Dej, dej, dej - předsádka Chléb náš vezdejší - Pavel Jun Téma v literatuře - Onřej Matějka, Ruben Kužel LATA - Bobina Kalousková, Martin Balcar Rozhovor s PhDr. Oldřichem Matouškem Blízkost v různosti - Tereza Kellerová - Ondřej Kováč Šlo by to bez vzkříšení? - Jiří Gruber Proč nás fascinuje zlo? - Erazim Kohák Stručně a jasně Co mne zaujalo? - Klára Petrová Příběh vyšebrodský - Petr Holý Doporučuji: Tomáš Vokatý, Jiří Koubek O vážných nevážně - Martin Balcar Bavme se... - Tereza Kellerová Kontaktník Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar Křížovka Oznámení, nabídky, inzerce

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

	UPÍR MÁ DVĚ DCERY: "DEJ! DEJ!" - ... PŘIJALI JSME DUCHA SYNOVSTVÍ, V NĚMŽ VOLÁME: "DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, DEJ, D..."
	Přísloví 30,15 Římanům 8,15 Přísloví 30,15...

Dobro a zlo. Rvou se o člověka a v člověku od prapočátku lidstva. Začalo to s Adamem, tenhle zápas se nevyhnul ani jeho synům ani jejich dětem a otravuje nás dodnes.
Tento boj je i základním tématem a osou Steinbeckova románu - všichni hrdinové širokého proudu tohoto příběhu jím s větší či menší mírou odvahy a štěstí procházejí. Vždyť jak píše Steinbeck: "Všechny romány, všechna poezie jsou založeny na nikdy nekončícím zápasu dobra a zla v nás samých."
Caleb Trask - Steinbeckův Kain - je jedním z těch, kdo svůj boj vědomě a bolestně prožívají. Vyrůstá uprostřed rajského Salinaského údolí se svým otcem Adamem, bratrem Áronem a čínským sluhou Lee. Od malička je poznamenán marnou snahou získat lásku svého otce, kterého má upřímně a hluboce rád; Calův cit však neustále zůstává ve stínu ábelovsky čistého, všemi oblíbeného bratra Árona. Cal se zmítá mezi touhou podobat se svému bratrovi, být upřímný, laskavý, rozdávat radost a mezi tím zlým, temným, pramenícím z pocitu odvrženého syna, vášní ovládat, trápit a ničit. Když objeví svou matku Cathy, majitelku nevěstince (jejíž existenci otec synům zamlčel), postavu ztělesňující obludné zlo bez svědomí, neschopné lásky, získává pro sebe Cal omluvu - všechny své odporné vlastnosti zdědil po matce a nemůže s nimi tedy nic dělat. Nakonec nedokáže překonat touhu pomstít své utrpení nemilovaného dítěte a sdělí pravdu o matce přecitlivělému Áronovi, jenž ji neunese, utíká do armády, padne a nešťastného otce raní mrtvice. Zoufalý Cal přichází prosit svého umírajícího tatínka o odpuštění a ten mu místo požehnání odpovídá hebrejským "timšel".
Toto slovo shrnuje poselství Steinbeckova příběhu - jde o výraz z Genesis, kde Bůh promlouvá ke Kainovi zalykajícímu se nenávistí k Abelovi i Bohu kvůli nepřijaté oběti. Bůh v této chvíli nevaruje, nic neslibuje, nenařizuje ani nepřikazuje. Ale dává Kainovi to nejtěžší břemeno - vlastní odpovědnost. Timšel totiž v překladu znamená "můžeš". Můžeš překonat zlo v sobě i okolo sebe. Třeba budeš bojovat předem ztracený boj, dost možná, že prohraješ - o to však nejde. Tvá člověčí velikost spočívá v možnosti zvolit si sám svou cestu, na vlastní triko vybojovat svůj zápas. Timšel ruší všechny tvé výmluvy na osud, dědičnost, předurčení, špatné okolnosti. Jedinou překážkou zůstává tvůj strach, hrůza z možnosti volby, která tě může stát všechno.
"Každý velký a trvalý příběh se musí dotýkat všech lidí, jinak by nepřetrval. Cizí a odlehlé motivy lidi nezajímají - jenom ty osobní a důvěrně známé." To říká čínský sluha Lee o příběhu Kaina a Abela, a mám dojem, že to platí i o Na východ od ráje. Všichni - jako správní Kainovi potomci - tak rádi svádíme své trable na svět, nepřízeň osudu či počasí a schováváme se před vlastní odpovědností. A proto určitě stojí za to aspoň občas slyšet něco, co vykolejí ze zbabělých stereotypů. Třeba timšel.

Ondřej Matějka - student FF UK

Stvořitel dal člověku dobrý pud a zlý pud - dva sluhy, kteří mohou svou službu vykonávat pouze v součinnosti. Zlý pud není o nic méně nevyhnutelný než jeho dobrý společník. Dokonce je zlý pud ještě potřebnější, protože bez něj by si člověk nemohl namluvit ženu a zplodit děti, nemohl by postavit dům a pečovat o hospodářství. Proto se tento pud nazývá kvasem v těstě. Je jako kvasnice, které Bůh vkládá do duše člověka a bez nichž lidské tělo nenakyne. A tak souvisí postavení člověka nutně s množstvím kvasu v něm. Kdo je větší než ten druhý, i jeho pud je větší.
Právě tento pud je z těch dvou podstatný. Zlý se nazývá proto, že ho člověk odděluje od jeho protějšku. A v tomto osamostatnění si z něj vytváří modlu, ačkoli mu byl určen ke službě.
Úkolem člověka proto není zničit v sobě zlý pud; nýbrž opětovně jej sjednotit s dobrým. Úkolem člověka není umrtvovat se a potlačovat vášeň, ale sjednotit ji s dobrým pudem.
Člověku je přikázáno: "Miluj Hospodina svého Boha celým svým srdcem." To znamená: oběma svými sjednocenými sklony, pudy. Též zlý sklon nutno vložit do lásky k Bohu. Pouze tak bude dokonalá. A jen tím způsobem se tento sklon stane opět takovým, jakým byl stvořen: velmi dobrým.
Pokud člověk chce dosáhnout tohoto cíle, musí začít tím, že oba pudy zapřáhne do služby Bohu. Jako když rolník zapřahá pod společné jho dvě dobytčata, z nichž jedno už oralo a druhé nikoli. Nyní má být obděláno nové pole: tu je obě společně zapřáhne pod jho.
Jak ale možno ovládnout zlý pud, aby nechal se sebou provádět takové věci? Inu, není ničím jiným než surovým železem, jež člověk musí vložit do ohně, aby je mohl zpracovat. Je třeba se modlit, aby nám Bůh pomohl vykonat svou vůli s celým srdcem. Proto žalmista prosí: "Sjednoť mé srdce, aby se bálo tvého jména." (Ž 86,11) Bázeň je totiž bránou k lásce.
Tohle nemůže být pochopeno, považujeme-li dobro a zlo za dvě protikladné síly stejné povahy. Smysl se nám otevře, až budeme vnímat úplně odlišnou strukturu dobra a zla.
Zlý pud jako vášeň, tedy sílu člověku vlastní, bez níž nemůže plodit, rodit, ani nic pořádného udělat. Sílu, která však ponechána sama sobě zůstává bez směru a vede k omylu.
Dobrý pud pak jako směr. Směřování k Bohu. Ovšem bez síly. Sjednotit oba sklony znamená dát síle vášně takový směr, jenž ji učiní schopnou velké lásky a velké služby. Pouze tak se člověk může stát úplným.

