V řadě rozhovorů s českými kněžími římskokatolické církve (V. Malý, T. Halík, utajený M. Vlk), které nakladatelství Portál začalo v roce 1997 vydávat, je "zpověď" Jana Konzala tou nejoriginálnější, nejživější a nejodvážnější. Nejde v ní o pouhé odkrývání života podzemní či skryté církve (odtud ona "tajnost") v normalizovaném Československu, tedy mapování oněch struktur, které byly a jsou dodnes většině křesťanů utajeny. Sledujeme tu životní proměnu mladého konzervativního katolíka v nadmíru otevřeného ženatého biskupa, který se vahou své osobnosti (jak sám říká, ta váha není malá) pustil do budování společenství víry zdola, dům od domu. A podstatné je, že s ohledem na pravdivost, věrohodnost a budoucnost církve Kristovy se pan biskup se svými kritickými názory na církev svou pozemskou netají. Většinou se v církvi z těch samých ohledů všechno zahraje do autu a zamlží. Ne tak pan Konzal v rozhovoru s Bobem Fliedrem. Ochotně a velmi výstižně vysvětluje, proč se v tom či onom od vyjádření svých netajných bratří, v moci církevní postavených, odlišuje. Otázka navracení církevního majetku, celibátu, pokání, zbožnosti, křesťanských stran, řeholního stavu a řada dalších "věčných" témat, to vše je zde propráno z nezvyklé perspektivy a velice přímočaře. Konečně, čtěte sami, jaký pan biskup sní sen o církvi 21. století:

Tak za prvé bych byl rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já myslím, že tomu moc nevěří. Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost. Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změna smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří. Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží. Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Protože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem - ale nám se do toho nechce. Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda. A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáheš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou "jistotu" lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být. Vize krásná nejen pro katolíka... Vřele DOPORUČUJI.

Michal Plzák

(Jan Konzal, Bob Fliedr: Zpověď tajného biskupa, Portál 1998, 144 stran, cena 149,-Kč)

Já jsem původní profesi vlastně neměl. Po ukončení gymnázia jsem sice rok pracoval v Jedličkově ústavu, ale hned nato jsem šel studovat speciální pedagogiku, kde mne v posledním ročníku zastihla revoluce. A právě tady jsme začali spolu s kamarády dělat rádio - dnes Rádio 1. Bylo to takové pirátské vysílání, ale počátek své cesty k oboru, v němž jsem nyní zakotvil, bych asi hledal zde.

Práce v rádiu ovšem trvala jen pár měsíců, neboť nás neuživila. Chvíli jsem proto přijímal příležitostné zakázky: spolupracoval jsem na dvou pořadech pro televizi a také jsem překládal. Časem jsem však musel začít pomýšlet na stálejší zaměstnání a tehdy jsem se dostal nejprve do jedné soukromé tiskové agentury, kde jsem pracoval v zahraničním zpravodajství, a odtud jsem už pak přešel do Lidových novin.

Psát vlastní texty jsem se naučil díky lidem z redakce Kritické přílohy Revolver Revue, kam přispívám i dnes. Trpělivě totiž opravovali moje první pokusy - na něco takového v novinách není moc času.

Náročné? Náročné to asi je. Člověk občas slyší názor, že novináři jsou lidé, kteří jen kritizují ty, co pracují. Ale novináři také pracují a někdy docela tvrdě. Nicméně jsou tu také hezké momenty a je to i zábava.

Někteří podnikatelé říkají, že pracují 20 hodin denně. Já dvacet hodin denně nedělám, ale tu dobu, co je člověk v práci, prožiji docela intenzívně. Svou roli tu hraje - zvláště v deníku, který každý den prostě vyjít musí - časový tlak. Ten tě honí. Těžko můžeš něco odložit, když to má být ten den hotové. Z toho potom vznikají i problémy, že člověk něco odbude anebo ví, že by to šlo udělat lépe, přesto to vzhledem k daným časovým uzávěrkám prostě nestihne.

S tím pak souvisí ještě další věc. Dost lidí hledá za novinami do posledních podrobností propracovanou koncepci, zkoumají každé slovo, každou souvislost, pídí se po skrytých záměrech. Někdy to přerůstá až v jakési “spiklenecké” nazírání událostí a souvislostí. Tak to ovšem nechodí a ani chodit nemůže, neboť v takovém “fofru”, ve kterém noviny vznikají, nemá nikdo šanci se takovýmito podrobnostmi byť jen zabývat. Na to prostě není čas.

