkávanou plochou sprejer přidrží tvrdý papír a to v takové vzdálenosti, jak má být hrana ostrá. "Klíčem k úspěchu je učení" říká 18-ti letý Jensen. Ke sprejerům patří i náležité oblečení - většinou mikina s kapucí, plátěné široké kalhoty, boty "podkotníčky". K mnoha z nich patří neodmyslitelně skateboard.
 
Umění, či vandalství?
 
    Sprejeři chtějí změnit okolí kolem sebe, proto dnes existují organizace, které sdružují skutečné umělce (v USA je to United Graffiti Artists, zal. 1972 v New Yorku). Tyto organizace jednají s městy a dávají tak šanci mladým tvůrcům k legalizaci svých děl. Tyto organizace však zároveň přinesly problémy s tzv. "old school" - lidmi ze"staré školy", kteří graffiti považují za konspirativní umění, které jako legální nemá svůj význam. Graffiti je podle nich výrazem okamžiku a ne smlouvy. Jedno však mají tito opravdoví tvůrci maleb (legální či ilegální) společného: nenávidí "taggers" - ty, kteří čmárají po zdech a fasádách různé klikyháky. "Kvůli nim nás denně chytají" říká jeden z nich.
 
V čem je zakopanej pes ...

 
Otázka, proč mladé lidi láká malovat po veřejných zdech, vlacích apod. je otázkou účasti mladých na dění současného světa. "Jak já mohu ovlivnit dění kolem sebe?" ptá se každý člověk. Sprejer může o vlaku či zdi, kterou pomaloval říci: "TO JE MŮJ VLAK, TO JE MÁ ZEĎ" Jiná studie mluví o tvůrcích jako o lidech, kteří nechtějí mluvit o svém myšlení. Proto se necpou do médií. Vzniká undergroundová subkultura lidí s hodnotovým systémem a jazykem. Ačkoliv jsou často ilegální, jsou nenásilní. Je otázkou, zda není lepší pomoci těmto lidem se projevit, než je nahánět. Pozitivní potenciál v nich určitě je. Ve městech, které stavějí volné zdi nebo sprejerům vyhrazují betonové plochy viaduktů a staveb je dlouhodobě zaznamenáván snížený výskyt kriminality mladistvých.
 
Základníb způsoby tvorby grafitti:
 
    1) tags - konec 60. let, jsou to po zdech načmárané či do skla vyrývané pseudonymy. Jde o nej nižší vývojový stupeň grafitti a díky němu je ostatní umění odsuzováno. Sami umělci ho nenávidí. Česká republika je bohužel na počátku vývoje grafit a "tags" jsou prakticky všude. Jsou jednobarevná a psaná jedním tahem. Píší se buď tlustým fixem, tzv. "kolíkem" nebo se stříkají spreji. Kvůli nim jsou všichni sprejeři nazýváni vandaly. Opravdovými umělci jsou nazýváni "toys" (hračky)
 
    2) fill-ins - polovina 70 let. Jde o jednoduché obrázky vyrobené ze 2-3 barev - většinou černo-bílé či stříbrno-černé.
 
    3) pieces - mnohobarevé líbivé umělecké obrazy. Jsou nejvyšším stupňěm vývoje hip-hop grafitti.
 
    4) fumetti - umění spřízněné s grafitti, kdy se obrazy vytvářejí pomocí laserů (vzniklo 1968)
 
        Autor je studentem FF UK - sociální práce.

Začalo to na jedné redakční radě Bratrstva. Kolem Jakubova článku o internetu se strhla debata, jak je to vlastně s tím stahováním nahrávek z internetu. Je to porušení autorských práv? Anebo dobře jim tak, když jsou cédéčka tak drahá? Je to krádež? Když se to stejně nedá uhlídat? Dá se s tím něco dělat?

Možná se i u vás v mládeži někdy stalo, že se o nějakém tématu začalo bouřlivě diskutovat. Možná vy sami máte na něco dost jasný názor a setkali jste se s někým, kdo to vidí úplně jinak. A možná si svůj názor chcete teprve udělat.

Napadlo nás, že by stálo za to dát různým názorům na určitá témata, která čas od času zvlní naše církevně mládežnické vody, prostor i na stránkách Bratrstva. V příštím čísle by se proto měla objevit zbrusu nová rubrika NA MISKÁCH VAH. První téma: pirátské kopie.