V obrazech dobra a zla Martina Bubera zahlédl Ruben Kužel - vikář

Tento projekt vznikl v roce 1993 a založila ho skupina sdružená okolo PhDr. Oldřicha Matouška. Základní ideou projektu je dobrovolnická pomoc studentů vysokých a vyšších středních škol (především sociálního zaměření) mladistvým, kteří se ocitli v takové životní situaci, ve které je možné spatřovat určitá rizika sociálního selhání včetně toho nejzávažnějšího - kriminality. Projekt je organizován ve dvojicích, které tvoří rizikový mladistvý a dobrovolník projektu. Tento nápad vychází ze zahraničních zkušeností a výzkumů, které ukazují, že nejpřijatelnější autoritou pro mladého dospívajícího je jiný mladý člověk, nikoliv dospělý.
Dobrovolník se s klientem schází jednou týdně a tráví spolu asi tři hodiny po dobu minimálně 6 měsíců. Co spolu během této doby dělají, je zcela na nich - mohou chodit do kina, učit se, hrát volejbal, procházet se, venčit psa nebo si jen tak povídat. Ve dvojici postupně vzniká vztah, který má napomoci klientovi v obtížné životní situaci posílit pozitivní vazby a ovlivnit klientovo chování prosociálním směrem. Role dobrovolníka je u každého klienta trochu jiná, každý vztah je svým způsobem jedinečný a originální, protože ho vytváří právě ti dva.
Klientem se stává dospívající ve věku 15-21 let a se svou účastí v projektu musí souhlasit. Do projektu je zařazen na základě dotazníku, který dostanou od kurátorů mládeže, sociální pracovnice na Orgánu péče o dítě, z krizových center atd. Dotazník by měl sám vyplnit a podle sdělených informací (jméno, věk, adresa, zájmy, co si od projektu slibuje) . Klienti by se dali rozdělit do tří skupin: 1) mladiství, u kterých hrozí konflikt se zákonem, 2) ti, kteří jsou trestně stíháni, 3) klienti ve vazbě nebo ve výkonu trestu.
Projekt sídlí v Ústavu výzkumu a rozvoje školství, Myslíkova 7, Praha 1, tel. 24 91 49 80, linka 35. V současné době funguje projekt LATA v Hradci Králové, v Brně a připravuje se v Ostravě.
Mluvíme-li o projektu LATA, je dobré si uvědomit, že jde o první vlaštovku v naší zemi, co se týče alternativního trestání. Trestní odpovědnost je v naší zemi stanovena od 15 let, tzn., že každý člověk starší 15 let může být uvězněn. Situace je taková, že existují případy vazebního stíhání takto mladých lidí po dobu 2 let (maximální délka vazby pro mladistvé od 15-18 let) a poté mohou být klidně zproštěni viny. Je proto nutné aktivity typu LATy a podobných podporovat a nebrat je jako nějakou snahu o ochraňování lumpů. LATA má za cíl uchránit mladé, kteří tendují k problémovému životu, od "mlýnského kola" - vězení, které je často ne-milosrdně semele v profesionální vězně. LATA jim dává šanci poznat něco nového -dobrovolníka, kamaráda, který mu porozumí lépe než vězni na cele. Nebo i než jeho vlastní rodiče.
Anebo jinak: Kdo z nás, milí mládežníci, se někdy neocitl na hraně zákona?

Bobina Kalousková, Martin Balcar - studenti FF UK

Doc. PhDr. Oldřich Matoušek je vedoucí projektu LATA, učitel na katedře sociální práce FF UK a zarytý "rodinolog".

MB: Zabýváte se oborem s názvem "riziková mládež". Byl jste jako mládežník též "rizikový"?
OM: Ne, naopak. Byl jsem vzorné prvorozené dítě. Sekal jsem latinu a nosil dobré známky ze školy. Riziková mládež mě začala zajímat, až když jsem přišel do věku, kdy se moje děti staly mládeží.

MB: Nevychází to tedy z nějakých Vašich problémů v mladistvém věku...
OM: U každého, kdo se zabývá sociální prací, to musí mít nějakou vnitřní rezonanci. Jakási fascinace jungovským stínem v tom musí být vždy.

MB: Jste duchovním otcem projektu LATA. Rozjížděl jste tento projekt na nějakém podkladě, nebo se stavěl "na zelené louce"?
OM: Motivů s tím začít bylo víc. Já jsem byl v instituci, která spočívala v nehybnosti totalitního období a nějak se to po revoluci moc neměnilo - měl jsem tedy motiv to nějak inovovat. Další motiv - zkoušet to s jinými věkovými skupinami a dělat jiné druhy práce, než běžné psychoterapeutické skupiny a komunity, ze kterých jsem byl unaven, neboť jsem tuto práci dělal 25 let. Druhým faktorem bylo, že jsme se po revoluci mohli porozhlédnout po Evropě, číst různé věci a začali jsme učit. Dostal jsem se tedy do styku se skupinou mladých lidí, se kterými se dobře spolupracovalo. Krom toho bylo jasné, že zde společenská objednávka tohoto typu prudce poroste - že bude hodně mládeže, se kterou nebude nikdo vědět, co dělat. To byla příležitost pro studenty - uplatnit se a mít pocit, že to k něčemu je - mít jeden případ dlouhodobě.

MB: Kdybyste se měl dnes podívat za těmi pěti lety a měl tento projekt založit znovu, kde byste položil důrazy a co byste vypustil?
OM: Naše první pokusy s touto mládeží byly skupinové formy práce. Nebyly to však nějaké klasické terapie, byly to akce. Vrcholem tohoto experimentálního období bylo, že jsme vzali 12-15 lidí na měsíc do přírody. Týden jsme byli na koních, týden na přechodu Rudohoří, pak znovu na koně a nakonec horolezectví. Tento směr jsme však opustili, neboť se ukázalo těžké tyto lidi zvládat - vytvářely se různé podskupiny. Nedošlo totiž k propojení mezi "zlobivými" a "relativně nezlobivými", jak jsme předpokládali. Navíc jsme zjistili, že jde sice o pěkné povyražení na léto, ale po skončení se vše vrací nazpět. Zůstane sice nějaká paměťová stopa, ale pro reálný život to má jen malý přínos.
Kdybych to dnes dělal znova, položil bych daleko větší důraz na spolupráci s jinými zainteresovanými osobami. My jsme si z počátku totiž trochu megalomansky představovali, že student je schopen vytahovat mladistvého z nějakých malérů. Student je v ideálním případě opravdovým katalyzátorem, který tím, že vstoupil do hry, způsobí, že se kolem mladistvého začnou angažovat víc rodiče, kurátor, učitelé ve škole - vůbec síť, která ho obklopuje. Studenti mají právě tenhle ohýnek rozfoukat. Proto se ukázalo jako věštecké logo projektu LATA - květenství, které znázorňuje všechny osoby, které je nutno zaangažovat. Jeden ze zdrojů ne-ustávající fascinace je to, kolik významů pro nás slovo "lata" má. Už jsme jich našli osm.

