Jak hodnotíte celkově vztah české společnosti k Rómům?
Já si myslím, že je ten vztah poznamenán minulostí. Nejtragičtější kapitolou tohoto vztahu je druhá světová válka, kdy byla většina českých Rómů vyvražděna v koncentračních táborech. Po válce, když se budoval komunismus, měli to Rómové zase těžké. Byl na ně vytvářen silný asimilační tlak, aby de facto zapomněli, kdo jsou, aby přestali mluvit svým jazykem, aby se podřídili a zařadili.

Kde vidíte největší problém ve vztahu české společnosti k Rómům dnes?
Dnešní situace je vyústěním nahromaděných problémů. Když se společnost otevřela, vyplul na povrch i tento latentní problém, který tu byl již dříve, ale otevřeně se o něm nehovořilo a blémy se zastíraly. Nový problém do tohoto soužití přinesli příslušníci hnutí skinheads. Ti přišli s rasovým násilím. Začali Rómy pronásledovat skutečně z rasových důvodů - protože jsou jiní, mají jinou barvu pleti. Začali hlásat ideologii nadřazenosti bílé rasy. A to je podle mne nejvážnější a nejsložitější problém dnes.

A vidíte něco problematického také uvnitř komunit?
Určitě. Naším velkým problémem je otázka vzdělání a výchovy dětí a mládeže. Myslím si, že je to velký úkol, který musíme zvládnout my sami. A to nám potom může pomoci zlepšit situaci a postavení ve společnosti.

Co je podle vás třeba pro to vzdělání udělat? Je to jenom problém uvnitř vaší komunity, nebo by se měly nějak změnit školské zákony nebo praxe školství?
Od nás Rómů by měla vzejít především iniciativa. Potom by měl pomoci i stát skrze svůj vzdělávací systém. Myslím si, že by hodně pomohly přípravné ročníky, kde by se rómské děti připravovaly na vstup do školy. Rómské dítě totiž vstupuje ve škole do úplně jiného prostředí, než jaké zná doma. Je tu také jazykový problém, který způsobuje, že rómské děti nerozumí tomu, co se ve škole mají učit.

Jakým způsobem byste tento jazykový problém řešil? Myslíte si, že se má rómská menšina uvědomovat i jazykově - myslím například vznik rómských škol - nebo má být intenzivnější příprava na výuku v češtině?
Nemyslím si, že by měly vznikat rómské školy, kde by se používala rómština. Nedovedu si představit, jak by se v rómštině řekla třeba Pythagorova věta. Spíš jde o to, aby škola pomohla dětem, které to potřebují, překonat nedostatky v jejich jazykové vybavenosti. A jestli by v tom rómština pomohla, pak jí využijme jako nástroje, který pomůže, aby dítě lépe pochopilo, co se má naučit. A to by mohli dělat třeba rómští asistenti nebo asistentky, kteří by ve škole, nebo zejména v mateřských školách, v přípravných ročnících pomáhali dětem, které mají s češtinou problémy.

Setkáváte se vy osobně s nějakou formou diskriminace?
Právě včera byl u Okresního soudu v Rokycanech projednáván případ zákazu vstupu Rómů do hostince Železná. Sám jsem podal podnět k tomuto trestnímu stíhání, protože, když jsem přišel do hospody, tak mi řekli: "Tady cikány neobsluhujeme. Odejděte!" To, myslím, je porušení zákona. A i v mé práci se na mne Rómové obracejí s konkrétními případy diskriminace.

Vy jste právník?
Ne jsem novinář a hodně se zabývám otázkami lidských práv a postavením menšin.

Jak byste odpověděl na klasické zdůvodňování averze společnosti vůči Rómům - tj. vyšší kriminalita, využívání až zneužívání sociálních dávek, špatné sousedské soužití, vybydlování bytů atd.?
V prvé řadě bych těm lidem řekl, že to vidí příliš jednoduše. Jistěže existuje zvýšený podíl Rómů na páchání trestné činnosti, ale je třeba si položit otázku proč. Je to věc nezaměstnanosti, která u Rómů dosahuje 70%. V takové situaci dochází ke kriminalitě i u ostatních lidí. Sociální dávky dostávají Rómové ze zákona, pokud sociální úřad uzná jejich nárok za oprávněný. Kdyby na ně neměli nárok, jistě by jim je úředníci ze svého nedávali. Vybydlování bytů je velká potíž. To dělá hodně zlé krve mezi lidmi. Ale řekl bych, že to nedělají všichni Rómové. Toho se dopouštějí ti, kteří se dostali do nějaké těžké sociální situace, která konzervuje stereotypy Rómů - takový ten jednoduchý přístup k životu. Já si myslím, že je takovým lidem naopak třeba pomoci a ne je odsuzovat. Odsoudit lze velmi snadno.

