Všecko je dovoleno - 1. Korintským 10,23

JANA POTOČKOVÁ

Všecko je dovoleno - ano, ale ne všecko prospívá. ´Všecko je dovoleno´ - ano, ale ne všechno přispívá ke společnému růstu.

Všechno je dovoleno.
Docela moderní heslo. Ale kupodivu nic nového. Dnes je pro mnohé "všechno dovoleno" proto, že opustili víru v Boha. Když nad sebou nemám žádnou autoritu, nebojím se svého Stvořitele nebeského soudce, mohu si dělat co chci. Nikdo mne nebude omezovat, nedám se svázat žádnými mravními či tradičními předpisy.
V době apoštolově však tuto větu prohlašovali křesťané. I Pavel v zásadě souhlasí: jsme svobodni od zákona, spasení nepůsobí naše poslušnost, je darováno z Boží milosti. Není pravda, že křesťanství je hlavně morálka. Někdy církev tomuto názoru napomáhá svou přísností, odříkavostí, řečmi o mravnosti. Jako by některé oblasti předem odmítala jako podezřelé a škodlivé. Nesmíš pít, kouřit, nesmíš tancovat… Jako by se víra v praxi projevovala seznamem zakázaných věcí.
Omyl. Podle Pavla to byl blud, když někteří zakazovali třeba manželství nebo určitá jídla. Cožpak člověk nebyl stvořen, aby žil se svou ženou, aby nebyl sám? Cožpak mu nebylo svěřeno celé stvoření? Heslo "všechno je dovoleno" je křesťanství rozhodně blíž než zákonické "všechno je zakázáno" - pro jistotu, abys nepřekročil zákon, musíš dodržovat stovky nařízení a spoustu věcí raději nedělat, aby ses neprohřešil.
Pavel však dodává: "Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá". Radí nám, abychom o dobré, co víra dává, nepřišli. Svoboda není libovůle užívat si, jak mě napadne. Taková radost většinou netrvá dlouho. Mnohým, co vypadalo lákavě a čemu jsi neodolal, si spíš ublížíš a život pokazíš. O tom Pavel v 6. kapitole říká: "ničím se nedám zotročit". Varuje: dej si pozor, abys ve své svobodě neupadl nakonec do otroctví! Žádná věc není sama o sobě zlá, všecko je dobré Boží stvoření. Ale může se z ní stát mocnost, která tě ovládne, ohrozí, zničí. Z lásky mezi mužem a ženou se může stát posedlost. Z práce a vydělávání peněz se stane jen touha po bohatnutí a konzum. Z dobrého státního zřízení, do jehož služeb se dáš, se může stát nelítostný režim a totalita. I pouhé jídlo a pití se může někomu stát středem života a pánem, jemuž se vše podřídí a který nakonec život zničí. "Vše je mi dovoleno"- ale opravdu si můžeš vše dovolit? Jsi opravdu svobodný, nebo už jsi na cestě k ničivému otroctví?
 Pomocí je další slovo: "ne všechno přispívá ke společnému růstu" - ve společenství církve se učíme, že pravou svobodu nemůžeš mít jen sám pro sebe, na úkor bratra či sestry. I když ty sám jsi třeba již vyzrálý, druhému může být tvůj způsob života svodem. Ať je to určitý druh zábavy, způsob oblékání či vydělávání peněz - neuvádím tím někoho do zmatků a nebezpečí, nebylo by lepší si takovou věc odepřít? Někdo to snad pociťuje jako hloupé omezování osobní svobody. Ale pak nepochopil, že to je praktický důsledek lásky - lásky k slabšímu bratru. Svobodné rozhodnutí: já se něčeho vzdám, abych druhého ušetřil případného trápení.
A poslední Pavlovo slovo: "všechno je vaše, vy pak jste Kristovi" (3,22). Pravá svoboda nespočívá v tom, mít všechno, co vidím, ale v tom, že patříme Bohu. On nás vysvobodil, On se o nás postará. Už nemusíme úzkostlivě usilovat o to, abychom sami vše pro sebe zařídili a sehnali a zajistili si co nejspokojenější život. Už ho máme zajištěn, už nám byl darován. Jsme zbaveni strachu o sebe, vedeni k lásce k druhým, v pravé svobodě, dobrovolně se dát do služby tomu, který nás věrně miluje.

Autorka je farářkou v Opatovicích

Anketa
Jak vnímáte fakt, že existuje velké množství křesťanských církví?

Pavel Ruml, Armádní kaplan, farář ČCE, 43 let

Jako doklad o velikosti i ubohosti lidského ducha.
A že navzdory obojímu, Duch (si) vane, kam chce.

Míla Lapáček, Jáhen FS ČCE, v Třebechovicích p/O, 32 let

Jako rozmanitost květin na louce.Jje-li tam jeden druh, je to nepřirozené, fádní. Přirozenější a podivuhodnější je luční společenství pestrobarevné, různotvaré. (Některé květy nevoní či dokonce škodí zdraví. Víc je ale těch, které přinášejí potěšení, užitek nebo prostě jen krásu.)

Iva Pellarová, romistka, mezirezortní komise, vlády ČR, 36 let

Tento fakt nevnímám nijak tragicky, podle mě je to způsobeno tím, že jsme lidé rozdílného vnímání a pojetí víry, co je však důležité, že cíl máme jeden. Jistou část svého života žiji ve dvou církvích, českobratrské evangelické a římskokatolické. Pro mě je tento způsob života nikoliv schizofrenním, jak by se na první pohled zdálo, ale obohacujícím. V každé církvi nebo církevním společenství je většinou zaběhaný způsob myšlení a nazírání na svět a dialog mezi církvemi může být prevencí proti rovnostářství.

Tomáš Rádl, Katolický kněz, salezián, 44 let

Je to zmatek pro hledající lidi, pro věřící to může být někdy i obohacení jejich víry a pohledů na různé věci.

Lucie Vopálenská, Moderátorka ČT, studentka bohosloví, 26 let

Jako fakt, který mě příliš neznepokojuje. Odpovědi na dogmatické otázky se v dějinách vyvíjely a doufám, že se vyvíjet nepřestanou. O sporných otázkách se hlasovalo možná podobně jako se dnes hádají naši zákonodárci v parlamentu. Výsledkem je existence denominací a sekt, jejichž stoupenci se v něčem shodnou a v něčem zase ne. Problémy mohou nastat, když se začnou hádat o samotnou podstatu křesťanství.

Jiří Schneider, diplomat, 36 let

Pozitivně - jako možnost najít si svůj domov podle způsobu zbožnosti, negativně - jako projev neschopnosti žít zároveň v jednotě a v různosti.

Jaroslava Moserová, lékařka, senátorka, 70 let

Vznikly v době, kdy rozdělenost názorů byla nepřeklenutelná.

Tomáš Bísek, farář a senior v Praze - Spořilově, 60 let

Přirozenost rozmanitosti přijímám jako odkaz J.A. Komenského. Svoji Jednotu viděl jako část celku. Myslím, že teprve vymezováním, vydělováním a nadřazováním dochází k rozdělení, rozříznutí těla.
 

Jaromír Plíšek, velvyslanec v Rumunsku a Moldávii, 45 let

Dílem jako neštastný důsledek vlivu politických, mocenských zájmů atd., a dílem jako celkem přirozený a snad i pozitivní projev plurality lidských nátur, kultur, atp.

Karel Vepřek, písničkář, redaktor náboženského vysílání Českého rozhlasu, 30 let

Vnímám to bolestně, ale s vědomím, že lidé jsou různé, a tak I církve musí být různé.

Stanislav Kosík, ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let

Rozdíly v církevní správě, způsobech služby, úrovni mravního a duchovního jednání a dalších atributech života církví mohou být příležitostí k jejich vzájemnému obohacování.
 

Alexandra Berková, spisovatelka, 51 let

Jako velmi poctivé pokusy duchovně poctivých lidí najít vlastní cestu v rámci hlavní omylné necesty. Dobrý systém je prostý a funguje bez neustálých reformací - socialismus se taky snažil lidi centrálně řídit a taky se musel pořád reformovat. Věřící se na mě budou zlobit ale například zenbuddhismus nepotřeboval po dva tisíce let žádnou korekci - je prostý - nikoli však snadný - je duchovní - a ve vztahu k věcem světa vezdejšího čirý jako sklo… tam není o čem diskutovat, co reformovat a jiného zakládat.

muŽena

Chodili spolu z čisté lásky

připravila Tereza Kellerová

"Chodili spolu z čisté lásky
a sedmnáct jim bylo let.
A do té lásky bez nadsázky
se vešel celý širý svět.”

