Bratrstvo 1/99

 

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně WEBowsky pocitadlo NETWAY lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

 

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas
Michal Kitta

Všem, kteří odměřují dny podle gregoriánského kalendáře, nastal předposlední, devítkový rok druhého tisíciletí. Někdo z toho má oči navrch hlavy a nemůže se dočkat, až mu naskočí na začátku dvojka, jiný se potí hrůzou z obavy, že 1.1. přestanou mlékaři rozvážet podmáslí, až se jejich zastaralé počítače zhroutí. TV Nova nás uvádí do obrazu slaboduchým seriálem “Milénium”, jinak seriózní Lidové noviny odpočítávají dny starého věku a nejrůznější kejklíři věští planetární katastrofy.

Někoho to třeba bude víc motivovat, když si řekne na Silvestra: “Po roce 2000 budu opravdu, ale už opravdu hodný,” ovšem jiný člověk žádný zásadní zlom neprožije. Například muslimové budou mít obyčejný rok 1420 a židé 5760.

Celý ten humbuk nás však může upozornit na jednu zajímavou věc: v určitých údobích vnímáme běh času pozorněji. A jindy nám je den jako den. Proč? Záleží na našem vnitřním rozpoložení a na tom, co právě sledujeme? Nebo jsou různé “druhy” času?

Na této stránce budeme času věnovat pozornost celý rok. Vždyť co když právě pro nás letos nastane nějaký důležitý životní okamžik? Neuteče nám? Bude se opakovat? Poznáme ho až přijde? Zkusíme probudit naši vnímavost. Rádcem nám nebudou hvězdy, ale Kazatel, syn Davidův, král v Jeruzalémě. Své úvahy o vztahu času a jeho vhodnosti k určitému záměru začíná takto:Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. (Kaz 3,1)

O času se zde mluví hned dvakrát: jeden vypadá jako vnitřní hodiny každé události a druhý je zamýšlený, jako nejvhodnější okamžik. Jeden je moment a druhý příběh. První k vám pohyby kyvadla hodin určitě donesou, ale druhý nastat nemusí, když ho “propás-nete”. Jeden se dá měřit, ale druhý musíte vystihnout. Chronos a kairos. Oba se prolínají navzájem, v obou právě žijeme a je velmi užitečné jim rozumět.

Možná vám v roce 1999 narostou vousy nebo zešediví první vlas. První menstruace či zjištění, že noha přestala růst. Třeba se vyučíte, budete maturovat, půjdete na vojnu či na vysokou školu. Jedny dveře se za vámi zaklapnou a jiné vpředu samy otevřou. Prošli tím všichni a vy také máte své plány.

Ale třeba vám do života vstoupí něco nečekaného: náhle se odhodláte k cestě kolem světa, porozumíte rodičům nebo vstoupíte do třinácté komnaty vlastního srdce. Co když se zamilujete? Možná potkáte mimořádného člověka, přítele.

To první se nejspíš stane, to druhé ale vůbec nemusí. Čas prvního se nedá zastavit, čas druhého vynutit. A pak si jeden vlasy barví a druhý kupuje holky.

Přeju vám v novém roce, abyste svým časům rozuměli. Třeba nám Kazatel pomůže něco přijmout a k jinému dozrát.

p.s. Pokud jsem vás k vykročení nenaladil já, třeba to zvládne písnička ze SVÍTÁ č.137: Každá věc svůj čas mívá...

 

 

 

Zpět na obsah


Anketa: kdy jste měl v životě největší strach?

 

Petr Vacek, 33 let
herec divadla Ypsilon a zpěvák skupiny Mišpacha

Největší strach jsem v životě měl, když mě tatínek vzal na výlet na Gerlachovský štít a já ve svých 15 pochopil, že ze mne nikdy horolezec nebude. Ale úplně největší strach jsem měl ve snu.

 

Petr Brodský, 52 let, tajemník ETF UK

Strachů v životě zažívá člověk mnoho. Strach o nejbližší, vlastní děti, zdraví, ale i strach o vývoj společnosti. Těžko je seřadit do žebříčku. V konkrétní situaci se mně zdá strach, který prožívám, jako ten největší.

 

Cyril Svoboda, 42 let, poslanec parlamentu

Několikrát jsem měl vážnou obavu o bezpečnost svých blízkých. Sám jsem však nikdy neprošel zkouškou úzkostného strachu. Myslím, že to není přednost. Možná, že stálý strach ze strachu bohužel člověku brání učinit některá rozhodnutí o kterých ví, že by se tak zachovat měl.

 

Jan Milíč Lochman, 77 let, profesor teologie v Basileji

Vzpomínám na nebezpečnou situaci za okupace, bydlel jsem tehdy u Věry Miřejovské, kdy jsme přechovávali anglického důstojníka, jenž prchal ze zajetí do Velké Británie. Byla to akce akdemické YMCA. Důstojník putoval z ruky do ruky, ale pře hranicemi byl zatčen, při mučení vyzradil jména a většina byla popravena nebo uvězněna. S hrůzou jsme sledovali jak se k nám tento řetězec blíží. Byl to prožitek děsu, k němuž jsem se později vracel.

 

Petr Pokorný, 65 let, profesor teologie a děkan ETF UK

Ke konci války.

 

Pavel Dvořáček, 47 let, farář v Poděbradech

Vždycky. Totiž když jsem se cítil na něco moc sám a nepřipraven. Nebo neschopen, nevybaven, nestatečen, sláb cokoli říct, udělat, zabránit, pomoct. Prostě vydán všanc, napospas něčemu, vůči čemu nelze obstát - ani jako Goliáš, ani jako David.Nechce se mi být moc konkrétní, ale chcete-li, tak třeba rodičák. Když na něj šli naši (jak se obhájím?), anebo, když na něj teď musím já (jak ty děti obhájím?) Ach jaká úleva, když to můžu nechat na ženě. Anebo na někom ještě statečnějším...

 

Hana Halfarová, 46 let, klinická psycholožka, ředitelka Linky bezpečí

Když byla moje maminka vážně nemocná a já měla strach, že umře.

 

Václav Malý, světící biskup

Při jedné autonehodě, kterou jsem nezavinil, protijedoucí vozidlo bezmocně klouzalo na zledovatělé vozovce a mířilo na mé stojící auto na kraji vozovky. Seděl jsem za volantem a instinktivně na poslední chvíli jsem se vrhl na vedlejší sedadlo. To mi zachránilo život.

 


anonymní anketa

 

  • to se nedá říct největší, ale mám strach jako každý jiný člověk před písemkou nebo se bojím ve tmě. - studentka, 14 let

  • když mě nechtěl můj vlastní otec vrátit matce - student, 13 let

  • před zkouškama, před odjezdem z domu na dlouhou dobu - studentka, 18 let

  • ze ztráty zaměstnání - studentka, 25 let

  • neměl jsem - student, 14 let

  • když jsem neposlechl rodiče - student, 14 let

  • před přijímacíma zkouškama na gymnázium nebo na stezce odvahy na školce v přírodě - studentka, 13 let

  • když někomu ublížím a nevím, jak se s tím vyrovná - ?

  • když jsem měl nastoupit ZVS - student, 25 let

  • někdy to byl strach o sebe (když mě vezl stopem duševně nemocný řidič - maniak, když mě porazilo auto, nemohl jsem se hýbat a nevěděl jsem, co se mnou je), jindy o druhé (když jsem byl svědkem autonehody a jindy vojenské rvačky) - pracující, 27 let

  • v situaci, kdy mi šlo o život - student, 22 let

  • když na mě vyběhli v poli dva vlčáci - studentka, 17 let

  • nemohu říci, kdy jsem měla největší. Většinou nemám radost, vztek ani strach největší naráz, ale se zpožděním - déle mi vydrží .- rozloží se to do několika dnů.

    Zpět na obsah


    Bible a strach – Jiří Mrázek

    Strachy jsou různé. A různé jsou i v Bibli. Strach má například Mojžíš před hořícím keřem (Ex 3) nebo Izaiáš při svém chrámovém vidění (Iz 6) a vůbec každý, kdo se setkává s  Boží přítomností. Není to obava, že by Bůh byl zlý nebo zlomyslný. Je to spíš posvátná úcta, bázeň, skoro až hrůza při setkání s něčím (Někým) silnějším, neznámým, nepředstavitelným... Podobný strach zažívají učedníci, např. když jsou svědky toho, jak Ježíš utiší bouři (Mk 5). Příběh o Adamovi a Evě zase svým poetickým a starobylým způsobem popisuje cosi jako “strach z hříchu: pro ten je typické, že jej člověk nemá předem. Předem mají Adam i  Eva “pro strach uděláno”, ale pak přijde opět ta bázeň z neznámého - vstoupili na neznámou půdu, udělali něco, co je najednou silnější než oni sami a nedá se vzít zpátky a neví se, co bude dál. Potom ovšem zná Bible taky “obyčejnější” strachy, strach, že se mi něco stane, strach, že na něco nestačím a že je toho najednou na mě moc. Daly by se uvádět příklady starozákonních patriarchů i příklady učedníků, ale prospěšnější bude si připomenout, že tenhle “obyčejný” lidský strach má občas i Ježíš, třeba v  Getsemanské zahradě. Není zde líčen jako superman a není nám vzorem jako superman. Je líčen jako ČLOVĚK: ví, co by měl udělat, ale docela lidsky a obyčejně se v  tu chvíli bojí. A tak se modlí. Ale z nebe v tu chvíli nezazní ani hláska. A tak se dál modlí a dál bojí, co bude dál.

    Zpět na obsah


    Strach, který prožíváme – Věra Pokorná

    S pocitem strachu se nesetkáváme jen v mimořádných situacích, jak si někdy myslíme. Tato představa zřejmě provázela i autory ankety. Proto taky mnozí respondenti na tuto otázku odpovídají vyhýbavě, nebo ji vůbec nevyplňují. Tak to ale v životě není. Někdy se dokonce můžeme setkat se svědectvím o tom, že ve vypjatých situacích člověk na pocit strachu ani nemá čas, dokonce se v nich může rozhodovat spontánně a zcela svobodně.

