Správný kontext - Kazatel 11,1

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.

Kolik je i mimo církev lidí, kteří by takovou pravdu podepsali? Nemysleme si, že málo. Věří, že svět má smysl, že ve světě přece jen fungují nějaké dobré mechanismy spravedlnosti. V sobě si pak nesou jakýsi obdivuhodný potenciál optimismu, který se nevyčerpá ani v těžkých životních situacích, který nezmizí ani v době, kdy by se už mohlo zdát, že všichni jen nadávají. Dovedou se vydat ze svého, pomáhat druhým.

Víme však, že většinou to není tak jednoduché, a opět se odvoláváme na Kazatele. Tento verš sice tvrdí, že sebevydání má smysl, tím však, jak to říká, se zároveň popírá. Voda teče pořád dolů a sama od sebe se nikdy nevrátí. To je přece pravda nade vše zjevná. A když toto opět vztáhneme do reality lidského života: nesvědčí snad nedůvěra většiny lidí proti naději sebevydání? Není sobectví lidí stejně pevnou zákonitostí jako gravitace?

Když jsem ke svému mladistvému křesťanství "přičerpával" poznání z různých východních učení, dostal jsem se i k pojmu "kóan". Hned se mi spojil s tímto veršem, který jsem už dlouho nosil v hlavě, a byl jsem rád, že něco tak exotického máme i v Bibli. Kóan používají v buddhismu a jde o logicky neřešitelný námět k rozjímání. Dalším takovým kóanem je například příkaz k tlesknutí jednou rukou. Když ho od zenového mistra dostanete, dlouho se zlobíte nad nesmyslností takového počínání. Pokud se však budete dlouho a dlouho pokoušet úlohu řešit, prý se v mysli dostanete do světa pravého bytí, kde už nejsou žádné otázky. Spojením této metody a instrukce Kazatele pak také může být varianta víry, kde se vás problémy vůbec nedotknou. Zlomíte svůj rozum a všechny pochybnosti zmizí. Vyprázdníte se od každé touhy, která by chtěla ještě něco očekávat. Sednete si na břeh řeky a házíte chleba jen tak do vody, o více se nestaráte. Neznáte snad i takové lidi?

Jak jsem řekl, přišel jsem dříve na souvislost mezi Kazatelem a buddhismem a byl jsme na to pyšný. Teď už však vím, že jsem udělal ve svém hledání chybu. Základní vykladačskou chybu. Vytrhl jsem ten verš z jeho souvislostí a zařadil ho do nových, nevlastních. Do systému, v kterém člověk hledá řešení ve svých silách a schopnostech. Zmaří se podle vlastního plánu.

Jaký je však správný kontext? Řekněme to nejdříve obecněji je jím víra v Boha. Celá bible byla napsána v takové víře, ať už výslovnější více nebo méně (méně náboženský je například právě slovník Kazatele a také dnešní doby). Všude, za každou stránkou je zkušenost, že za vším naším konáním je onen Dobrý, který naše vlastní činy dokonává a doplňuje. On nás ponouká k pomoci druhým a za takové dobro nám dobrem odplácí.

A teď to dořeknu já vlastně nevím, jak bylo takové spolehnutí ve starozákonní době možné. Třeba si to neumím jenom představit. Pro mne je až Ježíš Kristus tím, kdo přemostil lidský strach ze sebevydání. Tím, kdo nám plně ukazuje Kazatelovu pravdu v obou jejích polovinách v sebeoběti a v následném potvrzení z moci Boží. On byl ochotný se cele vydat, žít pro druhé. Jaký div po třech dnech dostal svůj život zpátky, v umocněné formě.

Kristův příběh je kontextem, v kterém musíme číst Kazatele pro sebe. Víra v Krista je však také vnitřním smyslem toho krásného verše, který jsme napsali na počátku. Proto si na závěr v Ježíšových vlastních slovech všimneme nejen podobnosti s Kazatelem, ale i toho, co je tady dořeknuto:

Mt 10,39b: Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Autor je farářem v Ostravě

---

Anketa
Cítíte pro sebe potřebu autority?

Pavel Ruml, armádní kaplan, farář ČCE, 43 let
Ano. Žádná autorita za mě nic nevyřeší, ale může pomoci hledat cestu.

Míla Lapáček, jáhen FS ČCE v Třebechovicích p/O, 32 let
Přirozeně, cítím, ovšem ne takové autority, která snímá z člověka odpovědnost za jeho život za rozhodnutí, volby, slova, činy výměnou za osobní svobodu a možnost sebeurčení, než takovou autoritu, to raději bludnou svobodu stepního vlka.

Iva Pellarová, romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let
Ano, ale musím konstatovat, že autority jsou různých kvalit, druhů a stupňů. Mnohdy se za autoritou může skrývat manipulace s druhým. Důležité je mít správné pořadí autorit, přikládat jim ten pravý výklad a rozměr.
Rómové považují za jednoznačnou autoritu staré a moudré ženy, které se stávají vlastně matkami rodu a jsou druhým k radě a pomoci.

Tomáš Rádl, katolický kněz, salezián, 44 let
Striktní autorita je pro mě těžká, ale autoritu, která mě podporuje a se kterou se mohu poradit v komplikovaných případech a hledat řešení, potřebuji.

Lucie Vopálenská, moderátorka ČT, studentka bohosloví, 26 let Určitě ano, myslím, že je důležitá pro sebereflexi. Uvědomím si ji třeba v momentu vlastní chyby. Vážím si těch, kdo pro mne autoritu představují. Ale občas pociťuji i potřebu se z tohoto vlivu vymanit, aby toho rozjímáni a eventuálních pocitů viny nebylo příliš. Nejlegračnější bylo, když jsem se dozvěděla, že i já mohu být pro někoho autoritou. Na závěr bych dodala, že mít rád a milovat je důležitější než všechny řeči o autoritách.

Jiří Schneider, diplomat, 36 let
Ano, někdy ji pociťuji až nepříjemně.

Janek Ledecký, Hudebník, skladatel, 37 let
Ne. Každý má právo na svobodnou vůli. Je jenom otázka pochopení a nalezení odvahy tuto vůli uskutečnit. Domnívám se, že to je ta nejpřímější, i když možná že ne nejsnadnější cesta k Bohu.

Tomáš Bísek, farář a senior v Praze - Spořilově, 60 let
Ano, vnitřní i vnější. Autorita daná svědomím (kultivovaným) a potřeba poslušnosti (vnější)tvoří dynamiku života. Doplňuji citátem: (Ježíš) …"učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci." (Mt 7,29) V něm přišla autorita osobnostní, duchovní, nevydupaná.

Stanislav Kosík, ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let
Uznávám autoritu Boží, autoritu církve a právoplatnou autoritu státní.

Alexandra Berková, spisovatelka, 51 let
Ne. Hlavní autorita byli rodiče a teď, v dospělosti mne dostane do kolen a pokornému díku za vše jasné vědomí existence dobra jako základní životní energie slunce svítí stejně na všechny když se odkloním, jako když vejdu do stínu kde je nějaká autorita mne trestající?

Jaromír Plíšek, velvyslanec v Rumunsku a Moldávii, 45 let
To ani ne, leda autority Boží. Cítím ale potřebu pevnosti, spolehlivosti vztahu, hodnot, nějakých životních rámců.

Karel Vepřek, Písničkář, redaktor náboženského vysílání Čes. rozhlasu, 38 let
S autoritami mám ve svém životě velký problém. Málokdo je mi v něm autoritou. Nicméně potřebu cítím velice silnou.