Kdo zná muzikál Starci na chmelu, ze kterého je i úryvek z uvedené písničky, jistě si vybaví zamilované oči hlavního hrdiny v podání Vladimíra Pucholta, který svou čistou láskou k milované Hance by snad skutečně i hory přenášel. (Kdo muzikál neviděl, vřele doporučuji k zhlédnutí.) Do jejich lásky se vskutku celý širý svět vešel. A to snad je typické pro všechny zamilované: pocit všeobjímající lásky k celému světu, jehož středem je náš milovaný protějšek; s ním chceme být, s ním chceme prožívat, s ním chceme splynout v jednotu.
Dva lidé se do sebe zamilují, v ideálním případě to vzájemně vycítí, překonají počáteční ostych, sbližují se a začnou spolu chodit. Jejich zamilovanost - tak jak je výše popsaná - se v průběhu chození mění a dostává jiné formy, měla by postupně přerůstat v lásku, vztah hlubší, v mnohém však náročnější. Je ovšem známo, že s pouhou zamilovaností, i když je sebekrásnější a mnohé zakrývá, těžko vznikne pevný vztah, který přetrvá i různé zkoušky. Proto by měl vztah přerůstat v lásku, která vidí i chyby u druhého, ale učí se je přijímat a spolužít. Dva spolu rostou, objevují se, přijímají se, spolu objevují a přijímají.

Těžko psát něco obecného o chození. Na různých místech se můžeme dočíst či slyšet, že by spolu lidé měli chodit tak a tak dlouho, že by mezi nimi měl být takový a takový věkový rozdíl a podobně. Nechci takové úvahy snižovat, ovšem myslím si, že nelze v tomto směru říct mnoho obecného. Proto se pokusme podívat se na tu ”cestu” chození z jiných úhlů.
Svatý Augustin kdysi řekl: "Miluj a dělej si co chceš.” Je tím řečeno, že neexistují návody, příkazy ani zákazy, které by bezezbytku zajistily "úspěch”. V ničem, ani v partnerských vztazích. A že všechno záleží na slovíčku "miluj” ve smyslu Mt 22.37 (budeš milovat Pána Boha, jak jen to jde nejvíc, budeš milovat bližního jako sám sebe).
 
Proč se vlastně používá termín chození? Když bychom vzali význam toho slova, pak jde tedy o cestu, o nějaké putování. Dva lidé spolu nestojí, obrazně neustrnou na jednom místě, odkud mají pouze velmi zúžený rozhled, až si z toho musí zemdleně sednout, aby mlčky setrvali vedle sebe sledujíce, jak je někdo jiný baví. Ani spolu dva lidé nemusí jenom ležet a sledovat jenom jeden druhého a svoje těla. Mohou spolu jít, putovat fakticky i obrazně, putovat svými city, zážitky, vzpomínkami i plány, svým zázemím, vztahy, poznávat a sdílet, společně i jednotlivě. A při tom všem se dá nakonec i zastavit, sednout si i ulehnout. To vše k cestě patří.
 
Psycholožka Bohumila Baštecká k tomu říká: "Vývojové období, v němž má člověk za úkol najít sám sebe, svou identitu (tedy odpověď na otázku Kdo jsem?), předchází době, kdy nejdůležitějším úkolem je zažít intimitu (důvěrnost ve vztahu s druhým). Statusový partner proto předchází partnerovi intimnímu. Co to znamená "statusový partner”? Je to ten, s kterým se vodím do školy, aby "holky viděly”. Slouží ke zvýraznění mé hodnoty, je součástí hledání identity ve skupině vrstevníků.
Pokud si statusového partnera vezmu, měli bychom se přerodit do intimních partnerů. Při chození by tedy dva mladí lidé měli poznat, že se spolu nenudí, i když jsou sami a nejde televize; že po sobě touží, i když to zrovna neukazují na zastávce autobusu kolemstojícím; že si na druhém váží věcí, které on sám považuje za důležité. A také, že se umějí hádat a po hádce se vzájemně omluvit. A také, že se navzájem v něčem snášejí prostředí a hodnoty jejich původních rodin.”
V této souvislosti je také možné položit si otázku, zda je dobré, aby toto poznávání člověk zakusil postupně vícekrát v různých partnerských vztazích, než se potom rozhodne pro toho pravého. Můžeme číst názor doktorky Baštecké: "Každý má na to, na co má. Pro někoho rozhodně není nutné, aby zažil více partnerských vztahů. Úkolem chození si je dobře vybrat, úkolem manželství dobře vydržet. A někdo se svou první láskou umí vydržet - jsou dvojice, které dokáží spolu růst. V poradně jsem pracovala s několika muži, kteří se cítili v manželství znevýhodněni tím, že jejich manželka byla jejich první partnerka. Nešlo však o špatný výběr. Žili skutečně s tou "pravou”. Jen společenský tlak je znejisťoval odlišnou představou "mužství”.”
Zdá se mi - soudě podle toho, co ukazují mnohé filmy, co mohou číst mladí lidé v časopisech, jako jsou Dívka, Bravo, Bravo girl! a další - že je často kladeno rovnítko mezi chození a sex. Filmů, kdy se dva lidé do sebe zakoukají, střih - a leží vedle sebe v posteli, můžeme vidět dost. Stejně tak návodů, jak se s milým co nejrychleji vyspat, najdeme v uvedených časopisech také celou řadu. "Holky mají pocit, že když je kluk třetí den aspoň neosahává v parku, není to ono,” říká matka jedné z náruživých čtenářek uvedených časopisů. Nechci nyní rozvádět otázky sexuálního života mladých lidí, ostatně se toho bude týkat článek v jednom z následujících čísel, chci jenom zpochybnit to pomyslné rovnítko, které si někteří lidé mezi chození a sex kladou. Sexuální poznávání do chození samozřejmě také patří, ale ne snad od počátku jako jeho hlavní náplň, ale jako jeho vrcholení, jako důkaz toho nejtěsnějšího sbližování se podepřené tím, že počítám s druhým pevně do budoucna.
“... Zkuste nespěchat, poseďte u jezera touhy spolu, objevujte pozvolna svá tajemství, naučte se na sebe dívat a vidět se, naslouchejte si tak, abyste se opravdu slyšeli a rozuměli si, co říkáte. Pomaličku se sebe dotýkejte, vychutnejte sebemenší dotyk - pohlazení, políbení, polaskání, obejmutí - cítíte tu rozkoš? A teď řeknu: to stačí, poshovte. Ne, nezbláznila jsem se , i když se vám to jistě zdá. Stojíte před tajemnou komnatou - Milování...... Počkejte, než otevřete dveře té komnaty - opravdu se chcete dát jeden druhému cele? Jste si tak blízcí, důvěřujete si opravdu, můžete se na sebe spolehnout vzájemně? Přemýšlíte o tom druhém tak, že s ním chcete být stále, třeba celý život, že byste s ním chtěli mít i dítě a vychovávat ho? Ne, nejsou to hloupé otázky, jen dotěrné. Tuhletu komnatu byste neměli otevírat ze zvědavosti či snad abyste se už konečně vyrovnali druhým...” /MUDr. Zora Bártová, z článku Pokračování ze života Hubertů a Hubertek, Bratrstvo 3/32/
 
 Když spolu dva lidé chodí, těžko asi budou uvažovat, jak by svůj vztah vyzkoušeli, je-li dostatečně pevný a hluboký. Prostě ho žijí, vztah se nějak vyvíjí, prochází i mnohými zátěžemi, které až třeba zpětně je možno vidět jako jakousi zkoušku. Viděno ale zvnějšku: co může být takovou "zkouškou” pevnosti a hloubky partnerského vztahu? Psycholožka Bohumila Baštecká na to odpovídá: "Cokoli. Vzpomínám si na větu jedné meteoroložky: Důkazem změny klimatu je pouze změna klimatu. Se vztahem je to podobné. Zkouškou jeho dlouhodobosti je pouze dlouhodobost.
Když spolu dva lidé chodí, měli by se sejít v prostředí, které je jim vlastní, a chovat se, jak je jim vlastní. Takto by se měli přijmout. Ale stejně bude žena pravděpodobně chtít muže vylepšit. Takže je to jedno. A nemoc, ztráta zaměstnání a přitažlivosti se stejně naplánovat nedá. Nakonec rozhodne jen oboustranné rozhodnutí zůstat spolu.
Kdysi jsem čítala návody, jak spolu mají jet lidi na vodu, aby se poznali. Nevím, proč by se měli poznávat na vodě, když jsou oba například vědečtí pracovníci a většinu času budou trávit u počítače a hádat se o to, kdo u něj bude moci být déle. Je sice pravda, že každý máme poměrně ustálené způsoby reagování na zátěž, ale v tom, co je pro koho zátěž, se navzájem hodně lišíme.”
Zátěžové situace naplánovat nelze a nakonec po nich asi ani nikdo netouží. Lze - a je to také jistě záhodno - nevyhýbat se ničemu, co život přináší, každému jednotlivě i dvojici společně. Uzavřít se do ulity své lásky a vyhnout se tak lidem okolo, problémům a požadavkům může být jistě lákavé, ale pro život zcela nepoužitelné. Jednou ta ulita stejně praskne a ukáže se vše okolo, a jak se s tím pak zcela nepřipraveni vyrovnáme? Být otevřeni a vnímat vše od partnera i okolí. Každá hádka, každý zápas o porozumění, o komunikaci, překonání i třeba sebemenší zátěže může být takovou neplánovanou, ale jistě užitečnou "zkouškou” vztahu.
 