    Strach patří neodmyslitelně k našemu životu. Dospělí si někdy myslí, že děti strach neznají. Že dětství je obdobím vnějších jistot a bezpečí. To si své dětství idealizují. Děti stále sledují své rodiče, zda se na ně opravdu mohou spolehnout. Prožívají někdy strach z jejich možné ztráty a chtějí být ubezpečovány, že k ní nedojde. Touha po jistotě a bezpečí nás provází po celý život. I vyrovnané stáří nesouvisí vnějšně s tím, kde starý člověk svůj život dožívá, zda ve svém bytě, u svých dětí nebo v dobrém domově důchodců. Především záleží na tom, zda ví, že má někoho, na koho se může spolehnout, na koho se těší a pro koho je jedinečný.

    Strach nás tedy provází v různých podobách od narození až do smrti. Prožíváme strach z každé neznámé, nové situace. Prožíváme strach z možného neúspěchu, strach z toho, zda se v různých situacích osvědčíme. Každé rozhodování je spojeno s určitým rizikem. Prožíváme strach z možné bolesti nebo nemoci své i druhých. Prožíváme strach z toho, aby se nenarušily naše vztahy k přátelům, partnerské vztahy v manželství, vztahy mezi námi - dětí k rodičům, či rodičů k dětem. Prožíváme strach ze smrti. Neznamená to, že bychom neustále žili vědomě ve strachu, ale pocit strachu může kdykoli do vědomí vstoupit. Žít život beze strachu je iluze. Kdo si myslí, že může žít bez strachu, popírá svou závislost na okolním světě i vědomí konce. Vědomí, že každý život se uzavírá smrtí.

    Proto se stále učíme strach překonávat. Člověk má sklon přijmout každou nabídku, která mu pomáhá strach překonat. V tom je síla magie a různých sekt, které vedou člověka k poslušnosti, aby se zbavil strachu z rizika, které, jak jsem již pověděla, provází každé svobodné rozhodnutí.

    Proto je naopak tak důležité pohybovat se v prostředí, kde se necítíme ohroženi. Patří k němu otevřené vztahy v rodině, silná partnerská pouta a přátelé, o kterých víme, že je na ně spolehnutí.

    Záleží však na tom, jak pocit strachu překonáváme. Zda tím, že strach potlačíme, nepřipustíme si ho a vystupujeme jako nezávislí a silní jedinci, kteří si sami sobě vystačí. S takovým postojem se můžeme často setkat. Proto se mnohdy ve společnosti nesluší bavit se o nemoci nebo dokonce o smrti. Lidé se chtějí bavit, proto se sešli. Jindy se zbavujeme odpovědnosti a necháme se vést, hledáme rady druhých, abychom pak na ně mohli svést negativní důsledky svého rozhodování. Neúspěchy svalujeme na okolnosti, říká se tomu, že situaci racionalizujeme, vysvětlíme si ji. To už je jistý druh lži, kterou převážně používáme proto, abychom překonali pocit strachu.

    Je důležité, abychom tyto úvahy vedli. Jen tak nakonec poznáme, že se vyplatí být k sobě upřímnými, že je důležité uvědomovat si své obavy, přiznat si je, pochopit svou závislost na druhých a vážit si každého přátelského vztahu. Uvědomit si, že každé únikové, náhradní řešení, které se zbavuje odpovědnosti nebo staví na lži, se obrátí proti nám samým. Sami se sebou nebýváme spokojeni, sami sebe omezujeme ve své vnitřní svobodě, sami sebe musíme přesvědčovat o tom, že jednáme správně, nejsme k sobě dost upřímní. Taková řešení narušují naše vztahy, které jsou pro nás důležité a odměňují se nám tím, že rozhojňují strach, který prožíváme.

    Pro nás křesťany v tomto smyslu není rozhodující, že očekáváme království Boží, což nám vytýkají ateisté. To je až důsledek naší víry. Důležité je, že můžeme být k sobě otevření, přiznat si své nedostatky, mluvit o nich v modlitbě k někomu, ke komu máme neomezenou důvěru, tak jako se modlil Ježíš, když prožíval nejtěžší chvíle, plné smrtelného strachu.

     

    Zpět na obsah


    Jak já to vidím – Josef Greš(1970). Šéfredaktor magazínu AD

    Bývalému chilskému diktátorovi Augusto Pinochetovi britské úřady nepřiznaly diplomatickou imunitu a vydaly ho justici. Pro pozůstalé obětí generálova vojenského režimu je to bezpochyby důvod k pocitu alespoň částečného zadostiučinění. Neradovaly se však pouze rodiny postižených Chilanů. Vydání třiaosmdesátiletého generála bylo jako vítězství práva oslavováno ve více zemích světa. Česko nevyjímaje.

    I do pražských ulic vyrazila skupina silně levicově orientovaných občanů, aby dala veřejně najevo svou radost nad tím, že “pošlapávání lidských práv bude konečně potrestáno”. Skoro to vypadá, jako by Češi byli uvědomělým národem s vysoce vyvinutým smyslem pro právo a spravedlnost: I v zimě jsou ochotni opustit své vytopené příbytky a jít do mrazu demonstrativně oslavovat dopadení vysloužilého diktátora ze vzdálené zaoceánské země.

    Taková představa má ale nejednu vadu na kráse. Proč se stejným zanícením nevyrazili titíž “ochránci lidských práv” do ulic, když byl bývalý důstojník StB Kafka v podstatě omilostněn za bití a mučení disidenta Vlasty Třešňáka? Proč je z domovů do ulic nedokáže dostat demonstrace proti pošlapávání lidských práv v Tibetu a proč je k akci nevyprovokuje připosražená neschopnost našich volených orgánů alespoň náznakem se zastat lidských práv vězněných, mučených a popravovaných odpůrců komunistického režimu v Číně.

    Nebo snad má být levicovým uzurpátorům moci měřeno jiným metrem?

    Zpět na obsah


    Internet – Jakub Zeman

    Internet je v dnešní době veličinou, kterou nelze přehlédnout. Na přelomu tisíciletí se stává médiem, které pravděpodobně brzy do velké míry ovlivní způsob a styl našeho života. I když, co se týče českého internetu, vývoj se žene kupředu i u nás. Rychlost komunikace, kterou toto médium nabízí, je prostě fantastická. Když jsem poprvé usedl k počítači připojenému na internet a uvědomil si, že mohu získávat informace, které jsou uloženy tisíce kilometrů daleko, přečíst si, co bude večer v newyorské opeře, nebo se podívat, jak dnes vypadá obloha nad Sydney, naprosto mne to fascinovalo. Tahle fascinace trvala několik prvních měsíců, kdy jsem se nemohl od monitoru doslova odtrhnout. Pak jsem se začal rozhlížet více prakticky a postupem času jsem zjistil, že lze nalézt opravdu velké množství zajímavých informací skoro pro každého. Občas je problém, jak je najít, ale myslím, že všechno, co kdy člověk potřebuje zjistit, někde je. Jde jen o to, jak při hledání odfiltrovat tisíce dokumentů, které s tím naším hledaným nějak souvisí, ale pro naši potřebu se příliš nehodí. Když jsem například hledal před prázdninami adresy a telefonní čísla turistických center v Lyonu, při prvním prohledávání se mi dostalo přes 60000 adres, na kterých se tato informace mohla nacházet. Bohužel většinou jen několik z nich je nakonec těch pravých.

    Proto by se tato rubrika chtěla pokusit zmapovat alespoň v hrubých obrysech to, co se na internetu objevuje v souvislosti s křesťanstvím. Ačkoli by se zdálo, že jsou někdy křesťané trochu “pozadu”, v oblasti internetu si nemusíme nic vyčítat.

    Protože je však tento článek první, bylo by asi na místě začít obecným úvodem o tom, co vlastně internet je a jak funguje. Pokud jste zatím něčemu nerozuměli, pokusíme se to teď napravit. Samo slovo internet je spojením dvou slov: inter a net (anglicky síť). Pro zjednodušenou představu lze říci, že tato síť je něco jako síť telefonní.

    Jde o mnoho navzájem propojených počítačů, z nichž každý má své číselné označení. Protože je takové číslo velice dlouhé, začaly se místo číselných adres používat adresy složené ze slov, které se samozřejmě pamatují lépe. Pojem adresa budeme asi používat nejčastěji.

    V jednom počítači může být samozřejmě několik různých, na sobě nezávislých dokumentů. Každému dokumen-tu se říká stránka Například stránka firmy Microsoft má adresu: http://www.microsoft.com. Je důležité dodržet veškerou interpunkci, každá tečka má svůj význam a bez ní se vám nepodaří se na adresu připojit.

    Ke komunikaci po internetu slouží tzv. prohledávač . Jde o program, který vám umožňuje připojovat se na konkrétní adresy a vůbec zobrazovat informace, které internet poskytuje. V zásadě se můžete setkat se dvěma typy, a to s programem Microsoft Internet Explorer nebo Netscape Navigator. Jejich funkce je v podstatě identická a pokud máte nějaké zkušenosti se systémem Windows 95, brzy pochopíte, jak fungují.