Posláním novináře je být novinářem, a to znamená, že by novinář měl odolávat ve své profesi jistě silným pokušením brát na sebe ještě další role. Novinář není a ani by neměl být politikem, vychovatelem či spolutvůrcem dějin. Novinář události zaznamenává, a to buď zpravodajsky, anebo tak, že tyto události jistým způsobem reflektuje a napíše, co si o dané věci myslí. Ale neměl by tyto věci spoluvytvářet. Samozřejmě, že svým způsobem novinář dění ovlivňuje, rozhodně by tu však neměla být společná strategie s někým, kdo stojí mimo noviny, stejně jako je třeba dát si pozor i na autocenzuru, v níž bych se nechal určovat sympatiemi či antipatiemi, ať již osobními nebo politickými.

Předně, pokud člověk sám vystavuje kritice jiné lidi, pak by jistě měl unést to samé od druhých. Osobně však zase až tak mnoho bombardován kritikou nejsem. Nicméně v této věci je patrně rozumné a dobré mít několik lidí, jejichž úsudku věříš a bereš je vážně, a s nimi mluvit. Tady je mi třeba i manželka dobrou zpětnou vazbou.

Největší kritiky však probíhají na každodenních ranních poradách přímo v novinách. To kdyby čtenáři tušili, co si tam povídáme... občas to bývají velmi nesmlouvavé odsudky. Ale tak to má být.

Nejtěžší je, když člověk udělá nějakou hrubou chybu. Když už v novinách určitou dobu děláš, tak ti přijde až legrační, že někteří lidé berou to, co se v nich dočtou, hodně vážně. Tím se ovšem z odpovědnosti “nevykecṔ. Novinář je prostě člověk, který nějakou moc má, který druhé svým způsobem ovlivňuje. Každému, když jede ráno tramvají do práce, se něco honí hlavou, rozdíl je ovšem v tom, že to, co se honí hlavou novináři, si potom přečte nemalé množství lidí. A v této souvislosti je chyba prostě průšvih.

Tedy vyrovnat se s tím, když se zmýlím, když udělám nějakou nepříjemnou botu, když se zbytečně někoho dotknu, někoho nařknu neprávem - tak to je pro mne asi to nejtěžší.

To je asi stejné jako u jakékoli jiné práce - když se prostě povede, a to třeba i v tom smyslu, že přispěje k tomu, aby se něco nestalo či naopak stalo. Uvedu alespoň jeden konkrétní případ: myslím si, že dost velká zásluha českých médií vůbec bylo například to, že nebyl přijat již připravený, ale bláznivý zákon umožňující střílet psy v útulcích čtrnáct dní po té, co se nenašel jejich majitel. Samozřejmě, že je to především zásluha těch, kteří proti tomu aktivně vystupovali, ale kdyby neměli podporu a oporu ve sdělovacích prostředcích, tak by se to mnozí ani nedozvěděli.

Takže to je jeden z příkladů, co mne v práci těší.

S Ondřejem Štindlem rozmlouval Zvonimír Šorm.

... doblýskalo se. Ustal déšť a na nebi se začala rýsovat duha. Zem pomalu osychala. Právě proběhla lustrace všehomíra, kterou člověk neprošel zrovna s čistým štítem. Přesto Bůh pohlédl na svět po potopě a rozhodl: “Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země” (Gn 8,22). Už nikdy víc potopu! Never more! I přes lidskou pošetilost uzavřel Adonaj s člověkem takovou smlouvu ...

Vtom to s Koheletem škublo. Zvedl hlavu od Tóry, kterou si právě četl, jako by ho polili studenou vodou. Jako by ho skropila sprška z mýtické potopy. Smlouva? No, jasně. Ale smlouva naděje, nebo beznaděje? Smlouva o vesmíru jako prostoru stvořitelské Boží péče či o světu jako hodinovém stroji, který hodinář natáhl a dál už jen vyčkává, dokud se mu setrvačník nezastaví? Smlouva o rytmu života, který je člověku nabízen jako šance a možnost, nebo o otrockém koloběhu, který nakonec dohání k naprosté otupělosti?

Kazatel vzal do ruky rákosové pero a před očima měl svět a člověka v něm. Země, voda, oheň, vzduch: mění se, cirkulují, rozkládají se a znovu se spojují, ale zůstávají. Koloběh živlů. Tak praví smlouva s Adonajem. Slunce vychází, zapadá a znovu začíná svoji pouť. Měsíc dobývá, po úplňku ubývá, mizí a znovu se vrací. Kdo navždy odchází ze scény, je člověk - generace za generací. Žádné františkánsky rozjásané stvoření tu na nás nedýchá: žádný bratr Slunce, žádná sestra Luna, žádná matka Země, žádná sestřička Smrt... Jenom železný zákon, jemuž je veškerenstvo podrobeno. Židovští milovníci moudrosti před Kazatelem mnohokrát ujišťovali, že ve světě vládne dobrý Boží řád, který umožňuje život. Že Stvořitel zvítězil nad chaosem. A ví to i Kohelet: “Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává na věky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat” (Kaz 3,14). Stačí však pouhé ujištění o železném zákonu? Stačí pomíjivému člověku ke štěstí útěcha, že soukolí světa je dobře seřízené a že ho přetrvá? Nebo spíš opáčí: “Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením” (Kaz 1,8)? I dokonalý kosmický řád někdy spíš zebe. A z celé velebnosti vesmíru zůstává člověku jen jeho Ťtadyť.