MB: Ve své práci často používáte slovo "autorita". Jak se člověk stane autoritou - jde o věc získanou, či připsanou?
OM: Autorita je výsledkem vzájemného působení té dvojice. Někdy se to nepovede. V rámci tohoto projektu mě zajímá především to, jak dojde ke vzniku autority ve dvojici. V některých k ní dochází a v jiných ne - tam se lidé prostě minou. Vnímají se jako úplní cizinci. Ono tedy není divu, když si vezmete takovou holku z Jaboku (vyšší sociálně právní škola v Praze), která vyrůstá v katolické rodině na jižní Moravě a v Praze se dostane do kontaktu se skinheadem, jehož jediným životním programem je chodit na fotbal a potom někoho pořádně zmlátit; to jsou lidé z jiné planety. Jsou ale případy, kdy si takoví lidé dobře porozumí.

MB: Co motivuje dobrovolníky k této práci?
OM: Přicházejí většinou z oborů patřících do okruhu tzv. pomáhajících profesí, tak už to je jistou zárukou, že k pomáhání mají sklon. Navíc jsou velmi často věřící, často mají nějaké problémy v rodině - u rodičů či sourozenců. Všichni se hlásí dobrovolně a každý rok jich máme dost. Problém je spíš na druhé straně, aby v tom něco viděl klient, aby byl do toho přemluvitelný.

MB: Co říkáte na stále častější volání po snížení věkové hranice trestní odpovědnosti na 14 let?
OM: Chce se mi říci dnes již klasickou klausovskou větu: "Tak otázka vůbec nestojí". Je to stejný nesmysl jako regulace médií, žádné jednostranné opatření se udělat nedá. Potřebujeme rozvinout široký systém zacházení s přestupníky zákona, kterým ještě není 18 let, tzn. zavést všechny známé evropské alternativy trestu odnětí svobody, všechny alternativní instituce a zařízení, a hlavně, prosadit úplně jiný typ politiky rozhodování o tom, kdo do čeho půjde. Dnes je v tom naprostá libovůle - Orgán péče o dítě (OPD) rozhoduje, kdo do ústavu půjde a kdo ne, soud, který to má schvalovat, to dělá naprosto formálně (pouze 4% vrací OPD, ostatní odkývne). Poté tedy jede dotyčný známou dráhou - diagnostický ústav, výchovný ústav mládeže. Těch jiných odvětví je velmi málo, v podstatě neexistují. V tomto ohledu zde máme stále socialismus. Je pár nestátních organizací typu LATy.
K otázce od kolika let trestat, s tím bych nehýbal. Až bude možné volit z pěti variant jak 14letého potrestat, pak jsem pro, ať se hranice klidně sníží. Dokud to ale není, tak ten stávající systém, který je neevropský a nehumánní, by je ještě více drtil. Dnes dobře známé události, jako např. v Chrastavě (zabití vychovatelky chovanci), jsou jen vrcholem ledovce. V ústavech je spousta šikanování mezi mládeží, necitlivý přístup vychovatelů, jejich nezájem. Instituce, kde je 50-60 chovanců a kde se ve směnách střídá několik málo vychovatelů, kteří to nemohou zvládnout, nemají smysl.

MB: Po revoluci se mezi českou mládeží vyskytlo mnoho nových nebo staronových proudů, které tu do té doby buď nebyly, nebo se vyskytovaly jen jako odvar těch cizích. Existuje v Čechách nějaká naprosto specifická skupina jinde nepoznaná, a naopak, zda tu nějaká z těch zásadních "chybí", či se na nás chystá?
OM: U nás máme těch skupin méně. Naše mládež je neobyčejně konformní. Byl udělán reprezentativní výzkum, při němž respondenti z řad české mládeže vyznačovali sympatie k jednotlivým skupinám pomocí škály 1-5 (od největší sympatie až po odpor). Skupiny byly definované sociálním postavením a eventuálně i kriminalitou. Naprosto nejnegativnější postoj má naše mládež ke kriminálním recidivistům. Mezi nejvíc odmítanými skupinami jsou ale i skinheadi, anarchisti - ti všichni se pohybovali mezi známkami 4-5. Naprostými hvězdami se stali mladí podnikatelé - tam ta známka byla mezi 1-2. Tito lidé jsou dnes ideálem nastupující generace - mobil, fáro a něco podnikat. Česká mládež se dá dnes charakterizovat jako velmi konzervativní, konformní a shodující se s ideologií donedávna vládnoucí strany. Je velmi málo opoziční.

MB: Často dnes slýcháme stesky typu: To za mých mladých let nebývalo, kam se ta mládež řítí! Kam se řítí, je dnes horší?
OM: Bohužel to jsou často jen mediální bubliny. První zaznamenaná zmínka v českém písemnictví o tom, že mládež něco provedla, je případ, kdy nějaký mladistvý kvůli tomu, aby ukradl majiteli klobůček, tak ho zabije. Protože se k tomu připletl ještě někdo jiný, tak ho zabil také. To bylo ve 13. století. Jako zvláštní milost mu jako mladistvému (náznak pokroku) bylo umožněno, že ho "nelámali kolem", ale že ho jenom utopili. Z takových historek si můžete konstruovat úplně stejné věci, jako se dnes konstruuje z případu v Chrastavě. Navíc vše živí novináři, kteří míchají vše dohromady, jak se jim to hodí. Co doopravdy dramaticky stoupá, je majetková trestná činnost. Společným jmenovatelem je ubývající sociální kontrola - o mladého člověka se prostě nikdo nestará.
Archaické lidské kultury (lovecko-sběračské) dobře věděly, že dospívání je období, kdy je člověk připraven na konfrontaci se světem dospělých. Dospělí staví dospívajícím do cesty překážky, které pak vrcholí nějakým vstupním rituálem, ve kterém se mají osvědčit, a ve kterém si změří své síly se světem dospělých. Když se jim to povede, tak jsou do něj vpuštěni. Ty zkoušky jsou těžké až drastické. Toto je průběh dospívání, který je v pořádku. Dnešní mládež se vzdělává - dnešními rituály jsou všemožné přijímačky atd., tam se osvědčíte. Pokud jste však tím, který vypadl v sedmé třídě ze vzdělávacího systému, kde k této zkušenosti přijdete? Navíc těmto lidem mnohdy chybí autorita rodičů a často se tihle problémoví jedinci také vysmeknou vojně, kde je jako nepříjemný element nechtějí. Jejich problémy pramení ze vzduchoprázdna, ne z toho, že by na ně někdo tlačil. Naše kultura na mládež, která není konformní s jejími ideály - vzdělání, pracovní uplatnění atd.- nestačí.

