|
WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva
Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas
Michal Kitta
Petr Vacek, 33 let
Největší strach jsem v životě měl, když mě tatínek vzal na výlet na Gerlachovský štít a já ve svých 15 pochopil, že ze mne nikdy horolezec nebude. Ale úplně největší strach jsem měl ve snu.
Petr Brodský, 52 let, tajemník ETF UK
Strachů v životě zažívá člověk mnoho. Strach o nejbližší, vlastní děti, zdraví, ale i strach o vývoj společnosti. Těžko je seřadit do žebříčku. V konkrétní situaci se mně zdá strach, který prožívám, jako ten největší.
Cyril Svoboda, 42 let, poslanec parlamentu
Několikrát jsem měl vážnou obavu o bezpečnost svých blízkých. Sám jsem však nikdy neprošel zkouškou úzkostného strachu. Myslím, že to není přednost. Možná, že stálý strach ze strachu bohužel člověku brání učinit některá rozhodnutí o kterých ví, že by se tak zachovat měl.
Jan Milíč Lochman, 77 let, profesor teologie v Basileji
Vzpomínám na nebezpečnou situaci za okupace, bydlel jsem tehdy u Věry Miřejovské, kdy jsme přechovávali anglického důstojníka, jenž prchal ze zajetí do Velké Británie. Byla to akce akdemické YMCA. Důstojník putoval z ruky do ruky, ale pře hranicemi byl zatčen, při mučení vyzradil jména a většina byla popravena nebo uvězněna. S hrůzou jsme sledovali jak se k nám tento řetězec blíží. Byl to prožitek děsu, k němuž jsem se později vracel.
Petr Pokorný, 65 let, profesor teologie a děkan ETF UK
Ke konci války.
Pavel Dvořáček, 47 let, farář v Poděbradech
Vždycky. Totiž když jsem se cítil na něco moc sám a nepřipraven. Nebo neschopen, nevybaven, nestatečen, sláb cokoli říct, udělat, zabránit, pomoct. Prostě vydán všanc, napospas něčemu, vůči čemu nelze obstát - ani jako Goliáš, ani jako David.Nechce se mi být moc konkrétní, ale chcete-li, tak třeba rodičák. Když na něj šli naši (jak se obhájím?), anebo, když na něj teď musím já (jak ty děti obhájím?) Ach jaká úleva, když to můžu nechat na ženě. Anebo na někom ještě statečnějším...
Hana Halfarová, 46 let, klinická psycholožka, ředitelka Linky bezpečí
Když byla moje maminka vážně nemocná a já měla strach, že umře.
Václav Malý, světící biskup
Při jedné autonehodě, kterou jsem nezavinil, protijedoucí vozidlo bezmocně klouzalo na zledovatělé vozovce a mířilo na mé stojící auto na kraji vozovky. Seděl jsem za volantem a instinktivně na poslední chvíli jsem se vrhl na vedlejší sedadlo. To mi zachránilo život.
to se nedá říct největší, ale mám strach jako každý jiný člověk před písemkou nebo se bojím ve tmě. - studentka, 14 let
když mě nechtěl můj vlastní otec vrátit matce - student, 13 let
před zkouškama, před odjezdem z domu na dlouhou dobu - studentka, 18 let
ze ztráty zaměstnání - studentka, 25 let
neměl jsem - student, 14 let
když jsem neposlechl rodiče - student, 14 let
před přijímacíma zkouškama na gymnázium nebo na stezce odvahy na školce v přírodě - studentka, 13 let
když někomu ublížím a nevím, jak se s tím vyrovná - ?
když jsem měl nastoupit ZVS - student, 25 let
někdy to byl strach o sebe (když mě vezl stopem duševně nemocný řidič - maniak, když mě porazilo auto, nemohl jsem se hýbat a nevěděl jsem, co se mnou je), jindy o druhé (když jsem byl svědkem autonehody a jindy vojenské rvačky) - pracující, 27 let
v situaci, kdy mi šlo o život - student, 22 let
když na mě vyběhli v poli dva vlčáci - studentka, 17 let
nemohu říci, kdy jsem měla největší. Většinou nemám radost, vztek ani strach největší naráz, ale se zpožděním - déle mi vydrží .- rozloží se to do několika dnů.
