to se nedá říct největší, ale mám strach jako každý jiný člověk před písemkou nebo se bojím ve tmě. - studentka, 14 let

když mě nechtěl můj vlastní otec vrátit matce - student, 13 let

před zkouškama, před odjezdem z domu na dlouhou dobu - studentka, 18 let

ze ztráty zaměstnání - studentka, 25 let

neměl jsem - student, 14 let

když jsem neposlechl rodiče - student, 14 let

před přijímacíma zkouškama na gymnázium nebo na stezce odvahy na školce v přírodě - studentka, 13 let

když někomu ublížím a nevím, jak se s tím vyrovná - ?

když jsem měl nastoupit ZVS - student, 25 let

někdy to byl strach o sebe (když mě vezl stopem duševně nemocný řidič - maniak, když mě porazilo auto, nemohl jsem se hýbat a nevěděl jsem, co se mnou je), jindy o druhé (když jsem byl svědkem autonehody a jindy vojenské rvačky) - pracující, 27 let

v situaci, kdy mi šlo o život - student, 22 let

když na mě vyběhli v poli dva vlčáci - studentka, 17 let

nemohu říci, kdy jsem měla největší. Většinou nemám radost, vztek ani strach největší naráz, ale se zpožděním - déle mi vydrží .- rozloží se to do několika dnů.

Proto se stále učíme strach překonávat. Člověk má sklon přijmout každou nabídku, která mu pomáhá strach překonat. V tom je síla magie a různých sekt, které vedou člověka k poslušnosti, aby se zbavil strachu z rizika, které, jak jsem již pověděla, provází každé svobodné rozhodnutí.

Bývalému chilskému diktátorovi Augusto Pinochetovi britské úřady nepřiznaly diplomatickou imunitu a vydaly ho justici. Pro pozůstalé obětí generálova vojenského režimu je to bezpochyby důvod k pocitu alespoň částečného zadostiučinění. Neradovaly se však pouze rodiny postižených Chilanů. Vydání třiaosmdesátiletého generála bylo jako vítězství práva oslavováno ve více zemích světa. Česko nevyjímaje.

I do pražských ulic vyrazila skupina silně levicově orientovaných občanů, aby dala veřejně najevo svou radost nad tím, že “pošlapávání lidských práv bude konečně potrestáno”. Skoro to vypadá, jako by Češi byli uvědomělým národem s vysoce vyvinutým smyslem pro právo a spravedlnost: I v zimě jsou ochotni opustit své vytopené příbytky a jít do mrazu demonstrativně oslavovat dopadení vysloužilého diktátora ze vzdálené zaoceánské země.

Taková představa má ale nejednu vadu na kráse. Proč se stejným zanícením nevyrazili titíž “ochránci lidských práv” do ulic, když byl bývalý důstojník StB Kafka v podstatě omilostněn za bití a mučení disidenta Vlasty Třešňáka? Proč je z domovů do ulic nedokáže dostat demonstrace proti pošlapávání lidských práv v Tibetu a proč je k akci nevyprovokuje připosražená neschopnost našich volených orgánů alespoň náznakem se zastat lidských práv vězněných, mučených a popravovaných odpůrců komunistického režimu v Číně.

Nebo snad má být levicovým uzurpátorům moci měřeno jiným metrem?

Jiří Hoblík – vikář

Živě psaná prvotina Jeanette Winersonové “Na světě nejsou jen pomeranče”. Anglická autorka líčí své vyrůstání v letničním prostředí a svůj rozchod s ním na pozadí své sexuální orientace (a průběžně k tomu vypráví pohádky). Tradiční křesťan nemusí být z jemné ironie vyprávění nutně škodolibý - spisovatelka píše sice o letničních zvenku, ale podle toho, čím sama prošla při pátrání po životní stezce.

Anglický film Oscar Wilde, jehož hlavním tématem je Wildova homosexualita. Zaujalo mě především, jak se s ní na tehdejší dobu (konec minulého století) neobvykle a statečně vyrovnává nejen Wilde sám, ale i jeho manželka a matka.

Lidové noviny, Praha 1998, doporučená cena 195,-Kč

No, to určitě ano. Já na ta léta vzpomínám velmi rád. Nevím, jestli to nebude znít příliš vzletně, ale mám pocit, že spousta principů, které se snažím dodržovat a které jsem si s sebou odnesl do politiky, jsem nasál, abych tak řekl, právě tehdy v tomto prostředí. Například to, že má člověk trvat na svém názoru, i když to není zrovna populární nebo se to zrovna nevyplácí, a že má hájit nějaké principy slušnosti a morálky i v politice, to jsou věci, které mě určitě v prostředí Zbytova a evangelické mládeže velmi silně ovlivnily. Tedy určitě velmi pozitivní přínos.