MB: Když jste na to narazil, doporučujete vojnu?
OM: Je to jeden ze způsobů, jak lidi, kterým chybí autorita dostat do latě. V USA se dokonce zkouší vojenské tábory jako alternativa k vězení. Proč ne. Je to jistě lepší než bručet v kriminále. K nám je to ovšem dost nepřenosné, neboť americký způsob zacházení s lidmi, kteří překročí zákon je strašně represívní. V USA je 7 x více vězňů, než je západoevropský průměr na počet obyvatel.

MB: Je to objednávka společnosti?
OM: Ano. Je to touha po pomstě. Jde o spojené nádoby - jejich akční filmy, fascinace násilím, tradice, kdy se museli probíjet proti Indiánům, agresivní individualismus. To vše je zde sloučené i s tím, že mají trest smrti, a že zavřou každého, koho mohou. Černochů v USA ve věku 20-29 let je třetina buď zavřená nebo na podmínce nebo má probační (soudní) dohled. A to stále roste. Pravidlo "třikrát a dost" má přijatých cca 20 států a už jsou případy, kdy třetí zločin byl ukradení pizzy a pachatel dostal doživotí.

MB: Onehdy jsem slyšel názor, "že v dnešní době, kdy dětem nemohu zaručit bezpečnost a budoucnost, je lepší a zodpovědnější je nemít..."
OM: Jedna věc je strach veřejnosti z kriminality. Znovu jsme u médií - vůbec nejčastější zpráva ve zpravodajství našich všech televizních stanic je zpráva o kriminalitě. Média aktivně straší lidi, to je jedna stránka. Stránka osobní je v tom, že když chcete mít rodinu, musíte to udělat z "mladické nerozvážnosti" - každého z nás může zítra přejet auto. Argumentace, že je kvůli tomu lepší nemít děti, je placatá. Je fakt, že ochota lidí.mít děti klesá. Dnes se už nereprodukujeme, budeme to muset řešit nějakou regulovanou imigrací. Takhle je to ale v Evropě všude -porodnost klesá, lidé si chtějí žít sami, orientují se více na vlastní svobodu. Když chcete mít pár dětí, musíte mít v sobě nějaký jiný typ setrvačníku než ti, kteří chtějí jezdit na rekreace a užívat si u moře.

MB: Děkuji za rozhovor Martin Balcar

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

UMĚNÍ ŽÍT VE TMĚ

Bílá hůl, slepecké písmo, vodící pes, ozvučené semafory... To a možná ještě něco víc si představíme, když slyšíme o zrakově postižených lidech. Tak ale jako i u jiných postižených jsou asi naše představy mnohdy zkreslené a neúplné. Jak žijí zrakově postižení lidé? Jaké jsou jejich hlavní problémy v životě ve společnosti, kde je téměř vše přizpůsobeno zrakovému vnímání? Jaké jsou jejich možnosti a touhy? Jak přistupují vidící lidé k lidem zrakově postiženým?
Zrakem vnímáme 80 až 85 % veškerých informací z našeho okolí. To je obrovské číslo. A teď si představme, jak se tyto informace složitě získávají jiným způsobem. Zrakem jsme navíc schopni získat několik informací naráz: vstoupíme do místnosti a víme v jednom okamžiku, jak je místnost veliká, kde jsou okna, kolik je v ní lidí atd. Kolik času potřebujeme, když to všechno nemůže uvidět v jednom okamžiku?

* * *Při výuce tyflopedie (obor speciální pedagogiky zabývající se problematikou zrakově postižených osob) ve škole jsme nacvičovali také tzv. prostorovou orientaci. Zavázali jsme si jednoduše oči černou páskou a sami nebo za pomoci druhého člověka, který nás vedl, jsme se snažili vžít se do různých běžných situací zrakově postiženého člověka. Zjistila jsem, že ujít třeba jenom deset metrů rovně není vůbec jednoduchá věc; při chůzi po chodníku si nerozbít hlavu o schránku na dopisy, případně o telefonní budku je skoro umění; nechat se vést sto metrů a pak určit podle směru chůze, povrchu země, svitu slunce, sluchu apod., kde se nacházím, vyžaduje skutečně velkou schopnost soustředění a rozboru situace. Nemožnost posoudit situaci zrakem mne sužovala. A to jsem věděla, že si pásku za chvíli sundám... Zkuste si někdy zavřít nebo zavázat oči a dělat tak nějakou běžnou činnost. Zkuste případně , jdete-li s někým venku, zavřít oči, nechat se druhým vést a plně se spolehnout na to, že vás nenechá do něčeho narazit.

* * *
Skupina zrakově postižených osob je skupina poměrně široká a různorodá. Jsou lidé postižení od narození, lidé s vadou, která se jim v průběhu života zhoršuje, lidé osleplí až v pozdějším věku. Jsou mezi nimi lidé slabozrací, lidé se zbytky zraku, osoby zcela nevidomé. Ke zrakovému postižení se může přidružovat i jiná vada, např. hluchota ještě výrazně zvyšuje problémy se získáváním informací. Zraková postižení se také liší svým charakterem, mohou se týkat ostrosti vidění, může se jednat o zúžení obrazu, který vidíme, o postižení barevného vidění atd.

* * *
Druhá třída ve škole pro nevidomé děti na Loretánském náměstí v Praze. Ve třídě jsou čtyři děti s velmi sympatickou paní učitelkou. Ta po příchodu do třídy hlásí dětem, že je čerstvě ostříhaná, ke každému z nich skloní hlavu, aby si dítě mohlo "prohlédnout" její nový účes. Je začátek školního roku, dětem se změnila třída, proto si nacvičují s učitelkou cestu ze šatny do třídy, na záchod, do jídelny, tělocvičny... Poté se orientují ve třídě, kde je vzadu, vpředu, okno, dveře, pomůcky... Opakují si, kam v loňském roce došly v nácviku čtení a psaní slepeckého Braillova písma.
Mezi dětmi jsou veliké rozdíly. V jejich chování, návycích je možné hodně vyčíst přístup jejich rodičů k nim. Mnoho rodičů si je vědomo toho, že je velmi důležité vést zrakově postižené dítě k co největší samostatnosti, vypěstovat v nich co nejlepší mnohé schopnosti a dovednosti, které by jim pomáhaly v životě překonávat jejich handicap. U takto malých dětí se to projevuje už třeba jenom tím, že si umí samy zavázat boty, samy se obléknout apod.
Na druhé straně můžeme vidět rodiče, kteří ke svým zrakově postiženým dětem přistupují až přehnaně ochranitelsky. Mají strach, že si dítě ublíží ve světě, který jim pochopitelně připadá pro jejich špatně vidící nebo nevidící dítě nebezpečný. Bohužel tím, že dítě před vším chrání a dělají - v dobré víře - všechno za něj, mu často velmi stěžují možnost samostatné existence v dospělosti.