    Když chcete najít stránku s konkrétním obsahem, například něco o Davidu Bowiem, musíte se připojit k některému serveru, který to službu poskytuje. To je například www.yahoo.com. V počítači s touto adresou jsou uloženy adresy většiny stránek, a to podle toho, o čem jsou. Když tedy zadáte slova David Bowie, tento počítač vám poskytne všechny stránky, které obsahují něco o Davidu Bowiem, jichž může být u osobnosti tohoto formátu několik stovek tisíc. Dalším krokem pak je připojit se na adresu, kterou vám počítač nabídne. Vzhledem k velkému množství je dobré dále specifikovat, co vlastně hledáte. Jestli hledáte texty jeho písní, fotografie nebo jestli si snad chcete koupit jeho CD, což je na internetu také možné. Proto je dobré ještě jednou nechat prohledat těch několik set tisíc stránek např. slovy: David Bowie lyrics. Tím se zúží počet stran, které budete muset projít. Poslední fáze je už značně prozaická. Prostě hledat dokud nenajdete, o co máte zájem. Časem si vypěstujete jakýsi instinkt, jak poznat, kde by mohla informace být a kde ne, nicméně často mi nepomohlo nic. Někdy jde také o pořadí slov při prohledávání: nezabere tedy třeba David Bowie lyrics, ale Lyrics of David Bowie apod. To jsou však dovednosti, které si nejlépe osvojíte při práci s internetem.

    Zde se pokusíme vám v tomto hledání pomoci a ulehčit je tím, že vám ukážeme, kde je možné informace, které se týkají křesťanství, hledat. Je to totiž okruh informací, o kterých se v normálních rubrikách o internetu příliš nepíše, a proto bychom se rádi pokusili to napravit.

    Zpět na obsah


    Co mne zaujalo

    Jiří Hoblík – vikář

    Živě psaná prvotina Jeanette Winersonové “Na světě nejsou jen pomeranče”. Anglická autorka líčí své vyrůstání v letničním prostředí a svůj rozchod s ním na pozadí své sexuální orientace (a průběžně k tomu vypráví pohádky). Tradiční křesťan nemusí být z jemné ironie vyprávění nutně škodolibý - spisovatelka píše sice o letničních zvenku, ale podle toho, čím sama prošla při pátrání po životní stezce.

    Daniela Pokorná

    Anglický film Oscar Wilde, jehož hlavním tématem je Wildova homosexualita. Zaujalo mě především, jak se s ní na tehdejší dobu (konec minulého století) neobvykle a statečně vyrovnává nejen Wilde sám, ale i jeho manželka a matka.

    Zpět na obsah


    L i t e r a t u r a

    Očistec literátův – Tomáš Bartovský

    Poezie tříští skořápku každodennosti a vrhá nás v úžas. Úžas nad světem a jeho náhlou neurčitostí, ve které musíme hledat řád a smysl, úžas nad slovem, výrazem, květinou, domem, úžas nad věcmi a znaky zjevenými v novém kontextu. Poezie je vše, co vykračuje z rutiny všedního dne, vše, co nás nutí se zastavit a hledat smysl, dávat věcem, slovům nový tvar. Poezie je vše, co nás nutí k nevšednímu vyjádření, poezie je to, co nás nutí k tvorbě.

    Purgatorium nabízí prostor všem, kteří dávají svému úžasu tvar. Básní, prózou, úvahou... Purgatorium nabízí prostor všem, kteří chtějí o těchto věcech hovořit.

    Vyhnanství, samota, bezmoc, šílenství, touha, naděje. To vše je v následujících verších.

    Člověk vyhnaný ze slunce do temnoty, z lidské společnosti do pustiny podzimní krajiny - to je Antonín. Vyobcování a zároveň nespecifikovaná vina, která způsobila, že někam nepatřím, to jsou dva základní motivy básně.

    Nejprve jde tiše, myšlenky jako supi krouží v mysli a najednou udeří. Uvědomí si svou samotu. Holé stromy připomínající lidská těla se na něj šklebí, vysmívají se jeho situaci. Příroda je tak zesíleným obrazem lidí, kvůli nimž musel odejít. Ani v ní nenalezne rozptýlení, je stejně nepřátelská jako lidé. Není kam jít, není kam se vrátit.

    Samota přinesla otázky. Proč jsem sám? Mohu za to? Mohou za to ostatní lidé? Jsem vinen něčím, co neznám? Nebo jen nad svým proviněním přivírám oči? Na samém dně svého nitra cítí, že se ničím neprovinil, ale pocit je příliš slabý, aby umlčel pochyby. Jeho vnitřní čas se zastavil, protože není schopen zřetelně odpovědět a jeho myšlenky se točí ve stále stejném kruhu. Nemá od čeho se odrazit, chybí mu síla. Nerozumějí oni mně nebo já jim?

    Otázky rotují v nekonečném kruhu, z něhož není úniku. Antonín je vyhoštěn ze společenství lidí, je mimo jejich hierarchii. Zvuky vsi slábnou kdesi za ním. Úlevu nenachází ani v přírodě, v řádu, který je na člověku nezávislý. A nenachází ji ani sám v sobě, není schopen nalézt svůj vlastní řád, s jehož pomocí by určil odpověď. Ztratil soudnost, neví kam patří, ztratil svou identitu. Je vydán na pospas vlastní bezednosti.

    Zde se právě otvírá brána šílenství, o němž se hovoří na počátku. Stačí krok a všechna zbylá naděje přijde vniveč. Místo nicoty však přichází křeč měnící se v pláč. Pláč, který se dostaví vždy, když člověk vystoupí ze svých myšlenek, když se stává předmětem vlastní lítosti. A tak Antonín vykračuje ze svého kruhu...

    Zpět na obsah


    Antonín

    M A T O U Š . K U B E Č E K

    Za vsí pod mrakem

    divě

    Můr chlemtaví létavci

    snesli se do tišin

    Antonínových

     

    číhavě krouží

    než vteří se v čela čar

    lhostejní

    blábolu přestrašenému

    ni rozhořených třasu

    paží

    nevidí

    Za vsí

    za sluncem

    pařáty větvoví slizského

    šklebivé kroucení kmenů

    zmoklá zem

    za časem

    Samota protrhla duši

    v zení ztěžkne tma

    tam vzplazí se choutky

    zkřivené a krvelačné

    mocní se k vinám nevzešlým

    v nitru mém

    nezvučný člověka hlas

    ku němění

     

    Tu bezednost vylézá

    plazivě brázdí noc

    oči co uhle žhnoucí

    vzdálených skřeků

    upřené

    v toužebnost

    již v bezmoci

    upřené silou temnosvitu

    v tichnoucí naděje

    než

    zalomí se v pláč

    Zpět na obsah


    Mikuláš Vymětal - Recenze: Šimon Peres, Robert Littel – Pět rozhovorů

    Lidové noviny, Praha 1998, doporučená cena 195,-Kč

    Kniha nám na stodevadesáti stranách přibližuje setkání dvou intelektuálů, novináře a politika, diskutujících na základě hlubokých znalostí a zkušeností o problémech historie, ale i současné politiky na Blízkém Východě.

    Šimon Peres (*1923), je nositelem Nobelovy ceny míru za rok 1994 a významným levicovým politikem izraelské strany práce Avoda. Americký novinář Robert Littell s ním probíral jeho dosavadní život, dětství ve štetlu Višniva, emigraci do Palestiny, tamní situaci před 2. světovou válkou, válečná a poválečná léta v politice i v armádě.

    Kniha se zabývá také blízkovýchodním mírovým procesem, takže si čtenář učiní představu, jak náročné je hledání dohody mezi představiteli dvou znepřátelených národů (Jicchak Rabin, Šimon Peres, Jásir Arafat).

    Peres v knize prezentuje u nás málo známou skupinu izraelské levice, která se nejprve snažila o vznik židovského státu i za cenu války. V devadesátých letech naopak představitelé levice prosadili na Blízkém Východě mírový proces, za nějž zaplatili hlubokou roztržkou s izraelskou pravicí (J. Rabin se stal obětí této roztržky).

    Českého čtenáře v knize zaujme Peresův názor na motivy, které vedly k prodeji československých zbraní Izraelcům za války za nezávislost (1948):

    Jak to, že vám Československo prodalo zbraně? Proč to Stalin dovolil?

    Ze dvou důvodů. Za prvé jsme za zbraně řádně zaplatili v tvrdé měně - a Československo peníze potřebovalo. To jistě nelze pustit ze zřetele. Za druhé se asi domnívali, že zbraně nebudou použity jen proti Arabům, ale i proti Britům. To se Stalinovi mohlo docela dobře hodit. (s.49-50)

    Pro křesťana je poučné, že si ani jeden z diskutujících nebere vůči křesťanství žádné servítky: Ve ...filmu....Au revoir les enfants je scéna, v níž důstojník gestapa zatýká židovského chlapce, ukrývajícího se ve francouzské katolické škole. Gestapák vstoupí do třídy a zamíří k chlapci. Projde kolem podobizny papeže Pia XII. Svatý otec na fotografii se dívá stranou.

    Naomi Seidmanová, profesorka židovských studií na Jednotné vysoké škole theologické v Berkeley v Kalifornii tvrdí, že "židovská literatura byla upravena tak, aby křesťany co nejméně urážela". Jde jí zřejmě o to, že Židé i Nežidé nechali křesťany vyváznout bez ztráty květiny z toho, jak selhali tváří v tvář křesťanskému antisemitismu a jeho úloze v nacistickém konečném řešení. Dovolíte i vy, aby se z toho křesťané vyvlékli?

    Ne. Myslím, že problém tkví v otázce, kde končí pohodlnost a začíná etika. Evropa a křesťané dali přednost pohodlnosti před dodržováním svých vlastních základních hodnot. ... Myslím, že církev, jíž chybí morálka a statečnost, není skutečnou církví. Je to jen hierarchická skupina. Církev nemá vojsko. Pokud vůbec něco má, je to mravní čistota. Ale pokud své ctnosti nepovolá do boje, je to demobilizovaná - a demoralizovaná - organizace.(
    s.31-32).

    V knize konečně nechybí ani jemný humor (Peres popisuje svá studia v New Yorku roku 1949): "První přednáška byla - na to nikdy nezapomenu - o úloze psychologie v ekonomii. Já vůbec nevěděl, co to psychologie je. Pozdě večer jsem přišel domů, vzal slovník a začal hledat výraz "sajkolodži". Prošel jsem si všechna slova na "sí" a na "es", a nic.(s.61)

    Knihu doporučuji čtenáři, který se zajímá o historii a současnou politiku Izraele i poválečnou historii Evropy. Potěšení z četby bude mít také milovník pěkného jazyka a kvalitního způsobu myšlení, zvyklý nahlížet na věci z více stran.