---

NOC LÁSKY

---

On s ní spí

připravil ONDŘEJ MACEK

On s ní spí zvolala do ticha a začervenala se vždyť ještě nejsou svoji. Problém předmanželského sexu snad už není takové evangelické tabu, když o něm píše i Bratrstvo. Sice až po oblíbených naučných sexuologiích počátku 70. let a po boomu popularity sexu let devadesátých. Jenže přeci k němu nejde přistoupit úplně jednoduše, v patách nám třeba stojí puritánská výchova, zákonické příkazy, vztyčený prst smrtelného hříchu a před námi vesele mávají plakátoví hrdinové s kondomem na každém prstu.

V prvním dílu filmové série o MUDr. Štěpánovi Šafránkovi Jak svět přichází o básníky od Ladislava Pecháčka vypadá hlavní milostná scéna asi takto: "Co když budeme mít dítě? vyhrkl stydlivě. Jak to uděláme…, Já ještě nejsem společensky zralej… jsem sice biologicky plnohodnotnej… ale musíme mít nějaký systém, kterej by za těchto okolností… Ty moc čteš, řekla a odešla……… "

Přesto napsat pár slov o pohlavním životě před manželstvím není zas tak jednoduché. Špatně se o tom mluví, každé slovo může přinášet pohoršení a nesouhlas. Všechno může znít jako nabubřelá rada nebo nezkušené poučování. Zvlášť v evangelickém časopise pro mládež. Tak mi, prosím, odpusťte…

ČCE nemá žádné kanonické právo ani soubor oficiálních výroků svatých, které by v otázce předmanželského sexu něco předpisovaly či zakazovaly, takže záleží jen na těch dvou, co spolu stojí před předmanželskou postelí, jak se rozhodnou. Zda k láskyplnému mlčení nebo… Je tu pak jen jejich svědomí, víra a přístup… jen jejich výchova, odpovědnost, předsudky, strach i odvaha… jen jejich vědomí, nevědomí a vliv společnosti… jen ta chvíle, vzrušení… a asi také Pán světa, to nevím, v to věřím.

Zaposlouchejme se do textů, které jsou staré již třicet let, řeknou nám ještě něco dnes, nebo jsou už jen stopou v čase, přežitým moralismem? "V poměru mezi mužem a ženou dojde jednoho dne ke vztahům velmi úzkým a nejužším. Ale k těmto vztahům nemá a nesmí dojít dříve, dokud si tito dva lidé se vší vážností a odpovědností nepotvrdí svoje rozhodnutí a svoji ochotu stát jeden při druhém v dobrém a ve zlém a to do smrti nejdelší. Tento slib má a musí být dán veřejně tj. před Pánem Bohem i před lidmi." Tak píše Jan Miřejovský ve svém, kdysi populárním textu Chlapci a děvčata. Podobně radí i bývalý synodní senior Milan Hájek: "Objevujeme krásy nové a nové, tíhneme čím dál vědoměji k přirozenému naplnění lásky, plnému vzájemnému oddání. Ale tu jest mez, na které bychom měli bez smlouvání zastavit." Zdeněk Susa (bývalý synodní kurátor) píše o sexu, který plnohodnotně patří až do manželství, ve své knížečce Milování. Vaši rodiče (milí čtenáři) zase pravděpodobně mají v knihovně spisek Waltra A. Trobische Měl jsem rád jedno děvče, který přistupuje k předmanželskému sexu stejně zamítavě.

Jenže jak se k tomu postavit? Myslet na hlubší vazby, závazky, na lidskou duši, na jistotu, na emoce, na závadnost, na Boha, antikoncepci, krev a pohlavní nemoci?

"Svlékla jsem sukni svou, kterakž ji obleku… Milý můj sáhl rukou svou skrze dveře, a vnitřnosti mé pohnuly se ve mně. I vstala jsem, abych otevřela milému svému,… (Pís 5, 3a. 4.5a) Šeptal jí z Kralické bible o teplé letní noci ve zděném domě s kalichem, aby mu po půlnoci řekla, že ještě není čas a zaplašila jeho touhu polibkem." (Čekání na Rebeku)

Když jsem o tom (sexu) nedávno mluvil s několika děvčaty a kluky z Vysočiny v malé vesničce na evangelickém táboře, většina z nich se mi vysmála: Nic mi do toho není a je blbost o tom mluvit. Trápil jsem se nad článkem a pokoušel jsem se z nich něco vydolovat. A tak mi nakonec řekli, že je to jejich soukromá věc, do které jim nemá nikdo co mluvit. Ještě nadávali na výchovu, která ovlivňuje víc, než je zdrávo.

Je pravda, že křesťanská církev po staletí zazdívala padlé ženy, upalovala sexu plné čarodějnice a sex byl pro ni naprostým a hříšným tabu. Proč? Snad trochu proto, že žena se středověkým učencům většinou zdála příliš hříšná, považovali ji za nástroj satanův a vinili ji z vyhnání z Ráje. (Jak tomu ve skutečnosti bylo, se dozvíte v písni S. Karáska Ženský jsou fajn.)

Dnes možná již lidé přišli na to, že muž a žena si jsou rovni, že jsi jsou plnoprávnými a rovnocennými partnery. A snad už také vědí, že sex není hřích, ale součást Božího dobrého stvoření.

Jenže tu pořád visí ve vzduchu ta otázka před nebo po…

Dnes v ČCE povětšinou panuje (ptal jsem se některých členů synodu) konzervativní názor, že s erotikou a sexem je potřeba šetřit, ale předmanželské sexuální soužití není předmětem odsouzení ani kritiky.

Ovšem i v naší církvi je možné potkat a zaslechnout radikální extrémy, věřící, kteří zásadně prosazují pohlavní zdrženlivost až do svatební noci. Pro mnohé jsou tyto názory předmětem kritiky i nepochopení. Jejich zdroje však nelze vůbec opomenout. Sexuální sblížení dvou lidí je událost natolik jedinečná a ojedinělá má dost šancí na následky v podobě pokračujícího nového lidského života že by měla zůstat určena vždy jen těm dvěma, kteří se spolu rozhodnout trvale a křesťansky žít.

Svobodomyslné proudy se domnívají, že sex je normální a běžnou součástí každého trvalejšího vtahu. Že i erotická součást vztahu je natolik podstatná, že i po této stránce je třeba se poznávat.

Co nás vede k té obtížně zvladatelné touze po sexu? Je to pud, nebo láska? Tisíckrát tu zaznívá názor, že sex je normální a přirozenou součástí každého milostného vztahu, a není proto potřeba se mu bránit. Jenže nakolik naši touhu ovlivňuje vliv společnosti, okolí, spolužáků oni to dělají a já bych neměl…? Všichni kolem vesele souloží a křesťan by se měl milovat až po svatbě…? Kolikrát vede ty dva do postele jen touha být už starší, mužnější, ženštější, milostnější, zkušenější, být jako ostatní.

Leč z milování, a to není ani hloupá rada ani nabádání, plynou i závazky, rizika a to nejen otěhotnění, pohlavní nemoce atd. Ale především už žádný vztah potom není takový jako býval, už to nikdy nebude stejně hluboké ani stejně ploché. Potom se všechno stává jiným, možná lepším, ale třeba také horším.

Jaromír Nohavica zpívá v jedné ze svých písní, že milování je divoká píseň večera. Ano, snad je to píseň, píseň, která může být dobrá i špatná, zbytečně rychlá nebo zastaralá, uspěchaná, melodická a čistá i disharmonická a falešná. Je divoká a většinou se odehrává za večera, a tak: "Zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil." (Lk 24, 29b)

O.M.

---

Předmanželský sex?

JINDŘICH HALAMA

Souhlasil jsem, že napíšu pár řádek na dané téma. Konec konců učím etiku, takže... To jsem si dal. O čem to vlastně má být?