* * *
Mnohdy si lidé myslí, že zrakově postižení mají vrozeně víc rozvinuté ostatní smysly, že jaksi přirozeně jsou schopni vnímat okolnosti hmatem, sluchem. Rozvinutí a schopnost používat tyto smysly jako náhradu zraku předpokládá ovšem ohromnou dřinu - u postižených od narození je to skutečně záměrné rozvíjení těchto smyslů od samého počátku, u později osleplých je např. možné vycvičit hmat ke čtení Braillova písma - co je to za dřinu třeba pro člověka, který celý život pracoval rukama a má teď prsty celé ztvrdlé, si asi ani nedovedeme představit. Však si zkusme přejet prstem bodové písmo, asi ucítíme jen nepřehlednou změť teček.
Využívat dalších smyslů (hmatu, sluchu, čichu, vnímání rovnováhy a polohy) je možnost, jak se zorientovat ve světě plném překážek. Překážek je všude plno: informace pro lidi jsou vesměs podávány právě pro zrakové vnímání; překážkou je hluk, který činí situaci nepřehlednou; překážkou jsou fyzické bariéry - schránky, telefonní budky, výčnělky ve zdech, výkopy, lešení atd.
Zrakově postižený používá pro překonávání překážek v našem složitém světě kromě svých smyslů také pomůcky jako bílou hůl, brýle, dalekohledy, počítače, elektronické pomůcky. Pomocí mu může být vodící pes nebo průvodce. Bariéry však musí odstraňovat i společnost: u nás se objevují zatím ozvučené semafory, vodící linky na zemi, v iniciativách by se mělo však jít dál. Velkou překážkou je také bohužel často přístup vidících lidí, může jít o lhostejnost či neznalost a rozpačitost.

* * *
Střediska rané péče, která u nás pracují ve větších městech, pomáhají rodinám se zrakově postiženým dítětem do tří let. Na pracovníky se obracejí přímo sami rodiče, ale rodiny jsou středisky také vyhledávány např. pomocí dětských lékařů.
Asistentka střediska přijíždí do rodiny, kde se narodilo dítě s těžkým poškozením zraku. Ví, že se musí pokusit poskytnout rodičům psychickou podporu, chce jim nabídnout také praktickou pomoc - konkrétní rady, pomůcky, informace atd. To vše může významně pomoci při tak důležitém raném vývoji dítěte. Asistentka při respektování osobnosti rodičů a dítěte, jejich přání a potřeb jim může poskytnout konkrétní rady: přistupujeme-li k dítěti, neozveme se mu až najednou těsně u hlavy, ale už dříve, aby se neleklo; oblékáme si oblečení z příjemného materiálu, aby dítěti bylo u nás v náruči příjemně; používáme ozvučené hračky; při nácviku lezení vytváříme dráhy z polštářů apod.
Kromě citlivé přítomnosti asistentů v rodinách se mohou obě strany setkávat ve střediscích při individuálních konzultacích i při setkáních s jinými rodiči a případně s různými odborníky.

* * *
Zrakově postižení lidé se mohou podle stupně postižení vzdělávat v běžných nebo speciálních školách. Existují speciální mateřské školy, školy pro nevidomé, pro děti se zbytky zraku, pro slabozraké. Děti, které nemohou ze vzdálených míst bydliště dojíždět denně do školy, žijí na internátech, což je pro ně v jejich dětském věku jistě dost problematické. Zrakově postižení mají kvůli svému handicapu výběr budoucího povolání značně omezený. Pro mládež existuje gymnázium, SEŠ, konzervatoř, SOŠ ladičská, SOU pro obory čalouník, výroba nábytku a košíků, knihař, strojní mechanik, masér. Při vysokoškolském studiu se zrakově postižení uplatňují především v humanitních oborech.
Kromě již zmíněných středisek rané péče v nejútlejším věku a poraden při školách poskytuje služby zrakově postiženým lidem Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých. Služby jsou poskytovány v mnoha oblastech: Tyfloservis nabízí především pro později osleplé nácvik chůze s bílou holí, výuku slepeckého písma, nácvik sebeobsluhy; Rehabilitační a rekvalifikační středisko nabízí kursy pro pracovní uplatnění po oslepnutí; své služby poskytuje středisko vodících psů, středisko hluchoslepých, centrum pomůcek atd.

* * *
S asistentkou Tyfloservisu jedeme na pracovní návštěvu k asi čtyřicetiletému muži, který před pár lety náhle oslepnul. Od brány k domovním dveřím je natažený provaz, který mu usnadňuje cestu. Začátky spolupráce s ním nebyly prý zcela samozřejmé, dlouho se snahám asistentky i manželky přemluvit ho k výuce slepeckého písma a chození s bílou holí bránil. Nechal se přemluvit a teď je velmi rád. Je schopen si přečíst text i napsat dopis. Dokáže jít přes půl města sám navštívit své rodiče. Zní to jako jednoduchá věc, ale taková cesta ho stála spoustu úsilí; za pomoci asistentky mnohokrát prošlá jedna trasa, nesčetněkrát holí oťukaný jeden chodník, jeden přechod, jeden výčnělek ze zdi, plot.
Před jeho odvahou, energií a chutí do nových začátků hluboce smekám. Před všemi, kteří se potýkají s nějakým handicapem ztěžujícím jim život. Můžeme se ve vzájemné toleranci mnohému stále učit - pokud budeme schopni překonávat bariéry v nás.