Tento požadavek uvědomělosti lze ošem vznést na obě strany. Nedávají Rómové tím, že ho vznášejí jednostranně, sami o sobě signál, že vlastně nejsou schopni být rovnoprávnými parnery pro ostatní společnost? Když se člověk staví do pozice: "Je na vás, abyste nám pomohli", tak tím o sobě říká: "Já sám nejsem dospělý, nejsem toho schopen."
Ano to máte pravdu. Mnohokrát se stává, že se Rómové staví pouze do té pozice žadatelů. Je důležité, aby Rómové sami začali usilovat o změnu svého postavení a ti, kteří již mají na to, aby byli vzorem a příkladem, aby pomohli těm slabším. My například chceme v Rokycanech realizovat program, který jsme nazvali "Program rozvoje místní rómské komunity." To znamená, že i v naší komunitě musí vzniknout cosi, co bude nějakým způsobem regulovat vztahy uvnitř rómské společnosti. Bohužel došlo k tomu, že to, co kdysi uvnitř rómské komunity regulovalo postoje jednotlivce i rodin a velkorodin, v důsledku asimilace přestalo fungovat. Je třeba vytvořit prostor pro to, aby se znovu uvedly do života hodnoty, kterými se řídili naši předkové. My jim říkáme "pačiv" a "lač".

Děkuji za rozhovor.

Zdeněk Šorm

Když jsem pracoval v továrně, zaskočil mě tam jeden kamarád otázkou: "Jak k tobě Bůh vlastně mluví?" Jedna farářská dcerka mi vyprávěla, jak se v dětství neodvažovala vstoupit do kanceláře, když její otec psal kázání. Myslela, že tam mluví s Bohem. Jak to vlastně je? Slyšíme Boha skutečně, nebo o něm jen přemýšlíme?
Ve filmu je to snadné. Stačí obrátit kameru do mraků a z reproduktorů se ozve vážný, mírně patetický hlas známého herce. Ale jak to chodí v normálním životě?
Bible sama se o tom moc nešíří. Slovo Boží se tu stává a oslovený člověk je vyřizuje dál. Někdy Bůh používá andělů, jindy se lidem zjevuje ve snu. Eliáš slyší hlas tichý a jemný. Samuel slyší hlas podobný lidskému. Neexistuje žádný postup či recept, jak Boží slovo zaslechnout nebo vyvolat. Je to vždycky zázrak, Boží iniciativa, překvapení, které nelze naplánovat. Jedni se ocitají ve vytržení, jiní to prožívají spíš uvnitř. Většina lidí se však už v Bibli setkává s Božím slovem z lidských úst, ve svědectví proroků a apoštolů.
Křesťané mají zvláštní pojetí Božího slova. Dostalo podobu lidského příběhu. Bůh k nám mluví životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. Boží slovo je pro nás vše, co z této skutečnosti vyplývá. Je na nás, abychom to stále znovu domýšleli a formulovali. Jestliže Kristus zemřel za všechny, pak nám Bůh říká, že mezi lidmi není rozdílu. Všichni jsme mu stejně vzácní a důležití. Jestliže Kristus uzdravoval, znamená to, že nemoc není trestem za hřích, ale zlo, jemuž máme s pomocí Boží vzdorovat.
Boží slovo se dnes ozývá všude tam, kde nacházíme odvahu promítnout důsledky evangelia do svého každodenního rozhodování, jednání a myšlení. Nejvíc nám v tom pomáhá výklad Bible. Podobným způsobem může posloužit i upřímný rozhovor, modlitba, píseň, umělecké dílo nebo tichá meditace. Bůh k nám mluví, když se nám biblické slovo stane výzvou, která nás nutí něco udělat či změnit. Přeskočí jiskra Ducha svatého a obyčejné lidské slovo se nám stane Slovem Božím. Často se mu bráníme. Nemysleme si, že jsme jiní, než byli Jonáš, Mojžíš nebo Jeremiáš.
Stále novým a aktuálním slovem zasahuje a ovlivňuje Bůh naše životy možná daleko víc než nějakými nečekanými událostmi. Chce nás tak povzbudit v naší únavě a zastavit v naší pýše. Bible nás zve k trvalému a pozornému naslouchání. Mezi nebem a zemí se stále něco děje. Boží slovo zvěstované ve shromáždění církve i v osobních setkáních hýbe světem a lidmi. Bůh má pro nás stále něco nového. Evangelium o záchraně v Ježíši Kristu dostává každý den nový výraz, novou naléhavost a neopakovatelnost.
Otázky ovšem zůstávají. Dovedeme při výkladu a naslouchání Božímu Slovu odlišit své vlastní názory a důrazy? Neslyšíme jen to, co chceme slyšet? Nevybíráme si jen to, co je pro nás přijatelné? Nevydáváme za Boží slovo to, co slouží k obhajobě našich vlastních myšlenek? Nevymlouváme se na Boží vůli, když se máme sami rozhodnout a vzít na sebe břemeno vlastní odpovědnosti? Možné to je. Ale současně zůstává otevřená i druhá možnost. Bůh se k našemu zvěstování a naslouchání přizná a použije ho k tomu, aby pohnul našim svědomím. Jisté to není. Ale prosit o to smíme.