Těžko lze vyjmenovat věci, které mohou partnerský vztah negativně ovlivňovat, v každém vztahu může jít o něco jiného a také každý člověk něco jiného za chybu považuje. I tak ale snad stojí zamyslet se nad některými uvedenými.
Uzavření se do vztahu, do našeho krásného světa, kde je nám dobře, může mít za následek jednak ochuzování celkového osobnostního vývoje obou partnerů - omezují se kontakty s vrstevníky (což je v jisté míře samozřejmé), může upadat zájem o dění kulturní, společenské apod. Kromě toho pak mohou partneři v krizové chvíli poznat, že by potřebovali opřít se ještě o něco nebo někoho jiného (což není úpadek vztahu, ale přirozená potřeba). Milenecká dvojice není pustý ostrov, kde je sice krásně, ale kde jsou dva sami. Okolí není třeba se bát, ono ten vztah může naopak obohacovat. A ti dva do něho mohou vstupovat společně.
Psycholog Jaro Křivohlavý hovoří také o tom, že pro partnerský vztah je dobré nepřeskočit fázi přátelství. Postupné poznávání se, rozvíjení vztahu je pro vztah intimní velmi důležité. "...Vzniklé přátelství se stává společným bohatstvím, pramenem, ze kterého je možné celý život čerpat. Netrpělivci, kteří rychle spadnou do intimity a sexu, na svou nedočkavost doplácejí později pocitem prázdnoty.”(AD 98/6)
Mnohé problémy mohou pramenit z nedostatečné komunikace. Komunikace je v mezilidských vztazích obecně věcí velmi těžkou, zároveň však stěžejní. Je třeba se stále učit naslouchat jeden druhému, učit se svěřit se svými problémy a pochybnostmi, ale také radostmi. V zásadě si myslím, že by před sebou partneři neměli nic skrývat a měli by veškerá nedorozumění řešit společně. I hádka může vztah pročistit a posunout o kousek dopředu v poznání se.
Často mají lidé pocit, že se svým milovaným protějškem musí dokonale splynout v jednotu, že každý odlišný názor, jiný plán znamená téměř rozpad vztahu. "...Partnerství žel není žádné splynutí duší, s tím nepočítejte. Takový zážitek je možný občas, je důležitý, krásný, opojný, ale vždycky jenom jako zázrak, na který nemá nikdo recept ani nárok. Což ve vás, doufám, vyvolá hluboké zklamání. Prožijte si ho, ale pak procitněte...” /farář Pavel Dvořáček, Bratrstvo 9/35/ Nerespektování hranic druhého, až jistá nezdravá závislost, přesná představa, jaký by ten druhý měl být - to může v tom druhém vyvolávat pocit skoro až zotročování, omezování. Obraz, který jsem jednou slyšela, je myslím příhodný: dva milující se nejsou jako jeden strom s jedním kmenem, ale jako dva samostatné stromy stojící těsně vedle sebe, jejichž větve se vzájemně prolínají. Rozumné "hranice” dávají vzájemně pocit svobody i bezpečí, respektují odlišnosti druhého a zároveň spojují společné území.

Nerada bych, aby si čtenář po přečtení řekl - takové obtíže, které mohou nastat, to se snad ani nedá ustát. Není to tak. Všeho s mírou. A hlavně s láskou. Tak jak už bylo řečeno v úvodu - láska hory přenáší. A já tomu věřím. Namlouvání je dobrodružství, chození je náramná
doba a láska je krásný cit. Že k tomu mohou patřit i obtíže, netřeba si zastírat (proto i ta poslední kapitolka). Skutečná láska překoná mnohé, i ty hory. Tak šťastnou cestu!

Anketa

KTERÝ JE TEN OKAMŽIK,
KDY SI DVA LIDÉ ŘEKNOU,
ŽE SPOLU CHODÍ?

- tak to bych taky ráda věděla
- myslím si, že se to snad ani nemusí říkat, to vyplyne samo
- řeknou si to, cítí, že si jsou sympatičtí, jsou rádi spolu, chtějí svou náklonnost něčím ztvrdit
- neverbální komunikace a vzájemné držení se za ruku
- někdy mezi seznámením a svatbou
- když si dva lidé spolu poprvé vyjdou (do kina, na diskotéku), večer skončí, oni se rozchází a řeknou si, že se znovu sejdou - potom už je to chození

CO JE PŘI SBLIŽOVÁNÍ SE
S PRO TEBE SYMPATICKÝM PROTĚJŠKEM NEJTĚŽŠÍ?

- překonat ten strach, kdy se člověk bojí, aby neřekl nebo neudělal něco, aby si o něm ten druhý nemyslel něco špatného - být opravdu spontánní
- pohled do očí
- začít konverzaci, zeptat se na jméno; - mluvit o sobě, komunikace, oslovení
- nehádat, co si ten druhý myslí
- překonat nervozitu a s protějškem "normálně” mluvit
- ukázat vše mého já (hlavně to, co není na pár prvních pohledů znát)
- sdělit mu svoje sympatie k němu, poděkovat mu za krásné zážitky nebo pěkně prožitý večer
- fakt, že mu nemusím být sympatická i já
- sbližování je pro mě těžké celkově, protože si většinou moc nevěřím, a bojím se, abych to nezkazila

MYSLÍŠ SI, ŽE JE DOBRÉ, ABY MLADÝ ČLOVĚK POSTUPNĚ CHODIL S VÍCE PARTNERY, NEŽ SE ROZHODNE PRO TOHO PRAVÉHO?

- není nic špatného se rozejít, když si tak nerozumíte
- pokud vyhovuje hned první partner, nevidím důvod, proč vybírat dalšího
- jak kdo, mně stačí jeden, kterého jsem si už vybrala
- samozřejmě!!
- ano, důležité získávání zkušeností do budoucích soužití
- ne

CO JE PŘI CHOZENÍ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ?

- vzájemná láska; - cit; - důvěra; - opora; - upřímnost; - otevřenost; - tolerance; - věrnost, - porozumění; - pravda
- společnost toho druhého (častá - ne dopisní láska)
- že nejsem sám
- často se setkávat v různých situacích, prožívat společné zážitky
- potlačit vlastní já a obětovat ho milovanému Ty
- umět mluvit o důležitých věcech, řešit problémy otevřeně, nedusit v sobě pocity

CO BYSTE PŘI CHOZENÍ S NĚKÝM - KROMĚ TOHO, JAK SE PARTNER CHOVÁ K VÁM - JEŠTĚ RÁDI POZNALI?

- jeho přátele, rodinu
- jaký má vztah k dětem, jiným lidem (starším, nemocným), zvířatům
- zažít stereotyp a všední banality
- jestli máme společné zájmy
- jak se chová k mým přátelům a jaká je jeho skutečná schopnost tolerance
- jeho myšlenkové pochody, po-stoj k životu a výchově faganů,
zda by mě podržel v problémech
- schopnost partnera obstát v těžkých životních situacích
 - dětství - jeho minulost
- zdali umí pracovat a nejenom kecat

JAKOU BYSTE DOPORUČOVALI “ZKOUŠKU VZTAHU” PRO DVOJICI ZAMILOVANÝCH?

- společné organizování nějaké akce
- odloučení (chvilkové až na dva roky)
- když dojde k nedorozumění, zda ho dovedou spolu vyřešit
- společné soužití bez uzavření manželství
- situace, kdy je třeba si navzájem odpustit
- slavnostní oběd u rodičů
- podle mě se tyto zkoušky dějí každý den
- impotence partnera
- společné zvládnutí obtížných podmínek (na cestách, v samotě, o hladu, zranění...)

