Amen. - Pavel Jun Téma v literatuře - Evžen Martínek Stručně a jasně - Martin Balcar Rozhovor s Davidem Vávrou - Martin Balcar Blízkost v různosti - Jitka Balcarová, Ondřej Kováč Proč potřebujeme pohlazení - Erazim Kohák Co bude s nevěřícími? - Jiří Gruber Hrůzné odhalení - Mikuláš Vymětal "Ve svobodě" - v grafech, v anketě - Jana Potočková, Jarda Coufal Životní kočky - Dráža Havlíčková Doporučuji: Tomáš Vokatý, Dan Heller, Mikuláš Vymětal, Jakub Zeman Víno tvé výborné (úryvek z knihy Sváti Karáska) Co mne zaujalo: Jan Balík, Zdeněk Šorm, Květa Šilarová Vykopávky z Kumránu Visí to tu ve vzduchu - Písnička - Peter Yarrow/Berani Kontaktník Kurzy - Výzva - Nabídky - Báječnej bál

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Amen je přitakání z důvěry. Možná - když je budete říkat - můžete trochu natáhnout ruku, jako dítě, když ji podává Otci. (Správně, už jsme zase na začátku modlitby Páně.)

Zpět na začátek

Příští řádky neberte, prosím, jako recesi ze strany autora, který by snad chtěl znevážit rubriku jistě oblíbenou u čtenářů dychtivých náročné moderní literatury. Domnívám se, že v knížkách pro děti lze objevovat netušené poklady. Když jsem po 16 letech narazil v knihovně na knihu z mého dětství "Kvak a Žbluňk jsou kamarádi", začal jsem ji znovu číst, ale úplně "jinak". S mrazením v zádech během čtení jsem zjistil, že příběhy žabáka a ropušáka pronikají do nejhlubších zákoutí člověčí duše, do roztodivného labyrintu vztahů mezi dospělými.

Kvak a Žbluňk jsou kamarádi, o tom není pochyb. Každý má ale úplně jinou povahu. O vyšším zeleném žabákovi Kvakovi bychom nejspíš řekli, že je to iniciativní altruista, prostě optimista, který se příliš nezabývá sám sebou. Na druhou stranu menší hnědý ropušák Žbluňk by na nás zapůsobil jako mrzout, pasivní pesimista, neustále se "rejpající" ve svých problémech. Spatřili bychom tak vzájemně se doplňující tandem, který odráží dvě stránky lidského charakteru, dva protipóly nahlížení na problematický svět a lidi v něm.

JARO

Žbuňk žije ještě v "zimě". Chce zůstat osamělý, v temnotě svého obydlí, v nehybnosti své postele. Jako by zapomněl na to, jaké to je být se svým přítelem Kvakem. Je sám, a tak jako by ani nebyl. Uzavírá se do sebe, vlastně si již zvykl na "zimu". Ztratil odvahu vystoupit ze tmy svého snění do světa, do světla, do nových možností, do rodící se přírody. Najednou mu chybí chuť do života, do přátelství s Kvakem.

ZAHRÁDKA

Příběhu Zahrádka by šlo dát podtitul: trpělivost přináší růže. Jednou si Žbluňk všimne, že Kvak má nádhernou zahrádku, a hned projeví touhu mít ji taky. Kvak jako dobrý kamarád, dá svému příteli trochu semínek, aby je zasil na své zahrádce. Kvak je moudrý, protože ví, že lepší než ryby dávat, je naučit druhého je chytat. Kvak ještě upozorní svého přítele, že pečovat o zahrádku je dřina. Kvak to ví, sám to zakusil na své kůži.

Žbluňk se vrhne do práce s pověstnou petrovskou horlivostí. Zaseje semínka a začne jim nakazovat a nakonec křičet: "Semínka, teď už začněte růst!" "Semínka mi nechtějí růst," stěžuje si Žbluňk. "Protože moc křičíš," řekne Kvak. "Chudinky semínka se bojí růst." Kvak radí Žbluňkovi, aby je nechal pár dní napokoji, aby mohly s pomocí slunce a deště vyrůst. Kvak ví, že každá věc potřebuje svůj čas, že "je čas sázet i čas trhat". Nic nelze uspěchat, ukřičet, vyvzdorovat nebo uvyčítat. V takovou chvíli je možné jedině čekat, až semínka dorostou. Zde jakákoli naše aktivita ničemu nepomůže, spíš uškodí. Semínka musí vyrůst "sama".