Tak nejdřív proč předmanželský? Z konzervativního hlediska je již sám název odmítnutím. Sexuální život slušného člověka podle něj začíná po svatbě a nikdy jinak. Pokud tento pohled přijmu, chystám se psát o neřádném a zapovězeném. Nešvary třeba tepat. Bratrstvo čtou mladí, tak tedy předmanželský sex. O mimomanželském či pomanželském sexu ať si píše Český bratr (už jste tam něco takového viděli?).

Slovo "předmanželský" mi však připomíná také předškolní nebo předoperační. Jako označení přechodného stadia, věstícího, že nás (pokud neumřeme) neodvratně čeká škola, operace, manželství. Podle téhle logiky by ovšem předmanželský sex byl přípravou na manželství. A nesmějte se mi, takové názory se najdou. Tu a tam se dokonce objeví ještě pozůstatek sexuální diskriminace, podle níž byla sexuální zkušenost před manželstvím u muže žádoucí, u ženy zakázaná. A tak zatímco jinochové "zráli" po nevěstincích, panny byly úzkostlivě hlídány, aby neztratily tržní hodnotu. V zásadě však dnes panuje rovnoprávnost i v tomto bodě, pokud vím. Takže se desetitisíce mladých lidí "připravují" na manželství? Silně pochybuji, že by to chápali takto. A sex jako příprava na manželství je ostatně nesmysl.

Takový výkřik by se měl zdůvodnit, pravíte? Dobrá, zkusím to. A protože nejsem sociolog ani lékař (nadto k tématu existuje krásná knížka Zd. Susy), ale farář, přidržím se teologie.

Čím je tedy sex v životě lidském? Někdo jej označí za evolučně zděděný mechanismus rozmnožování, který sdílíme s drtivou většinou živočichů, tedy v jádru za biologicky danou potřebu, určovanou produkcí hormonů. A třebas je to málo vznešené, je to tak, až... až na to jádro. Zredukovat lidskou sexualitu na biologickou potřebu znamená ji odlidštit, což se zhusta děje, zvlášť úspěšně v oblasti komerčního použití sexu. Jádro lidské sexuality je jinde.

Tak tedy žádná biologie, ale duchovní a posvátné tajemství života, kontakt se světem božským? To je druhý extrém, který zřejmě zachází na úbytě pod tlakem moderní medicíny, umělých oplodnění a embryonálních terapií. Přesto zastánci tohoto přístupu existují, v mírnějších či bojovnějších podobách, i mezi křesťany. Bible jim však zrovna nenahrává. Bible nezná žádná věčná manželství (o nichž sní mormoni), sexuální vztah mezi mužem a ženou je vázán na tento tělesný život. Řečeno teologicky sex nemá eschatologickou hodnotu. Ježíš i apoštolové jsou přesvědčeni, že pomine s léty našeho pozemského života. A výrazem stejného přesvědčení snad je tradiční představa andělů jako bytostí bezpohlavních. Sexuální život sám o sobě nám tedy svatosti neubere ani nepřidá, naše sexualita je součástí našeho lidství a ničím víc.

Ale právě jako součást našeho lidství se stává sexuální život součástí jedinečného, intimního mezilidského vztahu, a to vztahu dlouhodobého, neřkuli trvalého. Biologové si lámou hlavu, proč u lidí vymizela říje. Jsme schopni milovat se v zimě v létě, ve dne v noci, plodnost neplodnost. Naše sexualita má zřetelně ještě jiný rozměr než plodit potomstvo, totiž vyjadřovat vzájemný vztah. Katolický morální teolog Bernard Häring označil sexualitu za "řeč lásky". Každé řeči se musíme učit, nejde to najednou a chce to trpělivost. Právě proto je dobré, aby pohlavní styk byl součástí uváženého, zralého vztahu, aby měl čas se rozvíjet a utvářet. Jinak si vlastně lidé pohlavním stykem navzájem škodí, i když se jim to tak nejeví.

Jak stárnu, přibývá mi zkušeností a přibývá i těch, kterých bych se rád vzdal. Ne všechno, co člověk zakusí a prožije, jej obohatí. A chci-li právě sex prožívat jako jedinečnou zkušenost s nejbližším člověkem, určitě mi neprospěje, když do této oblasti nechám vstoupit, metodou pokusu a omylu, nebo z čiré nezodpovědnosti, menší či větší počet lidí. Přísně vzato, nemají tam co dělat, jedinečnost každého dalšího vztahu narušují a vymazat nejdou.

Že jsem se vyhnul tomu "předmanželský"? Ale nevyhnul. Manželství, eticky vzato, nevzniká obřadem, ten je jen potvrzuje. To, čemu říkáme manželství, vzniká vzájemným odpovědným rozhodnutím sdílet svůj život s druhým člověkem, do důsledků a beze zbytku. Pro nás křesťany je tu vedle odpovědnosti vzájemné i odpovědnost před Bohem. Sňatek je logickým důsledkem tohoto rozhodnutí, ne jeho počátkem.

Autor přednáší etiku na ETF UK

---

Divné století - 1920 – 1930

Ondřej Macek

Uprostřed noci černé a smutné přišlo na svět, tak někdy krátce po půlnoci zřítilo se mezi lid třetí desetiletí. Bylo nadějné a nesmyslné, ale dalo se v jeho rytmech tančit. Říkalo si DVACÁTÁ LÉTA.

Jeho první hodina řezala zvuk, jak robot, jako RUR a voněla jako inzulín.

Jeho druhá hodina dupala jako statisíce nohou po antických cestách k Římu za Benitem Mussollinim a zářila jako zlato staré tisíce let a uryté v říši duchů, jako poklad, který měl zůstat navždy utajen, jako rakev velkého faraóna Tutanchamona.

Třetí hodina tiskla nuly na bankovkách inflačních marek a třásla se strachem z vojáků v Porúří. Japonci se v ní báli apokalypsy, která v zemětřesení zabíjela statisíce. A také trochu páchla, ta třetí hodina, po bavorských pivnicích, kde ztroskotal první Hitlerův puč.

Hodina čtvrtá skoro před polednem začala smutečním pochodem za nejznámější mrtvolou Rudého náměstí, pohřbem, který neskončil, protože rakev zůstala s nabalzamovanou figurínou vystavena v mauzoleu pro truchlící pozůstalé. Krátce po skonu revolucionáře se začalo na prvních zimních OH v Chamonix lyžovat.

O půlnoci prý tančil Kafka v Procesu s G. B. Schawem morální charleston, zatímco pět miliónů mužů v maskách KuKluxKlanu zabíjelo rasové a náboženské menšiny.

Hodinu po polovině pokračovaly nebo začínaly zlaté minuty, hektické okamžiky hitů, mód, hvězd a revue, a šlágrem sezóny byla píseň Můj papoušek nežere vejce natvrdo. Myšák Mickey s kačerem Donaldem vyrazili na hvězdné tažení bez konce.

Čas pak skoro prorazil Flying Fool, který na devítiválcovém hvězdicovém stroji sám přeletěl za 33 hodiny a 29 minut Antlantik.

Další hvězdná chvíle přinesla substanci, která zastavuje růst bakterií a ve vysokých dávkách je ničí. Stalo se to samozřejmě náhodou, když jedna z kultur stafylokoků byla napadena plísní v širokém, ale omezeném kruhu okolo plísně byly koky zničeny. Ta plíseň je známá jako Penicillium natum. A Amundsen se zřítil někde u Medvědího ostrova, to jsou ty vlajky do ledu…

Ta předposlední hodina byla prý hrozně černá, že se o ní asi ani nedá žertovat. Za jediný den přišla na burze spousta lidí díky několika spekulacím o 15 miliard dolarů. Bída znamená, že nevím co hlad, že nejíte dluhy, že někomu dlužíte nezaměstnanost, že se chcete zastřelit…

V poslední chvíli toho okamžiku zahájil Mahátma Gándí solný pochod, kterým protestoval proti britské solné dani. Při příchodu do Dandi sebral na břehu Arabského moře několik krystalků soli a tak Angličanům předvedl ilegální způsob nabytí soli.