Jiří Gruber - farář

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

PŘÍSTUPY K POSTIŽENÝM LIDEM DŘÍVE A DNES

Myslím, že se nedá jasně říci, zda se v dřívějších dobách, staletích, rodilo a žilo méně či více postižených lidí než dnes. Každá doba má své okolnosti (např. více tělesně postižených, osleplých po válkách; vážné tělesné následky dětí, jejichž matky v těhotenství užívaly málo vyzkoušený lék atd.). Často se s hrdostí říká, že se dnes některá postižení vyskytují méně díky pokroku medicíny, už se většinou ale méně nahlas dodá, že je to také díky tomu, že se postižení pozná ještě v raném těhotenství, které je potom ukončeno. (Tomuto problému se budeme více věnovat v jiném čísle.) Dříve se tedy snad rodilo více lidí s určitým postižením, ti však mnohdy kvůli menším možnostem tehdejší medicíny zemřeli při větší zátěži na jejich organismus. Proto dnes díky lékařské péči přežívají i tak postižení lidé, kteří by dříve jednoduše přežít nemohli. I když jde lékařská věda rychle kupředu a mnohým postižením se dá předejít nebo je alespoň zmírnit, jistě se ani naši potomci nedožijí dne, kdy by bylo možné prohlásit, že už lidstvo neohrožuje možnost vzniku nějakého handicapu. Postižení lidé tu byli, jsou a budou. Možnost vzniku handicapu se - ať si to připustíme, nebo ne - týká každého z nás. Jak se k tomu postavíme? A jak se k tomu lidé stavěli dříve?
Vztah k postiženým lidem se v různých historických obdobích vyvíjel v souvislosti se znalostmi lékařskými, psychologickými, s pokroky techniky; přístup k trpícím byl také hodně určován velkými myšlenkovými proudy jednotlivých období. Represivní tendence, které se objevovaly před naším letopočtem, kdy byli postižení lidé mnohdy zatracováni, vyděděni, narozené děti s handicapem mohly být zabity, se nám dnes jistě jeví jako krutost, ovšem viděno tehdejšíma očima byl boj o holé přežití a uplatnění se v životě daleko těžší, a tedy mnohem více podřízen dravým zákonům přírody. I tak se ale objevovaly postupně čím dál méně ojedinělé snahy o pomoc postiženým.
Zhruba v období osvícenství se hodně pod vlivem myslitelů té doby a také díky většímu vlivu církví začalo obecně pohlížet na postižené jako na bližní, kterým je třeba pomoci. Této charitativní péče se ujímaly právě především církve; jejich snaha byla vedena touhou pomoci bezbrannému a trpícímu bližnímu - snaha to byla chvályhodná a obdivuhodná. Ovšem také kvůli nedostatku lékařských, psychologických, pedagogických a technických poznatků (které máme my dnes hojně k dispozici) v té době nedošli vychovatelé většinou ke skutečnému uznání toho, že i tento trpící je člověkem, který může svoje schopnosti sám nebo s pomocí rozvíjet, případně svůj handicap překonávat.
Důraz na schopnosti a jejich rozvoj u postižených lidí a na potřebu překonávání handicapu byl kladen vychovateli až zhruba od 18. století, kdy vznikaly ústavy, které neměly za cíl pouze pečovat, ale především vychovávat a rozvíjet různě postižené osoby podle jejich potřeb a schopností. Tyto tendence mohou díky rychle se rozšiřujícím znalostem všeho, co se vztahuje k životu postižených lidí, postupovat stále dopředu.
V posledních desetiletích je kladen důraz na to, aby byl postiženým lidem umožňován život mezi ostatními lidmi (integrace). (Zhruba do období po II. světové válce žili postižení téměř výhradně izolováni ve svých ústavech. Snahy o integraci se rozvíjejí ve vyspělých státech již po desetiletí, u nás jsme v tomto ohledu ve srovnání s jinými zeměmi velmi pozadu, protože integrační snahy se u nás reálně objevují až s otevřením se jiným zkušenostem po pádu komunistického režimu.)
V současnosti máme tedy oproti dřívějším dobám daleko příznivější podmínky pro všestrannou péči o postižené lidi, jejímž cílem by mělo být vytvoření takových podmínek života, které by umožňovaly do co největší možné míry překonávat či nahrazovat určitý handicap a podílet se pokud možno na všech běžných aktivitách a sférách života. Vnější podmínky a zázemí bychom mohli hodnotit vcelku kladně, ovšem na co všechno pak může narážet konkrétní práce? Na bariéry v nás samých, na naše špatné vžité stereotypy, které by postižené odsunuly raději někam do ústraní, na náš strach z něčeho, co je příliš jiné, než jsme zvyklí a schopní přijmout a pochopit? Na bariéry administrativní, finanční? Díky rozvoji civilizace a vědy jsme schopni si zajistit vnější podmínky pro zlepšení přístupu k postiženým lidem, ale svůj osobní postoj, který by byl otevřený, tolerantní a odpovědný si musíme vytvořit sami. A to je to nejtěžší, co nám má ležet na srdci. Přemýšlejme o tom, jak by se tento postoj mohl a měl vytvářet v jednotlivých lidech, a tedy obecně ve společnosti, a jak může být přijímán samotnými handicapovanými lidmi.