Strach, který prožíváme Věra Pokorná
S pocitem strachu se nesetkáváme jen v mimořádných situacích, jak si někdy myslíme. Tato představa zřejmě provázela i autory ankety. Proto taky mnozí respondenti na tuto otázku odpovídají vyhýbavě, nebo ji vůbec nevyplňují. Tak to ale v životě není. Někdy se dokonce můžeme setkat se svědectvím o tom, že ve vypjatých situacích člověk na pocit strachu ani nemá čas, dokonce se v nich může rozhodovat spontánně a zcela svobodně. Strach patří neodmyslitelně k našemu životu. Dospělí si někdy myslí, že děti strach neznají. Že dětství je obdobím vnějších jistot a bezpečí. To si své dětství idealizují. Děti stále sledují své rodiče, zda se na ně opravdu mohou spolehnout. Prožívají někdy strach z jejich možné ztráty a chtějí být ubezpečovány, že k ní nedojde. Touha po jistotě a bezpečí nás provází po celý život. I vyrovnané stáří nesouvisí vnějšně s tím, kde starý člověk svůj život dožívá, zda ve svém bytě, u svých dětí nebo v dobrém domově důchodců. Především záleží na tom, zda ví, že má někoho, na koho se může spolehnout, na koho se těší a pro koho je jedinečný. Strach nás tedy provází v různých podobách od narození až do smrti. Prožíváme strach z každé neznámé, nové situace. Prožíváme strach z možného neúspěchu, strach z toho, zda se v různých situacích osvědčíme. Každé rozhodování je spojeno s určitým rizikem. Prožíváme strach z možné bolesti nebo nemoci své i druhých. Prožíváme strach z toho, aby se nenarušily naše vztahy k přátelům, partnerské vztahy v manželství, vztahy mezi námi - dětí k rodičům, či rodičů k dětem. Prožíváme strach ze smrti. Neznamená to, že bychom neustále žili vědomě ve strachu, ale pocit strachu může kdykoli do vědomí vstoupit. Žít život beze strachu je iluze. Kdo si myslí, že může žít bez strachu, popírá svou závislost na okolním světě i vědomí konce. Vědomí, že každý život se uzavírá smrtí.Proto se stále učíme strach překonávat. Člověk má sklon přijmout každou nabídku, která mu pomáhá strach překonat. V tom je síla magie a různých sekt, které vedou člověka k poslušnosti, aby se zbavil strachu z rizika, které, jak jsem již pověděla, provází každé svobodné rozhodnutí.
Proto je naopak tak důležité pohybovat se v prostředí, kde se necítíme ohroženi. Patří k němu otevřené vztahy v rodině, silná partnerská pouta a přátelé, o kterých víme, že je na ně spolehnutí. Záleží však na tom, jak pocit strachu překonáváme. Zda tím, že strach potlačíme, nepřipustíme si ho a vystupujeme jako nezávislí a silní jedinci, kteří si sami sobě vystačí. S takovým postojem se můžeme často setkat. Proto se mnohdy ve společnosti nesluší bavit se o nemoci nebo dokonce o smrti. Lidé se chtějí bavit, proto se sešli. Jindy se zbavujeme odpovědnosti a necháme se vést, hledáme rady druhých, abychom pak na ně mohli svést negativní důsledky svého rozhodování. Neúspěchy svalujeme na okolnosti, říká se tomu, že situaci racionalizujeme, vysvětlíme si ji. To už je jistý druh lži, kterou převážně používáme proto, abychom překonali pocit strachu. Je důležité, abychom tyto úvahy vedli. Jen tak nakonec poznáme, že se vyplatí být k sobě upřímnými, že je důležité uvědomovat si své obavy, přiznat si je, pochopit svou závislost na druhých a vážit si každého přátelského vztahu. Uvědomit si, že každé únikové, náhradní řešení, které se zbavuje odpovědnosti nebo staví na lži, se obrátí proti nám samým. Sami se sebou nebýváme spokojeni, sami sebe omezujeme ve své vnitřní svobodě, sami sebe musíme přesvědčovat o tom, že jednáme správně, nejsme k sobě dost upřímní. Taková řešení narušují naše vztahy, které jsou pro nás důležité a odměňují se nám tím, že rozhojňují strach, který prožíváme. Pro nás křesťany v tomto smyslu není rozhodující, že očekáváme království Boží, což nám vytýkají ateisté. To je až důsledek naší víry. Důležité je, že můžeme být k sobě otevření, přiznat si své nedostatky, mluvit o nich v modlitbě k někomu, ke komu máme neomezenou důvěru, tak jako se modlil Ježíš, když prožíval nejtěžší chvíle, plné smrtelného strachu.
Bývalému chilskému diktátorovi Augusto Pinochetovi britské úřady nepřiznaly diplomatickou imunitu a vydaly ho justici. Pro pozůstalé obětí generálova vojenského režimu je to bezpochyby důvod k pocitu alespoň částečného zadostiučinění. Neradovaly se však pouze rodiny postižených Chilanů. Vydání třiaosmdesátiletého generála bylo jako vítězství práva oslavováno ve více zemích světa. Česko nevyjímaje.
I do pražských ulic vyrazila skupina silně levicově orientovaných občanů, aby dala veřejně najevo svou radost nad tím, že pošlapávání lidských práv bude konečně potrestáno. Skoro to vypadá, jako by Češi byli uvědomělým národem s vysoce vyvinutým smyslem pro právo a spravedlnost: I v zimě jsou ochotni opustit své vytopené příbytky a jít do mrazu demonstrativně oslavovat dopadení vysloužilého diktátora ze vzdálené zaoceánské země.
Taková představa má ale nejednu vadu na kráse. Proč se stejným zanícením nevyrazili titíž ochránci lidských práv do ulic, když byl bývalý důstojník StB Kafka v podstatě omilostněn za bití a mučení disidenta Vlasty Třešňáka? Proč je z domovů do ulic nedokáže dostat demonstrace proti pošlapávání lidských práv v Tibetu a proč je k akci nevyprovokuje připosražená neschopnost našich volených orgánů alespoň náznakem se zastat lidských práv vězněných, mučených a popravovaných odpůrců komunistického režimu v Číně.
Nebo snad má být levicovým uzurpátorům moci měřeno jiným metrem?