Dědečku, dědečku, kam ses to narodil?

Kam jsem se měl narodit?

Do divné doby, dědečku…

Byla to slušná doba.

Proč? Lidi se přeci zabíjeli a umírali na tyfus!

Hrál se jazz.

Uprostřed noci černé a smutné sešlo ze světa, tak někdy krátce po půlnoci zřítilo se do propasti vteřin a haléřů. Bylo nadějné a nesmyslné, ale dalo se v jeho rytmech tančit. Jedno třetí desetiletí našeho věku.

Dědečku, jak ti je, po tolika letech, kdy se z aut staly rakety?

Jak by mi mělo být?

Poslouchám jazz a zdá se mi, jako by to bylo dnes…

---

Co je to nenávist?

Erazim Kohák

Hlíza žlutého hnisu, která se vytváří pod srdcem jako pod zaníceným zubem. Tlačí, až bolestí hlava třeští, prudkým jedem otravuje celé tělo. Člověk pokroucený bolestí a hněvem ztrácí schopnost uvažovat i cítit víc než svou nenávist. Ta ho zbavuje soudnosti a svobody účinněji než okovy.

Máme na to? Dokázali to Přemysl Pitter i Jaroslav Brodský, vězeň z uranových dolů a autor Řešení gama. Snad to dokáže Duch svatý i v nás, než zas někoho ukřižujeme.

Nakladatelství Kalich již chystá 2. vydání vyprodané knížky Erazima Koháka "Hesla mladých svišťů", rozšířené o nová hesla.

---

HUDBA

Zpěv v počátcích husitské reformace

Ve středověké bohoslužbě se stejně jako dnes používala velmi odlišná hudba, než jakou lidé znali ze všedního života. Navíc my dnes v kostele zpíváme alespoň v rodném jazyce, kdežto účastníci středověkých latinských bohoslužeb většinou nerozuměli ani slovo. Takže museli jen pasivně naslouchat a neměli žádnou příležitost, aby se k písním aktivně připojili.

Samozřejmě, že na různých místech sem tam vznikaly křesťanské písně v národním jazyce. Nebylo jich mnoho, ale touha obyčejných prostých křesťanů zazpívat si byla obrovská. A tak se pomaloučku rodily české duchovní písně, které byly určeny k pašijovým hrám nebo různým svátkům. Tlak lidu a reformních kněží vyvrcholil roku 1409, kdy Pražská synoda dovolila při bohoslužbách používat 4 duchovní písně v lidovém jazyce: Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Buoh všemohúcí; Jezu Kriste, Ščedrý kněže. Do bohoslužeb byly zařazovány většinou jen občas, ale Mistr Jan je v Betlémské kapli dával zpívat po kázání při každých bohoslužbách.

Jenomže čtyři písně to není zrovna mnoho. (I ty nejlínější evangelické sbory zpívají víc.) A tak Mistr Jan Hus využil toho, že církevní nařízení dovolovalo, aby modlitby při bohoslužbách byly zpívané. Hus dostal nápad zhudebnil "Otčenáš" (s malými obměnami si ho můžete zazpívat ještě dnes EZ 583). Dále Husa napadlo, že jako zpívanou modlitbu může pojmout i "Věřím v Boha" a "Desatero". A tak byly na světě další písně. Husova snaha nezůstala utajena dalším muzikantům a během několika málo let doslova vytryskl pramen duchovních chorálů v mateřském českém jazyce.

Nám se tyto písně dochovaly zapsané v Jistebnickém kancionále. Málem by se však o tomto významném díle nikdo nedověděl. Naštěstí roku 1872 v kostele v Jistebnici u Tábora došlo k úklidu, který byl toho roku obzvlášť gruntovní, a tak odhalil staleté tajemství: vzácný notovaný rukopis písní z počátku 15. století. Více než osm desítek českých duchovních písní svědčí o tehdejší

veliké touze po zpěvu. Církev v té době opět začíná zpívat všemi svými ústy. Končí doba zpěvu vyvolenců. Dodneška při bohoslužbách zpíváme šest písní z tohoto kancionálu. Nejznámější z nich je "Kdož sú Boží bojovníci" EZ 467.

Tato epocha dala vzniknout ještě jednomu vzácnému kancionálu. Bylo to sice už v době knihtisku, to však nebránilo Janu Franusovi, aby jej nechal napsat ručně. Tento drahocenný rukopis, psaný a ozdobený na jemném pergamenu, byl dokončen roku 1505. Bylo to dílo velice drahé, ale Franus si to jako bohatý kožešník a purkmistr města Hradce Králové mohl dovolit. Nenechal ho však napsat jen pro své potěšení bylo to pomůcka pro literátské bratrstvo, které předzpěvovalo při bohoslužbách v kostele u Svatého Ducha. Proto jsou melodie některých písní uvedeny i vícehlasně.

Zachoval se nám dodnes a je pečlivě uložený v městském muzeu v Hradci Králové. Nikde se nezašil a neztratil jako jeho starší (jistebnický) kolega. To však mělo i neblahé následky. V době protireformační totiž některé listy kdosi vyřízl a zničil. (Cenzura je odporná věc!)

Díky Franusovu kancionálu známe původní podobu mnoha melodií z období husitské reformace. Náš Evangelický zpěvník uvádí dokonce 24 nápěvů, jejichž nejstarší formu nacházíme v tomto rukopisu. Z těch nejznámějších bychom neměli zapomenout na nápěvy písní "Vítej, Jezu Kriste" EZ 262, "Otče náš, milý Pane" EZ 433 a "Všichni věrní křesťané" EZ 264.

Při zpěvu těchto písní můžeme někdy zkusit přivřít oči a představit si velebnost chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové, kde několik pěvců literátského bratrstva předzpěvuje tyto chorály husitskému lidu. A tito negramotní a prostí lidé se je v kostele učí, aby si je pak doma a při práci mohli zpívat. Mnohé melodie jsou nejenom dobře zpěvné, ale vyzývají dokonce k tanci. Vždyť právě lidový tanec stojí třeba u zrodu zmíněné písně "Všichni věrní křesťané". Jenom se nesmí zpívat tak příšerně pomalu (nebo jak říkají babičky kostelově).

---

Jde o společný úkol

Rozhovor s Ivou Pellarovou

Iva Pellarová byla výkonnou místopředsedkyní Mezirezortní komise pro záležitosti Romské komunity poradního orgánu vlády ČR. (V té době jsme spolu mluvili.) Nyní pracuje jako koordinátorka multikulturní výchovy při Pedagogicko-psychologické poradně v Plzni. Vystudovala speciální pedagogiku a později absolvovala kurz terénní sociální práce. S Rómy pracuje již čtrnáctý rok. Učí romštinu a romistiku na Západočeské univerzitě.

Vaše činnost v mezirezortní komisi je přirozeným vyústěním předcházející práce s Romy. Je to ale jistě změna. V čem nyní Vaše práce spočívá?
Mezirezortní komise je poradní orgán vlády, kde je zastoupeno dvanáct Romů a dvanáct náměstků ministrů. Každý náměstek spolupracuje s jedním romským členem komise ve svém rezortu (školství, kultura, zdravotnictví etc.) a hodně záleží na jejich vzájemné aktivitě. Tato komise předkládá vládě legislativní podklady. Vláda například 7. dubna schvalovala návrh koncepce vládní politiky vůči příslušníkům romské komunity napomáhající jejich integraci do společnosti. V současné době (listopad 1999 pozn. redakce) je ve stavu rozpracování, v tezích, které jsou docela zajímavé. Poprvé se v nich vláda přiznává k vyrovnávacím akcím ve vzdělávání a poprvé vzala jazyk a kulturu Romů jako součást národního bohatství.