Tereza Kellerová, speciální pedagožka

.

NÁZORY NA PODMÍNKY ŽIVOTA POSTIŽENÝCH LIDÍ

se mohou jistě lišit; odlišnost může být dána osobní zkušeností každého, osobním přístupem k postiženým lidem a v neposlední řadě znalostí konkrétních potřeb lidí s určitým postižením. Vnější podmínky nemohou být jistě nikdy stejné, pro lidi s postižením jsou ztíženy právě jejich handicapem. Musíme se však neustále ptát, zda společnost - a tedy my všichni - vytváří těmto lidem podmínky alespoň srovnatelné, a jestliže ne - jakože v tomto ohledu máme v mnoha směrech obrovské dluhy a rezervy - jak docílit toho, abychom byli stále lépe schopni tyto dluhy odpovědně splácet a rezervy dobře doplňovat.
Na názory na podmínky života postižených lidí jsem se zeptala několika lidí:

"Myslíš si, že jsou postiženým lidem v naší společnosti vytvořeny stejné podmínky pro důstojný život jako lidem bez postižení? Jak se to projevuje, nebo neprojevuje?"

Vnější podmínky jistě nejsou takové, jaké by mohly být. Navíc jsme často my nepostižení málo schopni přirozeně komunikovat a soužít s handicapovanými. Pravda však je, že vnitřní důstojnost mnohých z nich převyšuje důstojnost nás, co jsme zdraví a v pohodlí. Kateřina Pivoňková, 30 let, zdravotní sestra Díky své současné zkušenosti se životem ve Velké Británii vidím veliké rozdíly ve stupni integrace postižených lidí do běžného života v naší a tamní společnosti. V Británii je kladen důraz na to, aby pro různě postižené lidi byly vytvořeny na jednotlivých úrovních (školství, sport, kultura, veřejný život atd.) reálné podmínky pro začlenění se do běžných aktivit srovnatelné s podmínkami zdravých lidí. V tomto ohledu máme myslím u nás mnoho co dohánět. Andrea Reichlová, 24 let, učitelka tč. au-pair ve Velké Británii Ne. Jako bychom v tomto ohledu ještě žili v souladu s přírodou. V přirozeně dravém životě přírody obstojí jen silní, zdraví a schopní jedinci, ostatní podléhají. Ačkoliv se své náležitosti k přírodě všemožně bráníme, naše lesklá a efektní civilizace si cení především lidí výkonných, úspěšných, sebevědomých, zdravých a krásných a paradoxně způsobuje takové podmínky života, kde množství těch nebohých stoupá. Až naše lidství - naše vyvolení, naše výsada mezi jinými tvory nás zavazuje zahrnout do našeho života i postižené a různě nešťastné. Péče o ty lidi je znát daleko víc než v časech minulých (nejen těch, co si pamatujeme), péče je však soustřeďována do jednotlivých míst kamsi stranou. Jako bychom si naše lidství dostatečně neuvědomovali. V opačném případě by postižených bylo víc vidět venku, na ulicích, ve školách... Barbora Veselá, 41 let, výtvarnice