Bude-li ovšem tahle rubrika fungovat dál, to záleží na vás. Neobjeví se žádný odborník, psycholog nebo farář, který by nám vysvětlil, co si máme myslet. Vaše názory, třeba protichůdné, budou jediným obsahem.

A témata, která by se měla objevit v dalších číslech? Začneme populární otázkou: Má se žena podřizovat muži? A u partnerských vztahů ještě zůstaneme, protože přijde na přetřes Soužití na hromádce a Předmanželský sex. Pro vás, kdo máte jiné starosti, nabízíme Kouření, alkohol, lehké drogy a na další témata, která by vás zajímala, netrpělivě čekáme.

Chcete-li číst, pište. Půl stránky čitelně, je tak akorát a termín: co nejdřív.

redakce

Jakub Dvořáček - student Konzervatoře J.Ježka z Poděbrad

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce (minulý rok vyšlo znovu v českém klubu)

Tahle kniha učí rozlišovat soucit sentimentální a zbabělý (který je vlastně pouze netrpělivostí srdce), od toho smysluplného - nesentimentálního, avšak tvořivého soucitu, který ví, co chce. Je to myslím naprosto nezprofanované téma. (Na žádném sjezdu či seniorátních dnech jsem nebyl ve svém přemyšlování naveden tímto směrem).

Jinak mne neúprosně pronásleduje píseň "Všichni už jsou v Mexiku."

Ida Zielinská, studentka ETF UK z Prahy

Z toho, co si za poslední dobu získalo mou pozornost, bych asi vybrala C.S.Lewisovy Rady zkušeného ďábla. Tato knížka je pro mě takovou negativně formulovanou příručkou k otázkám křesťanské zbožnosti a etiky.

Přitom si cením nejen Lewisových geniálních postřehů a trefných příměrů, ale zaujala mě zejména myšlenka vzít to, tak řečeno, "z druhé strany". Domnívám se totiž, že člověk ze své pozice, tedy v situaci našeho světa, kde se dobré a zlé uplatňují pohromadě, může oprávněněji poukázat na "ne-dobré" či "ne-pravdivé" než přímo označovat, co je "černé" a co "bílé".

"Bůůůdíííčééék", ozývá se prostorami kasáren ráno v 6.00 nechvalně známý signál. Rozespalé mátohy seskakují z bidel, ještě se zalepenýma očima si nazouvají tenisky, někteří se snaží doběhnout na záchod a všichni vybíhají na rozcvičku. Na schodech už potkávají dévéťáka, chvátajícího nachytat na cimrách a záchodech zašíváky. Chycené opozdilce čekají různé tresty: Cvičné budíčky po konci pracovní doby, beziny, trestná kola navíc při obíhání buzeráku a podobně. Ti, kdo přišli včas, zatím asi deset minut provádějí nejčastější formu rozcvičky - rozstřikují vodu z louží při obíhání buzeráku.

V šest třicet stelou myši mazácké i svoje bidla a uklízejí rajóny. Kolem sedmé se na pokyn "odchod na bufet" odchází na snídani (většinou maso s něčím, např. tlačenka s octem, nebo gulášová polévka).

Po ranním nástupu a rozkaze čeká vojáky zaměstnání - výcvik, výuka či opravování a udržování vojenské techniky v dílnách. Přetíženost prací v naší armádě obvykle nehrozí, takže se většina dopoledne tráví postáváním, pokuřováním, leckdy velmi zajímavými hovory a čekáním na oběd.

Po obědě (čekání v dlouhé frontě, strkání, předbíhání a potom chvatné polykání) se pokračuje v dopoledním zaměstnání - znovu se čeká, tentokrát na odpolední rozkaz (15.30) a vycházky (17.00), týkající se těch, kdo zrovna nemají "beziny" a "céesky".

Na vycházkách směřují vojáci buď domů (dnes už většinou slouží poblíž domova), nebo do hospod, které se v průběhu roku služby stávají druhým domovem. Nelze se tomu divit, protože ani není kam jinam jít: Muzea, knihovny a jiná místa kulturního vyžití jsou už zavřena a bloudit podvečer stále stejným městem s rizikem potkání lítačky člověka brzy omrzí.