Divné století - 1910 – 1920

Ondřej Macek

Na jedno místo bych se již nechtěl vrátit. Nechtěl bych už stát na ztichlém a zarostlém - přeci bojišti. Nechtěl bych už vidět tisíce dřevěných křížů, stojících v řadách za sebou, tak jako stáli před lety vojáci, jejichž biologické zbytky hnijí pod kříži. V kostech pak zůstávají jen nepřátelské kulky, jen štěpiny granátů, přeraženiny od bodců. Jen chemici by ještě našli zbytky po yperitu. Země červená od rezu, plná železa, které nemohl nikdo překovat na radlice či vinařské nože. Už nechci vidět Verdun, kde leží zapomenuto 364 tisíc francouzských a 338 tisíc Němců jednotlivců, lidí jako my. Jestliže jsem posledně psal dobyvatelům pólů naší zeměkoule, možná bych měl napsat tentokrát neznámému vojínu první světové války, který leží někde na Sommě, Marně, u Ypres nebo u Zborova. Každá mrtvola byla milencem, bratrem, synem. To minulé desetiletí vypadalo jako zapomenutý kousek z talíře 19. století.
19. května 1910 měl nastat konec světa, nenastal, přeletěla jen Halleyova kometa, vědmám to zase jednou nevyšlo a lidstvo pokračovalo ve strhujícím vývoji. V říjnu desátého skončila vláda císařů nad zemí, kde bílá je barvou smutku. Šestiletý Pchu-I byl posledním císařem čínským. 14. 12. 1911 zabodl Nor Roald Amundsen vlajku do jižního pólu a R. S. Scott, který tam došel 18. 1. 1912, zahynul a ještě byl až druhý. 14. 4. 1912 ve 23.40 prorazil ledovec kýl nepotopitelného parníku Titanic, který v té chvíli dosahoval maximální rychlosti 25 uzlů (46,5 km za hodinu); ve 2.20 se loď potopila, utonulo 1503 lidí. Následující rok se zapsal do dějin zatčením dvou stovek sufražetek, které bojovaly za volební právo žen v Británii. Stejně jako Móhandás Karamčand Gándhí vedl nenásilný odpor proti rasismu, který až příliš mnoho poznamenal 20. století.
"To nic není," řekl statečně následník trůnu František Ferdinand d´Este 28. června 1914, když do něj a do jeho manželky Sofie vystřílel nezletilý Gavrilo Princip celý zásobník, pak umřel. Během července si svět vyhlásil světovou válku a dějiny se pohnuly, jak se nevtipně glosuje tento okamžik pádu trůnů. V témže létě odjeli Francouzi taxíky do první velké bitvy k Marně. Muži s knírky se rozloučili a ženy začaly pracovat v prázdných továrnách na munici. Raymond Radiguet napsal, že "válka znamenala pro chlapce čtyři roky velkých prázdnin". O rok později nasadilo Německo otravný plyn, bylo jasné, že do Vánoc vojáci doma nebudou, jak svým milým slibovali. Rok 1916 této smutné truchlohry přinesl bitvy u Verdunu, o Jutsku a o Sommu, přinesl statisíce bezejmenných těl a Obecnou teorii relativity od A. Einsteina. V listopadu zemřel šestaosmdesátiletý František Josef, který ač usiloval o mír, tuhle válku vyhlásil, odpočívej v pokoji…!
Už je to dlouhé, co? Data a mrtvoly... Kdybych přeci jen vstoupil do zapomenutých dějů, chtěl bych políbit ruku nejkrásnější a nejzáhadnější "špionce", nevinné tanečnici Mata Hari, kterou zastřelili v roce 1917. Ve stejném roce jako abdikoval poslední car Romanovec Mikuláš II., ve stejném roce jako naši pradědové a prapradědové úspěšně bojovali v legiích u Zborova po boku Rusů, kterým 25. října, i když celá Evropa už měla 7. listopad, začal vládnout bolševik V.I. Lenin.
Rok 1918 přinesl konec zabíjení, padly trůny v Rakousku i v Německu, ale mrtvou lásku nějak nejde vykoupit. A barbaři v Jekatěrinburgu vyvraždili carskou rodinu. Snad jen Anas-tázie unikla… Vznikla spousta zemí, které již po staletí nebyly na mapě.
Byl konec, prozatím, příště už nechci psát o krvi ovcí vedených na porážku pro čest a ideály. Poslední léta desetiletí se trávily na konferencích ve Vesailles mezi zrcadly, v říši divů se na mrtvé zapomnělo snadno. A běžec z Finska Paavo Nurmi získal třikrát zlato a jednou stříbro.
Na hroby se prý píše: NAPLŇ SE OSUDE !!! Těch hrobů by mělo být víc než deset miliónů…
Autor studuje teologii a historii.

hudba

Zpěv v rámci bohoslužeb mladé církve

Pavel Křivohlavý

Naše znalosti o tom, jak vypadal zpěv v křesťanských sborech "mladé" církve v prvním století, jsou dosti omezené. První zprávy, které se nám dochovaly, se týkají až druhého století. Vysvítá z nich, že zpěv křesťanského společenství se radikálně odlišoval od zpěvu v synagoze. Lišil se nejen z hlediska obsahu, ale i z hlediska používaných hudebních forem, nástrojů a melodií.
Větší rozmach křesťanských duchovních písní však nastal až po vítězství křesťanství v římské říši (roku 313 vyhlášením Konstantinova milánského ediktu). Člověka docela překvapí, že k vytvoření křesťanských písní nemálo přispívaly i tehdejší věroučné spory, které si jednotlivé strany vyřizovaly také skládáním a veřejným zpíváním duchovních písní. Tyto písně byly často velmi bojovné a používaly obecně známé světské nápěvy.
 Také různí sektáři (gnostici a ariáni) začali do svých bohoslužeb hodně zařazovat zpěvy. Bylo to zpívané slovo na řecké melodie. Podle dochovaných pramenů je zřejmé, že se tyto zpěvy těšily velké oblibě. Není proto divu, že podle jejich vzoru byly skládány i písně v "klasických" křesťanských sborech.
Asi nejznámějším autorem této doby byl Hilarius z Poitiers (310 - 368). Podle Augustina to byl "vznešený doktor všech církví" a jinak byl známý i jako "kladivo na ariánské sektáře". Hilarius používal melodií ariánských duchovních písní a k nim psal pravověrné texty. Melodie těchto písní využívaly čtyř základních řeckých stupnic podobně jako písně, které byly zpívány v pohanských chrámech a na scéně světských divadel.
Podobně pracoval i Efraem Syrský (307 - 373). Byl biskupem syrské církve a ve své době patřil k nejznámějším skladatelům křesťanských bohoslužebných písní. Své písně tvořil tím způsobem, že použil tehdy běžných melodií jak ze známých světských písní, tak i gnostických duchovních písní, a k nim dodal křesťanský text.
Skládání duchovních písní se velice věnoval také milánský biskup Ambrož (340 - 397). Jeho písně již nepřebíraly původní biblickou řeč, ale svou formou napodobovaly antické vzory. Nápěvy k takovýmto písním byly komponovány v řeckém slohu bez metrické formy - to znamená, že všechny noty byly stejně dlouhé. Ambrožovy písně byly na tehdejší dobu velmi melodické. Augustin dokonce píše, že ho "dojímají a okouzlují, ale současně ho častěji svádějí k tomu, aby zapomněl na obsah zpívaného slova".
Augustin se proto klonil k myšlence tyto písně zavrhnout a raději se vrátit ke starému způsobu prostého recitování žalmů.
Augustinovy obavy se časem vyplnily. Písně Ambrožova typu začaly časem přejímat příliš mnoho tanečních rytmů a pro bohoslužebné použití ztrácely svou vážnost. Proto papež Řehoř Veliký (540 - 604) dal sebrat a upravit asi 630 starších liturgických zpěvů i s nápěvy. Tyto nápěvy se zcela podřizovaly slovnímu rytmu a zněly velice slavnostně. Pro svou přílišnou složitost se však nehodily pro zpěv prostých věřících. Řehoř pak z titulu své papežské moci nařídil, že při bohoslužbách smějí zpívat jen muži (vycvičení a vzdělaní kněží nebo řádoví bratři), že zpěv musí být jednohlasý a že při bohoslužbě nesmí být použito žádného hudebního nástroje.
Díky Řehořově autoritě se z tohoto vzoru na devět století stal "posvátný" model křesťanského zpěvu při bohoslužbách po Řehořovi (lat. Gregor) nazývaný gregoriánský chorál. Tento model byl tak přísně dodržován, že ještě v roce 1324 se dozvídáme, že tehdejší papež Jan XII. nařizuje, že jakékoli prvky přicházející ze světského zpěvu a hudby, musí být radikálně odmítány. Tím se velice úspěšně podařilo konzervovat duchovní hudbu a zcela ji oddělit od toho, co si lidé zpívali mimo kostel. První přerušení monopolu gregoriánského chorálu přišlo až v roce 1409, kdy Pražská synoda dovolila při bohoslužbách používat čtyři duchovní písně v lidovém jazyce: (Hospodine, pomiluj ny; Svatý Václave; Buoh všemohúcí; Jezu Kriste Sčedrý kněže). O tom však až příště.