Panta rhei - vše plyne. Uplývá i čas, mašírují dějiny. Přinášejí okamžiky těhotné očekáváním, děním, naplněním i zklamáním. Tytéž dějiny tytéž okamžiky i odnášejí a halí závojem zapomnění. Rozpadají se sochy generálů, práchniví stohy knih učenců, vyčichá poselství kumštýřů. Bortí se “radostné” zítřky. A z celého času člověku zbývá jen jeho Ťteďť. Tak proč skuhrat: “ŤČím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?ť To není moudré, ptáš-li se na to” (Kaz 7,10)? Vždyť není nic nového pod sluncem. Žádné zklamání, žádná bolest ani vina nejsou tak výlučné, aby je někdo již nenesl. A každá volební kampaň hlásající, že je naprosto nezbytné začít “nově” myslet a “nově” konat, každá teologická “moderna”, každé zvěstování “New Age” či nebývalosti “postmoderny”, každý “nový” cíl a “nový” prostředek nejsou než prastaré triky reklamních agentů.

Nespasí falešně chápaná minulost, nespasí falešně chápaná budoucnost. Je jenom člověčí Ťteď a tadyť a v tom je ta šance a možnost. V tom tkví ona naděje v beznaději.

Dalibor Antalík, přednáší religionistiku na filosofické fakultě

Nedávno se mi dostala do rukou velice zajímavá kniha G.Bornkamma, Apoštol Pavel (Kalich, 1998). Autor věren názvu knihy pojednává na cca 250 stranách téměř výhradně o apoštolovi Pavlovi. Ovšem jinak než ho známe ze Skutků apoštolských, drží se přísně Pavlových autentických dopisů - chce umožnit, aby ke slovu přišel opět sám apoštol.

V první části knihy autor rekonstruuje apoštolův život. Snaží se na základě epištol chronologicky seřadit události Pavlova obrácení, počátku misijní činnosti, apoštolského konventu a jeho cest. Snaží se také zmapovat Pavlovu činnost v maloasijských sborech, zjistit, které apoštol založil , které pouze navštívil, a jaké další křesťanské vlivy na sbory působily.

Poměrně rozsáhlý prostor věnuje autor pojednání o apošolově původu z helénizova-ného židovstva. Podobně podrobně se zabývá také vztahy mezi helénskými a farizejskými židy, kteří se setkávali na půdě křesťanských sborů, a také apoštolským konventem. Občas se zde sice G.Bornkamm dopouští, vzhledem k  nedostatku pramenů, spekulací, ale vždy objasní, proč považuje tento závěr za správný.

V druhé části knihy autor shrnuje a systematizuje Pavlovo poselství a teologii. Nejdříve je shrnuto Pavlovo učení o Zákonu a vztahu člověka ke světu. Další část pojednává dějiny spásy v chronologickém řazení (událot spásy, přítomnost spásy, budoucnost a přítomnost...)

Günter Bornkamm (1905 - 1990) byl profesorem Nového zákona na universitě v Heidelberku. V češtině vyšla také jeho kniha Ježíš Nazaretský (Kalich, 1975).

Kdybych musel někomu objasňovat pojem dědičný hřích, použil bych jako příklad automobilismus. Nevím, jak to mají jinde, ale katolíci pojímali dědičný hřích jako něco, co ve skutečnosti není ani hřích, ani se to nedědí. Je to stav, za který nemůžeme, takže kvůli němu nemusíme činit žádné pokání, ani se nepředává nijak biologicky. (Byť někteří staří autoři si to mysleli.) Je to narušenost člověka, o které sice víme, se kterou ale nemůžeme nic dělat. Při únavném úsilí zaparkovat v pražských ulicích mi došlo, že s auty je tomu taky tak. V podstatě je nechceme, víme že jejich kupování a používání neprospívá ani nám, ani civilizaci, ale jednoho dne se v nás cosi zlomí a toho netvora si opatříme. Není naší vinou, že na mnoho míst se bez něj nedostaneme a že v moderní civilizaci je všude daleko. Duch by chtěl, ale tělo je slabé. Společnost nás svým tlakem opět jednou donutila udělat něco, co bychom jako odpovědní jedinci sami samozřejmě neučinili. Ale stejně jako má dědičný hřích aspoň tu přednost, že nás svými projevy upozorňuje na podmíněnost a slabost lidské existence, tak nás i auto upozorňuje na podivnost a nemoce civilizace, ve které žijeme. Jak se zbavit dědičného hříchu, to je popsáno v mnoha knihách. Jak se zbavit našich benzinových mazlíčků však není jasné. Jsou jako stádo golemů, které se nám jaksi vymklo z rukou. Rád si ve svém postarším autorádiu poslechnu, co s tím kdo udělá.