Přesto, že se v posledních letech pro zlepšení životních podmínek pro postižené mnoho udělalo, nebudou mít stejné podmínky jako ostatní nikdy. Stále je nutná snaha o nápravu a ta se může dít nejméně ve dvou rovi-.nách. Legislativní úpravy mohou pomoci v tom, aby handicap mohl být alespoň částečně kompenzovaný (např. podpora pracovních příležitostí, bezbariérové zajištění veřejných budov apod.) Druhá rovina se týká naší výchovy, musíme umět žít společně s postiženými, umět jim pomoci, pokud naši pomoc potřebují. Velmi důležitá je tato výchova už u malých dětí. Další nutné kroky jsou potřebné v oblasti povšechného povědomí nás všech a souvisí s hodnotovými měřítky. Co je to úspěch a co je to úspěšnost? Jsme úspěšní, když předstihneme druhé v určité činnosti nebo schopnosti? Ve srovnání s druhými je každý z nás něčím handicapovaný. Přiznáváme si my "zdraví" své různé dílčí neschopnosti? Uvědomujeme si, jak snadno můžeme o své schopnosti přijít? Zasloužili jsme se sami o své schopnosti? Čeho jsme vlastně schopni? Umíme hledat u "postižených" jejich mimořádné schopnosti? Pokud se nebudeme vyhýbat podobným otázkám, pak všichni nejen pro postižené, ale i sami pro sebe uděláme hodně. Otakar Keller, 52 let, lékař

DOPORUČUJI

Ingmar Bergmann: Soukromé rozhovory Volvox globator + KGB, Praha 1997

K "venkovskému" knihkupci ještě nedorazila a v Praze už ji neměli. Tedy: alespoň moje žhavá novinka jednoho středečního rána. Tištěna na velmi tlustém papíru - abyste se smířili s cenou 172,-Kč.
Všechno je filmové: stručné popisy kostýmů, exteriérů. Kamera těká po tom, co je vidět. Možná i časové určení (1907 - 1934) je pouze namalovaná kartónová kulisa. Střídání chronologie a retrospektivy řízené logikou skládání mozaiky. Ale výsledný obraz je trochu rozmazaný, nehotový; záleží na vás, co v něj zahlédnete.
Možná statečnou Annu, farářovu manželku a odpudivě nemužného Henrika, stockholmského pastora. Možná málo statečnou, intrikánskou Annu a politováníhodného Henrika. Přísnou matku Katrin a starého faráře Jacoba, který uvádí Annu bergmanovsky v dospělost (a co ještě dalšího?) snad proto, aby mohla k večeři Páně. Když ji na smrtelném křesle spolu slaví, ona neví proč a on krev Páně vykašlává s krví vlastní.
Otázka po příčinách a vině, sympatiích a členění postav na kladné a záporné ustupuje zjištění, že aktéři nehrají, ale žijí naplno, zatímco soudce by se mohl stát hercem, který hraje pro noblesu a neví vlastně, kdo mu napsal roli.
Vezměte, čtěte! Toto je příběh, který se odehrál za vás!

Michal Kitta, farář

CO JE VINA?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK

Co že je vina? No, taková zkouška vyspělosti. Totiž neviňátko je ten, kdo za nic nemůže. Třeba děcko, které pomáhá při vaření a ochutí svíčkovou JARem. Nebo člověk nesvéprávný, o kterém říkáte, že "on za to nemůže". Nebo ten pán, co znárodnil půdu: on to myslel dobře, chtěl jen blaho pro všechny, jako na té fresce na smíchovském nádraží. Nebo v Olomouci, co tam ženci věnčí. Nemůže prý za to, že se to zvrtlo. Snad ne. Jenže když ne, pak o sobě prohlašuje, že není plnoprávným člověkem. Že je jenom takový chudák, kterému se věci dějí, ale on sám za nic nemůže. Kdyby chodil ke katolické zpovědi, asi by říkal, že on za nic nemůže, že to ďábel ho svedl. U pana profesora zase říká, že on nic, to počítač mu smazal tu seminární práci. Strašně se omlouvá. Tolik mu záleží , aby vás přesvědčil, že on přece za nic nemůže, to někdo jiný. Vůbec mu nedochází, že rubem té jeho neviny je nesvéprávnost. Dospělost začíná doznáním viny. Ne zapíráním, ne výmluvami. Přijetím odpovědnosti. Nejsem chlapeček, nejsem blbeček. Jsem člověk, sám nesu za své činy odpovědnost. Mea culpa,moje vina - a důraz je na to mea, moje. Lituji toho. Hrozně bych si přál, aby k tomu bylo nedošlo. Vyčítám si to a udělám, co mohu, abych to napravil a aby se to neopakovalo. Odpusť mi to. Ale nezapírám, nevzdávám se toho. Ta vina je moje, já nesu odpovědnost. Totiž ona to opravdu je taková zkouška vyspělosti.