Tereza Kellerová - speciální pedagožka

NEPROPADAT ZBYTEČNÉMU OSTYCHU

V posledních několika letech jste měli možnost vidět, že i nevidomý člověk se může objevit mezi vámi. Ať už jen tak na ulici nebo přímo na některé organizované akci. Možná jste mu chtěli pomoci, ale ostýchali jste se, protože jste nevěděli, jak mu nabídnout pomoc a jak pomoci nejlépe. Všem vám i všem těm, kteří nám již zkusili pomoci, ale nejsou si jisti zda správně, chci načrtnout pár bodů, jak se zachovat v takových situacích.
Průvodce nevidomému nabízí svou pomoc nenápadně, přirozeně, ale jasně. Tak, aby nevidomý poznal, že mluví s ním. Je potřeba se k němu natočit čelem a oslovit ho jménem či se ho při slovech nabízení pomoci slabě dotknete. Je dobré se též představit, aby věděl, jak vás oslovit při rozhovoru nebo při požádání o jinou pomoc. Důležité je, aby průvodce neztrácel s nevidomým kontakt. Ten lze udržovat pouhým dotykem či slovně. Pokud tedy nevidomý potřebuje někam dovést, pak mu nabídněte svou paži, tak, aby se mohl on chytit. Průvodce kráčí uvolněně asi krok před nevidomým po méně schůdné straně cesty. Když jsou schody, můžete oznámit první a poslední schod slovně. Jdete-li však s nevidomým podruhé či potřetí, můžete naznačit schody pohybem paže. Průvodce vždy podává informace o okolí. Pokud však je cesta neschůdná nebo je nutno jít rychle, potom se omezí jen na důležité informace o terénu či okolí. V opačném případě může informovat o tom, co vidí, jací jsou kolem lidé apod. Důležité je však se domluvit s nevidomým, zda chce slyšet vše, nebo chce o něčem hovořit.
Pokud se vchází do dveří, průvodce jde vždy první. Jsou-li dveře zavřené, pak pokud je možné, nevidomý kráčí na straně pantů. Průvodce otevře volnou rukou a přendá kliku do druhé. Nevidomý potom může snadno nahmatat kliku a zavřít za sebou. Je-li průvodce nucen se na čas vzdálit, vyhledá nevidomému vhodné místo na čekání a popíše, kde se nevidomý nachází. Když vedete nevidomého k židli, na kterou má usednout, pak je třeba položit svou ruku, za kterou se drží nevidomý, na opěradlo, a tak může snadno naleznout židli a sám usednout. Průvodce si pak sedne poblíž a neztrácí s ním kontakt. Průvodce též může nenápadně popsat, kdo sedí v okolí a popřípadě, co se nachází na stole. Když mu přinese jídlo (nebo někdo jiný) popíše mu, co se na které straně talíře nachází.
Při pomoci na WC jsou podobná pravidla jako v předchozích situacích. Průvodce popíše zařízení WC a dovede ho ke dveřím či na okraj žlábku nebo mušle. Nevidomý si pak sám může pomoci bílou holí či nohou. Je-li průvodce opačného pohlaví než nevidomý, ani pak není třeba propadat zbytečnému ostychu. Je potřeba požádat někoho jiného (stejného pohlaví jako nevidomý) a vysvětlit mu vše, co má udělat. Ovšem byl-li (nevidomý) na stejném WC již několikrát, stačí abyste ho dovedli ke dveřím a on pomocí bílé hole to dále zvládne.
Tedy závěrem: Není třeba propadat zby-tečnému ostychu. Důležité je nabídnout po-moc podle základních pravidel a dále si sám nevidomý řekne, s čím potřebuje pomoci a jak.

Ondřej Kováč, student teologie

PROČ NÁS FASCINUJE ZLO?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK

Že by z dlouhé chvíle? Totiž zlo nás obvykle nefascinuje, jsme-li sami obětí. Vzrušuje nás být diváky zla, jako staří Římané v aréně se lvy a s křesťany.
Či si jím dokazujeme, že ať jsme sebehorší, nejsme v tom sami? Proto lidé rádi pomlouvají, a nejraději ty, před kým se v hloubi duše za sebe tak trochu stydí.
Jenže fascinace, to je něco hlubšího - něco jako závrať, která nás jímá nad skutečnou hrůzou, nad svévolnou krutostí a bezmezným utrpením, které nám barvitě předkládají sdělovací prostředky. Hrozíme se nad tím, a přesto jako by nás to přitahovalo, jako Sókratovy druhy k popravě na počátku Platónovy Ústavy.To už není jen škodolibost. Je to hrůza - a fascinace.
Je to snad tím, že kdesi ve skryté hloubi duše cítíme, že i my jsme toho schopni? Že cítíme tu nahromaděnou zášť a zlobu v sobě, hrozíme se nad ní, a v zrcadle zla vidíme sebe? Zní to věrohodně, jenže odkud ta zloba v nás?
Jedno vysvětlení je, že ta zloba je v nás přirozeně, že naše nejhlubší pudy jsou agrese a násilí, jímž civilizace neposkytuje možnost projevu. My sami se prý zla hrozíme, bráníme se mu, avšak v hloubi duše je nosíme v sobě. Odtud prý závrať a fascinace zlem.
Jiné vysvětlení je, že ta zloba je bolest z odcizení, z odloučení od stvoření, k němuž náležíme. Chceme, potřebujeme milovat, avšak sobectví nám v tom brání. Odtud prý bolest a hněv. Kdo dovede milovat, oprosťuje se od nich.
Tak - či onak? Nevím, avšak sázím na tu druhou možnost.

STRUČNĚ A JASNĚ

Otázka pro synodní kurátorku ČCE RNDr. Lydii Roskovcovou: Co říká naše církev tomu, že poslanecká sněmovna neschválila registrované partnerství homosexuálů?
Vrácení zákona o registrovaném partnerství mezi homosexuály k přepracování mne nijak nepřekvapilo, neboť podobně to dopadlo s mnoha jinými zákony (např.vysokoškolský zákon byl během sedmi let vrácen několikrát). Otázkou vztahu k homosexuálům se z uložení 3. zasedání 29. synodu zabývá zvláštní ko-mise. I bez jejího vyjádření však mohu říci, že sborové obecenství je pro sestry a bratry homosexuálního za-měření plně otevřené, protože evangelium Kristovo nečiní mezi lidmi žádný výběr.

CO MNE

ZAUJALO

V rámci festivalu "Beat Generacion Fest" projekt "Nonstop Ferlinghetti". Sedmdesát osm hodin nepřetržitého čtení z díla Lawrence Ferlinghettiho v Salvátorském chrámu.
Obdivuji nejen nápad poctít beatnického velikána četbou z jeho díla, ale i formu, jakou projekt dostal - číst mohl přijít každý.
Z původních sto padesáti přihlášených čtenářů jich bylo v konci čtyři sta. U mikrofonu se vystřídali lidé různých věkových skupin, profesí, národností. Ferlinghetti zazněl v mnoha jazycích (například i v indonésštině), z úst profesionálních recitátorů i laiků. Nakrátko se tak vytvořilo neobvyklé společenství lidí, kteří něco faktického sdíleli a chtěli to světu nepateticky říci.
A odezva nebyla zanedbatelná. Kromě toho, že byl celý průběh přenášen internetem a že projekt přitáhl pozornost médií, je podstatné především to, že u Salvátora byli dnem i nocí lidé, kteří naslouchali. I oni byli podstatnou součástí.
Pan Lawrence Ferlighetti byl překvapen přijetím, které nikde jinde na světě nezažil.

Klára Petrová - studentka

Stávalo se, že Ježíš se svatým Petrem chodili po světě. Kdysi je prý lidé vídávali často, to když se šli podívat, jak se jim to Boží stádečko na Zemi pase. Později, když ti vzdělanější a bohatší si začali myslet, že si na světě stačí sami, ukazovali se už jenom chudým. Občas prý v přestrojení zavítali do některého stavení jako dva znavení pocestní a zkoušeli, kde kvete láska k bližnímu - zejména takovému, který nic nemá. Ten, kdo je pohostil nebo dokonce odhalil kdo jsou, byl odměněn vpravdě královsky, jak tady na Zemi, tak i později na nebi.
Ještě za dob mé babičky se o tom vyprávělo. Zda to byla, či nebyla pravda, na tom vůbec nezáleží - srdce prostých lidí často dohlédlo daleko, až za hranici snu a skutečnosti. A právě tam chodí dodnes pohádkový Ježíš se svatým Petrem požehnanou českou zemí, pro radost i poučení nás všech.