K standardnímu vybavení průměrné české rodiny již dnes začíná patřit i počítač. Mašinka je to chytrá na mnoho věcí - můžete na ní psát, počítat nebo si můžete zapařit, to znamená hrát nejrůznější množství počítačových her.

První počítačové hry se k nám dostaly spolu s počítači Atari, Amiga či ZX Spektrum (samozřejmě i jinými) někdy v polovině 80. let. Hry však byly díky nízké výkonnosti počítačů nekvalitní - obraz i zvuk působily nepřirozeně. S nástupem počítačů řady PC se zdokonalila grafická a zvuková úroveň her. Rychlý vývoj počítačů se promítl i ve vývoji a kvalitě her. A čím vyšší kvalita, tím více produktů. A čím více produktů, tím větší zisk a zase lepší kvalita atd. atd. .......

Vývoj dospěl k tomu, že se dnes prakticky všechny hry vyrábějí v tzv. 3D (z angl. “three dimension” - tři rozměry), což v praxi znamená, že hra působí plasticky - můžeme rozeznat nejen vpravo a vlevo, ale také vpředu a vzadu. Vše je pak doplněno dokonalým stereofonním zvukem. I vzhledem k tomu, že mnoho lidí využívá počítač jenom jako “hračku”, začaly se vyrábět počítače určené pouze na hry (SEGA, Nintendo, PlayStation apod.). Výsledkem vývoje her je tedy daleko vyšší schopnost zaujetí a vtažení do hry. Hry vypadají často tak reálně, že jsou mnohé z nich využívány jako simulátory např. pro výcvik armády. Nemůžeme se tedy divit, že tak pestrý svět počítačových her se dnes pro mnohé lidi stává životní zálibou číslo jedna.

Mému kamarádovi Vaškovi je 18 let. Studuje gymnázium, kde se věnuje hlavně počítačům. Ze školy jde každý den hned domů. Holku nemá a nijak ho to netrápí. Sem tam si zahraje fotbal. “Trávím u počítače i 11 hodin denně. To se zamknu do pokoje a protavím se do rána .”(Pozn. aut.: “protavit” - hrát až... . Pařani o sobě často mluví také jako o “smažičích” či “tavičích”). “Nejhorší je, když pak třeba musím do školy a není to dohraný. To se pak nedá vydržet!” Vašek tvrdí, že takových jako on je jen u něj ve třídě asi dalších pět. “O přestávkách či po škole rozebíráme různé situace. Kdo se kam dostal, kde kdo zakysnul (viz. slovníček) a tak.” Když se s Vaškem bavím o počítačích, nerozumím mu. Ne jeho názorům, ale jazyku. Chrlí různá slova, pro mě často libě až legračně znějící. “My tomu rozumíme, je to slang. Je to jasný a zřetelný.” Pak se zamyslí: “ ... Já zase nerozumím politikům... ”

Správný pařan o sebe moc nedbá, o úklid ve svém pokoji se moc nezajímá - jediný úklid, který dělá pravidelně, je pouze v počítači.

Ve světě počítačových hráčů existuje několik typů her dle zaměření:

- střílečky - jdete a střílíte všechno, co vám vleze na mušku,

- strategie - často s herním plánem - třeba vymyslet taktiku bitvy,

- adventury - dobrodružství - hledání pokladů či lidí,

- logiky - cosi kamsi přemisťujete - příkladem je známá hra “Tetris”,

- sporty - dnes třeba velmi populární hokejová hra “NHL 98”,

- simulátory - simulují let stíhačkou, jízdu autem apod. Tyto hry jsou zřejmě teologicky nezávadné, neboť ve výsledkové listině jedné z nich jsem našel jména 4 farářů ČCE. (Do toho, pánové a dámy!)

Pro pařany existuje na trhu mnoho časopisů - Level, Score, Excalibur atd. Obsah bývá podobný - mnoho návodů, jak hrát tu kterou hru, dále pak kódy k tomu, jak se vyhnout problematickým místům ve hře či jak se stát nesmrtelným. Zajímavé jsou některé rubriky těchto časopisů, jako např. “Pařanův zákysník” či “Irenin koutek zoufalců”, kde člověku poradí, co dělat v nesnázích. Takovým problémem je třeba to, že nemůžete najít lahvičku se speciálním jedem na otrávení draka ve sluji. A tak vám časopis ochotně poradí, že řešením je návštěva místní hospody, kde když obehrajete číšníka a políbíte krásnou kuchařku, je vaše. V Německu dokonce zřídili pro takové “zoufalce” zdarma telefonní linku, neboť byly zaznamenány sebevražedné pokusy nešťastných hráčů.