Zpět na obsah

.

DOPORUČUJI

BOHUSLAV BLAŽEK: TVÁŘÍ V TVÁŘ OBRAZOVCE Tuto knihu bych chtěl vřele doporučit všem těm, které nějakým způsobem zajímá (nebo třeba i trápí) problematika vztahu člověk vs. televize. Na 200 stranách za zcela rozumných 88 Kč se čtenář nedozví nic o tom, kterak a jak moc televize škodí, jak jsou děti ohroženi atd. Autor se nad otázkou televize nestaví do role soudce, ale naopak, klade si otázky a "bednu" staví jako zrcadlo našim životům. Všude hledá pro a proti. Kniha je prosta černobílého vidění, tak typického pro danou problematiku. Neustále se ptá, co pozitivního si z jejího sledování může každý z nás, včetně dětí (kdo by to čekal!) odnést, či proč děti i dospělí vyhledávají společnost televize... Co se dá v rodině dělat pro to, aby se dítě s médii naučilo žít? Televize je v knize rozebrá na z několika úhlů - autor se zabývá její schopností lhát, manipulovat, válčit apod., ale i pozitivně působit. Velmi zajímavá a neobvyklá je i např. komparativní studie zpravodajství z války v bývalé Jugoslávii, zpracované českými televizními stanicemi. Z celé knihy je cítit, že autor se v dané problematice vyzná - vždyť v televizi pracoval jako moderátor. Kniha nepodává rady "jak na to", ale otevírá prostor pro přemýšlení nad vztahem každého z nás k televizi. Samozřejmě se v první řadě zamýšlí nad vlivem na děti. Účelem však není televizi jen tak beze slov vypnout, ale je důležité se bavit o programu, který běží a do kterého je dítě "vtaženo". Vlastně to může rodičům pomoci v odhalení dětských deficitů. "Vůbec platí, že čím lépe je na tom dítě ve své rodinné konstelaci a vztazích s širším okolím, tím lépe se vyrovnává se silnými televizními zážitky a tím méně má sklon televizi propadat. Když něco takového nastane, je to varovný symptom, že je v těchto vztazích něco v nepořádku. Zakázat pak televizi nebo jen "škodlivé" pořady znamená, vzít dítěti jednu z mála možností se s obtížemi vyrovnávat. Dítě se za to právem na nechápající rodiče zlobí - a jeho situace se tím ještě zhorší." (170) Kniha je určena nejen pro ty, kteří se zabývají vývojem dětské psychiky či dětského násilí, ale i všem takovým jako třeba já, kteří máme určité sklony být na televizi závislí. Martin Balcar - student VŠ Zpět na obsah

.