Žbluňk si ale nedá říct a snaží se semínkům všelijak pomoci. Nejprve jim čte přes noc pohádky, aby se ve tmě nebály, potom jim zpívá písničky, pak jim přednáší básně, nakonec jim hraje na housle. Nic nepomáhá, semínka nerostou a nerostou. Žbluňk je z té své péče o semínka tak unavený, že usne. Když se druhý den probudí, uvidí na své zahrádce první malé zelené rostlinky.

SEZNAM

V příběhu Seznam jednoho rána dostane Žbluňk geniální nápad napsat si seznam věcí, které má ten den udělat, aby na nic nezapomněl. Nejprve napíše Probudit se a hned to přeškrtne. Pak ještě dopíše Nasnídat se, Obléknout se, Jít ke Kvakovi, Jít s Kvakem na procházku, Poobědvat, Zdřímnout si, Hrát s Kvakem hry, Povečeřet, Jít spát. Žbluňkovi vše vychází podle seznamu do chvíle, kdy je s Kvakem na procházce a vítr mu najednou jeho seznam vyfoukne z ruky. Kvak se samozřejmě snaží Žbluňkův důležitý seznam důležitých věcí chytit, ale marně. (Žbluňk totiž nemůže utíkat za seznamem, protože to není napsáno v jeho seznamu.)

Žbluňk posmutněl a řekl: "Budu se tady muset posadit a nedělat nic." Posadil se tedy a nedělal nic. Kvak seděl s ním. Po dlouhé chvíli Kvak navrhl jít spát. "Jít spát!" vykřikl Žbluňk. "To byla poslední věc na mém seznamu." A napsal proutkem na zem Jít spát a přeškrtl to. "A je to," řekl. "Teď mám celý den pěkně přeškrtaný." "To jsem rád," řekl Kvak.

Žbluňk dostal na první pohled docela rozumný nápad - mít ve svých věcech pořádek, mít přehled ve svém životě, umět si seřadit důležité věci. Takový pořádek může pomáhat v životní orientaci, ovšem jen do chvíle, kdy se stane něco nepředvídatelného, něco, co nezapadá do našich ideálních plánů. Pak se ukáže, jaké místo naše plány zaujímají. Lpění na plánech, ideálních představách může vést k vlastnímu zotročení sama sebou. Ztráta vlastních, byť dobře promyšlených iluzí o tom, co bych ještě všechno měl vykonat, dovádí k zoufalství a nehybnosti. Žbluňk posmutní, dostane strach udělat další krok, a tak si raději sedne a "nedělá nic". Jeho vlastní plány mu zatarasily cestu, aby mohl jít dál.

Zajímavý je Kvakův postoj. Kvak se na začátku kamarádovi nesměje, nezlehčuje, ale naopak pochválí Žbluňkovi jeho pěkný seznam. Respektuje cestu, jakou si vybral, nesnaží se mu ji rozmlouvat. Sám totiž neví, kam je ta cesta dovede. Důležité je, že jde kousek cesty "podle seznamu" spolu se Žbluňkem. Když se vyskytnou první komplikace (seznam uletí), nic Žbluňkovi nevyčítá, ale snaží se zachránit, co se dá. Nakonec, a to je nejpůvabnější na celém příběhu, si dokonce sedne se Žbluňkem a také "nedělá nic". Sdílí s ním jeho zoufalství, jeho bezradnost. Mohl by se klidně sebrat a jít domů. Ostatně nebyl to jeho seznam, ale Žbluňkův. I když je Kvak se Žbluňkem, neztrácí hlavu, nenechává se ovládnout nehybností ani Žbluňkovou závislostí na seznamu. Po určité chvíli ho napadne docela jednoduché východisko ze slepé uličky - navrhuje "jít spát". Žbluňk zjistí, že to je řešení i pro něj. Zjišťuje, že má s Kvakem společný směr a je jedno, jestli nestihl všechno ten den vykonat. Důležité je neztratit směr a nebýt sám. Pak stačí vědět, že ráno se vstává, večer se jde spát a mezi tím se lze radovat z hromady zajímavých a dobrých věcí, které nejsou často ani naplánované. Štěstí nelze naplánovat, možné je pouze být k němu vnímavý a otevřený. SEN

V posledním příběhu Žbluňk spí a zdá se mu sen. Stojí na jevišti divadla a má na sobě renesanční kostým. Dole v prázdném hledišti sedí Kvak. Z velké dálky se ozve nějaký neznámý hlas: "Představujeme vám Žbluňka, nejvýbornějšího ropušáka na světě!" A Žbluňk předvede pokaždé, když se ozve ten hlas, nějaký báječný kousek: zahraje překrásně na klavír, přejde po vysokém laně a nakonec zatančí. Pokaždé se zeptá dole sedícího Kvaka, zda umí taky takový kousek. Kvak vždy odpoví: "Ne." A o něco se zmenší. Po posledním Žbluňkově kousku Kvak zcela zmizí. Žbluňk si uvědomuje, co udělal, a úpěnlivě volá svého přítele. Vznáší se nad prázdným zšeřelým hledištěm a zoufale hledá Kvaka. Vtom se probudí a Kvak stojí u jeho postele.