Počet pařanů roste - patrné je to např. na nákladech pařanských časopisů (měsíčník LEVEL v dubnu v roce 1998 - 46 000 výtisků ). Pařanství je životní styl převážně mladých lidí - vzniká nový slang, způsob chování, oblékání atd. Hraní her má - asi jako vše - své výhody i nevýhody. Za výhody bych považoval rozvoj uvažování a logiky či učení se cizím jazykům (to snad nejvíc). Hry též mohou pomoci k odreagování od jiné, často náročnější práce na počítači. Riziko vězí snad v propuknutí závislosti na počítači či odchod z reality do světa “za monitorem”. My všichni počítač užívající pak známe, jak umí před monitorem neskutečně rychle plynout čas. Asi jako u mnoha jiných zálib platí i u počítačů: Všeho s mírou!

řežbička = hra, při které je prvotním zájmem hráče pozabíjet vše, co stojí v cestě

zagejmit = zahrát si hru

vyhnít = zhroucení počítače (vlivy nerozlišeny)

presnout = zmáčknout

buton = knoflík ovladače (joysticku)

zapausovat = uvést hru do stavu přerušení

zakysnout = beznadějně uvíznout bez nápadu jak dál

zoufalec = osoba zakyslá

odkrekovat = obelstít kódy chránící originální verzi (možno dále kopírovat)

srágora = špatná hra

Každý, kdo má doma počítač, má také určitě nějaké hry. I když byli naši miláčci stvořeni kupodivu k celkem odlišnějším legracím než je hraní her, mnozí z nás ho vlastně používají pouze za tímto účelem. Je spíše ojedinělým případem, když se jich někdo zásadně a bez výjimky zřekne. I ten nejzaritější odpůrce se ve slabé chvilce nakonec přizná, že i on občas prožene nějakou tu pěknou strategii a vzápětí dodá, že to je ale hra u které se opravdu musí přemýšlet... Většina příznivců her typu "najdi a zabij" se při takové myšlence skoro osype, ale přece jenom. Pokud byste tedy chtěli dopřát svému počítači trochu toho rozptýlení mezi předposledním levelem dooma a nějakou další pařbou mohu vám doporučit pouze jediné: Neverhood.

Co Neverhood je? Při jejím vzniku bylo vyplácáno kolem 5 tun plastelíny a její tvůrci vypadají spíše jako umělci, kteří počítače využívají, než jako počítačoví maniaci. Na celým projektem podržela ruku firma Dream Works Inc. Tuto společnost můžeme znát např. z produkování filmu Zachraňte vojína Ryana či filmu Mravenec Z, který jenom ukazuje, jak dnes může vypadat skvělá počítačová animace. Pokud jste viděli již zmíněný film o mravencích a líbilo se vám jeho zpracování, od Neverhooda čekejte podobné.

Na této hře je zajímavá především její myšlenka. Hlavní postavou je panáček, který prochází tajuplnou zemí plnou nástrah a hádanek. Ty musí řešit, aby se dostal dál do dalších místností. Po cestě nachází tabulky se záznamem o počátku světa. Ten je pojat zhruba ve smyslu knihy Černošský pánbůh a páni Izraelité. Co vás čeká na konci, prozrazovat nebudu, ale co prozradit mohu, je opravdu skvělé grafické zpracování. Každý detail je domyšlen, a tak se ocitáme v plně funkčním plastelínovém světě, který vás potěší na těle i na duchu. Po adrenalinovém šoku, který ve vás vyvolá většina moderních her je tato uklidněním a plnohodnotnou komunikativní zábavou. Jediným pocitem, který jsem během hraní nezažil, byla nuda a strach z toho, že na mě někde za rohem hupne nějaká potvora...

Každý z nás alespoň jednou v životě dupal mravencům po mraveništi, každý z nás se alespoň jednou radoval, jak ti mravenečci pěkně běhají sem a tam, jak se snaží ubránit si svoje územíčko proti vpádu toho obrovského vetřelce. Připadalo nám to jako veselá a nezávazná hra. Za chvíli po tom už jsme ani nevzpomněli na tuto epizodu našeho výletu do přírody a pokračovali dál za krásami tuzemských luhů a hájů. Co na to mravenci? No o to přece nejde, napadne nás. Ale přece.

Jak se cítí takový mravenec, který má bránit mraveniště proti podivné obludě, či jak asi vypadá naše země odtud zdola. Ne to není další pokračování Včelky Máji, to je nový film producentské společnosti Dream works Inc. Mravenec Z (AntZ).