Vyrovnávací akce, co to je?
Jsou to akce, které stát podniká vůči nějaké minoritě nebo nějakému celku, jimiž jim dává lepší startovní podmínky například ve vzdělání než má majorita, aby se handicap minority mohl lépe vyrovnat.
Měl by být také zřízen "Úřad pro etnickou rovnost", což je obdoba "Komise pro rasovou rovnost", která působí velice dobře v Británii. Jde o exekutivní orgán, který by pomáhal odstranit všechny formy diskriminace.

V této souvislosti se ovšem často objevuje názor, že zvláštní legislativa pro Romy je jakousi diskriminací naruby, že jde o nepatřičné zvýhodňování. Jak vy to vnímáte?
Já si myslím, že s tím nemáme žádné zkušenosti, protože jsme byli rasově homogenní. Státy, které rasově homogenní nejsou, musely dříve nebo později přijmout nějaká opatření. Romská minorita a vztah k ní je pro nás prubířským kamenem, zda vznikne nějaká multikulturní společnost, o které se sice stále mluví, ale zatím jsme se vůbec nikam nedostali. Jsme tu samí bílí a všichni máme podobné zkušenosti, názory a vzdělání. S Romy se to musíme nějakým způsobem naučit.
Ne, že by oni byli zvýhodňováni proto, aby se měli lépe a my se budeme mít tím pádem hůře. Jde o společný úkol, aby se oni dostali nejdál, kam až se dostat mohou. Tím se ten problém vyřeší a my se už nikdy nebudeme zabývat chudobou Romů, špatným bydlením Romů, jejich nezaměstnaností. To vše si pak oni budou řídit a řešit sami. Budou mít svůj podíl na správě věcí veřejných. To je podstata vyrovnávacích akcí.

Mentalita Romů je ovšem, myslím, jiná než naše. Mají například asi jiné vnímání času, což se projevuje určitou nedochvilností. Na to se při vzájemné spolupráci často naráží. A teď jde o to: mají být oni jako my? A nemají-li, jak vyřešit konkrétní soužití?
Co se týče Romů, mají opravdu naprosto jinou mentalitu. Čím déle je poznávám, tím víc vím, jak je do jejich komunity obtížné proniknout. Romové oprávněně nedůvěřují gadžům, tj. nám. Mají s námi ty nejhorší zkušenosti po několik staletí. Chtěla bych upozornit, že o nich máme zkreslené představy, protože je vůbec neznáme. Tím, že jsou emotivní a pustí člověka do své komunity, vypadá to, že je tam hned každej doma. Přitom oni si to svoje vlastní velice chrání. Myslím si, že se sami snaží nějak vyrovnat ostatním. Znám velice mnoho mladých, schopných Romů. Teď jde o to, jak tomu napomoct. Buď se to provede asimilací. Asimilovaní Romové jsou, ale jsou hluboce nešťastní, protože stejně nikdy nebudou bílí a ten ksicht jim nikdo nesebere. Jsou nešťastní, protože jsou vykořenění. Nebo se usiluje o integraci, což je sice pěkná věc, ale taky moc k ničemu nevede. Nebo bude integrace emancipací, což je, myslím, to pravé. Totiž, že oni sami pochopí, kde je společná platforma, a na tom se prostě sejdeme. Ale pokud to budou dělat lidi, kteří je neznaj, tak to je zase k ničemu. Romové si hrozně potrpěj na to, aby jim člověk vzdal úctu, "del pativ", jak oni říkaj. Jak může člověk vzdát úctu? Třeba že se naučí jejich jazyk nebo jinak, ale když to jednou ten Nerom, ten gadžo poruší, tak ho prostě Romové mezi sebe už nevezmou.

V tomhle vidím právě veliký problém že nejen rasismus, ale i boj za práva Romů je odcizený, nevyrůstá z konkrétní zkušenosti, ze skutečných vztahů k Romům.
Jsou tady naprosto konkrétní problémy, se kterými se potýká většina Romů nemají co jíst, bydlí v naprosto nevyhovujících podmínkách a svým nedostatečným vzděláním jsou předurčeni k tomu, že budou nezaměstnatelnými. Na druhé straně jejich pseudopředstavitelé jejich problémy neřeší a ani je tyto problémy dvakrát nezajímají. Tito milí pánové, jako např. pan Veselý, působí zaručeně destrukčně, a pak se prokousáváme horou blábolů, které nikam nevedou a nepomůžou nikomu a ničemu.

Vidíte tedy romskou reprezentaci, která je navíc hodně roztříštěná, kriticky.
Romská reprezentace je pro mě vydatnou noční můrou. Jedině Karel Holomek je pro mě člověk, který umí držet slovo. Nemám ráda lidi, kteří si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Tyto lidi je třeba odkázat do správných mezí, a to tvrdě, protože pak jim škodíme.

Myslíte, že je naše společnost v porovnání s jinými rasističtější?
Já bych neřekla, že je to přímo rasismus. Jde spíš o xenofobii, o strach z něčeho neznámého a o nedostatek informací. Všude na Západě si lidi pro tuhle práci školí. Nad úrovní a vzdělaností našich sociálních pracovníků by člověk zaplakal. Učitelé na to nejsou připravení. Schytávají to v první linii. Novináři na to nejsou připravení.

A co taková hnutí jako jsou skinheadi a jejich různé odnože, Vlastenecká fronta a podobně...?
To už je extremismus. A velice mne mrzí, že jim Romové, bohužel, nahrávaj, například tím, že emigrujou. Takže nakonec ty Čechy můžou zůstat opravdu jen Čechům.

Považujete podezření, které nedávno vyslovil i pan místopředseda vlády Rychetský, že některé pořádkové síly sympatizují s těmito extrémními rasisty nebo pravicovými skupinami, za opodstatněné?
Tak to už není přímo můj šálek čaje, ale řekla bych, že ano, že mezi policií jsou sympatizanti hnutí skinheads. Ale to je zase tím, že na policii neustále nadáváme. Takže, kdo se tam potom přihlásí? Kdyby měla policie aspoň nějakou prestiž, tak je možné ji pozvednout, a pak tam půjdou lidé, kteří tam budou patřit.

Co považujete pro vztah k Romům kdybyste měla říct dvě, tři věci za nejdůležitější?
Zaprvé si myslím, že tu je určitý posun. Nikdy by mě nenapadlo, před rokem osmdesát devět, že budou romští poradci na okresních úřadech, že budou romští úředníci, že budou romští poradci ministrů. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, tak se mu budu smát. Teď k tomu dochází.

Máte zpětnou vazbu od romských poradců na okresních úřadech?
Ohromnou.