Poslední příběh je tísnivý jako noční můra. Naštěstí nakonec přijde vysvobození v podobě probuzení a shledání s kamarádem Kvakem, který se nezmenšil ani o kousek. Sen může být skutečností, noční můra může zahalit naši každodennost. Vždyť žijeme ve světě, v němž se často ocitáme na divadelním jevišti. Jde o to se "ukázat", předvést nějaký ten kousek, aby si nás ostatní povšimli. Divadlo je iluze, je to naše iluze, že když budeme báječní, nejvýbornější na světě, získáme přátele a budeme šťastni. Zatím však naše marné divadelní kousky zmenšují a zastiňují ty, kteří nás opravdu mají rádi, kteří nás milují ne proto, že něco umíme, že jsme "báječní" jako dobře oblečený sečtělý renesanční kavalír. Opravdové přátelství není divadelní hra, v níž jeden hraje a druhý se dívá a tleská (nebo píská). Kdo hraje svou hru dostatečně dlouho, nakonec stejně zjistí, že zůstal na jevišti sám. Zjistí, že stojí v prázdném divadle svých představ o tom, jaký by chtěl být.

Opravdový přítel vstupuje do naší samoty, do naší odhalenosti. Přichází, aniž bychom museli bojovat o jeho přízeň jako o přízeň publika. Přítel přichází a nechce být vystaven do role pasivního diváka. Přichází a chce být účastníkem našich bolestí, radostí, smutků, vtípků i mrzutostí. A o tom jsou příběhy žabáka Kvaka a ropušáka Žbluňka, které Arnold Lobel napsal pro děti, které se učí číst, a pro dospělé, kteří se učí spolu žít.

Zpět na začátek

Myslím si, že ne. Jsou tu pro to zřízené různé profesionální organiza-ce a neorganizovaná a často neodborná pomoc křesťanů by v tom dělala ještě větší zmatek. Církev si často myslí, že všemu rozumí "a že to bude dělat nejlíp".

Martin Balcar, student filosofické fakulty UK, obor - sociální práce

Zpět na začátek

Abych se toho jediného razítka alespoň trochu zbavil, tak vždy uvádím, že jsem v prvé řadě architekt. Být bavičem je spíš můj problém, ale taky problém médií tím, že zábavné věci jsou známější. O architekturu se lidé nezajímají, i když vytváří jejich životní prostředí víc, než kauza Zákopčaníkova pohlaví. Kdybych to ale neskousnul, tak je na mně, abych v tom nedělal.

Někdy to poněkud unavuje, mnohdy to potěší, v člověku je asi nějaký ješitně - egoistický prvek. Je však povzbudivé, když vás lidé poznávají proto, že děláte věci, které jim třeba přinesou trochu pozitivismu a radosti. Na druhé straně každý má možnost nebýt veřejně známý, nikdo ho k té povrchní prchavé popularitě nenutí. Myslím si, že jedinec k opravdovosti své tvorby nepotřebuje bulvární ”make-up” uznání. Problém je, že člověk vždycky nepozná, jestli to, co dělá, je až tak správné. V Bibli je spousta příkladů lidí, kteří dělali věci podle lidských měřítek nesprávně a nakonec došli spasení. Člověk má spíš mlhavou představu, jestli je všechno tak správné, jak se zdá. Přesto věřím, že existuje obecné povědomí správných a nesprávných věcí, i když, kdo ví?

Já jsem divadlo nikdy nestudoval a ani jsem se pouze jím nikdy neživil. Dělám ho jen pro zábavu. Vzniklo to tak (již dosti vypráskaná historka), že jsme dělali ve 14 letech večírek - spíš předpubertální oslavu narozenin - a vymýšleli jsme, jak to zpestřit. A tak jsme udělali s Milanem Šteindlerem u nás ve sklepě divadlo. Nějakou dobu jsme pak hráli divadlo, které se časem změnilo zpátky v pubertální večírky a nakonec nás po zvláště zdařilém představení moje babička vyhodila. A tak jsme začali hrát na veřejnosti. A proto také Sklep.