DOPORUČUJI

Jiří Mrázek: O kozlech, ovcích a lidech (Ježíšova podobenství podle Matoušova evangelia) O kozlech, ovcích a lidech, o mém faráři, o cikánovi ze sousedství, o zlých obchodnících, o dobrém Otci v nebesích a taky o mně tady a teď. A ještě o mnoha jiných skutečnostech jsou Ježíšova podobenství. "Co tedy vlastně jsou podobenství? ... Podobenství je cosi jako hádanka: je to cosi, co vyprávíme a posluchači vědí, že se v tom mají poznat... vypráví se sice zdánlivě o něčem jiném, ale to něco úplně jiného se mi prý podobá. A jde spíše o to, do podobenství 'vstoupit' a zkusmo si přenést jeho logiku na svou situaci." Jak se v podobenstvích můžeme najít a co to poznání s sebou nese, autor ukazuje na několika příkladech: "V podobenství o marnotratném synu jsou nejméně tři postavy, zapředené do vzájemných vztahů. Pokud máme za sebou bohatý, ale ne právě spořádaný život a ocitl jsem se právě na dně, mohu se docela dobře poznat právě v mladším synovi.Pak mi ten příběh nabízí jednak Boží odpuštění, ale jednak i ujištění, že žádný sebezbožnější a sebezasloužilejší spravedlivý mi do toho nemůže mluvit a mně to Boží odpuštění nemůže překazit. Mám ujištění, že mohu začít znovu. Ale musím si z příběhu nechat líbit, že přinejmenším jednu chvíli jsem neměl daleko k praseti... Pokud mám za sebou život spořádaný, nemusím se do role marnotratného násilím nutit. Mohu se najít ve starším synovi, který byl vždycky odpovědný a svědomitý a život trávil doma... Mou svědomitost to podoben-ství nezpochybní. Ale musím si nechat líbit, že toho mladšího, který utratil co se dalo, má otec pořád stejně rád, a musím si dát pozor, abych laskavý otcovský dům neopustil - ne z prostopášnosti, ale ze zatrpklé nepřejícnosti a snad i žárlivosti." Tato kniha může být dozajista pomocí k onomu "vstupování" a "nacházení se" v Ježíšových podobenstvích a hádankách, už díky svému rozčlenění. Každá kapitola totiž obsahuje nejprve autorův vlastní překlad, dále některé zvláštosti toho či onoho podobenství, potom je zde předložen jakýsi scénář - role a vnitřní vztahy mezi nimi a také souvislost s Ježíšovým příběhem, kdy a komu je vyprávěl, co se dělo před tím a co potom. A protože Bible byla v dějinách vykládána, ne-unikly různým, někdy až neuvěřitelným, výkladům ani Ježíšova podobenství. Autor se nepokouší o dějiny výkladu, spíše upozorňuje na některé zají-mavosti (tak například podobenství o pokladu v po-li: Origenes ho vykládal, že pole je Písmo svaté a Kristus poklad v něm skrytý, nebo že pole je Kristus, poklad jeho zvěst a ve středověku se objevují i takové výklady, že pole znamená tělo a poklad v něm je panenství). Ale o tom všem se dočtete... V knize je celkem 24 podobenství, to znamená, že když si každé ráno a večer přečtete jedno, kniha vám vystačí na dvanáct dní, to je jako dvanáct apoštolů a to už stojí za to... Vydává nakladatelství Mlýn, kde si knihu můžete také objednat na adrese: Sokolská 89, 411 13 Třebenice. Stojí 79,-Kč. Dráža Havlíčková - studentka ETF UK Zpět na obsah

.

1. Prodej mi dnes své prvorozenství!
2. Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, kterého jsi potupil.
3. Vezměte mě a uvrhněte do moře a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.
4. Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?
5. Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděli tvé spasení.
6. Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou. Zdalipak není před tebou celá země? Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.
7. Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.
8. Hle, jsem služebnicí Páně, staň se mi podle tvého slova.
9. Cožpak jsem strážcem svého bratra?
10. Kdyby mě spoutali sedmi syrovými houž- vemi, které ještě nevyschly, zeslábl bych a byl bych jako kterýkoli člověk.

BAVME SE...
POZNEJ DRUHÉHO
Seřazování se podle...
Účastníci hry se náhodně rozdělí do dvou skupin, jeden člověk bude zadávat úkoly. Lidé ve skupině se postaví vedle sebe na nějaké zúžené vyvýšené místo (např. lavička, kmen stromu, zídka; není to však nutnou podmínkou, je možné stát i na zemi). Skupinám jsou postupně zadávány úkoly s kritérii, podle kterých se mají seřadit zleva doprava, např. velikost (od největšího k nejmenšímu), věk (od nejstaršího k nejmladšímu), barva očí (od nejsvětlejší po nejtmavší), barva vlasů, tloušťka, velikost nohy, datum narození (od ledna do prosince) apod., fantazii se meze nekladou. Podmínkou hry ovšem je, že se účastníci nesmějí domlouvat slovně, pouze posunky. Za promluvení je trestný bod, stejně tak za to, když někdo při přesouvání spadne z toho vyvýšeného místa. Ta skupina, která splní zadaný úkol dříve, získává bod.
Ó hrůzo!
Účastníci sedí v kruhu, jeden je uprostřed se zavázanýma očima. Prostřední ukáže náhodně na někoho prstem, ten pak změněným hlasem řekne "Ó hrůzo!". Úkolem prostředního je určit, kdo to promluvil. Pokud uhodne, jde do kruhu ten, kdo byl poznán, pokud neuhodne, zůstává prostřední v kole až do správného určení svého spoluhráče.
Podávání rukou
Účastníci si před zahájením hry podají s každým jednotlivě ruku a snaží se zapamatovat, jakou kdo má ruku a stisk. Poté si všichni sednou do kruhu, jeden je uprostřed se zavázanýma očima. Ten někomu náhodně podá ruku a má určit, komu patřila. Další pravidla jsou jako u předchozí hry.
Co by to bylo, kdyby to bylo...
Jeden z účastníků jde za dveře, ostatní se mezitím domluví na jednom z nich, který bude objektem hry. Ten, kdo má daného člověka uhodnout, si pomáhá otázkami typu "Co by to bylo, kdyby to byla květina (barva, zvíře, nálada, věc, auto, strom, jídlo, počasí, nápoj, školní předmět apod.)?", které klade postupně účastníkům hry. Ti se snaží najít takovou odpověď na otázku, která by skutečně co nejtrefněji vystihovala charakter hádaného člověka. Z těchto střípků se člověk, který hádá, pokouší sestavit obraz hádaného tak, aby ho správně určil. Při hře člověk velmi zajímavě prožívá možnost nahlédnout jinak na sebe i na druhého a zažít, jak ho vidí druzí.