    Zpět na obsah


    P o l i t i k : rozhovor s Vladimírem Mlynářem

    Jak se to člověku stane, že je z něj politik. Nebo možná konkrétněji: jak se to stalo tobě? Které vlivy na tebe působily?

    Rozhodl jsem se, že budu politikem, takže jsem přesně před rokem odešel z žurnalistiky. Pak jsem dostal “velmi lukrativní” nabídku být poradcem pana Tošovského při sestavování jeho vlády. Protože jsem chtěl dělat politiku, přijal jsem. Pak jsem se stal ministrem, když mi to pan Tošovský nabídl, a pak jsem vstoupil do Unie svobody a stal se poslancem ve volbách - takže z rozhodnutí.

    Samozřejmě mě ovlivňovalo rodinné zázemí, kde věci veřejné vždy byly velmi důležitým prvkem. Jsem vlastně již třetí generace, která se veřejně angažuje: můj dědeček byl poměrně známý novinář, můj otec byl rovněž politikem - takže je to genetické zatížení.

    Někteří z nás, věku mládeže již přeci jen trochu odrostlí, tě dobře znají ze “Zbytova”, kam jsi pravidelně jezdil. Ovlivnilo tě nějak i toto prostředí? Formovalo i ono nějak tvou “politickou duši”? A pokud ano, v čem?

    No, to určitě ano. Já na ta léta vzpomínám velmi rád. Nevím, jestli to nebude znít příliš vzletně, ale mám pocit, že spousta principů, které se snažím dodržovat a které jsem si s sebou odnesl do politiky, jsem nasál, abych tak řekl, právě tehdy v tomto prostředí. Například to, že má člověk trvat na svém názoru, i když to není zrovna populární nebo se to zrovna nevyplácí, a že má hájit nějaké principy slušnosti a morálky i v politice, to jsou věci, které mě určitě v prostředí Zbytova a evangelické mládeže velmi silně ovlivnily. Tedy určitě velmi pozitivní přínos.

    Nyní už jsi nějaký čas profesionálním politikem. Jak se naplnily tvé představy, se kterými jsi do politiky šel? Je realita hodně jiná?
    Svádí to říct, že je, ale musím přiznat, že jsem měl spíš asi romantické nebo takové nekonkrétní představy, takže zase říct, že je všechno jinak , než jsem si představoval, to nemohu. Je to složitější a náročnější. To bezesporu. Myslel jsem si - jako pozorovatel politiky zvenčí, jako její komentátor - že některé věci jsou jednodušší. Nejsou. A pak také některé věci jsou pro lidi zvenčí těžko přenositelné nebo srozumitelné. Já jsem vždycky vyznával a vyznávám systém politických stran jako základní princip a nikdy jsem nebyl stoupencem nějakých politických hnutí nebo takové té nepolitické anebo nestranické struktury, nicméně musím říct, že život v politické straně je podstatně složitější a náročnější, než jsem si myslel. Jeden můj kolega říká takový hezký bonmot, na kterém je hodně pravdy: “Copak voliči, ty nějak přesvědčíš, ale nejhorší jsou spolustraníci”. To je pravda. Myslím, že to platí o všech politických stranách. Já si ale opakuji princip, že když člověk přesvědčí straníky, tak už pak dokáže přesvědčit i voliče. Pak jsem slyšel ještě jeden hezký bonmot, že vstup do politiky je jako první jízda v autoškole. Člověk se na to může chystat dvacetkrát, třicetkrát, zdá se mu o tom, může doma řadit vařečkou a točit pokličkou, a pak když sedí v autě, vypadá to všechno jinak. Stejné je to s politikou.

    Co tedy vidíš v politice jako nedobré? Co nejvíce ohrožuje důvěru v politiky?
    Nedobré momentálně v české politice, podle mého soudu je, že tu hodně převažuje prosazování nejrůznějších lobistických zájmů, a to napříč politickými stranami. Skoro bych řekl: čím větší strana, tím větší problém. Čímž říkám, že i malé strany tento problém mají. Mají ho menší, protože jsou menší. To se hodně ukázalo po komunálních volbách, kdy se uzavírají koalice všech proti všem, nemá to žádnou přesnou logiku, levo-pravou nebo programovou. Důsledkem je, že se začalo spolupracovat s komunisty na mnoha úrovních a každá z těch stran má v tomto směru nějaký hřích. To je velmi špatné. Považuji to za důsledek situace po “opoziční smlouvě” a pocitu, že je dovoleno úplně všechno a že pravidla moc neplatí. Ale jinak v české politice, myslím, je největší nešvar podobný jako v celé české společnosti, že se lidi málo poslouchají. Každý slyší jen to, co říká sám, a má tendenci vidět to, že mu druzí špatně rozumí, jako jejich chybu. Málokdo je schopen přemýšlet o tom, jestli něco třeba špatně neříká a jestli je schopen poslouchat ty druhé. Prostě málo se posloucháme.

    Co naopak považuješ za dobré a pozitivní v současném politickém vývoji?
    No, já patřím ke generaci, která zažila reálný komunismus, takže pro mě je stále velmi důležité, že byť je spousta věcí špatně a já jsem s nimi ne-spokojen, tak je možnost je měnit. A je možnost je měnit tím, že člověk pře-svědčí ostatní o způsobu svého řešení, a to je úžasná věc. Takže já jsem v tomto opojení stále velmi šťasten a myslím si, že to je na české politice úžasné: je svobodná, demokratická a může se vyvíjet dobrým směrem. A v podstatě, když se podíváme na tu cestu, kterou jsme prošli od listopadu 89, tak přes všechny potíže a současnou situaci, která je skutečně taková zatuchlá, ta země se vyvíjí nějakým pozitivním směrem. Jistě, jde to pomaleji, než jsme si představovali, určitě všichni mají pocit, že by to mohlo být rychlejší, ale nějakým směrem to jde.

    Jaké jsou tedy pro tebe nejdůležitější vlastnosti politikovy? Čeho ty sám si nejvíce ceníš? Zodpovědnosti. Zodpovědnosti, jejíž součástí je potom spousta dalších atributů od čestnosti a neúplatnosti, zásadovosti.... ale řekl bych, že ta odpovědnost je strašně důležitá, zodpovědnost k nějakému - já nevím - pro někoho to může být Pán Bůh, pro někoho stát, pro někoho nějaké politické ideje. A ta zásadovost a zodpovědnost je důležitá, i když mají lidé jiné politické názory, než mám já. Já jsem si třeba v tomto smyslu poopravil názor na Josefa Luxe. Byť je to člověk, který má na řadu věcí rozdílné názory než já, a ponechali jsme si je, tak si ho vážím jako člověka, který je zodpovědný, své činy promýšlí v horizontu zodpovědnosti větší, než jsou jenom aktuální titulky v novinách a je principiální. Takových lidí, bohužel, v české politice není mnoho, ale jsou tam také. Tak je velká naděje .

    Ptal se Zvonimír Šorm.

    Zpět na obsah


    K a z a t e l : pomíjivost, samá pomíjivost
    – Dalibor Antalík

    Židovským rabínům Kazatel - Kohelet nejdřív nešel moc “pod fousy”. Byl podezřelý a tak trochu podivín. Když budeme věřit odborníkům na Starý zákon, tak si ho můžeme představit třeba jako pana profesora na nějaké židovské škole. Asi tak na přelomu třetího a druhého století před Kristem vyučoval možná dějepis nebo i zeměpis, ale hlavně filosofii - lásku k moudrosti. A v tom byl ten kámen úrazu. Jistě, Kohelet při svých přednáškách asi vykládal knihu Přísloví nebo Píseň písní - nejstarší díla židovských mudrců. Ale šel na to tak trochu netradičně. Ono mu totiž, narozdíl od řady jeho kolegů, vrtalo hlavou, jestli si náhodou židovská a řecká moudrost nejsou v něčem podobné.

    Co je na tom divného ve chvíli, kdy z odkazu řecké kultury čerpal celý svět? “Ale vůbec nic,” řekneme si. Opustit ghetto a vyrazit na novou cestu není nikdy na škodu. Navíc tehdy, když to obohatí něco, co tak trochu zaspalo a ustrnulo. Podezřelé to ovšem bylo Koheletovým kritikům, asi už soudobým, určitě pozdějším. “Jakpak tohle skončí?” říkali si, když viděli jeho studenty - “budoucnost národa” - louskat autory Greek generation namísto obrozenecké literatury o Davidovi nebo Elijášovi. Nakonec to rozetnul sám Kazatel: “Musí se napsat něco původního”. A protože měl rád disputace a dialogy, sepsal svůj Rozhovor. Rozhovor sama se sebou. Nebo ještě lépe: Rozhovor s Bohem. Jakousi disputaci o smyslu a ne-smyslu, o štěstí a ne-štěstí. Není v ní řeč o zjevení, o zákonu, o smlouvě s Adonájem. Zato se v ní mluví o lidském životě se vším všudy. Pěkně od podlahy. “Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy, slova... jako bodce, jako vbité hřeby” (Kaz 12,10n). Tak jeho dílko později ocenil jeden z jeho čtenářů. Pět hvězdiček.

    A opravdu: od prvního do posledního verše má zbožný i nezbožný čtenář pocit, že mu Kazatel vráží klíny do hlavy. “Pomíjivost, samá pomíjivost...”, nicotnost, pára nad hrncem - to je motto celé jeho knížky. Taková je existence člověka. Taková je jeho každodenní situace. Takový je sám člověk. Opakuje se to v každé druhé větě. A člověk se marně snaží dopočítat, kolikrát si stejný hřeb do duše vtloukal sám. Kolikrát i jemu táhlo hlavou to samé. Jepičí život - jepičí problémy - žabomyší války. Člověk pořád po něčem prahne a touží, něco plánuje, někým manipuluje, něco ze sebe dělá. A to z toho prostého důvodu, že touží po štěstí. A počíná si přitom jako kůň s klapkami na očích. Sugeruje si, že tímto způsobem štěstí jednou nalezne. Nechce vidět otazníky, které se nad jeho životem vznášejí. Avšak Kohelet o nich ví.