Před večerkou (22.00) čekají ještě "myšáky" rajóny. Po návratu mazáků z hospod následují někdy sahary a házení křišťálů, a tak se rajóny s uklízením střepů protahují leckdy i přes půlnoc. Noc strávená na palandách potom bývá krátká, občas ještě přerušovaná tím, že člověk musí občas vstávat, chodit pro uhlí a topit v kamnech, takže nezbývá, než se dospat druhý den během čekání v pracovní době.

Během roku na vojně prožije mladý muž takových dnů kolem dvě stě osmdesáti.

• beziny - Zákaz vycházek. Obvyklá taxa je tři dny za neustrojenost či pozdní příchod na rozcvičku, týden za opoždění se o víc než o hodinu při návratu z vycházky. Odpoledne a večery při bezinách tráví vojáci většinou poleháváním na palandách, sledováním televize a konzumací alkoholu, propašovaného do kasáren.

• bidlo - Označení palandy, na které spí vojáci základní služby. V přízemí spí obvykle mazák, nahoře myšák. Stlaní bidel je putovní povinnost, které se obvykle ujímá nejmladší nástupní termín.

• bufet - Jídelna, kde se stravují vojáci. Část určená gumám je obvykle kultivovanější, na stolech jsou ubrusy, slánky a květiny. Část pro záklaďáky připomíná spíše špatně udržovanou kóji v zoologické zahradě.

• dévéťák - Dozorčí útvaru, který by měl po skončení pracovní doby dbát na klid a pořádek v kasárnách. Většinou však nevystrčí zbytečně nos z devítky (kancelář), díky čemuž může v kasárnách fungovat mazácká vojna.

• křišťál, boro, také křišťálová noc - Mazácké‚noční rozbíjení zářivek na ubikacích mužstva, střepy poté musí odklízet myšáci. Boro slouží jednak k ponižování myšáků a potvrzení subordinace na mazácké vojně, a za druhé jako trest za špatně uklizené rajóny.

• myš, též myšák, bažant či mladý - Voják nejmladšího nástupního termínu. Tam, kde vládne mazácká vojna, je plně časově využit službou vojákům starších nástupních termínů a nechce-li se stát bonzákem a věčnou myší, nemá vůči nim žádnou obranu. Těší se na příchod dalšího nástupního termínu, protože je poté plácnut a stává se mazákem. Zajímavé je, že největšími mazáky jsou ti, kdo jako myši byli nejustrašenější a sami nejvíce podlézali svým starým.

• rajóny - Prostor ubytoven mužstva, který se uklízí. Služby se dělí pravidelně mezi všechny vojáky, v praxi uklízí většinou jen myšáci.

• sahara - Povel, na který musí myšák mazákovi donést připravenou šťávu k pití.

Veliký. Znamená totiž změnu. Nikoli změnu "přes noc", jakou před lety provedla armáda sovětských poradců, nýbrž změnu postupnou a hlubší a na obou stranách. Jestliže se atmosféra v české armádě podstatně změní - a k tomu je nyní důvod a příležitost - nutně se to projeví v celé společnosti. Jen si představte - mladí lidé poznají důstojníky připravené důstojně hájit a bránit důstojnost jiných lidí, a jen si představte - i křesťané se mohou takovými důstojníky stát...

Pro mou generaci je to "jako ve snách".

Kromě toho, nepotěší snad mladé lidi, že jsme teď tam, kde jsou i naši kamarádi, Holanďané? Já z toho mám radost. A budu mít radost ještě větší, až tam budou i naši kamarádi Slováci a postupně všichni, kdo chtějí.

Pane náš, dárce života,

k Tobě se obracíme jako k tomu, který vede na cestu dobrou, jako k tomu, který nedává za pravdu lhostejnosti, netečnosti, beznaději a nestálosti, jako k tomu, který miluje člověka a straní životu. A chceme Ti děkovat, že jsme Tě právě takového mohli poznat jako Boha, který pomáhá člověku k radosti, který dává sílu k životu, který vodí po stezkách spravedlnosti. Děkujeme Ti, že ty nám skrze své slovo ukazuješ k životu, jenž není slepý a jednostranný, že nám ukazuješ k životu, který vnímá a vidí nejen sebe, ale i druhé, že nám ukazuješ k životu, kde je místo i pro pokoru a tajemství, kde je místo pro údiv, překvapení a radost.