Jiří Hoblík vikář
Živě psaná prvotina Jeanette Winersonové Na světě nejsou jen pomeranče. Anglická autorka líčí své vyrůstání v letničním prostředí a svůj rozchod s ním na pozadí své sexuální orientace (a průběžně k tomu vypráví pohádky). Tradiční křesťan nemusí být z jemné ironie vyprávění nutně škodolibý - spisovatelka píše sice o letničních zvenku, ale podle toho, čím sama prošla při pátrání po životní stezce.
Daniela Pokorná
Anglický film Oscar Wilde, jehož hlavním tématem je Wildova homosexualita. Zaujalo mě především, jak se s ní na tehdejší dobu (konec minulého století) neobvykle a statečně vyrovnává nejen Wilde sám, ale i jeho manželka a matka.
M A T O U Š . K U B E Č E K
Za vsí pod mrakem
divě
Můr chlemtaví létavci
snesli se do tišin
Antonínových
číhavě krouží
než vteří se v čela čar
lhostejní
blábolu přestrašenému
ni rozhořených třasu
paží
nevidí
Za vsí
za sluncem
pařáty větvoví slizského
šklebivé kroucení kmenů
zmoklá zem
za časem
Samota protrhla duši
v zení ztěžkne tma
tam vzplazí se choutky
zkřivené a krvelačné
mocní se k vinám nevzešlým
v nitru mém
nezvučný člověka hlas
ku němění
Tu bezednost vylézá
plazivě brázdí noc
oči co uhle žhnoucí
vzdálených skřeků
upřené
v toužebnost
již v bezmoci
upřené silou temnosvitu
v tichnoucí naděje
než
zalomí se v pláč
Lidové noviny, Praha 1998, doporučená cena 195,-Kč
Kniha nám na stodevadesáti stranách přibližuje setkání dvou intelektuálů, novináře a politika, diskutujících na základě hlubokých znalostí a zkušeností o problémech historie, ale i současné politiky na Blízkém Východě. Šimon Peres (*1923), je nositelem Nobelovy ceny míru za rok 1994 a významným levicovým politikem izraelské strany práce Avoda. Americký novinář Robert Littell s ním probíral jeho dosavadní život, dětství ve štetlu Višniva, emigraci do Palestiny, tamní situaci před 2. světovou válkou, válečná a poválečná léta v politice i v armádě. Kniha se zabývá také blízkovýchodním mírovým procesem, takže si čtenář učiní představu, jak náročné je hledání dohody mezi představiteli dvou znepřátelených národů (Jicchak Rabin, Šimon Peres, Jásir Arafat). Peres v knize prezentuje u nás málo známou skupinu izraelské levice, která se nejprve snažila o vznik židovského státu i za cenu války. V devadesátých letech naopak představitelé levice prosadili na Blízkém Východě mírový proces, za nějž zaplatili hlubokou roztržkou s izraelskou pravicí (J. Rabin se stal obětí této roztržky). Českého čtenáře v knize zaujme Peresův názor na motivy, které vedly k prodeji československých zbraní Izraelcům za války za nezávislost (1948): Jak to, že vám Československo prodalo zbraně? Proč to Stalin dovolil? Ze dvou důvodů. Za prvé jsme za zbraně řádně zaplatili v tvrdé měně - a Československo peníze potřebovalo. To jistě nelze pustit ze zřetele. Za druhé se asi domnívali, že zbraně nebudou použity jen proti Arabům, ale i proti Britům. To se Stalinovi mohlo docela dobře hodit. (s.49-50) Pro křesťana je poučné, že si ani jeden z diskutujících nebere vůči křesťanství žádné servítky: Ve ...filmu....Au revoir les enfants je scéna, v níž důstojník gestapa zatýká židovského chlapce, ukrývajícího se ve francouzské katolické škole. Gestapák vstoupí do třídy a zamíří k chlapci. Projde kolem podobizny papeže Pia XII. Svatý otec na fotografii se dívá stranou. Naomi Seidmanová, profesorka židovských studií na Jednotné vysoké škole theologické v Berkeley v Kalifornii tvrdí, že "židovská literatura byla upravena tak, aby křesťany co nejméně urážela". Jde jí zřejmě o to, že Židé i Nežidé nechali křesťany vyváznout bez ztráty květiny z toho, jak selhali tváří v tvář křesťanskému antisemitismu a jeho úloze v nacistickém konečném řešení. Dovolíte i vy, aby se z toho křesťané vyvlékli? Ne. Myslím, že problém tkví v otázce, kde končí pohodlnost a začíná etika. Evropa a křesťané dali přednost pohodlnosti před dodržováním svých vlastních základních hodnot. ... Myslím, že církev, jíž chybí morálka a statečnost, není skutečnou církví. Je to jen hierarchická skupina. Církev nemá vojsko. Pokud vůbec něco má, je to mravní čistota. Ale pokud své ctnosti nepovolá do boje, je to demobilizovaná - a demoralizovaná - organizace.(s.31-32). V knize konečně nechybí ani jemný humor (Peres popisuje svá studia v New Yorku roku 1949): "První přednáška byla - na to nikdy nezapomenu - o úloze psychologie v ekonomii. Já vůbec nevěděl, co to psychologie je. Pozdě večer jsem přišel domů, vzal slovník a začal hledat výraz "sajkolodži". Prošel jsem si všechna slova na "sí" a na "es", a nic.(s.61) Knihu doporučuji čtenáři, který se zajímá o historii a současnou politiku Izraele i poválečnou historii Evropy. Potěšení z četby bude mít také milovník pěkného jazyka a kvalitního způsobu myšlení, zvyklý nahlížet na věci z více stran.No, to určitě ano. Já na ta léta vzpomínám velmi rád. Nevím, jestli to nebude znít příliš vzletně, ale mám pocit, že spousta principů, které se snažím dodržovat a které jsem si s sebou odnesl do politiky, jsem nasál, abych tak řekl, právě tehdy v tomto prostředí. Například to, že má člověk trvat na svém názoru, i když to není zrovna populární nebo se to zrovna nevyplácí, a že má hájit nějaké principy slušnosti a morálky i v politice, to jsou věci, které mě určitě v prostředí Zbytova a evangelické mládeže velmi silně ovlivnily. Tedy určitě velmi pozitivní přínos.