Poprvé se v Čechách objevili v desátém století u Vyššího Brodu na Šumavě. Klášter tam tehdy ještě nestál. Nad řekou se vypínal pouze strmý kopec s několika tmavými skalisky. Řeka Vltava tam přechází z hlubokého údolí do otevřené krajiny, a tak tam bývalo od nepaměti místo, kde se dala překonat.
"Petře, budeme muset na druhý břeh," řekl Ježíš, zastavil se a ohlédl se. Nikdo však za ním nešel. Posadil se tedy na kámen a čekal. Po nějaké době se přiloudal svatý Petr.
"Kdepak se touláš, a co to máš v ústech?" opatrně se vyptával Ježíš.
"Ale to nic, to je plástev medu, od divokých včel," odpovídal ledabyle Petr a držel ruku za zády. Druhou si honem otíral pusu.
"Vida, Bůh Otec nám přeje," usmál se Ježíš a upřel na Petra svůj tázavý pohled. Nic dalšího neřekl, ale stačilo to. Petr se začervenal, honem natáhl ruku, kterou držel předtím za zády, a podal Ježíšovi kus plástve:
"Tady to je pro tebe, Pane, země česká prý oplývá medem, tak jsem to hned zkusil. Výborné, co ty na to?"
"Děkuji pěkně, dobré je to, ale už budeme muset na druhý břeh," odpověděl mu Ježíš.
"Taky prý ta česká země oplývá strdím, ale to zatím nevím, co to je. Zato mám už své plány. V Praze bude arcibiskupství. V Olomouci jen biskupství, ale zato slavné. Všude spousta farností..." začal snít Petr."Ale Petře, teď jsme právě tady. Stojíme u řeky a před námi je skála. Vzbuď se!" napomínal ho Ježíš.
"Právě. A na té skále postavím... podívej, Pane, to bude něco, támhle bude stát jednou hlavní věž a tady se půjde křížovou chodbou do kaple. Důstojný klášter vyšebrodský, známý v celém kraji, středisko zbožnosti a vzdělanosti..."
"Petře, slyšíš, my ale musíme na druhý břeh!" řekl důrazně Ježíš. Konečně se Petr vzpamatoval ze svých plánů a všiml si vln, valících se z prudké peřeje. Poškrabal se na svém vysokém čele, rozhlédl se jak proti proudu, tak i po proudu a opatrně navrhl:
"Pane, a co takhle vrátit se zpátky do Bavorska? Víš, v tom Mnichově... ještě jednou bych si dal to černé pivo. To se jim ale podařilo! Lehce nasládlé, a ta pěna... Taky jsem těm dobrým mnichům zapomněl požehnat, jak jsi mě sám učil."
"Petře, slyšel jsi, na druhý břeh!" začal se mračit Ježíš.
"Ale Pane, to je zhola nemožné! Ten prudký proud..."
"Náš Bůh Otec ví, kam nás poslal. Na druhý břeh."
"A potom ty vlny..."
"A také jen On ví, kudy. Právě tudy!"
"Hmm... ale u nás doma jsme to nikdy neměli. Tam bylo jezero a voda v něm odjakživa stála."
"Ale chodit po ní jsem tě přece učil. Vzpomeň si. Dodnes se o tom píše."
"Dejme tomu. Ale peřeje, na to jsem určitě chyběl," snažil se Petr alespoň získat čas. Začal tušit, že se dnes přechodu na druhý břeh nevyhne.
"Podívej, Petře, říkal jsi něco o tom arcibiskupství. A o těch farnostech. Taková požehnaná země... To by ti nebylo hanba vrátit se kvůli jednomu brodu? Kdyby to bylo kus proti proudu, támhle za kopcem, tak prosím, tam jsou Čertovy proudy. To bych se nezlobil, kdybys mě i třikrát zapřel. Ale tady..."
"A co mám tedy dělat?" ptal se Petr a upíral na Ježíše oči tak zoufalé a bezmocné, že by ho bylo každému líto, tím spíš Ježíšovi.
"Smířit se s tím, Petře, že voda je studená. A také že teče. Je to přece vůle Boží."
"To říkáš vždycky. Jenže jak se dostat přes tu řeku? Já se zkrátka strašně bojím."
Ježíš usedl, opřel hlavu do dlaní, zakryl si oči rukama a tiše vysvětloval:
"Petře, mám tě moc rád. Vždycky jsi byl dobrý žák. Ale jsou věci, kde musíš být samostatný. Ty zkrátka půjdeš."
Petr seděl na břehu vedle Ježíše a mlčel. Nezvedal se. Řeka hučela a on jen věřil, že se něco stane. Protahoval své rozhodnutí okamžik od okamžiku. Přece ho tu Ježíš nenechá pořád sedět.
"Dobrá, Petře. Tu samostatnost necháme raději na příště, až na to budeš sám. Teď mě aspoň následuj," řekl Ježíš tiše a zvedl se z kamene. Než se Petr vzpamatoval, viděl ho, jak na něj mává z druhého břehu.
"A teď ty, Petře!", slyšel hlas Ježíšův přes hučící proud. Opatrně se tedy vydal vpřed. Viděl Ježíšův úsměv, ano, určitě Mu to udělá radost!" S rukama nataženýma a s pohledem stále upřeným na Ježíšovu tvář za ním kráčel s pocitem, jakoby druhý břeh byl už na dosah.
Konečně! Ucítil pod nohama trávu, vrhl se k Ježíšovi a ten ho objal.
"Vidíš, Petře, s pomocí Boží jsi to dokázal. Podívej, támhle na protějším břehu jsi se tolik bál, a zítra si na něj ani nevzpomeneš."
"Víš, Pane, škoda, že jsi mi to neprozradil dřív. Ti Češi musejí být ale důmyslný národ! To jsi tolik zkoušel mou víru, že jsi mi neprozradil, že tu mají těsně pod hladinou pěkné ploché kameny? Chodí se po tom jako po mostě, a já se tolik bál. Proč jsi mi to hned neřekl?"
"Nevím nic, Petře, o nějakých kamenech pod vodou," odpověděl se smíchem Ježíš, "hlavně, že už jsi konečně se mnou na druhém břehu. Čeká nás dnes ještě pěkný kus cesty."
Byl krásný letní den a po modrém nebi létali motýli. Pokud tenkrát zahlédl náhodný pocestný dva poutníky, jak se vzdalují směrem ke Zlaté Koruně, s podivením si všiml, že pouze za jedním z nich zůstávají na cestě mokré stopy.