    Ne nadarmo se někdy říká, že kniha Kazatel je “páté evangelium” pro nejednoho dnešního člověka. Možná to poslední pouto odcírkevněného světa se světem Bible. A totéž, i když v trochu jiných souvislostech, platilo i kdysi. Na jakém východisku se mohli Židé s Řeky shodnout lépe než právě na tomto rozpoznání? Řecká mytologie znala příběh o Sisyfovi, o bytosti, jejímž údělem je tlačit před sebou do kopce obrovský balvan, který se těsně před vrcholem vždy skutálí zpátky dolů. Nesmyslná a děsuplná činnost - ne-činnost. A Kohelet říká jinými slovy to samé: “Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem” (1,13n).

    Je to jen beznadějný světabol - ať řecký, ať židovský? Je to jen bezvýchodná skepse, “marnᔠstejně jako všechny “ostatní marnosti”? Nebo se tu ozývá výzva ke svobodě od všeho, čím člověk sám sebe svazuje a deformuje? Nebo je jen ťato do až přespříliš živého? Ty otazníky tu jsou a budou na místě. Vždyť Kazatel sám je jeden velký otazník napsaný nad každou moudrostí i pošetilostí, nad každým cílem i prostředkem.

    Zpět na obsah


    Zvonimír Šorm - Doporučuji: Sváťa Karásek – Víno tvé výborné

    Představovat Sváťu Karáska v evangelických kruzích asi není příliš nutné. Ano, je to ten “postarší pán s dlouhými šedivými vlasy a kozí bradkou”, jak pravil jistý náctiletý s určitým odstupem, aby tak dal zřetelně najevo, že takovéto a jim podobné “rakváče” zas tak moc nebere.

    Nicméně já si rád zpívám s Jiřím Bulisem, že i po třicítce “věřím dál, že i já sám krom zlata v zubech cenu mám”....... a konečně v Bibli o tom taky něco je.

    Ale platí-li to o mně - říkám si - pak to jistě platí i o Sváťovi. Ono mládí je jistě půvabné, ale to ještě neznamená, že to, co přichází potom, už žádný půvab a žádné přednosti nemá. Má či přinejmenším může mít. Včetně roztodivných událostí i humorných scén. A právě o tom je i kniha rozhovorů se Sváťou. A nejen o tom. Ale také právě i o tom, že přibývající léta vůbec nemusí znamenat opuštění toho, co člověk v mládí nasával, čím žil a čemu věřil. Že přibývají léta vůbec nemusí znamenat konec zápasu a otevřenosti. Že přibývající léta vůbec nemusí znamenat ztrátu totožnosti.

    Z celé knihy, která je jakousi životní zpovědí, veselou i zaujatou, nadějnou i svobodnou, je zcela jasné, že Sváťa miluje život, jeho Autora i bližního svého, a že milovat pro něj rozhodně neznamená jen jakési vznešené krasořečnění, ale předně osobní nasazení. Tak to konečně zaznívá hned v Prologu:

    “V jednu chvíli celá hospoda zpívala na plné pecky: ´Proč život dává tak málo lásky nám...´ Sledoval jsem to jako u vytržení. Vnitřně jsem plně přitakal: Ano, je to tak, život nám dává málo lásky, ale i málo radosti a pohody. Ale proč? Proč vlastně? Vyšel jsem z hos-tince zpět do smutné reality a ta píseň mi stále zněla a dodnes zní v uších, i hloub. Tehdy jsem si poprvé uvědomil: s tím se musí něco dělat. Ale hned jsem se opravil: s tím musím něco dělat. - Vzal jsem to za své a už se neptám, ´proč život dává tak málo lásky nám´, ale ždímu ho, aby dal víc. Soustředil jsem se na to, a hle - on dává.

    To bylo Sváťovi čtrnáct....

    Vezměte tedy a čtěte. Dozvíte se víc.

    A na sám závěr už vlastně jen jedno: pochvala těm, kteří se ptali. Jejich otázky rozhodně nejsou jen přebytečnou výplní Sváťova vyprávění. Určují je, dávají mu spád a nenechají se odbýt. I ony ždímají. Tentokrát zase Sváťu. A ždímají dobře.

    Zpět na obsah


    N e v š e d n o s t i - Monika Hojná

    Venku prší, temný pokoj prosvětluje pouliční lampa a v průniku světla a tmy na okenních tabulkách svítí kapky vody jako hvězdy poskládané do neobjevených souhvězdí. Záleží jenom na nás, jestli jim věnujeme pozornost, jestli je chceme objevit.

    Má to ale háček. Obloha se rychle mění. Kapka kostrbatou cestičkou sklouzne k jiné kapce, strhne ji a putují spolu, až se rozplynou na okenním rámu.

    Jak chceme poznat, co nezůstane ani na chvilku v klidu, abychom to všechno v souvislostech postřehli? Zastavit falešně děj jako na fotce nám nepomůže. Co na obrázku vyzkoumáme, ve skutečnosti není. Jen se podívejte na okno! Další kapky cestují, bolestivě se otloukají, jemně splývají.

    Máme se dívat na tento děj? Za ním toho moc neuvidíme, zrak k tomu uzpůsobený nemáme a vyřádit se může jen fantazie.

    Pak se ale můžeme dívat na děj. Přiblížit se k němu, splynout s ním. Potom nám už snadno dojde, koho nebo co všechny ty kapky představují, co se vlastně odehrává přímo před námi. Nebo v nás?

    Zpět na obsah


    Každej pes, jiná ves

    Rowdies

    Martin Balcar

    Každý z nás je jiný. Nechováme se stejně a máme jiné názory. Máme i různé zájmy a tak jeden druhého vnímáme jako odlišného. Podle takových odlišných postojů, názorů a zájmů se lidé obvykle řadí k určitým skupinám či názorovým směrům. A nikdo vlastně pořádně neví, kdo je kdo. A je to i proto, že odlišné bývá v našich zeměpisných podmínkách chápáno jako podivné, často i jako “blbé”.

    V letošním ročníku Bratrstva (časopisu především mládežnického) bychom vám chtěli v rubrice “Každej pes, jiná ves...” postupně přiblížit některé nejviditelnější způsoby nekonformního života (kterými u nás žijí především mladí lidé). Někteří tvoří přímo životní filosofii, jiné jsou jen “volnočasovým koníčkem” . Jde o to, jak to kdo vnímá a prožívá.

    V průběhu roku se potkáme s anarchisty, se squattery, se skinheady, s lidmi spojenými “house-music”, s tvůrci graffitti (malby sprejem), s vlakovými “stopaři” - hobboes, s počítačovými piráty -hackery a vášnivými hráči počítačových her - pařany. V dnešním čísle pak najdete první díl o fanatických sportovních fanoušcích - rowdies. Výčet nikdy nebude úplný. Záměrem rubriky není paušalizace lidí či levné odsouzení nebo vychvalování daných skupin a směrů, ale co možná objektivní informování tak, abychom o nich a jejich názorech věděli trochu víc. O nic víc autorům nejde…

    Rowdies – fotbal jako skutečný boj

    Sportovní diváctví se v dnešní době stává mocným fenoménem - vzpomeňme na cca 150 000 lidí na Staroměstském náměstí v Praze po příletu zlatých hokejistů z Nagana v únoru 1998. Co tyto lidi vyhnalo na náměstí? Proč tam byli schopni stát a mrznout více než 10 hodin?

    Takové masové shromáždění se však sejde jen výjimečně. Pro některé lidi je však sport součástí života a zálibou číslo jedna, ačkoliv ho třeba sami neprovozují. Mám na mysli fanoušky rozdělené podle klubů. Takoví lidé jsou schopni obětovat obrovské finanční částky, aby mohli svůj klub vidět na všemožných místech. Někteří vám pak odpoví na otázku, v čem vidí smysl života?, to, aby jejich klub vyhrál jakýsi pohár či cenu...

    Především v posledních několika letech se však ze sportu stává obchod, a tudíž přibývá rivality, bojovnosti a výhra už není ctí, ale peněžním ziskem. Za takové situace přibývají na stadionech lidé, kteří jsou pro svůj klub ochotni udělat cokoliv - a tak jsme často svědky projevů nenávisti a násilí. Takto projevujícím se sportovním fanouškům ve světě říkají “r o w d i e s” (tj. drsní, bouřliví).

    Historie rowdies

    Počátek problémů s fotbalovými fanatiky lze vystopovat ve 30. letech 20. století ve Skotsku, kdy se mladí fanoušci soupeřících týmů bili kvůli své klubové příslušnosti. Šlo speciálně o fanoušky ve městě Glasgow, ve kterém sídlí dva kluby s odlišnou náboženskou orientací. Rangers (Jezdci) reprezentují protestantskou, proanglickou linii a Celtics (Keltové) katolickou, separatistickou. S trochou nadsázky lze říci, že problém začal jako čistě náboženský. Nutno však poznamenat, že ve Skotsku, které je známé svou ”nabroušeností” proti anglickým vlivům, je každá záminka ke konfliktu někým využita. Konflikt mezi týmy Rangers a Celtics přetrvává dodnes. Vážným incidentem se tak kupříkladu stalo chování anglického fotbalisty Paula Gascoigna, hájícího barvy Rangers, který v lednovém vzájemném utkání v roce 1998 naznačil pantomimicky u postranní čáry hru na oranžskou flétnu. Toto gesto je ve Spojeném království všeobecně považováno za symbol protestantského pronikání na britských ostrovech a též i útlaku katolíků a původního keltského obyvatelstva.