Jde o půvabné dílko, na kterém se spolupodíleli osobnosti jako Woody Allen nebo Gene Hackman. U jedné z postaviček můžeme také poznat hlas Silvestra Stallona. Typicky allenovské dialogy doprovází opravdu detailně propracovaná animace. Počítače nám tentokrát umožnily podívat se do opravdového mraveniště, které si v ničem nezadá s tím opravdovým. Série gagů je pospojována nití otřepaného příběhu o tom, jak se chudák zamiluje do princezny... Ta má však již jiného ženicha. Je jím generál vojsk, který opravdu není kladnou postavou tohoto příběhu. Animátoři odvedli kvalitní práci, protože každá z postaviček má jiný obličej, jinou mimiku, jiné pohyby.

Film, který hezky začíná a do tří čtvrtin filmu dále hezky pokračuje, je ukončen tím nejdrastičtějším způsobem, jaký si člověk vůbec dokáže představit. Problematiku anonymity současné společnosti, kterou tvůrci vtipně parafrázovali na obrazu mraveniště, nechávají nedořešenu a končí film s typicky americkou uslintanou nostalgií.

K osmdesátému výročí založení církve se rozhodla symbolická komise Synodní rady vyjasnit ještě jednu záležitost: Jakou konkrétní rybu vlastně představuje starokřesťanský symbol ryby (ICHTHYS)? Synodní rada ihned komisi pověřila nalezením vhodné ryby, která nás bude důstojně reprezentovat v necírkevní veřejnosti i v ekumeně.

Komise získala celou řadu návrhů: Na znamení toho, že ČCE je největší evangelickou církví v republice, by to mohla být velryba. To, že je církví národní, by mohla připomenout ryba tvarem se nejvíce blížící obrysu původního Československa - kapr špígl zvaný lysec. Na připomínku bělohorské tragédie byl navržen žralok bílý, na památku statečných husitských bojovníků dravá štika.

První reakce na uveřejnění návrhů byly pouze negativní - Český rybářský svaz, který má kapra ve znaku, komisi žaloval; biologický ústav zaslal upozornění, že paryba žralok a kytovec velryba nejsou vůbec ryby; historik Archiv Knihomol zapůjčil komisi Chelčického Síť víry, kde se píše o velrybě vplouvající do sítě církve a trhající ji; a Miroslav Štika, arcibiskup pražský a primas český, varoval, že pokud evangelická církev přijme znak připomínající jeho jméno, naruší tím ekumenické vztahy.

Proto se komise rozhodla najít novou rybu, která by vyjadřovala specifika naší církve: diaspornost, dlouhou věrnost tradici a odlišnost od okolí a přitom nebyla nikomu trnem v oku. Po vyčerpávajícím, mnohaměsíčním pátrání v různých atlasech ryb mohla komise konečně oznámit, že církev má nový znak: Je jím druhohorní ryba latimerie podivná (latimeria chalumnae), již osmdesát miliónů let přežívající v podmořských jeskyních Indického oceánu. Synodní senior radostně komentoval nalezení znaku slovy "dejž nám Pán Bůh to, co dal latimerii!".

Latimerie podivná dorůstá délky až 1.5 m.

Co mne zaujalo?

Tereza Kellerová speciální pedagožka na mateř. dovolené

Film uváděný ČT v rámci tzv. “Romské trilogie”: “Gádžo dilo” (francouzského režiséra T.Gatlifa mne zaujalo svou podmanivou výpovědí o romské osobitosti, svéráznosti, náčrtem života a kultury v romské vesnici.

V dílech dokumentárního cyklu “Století lidí” (ČT) mne ohromuje vylíčení síly lidského snažení se na zemi (v souvislosti s vývojem ve 20. století), které může mít nedozírné zhoubné či bohulibé důsledky.

A nakonec si neodpustím - pohádková “Popelka” mne svojí čistotou upoutala tak jako každý rok o Vánocích.

Jana Rumlová, farářka v Letohradu

Hudební zážitek - z 5.12.: Vystoupení pěveckého sboru Naši pěvci pod vedením B. Rataje a L. Vendla a Salvátorského pěveckého sboru pod vedením J. Dvořáčka při Jubilejním shromáždění k výročí ČCE . (...a pak, že v ČCE nejsou na něco lidi...!)

- vánoční: 8. symfonie A. Dvořáka (poslech “cédéčka”)

Zážitek z četby - Viktor E. Frankl - “Co v mých knihách není”(Autobiografie) (Vydala Cesta, Brno 97)

(včerejší četba ... jedním dechem...)

- Cecilia Sternbergová - “Cesta” - paměti české aristokratky (Mladá fronta, Praha 96)

- četbě předcházela návštěva zámku v Častolovicích)

V tomto čísle se pozastavíme nad dalšími dvěma pěknými kousky, přičemž daný rámec nutí mne pominout jiné, tobě, drahý čtenáři, možná známé lidové duchovní písně z doby předhusitské. Tématem zde tedy budou písně ”Buoh všemohúcí” a ”Jesu Kriste, štědrý kněže”.