Co je humor a co je smutek? Nevím. Humor je součást radosti, evangelium - radostná zpráva. Všechno je vlastně humor a v každém, i závažném chování je prvek určité lidské neschopnosti, tudíž vlastně prvek ironie. Nic není tak vážné, protože člověk nemá schopnosti, aby mohl závažně věci uchopit. Nemyslím to ale nihilisticky.

Nevím, to musí posoudit jiní.

Kde berete inspiraci ke svým satirám a vtipům? Kde je ta ”výrobna humoru”?

(pozn. aut.: Zpěvačka Petra Černocká a moderátor Jan Zákopčaník se ohradili proti satiře České sody vůči své osobě a zažalovali autory pořadu za urážku osobnosti.) Nejsem tvůrce toho pořadu, pouze tam vyučuju v kurzu němčiny, ale myslím si, pokud se můžeme inspirovat demokratickou Amerikou, tam je kauza ”soukromí” u lidí veřejně činných jiná než u ostatních. Vidím to tak, že když někdo dá v televizi všanc své jméno v rámci pokleslé normalizační zábavy, tak musí počítat s tím, že si z toho někdo udělá legraci. A vedle toho Jan Zákopčaník je charismatická veřejná postava pořadu o počasí, a současně existuje komerční televize, která dělá bulvární pořad ”Počasíčko”. Prostě autoři považovali za zajímavé a zvláštní spojit komičnost ”Počasíčka” s duchovním přístupem pana Zákopčaníka. Jestli však panu Zákopčaníkovi ublížili, tak je to neveselé.

No jo.

Zeptám se, co mu na tom vadilo. Pak se zjistí třeba, že ten pořad neviděl do konce, takže to nepochopil. Ale jinak to přijímám, protože člověk se mýlí.

My jsme ji dokonce psali. Plánovali jsme to v rámci silvestrovského Křesťanského magazínu a v televizi to nešlo proto, že ”nekřesťané” v televizi, kteří mají na starosti dramaturgii, si mysleli, že Křesťanský magazín je místo pouze pro vážné až strnulé uvažování.

Neumět se bavit a nemít radost ze života jsou dvě rozdílné věci. Neumět se bavit je třeba neschopnost. Ten člověk by se rád bavil, má radost ze života, ale má ji smutnou. Někdy je smutek projevem radosti. Dnes vymizel pozitivní smutek.

Já mám radši životní situace. Těch jsou stovky. Všechno je tak trochu směšné, v každém setkání je kus komična. Třeba pohled tady z okna... - když se setkají staré a nové ”embéčko”, tak je to vlastně humor. Setkání socialistického designu husákovského Československa s tím jakoby západním, které je už skoro ”bavorák” (Felicie). To je fakt komický!

Zpět na začátek

Zpět na začátek

Integrace znamená scelení, sjednocení částí v celek. Jejím opakem je "separace". Sociální integrace znamená plné zapojení všech do pracovní i společenské sféry života, tak jak jim to dovolují jejich možnosti. (Dílčími úkoly je poskytnutí možnosti vzdělání, pracovního uplatnění, chráněného bydlení, sociálního i materiálního zabezpečení apod.) Jde o základní kulturní a etický postoj, který podtrhuje právo postižených na sebeurčení a sebenalezení v daných společenských strukturách. Na těchto principech se jistě všichni shodneme.

Vytvořily se dva diskusní tábory - jedni by v integrační euforii integrovali každého a za každou cenu, jiní jsou spíše proti plošným integračním snahám ve školství. Pod školskou integrací se rozumí společné vzdělávání postižených a zdravých dětí v běžných školních třídách. Dětem, které to potřebují, je přitom nutno souběžně s vyučováním poskytovat vhodné speciálně-pedagogické, terapeutické či pečovatelské zajištění, mj. také pomůcky. Integrace je v jádru dobrý impuls, ale jakožto heslo se zvrhla v ideologický pojem a ve své krajní podobě znamená likvidaci speciálních škol a tříd pro žáky s různými vadami (zrakovými, sluchovými...). Odpůrci i zastánci integrace se paradoxně vzájemně obviňují ze snahy handicapované žáky separovat.

Na druhé straně najdeme ty, kdož nejsou proti možnosti integrace jako takové, ale odmítají ji jako hromadné řešení pro všechny. Zdůrazňují, že ne každý ji zvládne a že rovnost by neměla spočívat v uniformitě, nýbrž v respektování odlišností. Vystupují na obranu speciálních škol, které se snaží netradičními přístupy i formami práce maximálně rozvinout potenciál dítěte, aby bylo ve společnosti schopno konkurence. Oceňují blahodárný přínos chápajícího prostředí pro psychiku dítěte. V kolektivu stejně handicapovaných dětí tak naopak spatřují mnohé výhody, např. možnost společného sdílení prožitků. Skutečná integrace pro ně začíná za prahy speciálních škol.