    První větší šok pak zažil svět až v roce 1985, kdy při bitce fanoušků zahynulo v Bruselu 40 lidí.

    V Holandsku se takové party bijí obvykle po předchozí domluvě (!?) na dálničních přivaděčích, v Itálii lítají běžně v hledištích lahve, v Rusku se střílí. Německé vládě došla trpělivost, až když se na stadionu při mezistátním zápase s Polskem objevil obrov-ský transparent “Schindlers Jew, we greet you!” (Schindlerovi Židi, vítejte!).

    České partičky

     

    Půjdeme-li do minulosti, pak je s jistotou prvním český “rowdie” pan Načeradec z Poláčkových Mužů v ofsajdu. První drsnější party se u nás začaly poprvé vyskytovat na konci 70. let a to v klubech Sparty a Slavie Praha, Baníku Ostrava a Zbrojovky Brno. Na českých stadionech se rowdies vyskytují uvnitř tzv. “kotlů”. Kotel je dobře poznatelná skupinka fanoušků, která svůj tým hlasitě povzbuzuje. Tím nechci říci, že každý kotel je nutně složen jen z výtržníků. Kotel má na domácím stadionu své pevné místo, má své neformální vůdce, lidé se dobře znají a všem jsou známé i pokřiky. Kotel má davový emocionální náboj - všichni lidé v kotli reagují podobně a zvýšená je především výbušnost. Kotel je prostě druhem davu - každý člověk je v něm silnější, otevřenější a nebojácnější. Proto se také kotel při ani po zápase nedělí - často jde po zápase městem a provolává hesla oslavující své, či urážející jiné mužstvo.

    České kotle lze rozdělit podle způsobů chování na:

    a) slušné - emotivní, ale korektně povzbuzující,

    b) výbušné - dají se velmi jednoduše dostat do varu,

    c) opilecké - tvořené především opilci,

    d) skinheadské - extremistické - vedené často skiny, chovají se vyloženě konfliktně.

    Naše veřejnost se poprvé blíže setkala s projevy rowdies v případu tzv. ”fotbalového vlaku”. V roce 1986 jeli příznivci Sparty Praha na ligový zápas do Banské Bystrice. Opilí sparťané jen náhodou nevyhodili průvodčí z okna, takže ”pouze” zcela zdemolovali vagón vlakové soupravy. Celá událost natolik ohromila českou veřejnost, že byl podle ní natočen celovečerní film “Proč?” Tehdy byl sparťanský kotel spíše opileckým. V posledních několika letech se však mnoho kotlů mění v extremistické - skinheadé jsou dnes na ulicích více stíháni, a tak jim stadiony poskytují stále příjemnější útočiště. A tak můžeme na stadionech vidět lidi při skandování “hajlovat”, popř. si vyslechneme pokřiky typu “Jude Slavie”, “Smrt Baníku”, “Polský Židi” či zlostné hučení na hráče tmavší pleti. Těmto projevům se daří i díky naprosté toleranci okolních diváků, kteří tyto lidi mnohdy tiše podporují.

     

    Sport je naše droga

     

    Sportovní fanatismus zasahuje především mladé lidi. Otázkou je, proč je tak lákavé “mít” fandovskou partu a náležet k nějakému klubu. Odpovědí snad může být to, že sport dává na dnešní složitý svět poměrně jednoduchou, černobílou odpověď. Je to ono známé - “Kdo není s námi, je proti nám!”. Ve sportu je jasně patrné, kdo je proti komu - kdo jsme “my” a kdo jsou naši nepřátelé.

    Jeden muž onehdy vyprávěl toto: “Letěl jsem nad Paříží a z poklidného světla zářil Národní fotbalový stadion. Na něm 80 000 diváků a uprostřed 22 hráčů. Osmdesát tisíc očí plných naděje a očekávání upřených na pár hráčů. To nebyla hra, to bylo novodobé náboženství, ten zápas byla normální bohoslužba.”

    Ne každý milovník sportu je chuligán. Život však není a nemá být hrou a sport nemá být životem. Když už se jím stane, měl by se dát velký pozor. Party zažraných fanoušků tu jsou a budou a my jim nemůžeme sport brát. Dnešní sport však člověka pohlcuje až příliš. Při takové důležitosti, která je sportu dnes propůjčena, však není daleko od prosté konzumace do zaslepeného otroctví.

    Jaké překvapení, když se zjistilo, že fanoušek, který při Mistrovství světa v kopané 1996 těžce zranil francouzského policistu, byl do té doby nekonfliktní klidný pán a otec tří dětí ...

     

    Karlův normální zápasovej den

     

    Karel je vyučený automechanik, ale pracuje jako prodavač sušeného ovoce na jedné pražské stanici metra. Práci mu dohodil jeho kamarád, se kterým se zná už asi 10 let ze sparťanského kotle. Karel vypráví o sobě a o svých kamarádech, jak asi prožívají zápasový den. Takže “den zápasu - match-day” vypadá asi takto:

    Ráno se vstává tak kolem jedenácté. Před zápasem se ještě obvykle zajde do hospody na nějaké to pivo či rum. S kamarády se schází buď tam nebo až těsně před zápasem v blízkosti největšího shluku lidí - nedaleko pokladen. Tam pokuřují, popíjejí a čas od času napadají ojedinělé příznivce druhého mužstva. V kotli na stadiónu má každý své oblíbené místo. Fandové se velice dobře znají a tvoří mezi sebou hloučky. Znakem jejich přítomnosti je to, že před sebe (na plot či zábradlí) vyvěsí svou vlajku, podle které jsou poznat. Během zápasu se velice často probírá, jak napadnout soupeřovy fanoušky, a často víc než fotbal sledují je. Tito fandové většinou nevydrží s pozorností sledovat celý zápas. Ti z nich, kteří se chtějí prát, odcházejí vždy 5 - 10 minut před koncem zápasu, bez ohledu na výsledek, aby se mohli na boj připravit. Po zápase se kotel nikdy nedělí. Když už se na stadiónu kotel rozdělí, sejde se alespoň jeho jádro na obecně známém místě před stadiónem. Chuligáni si jsou vědomi toho, že jejich kotel je silný pouze pohromadě. Po případné bitce se kotel rozchází a party odcházejí většinou do hospod, kde zůstávají až do večera. Je obvyklé, že každá partička v kotli má nějakou svou oblíbenou hospodu. A v pondělí zase práce a nekonečný týden čekání na další zápas ...

    Zpět na obsah


    Holohlav I

    V těchto dnech došlo ke zcela senzačnímu odhalení, které má nedozírný význam nejen pro ČCE, ale i pro celé církevní dějiny.

    Na začátek ovšem několik skutečností:

    1) Na celocírkevním sjezdu mládeže se ztrácejí balíčky s jídlem.

    2) Studentům Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy někdo krade svačiny.

    3) ČCE dodýchává a nezbývá než čekat, až zdechne úplně.

    Náhoda? Alespoň takto bylo možné interpretovat události do 27. října 1998, kdy dostaly démonický ráz a rychlý spád. Toho dne, kdy se konala pravidelná porada církevní správy svačin v budově synodní rady, dosud neznámý terorista zablokoval Jungmannovu ulici haldou papírových sáčků a ubrousků od svačin. Váženému čtenáři předkládáme výpověď svědka pana Tobiáše Žalmana: “Sešli jsme se toho osudného dne v hojném počtu: Já, bratr Bartoloměj Kníže, bratr Johanes Šerý, sestra Doufalová a sv. Mikuláš. Setkání probíhalo v bratrském ovzduší. Povídali jsme si zprvu o milostném poměru bratra XY se sestrou sestry XY Doufalové a když jsme jeho jednání odsoudili, počli jsme zahajovati vlastní poradu zpěvem písně Jezu Kriste šerý kníže. Tu se, pěli jsme právě dvacátoučtvrtou sloku, ozvalo z ulice zuřivé troubení klaksonu. U sloky dvacátédeváté přihlásil se o slovo bratr Šerý a navrhoval ukončiti poradu, neb za těchto podmínek nemůžeme pracovat. Jeho návrh jsme hlasováním schválili a chystali se odejíti domů (pozn. red.: zde se hlas bratra Žalmana počal při vyprávění chvěti), když tu - na ulici ... Ta hromada... Bože...” (pozn. red.: zde se hlas i bratr Žalman zhroutili).

    Vzhledem k tomu, že synodní rada o celé záležitosti ponuře mlčí, nechme promluvit fakta policejního vyšetřování. Jungmannova ulice byla zablokována od 11:30 h do 15 h, a to sáčky i ubrousky od svačin, které jako své identifikovalo 14 žákyň ETF UK a EA. Pachatele nikdo neviděl, na místě činu nebyly nalezeny žádné otisky prstů. Ubrousky si nakonec rozebral přivolaný požárnický sbor.

    Zdánlivě banální příhodu tedy pustil náš akční team redakce Bratrstva (řečený Sirotci) z hlavy. Ne na dlouho. Za týden došla do redakce zpráva, že zhroutivší se bratr Žalman vypustil dne 4. listopadu ve Vinohradské nemocnici duši, za stálého chroptění: “Holohlav! Holohlav!”

    Sirotci se tedy okamžitě rozjeli za dopisovatelem Bratrstva, odborným poradcem a pamětníkem bratrem J.A.Sedláčkem, narozeným v roce 1893, aby odhalili tajemný význam oněch slov. Bratr Sedláček nezaváhal a jal se vyprávěti: “Stalo se to hned 78 let po tom, co císařpán vyhlásil válku Srbsku (pozn. red. tj. roku 1992). Tehdy mladíček jakýsi přibil na dvéře kostela salvátorského papírek, kde these nějaké vypsal. Jméno jeho bylo Evžen Holohlav, ale co se s ním stalo nemohu vám pro paměť svou již říci.”