První skladba pochází ze začátku 14. století. Její vznik souvisí s velikonočními hrami, které byly velice populární, rozšířené po tehdejší Evropě a otevíraly cestu národním jazykům do hájemství latiny – liturgie. Pod vlivem cizích vzorů tak docházelo k počešťování jednotlivých částí velikonočního officia ( officium – modlitba breviáře, též nazývána jako bohoslužba hodin ), později k počeštění úplnému. Klíčové pro naši píseň je monumentální ukončení obřadu, kdy se celý sbor připojil k oslavnému zpěvu a tím byla právě píseň ”Buoh všemohúcí”.

Také zde jsou sloky uzavírány invokací ”Kyrie eleison”, nicméně pro jednoznačně lidový charakter písně a melodickou soudržnost se nezdá pravděpodobné, že by šlo o rozvinutý tropus. Invokace ”Kyrie eleison” byla obecně známá, zároveň pevně zakotvená v latinské bohoslužbě a tradičně oblíbená, neboť vyjadřovala základní prosbu církve i jednotlivých věřícím. Dalším důvodem byl proces vyučování. Když byla píseň někomu neznámá, mohl alespoň odpovídat na zpěv kléru i všech ostatních, kteří ji znali.

Po formální stránce zaujme posluchače již pravidelné metrum ( schéma rytmického uspořádání verše ), shodující se vždy s taktem melodie založené v dórické tónině, což proti ”Hospodine, pomiluj ny” představuje rozhodně pokrok.

O několik let později, zhruba v polovině 14. století, vzniká píseň ”Jesu Kriste, štědrý kněže”. Melodie vychází z německé svatodušní písně ”Nun bitten wir den heiligen Geist”, zachované ve Štrasburském rukopise z r. 1525, připomínané však již ve 13. století a odvozené z latinské sekvence (sekvence – zvláštní druh tropu související s aleluiatickými zpěvy mešního propria) ”Veni sancte Spiritus et emitte”.

Český text však není z německé předlohy odvozen, ačkoli oba vznikají též pod vlivem původní invokace ”Kyrie eleison”, které původně i zde zakončovalo sloky.

Písně ”Buoh všemohúcí” a ”Jesu Kriste štědrý kněže” máme zaznamenány až v Jistebnickém kancionále, tj. asi z roku 1420, nicméně zmínky o nich jsou starší a starší jsou i některé nenotované zápisy jejich textů. Je z toho patrné, že našly velmi široký ohlas. Když například chtěl r. 1399 zakázat zpěv písně ”Buoh všemohúcí” týnský farář, zapříčinil tím takové pohoršení, že se do věci vložil arcibiskup Olbram a faráře uvěznil. Její popularita jí na druhou stranu vtiskla smutnou roli při krvavém pogromu r. 1389 v pražském židovském městě.

Druhá skladba se také těšila značné přízni a byla například pravidelně zpívána při procesích k poctě Božího těla, zavedených Arnoštem z Pardubic. Obě spolu s ”Hospodine, pomiluj ny” a ”Svatý Václave” tvořily šťastnou čtveřici lidových duchovních písní v českém jazyce, které směly být po roce 1408 zpívány při mších a odolaly tak tendenci eliminovat národní jazyk z liturgie. Odtud je už jen krok do Betlémské kaple.

Je železným pravidlem, že každá trochu slavnější skupina vydá nějaké to Best of... Jde o dílka různě vydařená. Mnohdy shrnují jednu etapu hudebního putování skupiny, nezřídka jsou však pouze komerčním tahem producentské firmy jak na miláčcích vyrejžovat ještě o trochu víc... V případě skupiny Metallica tomu tak zcela určitě není. Už u toho důvodu, že toto Best of je odlišné od většiny ostatních. Nepřináší totiž skladby, které už všichni posluchači znají z předchozích alb. Dva disky jsou věnovány různým cover verzím, které Mettalica buď v minulosti již nahrála (CD2) nebo zhotovila pro tuto příležitost (CD1).

Mettalica, která byla ještě před pár lety známá jako čistě metalová, prodělala zásadní přerod a příklon k hard-corovějšímu zvuku. To se obrazilo také na tomto albu. Nalezneme na něm písně punkových legend jako Killing Joke ale i rockových monster typu Black Sabath či Queen. Opravdovým bonbónkem je pak skladba Nicka Cavea Loverman.

Interpretům se podařilo prezentovat své pochopení skladeb, ale zároveň zachovat jejich zvláštnost. Ostře kontrastuje zvuková promakanost a nezávislost na typicky metalových rifech nových skladeb se spíše tendenčními skladbami staršího data. I přesto jde však o dílo hodné poslechu a mohu vám ho jedině doporučit.