Ale já myslím, jestli máte zpětnou vazbu v tom, jak je vnímají Romové sami? Protože vím například od svého kolegy Míly Lapáčka z Třebechovic, že tam mají Romové větší důvěru k němu než k tomu poradci.
To je věc dětských nemocí té funkce. Začalo to už tím, že vládá uložila svým usnesením okresním úřadům zřídit místo romského poradce, ale neřekla, kam má ten člověk přijít. Jestli má přijít k přednostovi, nebo na sociální odbor a jestli to má být Rom. Takže máme čtyři typy romských poradců: Romové, kteří to dělají skvěle; Romové, kteří se v tom topěj, Češi, kteří to dělají celou duší a Češi, kteří to dělají jako přívažek. Přes to všechno si toho velice cením, protože to je první možnost, jak dostat Romy do státní správy. A když budeme jednat s romským úředníkem, tak to může být veliký posun v myšlení lidí. Například, když Ondřej Giňa mladší hlásí v televizi, má to veliký význam. Na druhé straně je ten romskej poradce v strašně blbý situaci, protože je tam jako státní úředník. Jsou pod hrozným tlakem, dvojím tlakem, tlakem majority a minority. Někde se stalo, že se úplně přizpůsobili těm úředníkům a přednostům, a tak si zajistili místo. Někteří bojujou, někteří ještě nevědí, že jsou státní úředníci. Je to prostě chaos, jsou to dětský nemoci tohoto stavu. Ale jako celek myslím si, že je to velký posun.
Jde jen o to, jakým způsobem překonat zeď nedůvěřivosti. Kolikrát když někam přijedu, vidí ve mně lidé zástupce Romů a chtějí si to se mnou vyřídit. Je třeba překonat tu obecnou nasranost. A to, myslím si, je právě úkol církve. To nikdo jinej neudělá. Stát ji odbourat nemůže. V tomhle by měla církev zafungovat. Aby se za ně konečně někdo postavil.

Myslíte, že na to ta církev má?
Duchovní potenciál samozřejmě. A o prachy v tomhle případě ani tak nejde.

Já jsem nemyslel ani duchovní potenciál, ani prachy, ale spíš lidi.
Připravenost?

Ano, připravenost lidí v církvi.
Církev si je musí vychovat. Když si vychovává faráře, tak je třeba myslet i na tohle. Jestliže takový duchovní pilíř státu, jako je církev, má v sobě stejné předsudky, jako stát, pak je to uzavřenej kruh.

Děkuji za rozhovor.

Zdeněk Šorm

Pozn:

Ivu Pellarovou můžete pozvat, aby ve vašem sboru o Romech přednášela. Dohodnout se můžete na telefonním čísle 0606 359 063.

---

šmarjá internet!

Sbory

Několik sborů již proniklo na internet (většinou jsou to zatím pražské). Nutno dodat, že všechny stránky jsou kvalitně graficky zpracované a přinášejí mnoho zajímavého počtení. Nu, posuďte sami:

Pražské sbory:

• www.etf.cuni.cz/~kocna/sbor/sbor1.htm - Strašnice
• www.vinohrady.cz/cce/ Vinohrady
• www.etf.cuni.cz/~prudky/ccedejv/ Dejvice

• www.etf.cuni.cz/~stehlik/sbor/ Libeň

• www.sic.cz/kosteljakob/ Kobylisy
• www.vinohrady.cz/jarov/ Jarov

• www.volny.cz/cce.lysa Lysá nad Labem
• www.ueb.cas.cz/cce/cce_init_main.htm Polička a Borová
• www.geocities.com/Athens/Atrium/7243/ Benešov
• www.etf.cuni.cz/~nidlova/wberoun.html Beroun
• www.berolina.cz/ccebrno/ Brno 1
• www.volny.cz/ccepisek/ Písek

Raritkou je jistě to, že ač je zatím málo sborů se svými www stránkami, máme již jednu kazatelskou stanici Kaplice www.mujweb.cz/www/ccekaplice

---

Než to zapomenem

doporučuji

Luboš Kratochvíl

Dovedete si představit, (bratři a sestry), jak vypadal účes zvaný Eman? Co znamenala tajemná a téměř všeobjímající zkratka OPBH, čím se živil poctivý zbojník a k čemu byla dobrá výjezdní doložka? Jestli ne, je nejvyšší čas abyste si přečetli knížku Než to zapomenem.

Autorky v ní uspořádaly přes sedmdesát fejetonů o věcech a fenoménech, které se pomalu a zdá se, že nenávratně, vytrácejí z našeho každodenního života. Autorsky se na knize podílelo jedenáct autorů, které "statisticky" spojuje několik znaků. Pro převážnou část z nich platí, že se narodili mezi lety 1944 1958. Dnes jsou to tedy "lidé v nejlepších letech", a právě si ve svých vtipně a zároveň seriózně pojatých fejetonech všímají toho, co za jejich dětství a mladých let bylo, ale čas to nemilosrdně odvál na dějinné popílkoviště. Dva fejetony však pocházejí od autorky podstatně mladší (1974). Jak vidno, čas vane stále rychleji. Všechny autory spojuje také to, že mají nebo někdy měli co do činění s novinářským řemeslem a publikováním. S precizností a vtipem sobě vlastním doplnil knihu ilustracemi Miroslav Barták. Mezi abecedně řazenými dílky se dočtete spoustu zajímavostí o tak "běžných" věcech, jako je ALBUM, DĚDA MRÁZ, který paušálně a údernicky dovedl nahradit svatého Martina , Mikuláše a nakonec i Ježíška. DM je prý jeden z mála fenoménů, jejichž odvanutí nemusíme litovat. Jaká to prý škoda, že dnešní pohřeb žehem nahradil romantický akt jménem FUNUS. Kupodivu nikdo nenapsal o pracovní sobotě (možná raděj nevzpomínat) zato NEDĚLE, to byl den! Rodinné procházky, návštěva Petřína, cukrárna... ...a co teprve POSVÍCENÍ! Také vás přeqapuje, jakým qapem mizí z naší řeči písmeno Q? A co na to Kvido, jehož dědeček se ještě jmenoval Quido? Již zmiňovaná nejmladší autorka si povzdechla, jak moc chybí dnešním ženám opravdový SVŮDCE. Mimochodem když už letos Bratrstvo píše o partnerských vztazích: Pánové, víte, že holky se daly dřív "sbalit" i na TRANSISTORÁK? Pravda, na rozdíl od dřívější doby vám ho dnes neprodá ŽIVNOSTNÍK, anóbrž soukromý podnikatel.

Opravdu zajímavé čtení. Rozšíří obzor stejně jako encyklopedie, ale podstatně zábavnější formou. Na rozdíl od ní však knížku Než to zapomenem můžete přečíst jedním dechem, chceteli. Nechceteli, dávkujte si ji po troškách třeba před spaním. Délka jednoho fejetonu totiž nepřesáhne dvě stránky.

Autor studuje FSV UK.

Než to zapomenem L. Koubská, B. Osvaldová & co

Ilustrace Miroslav Barták, Makropulos, Praha 99. Cena 150,

---

Co potřebují potřební?

"Společnou cestou"

Anežko, pracuješ v azylovém zařízení "Společnou cestou", můžeš nám o tomto zařízení říci něco bližšího?
Jedná se o azylový dům, ke kterému patří i občanská poradna. Jsme členy dvou organizací: Asociace občanských poraden a Sdružení azylových zařízení. Celý projekt slouží lidem, kteří jsou v nouzi, nemají kde bydlet, dostali se do obtížné situace, často i situace obtížné po stránce právní, a potřebují pomoci. Tyto lidi u nás dočasně ubytujeme a snažíme se jim pomoci vyřešit jejich tíživou situaci. Sháníme jim práci, ubytování, většinou mimo Prahu, zařizujeme jim sociální dávky, vyjednáváme se soudy, se zdravotními zařízeními, zajišťujeme informace. Dalo by se říci, že ročně uchráníme asi 20 dětí před dětským domovem, neboť v takové situaci by byly rodičům soudem odebrány. Ročně je v našem azylovém zařízení ubytováno asi 100 osob.

Ubytováváte převážně jednotlivce nebo spíše celé rodiny?
Naše azylové zařízení se zaměřuje spíše na týrané ženy, takže většinu ubytovaných představují matky s dětmi, které opustí agresivního manžela či partnera samy nebo je partner ze společného bytu vyhodí. Občas tady máme i celé rodiny.

V azylovém zařízení tedy žije mnoho dětí, jak vypadá jejich den?
Děti navštěvují školy v okolí, které o azylovém zařízení vědí a jsou ochotny děti přijímat. Mimo jiné jsme ve spojení se

Kdo všechny tyto aktivity zajišťuje?
Něco zajišťují pracovníci, něco samy azylantky, něco dobrovolníci z okolí.