Autor je farářem ve Velké Lhotě
a učí hymnologii a liturgiku
na Církevní konzervatoři v Kroměříži

Příchozí - Nikoleta Alivojvodič

Trocha zdravé sebekritiky by neškodila

LUBOŠ KRATOCHVÍL

Nikoleta Alivojvodič studuje žurnalistiku na UK v Praze. Je příjemná, inteligentní a mluví velmi dobře česky. Dokonce byste asi ani nepoznali, že...

Pocházím z Bělehradu (hlavní město bývalé Jugoslávie a také současné Svazové republiky Jugoslávie). V podstatě to není tak úplně pravda - vlastně pocházím ze Zemunu. Zemun byl kdysi samostatné město se svojí vlastní historií, ale bohužel se stal součástí Bělehradu, od kterého ho dělí řeka Dunaj. Žila jsem tam od svého narození (1977) až do srpna 1992, kdy jsem společně s celou rodinou (otec, matka a mladší sestra) odjela.

Proč jste odešli?

Tuhle otázku jsem za těchto sedm let a několik málo měsíců, co tu jsem, slyšela snad milionkrát. Vždycky, když mi ji někdo znovu položí, říkám si, Bože, copak to není evidentní? Ale asi není, takže znovu. Můj otec je Chorvat a matka Srbka, což byla trošku potíž. Některé věci na některých místech prostě nejdou dohromady. Za druhé - mám docela prozíravého otce. Když spousta lidí doufala a naivně věřila, že konflikt skončí co možná nejdříve, táta se k tomuto názoru stavěl vždy skepticky a hlavně realisticky. Už tehdy věděl, že pokud se v Jugoslávii rozpoutá něco tak šíleného, jako je občanská válka a otevřená nenávist, nebude to mít konce mnoho let. Chtěl nám dát budoucnost, normální a klidný život. Možnost žít, ne jenom existovat. Za tohle jsem mu vděčná. Jako příklad si vezměte třeba naši rodinu - kdybychom zůstali v Srbsku, táta a částečně i já a moje sestra bychom byli cizinci. Na druhou stranu - kdybychom odjeli do Chorvatska, stane se to samé s mojí mámou. Ať se pohneš kam chceš, jsi cizinec. A věřte mi, je daleko snazší být cizincem v jiné zemi, než v té, ve které jste se narodili. Taky je velký rozdíl v tom, když tvoji zemi napadnou cizí vojska a ty jsi odhodlán ji bránit. Ale takhle? Na čí straně máš stát a za co bojovat? My jsme v tom smysl nenašli. BOHUDÍK!

Z jakého důvodu jste zvolili právě (dnes již bývalé) Československo?

Byla to tak trošku hra osudu. Chtěli jsme původně do uprchlického tábora v Rakousku, ale před naším odjezdem zavedlo Rakousko pro Jugoslávii vízovou povinnost. Takže jsme se rozhodli pro Československo, kde jsme měli a pořád máme přátele, kteří nám významně pomohli do začátku. Původně jsme nechtěli tady zůstat. Zkoušeli jsme se dostat dál, do Austrálie nebo Kanady, jenže bezúspěšně. A kdo ví - možná je to dobře a možná není...

Uvažuješ o tom, že by ses vrátila někdy do původního domova?

Ne. Nikdy.

A život v nějaké jiné zemi?

To ano. Když je člověk jednou vytržen z kořenů, nikde ho nic už nedrží. Chtěla bych jinam, to přiznávám. Možná proto, že jsem člověk, který rád poznává a rád se učí. A život v cizích zemích je o poznávání a učení se. Můj obzor se rozšířil a můj náhled na svět se změnil ve chvíli, kdy jsem poznala, že umím žít i jinde. Pochopila jsem, že všude jsou lidi, kteří ti budou chtít pomoci, nebo naopak ne. A je jedno, jestli je to Čech, Francouz nebo Číňan. Taky jsem pochopila, že každý národ vyvyšuje ten svůj před ostatními víc, než je zdrávo. Tohle už je mi jenom k smíchu.

Co tě na Češích nejvíc štve? A co se ti na nich naopak líbí?

Radši bych mluvila o tom, co mě štve nejvíc na lidech. Ale konkrétně na Češích...? Nechci být pochopena špatně a netvrdím, že český národ nemá na co ve své historii být hrdý, ale trocha zdravé sebekritiky by neškodila. Chci říci, že by nebylo od věci otevřít se víc jiným kulturám a nezavrhovat je od začátku. Víc trpělivosti a méně rasové nenávisti. A víc odhodlanosti a temperamentu. Co se mi líbí? Na každém něco jiného!

Proč ses rozhodla studovat zrovna žurnalistiku?

Baví mě práce s lidmi. Chtěla bych vystudovat taky právo. To je krásná kombinace - novinář a právník v jednom!

Setkala ses s nějakým konkrétním projevem nenávisti vůči cizincům?

Naštěstí ne! Na první pohled většina ani nepozná, že jsem cizinka, takže problémy nemám. Jednou na střední škole snad s jakousi kategorizací. Učitel občanské nauky mě zřejmě potřeboval odlišit od zbytku třídy, a tak mě neoslovoval jménem, ale národností. Nakonec jsem vybuchla a odešla z jeho hodiny. On se mi potom omlouval a třída se za mě postavila.
 

šmarjá internet

Periodika

Martin Balcar

I křesťanská periodika na Internetu se šíří jako houby po dešti, proto vybírám jen několik střípků.
Nelze začít ničím jiným, než připomenout nečtenářům tiráže Bratrstva, že nás najdete i na internetu a to pod adresou:
www.etf.cuni.cz/~fer/brat.
Co se týče ČCE, pak to je např. časopis Setkávání sborů Brno I a II: www.berolina.cz/ccebrno/setkavani.htm
či časopis Souterrain pražského dejvického sboru - www.etf.cuni.cz/~prudky/cce-dejv/souterrain.html.
Zpravodaj Diakonie naleznete na: www.geocities.com/TheTropics/Shores/3657/zd.html.
 Katolický týdeník - naleznete na adrese: www.net-angel.org/, časopis AD pak na www.portal.cz/ad.
Zajímavostí bude asi časopis Brázda, který připravují čeští katoličtí seminaristé v Římě (www.mujweb.cz/www/roma.net/) nebo revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti (www.osf.cz/souvislosti/).
Zajímáte-li se o židovství, můžete se mnoho zajímavého (např. výklady židovských pojmů apod.) dozvědět v časopise Šavua tov prezentovaném na: www.stormloader.com/savuatov/.
Lidé, které zajímá problematika sekt a nových náboženských směrů, ocení internetovou verzi časopisu Dingir na www.dingir.cz.
Vzhledem k rozmanitosti časopisů je nejlepší vejít např. na www.seznam.cz a zde vstoupit do rubrik Časopisy - Společenské - Náboženské a církevní a tam naleznete spoustu zajímavostí.

Nereptat, ale něco dělat.

Rozhovor s Jaroslavou Moserovou

Luboš Kratochvíl

Doc. MUDr. Jaroslava Moserová, DrSc. je senátorkou za ODA. Původním povoláním lékařka, bývalá velvyslankyně ČSFR pro Austrálii a Nový Zéland, překladatelka, scénáristka a grafička byla v listopadu 1999 zvolena jako první Češka a druhá žena v historii vůbec do čela Generální konference UNESCO (Organizace pro vzdělávání, vědu a kulturu při OSN) nejvyššího orgánu této společnosti.

Paní doktorko, co pro vás tato volba znamenala?
V průběhu tří týdnů konání konference velikou odpovědnost. Po 12 letech se měnili generální ředitelé a prostřední týden konference bylo mezivládí. V této chvíli vyvrcholil strach nejnižší kategorie zaměstnanců UNESCO, protože byly ohroženy jejich platy. Z loajality se k nim přidali další a vešli do stávky. Stávka ohrožovala základní fungování konference. Zaměstnanci mohli - a také to udělali - odpojit e-mail, internet a veškerou komunikaci, což by znamenalo okamžitý krach. Navíc právě zasedaly ty nejdůležitější výbory. A najednou bylo celé řešení na mně. Nebylo to jednoduché, mnoho lidí mě od toho odrazovalo, říkali, že riskuji ztrátu prestiže. Ale já kašlu na ztrátu prestiže, když jde o důležitou věc.