Každý člověk, který je členem nějaké církve nebo prostě čte Bibli, jistě mnohokrát slyšel o přikázání "miluj bližního svého". Všechna čtyři evangelia jsou doslova plná momentů, kdy se Kristus nebo sami učedníci setkávají tváří v tvář s postiženým člověkem (např. Marek 9, 14-22). Oddíly mohou promlouvat různými způsoby. Já v nich cítím jeden veliký důraz, a to na aktivní blízkost a přístup. Během celé historie nejrůznější církve skrze specifické komunity zaujímaly k tomu svůj postoj a pečovaly o lidi nemocné a nějak postižené. Vidíme-li církev jako společenství jednotlivých křesťanů, pak jsem přesvědčen o tom, že každý z nich si na-hlas či ve své mysli položil otázku: "Co může křesťanská církev a já dělat pro takové lidi, kteří jsou jakýmkoli způsobem handicapováni (postižení)?" Někdo zaujme postoj pasivní, jiný se zas lépe či hůře snaží něco dělat. Pro obě skupiny však platí, že nevědí jak a že jsou při blízkém styku s nějak postiženým člověkem více či méně v rozpacích. Od devadesátého roku, kdy nastal čas občanské společnosti, se začala velká skupina postižených více objevovat na ulicích, ve školách, pár jedinců i v církevních společenstvích. Počítám s tím, že čtenáři tohoto časopisu jsou křesťané, a tak se chci především zaměřit na to, jak vidím problém postoje a vztahu církve a postižených. Co církve od toho pro nás magického roku začaly dělat? Začaly navazovat na to, co činily před několika desítkami let. Vznikaly speciálně zaměřené komunity i střediska vedená několika nadšenci, kteří své síly obětují péči o nejrůznější lidi se zdravotním postižením. Zbytek církve, podle mého názoru, zůstal u obdivu, jen někteří se věnují alespoň podpoře těchto skupin "povolaných" nadšenců. Já sám jsem nevidomý a patřím k těm několika, kteří se snaží objevovat i v církvi. Moje zkušenost je taková, že křesťané, se kterými jsem se setkal, většinou dávali najevo něco mezi rozpaky a trochu bojácným odstupem. Tento odstup zřejmě plyne z velké neznalosti i z jakési pohodlnosti. Tato neznalost vyplývá nejspíše z toho, že několik generací křesťanů téměř celý život nepřišlo do blízkého styku s postiženým člověkem. Ale je tu také prvek zažitého a tradovaného smýšlení. A tak díky této, řekněme neznalosti, se mohou cítit (a cítí) handicapovaní v církevních společenstvích a na církevních akcích nepříjemně, zmateně nebo odstrčeně.

Na to, abych rozebral všechny příčiny a rysy tohoto problému nebo abych vylíčil celé řešení v tomto článku, nemám dosti prostoru ani žádné hotové kouzelné řešení. Těm, kteří stojí o to, aby handicapovaní lidé žili a zapojili se do života křesťanské církve, bych doporučil začít cestu poznávání, na-slouchání, života směrem k postiženým a s postiženými. Na začátek té cesty stačí, aby každý člověk nabídl své ochotné ruce, oči, hlas a aby naslouchal a učil se od postižených nebo od těch, kteří s nimi ve státních či církevních organizacích pracují. Myslím si, že je též nutné hovořit o postoji církve k postiženým a jejich životě a úloze v církvi. Ovšem nejen mezi jednotlivými obyčejnými členy, ale i mezi představiteli na vyšší úrovni církve. Tedy na závěr mám přání, aby lidí s pasivním přístupem k "bližním" bylo méně a méně.

Zpět na začátek

Zpět na začátek

Není snadné na tyto otázky odpovědět. Na jedné straně jde o nekonečnost Boží lásky, na druhé straně o věrohodnost Božího soudu nad zlem. Kdyby nám Bůh všechno odpustil, nemusel by člověk o nic zápasit ani usilovat. Ztratil by důvod přemáhat své sobectví. Je-li však podmínkou spásy naše víra, co bude s těmi, kteří z různých důvodů uvěřit nemohli či nedokázali. Je-li víra dar, jak může být člověk odsouzen za to, že ho nedostal?