Poskytujete dočasné ubytování i cizím státním příslušníkům?
Nejsme zařízením výhradně pro české občany, ale obecně pro ty, kdo potřebují pomoc. Již u nás byly ubytovány rodiny z Pákistánu, Ázerbajdžánu, Gruzie, Polska, Turecka.

Jak získávají na Vaše azylové zařízení zájemci kontakt?
Do azylového zařízení se uchazeči dostávají na doporučení sociálních pracovníků či z jiných sociálních zařízení a krizových center. Asi padesát zájemců má trvale o pobyt v azylovém zařízení zažádáno v pořadníku, samozřejmě však ale záleží na vážnosti situace konkrétního žadatele. Bez předchozího doporučení však není možné zájemce přijmout. Nepřijímáme žadatele s mimopražským trvalým bydlištěm, protože jednání s úřady v místě bydliště by pro nás bylo příliš komplikované.

Jaká je kapacita azylového zařízení?
V prostorách azylového zařízení je jedenáct ubytovacích buněk. Přibližně každé tři buňky mají společné sociální zařízení a kuchyň. Pobočkou azylového zařízení je rovněž dům za Prahou, v Černěvsi, který poskytuje ubytování pro další dvě až tři rodiny.

Jak dlouho u Vás mohou ubytovaní zůstat?
Před nastěhováním do zařízení podepisuje každý nově příchozí smlouvu, v níž se uvádí tří měsíční délka přechodného pobytu v azylovém zařízení. Tuto dobu je však možné prodloužit podle situace ubytovaného. Průměrně jsou u nás rodiny ubytovány 6 až 8 měsíců, pokud je například soudní řízení zdlouhavé, tak i delší dobu. Často ubytováváme klienty, kteří žili v jiných azylových zařízeních a i naše zařízení může postoupit po určité době rodiny, které dosud nenašly ubytování, do dalších azylových zařízení.

Jaké podmínky je ubytovaný povinen dodržovat?
Uchazeči podepisují smlouvu, v níž se zavazují pravidelně platit určitou částku za pobyt, dále se zavazují podílet na údržbě společných prostor, sociálních zařízení a kuchyně. V ubytovacích prostorách je zakázáno kouření. Pokud tyto podmínky ubytovaní nedodržují, nemohou dále v azylovém zařízení bydlet.

Jak dlouho již azylové zařízení "Společnou cestou" funguje?
Necelé dva roky.

Kolik pracuje v azylovém zařízení zaměstnanců?
Paní ředitelka, účetní, vedoucí občanské poradny, dva zaměstnanci na plný úvazek a dva na poloviční úvazek. Jednou ze zaměstnanců je romská asistentka.

Jak je provoz azylového zařízení financován?
Jsme nestátní neziskovou organizací, jejíž hlavními finančními zdroji jsou příjmy z grantů, podpor a darů.

Jak bys hodnotila úspěšnost "Společné cesty" za dobu její činnosti?
Myslím, že úspěšnost je vysoká, jelikož azylové zařízení neopouští nevyřešené případy. Pokud lidé nechtějí odejít dobrovolně a plnili smluvní podmínky, odcházejí v situaci, kdy mají vlastní byt i práci, či alespoň byt a zařízené sociální dávky, či ukončeno rozvodové řízení. V tuto chvíli začínají znovu žít bez pomoci pracovníků azylového zařízení a vše záleží jen na nich. Mají však dveře stále otevřené v případě, že by potřebovali další pomoc, popovídat si, použít počítačového klubu, poradit nebo přijít jen tak na návštěvu.

Kromě azylového zařízení provozujete rovněž občanskou poradnu. Můžeš o její činnosti říci něco bližšího?
Do naší občanské poradny telefonují či docházejí lidé s velmi různorodými problémy. Obrací se na nás lidé, kteří řeší manželský konflikt, mají potíže se zaměstnáním, komplikace s drogově závislými dětmi, ale i problémy se stavebním povolením či reklamací zakoupeného výrobku. Ačkoli nejsme právnicky vzděláni, pomáháme klientům definovat jejich problém. Často se na nás obrací, aniž by přesně věděli, o co vlastně usilují. Tuto otázku jim pomáháme vyřešit a následně jim zprostředkováváme kontakty na specialisty či pomáháme v jednání s úřady. Služby občanské poradny jsou samozřejmě bezplatné.

Podle toho, co říkáš, je spojení azylového zařízení a občanské poradny velmi zajímavý nápad.
Ano, tato situace je optimální. Obě činnosti se vzájemně prolínají a zkušenosti nabyté v občanské poradně jsou přínosné pro práci v azylovém zařízení a naopak.

Co plánujete do budoucna?
Rozšířit kapacitu azylového domu ze současných 40 lůžek na 5060 lůžek, budou-li investice, přistavět prostory s deseti lůžky sloužícími jako krizové ubytování, skrze připravovaný multigenerační klub a možnost internetu vytvořit užší vazby mezi azylovým zařízením a lidmi z okolí. Vše záleží na financích, avšak doposud navrhované granty nám byly přiznány.

Děkuji za rozhovor.

Květa a Filip Kellerovi

---

Rusko po Jelcinovi

stručně a jasně

Co můžeme čekat od Ruska po Jelcinovi a po volbách?
Důležitý teď bude Vladimír Putin a Putin je zatím záhada. Velká část novinářů ho vidí negativně. Sloužil v KGB, začal krutou a hloupou válku v Čečensku... I tak má asi šanci stát se za určitých okolností dobrým prezidentem a je předčasné vynášet soudy.

Rusové potřebují silného prezidenta, který by byl schopen sjednotit zemi. Dál potřebují dobré ekonomické a diplomatické vztahy se Západem, protože bez nich se Rusko neobejde. Musí se zastavit válka v Čečensku i to Putin ví, ale aby to mohl udělat, musí dosáhnout nějakého cíle.

Jelcin si ze začátku dovedl vybírat dobré poradce a ministry. Snad to bude umět i Putin, pár takových kroků už udělal. A pak bude záležet na tom, zda zvládne armádu a policii, nebo zda to bude naopak. Uvidíme.

(leden 2000)

---

Acid house

doporučuji

Váhám, jestli se moje upozornění pod tento titulek hodí, ale přece... Jestli sebou chcete nechat otřást, jděte do kina na film "Acid house". Jde o anglický alternativní snímek, ve kterém se ocitnete v pekle lidské ubohosti, bezmoci, prázdnoty a zhovadilosti na předměstském průmyslovém sídlišti. Nejde přitom o sex, kterého je ten film plný, ale právě o tu prázdnotu. A všimněte si při tom Boha, který se v každé ze tří epizod objeví. Jako projekce přání obsažených v obvyklých námitkách té prázdnoty bude vám i z něj na zvracení. Asi vás pak přejde chuť i potřeba dokazovat, že na ně přesně odpovídá a budete se radovat z toho, že je jiný, že jim na lep neskočil.

(The Acid House, scénář: Irvine Welsh, režie: Paul McGuigan, 1999)

---

Pane, pojďte si hrát- hry

Pro tuto hru je nutné být v počtu alespoň 8 lidí (horní hranice neurčena) a pokud možno vyvážený stav pohlaví. V případě nerovnoměrnosti je potřeba pro dobu hry proměnit příslušníky převažujícího pohlaví na menšinové.

Hra se hraje v kruhu, přičemž čtyři židle vedle sebe představují parlament. Na počátku hry jsou dvě "parlamentní" židle obsazeny muži, druhé dvě ženami. Všichni si rozdají papírové lístky a na ně napíšou své jméno. Lístky se poté zamíchají a každý si jeden vytáhne. Ve hře jsem vždy tím, jaký lístek právě držím. Obě pohlaví hrají proti sobě a účelem je zaplnit všechny čtyři "parlamentní" židle osobami jednoho pohlaví. V celém kruhu je o jednu židli více, než je účastníků hry.