Zmínila jste se o odpojení komunikace. Není to dnes nebezpečné mít takovou "moc"?
2,7 % obyvatel Země má přístup k internetu. Tito lidé se díky tomu pohybují už ve sféře určitého vlivu, ale když si uvědomíte, kolik lidí zůstane mimo tuto sféru vlivu... Lidem v rozvojových zemích je vzdálená i ta symbolika. Jeden kolega, který pracoval jako létající lékař v Africe, mně vyprávěl, jak dělal osvětovou přednášku na téma ochrany před mouchou Tse-tse. Promítl mouchu na diapozitivu a lidé se dali do smíchu, že to přece není moucha, když je veliká jako slon. Už jenom zobrazení pro ně bylo naprosto cizí. Lidé ve Rwandě v době, kdy jim mezinárodní organizace pomáhaly najít ztracené děti, nepochopili, co je fotografie. Oni se na ni neuměli ani dívat! A to si tady nikdo neuvědomuje!

Mohla byste nastínit činnost UNESCO v ČR a světě vůbec?
Především je to výchova a vzdělávání. To se netýká jen zemí, kde je omezený přístup ke vzdělání, ale i získávání dovedností. Jedná se také o umění údržby. S tím mají problémy hlavně africké země. Ovšem stávalo se to i nám. Někdo nám daroval drahý stroj, v tom stroji se opotřebovala součástka a nikdo to neuměl spravit.
 
Podílí se UNESCO u nás nějak na integraci romské menšiny?
Jako participační program děláme projekt přípravy romských asistentů a předškolních dětí.

Je hodně zájemců o práci romského asistenta?
Já přesná čísla neznám. Zúčastnila jsem se jedné akce s nimi. Byla skvělá. Jenom jsem se divila, že tam nebyl nikdo z televize. Každou chvíli můžete vidět reportáž o romských asistentech v televizi. Tady na tom shromáždění, kde bylo tolik mladých, inteligentních a dychtivých lidí - Romů, podotýkám - z médií nebyl nikdo!

Proč se v médiích mluví jen o českých Romech, když určitě v okolních zemích mají stejné problémy?
Jednak si to někteří lidé v zahraničí vybrali jako černého Petra pro Českou republiku. A potom proto, že Romové u nás, navzdory všem špatným podmínkám, ve kterých žijí, mají nejvyšší životní úroveň ze všech ostatních. Mají nejvíc vzdělaných lidí, a proto je vidět a slyšet české Romy. Jsou nejorganizovanější a relativně na nejvyšší úrovni.

Jste také překladatelka - čím je pro vás překládání? Je to další práce, koníček?
Slovo koníček nemám ráda. Považuji se za profesionála v překládání, překládám čtyřicátou knížku Dicka Francise a je to asi můj 44. překlad vůbec - a to je už daleko za hranicí koníčka.

Kolik toho Francis vlastně napsal?
Čtyřicet knížek... Vlastně čtyřicet jedna, jedné mi ještě kousek chybí.

Takže máte monopol na Francise v Čechách ...
Ono to tak vzniklo. Já myslím, že by se teď už čtenáři velmi vzbouřili, kdyby ho přeložil někdo jiný.

Říkala jste mi, že pravidelně dodržujete senátorský den. S čím za vámi chodí lidé? Stěžují si?
Někteří přicházejí s konkrétními návrhy, někteří jako k faráři  postěžovat si, i když vědí, že jim nemohu pomoci.

Čím to je, že si Češi ve svobodě už zase stěžují?
Mají to v povaze. Když jsem byla v Austrálii v úzkém styku s českou menšinou, tak si australští Češi pořád stěžovali. Na australskou vládu, samozřejmě. U nás je tendence vidět spíš to negativní, podpořená v poslední době ještě nestabilní politickou situací.

Máte nějaký recept na řešení?
Já mám jednoduchý recept: Když je člověk nespokojen, tak nemá reptat, ale něco dělat. A to dělám.

Děkujeme, že jste si pro nás udělala čas.

přehled
Co mne zaujalo

Martin Balcar, student sociologie, 24let

Čirou náhodou jsem se při návštěvě Amsterdamu dostal do Muzea Anne Frankové. Jde o velmi zajímavý pohled na židovský holocaust trochu z jiné stránky, než známe z Čech. Prohlídka domu, kde se ve dvou podlažích po dobu mnoha měsíců tajně schovávaly 24 hodiny denně dvě rodiny jen proto, že byli Židé, je "fascinující". Kniha Deník Anne Frankové je přeložena i do češtiny.
Dále mne ještě zaujaly povánoční slevy v obchodech (u nejmenovné firmy Mountfield) vám, jak to alespoň vypadá z reklamy, dají vše zdarma a snad ještě vkladní knížku.
 

doporučuji
časopis Patron

Petr Sojka

Vzpomínám si, že asi před pěti lety se tuším Jiří Stočes svěřoval a ptal v Bratrstvu, co že má dělat, když ho na ulici lidé prosí o peníze. Zda jim dát, či nedat. Neříkám, že mé doporučení je plnou odpovědí, částečnou však jistě.
V prosinci 1999 se za mírné publicity (slušela by dle mne větší) rozjel projekt podporovaný z mnoha zdrojů, který se osvědčil v řadě evropských zemích - bezdomovci a sociálně slabí lidé prodávají časopis a z utržené ceny mají polovinu výdělku. Toto periodikum se jmenuje Patron a koupit ho můžete u označených prodejců na ulici za dvacet korun (10 korun tedy dostane prodavač). Vydává jej Občanské sdružení Nový prostor a zatím ho můžete koupit v Praze, Brně, Ostravě a Plzni. V cizině se těmto časopisům říká "streetpapers".
Patron si dává za cíl napomáhat opětovnému zapojení sociálně slabých a bezdomovců do většinové společnosti. Ovšem ne každý se může stát jeho prodejcem. K prodeji je nutný základní výcvik a prodavači musí dodržovat pravidla (desatero prodeje), které jim stanovuje, co smí a nesmí - zakázáno je vnucovat se, žádat vyšší cenu, prodávat kde chtějí (každý má své teritorium). Dá se říct, že prodejci jsou výcvikem a prodejem vedeni ke splňování normálních pravidel nutných ke vstupu do obyčejného zaměstnání.
První číslo Patrona na sobě nese stopy začátku - poměrně nekvalitní tisk, vypadlé statě. Myslím však, že jde o obyčejné dětské choroby. Obsahově je jinak pestrý - rozhovor se "sklepákem" D. Vávrou, se sociálním kurátorem P. Pěnkavou, recenze výstav, pojednání o streetpaperech v cizině apod. Domnívám se, že se časopis bude lepšit.
Skutečně pěknou statí je rubrika Představujeme vám, kde si místo osudů slavných zpěváků a herců můžete přečíst osudy bezdomovců.
Sám také nevím, jestli dávat "žebrákům" peníze (nevím jak jinak generálně nazvat lidi žadonící o almužnu). Když se však objevil Patron, pomohl mi ujasnit si, co vlastně chci: pomáhat sociálně
slabým a podat jim pomocnou ruku. Oni však také musejí chtít. Alespoň trochu.
Pokud proto uvidím dalšího prodejce nového Patronu, rád si od něj časopis koupím - bez většího ohledu na jeho kvalitu. Vím totiž, že takový prodejce se sebou chce něco dělat.
Pokud se k časopisu nedostanete formou koupě, můžete si ho alespoň přečíst na internetu: www.osf.cz/prostor.

Treblinka, Noc…

Tereza Kellerová

V poslední době jsem krátce po sobě četla dvě knihy, které se obě vztahují k témuž - holocaustu *. První kniha je od Richarda Glazara - Treblinka, slovo jak z dětské říkanky. Richard Glazar, český Žid, byl v roce 1942 transportován do vyhlazovacího tábora Treblinka. Při selekcích unikl smrti v plynové komoře tím, že byl vybrán do komanda, které zajišťovalo "provoz” tábora. Měl na starosti třídění šatstva a osobních věcí po lidech, kteří šli z transportu rovnou do plynových komor. Autor líčí každodenní dění, čekání na transporty, ze kterých mohlo vězňům vzejít lepší oblečení, nějaké schované jídlo, snad i peníze. Tím vším se vězni připravovali na vzpouru, kterou chtěli ukázat, že jsou také lidé. Vzpoura proběhla v roce 1943, Treblinka byla zničena, z otroků přežilo 54 lidí. "Od začátku jsme věděli, že vzpoura nemá naději na úspěch. Šlo nám jen o to se vzepřít a nebýt dál pomocníky svých katů....Tím, že jsme se v Treblince vzepřeli, jsme opět získali ztracenou lidskost. Přestali jsme být otroky bez lidských vlastností.” Autorovi se podařilo ještě s kamarádem při vzpouře uprchnout a shodou náhod se dostali jako dělníci k práci v Německu, kde se pak na konci války setkali s Američany. Jejich hlavní důvod snahy o přežití byla možnost podat světu zprávu o tom, co se v Treblince dělo. Aby se lidé dozvěděli o smrti 900 tisíc lidí zabitých v tomto táboře, o hrůzách a zvěrstvech. Glazar vypovídal po válce v procesech s esesáky a své svědectví vypsal v této knize.