Důležité je, že o všech těchto věcech nebudou rozhodovat lidé, ale Bůh sám. Není na nás, abychom o komkoli vynášeli soud a upírali mu naději na Boží milost a lásku. Z Bible víme, že Bůh chce, abychom byli spaseni všichni. Tomu je v Božích plánech všechno pod-řízeno. Schopnost věřit a milovat Boha je dána každému člověku. Bůh nás všechny hledá a volá. Nejzřetelněji to poznávají ti, kteří se setkali se srozumitelným a pravdivým svědectvím křesťanské církve. Evangelium znamená, že Boží milost je nabídnuta všem. Jedinou podmínkou je, aby ji člověk z vlastní vůle přijal již nyní, během svého života. Odsouzení a věčné zatracení hrozí pouze těm, kteří o tuto milost vědomě nestojí. Buď je jim jejich budoucnost lhostejná, nebo si myslí, že se obhájí a zachrání sami. Můžete namítnout, proč právě na takové - zdánlivě podružné - věci, jako je přijetí Boží milosti, tolik záleží. Copak naše životní dílo neváží víc? Podle čeho však poznáme, zač si skutečně zasloužíme chválu a v čem jsme měli oproti druhým nezaslouženou výhodu? Naše vnější úspěchy či prohry přece závisí na spoustě okolností. Kdo to všechno spravedlivě rozsoudí? Uznat své chyby a přijmout Boží milost je však pro každého stejně těžké. A nejen to. Nic tak neodhalí srdce člověka jako právě nabídka Boží milosti. Nikde jinde se neprojeví, co jsme skutečně zač, než tváří v tvář Božímu daru odpuštění. Člověk se může jevit kdovíjak dobrý nebo zlý, ale pravda vyjde najevo teprve tehdy, když se budeme rozhodovat mezi Boží milostí a vlastní hrdostí.

Jsou ovšem lidé, kteří se s evangeliem nikdy nesetkali. Často i naší vinou. Jak budou souzeni oni? Myslím že podobně, i když si toho nebudou sami vědomi. Je spousta lidí, kteří vyznávají jiná náboženství nebo se od Boha odvrátili vinou falešného svědectví církve. I oni však přicházejí během života mnohokrát do situací, kdy se musí rozhodnout mezi láskou a sobectvím, obětí a sebeprosazením. I oni jdou kolem svých Lazarů, vědí o hladových a opuštěných a mohou jim tak jako my buď pomoci, nebo je překročit a nevidět. Mají to ovšem narozdíl od nás daleko těžší, protože nevědí, že ve slabých a opuštěných se s námi setkává Bůh. Ale soucitu a lásky jsme schopni všichni. A právě takové činy od nás Bůh očekává. Věřící to mají o to snazší, že vědí, že právě na takových činech stojí svět a budoucnost.

Přesto nás děsí představa, že někteří lidé budou nakonec zavrženi, a ještě víc to, že ani my to nemáme jisté. A přece se nemusíme bát. Naše záchrana není v našich nejistých rukou. Je to Boží předsevzetí a vůle. Bůh chce zachránit všechny lidi. Proto ani známá podobenství o posledním soudu nemáme číst jako hotový scénář, ale jako naléhavou výzvu a varování. Právě proto nám Ježíš ta podobenství vypráví, abychom se už dnes mohli chovat a žít jinak. Bůh proti nám nemá nic v záloze. Otevřel nám cestu do svého království a udělá všechno pro to, aby nás neztratil. Jeho vůle je, aby peklo zůstalo prázdné. Jestli mu někdo tuto radost pokazí, bude to opravdu jen jeho vina.

Zpět na začátek

Také letos se konal Sjezd nejen evangelické mládeže, tentokrát v Litoměřicích. Sjelo se nás něco kolem 700, abychom se setkali se svými známými a nechali se oslovit programem často nejrozličnějším. O tom, jak jsme byli spokojeni s tím, co se na sjezdu prezentuje, jsem se ještě dlouho poté dovídal z ankety, kterou i letos připravil Martin Fér. Zjevně po-baven loňskou poznámkou nějakého dobráka, který do ankety připsal roztomilý vzkaz: "miluju Járu Coufala," rozhodl se letos Martin kout železo, dokud je žhavé a de facto založit fanklub Járy Coufala. Dodnes nevím, proč se tak rafinovaným způsobem pokusil mě oženit, nebo zničit (nebo obojí dohromady?). Na konci ankety totiž stálo: "Milujete-li Járu Coufala, podepište se, prosím."

Také z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že přípravu ankety napříště raději vezmu do svých rukou. Svým fanynkám, které se podepsaly (i chlapcům), tímto pěkně děkuji za přízeň a doufám, že s mým jménem nebude příští rok již takto manipulováno.