    Tato stopa byla již dostatečným soustem pátračskému zápalu Sirotků a Sirotci mizí z denního světla do temnot archívů, noříce se do nekonečné práce studia dobových pramenů. (Zde bych chtěl poděkovat zvláště sestře D. Hlavičkové, která nám vařila kávu a chodila do trafiky pro cigarety.)

    Výsledky našeho pátrání jsou více než skromné. Totožnost Holohlavova je obestřena mlhou nevědění, neboť jakékoli záznamy o této zneklidňující postavě chybí. Dokonce i reakce na Holohlavovy these byla zřejmě vlažná a líné vody naší církve nezčeřila ani natolik, aby si Holohlava povšiml církevní tisk. O události roku 1992 se totiž nezmiňují ani Kostnické jiskry ani Protestant ani Český bratr ani snaživá Česká sestra. Také Bratrstvo mlčí. Jediné, co svědčí o Holohlavově existenci a o jeho činu, je kopie účtenky za poškozené dveře salvátorského kostela, jejíž originál byl přibit na dveře kostela svatého Martina ve zdi, a to byla patrně jediná odezva na onu strhující událost.

    A přece! Zděšeně zbledlá líce synodní rady v odpověď na všechny zmínky o Holohlavovi je dostatečným impulsem, abychom my, Sirotci, v pátrání pokračovali a o jeho výsledcích své čtenáře věrně informovali.

    Zpět na obsah


    Historie hudby

    Matouš Kubeček: Hospodine, pomiluj ny – první píseň

    Nejstarší skladbou v našem zpěvníku je píseň

    ”Hospodine, pomiluj ny”. To může být na první pohled překvapivé, ovšem uvidíme, že tato píseň má vskutku své výsostné místo ve vývoji české reformační hudby, jež vychází z tradice lidového duchovního zpěvu v národním jazyce. Zde stojí ”Hospodine, pomiluj ny” na samotném počátku dlouhého vývoje, razícího si cestu k současnosti a snad i dál.

    Za dobu vzniku písně je považováno 11. století. Některé staroslověnské textové tvary totiž ukazují na těsnou souvislost se slovanskou liturgií, která se v Čechách udržela do roku 1097 ve svém posledním útočišti v Sázavském klášteře. O starobylosti skladby svědčí též melodická i textová jednoduchost (text spočívá v prostých, všeobecných prosbách za různá dobrodiní Boží ) a někteří badatelé proto soudí, že se jedná o vůbec nejstarší lidovou duchovní píseň středověké Evropy (srovnej s německou písní jen o málo mladší ”Christ ist erstanden” – v evangelickém zpěvníku přeložena pod jménem ”Kristus Pán vstal z mrtvých”).

    Ale přejděme k samotnému procesu vzniku písně. Krystalizačním jádrem skladby je slůvko ”krleš”, které se vyvinulo z původně řecké invokace (invokace – název pro jednotlivé verše litanií ) ”Kyrie eleison” ( Pane, smiluj se). Když na pohanská území začali pronikat první misionáři, snažili se naučit zpívat lid liturgické zpěvy, přirozeně latinské, avšak bez výsledku. Aby se však lid mohl bohoslužeb přece zúčastňovat, vštěpovali mu tedy misionáři zvolání ”Kyrie eleison”. Ale ani to zřejmě nebylo středověkým konvertitům příliš po chuti. Například merseburský biskup Boso (10. st.) si stěžuje na polabské Slovany, neboť si z něho činí posměch a místo líbezné invokace zpívají ” u kri volsa”. Není tedy divu, že se v celé střední Evropě vyskytly zkomoleniny. V Německu ”kirleis”, v Polsku ”kierlesz” a u nás ”krleš”.

    Další kapitolou ve vývoji byl tropus, tj. nově přikomponovaný text (zde jen několik slov), jímž byla invokace rozšířena při zachování původní melodie. Ta musela být v porovnání s počtem slabik invokace relativně bohatá. Tropy byly ve středověku dosti rozšířené a rozbujely se v rámci liturgie natolik, že bylo mnohokrát nutné jejich počet omezit a divoké množení zmrazit (do dneška přetrvalo v rámci katolické liturgie toliko pět tropů, např. ”Dies irae”, v rámci mše za zemřelého, či ”Stabat mater”). Náš tropus sdílel osud ostatních tropů jen částečně, neboť u něho došlo k dalšímu vývoji, na jehož konci jako třetí stadium stojí nám známá píseň ”Hospodine, pomiluj ny”.

    Melodicky píseň vychází z žalmové recitace a lidový prvek je patrný více v tónině než v melodických krocích.

    Jak jsem již uvedl, skladba vznikla patrně na konci jedenáctého století. Překvapí tedy, že se o ní nezmiňuje Kosmas ( zemřel r. 1125), přestože v jeho kronice najdeme zprávu o”krleš”, které lid zpíval r. 973, nebo o ”sladké písni kyrieleison”, zpívané r. 1055, avšak hledat v nich ”Hospodine, pomiluj ny” nemůžeme. Tu by totiž Kosmas zmínil jejími počátečními slovy, jak bylo v jeho době zvykem. Zdá se, že Kosmas, ačkoliv byl v duchovním zpěvu vzdělán (coby kněz a děkan svatovítské kapituly) a měl jako kronikář široký přehled i znalost lidové kultury (sbírání pověstí jej vedlo právě do tohoto pole), píseň neznal, a proto v jeho době nebyla při-nejmenším rozšířena. Jiné možné vysvětlení se opírá o řevnivost slovanského a latinského ritu.

    Ačkoliv nejstarší notovaný zápis této písně pochází až z roku 1397, z pera břevnovského mnicha Jana z Holešova, ”Hospodine, pomiluj ny” brzy po svém vzniku nastupuje vítěznou pouť středověkem. Roku 1249 je zpívána při vjezdu krále Václava I. do Pražského kostela, r. 1260 v bitvě u Kressenbruna, r. 1278 v bitvě na Moravském poli aj. Annaly Otakarovy r. 1260 přičítají dokonce její autorství sv. Vojtěchu, což souvisí s mohutným vzrůstem kultu světce na počátku 12. století. Tyto všechny skutečnosti představují naši skladbu jako českou středověkou hymnu, která se těšila mimořádné oblibě. Dokonce takové, že setrvala přes různé církevní výnosy, omezující právě zpěv tropů a lidových duchovních písní v rámci bohoslužeb po celý středověk.

    Zpět na obsah


    Hudba

    Massive Attack – Mezzanine

    Dne 23. listopadu k nám již podruhé zavítala britská formace tří hudebních mágů - Massive Attack. Jejich popularita se v poslední době stále zvětšuje, a proto se domnívám, že by alespoň základní informace o této kapele neměly chybět na stránkách měsíčníku Bratrstvo. M.A. vznikl počátkem 80. let a debutoval albem Blue Lines, které bylo opravdu masivním útokem i na nejnáročnějšího posluchače. Dokonce i dnes je tato deska domácím tiskem označována jako nejdůležitější britský hudební počin posledních třiceti let. Massive Attack se zde pohybují na ne příliš známých plochách modulovaných zvuků, jež jsou agresivně rozdělovány rappem tzv. “old school”. Tato drsnost však není jedinou polohou, kterou M.A. využívají. Jak na svém debutu, tak i na následujících albech je tvrdost střídána něhou ženského hlasu, jež v nás umocňuje sentiment a klid před nastupující bouří.

    Druhým počinem byla deska Protekcion, která není o nic horší než celková produkce M.A., nicméně její prodejnost je doslova mizivá oproti poslednímu albu Mezzanine. Zde je původní invence kapely dotažena takřka do bezvědomí. Už se nejedná o tvrdé střídání poloh ženského a mužského hlasu, ale o vyrovnané a profesionálně utvořené aranžmá takového soundu, který v nás budí dojem nálady, jakou M.A. přesně chtěli. Naprosto jednoduchý doprovod bicích je doplněn několika živějšími přechody, které se však z celkového hudebního dojmu nevyřazují jako dominantní. Hlavní tvůrce skladeb 3D si zde zlehka pohrává s čistým zvukem elektronických mašinek a po celou píseň nás nechává napjaté, jak to vlastně všechno dopadne. V tomto ohledu je album Mezzanine naprosto vyrovnané, bez slabšího místa.

    Pokud jste tedy posluchačem , který se nebojí otevřít své nitro hudbě, jež ho zasáhne třeba i do bolestivého místa temného smutku či vybuzené energie, dopřejte si tuto spanilou jízdu zakladatelů trip hopu.

    Lucie – Pohyby

    Kapela Lucie se pohybuje v českých hudebních vodách (rybníku) poměrně dlouho. Její raketový vzestup počátkem 90. let, způsobený dynamičností skladeb, schopností aranžovat a muzikantskou zručností, jí vtiskl punc kvality a ruku v ruce s ní i popularity. Tento úspěšný počátek však není zárukou celkově dobré produkce. V tomto smyslu lze bezesporu hovořit o posledních dvou albech, Pohyby a Větší než malé množství lásky, kde si Lucie oblíbila experimentální elektronické zvuky. Na tom samotném není nic špatného, ale jako by se někam poděla původní nápaditost a harmonická obratnost. Práce se samply vyžaduje cit pro barvu zvuku a schopnost tvořit jakési koláže, které nám nabízejí dojem plastičnosti a pestrosti. To, jak se zdá, Lucie, potažmo klávesák Michal Dvořák, neumí.

    Zpět na obsah


    Stručně a jasně

    Pavel Pokonrý

     

    Jak se jako trutnovský farář stavíš ke zhanobení židovských pomníků ve vašem městě?

    Stavět se by bylo málo - musím se rozhýbat: Zápasím (proti své přirozenosti) o to, abych nebyl lhostejný a nebál se. Napsal jsem obsáhlý článek do místních novin (o nepravdivých mýtech rozšiřovaných o židech, o antisemitismu jako ohrožení demokracie). Promluvil jsem v regionálním rozhlasovém vysílání. Obcházím školy a snažím se přesvědčit učitele, aby signály antisemitské a rasové nesnášenlivosti vnímali a netolerovali. Povzbuzuji mladé, kteří něco vědí, aby se nebáli spolupracovat s policií a svědčit u soudu.