Druhou knihu napsal pod názvem Noc - Elie Wiesel. Jeho autobigrafické vyprávění ukazuje, jak pobyt v koncentračním táboře zasáhl na celý život duši, víru i prožívání každého vězně. Elieser žil do svých 14 let v maďarském Sighetu a jeho srdce bylo plné modliteb a upřímné zbožnosti. Nikdo z tamních Židů nechtěl ještě ani v roce 1943 věřit zprávám jednoho z nich o hrůzách, které Němci páchají. Až v roce 1944 byli všichni odvezeni do Osvětimi. Patnáctiletý Elieser se potýkal se vším, co se kolem něho dělo, věděl, že se nesmí pustit ruky svého otce. Oběma se podařilo vyhnout se přímé cestě do plynové komory a přežívali každodenní útrapy v táboře společně až do posledního transportu...
"Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře, která proměnila můj život v jedinou, dlouhou, nasedmkrát zamčenou noc.
Nikdy nezapomenu na ten kouř.
Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým blankytem.
Nikdy nezapomenu na ty plameny, které na věky sežehly mou víru.
Nikdy nezapomenu na noční ticho, které mi na věky vzalo chuť žít.
Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.
Nikdy na to nezapomenu, ani kdybych byl odsouzen žít stejně dlouho jako sám Bůh. Nikdy.”
Tyto působivé a strašlivé výpovědi jsem přečetla jedním dechem a rozhodně mne nezanechaly klidnou. Zrovna v době, kdy jsem je četla, probíhala v Praze konference o holocaustu pořádaná prezidentem Havlem a v té souvislosti se zjistilo, jak málo se o tomto faktu u nás ví, jak není ani ve školních učebnicích téměř zmiňován. Jak ale řekl jeden můj kamarád - pokud oni měli sílu to přežít, my bychom měli mít sílu o tom alespoň číst a slyšet.

/Glazar, R.: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, naklad. TORST, Praha 1995;
Wiesel,E.: Noc, Sefer, naklad. Federace židovských obcí v ČR, 1999/
* (z řeckého holocaustos - zcela sežehnutý; jako první použil tento termín Elie Wiesel pro cílené vyhlazování Židů za 2.svět.války; používá se také termín šoa - zkáza evropských Židů).

doporučuji
Jiří Kolář v Praze

Tomáš Vokatý

Při příležitosti programu Praha 2000 - evropské město kultury probíhá ve Sbírce moderního umění Národní galerie ve Veletržním paláci retrospektivní výstava Příběhy Jiřího Koláře - básníkova výtvarná proměna. Výstava potrvá do 15. března. Současně s výstavou vyšly i dvě knihy - Kolářova kniha Slovník metod a biografie Příběhy Jiřího Koláře.
Kolářovu značně rozsáhlou retrospektivu otevírá objekt Na počátku bylo slovo - dvoumetrové jablko polepené písmeny a obrazy. Celá poměrně obsáhlá expozice je rozčleněná opticky a architektonicky do jednotlivých prostor, reprezentujících samostatné tématické celky. Jednotlivá témata spolu většinou spojuje technika a doba vzniku.Celou výstavu pak sjednocuje zalomený stůl jež vede středem celé galerie. Na spojnici - stole - jsou různé malé objekty, ukázky z básnických sbírek a katalogů. Na výstavě jsou zastoupeny všechny Kolářovy výtvarné styly, najdeme zde ukázky evidentní poezie, roláže, proláže, muchláže, chiasmáže, stratifie, předmětné básně, ventiláže, prořezávané básně, hloubkové básně, analfabetogramy, cvokogramy, uzlové básně, zmizíky... Výstava, která člověka chytí a doslova ho táhne od stylu ke stylu, od čtyřicátých let do současnosti, však náhle končí doslova holou zdí a návštěvník se musí prokousat expozicí zpět proti směru času a svých myšlenek. Absence prací z devadesátých let a násilné architektonické ukončení výstavy zanechává v člověku pocit, že cosi podstatného bylo nedořečeno.
Slovník metod Jiřího Koláře vydala Společnost Gallery. Je to abecedně řazený přehled různých postupů, které autor objevoval, nacházel a vymýšlel. Umělcovy texty v knize přibližují jeho metody a dovolují porozumět životním postojům, principům poezie a výtvarné tvorby. Slovník obsahuje v podstatě všechno, k čemu Kolář dospěl, ale protože vznikl společně s díly, která jsou v něm prezentována, není retrospektivou. Kniha je velice důkladně zpracována redakčně i technicky a svou střídmou grafikou dobře koresponduje s obsahem.

Hospůdka u Zachariáše a Alžběty při Jerišském brodu přes řeku Jordán

Mesiáš prý přichází Mt 3,1-12; Mt 4,12-17

Míla Lapáček

Tohle jsem tam viděl a taky na vlastní uši slyšel; takže poslouchejte!
V Hospůdce u Zachariáše a Ažběty při Jerišském brodu přes řeku Jordán, u stolu hned vedle dveří do kuchyně, sedí galilejský rybář Nátan. Putuje do Jeruzaléma. Manželka s dětmi už odešla spát. Ale Nátan by si ještě rád pohovořil s někým z hostí. Tu si k němu jeden přisedá. Statný chlap, lamželezo, jen hlavu už má šedivou a plnovous jakbysmet. “Já jsem Ehúd, zdola, od řeky” - říká. “Mám tam přívoz, zrovna u brodu. Všechno Jordánem neprojde, a tak se šibuju s pramicí tam a zpět, jak je potřeba.” To dodal a pátravě pohlédl na Nátana. “Ty jsi Galilejec, viď?” Nátan přikývl. “A tam odtud prý přichází Mesiáš, slyšel jsi o tom?” - zašeptal Ehud tak vzrušeně, až se několik hostů po něm ohlédlo. Nátan se prohrábl ve vlasech a odtušil: “Tak snad je to tak, jak říkáš. Lidé prý ho viděli, jak uzdravuje a říká podivuhodné věci. Ale jestli je to opravdu on, to...”
 “No, víš co...” vpadl mu náhle do řeči Ehúd - “jsou to tři roky, co se tady u nás, přímo na brodu, objevil zničehonic chlap a celé noci křičel, že Mesiáš už přichází, zrovna za ním, a z Galileje prý, víš, lidem se to tehdy nějak vrazilo do srdcí, takže se sem stahovali, celí ubrečený a on, ten chlap, je očišťoval, ne od špíny, ale od hříchů, od jejich špatnosti; ale pořád dokola si vedl svou, že tohle je jen předehra, a to hlavní, že teprve přijde. No, a proto se tě ptám, že jsi z Galileje, na Mesiáše, jestli teda už jako je na cestě, co??”
 Než Nátan cokoliv odvětil, přitočila se z kuchyně k jeho stolu šenkýřka a zeptala se, jestli si ještě něco dá. Protože už je pozdě a budou zavírat. Nátan s Ehúdem se tolik zabrali do rozhovoru, že ani nepostřehli, jak stoly okolo nich postupně osiřely.
 “Ne, už si nic nedám, zaplatím!” roztržitě odpověděl Nátan; myšlenkami byl úplně jinde. Zalovil v měšci u pasu a cvakl o desku stolu malým lesklým půlšekelem.
 Hned v zápětí se zvedl z lavice a chtěl jít za ženou a dětmi spát, ale Ehúd jej chytil za rukáv: “Ještě jsi mi neodpověděl na mou otázku! Co kdybychom se prošli.”
 “Ano, dobrᔠ- přivolil Nátan - “pojďme.” Vykročili tedy do noci a pod oblohou plnou hvězd zvolna sestupovali mírným svahem tam, odkud chladivý vánek přinášel vůni řeky a monotónní klokot kamenité mělčiny. Oba, Ehúd i Nátan, mlčeli. Mlčeli. Spolu mlčeli o Mesiáši. A jen někde v dáli, směrem k poušti, noční pták rozechvěl hrdlo táhlým, tesklivým, naříkavým voláním.
Autor je jáhnem ČCE v Třebechovicích.