Jeden podnět k zamyšlení mám ale také já. Při pročítání anket se mi totiž nejednou stalo, že jsem narazil na nápady a návrhy zcela nerealizovatelné (nebo i na úplné nesmysly) a v té chvíli mi velice chyběla jakákoli zpětná vazba na autora toho nápadu. Nebo se naopak objevují nápady dobré, jenom bych se zase potřeboval zeptat, jak to ten člověk myslel s tím či oním. Pro tyto případy, kterých není zase tak málo, bych vás tedy rád vyzval k něčemu snad až revolučnímu v historii naší ankety: Podepisujte se a pište své adresy i v tom případě, že nemilujete Járu Coufala! Umožníte nám tak spojit se s vámi.

Zpět na začátek

Zpět na začátek

Dráža Havlíčková

Zpět na začátek

Koncem října vyšla péčí nakladatelství Kalligram (Bratislava) a Doplněk (Brno) kniha významného polského publicisty Adama Michnika. Sokratův stín je soubor esejů vzniklých v sedmdesátých až devadesátých letech, z nichž některé už byly publikovány v samizdatu nebo deníku Gazeta Wyborcza. Adam Michnik mapuje vývoj polské společnosti od vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským až po druhé zvolení Lecha Walesy prezidentem. Kniha nám otevírá dosud zcela neznámý pohled na moderní historii a současnost.

Tomáš Vokatý

Danek Heller

 ZACHRAŇTE VOJÍNA RYANA I.

Na vzdouvajícím se moři koluje mezi vojáky v invazním člunu láhev. Jeden a hned po něm i druhý voják zvrací. Další políbí křížek, který mu visí na krku a začne se modlit. Velitel vydává rozkazy, že se vojáci mají ihned po otevření dveří rozptýlit, aby netvořili vhodný terč pro dělostřelectvo. Otevřou se dveře a vzápětí jsou všichni postříleni. Někteří padají do vody už mrtví, jiní se ještě chvíli pohybují na hladině i pod ní. Kamera přenáší svůj pohled na břeh a ukazuje nám další vojáky, snažící se krýt před kulometnou palbou za protitankovými překážkami, trčícími v písku. Voják vleče raněného kamaráda. Vedle vybuchne granát a dál už táhne jen trup s jednou rukou. Kamera nás reportérsky vtahuje přímo do děje: po blízkých výbuších na několik sekund "ohluchne" a když vedle zahyne další voják, dopadají na ni kapky krve. Vidíme smrt a umírání v desítkách podob. Zdravotník se snaží pomoci sténajícímu raněnému, další kulometná dávka ovšem zabije zraněného i jeho. Vojákovi vedle kulka ustřelí ruku. Otočí se, sebere ji a jde zmateně dál. Vidíme zoufalství skupiny vojáků, kteří se ztuhlí strachem snaží krýt v písku. Jiní se pokoušejí útočit proti kulometnému hnízdu, ale vzápětí hynou v palbě jedni jako druzí. Zvlášť drasticky potom působí zdánlivě klidný záběr - pohled na mrtvé ryby ležící mezi mrtvolami vojáků na čáře příboje.

Nejnovější film Stevena Spielberga popisuje na pozadí vylodění Spojenců v Normandii příběh komanda, vyslaného na záchranu jediného ze čtyř bratrů, který během invaze ještě nezahynul: vojína Jamese Farncise Ryana. Film lze zřetelně rozdělit na dvě části. Prvních přibližně dvacet minut vtáhne diváka dosud zcela nebývalým způsobem do reality zpočátku neúspěšného útoku, takže má pocit, že se ho účastní (chce to silný žaludek). Zbylá část filmu představuje válečný dobrodružný film, jakých Američané (a dříve i Sověti) natočili celou řadu. V druhé části filmu mizí z bojů zranění vojáci, a tak bojovníci padají po celých houfech (Němci), nebo vzácně zemře některý hrdinskou smrtí (Američané). Hudba, která se v první části nevyskytuje, dokresluje atmosféru filmu.

Trauma války se v americké kinematografii objevuje nejednou. Vyrovnávají se s ním velcí režiséři jako F.F. Coppola (Apokalypsa) nebo O. Stone (Četa) či R. Altman (MASH). Steven Spilberg toto téma otevírá již podruhé. Mnozí si jistě vzpomenou na celkem povedený Schindlerův seznam. Válka je ústředním tématem i jeho nejnovějšího filmu Zachraňte vojína Ryana.