TK

O VÁŽNÝCH

NEVÁŽNĚ

O VÁŽNÝCH

Podle průzkumu našich zpravodajů čeká Českobratrskou církev evangelickou letos finančně velmi úspěšný rok. Zatímco hoteliéři v Krkonoších a dalších českých horských střediscích splakali nad výdělkem, neboť sněhová nadílka během Vánoc i v období následujícím byla minimální a lidé nejezdili do hor mnoho utrácet, ekonomové Synodní rady si mnou ruce. Ekonom bratr Sysel soudí, že lidem zůstalo tolik volných finančních prostředků, že se jich budou snažit rychle zbavit. To se netýká jen členů církve a očekávaných nárůstů nedělních sbírek, ale i sympatizantů, kteří budou chtít poskytnout církvi sponzorský dar. V této souvislosti je ovšem třeba dát si pozor na určitá teritoria. Mezi rizikové oblasti patří zejména Maďarsko, Mauritius, Panenské ostrovy a Bahamy. Vysloveně nevhodné je přijímat dary od Světové rady církví, která má konto ve Švýcarsku. (MV)

  VYKOPÁVKY

Z KUMRÁNU

Dnes vám přinášíme ně-kolik veršů vykopaných z Kumránu, které se nějakým způsobem dotýkají vyvřelin, hornin či zemské kůry. Zkuste uhodnout, kde se v No- vém zákoně nacházejí:

1) Na místě se nacházel půl tucet kamenných vý-tvorů k provádění tradičního hygienického obřadu jistého národa, při čemž objem každé z nich byl ekvivalentní 70-105 litrům.
(Tento verš snad není až tolik charakteristický, zkuste alespoň uhodnout, kde se ty kamenné nádoby nacházely.)

2) Ať zacílí zlomek horniny ten, kdo se necítí být kauzálně spojen se špatnými skutky.

3) Klenákem se nazývá ten šutrák, který byl po zralé úvaze označen zedníky za nevyhovující.

Martin Balcar

(Řešení)

1. Cestou co Hospodin v rameni vztaženém
   vyved lid z otroctví v zaslíbenou zem
   tou cestu zpátky tď hrůza v zádech žene
   ze země otců zem zaslíbené.
2. Snad zůstal za námi ten sloup oblakový
   zhasnul sloup ohnivý anebo kdoví
   prach dávno zavál stopy cesta se vleče
   kdy přijde čas, kdy v pluhy skují meče.
3. Kde je ta duha co nad zemí se klene
   kde je ten mír země zaslíbené
   kde je ta země nad níž se duha klene
   a těžkne slovo tělem učiněné.

Pozvání do Coventry (Anglie)
pro čtyři delegáty z ČCE ve věku 15-20 let v termínu od 11. - 18. července 1998 na setkání mládeže z Ameriky a Evropy. Téma: smíření. Podmínky: domluvit se anglicky a aktivní účast při tomto setkání.
Výlohy spojené s pobytem hradí organizátor (GAW).

Zájemci o tato setkání zašlete do 20. února 1998 na adresu SR ČCE (K.Šilarová) následující informace: jméno, adresu, sbor, datum narození, povolání (škola), znalost jazyka a doporučení staršovstva sboru. Z přihlášených vybereme tři delegáty za naši církev do Německa a čtyři do Anglie.

Řešení hádanek z Kumránu: 1)J 8,7 2)J 2,63 3)Mk 12,10