Nyní už jsi nějaký čas profesionálním politikem. Jak se naplnily tvé představy, se kterými jsi do politiky šel? Je realita hodně jiná?
Svádí to říct, že je, ale musím přiznat, že jsem měl spíš asi romantické nebo takové nekonkrétní představy, takže zase říct, že je všechno jinak , než jsem si představoval, to nemohu. Je to složitější a náročnější. To bezesporu. Myslel jsem si - jako pozorovatel politiky zvenčí, jako její komentátor - že některé věci jsou jednodušší. Nejsou. A pak také některé věci jsou pro lidi zvenčí těžko přenositelné nebo srozumitelné. Já jsem vždycky vyznával a vyznávám systém politických stran jako základní princip a nikdy jsem nebyl stoupencem nějakých politických hnutí nebo takové té nepolitické anebo nestranické struktury, nicméně musím říct, že život v politické straně je podstatně složitější a náročnější, než jsem si myslel. Jeden můj kolega říká takový hezký bonmot, na kterém je hodně pravdy: Copak voliči, ty nějak přesvědčíš, ale nejhorší jsou spolustraníci. To je pravda. Myslím, že to platí o všech politických stranách. Já si ale opakuji princip, že když člověk přesvědčí straníky, tak už pak dokáže přesvědčit i voliče. Pak jsem slyšel ještě jeden hezký bonmot, že vstup do politiky je jako první jízda v autoškole. Člověk se na to může chystat dvacetkrát, třicetkrát, zdá se mu o tom, může doma řadit vařečkou a točit pokličkou, a pak když sedí v autě, vypadá to všechno jinak. Stejné je to s politikou.
Co tedy vidíš v politice jako nedobré? Co nejvíce ohrožuje důvěru v politiky?
Nedobré momentálně v české politice, podle mého soudu je, že tu hodně převažuje prosazování nejrůznějších lobistických zájmů, a to napříč politickými stranami. Skoro bych řekl: čím větší strana, tím větší problém. Čímž říkám, že i malé strany tento problém mají. Mají ho menší, protože jsou menší. To se hodně ukázalo po komunálních volbách, kdy se uzavírají koalice všech proti všem, nemá to žádnou přesnou logiku, levo-pravou nebo programovou. Důsledkem je, že se začalo spolupracovat s komunisty na mnoha úrovních a každá z těch stran má v tomto směru nějaký hřích. To je velmi špatné. Považuji to za důsledek situace po opoziční smlouvě a pocitu, že je dovoleno úplně všechno a že pravidla moc neplatí.
Ale jinak v české politice, myslím, je největší nešvar podobný jako v celé české společnosti, že se lidi málo poslouchají. Každý slyší jen to, co říká sám, a má tendenci vidět to, že mu druzí špatně rozumí, jako jejich chybu. Málokdo je schopen přemýšlet o tom, jestli něco třeba špatně neříká a jestli je schopen poslouchat ty druhé. Prostě málo se posloucháme.
Co naopak považuješ za dobré a pozitivní v současném politickém vývoji?
No, já patřím ke generaci, která zažila reálný komunismus, takže pro mě je stále velmi důležité, že byť je spousta věcí špatně a já jsem s nimi ne-spokojen, tak je možnost je měnit. A je možnost je měnit tím, že člověk pře-svědčí ostatní o způsobu svého řešení, a to je úžasná věc. Takže já jsem v tomto opojení stále velmi šťasten a myslím si, že to je na české politice úžasné: je svobodná, demokratická a může se vyvíjet dobrým směrem. A v podstatě, když se podíváme na tu cestu, kterou jsme prošli od listopadu 89, tak přes všechny potíže a současnou situaci, která je skutečně taková zatuchlá, ta země se vyvíjí nějakým pozitivním směrem. Jistě, jde to pomaleji, než jsme si představovali, určitě všichni mají pocit, že by to mohlo být rychlejší, ale nějakým směrem to jde.
Jaké jsou tedy pro tebe nejdůležitější vlastnosti politikovy? Čeho ty sám si nejvíce ceníš? Zodpovědnosti. Zodpovědnosti, jejíž součástí je potom spousta dalších atributů od čestnosti a neúplatnosti, zásadovosti.... ale řekl bych, že ta odpovědnost je strašně důležitá, zodpovědnost k nějakému - já nevím - pro někoho to může být Pán Bůh, pro někoho stát, pro někoho nějaké politické ideje. A ta zásadovost a zodpovědnost je důležitá, i když mají lidé jiné politické názory, než mám já. Já jsem si třeba v tomto smyslu poopravil názor na Josefa Luxe. Byť je to člověk, který má na řadu věcí rozdílné názory než já, a ponechali jsme si je, tak si ho vážím jako člověka, který je zodpovědný, své činy promýšlí v horizontu zodpovědnosti větší, než jsou jenom aktuální titulky v novinách a je principiální. Takových lidí, bohužel, v české politice není mnoho, ale jsou tam také. Tak je velká naděje .