Petr Holý

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

VYVÝŠENÍ SYNA ČLOVĚKA JAN ŠTEFAN Letos v postní době vyšla kniha docenta Evangelické teologické fakulty UK Jana Štefana Vyvýšení syna člověka. Nepříliš obsáhlá sbírka obsahuje patnáct velikonočních a postních kázání podle Jana. Autor obrací čtenářovu pozornost k centru apoštolského zvěstování, k vyprávění onoho "Trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých..."Základem všech homilií je pašijový příběh z Janova evangelia. J. Štefan se zamýšlí nad úlohou jednotlivých postav velikonočního příběhu, staví je do kontextu doby a dějin spásy. Apoštolové, ženy okolo Ježíše i Pilát Pontský přivádějí čtenáře Ježíši Kristu potupenému, ukřižovanému a vzkříšenému. Kázání byla proslovena v památném roce 1990 v českobratrském evangelickém sboru, kde působil Jan Štefan jako farář. Kázání tedy promlouvají do konkrétní situace konkrétního sboru, odráží se v nich naděje i překotnost nové doby. Promluvy však ani za osm let neztratily nic ze své aktuálnosti a stále nesou radostnou zvěst evangelia. Tomáš Vokatý - student ETF Vydal Zdeněk Susa, Středokluky 1998, cena 55,-Kč.

D I N G I R časopis o sektách, církvích a nových náboženských směrech V těchto dnech vychází první číslo nového časopisu DINGIR, u jehož zrodu jsou členové a spolupracovníci Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Členy tohoto občanského sdružení jsou zejména odborníci, kteří se problematikou nových náboženských směrů za-bývají v rámci své profese. Za dobu své pětileté existence si "Společnost" získala důvěru státních orgánů (ministerstvo kultury, vnitra) i široké veřejnosti. Problematika nových náboženských hnutí (z nichž mnohé bývají označovány nepříliš lichotivým výrazem "sekta") patří mezi palčivé problémy naší společnosti. Dokladem toho jsou stovky občanů, kteří se každoročně obracejí na "Společnost" s žádostí o radu a pomoc. A právě proto vznikl nápad pravidelného periodika - časopis DINGIR, který by se snažil zachytit a popsat nejdůležitější problémy z této oblasti. A proč právě název DINGIR? Toto slovo je pravděpodobně nejen nejstarším známým označením pro božskou bytost, ale ve starověkých klínových textech mělo i svůj zvláštní význam. Pokud se v textu objevil znak DINGIR, bylo každému čtenáři jasné, že za tímto označením následuje slovo, které se bude vztahovat k bohům či božským skutečnostem. Grafickým znázorněním je DINGIR obrázkem hvězdy, která představuje směr, k němuž se člověk upíná. Znak DINGIR je tak symbolem nezanedbatelného rozměru lidství, který hledá něco, co ho přesahuje, na čem se může orientovat a k čemu může směřovat. I v naší společnosti se setkáváme s mnoha desítkami nejrůznějších náboženských a pseudonáboženských skupin, jež jsou výrazem tohoto rozměru člověka. Orientovat se v nich není vůbec snadné. Proto Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů přichází s časopisem DINGIR, který se bude snažit populárně naučnou formou zmapovat naši náboženskou scénu s důrazem na sekty a destruktivní kulty. Časopis DINGIR bude vycházet čtvrtletně v ceně 39 korun za jedno číslo a je možné si jej objednat na adrese: DINGIR, Jankovcova 31, 170 00 Praha 7, tel/fax/záznam.: 02/806 276 Jiří Koubek

O VÁŽNÝCH

NEVÁŽNĚ

O VÁŽNÝCH

Nejen umělecký, ale i finanční úspěch amerického filmu Titanic inspiroval naše přední evangelické básníky k tomu, že inspirováni heslem "Každá tragédie se nakonec bohatě vyplatí!", zanesli tuto dějinnou událost ve veršové podobě do evangelického zpěvníku. Vše je vykonáno za jediným účelem - zvýšit počet členů na bohoslužbách (alespoň na úroveň místního kina), a aby se ve sbírkách vybralo alespoň tolik co za lístky. Konkrétním krokem je přejmenování písně č.200 na "Námořnická" a změna její poslední sloky. Nápěv jsme dosud ponechali původní, sledujte proto případné změny. Slova čtvrté sloky, které nabývají platnosti letošními velikonocemi - tedy po změně, kterou si ve zpěvnících laskavě upravte, zní: "Hle, církev tvá se potápí, je slyšet její křik, už nemá jméno ČCÉééé, je to tvůj Titanik. MB

Zpět na obsah

.

TK

VYKOPÁVKY

Z KUMRÁNU

Tentokrát jsou Vykopávky skutečně zapeklité, a to nejen proto, že jsme se rýpali v Lukášově evangeliu. Problém je způsoben neúčastí pražských zástupců na naší poslední schůzi, a tak hlasovací většinu získali naši kolegové ze západních Čech. Proto věty takto dopadly. Rozum dostali až při větě třetí:

1) Tuten hobchod stojí na tom, že tu těch pět hopeřenců co furt temtak jako klofaj a hopsaj stojej za pár šupojc.

2) Hřekl jim: Když zahučí do díry s vodou tvůj potomek či tuten skot, tak ho taktéž vylovíš, aj když je tuten den volný.

3) Je v zásadě snadněji proveditelné, aby se zvíře s pojíznou zásobovací stanicí bylo schopno vměstnat do obsahového prostoru s nulovou hmotností v nástroji používaném k scelování materiálů, než plátce daní s co možná nejvyšším základem.

Martin Balcar

K Ř Í Ž O V K A

Svisle: 1. Přemohl. - 2. Otázka na věc; nikoli bosa. - 3. Jihočeské okresní město; nepořádek (expr.). - 4. Král ptactva; nemluvně (dětsky); SPZ okresu na pomezí středních a východních Čech. - 5. Odporný (expr.); domácké ženské jméno; zkratka pro "vadný". - 6. Ženské jméno; zadutí. - 7. Francouzsky "lakomý"; postříkají. - 8. Kráčí; skácen. - 9. Anglicky "čaj"; překvapení; označení malé rošády. - 10. Unikl jízdou pozpátku; souhlásky španělské verze jména Pavel. - 11. Hlasitě projevovat nesouhlas; tvořil slzy. - 12. Směs červené a žluté barvy; odborná komise. - 13. Otázka na místo; zatím. - 14. Svoji; stále (nářečně); filipínská sopka. - 15. Místo dětských radovánek; citoslovce drčení. - 16. Těsný výsledek (např.hlasování); an-glicky "klesat". - 17. Papežův zástupce; oblouk vytvářený korytem řeky. - 18. Foukal; anglicky "vědro"; plovoucí ledovec. - 19. SPZ jihomoravského okresu; domácké mužské jméno; plocha uzavřená kružnicí. - 20. Jižní ovoce; opak pohledávek. - 21. Pracovat; zhotovené z drahého kovu. - 22. Opotřebovaná nošením. Jména biblických postav jsou uvedena podle Kralického překladu.

Tajenku tvoří citát Dietricha Bonhoeffera.

připravil Martin Trusina

Řešení vykopávek z Kumránu: L 12,6; 14,5; 18,25