Nyní už jsi nějaký čas profesionálním politikem. Jak se naplnily tvé představy, se kterými jsi do politiky šel? Je realita hodně jiná?
Svádí to říct, že je, ale musím přiznat, že jsem měl spíš asi romantické nebo takové nekonkrétní představy, takže zase říct, že je všechno jinak , než jsem si představoval, to nemohu. Je to složitější a náročnější. To bezesporu. Myslel jsem si - jako pozorovatel politiky zvenčí, jako její komentátor - že některé věci jsou jednodušší. Nejsou. A pak také některé věci jsou pro lidi zvenčí těžko přenositelné nebo srozumitelné. Já jsem vždycky vyznával a vyznávám systém politických stran jako základní princip a nikdy jsem nebyl stoupencem nějakých politických hnutí nebo takové té nepolitické anebo nestranické struktury, nicméně musím říct, že život v politické straně je podstatně složitější a náročnější, než jsem si myslel. Jeden můj kolega říká takový hezký bonmot, na kterém je hodně pravdy: “Copak voliči, ty nějak přesvědčíš, ale nejhorší jsou spolustraníci”. To je pravda. Myslím, že to platí o všech politických stranách. Já si ale opakuji princip, že když člověk přesvědčí straníky, tak už pak dokáže přesvědčit i voliče. Pak jsem slyšel ještě jeden hezký bonmot, že vstup do politiky je jako první jízda v autoškole. Člověk se na to může chystat dvacetkrát, třicetkrát, zdá se mu o tom, může doma řadit vařečkou a točit pokličkou, a pak když sedí v autě, vypadá to všechno jinak. Stejné je to s politikou.

Co tedy vidíš v politice jako nedobré? Co nejvíce ohrožuje důvěru v politiky?
Nedobré momentálně v české politice, podle mého soudu je, že tu hodně převažuje prosazování nejrůznějších lobistických zájmů, a to napříč politickými stranami. Skoro bych řekl: čím větší strana, tím větší problém. Čímž říkám, že i malé strany tento problém mají. Mají ho menší, protože jsou menší. To se hodně ukázalo po komunálních volbách, kdy se uzavírají koalice všech proti všem, nemá to žádnou přesnou logiku, levo-pravou nebo programovou. Důsledkem je, že se začalo spolupracovat s komunisty na mnoha úrovních a každá z těch stran má v tomto směru nějaký hřích. To je velmi špatné. Považuji to za důsledek situace po “opoziční smlouvě” a pocitu, že je dovoleno úplně všechno a že pravidla moc neplatí. Ale jinak v české politice, myslím, je největší nešvar podobný jako v celé české společnosti, že se lidi málo poslouchají. Každý slyší jen to, co říká sám, a má tendenci vidět to, že mu druzí špatně rozumí, jako jejich chybu. Málokdo je schopen přemýšlet o tom, jestli něco třeba špatně neříká a jestli je schopen poslouchat ty druhé. Prostě málo se posloucháme.

Co naopak považuješ za dobré a pozitivní v současném politickém vývoji?
No, já patřím ke generaci, která zažila reálný komunismus, takže pro mě je stále velmi důležité, že byť je spousta věcí špatně a já jsem s nimi ne-spokojen, tak je možnost je měnit. A je možnost je měnit tím, že člověk pře-svědčí ostatní o způsobu svého řešení, a to je úžasná věc. Takže já jsem v tomto opojení stále velmi šťasten a myslím si, že to je na české politice úžasné: je svobodná, demokratická a může se vyvíjet dobrým směrem. A v podstatě, když se podíváme na tu cestu, kterou jsme prošli od listopadu 89, tak přes všechny potíže a současnou situaci, která je skutečně taková zatuchlá, ta země se vyvíjí nějakým pozitivním směrem. Jistě, jde to pomaleji, než jsme si představovali, určitě všichni mají pocit, že by to mohlo být rychlejší, ale nějakým směrem to jde.

Jaké jsou tedy pro tebe nejdůležitější vlastnosti politikovy? Čeho ty sám si nejvíce ceníš? Zodpovědnosti. Zodpovědnosti, jejíž součástí je potom spousta dalších atributů od čestnosti a neúplatnosti, zásadovosti.... ale řekl bych, že ta odpovědnost je strašně důležitá, zodpovědnost k nějakému - já nevím - pro někoho to může být Pán Bůh, pro někoho stát, pro někoho nějaké politické ideje. A ta zásadovost a zodpovědnost je důležitá, i když mají lidé jiné politické názory, než mám já. Já jsem si třeba v tomto smyslu poopravil názor na Josefa Luxe. Byť je to člověk, který má na řadu věcí rozdílné názory než já, a ponechali jsme si je, tak si ho vážím jako člověka, který je zodpovědný, své činy promýšlí v horizontu zodpovědnosti větší, než jsou jenom aktuální titulky v novinách a je principiální. Takových lidí, bohužel, v české politice není mnoho, ale jsou tam také. Tak je velká naděje .

Ptal se Zvonimír Šorm.