Ptal se Zvonimír Šorm.
V jednu chvíli celá hospoda zpívala na plné pecky: ´Proč život dává tak málo lásky nám...´ Sledoval jsem to jako u vytržení. Vnitřně jsem plně přitakal: Ano, je to tak, život nám dává málo lásky, ale i málo radosti a pohody. Ale proč? Proč vlastně? Vyšel jsem z hos-tince zpět do smutné reality a ta píseň mi stále zněla a dodnes zní v uších, i hloub. Tehdy jsem si poprvé uvědomil: s tím se musí něco dělat. Ale hned jsem se opravil: s tím musím něco dělat. - Vzal jsem to za své a už se neptám, ´proč život dává tak málo lásky nám´, ale ždímu ho, aby dal víc. Soustředil jsem se na to, a hle - on dává.
To bylo Sváťovi čtrnáct.... Vezměte tedy a čtěte. Dozvíte se víc.A na sám závěr už vlastně jen jedno: pochvala těm, kteří se ptali. Jejich otázky rozhodně nejsou jen přebytečnou výplní Sváťova vyprávění. Určují je, dávají mu spád a nenechají se odbýt. I ony ždímají. Tentokrát zase Sváťu. A ždímají dobře.
N e v š e d n o s t i - Monika Hojná
Rowdies
Martin Balcar
Rowdies fotbal jako skutečný boj
Sportovní diváctví se v dnešní době stává mocným fenoménem - vzpomeňme na cca 150 000 lidí na Staroměstském náměstí v Praze po příletu zlatých hokejistů z Nagana v únoru 1998. Co tyto lidi vyhnalo na náměstí? Proč tam byli schopni stát a mrznout více než 10 hodin? Takové masové shromáždění se však sejde jen výjimečně. Pro některé lidi je však sport součástí života a zálibou číslo jedna, ačkoliv ho třeba sami neprovozují. Mám na mysli fanoušky rozdělené podle klubů. Takoví lidé jsou schopni obětovat obrovské finanční částky, aby mohli svůj klub vidět na všemožných místech. Někteří vám pak odpoví na otázku, v čem vidí smysl života?, to, aby jejich klub vyhrál jakýsi pohár či cenu...Především v posledních několika letech se však ze sportu stává obchod, a tudíž přibývá rivality, bojovnosti a výhra už není ctí, ale peněžním ziskem. Za takové situace přibývají na stadionech lidé, kteří jsou pro svůj klub ochotni udělat cokoliv - a tak jsme často svědky projevů nenávisti a násilí. Takto projevujícím se sportovním fanouškům ve světě říkají r o w d i e s (tj. drsní, bouřliví).
Historie rowdies Počátek problémů s fotbalovými fanatiky lze vystopovat ve 30. letech 20. století ve Skotsku, kdy se mladí fanoušci soupeřících týmů bili kvůli své klubové příslušnosti. Šlo speciálně o fanoušky ve městě Glasgow, ve kterém sídlí dva kluby s odlišnou náboženskou orientací. Rangers (Jezdci) reprezentují protestantskou, proanglickou linii a Celtics (Keltové) katolickou, separatistickou. S trochou nadsázky lze říci, že problém začal jako čistě náboženský. Nutno však poznamenat, že ve Skotsku, které je známé svou nabroušeností proti anglickým vlivům, je každá záminka ke konfliktu někým využita. Konflikt mezi týmy Rangers a Celtics přetrvává dodnes. Vážným incidentem se tak kupříkladu stalo chování anglického fotbalisty Paula Gascoigna, hájícího barvy Rangers, který v lednovém vzájemném utkání v roce 1998 naznačil pantomimicky u postranní čáry hru na oranžskou flétnu. Toto gesto je ve Spojeném království všeobecně považováno za symbol protestantského pronikání na britských ostrovech a též i útlaku katolíků a původního keltského obyvatelstva. První větší šok pak zažil svět až v roce 1985, kdy při bitce fanoušků zahynulo v Bruselu 40 lidí. V Holandsku se takové party bijí obvykle po předchozí domluvě (!?) na dálničních přivaděčích, v Itálii lítají běžně v hledištích lahve, v Rusku se střílí. Německé vládě došla trpělivost, až když se na stadionu při mezistátním zápase s Polskem objevil obrov-ský transparent Schindlers Jew, we greet you! (Schindlerovi Židi, vítejte!).České partičky
Půjdeme-li do minulosti, pak je s jistotou prvním český rowdie pan Načeradec z Poláčkových Mužů v ofsajdu. První drsnější party se u nás začaly poprvé vyskytovat na konci 70. let a to v klubech Sparty a Slavie Praha, Baníku Ostrava a Zbrojovky Brno. Na českých stadionech se rowdies vyskytují uvnitř tzv. kotlů. Kotel je dobře poznatelná skupinka fanoušků, která svůj tým hlasitě povzbuzuje. Tím nechci říci, že každý kotel je nutně složen jen z výtržníků. Kotel má na domácím stadionu své pevné místo, má své neformální vůdce, lidé se dobře znají a všem jsou známé i pokřiky. Kotel má davový emocionální náboj - všichni lidé v kotli reagují podobně a zvýšená je především výbušnost. Kotel je prostě druhem davu - každý