Spielberg prokázal nesmírnou citlivost pro toto téma. Celý film je podán jakoby roztřesenou rukou válečného kameramana a je tak neuvěřitelně působivý. Spilbergův smysl pro dokonalost je v tomto až neuvěřitelný. V jedné z úvodních scén při vyloďování v Normandii je dokonce objektiv kamery postříkaný od krve, což se může zdát trochu morbidní, nicméně Spilbergova kamera se nevyhýbá ničemu. První záběry mne doslova přibily do křesla. Rovněž je na místě vyzdvihnout výkon hlavního hrdiny Toma Hankse, který zde prokázal schopnost nejen zahrát, ale i prožít roli člověka zabíjejícího pro svobodu, bojujícího proti tyranii stejnými prostředky. Člověka neustále řešícího otázku, kdy má ještě právo zabít a kdy by měl odpouštět. Avšak jaké je to právo a jaká milosrdnost, a odkud?

Jakub Zeman, student teologie

Zpět na začátek

- knížka Isaaca Singera Kajícník. Je to příběh o hledání víry a toho, co má smysl uprostřed světa plného zmatků, nejistot, krutosti, neodpovědnosti, nevěry a lhostejnosti. Odpovědí je víra v Boha, která však není snadně dostupnou ideologií či snadno opakovanou frází, ale znovu probojovávaným vztahem a zápasem.

- film "Je třeba zabít Sekala"

 - televizní seriál o výsadkářích z Anglie za II. svět. války "Stínoví vojáci", který pro mne vyjevuje jednak vykleštěnost historie v éře socialismu, jednak osobní rozměr hrdinství

- comics Arta Spiegelmana "Maus" o holocaustu - zvlášť I.díl

- v poslední době jsem měl radost, že rádio Proglas je možné poslouchat i u nás v Praze a v Čechách. Zatím pouze přes satelit, ale doufejme, že časem toto rádio dostane svou vlastní frekvenci. Jistě to bude nová příležitost ekumenické práce.

Zpět na začátek

Tento úryvek se skvěle hodí do vánočního čísla; a víte odkud je? Z knihy rozhovorů Štěpána Hájka a Michal Plzáka se Sváťou Karáskem o jeho životě - jmenuje se - Víno tvé výborné. Že ji nemusím ani doporučovat, je jasné - čte se sama. Ale doporučuji koupit ji v Kalichu co nejdřív, aby vůbec ještě byla, a pak nerozbalovat a "přihodit" ji pod stromeček pro celou rodinu. Když to nestihnete do vánoc, nevadí - hlavně ji neotevírejte před zkouškami a pod. událostmi. MS

Zpět na začátek

Visí to tu ve vzduchu - Peter Yarrow/Berani

ty miř o kousek výš

stejně nic nezůstane pod pokličkou

sláva, že to víš

 

Zpět na začátek

Pro práci s dětmi v nedělní škole a v náboženství nabízíme právě vyšlou pomůcku

  OTČE NÁŠ

 text: Eva Šormová ilustrace: Zdar Šorm

 Výklad modlitby Páně podle biblických příběhů. Ke každému příběhu jsou přiložené obrázky, se kterými děti mohou samostatně pracovat.

Zpět na začátek

Vedení: Jaroslav Pechar, farář ve Strmilově

(úvahy nad knihou Job)

- přednáší Jan Dus, farář v Poličce

- přednáší Jindřich Halama,

odborný asistent na EThF UK

Vedení: Pavel Pokorný, farář v Trutnově

- přednáší Pavel Ruml, farář v Letohradě

2. předn. řada: CHUDOBA CTI NETRATÍ ?

- přednáší Hana Pfannová,

Seniorátní odbor mládeže zve nejen mladé na

EVANGELICKÝ PLES

Koná se v pátek 22. 1. 1999 v 19.00

v KD Barikádníků v Praze 10 (u stanice metra Strašnická)

K tanci bude hrát kapela Gradace (do 1:30 h)

Vyluštění Vykopávek na 3. straně obálky: Gn 19,26; Gn 2,24; Zj 22,22;

Zpět na začátek

Zpět na začátek

3) Nazdar!

Zpět na začátek

vyzývá všechny fotografy, kteří mají zdařilé fotografie ze sjezdů nejen evangelické mládeže a chtěli by je prezentovat v albu věnovaném právě těmto sjezdům, aby je posílali na adresu synod. rady (Květa Šilarová), Jungmannova 9, 111 21 Praha 1.

Distribuce Bratrstva vzkazuje - vy, kteří uvažujete o jakékoli změně v odebírání Bratrstva, nahlašte nám tuto změnu včas, abychom Vám s 1. číslem mohli poslat složenku. Vítáme všechny nové předplatitele!

Zpět na začátek

Ilustrace: Zdeněk Šorm - 2.str.obálky

Foto: Luděk Peřina - titul.str.

Jarda Coufal str. 184; Jan Zalabák

str. 192, 193; Karel Cudlín str. 198;