Martina hospůdka v Betanii

Lazarovo vzkříšení J 11,1-44
Míla Lapáček

 Tohle jsem tam viděl a taky na vlastní oči slyšel, takže poslouchejte! V Martině hospůdce v Betánii, v té malé, ale útulné, vždy pečlivě uklizené chaloupce na dohled Jeruzaléma, se jednoho večera dostali do prudkého sporu dva horkokrevní venkované. První z nich, rolník jménem Ječmenjáš, neodbytně dorážel na místního domorodce, pekaře Rohlikjele.
 "Ty si zas myslíš, že jsi snědl všechnu moudrost, hé?" rýpl už asi po sté Ječmenjáš do Rohlikjele. "A ty jsi zas nejspíš chyběl, když se rozdávala, co?? opáčil po sto prvé Rohlikjel Ječmenjášovi.Takhle se štengrovali celý večer; ostatní se na jejich účet škodolibě bavili a jen je, jednoho proti druhému, poštívali, aby dál spolu zápasili a vymýšleli ještě peprnější nadávky a ještě důmyslnější urážky. pak ale náhle, jako když utne, výměna názorů povadla. Kibicové zklamaně zamručeli a naštvaně se obrátili zpět ke svým skopovým kýtám, džbánkům s vínem, k olivám v pálivém nálevu a pěkně propečeným chlebovým plackám.
Co se stalo? Ječmenjáš do místního pekaře zaryl, že prý tu vjéří na vzkříšení Lazarovo, na zmrtvýchvstání chlapa, kterýho řádně pochovali a kterýho ten - no však víte kterej, co ho naši velekněží tak nemaj rádi - že Lazara asi po třech dnech znovu obživil.
 Ječmenjáš si přihnul vína a pokračoval: "Takový nesmysl! To jste se tu v Betánii všichni dočista pomátli. Lazar už to má dávno za sebou ata skazka o něm je blaf, kterej má vzbudit zdání, že se v Betánii, v tom zapadákově nejospalejším ze všech zapadákovů, taky někdy něco děje."
 A Ječmenjáš si byl jist, že teď konečně dostal Rohlikjele na lopatky, poněvadž tenhle trumf už žádný ré určitě nemá. Pekař se ale namísto vzteku div neudusil smíchem. Když totiž vykřikl Ječmenjáš Lazarovo jméno asi tak po šesté za sebou, rozhrnul se najednou závěs do kuchyně, odkud vykoukl černooký, obvouslý chlap a zkoprnělého zemědělce se zeptal: Volal jste mě pane? To já jsem ten Lazar. Rád vám pomohu, ale jestli něco potřebujete, zavolám vám sestru Martu, ona je tu šéfem, víte?
Všichni se ohlédli, aby viděli, jak na nečekané rozuzlení zareaguje velkohubý Ječmenjáš; ale jako by se po něm slehla zem. Ve skutečnosti se samou hambou sesul pod stůl. Poněvadž takovou ostudu si v životě snad ještě nikdy neuřízl. V Betánii se u Marty a jehněčí špíz už raději vícekrát stavovat nebude.

hry
Pane pojďte si hrát

Ragbyovka
Tato hra, ač to nevypadá, je vhodná takřka pro všechny a dá se říct, že všude, kde jsem ji hrál, se stala nejoblíbenějším sportem. Je k ní potřeba louka či hřiště a to v létě i v zimě, dále pak přesně vyznačené hřiště (nejlépe velikostí volejbalového), rozdělené v půli. Na konec každé poloviny se položí 5 předmětů (šátků či polen, to je jedno). Hrají dvě družstva. Ve hře vítězí to družstvo, které v jeden moment drží zároveň 5 svých a 5 soupeřových předmětů. V průběhu hry se však počet předmětů na obou stranách mění. Předměty se získávají tím, že útočník musí proběhnout soupeřovým územím tak, aby se ho při probíhání nikdo z obránců nedotkl. Pokud se to zdaří, hráč předmět vezme a vrátí se cestou kolem hřiště zpět a položí jej ke svým. Pokud se útočníka bránící hráč na svém území dotkne, sedá si útočník na zem přesně v místě chycení a musí čekat, dokud ho někdo z jeho družstva nevysvobodí. To se děje vzájemným dotykem. Pokud je člověk takto vysvobozen, chytne se s kolegou za ruce a se zvednutou druhou rukou (aby bylo jasné, že jsou svobodní) se oba vrací na vlastní půlku. Je tedy jasné, že útočník, který někoho vysvobodil, nemůže pokračovat dál pro předmět - je tedy nutno se rozhodnout, zda je v danou chvíli důležitější vysvobodit kolegu, či uzmout předmět. Při probíhání protivníkova hřiště nesmí útočník šlápnout mimo vyznačené hřiště. Přešlap se bere jako chycení. Útočící hráč též nesmí být chycen v případě, když se jakoukoli částí těla dotýká svého hřiště. Družstvo není rozdělené pevně na obránce a útočníky, vzniká tak mnoho překvapení.
Úspěch v ragbyovce přináší především taktika, proto se dá hrát i v dospělém věku. Zábavnost tkví i v bezpočtu různých situací, které se zprudka mění. Z vlastní zkušenosti doporučuji zvolit jednoho rozhodčího, který hru alespoň zčásti hlídá a klidní adrenalin.
 

placená inzerce:

Vydavatelství Kulich
vydává nové CD nestárnoucí legendy
kapely
Burani
s názvem
"Alzheimer ten porazil nejen Jericho..."
O kradenou verzi spolu s bonusem
"Víc než všechny údy smí"
si napište na známou adresu Jindřišská 16
tři jedničky padesát Praha 1.

zprávy

Ze zasedání Synodní rady
Synodní rada na svém neveřejném zasedání pokárala br. synodního seniora za jeho nekonzultovanou účast v reklamní kampani MZ ČR "Mléko do škol". Bratr synodní senior se kajícně přiznal, že celá akce byla motivována snahou o medializaci ČCE. Bratr Smetana též přiznal, že nabídku přijal až po odmítnutí druhého a předem osloveného bratra Vojena Syrovátky.
 Synodní rada proto přijala usnesení, které doporučuje konzultovat další vystupování církevních představitelů v reklamních kampaních, což je naléhavé zvláště v době před plánovanou mezinárodní konferencí o žití na hromádce, která se koncem března koná v Ostravě.
Zapsal -MsB-

Svou ruku podal ti Pán

Spirituál
Míla Esterle
jen v tištěném

oznámení

SEMINÁŘ KŘESŤANSKÝCH PEDAGOGŮ,
 se uskuteční v sobotu 25. března 2000
ve sboru ČCE v Praze - Nuslích, Žateckých 1169/11.
PROGRAM SEMINÁŘE:
9.00  Prezentace
9.30  Pobožnost - Jiří Ort
10.00  K čemu je středoškolské vzdělávání
  doc. PhDr. Jan Sokol
  Rozhovor
12.15  Různé způsoby vzdělávání ve školách:
 "Začít spolu" - Radka Neubertová
 "Veselá škola" - Marie Prčková
 “Církevní mateřská škola a základní škola ARCHA”
  - Michaela Tkadlečková
 "Domácí vzdělávání" - Bohumil Bulíř
13.30 Rozhovor
14.30 Informace
Režijní POPLATEK bude činit 80,- Kč.
Přihlášky posílejte na: SR ČCE, pošt. př. 466, 111 21 Praha 1
(e-mail: silarova@srcce.cz) NEJPOZDĚJI DO 10. BŘEZNA 2000

Církevní zdravotní škola v Brně, Opletalova ul. 6
hledá od září 2000 vyučující na plný nebo částečný úvazek, s aprobací na některé z předmětů: JČ, A, M, FY, TV, Výpočet. technika.
Zájemci s pozitivním vztahem ke křesťanským hodnotám a s chutí věnovat se mládeži i nad rámec svých povinností, hlaste se na
tel. 05/4221 2979.

Bratrstvo, evanglický časopis pro mládež. Vydává Synodní rada Českobratrské církve evangelické. Redakční kruh řídí Zdeněk Šorm. Grafická úprava Zdeněk Šorm. Technická redakce Marie Stolařová.
Adresa redakce a administrace: Jungmannova 9, pošt. př. 466, 111 21 Praha 1.
Internet: www.etf.cuni.cz/~fer/brat Celoroční předplatné 100,- Kč, jednotlivé číslo 10,- Kč.
Přidělené registrační číslo F 5092.  Tiskne Sprint servis, Papírenská 25, Praha 6.
Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p.,
odštěpným závodem Praha č.j. Nov 5271/95 ze dne 4. 7. 1995