Hru začne ten, vedle něhož je volná židle. Přeje si, aby na ni usedlo konkrétní jméno. Jeho držitel (nikoliv člověk s tímto konkrétním jménem) si na tuto židli sedne a vymění si s osobou, kterou byl vyvolán, svůj lístek jména se tudíž mění. Vznikne tak další volná židle a postup se opakuje ten, po jehož pravici volná židle je, si žádá dalšího. Důležitým pravidlem je, že vyvolávané jméno se nesmí okamžitě opakovat musí uběhnout alespoň jedno kolo. Důležité jsou situace především u parlamentních židlí. Je nutné nejenom "odvolat" ale i správně "dosadit". Při hře se nesmí napovídat a ukazovat své jméno druhým.

Kdo si myslí, že je jednoduché si směny pamatovat, mýlí se. Hra je zábavná i proto, že situace se velmi rychle mění a do poslední chvíle není jasné, kdo vyhraje. Je velmi vhodná jako hra seznamovací.

---

Fenomén jménem Lunetic: Čtrnáctiletý holky tohle potřebujou

Tak jak to s těma Lunetikama vlastně je? Všichni víme moc dobře, o koho jde. Čtyři kluci z Meziboří, Litvínova a Mostu: Vašek, Martin, David a Aleš se na jaře roku 1996 sešli a založili skupinu po vzoru Backstreet Boys.

Je nesporným faktem, že vyplnili mezeru, která v naší populární hudbě dlouho zela (ovšem poté, co se objevili, se s podobnými nějak roztrhl pytel). A to je taky příčina jejich velmi rychlého vzestupu a obrovského úspěchu. U nás prostě chyběla chlapecká kapela, která by se akorát trefila do popového vkusu holek mezi 10 a 16 lety. A teď je tu máme. Zvedlo se kolem nich hodně diskuzí, mají své zavilé odpůrce i zavilé přívržence (nebo spíš přívrženkyně). Rozhodli se "dělat muziku", tak se podívejme trošku zblízka, jak ji dělají:

Texty si většinou píšou sami. Začalo to všechno veleznámou Mámou, která tuhle Luneťáckou lavinu utrhla. Hned po téhle písničce se ovšem snesla vlna kritiky, že je to poněkud naivní. Vývoj dalších textů by se dal s nadsázkou charakterizovat takhle: Začalo to všechno u Mámy, jak ale postupně dospívali, poznali, že Nepřines mě čáp. A pomalu se začali koukat po světě, chtěli Nebýt sám. Přišlo Only you a přes Chtěl bych tě líbat došli Lunetici až ke Kouzelné noci. Jenže to všechno dopadlo Jako zlej sen a zbylo z toho jen Trápení. Nemůže to ani ale být jinak, taková skupina musí prostě pořád zpívat jen o jednom o lásce.

Hudbu jim píše vždycky někdo jiný, pokud to není písnička převzatá a starší. Melodie jsou jednoduché a zpěvné, žádná hudební kouzla či parády, prostě to, co fanynkám sedí. Navíc je potřeba, aby se melodie pohybovala v hlasových možnostech skupiny, což je patrně největší problém, ale k tomu se ještě dostaneme.

Hodně velký podíl na celkové tváři písničky pak mají aranžmá. O ty se stará většinou autor hudby Stano Šimor, s vokály vypomáhal nejprve Dalibor Kaplan, ale poté, co vypukla aféra ohledně toho, že si Lunetici za sebe nechávají téměř všechny party zpívat právě jím, se o aranžmá vokálů starají jiní. Je třeba znovu poznamenat, že aranže jednotlivých písní prostě typově zapadají do celkového výrazu skupiny a jejího zaměření, ale po hudební stránce jsou to bohužel často paskvily. Vokály jsou často velmi jednoduché, ale to by až tak nevadilo. Horší je nástrojová stránka, která je často bez nápadu, samozřejmě s výraznou rytmikou a často s použitím "synťáků", takže to zní dost uměle.

Jak už jsem ale naznačil, hlavní problém tkví v provedení jednotlivých písní, především ve zpěvu. Je jasně vidět, že Lunetici jsou spíše tanečníci než zpěváci. Není se co divit, že jedna z prvních poznámek po počátečním úspěchu kapely zněla, že jsou to čtyři manekýni, kteří vůbec neumí zpívat. Ve skutečnosti je sólově slyšet jen Vaškův hlas, který jediný je patrně schopen poněkud kultivovanějšího zpěvu. Ostatní zpívají jen pozadí, které navíc zní dosti počítačově pročištěně. Proto také vznikla celá aféra, které nebylo zatěžko uvěřit a vyvracela se jen s největší námahou. Asi se doposud neví, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, svou roli v tom určitě sehrály peníze, sláva a nenávist.

Zbývá ještě uvést, co všechno z lunetikovské dílny doposud vyšlo: Jako první to bylo album CikCak, potom Nohama na zemi a nakonec připočítejme ještě Platinovou edici obou desek.

Suma sumárum: Lunetic je kapela pro celkem úzkou věkovou skupinu. Jejich hudba se proto řídí jednak podle těch, jimž je určena, a jednak se snaží jít s dobou, s moderní popovou hudbou. Jejich výraz je jednoduchý, doplněný slušnou choreografií, jak už to k takovým současným chlapeckým skupinám patří. Provedení je však často příliš primitivní a bez nápadu, po hudební stránce nic moc. Nástroje jsou hodně umělé, hlasy zase spíše neumělé. Ale na druhou stranu, raději poslouchat kapelu, která zpívá o lásce, než jiné, které zpívají o nenávisti, násilí a podobně. Výstižně to řekl David Koller, zpěvák a bubeník skupiny Lucie: "Takováhle kapela, která se přesně trefí do vkusu posluchačů a která tady na tom trhu chyběla, se nemůže divit, co se kolem ní strhne za kravál. Je to postavený na nějakých klišé, ale konec konců, kdo je v týhle zemi originální, že jo. Takže jestli někoho kopírujou, je to jejich věc. Já si myslím, že je to v pořádku. Možná, že jiný čtyři kluci, kterejm se to nepovedlo, můžou bejt naštvaný buď se tak nesnažili nebo neměli tak dobrou produkci. Čtrnáctiletý holky tohle potřebujou, tak jim to dopřejme."

---

O rybách a slunci

Když jsem dojedl, obrátil jsem svou tvář k vycházejícímu slunci.

---

...svěř se mi !!!

V sexuologické poradně Bratrstva vám radí MUDr. Věroslav Mlž, přednosta sexuologické polokliniky v Drštěkryjích

Milá Zdeni,
tvé problémy jsou v tomto věku úplně normální. Víš, Zdeni, to se tak v životě stává. A je dobře, že se to snažíš řešit. Mám za to, že na tyto věci nemusíš tolik spěchat, máš ještě hodně času. S tím otěhotněním, Zdeni, nevím. Mám za to, že by se to nemuselo stát, ale raději si dojdi k doktorovi na vyšetření.

Jarko,
taky jsem byl mladej a připitomělej puberťák, jako jseš ty. Víš, tyhle tvoje jalový léta, už aby to bylo pryč, co? K tvýmu problému no máš to tedy dost blbý. Já bych na tvým místě bejt nechtěl. Vůbec ti to nezávidím a garantuju ti, že tě nečeká světlá budoucnost. A jestli jsi chtěla cokoliv poradit? Napiš mi do Drštěkryjí, jsem taky starší a volnej (180, 45) nekuřák.