člověk je v něm silnější, otevřenější a nebojácnější. Proto se také kotel při ani po zápase nedělí - často jde po zápase městem a provolává hesla oslavující své, či urážející jiné mužstvo. České kotle lze rozdělit podle způsobů chování na: a) slušné - emotivní, ale korektně povzbuzující, b) výbušné - dají se velmi jednoduše dostat do varu, c) opilecké - tvořené především opilci, d) skinheadské - extremistické - vedené často skiny, chovají se vyloženě konfliktně. Naše veřejnost se poprvé blíže setkala s projevy rowdies v případu tzv. fotbalového vlaku. V roce 1986 jeli příznivci Sparty Praha na ligový zápas do Banské Bystrice. Opilí sparťané jen náhodou nevyhodili průvodčí z okna, takže pouze zcela zdemolovali vagón vlakové soupravy. Celá událost natolik ohromila českou veřejnost, že byl podle ní natočen celovečerní film Proč? Tehdy byl sparťanský kotel spíše opileckým. V posledních několika letech se však mnoho kotlů mění v extremistické - skinheadé jsou dnes na ulicích více stíháni, a tak jim stadiony poskytují stále příjemnější útočiště. A tak můžeme na stadionech vidět lidi při skandování hajlovat, popř. si vyslechneme pokřiky typu Jude Slavie, Smrt Baníku, Polský Židi či zlostné hučení na hráče tmavší pleti. Těmto projevům se daří i díky naprosté toleranci okolních diváků, kteří tyto lidi mnohdy tiše podporují.
Sport je naše droga
Sportovní fanatismus zasahuje především mladé lidi. Otázkou je, proč je tak lákavé mít fandovskou partu a náležet k nějakému klubu. Odpovědí snad může být to, že sport dává na dnešní složitý svět poměrně jednoduchou, černobílou odpověď. Je to ono známé - Kdo není s námi, je proti nám!. Ve sportu je jasně patrné, kdo je proti komu - kdo jsme my a kdo jsou naši nepřátelé. Jeden muž onehdy vyprávěl toto: Letěl jsem nad Paříží a z poklidného světla zářil Národní fotbalový stadion. Na něm 80 000 diváků a uprostřed 22 hráčů. Osmdesát tisíc očí plných naděje a očekávání upřených na pár hráčů. To nebyla hra, to bylo novodobé náboženství, ten zápas byla normální bohoslužba. Ne každý milovník sportu je chuligán. Život však není a nemá být hrou a sport nemá být životem. Když už se jím stane, měl by se dát velký pozor. Party zažraných fanoušků tu jsou a budou a my jim nemůžeme sport brát. Dnešní sport však člověka pohlcuje až příliš. Při takové důležitosti, která je sportu dnes propůjčena, však není daleko od prosté konzumace do zaslepeného otroctví. Jaké překvapení, když se zjistilo, že fanoušek, který při Mistrovství světa v kopané 1996 těžce zranil francouzského policistu, byl do té doby nekonfliktní klidný pán a otec tří dětí ...
Karlův normální zápasovej den
Karel je vyučený automechanik, ale pracuje jako prodavač sušeného ovoce na jedné pražské stanici metra. Práci mu dohodil jeho kamarád, se kterým se zná už asi 10 let ze sparťanského kotle. Karel vypráví o sobě a o svých kamarádech, jak asi prožívají zápasový den. Takže den zápasu - match-day vypadá asi takto: Ráno se vstává tak kolem jedenácté. Před zápasem se ještě obvykle zajde do hospody na nějaké to pivo či rum. S kamarády se schází buď tam nebo až těsně před zápasem v blízkosti největšího shluku lidí - nedaleko pokladen. Tam pokuřují, popíjejí a čas od času napadají ojedinělé příznivce druhého mužstva. V kotli na stadiónu má každý své oblíbené místo. Fandové se velice dobře znají a tvoří mezi sebou hloučky. Znakem jejich přítomnosti je to, že před sebe (na plot či zábradlí) vyvěsí svou vlajku, podle které jsou poznat. Během zápasu se velice často probírá, jak napadnout soupeřovy fanoušky, a často víc než fotbal sledují je. Tito fandové většinou nevydrží s pozorností sledovat celý zápas. Ti z nich, kteří se chtějí prát, odcházejí vždy 5 - 10 minut před koncem zápasu, bez ohledu na výsledek, aby se mohli na boj připravit. Po zápase se kotel nikdy nedělí. Když už se na stadiónu kotel rozdělí, sejde se alespoň jeho jádro na obecně známém místě před stadiónem. Chuligáni si jsou vědomi toho, že jejich kotel je silný pouze pohromadě. Po případné bitce se kotel rozchází a party odcházejí většinou do hospod, kde zůstávají až do večera. Je obvyklé, že každá partička v kotli má nějakou svou oblíbenou hospodu. A v pondělí zase práce a nekonečný týden čekání na další zápas ...
V těchto dnech došlo ke zcela senzačnímu odhalení, které má nedozírný význam nejen pro ČCE, ale i pro celé církevní dějiny.