Děkujeme Ti, že se můžeme radovat z blízkosti druhých, ze všech dotyků lásky a porozumění, ze všech stop naděje, která se nevzdává a nedává místo resignaci, která i uprostřed zlého dovede vyhlížet i pracovat k lepšímu příštímu.

Děkujeme Ti, že z Tebe můžeme čerpat sílu i tam, kde je nám těžko, kde nám síly scházejí, že v Tobě můžeme spočinout a u Tebe nalézt pokoj i tehdy, když jsme přepracovaní, netrpěliví a plni neklidu, i tehdy, když s námi zmítá vítr libý neb odporný.

Ano, vyznáváme, že v Tobě mnoho získáváme, že v Tobě jsme mnohým obdarováni. A proto Tě prosíme, pomož nám, abychom i my dovedli takto obdarovávat, abychom i my byli schopni štědrosti, milosrdenství, lásky a pomoci, abychom v Tvém Duchu dovedli žít. Dávej nám k tomu prosíme víru, naději i lásku. Amen

26/160, SŠ, pohledná, věřící se ráda seznámí s chlapcem přiměřeného věku. Zn.: Dej o sobě vědět.

SŠ 49 let, štíhlé postavy, hledá spolehlivého muže, který by rád vyměnil samotu za hezký vztah plný přátelství, porozumění a lásky. Žiji v okr. Č.Lípa. Zn.: Mít pro koho žít.

ROUDNICE 99

Na jarní festiválek vás dne 8.5. 99 zvou Hoši od Bobří řeky pod záštitou YMCA.

Začátek ve 12.hod. Hrát budou: Bez iluze, Zvykneme si, Fšude pozdě, Původní Bureš, Timudej, DEEp Sweden, Šarkozi, Echt! Sváťa Karásek pozdravpánbu, 1613 atd.

Evangelická akademie - Vyšší odborná škola biblická zve ke studiu.

Zájemcům z ČCE či jiných církví nabízíme tříleté dálkové studium v oboru katecheticko - pastorační činnost. Vzdělání v biblistice, církevních dějinách, věrouce s přihlédnutím k dějinám vyznání, reformaci a současné diskusi, v katechetice, pastoraci a budování sboru, v misijních otázkách a etice je určeno především těm, kdo pracují jako laici v našich sborech, mladým i starším, kdo se podílejí nebo chtějí aktivně podílet na životě sboru i na jeho svědecké službě. Absolventi naší školy jsou také připraveni k možné jáhenské zkoušce, mohou se stávat také ordinovanými presbytery. Školu v současné době dokončuje také několik pracovníků Diakonie. Studium je doplněno výukou psychologie, pedagogiky a jednoho živého jazyka (A nebo N) a je zakončeno absolutoriem. Konzultační a přednášková setkání se konají pro jednotlivé ročníky vždy 1x za měsíc - pá-so (12 hodin) + 2 studijní desetidenní pobyty o prázdninách. Předpokladem studia je maturita a složení přijímací zkoušky, která se koná 24.6.1999, druhý termín koncem srpna (zájemcům bude oznámen). Přihlášky posílejte do 15.6.1999 na adresu: EA VOŠB, Kavčí plácek 121, 500 02 Hradec Králové, tel: 049/5513959

KURZY PRO MLÁDEŽ

Křížlice - starší mládež - 2.7. - 9.7.1999

Křížlice - mladší mládež - 9.7. - 16.7.1999

Hradiště - mladší mládež - 23.7. - 30.7.1999

Křížlice - mezinárodní kurz pro mládež mluvící anglicky - 6.8. - 13.8.1999

Křížlice - předkonfirmační mládež (12-14 let) - 13.8. - 20.8.1999

Všechny podrobnosti jsou poslány na Vaše sbory, informujte se a odešlete včas přihlášky. (Přihlášky můžete poslat i na fer@etf.cuni.cz, časem se snad objeví bližší informace o kurzech i na Internetu - sledujete stránku Bratrstva...)

Příště brigády a tábory.