    Zpět na obsah


    Martin Balcar – Standardní oxfordská kapacitní analýza

    Motto: Všechny postavy a děje v tomto příběhu jsou skutečné!

    Všechno začalo letáčkem obdrženým v metru. "Chcete se dozvědět, jací jste - nechte si udělat oxfordský test osobnosti - zdarma". A tak jsme v pondělí dopoledne s kamarádem z mládeže vyrazili do Dianetického centra. Přesnou adresu jsme neznali, ale zřejmě čirou náhodou jsme potkali plačtivou manželskou dvojici s papírem v ruce. To, že šli z Dianetického centra, mi došlo až po chvíli. Krásná, nově opravená vila nás přijala hezky.

    "Dobrý den, jdete na test," přivítal nás usměvavý mladík. "Vyplňte si tady těch 200 otázek". Koukám na papír - odpovídejte ano-ne-nevím.

    Jdu sem vlastně za pokusem. Protože zatím neznám člověka, který by v tomto testu uspěl, snažím se dělat ideálního dianetického člověka-cleara. Odpovídám jako člověk nekonfliktní, vyrovnaný, oblíbený, milý, nezáporný, s odpověďmi si dávám opravdu záležet, abych si ne-odporoval. Přicházejí kontrolní otázky - to už znám - a otázky typu "Je pro vás někdy nemožné vpravit se do existence věcí?" - napadne mě, co asi odpoví ten člověk naproti mně. "Dostáváte se občas do potíží?" - cítím, že zrovna teď a tady mám problém, život mě někdy dost štve, ale na papíře je mé výrazné ne.

    Ten papír je ideál, co víc. Už mě vyhodnocují, ládují mé křížky do počítače a já čtu nástěnku. "Staňte se clearem" - pod nápisem fotky takových těch lidí jako na prospektu leckteré pojišťovny. Ulízaný mladík, mladá manželka s velkými náušnicemi a “vymydlené” dítě s plyšovou hračkou v ruce. Hledám na hromadné fotce někoho v mém vytahaném svetru. To je pech - nikdo takový! Všude po místnosti nádherně barevné kresby, které čtenář Bratrstva zná pouze z “konkurenční” Strážné věže - tady zrovna nádherná postava kráčející ke slunci. Pomalu zapomínám na realitu. "Nechceš si koupit příručku? Když si ji dobře, dobře, dobře, (to není tisková chyba) dobře prostuduješ, budeš vědět o mysli víc než všichni filozofové a psychologové světa". "Tak pojď,” pozval mne jiný muž do své pracovny.

    "Já jsem Jirka, tvůj -(nazapamatovatelné slovo). Teď vím o tobě všechno.” A já myslel, že všechno o mně ví jen Pán Bůh - no asi se v Nedělní škole mýlili. "Je ti fajn?” ptá se. "Ano, super". "Baví tě škola?" vyhrkne. V duchu pomyslím na svoje současné váhání. "Naprostá pohoda, je to moje hobby, vždycky jsem to chtěl dělat." Stydím se sám před sebou, jak lžu.

    "Víš, je to s tebou dost špatný. Jseš nervózní, nezodpovědný, neumíš komunikovat."

    No to ne, říkám si v duchu, ale i nahlas. "Já o tobě vím víc než ty. Jseš špatnej, ale jde to změnit, chceš?” Nemůžu odpovědět jinak, než že chci.

    "To je výborný, doporučuji ti kurs komunikace. Po něm budeš čistej. Stojí pouze od 600 do 2500 korun".

    "To je moc, to ne," couvám.

    "Co si za to dneska koupíš, nic".

    Ptám se Jirky, co je na jejich obchodu “církevního”.

    Po chvíli jen tak mimochodem prohodí: "Víš, církve v Americe neplatí daně".

    Došla mi poslední špetka slušnosti a rozzlobil jsem se. Mezitím, co jsem mu rozlíceně vysvětloval, jak svými neodbornými testy ničí psychiku lidí, například těch dvou manželů, byl mi doporučen navíc zdvojený kurs komunikace, protože prý neslušně jednám s lidmi a skáču do řeči. Po chvilce hádání jsem pouze pronesl: “Klidně trojitej!”"Nezlob se, ale nemohu tu s tebou tak dlouho být, mám ještě mnoho práce. Ahoj! A přijď!".

    Poté co zjistil, že tu se mnou je můj kamarád, dal si při pohovoru s ním větší pozor na jazyk. Jen když Jakub řekl, že se mu něco nedaří, dostal asi pětkrát otázku "Co proti tomu děláš?". Mezitím jsem si promluvil ještě s jednou zaměstnankyní této firmy.

    "Ale s tebou to není tak špatné, většina je pod tvojí úrovní. Neraduj se ale, kurs potřebuješ." Jakub vylez z místnosti. Byl mu doporučen podobný kurs, ač se jeho graf od mého diametrálně lišil.

    "Kolik stojí kursy?", zeptal jsem se oné dobře vypadající ženy.

    "Od 600 až třeba do té doby, co to potřebuješ. Jsou tu lidé i rok. V duchu jsem si spočítal, na kolik ten rok přijde, když kurs za 600 korun je hotový za týden. Ještě naposledy jsem se podíval na nástěnku plnou dopisů dokumentujících, jak Dianetika "pomáhá".

    Vyšli jsme ven s rozpaky. Dostal jsem chuť na frťana.

    Dianetici jsou normální firma. Jediní však mají spolehlivou metodu, jak si vyrobit zákazníka. Tou metodou je Oxfordský test osobnosti. Test, který je zprvu zdarma, se pro mnohé ve světě, ale nyní už i u nás, stává příčinou děravé kapsy. Nikdy jim nevěřte!

    Zpět na obsah


    Modlitba

    Bože, Pane nad životem, Pane nad námi,

    víme, že svůj život nemáme ve svých rukou, a zároveň nevíme, co přijde, co nás čeká, co nám život připraví.

    Věříme a doufáme, a v tom je i naše útěcha i naše síla, že ve všem, co přijde a co může přijít, Ty jsi a chceš být s námi, že i tam, kde se ve svém životě ztrácíme, kde bloudíme, kde nám ubývají síly, kde se snažíme nést a unést své malé i velké kříže, jsme ve Tvých rukou, v Tvé lásce, v naději, kterou otevřel kříž i vzkříšení Tvého Syna Ježíše Krista.

    Věříme a doufáme - i když zároveň i prosíme, abys pomohl naší nedověře - že v Tobě je světlo proti temnotám, pramen proti žízni, milosrdenství proti pohrdání. A proto Tě i prosíme, nepřestávej v nás svítit, buď v nás lucernou, abychom sami nežili temnotou, aby v nás temnota nedusila život. Dej a pomoz nám, ať jsme děti světla, jejichž ovocem je vždy dobrota, spravedlnost a pravda.

    Prosíme, buď v nás pramenem života, jeho nadějí, abychom nebyli vyprahlí na duchu, abychom dovedli jít v tomto světě, tam, kde žijeme, cestou určenou jménem Kristovým, dokud od Tebe máme čas.

    Prosíme navštěvuj nás i milosrdenstvím, abychom nepohrdali ani sebou ani svými bližními, abychom dovedli přijmout odpuštění i uměli odpouštět.

    V naději Tvé lásky a věrnosti, stvrzené křížem, Tě prosíme, zůstávej s námi.

    Amen

    Zpět na obsah


    Petra Schovancová - Když dva se rádi mají…

    Sobotní odpoledne dokonale připravila miroslavská mládež. Znáte to. Člověk zavře oči a z paměti se vynoří jeden z tisíců němých filmů. Pouštíte si ho, jak rychle chcete a lovíte

    v paměti slova, útržky vět a někdy i celé rozhovory.

    Právě si s radostí vybavuju vzpomínky na podzimní sraz mládeže brněnského seniorátu, který proběhl v Miroslavi na přelomu října a listopadu.

    Nebudu Tě, milý čtenáři, unavovat popisem příjezdu, vzájemného bouřlivého setkávání se, nekonečných debat a množství dobrého jídla...

    Tak tedy k věci. Už samotný název dával tušit, že to nebude nuda - KDYŽ DVA SE RÁDI MAJÍ... Mluvit o tak prosté, samozřejmé a přece úžasné záležitosti vůbec není snadné. Pomáhala nám v tom PhDr. Bohumila Baštecká a farář Jirka Kučera. Občas to "zajiskřilo,” ovšem nutno podotknout, že k dobru věci. Vycházka podzimní přírodou s výhledem na Pálavu, spojená s originálními disciplínami všechny dobře naladila. Večer proběhl ve znamení bouřlivých diskusí, ale i zpěvu a všelijakých divadelních a jim podobných příspěvků jednotlivých sdružení. Chtěla bych ještě poděkovat všem těm nenápadným a tichým pracovníkům, bez kterých se žádná taková akce neobejde. Často přijímáme až s přílišnou samozřejmostí, že se o nás někdo stará a bere nás pod svou střechu. Nedělní bohoslužby rozjasnily tváře všech přítomných. Ani mlha a vytrvalé mrholení nerozházelo vracející se lidičky, a proč taky, KDYŽ DVA SE RÁDI MAJÍ...

    Zpět na obsah


    K U R Z Y

    Kurz pro starší mládež a střední generaci

    Dům Sola fide v Janských Lázních

    20. - 27. března 1999

     

    V přednáškách se vystřídají:

    PhDr. Jan Sokol - (O školství, Etika a čas),

    prof. PhDr. Erazim Kohák - (Tomáš. G. Masaryk)

    a PhDr. Malcolm Haslett

    (O smír v Irsku, Vrací se Rusko do minulosti? )

    Přihlášky posílejte na synodní radu ČCE, Jungmannova 9,

    Praha 1, PSČ -111 21.


    Zpět na obsah