Na začátek ovšem několik skutečností: 1) Na celocírkevním sjezdu mládeže se ztrácejí balíčky s jídlem. 2) Studentům Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy někdo krade svačiny. 3) ČCE dodýchává a nezbývá než čekat, až zdechne úplně. Náhoda? Alespoň takto bylo možné interpretovat události do 27. října 1998, kdy dostaly démonický ráz a rychlý spád. Toho dne, kdy se konala pravidelná porada církevní správy svačin v budově synodní rady, dosud neznámý terorista zablokoval Jungmannovu ulici haldou papírových sáčků a ubrousků od svačin. Váženému čtenáři předkládáme výpověď svědka pana Tobiáše Žalmana: Sešli jsme se toho osudného dne v hojném počtu: Já, bratr Bartoloměj Kníže, bratr Johanes Šerý, sestra Doufalová a sv. Mikuláš. Setkání probíhalo v bratrském ovzduší. Povídali jsme si zprvu o milostném poměru bratra XY se sestrou sestry XY Doufalové a když jsme jeho jednání odsoudili, počli jsme zahajovati vlastní poradu zpěvem písně Jezu Kriste šerý kníže. Tu se, pěli jsme právě dvacátoučtvrtou sloku, ozvalo z ulice zuřivé troubení klaksonu. U sloky dvacátédeváté přihlásil se o slovo bratr Šerý a navrhoval ukončiti poradu, neb za těchto podmínek nemůžeme pracovat. Jeho návrh jsme hlasováním schválili a chystali se odejíti domů (pozn. red.: zde se hlas bratra Žalmana počal při vyprávění chvěti), když tu - na ulici ... Ta hromada... Bože... (pozn. red.: zde se hlas i bratr Žalman zhroutili). Vzhledem k tomu, že synodní rada o celé záležitosti ponuře mlčí, nechme promluvit fakta policejního vyšetřování. Jungmannova ulice byla zablokována od 11:30 h do 15 h, a to sáčky i ubrousky od svačin, které jako své identifikovalo 14 žákyň ETF UK a EA. Pachatele nikdo neviděl, na místě činu nebyly nalezeny žádné otisky prstů. Ubrousky si nakonec rozebral přivolaný požárnický sbor. Zdánlivě banální příhodu tedy pustil náš akční team redakce Bratrstva (řečený Sirotci) z hlavy. Ne na dlouho. Za týden došla do redakce zpráva, že zhroutivší se bratr Žalman vypustil dne 4. listopadu ve Vinohradské nemocnici duši, za stálého chroptění: Holohlav! Holohlav! Sirotci se tedy okamžitě rozjeli za dopisovatelem Bratrstva, odborným poradcem a pamětníkem bratrem J.A.Sedláčkem, narozeným v roce 1893, aby odhalili tajemný význam oněch slov. Bratr Sedláček nezaváhal a jal se vyprávěti: Stalo se to hned 78 let po tom, co císařpán vyhlásil válku Srbsku (pozn. red. tj. roku 1992). Tehdy mladíček jakýsi přibil na dvéře kostela salvátorského papírek, kde these nějaké vypsal. Jméno jeho bylo Evžen Holohlav, ale co se s ním stalo nemohu vám pro paměť svou již říci. Tato stopa byla již dostatečným soustem pátračskému zápalu Sirotků a Sirotci mizí z denního světla do temnot archívů, noříce se do nekonečné práce studia dobových pramenů. (Zde bych chtěl poděkovat zvláště sestře D. Hlavičkové, která nám vařila kávu a chodila do trafiky pro cigarety.) Výsledky našeho pátrání jsou více než skromné. Totožnost Holohlavova je obestřena mlhou nevědění, neboť jakékoli záznamy o této zneklidňující postavě chybí. Dokonce i reakce na Holohlavovy these byla zřejmě vlažná a líné vody naší církve nezčeřila ani natolik, aby si Holohlava povšiml církevní tisk. O události roku 1992 se totiž nezmiňují ani Kostnické jiskry ani Protestant ani Český bratr ani snaživá Česká sestra. Také Bratrstvo mlčí. Jediné, co svědčí o Holohlavově existenci a o jeho činu, je kopie účtenky za poškozené dveře salvátorského kostela, jejíž originál byl přibit na dveře kostela svatého Martina ve zdi, a to byla patrně jediná odezva na onu strhující událost. A přece! Zděšeně zbledlá líce synodní rady v odpověď na všechny zmínky o Holohlavovi je dostatečným impulsem, abychom my, Sirotci, v pátrání pokračovali a o jeho výsledcích své čtenáře věrně informovali.Matouš Kubeček: Hospodine, pomiluj ny první píseň
Nejstarší skladbou v našem zpěvníku je píseň