Když jsem před nějakou dobou poprvé slyšel písničku Tbillisi, mou první myšlenkou bylo: konečně!! Konečně se našel někdo, kdo měl dostatek vůle zpívat česky, dostatek síly aby vydržel nápor líbivosti a udržel svou originalitu. Byla to kapela Pluto v čele s bubenickým mistrem O. Fajtem (Dunaj). Píseň z jejich prvního alba Tbillisi jste mohli spatřit i na televizních obrazovkách v podobě velice podařeného videoklipu.

Na nové album jsem čekal opravdu netrpělivě. Naneštěstí to, co bylo poprvé originální, je podruhé už pouhým "podruhé." Nedošlo k nějakému výraznějšímu vývoji. A tak i přes zvukovou dokonalost je toto album spíše jakýmsi zopakováním již použitých motivů. Také co se týče výkonu zpěváka Václava Bartoše, byl jsem spíše rozpačitý. Jeho zpěv je monotónní. Dost mi scházel důrazný zpěvový výraz. Tedy abych poznal o čem píseň je, i bez porozumění konkrétnímu textu.

I přesto se toto album pohybuje výrazně nad úrovní většiny našich ustálených profesionálů, a proto si raději kupte album Tři než poslední hity Ivety Bartošové.

Pane světa, mocný Bože, laskavý Otče,

slyšíme, mluvíme a zpíváme o tom, že Tvá moc a Tvá láska drží a tvoří celý svět i nás. Tvé slunce na nás svítí, Tvůj déšť nás svlažuje, Tvé slovo nás obživuje. Ty jsi náš Pán, Ty jsi náš Bůh, Ty jsi náš Otec.

Pokorně vyznáváme, že lidská moc a lidská moudrost jsou nedostatečným a špatným základem pro život. Vyznáváme, že chceme porozumět světu, ale mnohé naše představy o věcech, o lidech i o sobě nás omezují a pletou. Vyznáváme, že chceme být úspěšní a užiteční, ale naše skvělé plány nás často zavádějí do bludných kruhů. Vyznáváme, že chceme být spravedliví, ale mnohé naše zákony a předpisy a pravidla přinášejí tvrdost a hořkost. Čím více představ, tím méně pravdy. Čím více plánů, tím méně užitku. Čím více zákonů, tím méně spravedlnosti.

Prosíme, smiluj se nad námi. Uč nás a pomáhej nám opouštět a hledat. Opouštět zažité představy a hledat skutečné lidi. Opouštět svévolné plány a hledat společný užitek. Opouštět přísné zákony a hledat Tvou vůli a Tvou milost.

Prosíme, rozmnožuj svou Církev po všem světě a naplňuj ji Duchem lásky a naděje.

Učiň to pro své svaté Jméno, jehož sláva je od věků až na věky. Amen

Dnes - devět let po pádu komunismu - se ve vysokých politických funkcích struktur demokratického státu (vláda, parlament) objevují i lidé, kteří se dříve více či méně aktivně podíleli právě na režimu komunistickém. Jak hodnotíte tuto situaci?

Vstoupili jsme do desátého roku období “sametové revoluce”. Že byla “sametovᔠse odráží i v problému, který naznačuje položená otázka. V prvních letech po r. 1989 se plně nepodařilo to, po čem mnozí toužili - vytěsnit “staré struktury” z oblasti politického a ekonomického vlivu. Ani to nebylo dost možné. Neuměli jsme to, a navíc “nechtěli jsme být jako ONI”. Pocit svobody a demokracie nás zahlcoval. S nadějí a jistou dávkou naivity jsme očekávali, že demokracie a svoboda změní společnost k lepšímu. A jak se zdá - opak se stal pravdou.

To, že situace vypadá tak, jak vypadá, je podle mého názoru mimo jiné výsledek naší nedůslednosti, důsledek nepolepšitelného myšlení, že někdo druhý to vyřeší za nás. Jen si promítněme, kolikrát jsme měli možnost ve svobodných a demokratických volbách přispět svým hlasem ke změně v oblasti politiky nejvyšší i té komunální. Obhajoba, že můj hlas nic neovlivní, že stejně sám nic nezmohu, není argumentem. A že zájem o věci veřejné upadá, lze doložit z procentuálních výsledků účasti ve volbách. Zřejmě to chce přehodnotit svůj vlastní postoj a nasazení, vyznat podíl vlastní viny na výše uvedených skutečnostech. Pokud se tak nestane, bude platit: “co si zasloužíme, to máme”.

muže se zájmem o kulturu a přírodu, který by ji vedl.

Zn.: Společně za Kristem.

sport z Vysočiny by se ráda seznámila s evangelíkem do 35 let, který je nekuřák a také rád sportuje. Foto potěší.

Zn.: Naděje.

hodnou věřící ženu ke společnému růstu v pevné víře v Boha. Zn.: Láska, chápavost, víra.

Adresa: Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem (viz tištěné Bratrstvo), abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.