Hospodine, pomiluj ny. To může být na první pohled překvapivé, ovšem uvidíme, že tato píseň má vskutku své výsostné místo ve vývoji české reformační hudby, jež vychází z tradice lidového duchovního zpěvu v národním jazyce. Zde stojí Hospodine, pomiluj ny na samotném počátku dlouhého vývoje, razícího si cestu k současnosti a snad i dál. Za dobu vzniku písně je považováno 11. století. Některé staroslověnské textové tvary totiž ukazují na těsnou souvislost se slovanskou liturgií, která se v Čechách udržela do roku 1097 ve svém posledním útočišti v Sázavském klášteře. O starobylosti skladby svědčí též melodická i textová jednoduchost (text spočívá v prostých, všeobecných prosbách za různá dobrodiní Boží ) a někteří badatelé proto soudí, že se jedná o vůbec nejstarší lidovou duchovní píseň středověké Evropy (srovnej s německou písní jen o málo mladší Christ ist erstanden v evangelickém zpěvníku přeložena pod jménem Kristus Pán vstal z mrtvých). Ale přejděme k samotnému procesu vzniku písně. Krystalizačním jádrem skladby je slůvko krleš, které se vyvinulo z původně řecké invokace (invokace název pro jednotlivé verše litanií ) Kyrie eleison ( Pane, smiluj se). Když na pohanská území začali pronikat první misionáři, snažili se naučit zpívat lid liturgické zpěvy, přirozeně latinské, avšak bez výsledku. Aby se však lid mohl bohoslužeb přece zúčastňovat, vštěpovali mu tedy misionáři zvolání Kyrie eleison. Ale ani to zřejmě nebylo středověkým konvertitům příliš po chuti. Například merseburský biskup Boso (10. st.) si stěžuje na polabské Slovany, neboť si z něho činí posměch a místo líbezné invokace zpívají u kri volsa. Není tedy divu, že se v celé střední Evropě vyskytly zkomoleniny. V Německu kirleis, v Polsku kierlesz a u nás krleš. Další kapitolou ve vývoji byl tropus, tj. nově přikomponovaný text (zde jen několik slov), jímž byla invokace rozšířena při zachování původní melodie. Ta musela být v porovnání s počtem slabik invokace relativně bohatá. Tropy byly ve středověku dosti rozšířené a rozbujely se v rámci liturgie natolik, že bylo mnohokrát nutné jejich počet omezit a divoké množení zmrazit (do dneška přetrvalo v rámci katolické liturgie toliko pět tropů, např. Dies irae, v rámci mše za zemřelého, či Stabat mater). Náš tropus sdílel osud ostatních tropů jen částečně, neboť u něho došlo k dalšímu vývoji, na jehož konci jako třetí stadium stojí nám známá píseň Hospodine, pomiluj ny. Melodicky píseň vychází z žalmové recitace a lidový prvek je patrný více v tónině než v melodických krocích. Jak jsem již uvedl, skladba vznikla patrně na konci jedenáctého století. Překvapí tedy, že se o ní nezmiňuje Kosmas ( zemřel r. 1125), přestože v jeho kronice najdeme zprávu okrleš, které lid zpíval r. 973, nebo o sladké písni kyrieleison, zpívané r. 1055, avšak hledat v nich Hospodine, pomiluj ny nemůžeme. Tu by totiž Kosmas zmínil jejími počátečními slovy, jak bylo v jeho době zvykem. Zdá se, že Kosmas, ačkoliv byl v duchovním zpěvu vzdělán (coby kněz a děkan svatovítské kapituly) a měl jako kronikář široký přehled i znalost lidové kultury (sbírání pověstí jej vedlo právě do tohoto pole), píseň neznal, a proto v jeho době nebyla při-nejmenším rozšířena. Jiné možné vysvětlení se opírá o řevnivost slovanského a latinského ritu. Ačkoliv nejstarší notovaný zápis této písně pochází až z roku 1397, z pera břevnovského mnicha Jana z Holešova, Hospodine, pomiluj ny brzy po svém vzniku nastupuje vítěznou pouť středověkem. Roku 1249 je zpívána při vjezdu krále Václava I. do Pražského kostela, r. 1260 v bitvě u Kressenbruna, r. 1278 v bitvě na Moravském poli aj. Annaly Otakarovy r. 1260 přičítají dokonce její autorství sv. Vojtěchu, což souvisí s mohutným vzrůstem kultu světce na počátku 12. století. Tyto všechny skutečnosti představují naši skladbu jako českou středověkou hymnu, která se těšila mimořádné oblibě. Dokonce takové, že setrvala přes různé církevní výnosy, omezující právě zpěv tropů a lidových duchovních písní v rámci bohoslužeb po celý středověk.Massive Attack Mezzanine
Pavel Pokonrý
Jak se jako trutnovský farář stavíš ke zhanobení židovských pomníků ve vašem městě?
Stavět se by bylo málo - musím se rozhýbat: Zápasím (proti své přirozenosti) o to, abych nebyl lhostejný a nebál se. Napsal jsem obsáhlý článek do místních novin (o nepravdivých mýtech rozšiřovaných o židech, o antisemitismu jako ohrožení demokracie). Promluvil jsem v regionálním rozhlasovém vysílání. Obcházím školy a snažím se přesvědčit učitele, aby signály antisemitské a rasové nesnášenlivosti vnímali a netolerovali. Povzbuzuji mladé, kteří něco vědí, aby se nebáli spolupracovat s policií a svědčit u soudu.
Kurz pro starší mládež a střední generaci
Dům Sola fide v Janských Lázních
20. - 27. března 1999
V přednáškách se vystřídají:
PhDr. Jan Sokol - (O školství, Etika a čas),
prof. PhDr. Erazim Kohák - (Tomáš. G. Masaryk)
a PhDr. Malcolm Haslett
(O smír v Irsku, Vrací se Rusko do minulosti? )
Přihlášky posílejte na synodní radu ČCE, Jungmannova 9,
Praha 1, PSČ -111 21.